Místopředseda Donát (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Šťastný.

Sen. Šťastný: Slavný senáte! Nebylo by spravedlivo a nebylo by mužné nepřiznati, že v mimořádně abnormálních poměrech uplynulého roku také státní hospodaření procházelo obtížemi, jichž v naší generaci není pamětníka. A tak, řekl-li jsem při projednávání minulého rozpočtu, že preliminář vydání má proti prelimináři příjmů tu výhodu, že se dá bezpečněji určiti, měl jsem pravdu jen poloviční. Selhaly oba! Preliminář vydání se stal stejně fiktivním pod tlakem hospodářského úpadku, jehož míra nebyla předvídána. Těžký úpadek světového obchodu a tím průmyslové výroby vyžádal si nákladů na podporu nezaměstnaných do výše netušené. Samo o sobě to není maličkost, byl tím přece zvrácen celý rozpočtový předpoklad. Ale daleko závažnější jsou důsledky z této skutečnosti plynoucí pro celou konstrukci našeho národního hospodářství. Jako zástupce dělnictva zde se musím přímo tázati: Má naše odpovědná vláda za to, že zařazením příslušné položky pro podpory kapitolu nezaměstnanosti vyřídila? Byl by to krutý omyl s nejtěžšími následky!

Náš kádr. solidních dělníků, který už dávno je také stržen proudem, nese dobrodiní podpor jako těžké jho a ponížení. Tito lidé trpí a čekají. Ovšem nelze to tak říci o celku postižených. Mládež, která procházela mravním úpadkem let válečných, dnes mužové mezi dvacátým a třicátým rokem věku, nejsou už povahově tak vázáni k povinnosti jako ona starší generace. Bez vlastní viny, poněvadž nemohou za to, že je vychovala doba, mravně méněcenná. Ale s faktem nutno počítati. Není potřebí zvláštních schopností psychologa, abychom odhadli účinek, jaký tu vykonává nouzí o chleba provázená zoufalá svoboda. Tady už není obava o zvrácení krise hmotné v krisi mravní. Ta už je tu, jen si to konstatujme.

Tážu-li se tedy, zda vláda hranice svých starostí posouvá dále než jen k podporám nezaměstnaných, činím tak z několika důvodů, třebaže všecky resultují nakonec v jedno: prací, chlebem a právní jistotou zabezpečiti klid a mír doma. Tak, jak dnes věci jsou, této bezpečnosti není. V daných poměrech má dělný lid dosti času, aby si všímal věcí, které jinak ucházely obecné pozornosti. Ještě před rokem se mluvilo mnoho o daňových nedoplatcích v částce asi šesti miliard Kč. Zároveň však byly šířeny skoro oficielní zprávy, že převážnou částí jsou tyto nedoplatky dubiosní. Těžko se o těchto věcech mohu vysloviti. Jsem však dobře zpraven o případech, kdy příslušné orgány chystaly rázné zakročení proti zámožnému neplatovi, ale v rozhodné chvíli bylo opatření zastaveno pokynem z nejvyšších míst ministerstva financí. Vím také, jaká je nechuť ve vládních místech proti žádoucímu opatření zákonnému, aby daňové orgány kontrolní byly vybaveny nezbytně potřebnou mocí. Zatím je to tak, že daňoví švindléři a podvodníci, sedíce měkce na defraudovaných milionech, cynicky se vysmívají bezmocné berní kontrole.

Stát si zatím pomáhá, jak může. Letošní rozpočet přichází se zpožděním dvou měsíců. To je také známka mimořádnosti. Poslední krise nebyla krisí vlády, to byla krise vládnutí. Stalo se, co se nikdy nezkoušelo, vláda povolala parlament už k sestavení rozpočtu. Poslanecká "sedma" se honosila vyrovnáním státního rozpočtu, v němž ještě dodatečně seškrtala bezmála miliardu výdajů věcných. Nepopírám cenu vyváženého rozpočtu. Pak-li však už oněch šest set padesát milionů ze snížení platů státních zaměstnanců o tutéž částku ochudilo obchod a živnosti - živnostenská strana středostavovská si tady může gratulovati k úspěchu své politiky! - tož oněch 925 milionů znamená za tutéž částku odložení veřejných prací, o něž rozmnožujeme nezaměstnanost.

S tohoto místa uctivě prosím některé vysoce postavené osobnosti, aby nemluvily s despektem o "egyptských pyramidách". Ano, v prvé řadě jde o vodní práce středovltavské. Co budou znamenati přehradami zachycené vodní síly ve štěchovické oblasti, to poví budoucnost velmi blízká. Dost je toho zdržování, které působí učené hádání geologů. Jsou mezi námi i tací, kteří žulu nazývají blátem. Geologická věda kdysi ohlásila, že uhlí máme už jen asi na sto let. Ptejte se chemiků, jaké statky ničíme bezohledným pálením uhlí! Budoucí generace na tuto bezohlednost těžce doplatí. Trvám na skutečnosti, že, kdyby náklady s těmito pracemi zůstaly finančně vůbec pasivními, stát je z důvodů vyšší hospodárnosti povinen je poskytnouti.

Není však takového risika. Tyto podniky svými účinky energetickými, plavebními a melioračními, po matematicky přísném propočítání jsou šesti a půlprocentním úrokem rentabilními. Komunikační a rekreační zisky jsou jen požehnaným důsledkem. Prozatím běží o vltavské přehrady u Vraného a Štěchovic, labské práce: Kostelec, Střekov, Smržice, pak Senojedy, na Slovensku Dolní Kočkovce a pak Užhorod. Státní náklad stavební na tyto práce činí 218 a půl milionu, na soukromé společnosti připadá jeden a půl milionu. Na strojní vybavení těchto prací přispívá stát částkou 50 milionů, soukromé společnosti částkou 110 milionů. Celková investice činí tedy 380 milionů Kč. Vidíme-li pak v rozpočtu ministerstva veřejných prací výdajový preliminář v celku pouhých 567 a pul milionu oproti loňským 762 a půl milionu, pak nemůžeme očekávati pozoruhodný pohyb naznačených prací. Vedle škod, které nevyužitím vodních sil se v budoucnu projeví, je tu ještě otázka bezpečnosti. Stačí jen pohled na mapu zemních pokladů, abychom si zjistili, že z celkové těžby uhlí okrouhle 39 milionů tun, těží se na Falknovsku a Karlovarsku 21,700.000 tun a na Ostravsku 12,600.000 tun. Tedy těsně na hranicích státu 34,300.000 tun, to jest pouze dvě desetiny celkové těžby je ve vnitrozemí. Jakou katastrofu to za určitých okolností znamená, lehko si domyslíme. To je, myslím, velmi vážný pokyn, abychom o úpravě vodních sil mluvili uctivěji. A hlavně, abychom jednali!

V otázce kalamity železniční chci konstatovati, že za naše železnice se nemusíme styděti, před celou ostatní Evropou. Jen v motorisaci tratí jsme vykonali tolik, že cizina může nám záviděti. Konstatovaný deficit železnic, bezmála už miliarda ročně, je v těsné souvislosti s úpadkem výroby a obchodu. Ostatně břemena, která v zájmu veřejném ukládáme železnicím, nejsou dobře v souladu s prohlášením jich za podnik. Jen pensisté stojí 900 milionů ročně, z čehož nejméně 600 milionů dává podnik těm, kteří mu ani nesloužili.

Jestliže již při loňském rozpočtu jsem žádal úpravu veřejné dopravy, její sloučení a případné monopolisování, měl jsem na mysli onu nekalou soutěž motorových vozidel na silnicích. Jen z titulu autosoutěže ztrácely železnice okrouhle 130 milionů ročně. Uzákonění pořádku v této věci považují továrny automobilů za vlastní újmu. I kdyby veškerá soukromá doprava ustala, musejí ji převzíti ve jménu státu železnice. A je přece lhostejno, kupuje-li auta ministr železnic nebo soukromník. Naopak platební jistota jest u prvého neskonale vyšší.

Tak zlé to však není, pořádek se vžije, soukromníci budou jezditi dál a výsledek je pouze ten, že nebude v tomto oboru daňových defraudantů a nečisté soutěže. Pana ministra ovšem žádám, aby nevynechal žádné příležitosti, zavésti linku všude tam, kde toho národní život potřebuje.

Tím ovšem nechci, aby se postupovalo tak jako loni, kdy ministerstvo koupilo sta vozidel pouze od jedné firmy, s ostatními ani řádně nevyjednávajíc. Ostatně bychom měli se tázati, co se s onou hodnotou téměř za 19 milionů Kč děje.

Je nám slabou útěchou, že ostatní svět má také svoje těžké nesnáze. Náš hospodářský úpadek jeví se ve dvou číslicích. Téměř osmdesátiprocentní ztráta vývozní kapacity proti roku 1929 a armáda nezaměstnaných téměř 900.000. Pan ministr sociální péče pověděl, že číslice nezaměstnaných činí oproti roku 1929 sedmnáctinásobek, tedy pokles zaměstnanosti, pan kol. Sehnal měl ji za mírnou. Jinde je nezaměstnanost vyšší, ovšem v Německu je 600, při počtu 80 mil. obyvatel snad se dá mluvit o 10%.

U nás to bude hnedle. Ale ten radikální vzestup od roku 1929 do dneška 7 násobek, to nevykazují nikde. Výsledek, jaký nevykazuje žádný druhý stát celého kontinentu. Můžeme být pyšní, vedeme!

V odvětví, které v praxi zastupuji, vypadá věc takto: V republice máme okrouhle 232 význačnější kovoprůmyslové závody. Podle našeho šetření bylo v těchto závodech v roce 1929 zaměstnáno 133.230 dělníků. V roce 1932 už jen 77.766. Z těch je však stále vysazovaných, tedy nepracujících 23.731. Uváží-li se, že u oněch ještě pracujících je snížena pracovní doba na průměr necelých 39 hodin týdně, ztrácí náš pracovní trh 633.660 hodin denně, čili pracovní hodnota jest oproti roku 1929 snížena o více než 60%! To je přece katastrofa, o které se nesmí už jenom mluviti, zde se musí jednati!

Těžkou vinu zde nesou současní kapitáni našeho hospodářství. Vysoká finance na celém kontinentu hraje svou historickou úlohu. Jsou-li zde žaloby na tzv. racionalisaci, tož kdo ztrávil její ohromné ziskové výsledky? Neštěstím je zde anonymita akciových papírů. Na akciové papíry se vybírá tak dlouho, pokud se na ně platí, a pak se přesunou někam jinam, a ten dotyčný, který odnesl tuk v tučných dobách, není povinen ničím, ten je pryč. Největší akcionáři průmyslu jsou také největšími akcionáři bank, a čerta jim na tom záleží, daří-li se průmyslu zle, protože mu banky vzaly všecko. Dividendy a bohaté tantiémy odpočívají bezúročně s penězi zbohatlých uzenářů ve švýcarských bankách, a s umenšenými prostředky pak naše banky dělají veliké drahoty a milosti. Není zvláštností 12 až 15% úroků z tak zvaného debetu, a kapitáni průmyslu si pak pomáhají snižováním mzdy dělníků, úředníků, inženýrů a prostě všech, kteří ještě zůstali uchráněni hladové svobody.

Na světě není záhad, každý zjev má své vysvětlení; na světě se také nic neztratí, vždycky to někde je, a zmizelé vždycky někdo má. Chce někdo tvrditi, že peníze najednou se kamsi propadly? Ne, někde jsou a bída o ně je pouze věcí manipulace. Nemohu si pomoci, ale vysoké finance zdají se hráti onu historickou úlohu, kde politicky osvobozené masy demokracie mají se navzájem seštvati až ke ztrátě toho nejcennějšího. Věřím, že demokratická svoboda překáží, a starý poražený svět pro své vítězství jde cestami osvědčenými. Naši průmysloví kapitáni - a to je potřebí říci velmi důrazně - hodně slevili ze své akvisiční průbojnosti. V celém světě je zle, ovšem, ale svět žije a potřebuje, třeba někde v míře omezené. Páni přece vědí, jak se to dělá, do světa se musí jíti. Případ Persie však dokazuje, že objednávky by šly takřka za námi, ale přihodí-li se už taková zvláštnost, nesmí ředitel podniku mnouti bezradně čelo, jako by se právě probudil z milého snu. Co se stalo ve Vítkovicích? Persie nám chtěla zadat dodávku mnoha kilometrů železnic. Perský šach je prý velkým ctitelem našeho presidenta, má všechny jeho spisy přeloženy do perštiny, nedávná arbitráž našeho ministra zahraničí ve sporu Persie s Anglií byla vyznamenáním a náš ministr zahraničí se velmi dobře zhostil toho úkolu. Další pocit vděčnosti se strany Persie. Tak by nám Persie přála. Když přijdou, že si chtějí zřizovati železnice a navázati je především na Rusko, my ty profily nemáme! Jako by je do matrice nemohli honem udělat. Táží se, kolik jich bude. Třeba sto tisíc, třeba i tři sta tisíc kilometrů, to se neví, jak to bude vypadat. Takhle vypadá akvisice našich průmyslových podniků v některých místech. (Hlas: Baťa také mluví o tom, jak naše chemické továrny mu nechtějí dodávat!)

Místopředseda Donát (zvoní): Nevyrušujte řečníka!

Sen. Šťastný (pokračuje): Případ pražský však dokazuje, že bychom chtěli, aby tak objednávky šly samy za námi. Jediný náš strojírenský koncern se ještě odvažuje do širokého světa, ostatní všecko se namáhá o důkaz naprosté lhostejnosti.

Co zmírňuje tuto evidentní vinu, je snad určitá rozmrzelost ze státní obchodní politiky. Tento důvod má svou podstatu. Vytkl jsem už několikrát egoistickou politiku agrární strany, která zatěžovala smluvní jednání se zahraničím. Ten zlomek 23% z nedávné ještě číslice našeho vývozu osvětluje důsledky této falešné politiky. Loni 7. října při deputaci organisačních činitelů u hospodářských ministrů bylo panem ministrem financí ohlášeno obnovení fondu pro vývozní záruku v nejbližších dnech. Aby se tak nestalo, zatížila věc agrární politika svým junktim dovozních listů a jiných nároků. Tak se dostáváme k věci až nyní.

Prosím vážený senát, aby nepřehlížel skutečnost, že naše dosavadní státní politika má daleko k tomu, aby proletariát uspokojila. Jsou věci, které neukládají ani haléře nákladu a ve svých důsledcích jsou vysoké mravní hodnoty. Pouze třídní justament brání jich vyřízení. Statistické doklady o katastrofálním úpadku výroby v kovoprůmyslu jsou, myslím, dostatečným důkazem neudržitelnosti daných poměrů. Trvale snad nebude nezaměstnanost v tomto rozsahu, ale jistě o nějakých 100.000 dělníků se musí mluviti jako o trvale postižených nezaměstnaností. Příliš dlouho trvá diskuse o zkrácení pracovní doby na 40 hodin týdně. Odpůrci tohoto opatření opravdu mají obzor velmi úzký. Nikomu přece není neznámo, že nejde o krisi konjunkturální, nýbrž o krisi strukturální a tedy trvalou. Žalostně působí, pronášejí-li odpůrčí orgány pochybnost, že čtyřicetihodinná práce pomůže. Ani ve válce neuvažovali, stojí-li zato zachovat život raněnému, protože mu chybí kousek ruky. Ostatně, pochybovači mají na vůli připojit se k návrhu amerických technokratů, kteří zavádějí týdní pracovní dobu šestnáctihodinnou. Není pomoci, tato věc musí být rychle vyřízena.

V oboru sociálně politického zákonodárství je více posic opuštěných. Počátkem roku 1926 podali jsme návrh novelisace zákona č. 330/1921 o závodních výborech, zákona č. 67/1925 o placené dovolené dělnictvu a zákona č. 61/1925 o zachování pracovního poměru po dobu cvičení ve zbrani. Dlouho už dělnictvo volá po odstranění ostudy § 82 živ. řádu, ne ovšem tak, jak před několika léty ho vyřídilo toto slavné shromáždění. Slibný náběh k zákonu o ochraně kolektivní smlouvy z roku 1926 je od téže doby úplně zastaven. Nuže, tohle všecko jsou postuláty, jichž vyřízení nikoho nezatíží, ale není tu dobré vůle k provedení. Je tu dále naléhavá otázka úpravy veřejného zprostředkování práce s poradnami pro volbu povolání, zákon o komorách práce a spotřeby a velmi důsažný požadavek, podstatné snížení věkové hranice pro nárok na starobní rentu podle zákona o sociálním pojištění.

Zde se příkře střetli dva odvěcí rivalové: právo a moc. Dělník má právní nárok na starobní rentu po 65. roce svého věku. Je tu však moc, která 50leté dělníky už jako přestárlé staví mimo možnost obživy. Nemá-li tedy starobní pojištění dělnické ztrácet svou cenu, je snížení věkové hranice nezbytností.

Nestraším a nehrozím, ale Ludvík XVI. šel 21. ledna 1793 nerad na popraviště a šel tam zbytečně, jen proto, že blahobytný život mu znemožnil prohlédnout strastiplnou prózu národního života. Také ruský Mikuláš umíral v roce 1917 jen pro soustavné opomíjení historických povinností. Není pochybnosti, u nás každá rána revolty byla by zbytečnou škodou. Nezavírejme však očí před skutečností dvou extrémů, které k příležitosti pracují. Ten pravý je ničemnější proto, že nemá ani ideového obsahu. Své připomínky činím proto, aby odstraněním příčin mizelo i nebezpečí.

Pan generální zpravodaj zde v úterý volal po národním solidarismu. Zcela správně. Solidarism však není jen slovo. Zde musí hospodářská politika státu změnit osu svého pohybu. Tou nesmí nadále zůstati zájem vysoké finance. Na její místo musíme postavit zájem pracujících vrstev naší demokracie a pak jsme bezpečni v otázce národní a státní budoucnosti. Proletariátu práci a chléb, spokojenost se dostaví sama! Samozřejmě můj klub hlasuje pro státní rozpočet, který je jen odrazem světové nouze, jak ji známe. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má pan sen. Kroiher.

Sen. Kroiher: Slavný senáte! Při rozpočtové debatě skoro všichni kolegové, kteří se ujali slova, a bylo jich hodně, málem polovička našeho sboru, přednášeli nářky jménem stavu, který v senátě zastupují. Myslím, že se z velké části dopouštěli chyby, protože to vypadalo - (k sen. Karpiškové) milostpaní, vy jste byla také taková, já vám to povím - jako by jen u nich byla bída a nouze a jako by všem ostatním bylo snáze. Já znám takové pocity, neboť hned jako malý chlapec jsem slýchával od svého otce takové sobecké mluvení. On totiž říkal: Tak žádného zuby nebolí, jako mne. Ano, poněvadž necítil bolení zubů ostatních lidí - a my také z veliké části myslíme pouze na své trápení a nikoli na bolesti cizí.

Tak na příklad vážený p. kol. dr. Heller zde myslil, jak dobře se má zemědělec nebo malý živnostník proti dělníkovi bez práce. Povídal, že my zemědělci máme aspoň nad hlavou střechu a že máme chleba. Máme nad hlavou střechu, máme chleba, máme chleba více, nežli jsme ho měli kterákoliv léta, ale my máme, bohužel, také to, co nezaměstnaný dělník nemá, máme daně, dávky, přirážky, úroky z dluhů - a tohleto všechno se nevidí pod kouzlem toho zastaralého slova "samozásobitel". Kdysi to bylo jedno, měl-li člověk peníze, jen když měl chleba a mléko. Ale ty časy přešly! Ano! Přátelé moji, je mnoho takových dělníků, bohužel, že jich je tak mnoho, kteří dnes nemají práci.

My zemědělci, o kterých mluvil p. dr. Heller s jistou závistí, máme práci od jara do zimy, ale, bohužel, již dvě léta nedostáváme za tu práci žádnou mzdu. V tom ohledu jsme na tom skoro tak jako ti nezaměstnaní dělníci.

Paní kol. Plamínková nám zde řekla, že ministr zemědělství užil ve svém proslovu překrásných slov v "zájmu veliké hospodářské solidarity". Paní kolegyně povídá: V zájmu této solidarity já mluvím také, ale ne jako dr. Hodža v zájmu jedné složky národa. Tedy, já bych, přátelé moji, zde jednou chtěl zdůrazniti, že solidarita znamená vzájemné uznávání práv a povinností jednotlivých složek, ale že nemůže nikdy solidarita znamenati, že se někdo bude starati o celek, aniž by se staral o část. To je právě ten blud a fráse moderního světa, přichází-li někdo se snahou postarati se o všechny, nepostará se o žádného, leda snad o sebe. Solidaritou musíme rozuměti: přáti všechněm, ale mysliti v prvé řadě přirozeně na sebe, neboť, přátelé moji, i v křesťanské morálce, která jistě jest uznávána za nejlepší mezi všemi morálkami, stojí, že láska dobře spořádaná začíná od sebe sama. Kdo se o sebe postarati neumí, kterak se bude starati o ostatní lidi?

Paní kolegyně povídá, že není správné, jestliže v dnešní době těžké krise požaduje se, aby se zemědělcům pomohlo k dřívější nákupní síle. Já se neuzavírám ve své četbě pouze na listy své strany, nýbrž přirozeně čtu také i různé listy jiných stran, a to ne pouze výroky toho spěchu v denním tisku, nýbrž také jejich revue, kde se tomu musí věnovati více práce a následkem toho také musíme těm článkům přikládati větší váhu.

A tu podotýkám, že jsem na př. v "Nové svobodě" častokráte četl, že, máme-li míti nějaký úspěch ve své hospodářské práci, že musíme dávati dělníkovi mzdu a čím větší bude míti dělník mzdu, tím že bude větší jeho koupěschopnost a tím větší statky že se budou obraceti. Ukazovalo se tam skoro v každém čísle na americký příklad, bylo se tam dovoláváno Forda, jenž prý také dával takové veliké mzdy. Ano, tyto veliké mzdy amerických dělníků, které jsem zde dnes slyšel vypočítávati a porovnávati se zdejšími mzdami, byly považovány za základ amerického blahobytu a já zde konstatuji, že jsem nikdy - pánům snad je známo, že také fušuji do žurnalistiky nenapsal proti tomu slova, nýbrž vždy jsem říkal: Pravda, jenže také my zemědělci chceme, abychom byli počítáni mezi tu pracující třídu a aby také nám byla dávána mzda ve formě obstojné ceny za naše výrobky. A když tedy dnes náš ministr dr. Hodža mluví v tomto smyslu, tedy mluví zrovna tak, jako mluvívali kdysi bez našeho odmlouvání socialisté o dělnících. A je tuze malý rozdíl mezi hospodářem, který pracuje sám v potu tváři na brázdě svých polí ať zděděných nebo koupených, a mezi dělníkem, který pracuje za mzdu v cizím. Někdy je to pěkné. Ten náš hospodář je do jisté míry samostatný a může jíti na pole zdánlivě, kdy se mu líbí, a položiti práci také, kdy se mu líbí, ale ve skutečnosti ho volá slunce mnohem dříve na pole a on se tam zdržuje mnohdy déle, než se kterémukoli dělníku zdálo, poněvadž u něho platí carpe diem, dokud je čas, musíš sušit, přijde případně déšť a pak je nejlepší vůle málo platná.

Také jako jedna z výtek bylo polemisováno s naším stanoviskem vysloveným panem ministrem Hodžou, že prý není správné, aby se specielně pro zemědělce upravil úvěr. Já nevím o tom, že by se měl pro zemědělce specielně úvěr upravovati na cizí útraty. Byl sice takový plán, že by se měla zemědělcům příliš zadluženým poskytnouti pomoc, aby mohli spíše upláceti, tedy pomoc na úroky, ale ten kapitál k tomu potřebný měli si zemědělci sebrati sami v příplatku 12 Kč na 1 q sem dovezené kukuřice. Jenže bohužel my jsme měli příliš mnoho vlastního ječmene, máme zbytečný oves u nás, a proto nemůžeme ani chtíti, aby se sem kukuřice dovážela, poněvadž nevíme, co bychom si s ječmenem počali, a důsledek toho je, že, když ještě ta kukuřice na Podkarpatskou Rus dovážená tomuto příplatku nepodléhá, že bychom sebrali příliš málo peněz a tak podle mého názoru není velké naděje na to, abychom dostali pomoc na částečné splácení úroků. Ale i kdybychom my zemědělci něco dostali, i kdybychom takovouto pomoc, co se týče úroků, měli dostati, tedy, prosím, vážený senát, aby bez rozdílu stran uvážil, že bychom my kulhali za druhou složkou českého národa a našeho národního hospodářství, že bychom totiž pokulhávali kolik let za naším průmyslem. Neboť, pánové, bylo již dávno a několikrát zde opakováno s jakousi výčitkou, že prý musily býti sanovány banky. Ale lidé, kteří hlouběji vidí do našich hospodářských věcí, mají jasno o tom, že nebyly sanovány banky, nýbrž průmysl, který zůstal bankám dlužen a kterému se následkem toho ty miliony odepsaly. (Předseda dr. Soukup ujímá se předsednictví.) Tenkrát zbankrotovaný průmysl uvedl banky do takovéhoto stavu a přes banky dostal tyto podpory. Kdybychom my podobným způsobem žádali, abychom mohli odepsati všechno to, co naši zemědělci bez ztráty svých statků zaplatiti nemohou, aby to bylo nám, lidovému peněžnictví dáno jako sanace, žádali bychom jen obdobu toho, co se již dostalo průmyslu. (Výborně!)

Bylo nám také vyčítáno, že prý naše agrární politika je vedena poněkud jednostranně, poněvadž prý do syndikátů patří také družstva, čistě konsumní organisace zaměstnanecké, dělnické a úřednické a při tom velké ženské spolky. Mluví-li se tedy o obilním syndikátu, prosím, aby se vzalo na vědomí, že si Velkonákupna naprosto nezaslouží tento projev nedůvěry. Člověk si může o Lustigovi myslit, co chce, ale že by nerozuměl hájení konsumentských zájmů, to se mu říci nesmí. (Veselost.) A zdá se mi, že Lustig v tom syndikátě je. A na druhé straně bych řekl: Pánové, kolikrát jsme slyšeli během debaty dole v rozpočtovém výboru i tady, jak si u nás přespříliš ztěžujeme úřadování, na každé věci aby bylo 10 podpisů, a my bychom chtěli toto úřadování syndikátní zatěžovat účastí organisací zaměstnaneckých, dělnických a úřednických a velkých ženských spolků! (Sen. A. Novák: Tak se to nedá zesměšňovat! Syndikát má své dobré i stinné stránky!) -Jako všecko na světě, jako Vy i já, pane kolego! Všichni máme své dobré a své špatné stránky, a každé dílo rukou lidských má také své chybné stránky, jenom že se obávám, kdybychom tam měli spoustu takových interesentů, že by nepřibylo stránek dobrých, ale stínů že by tam bylo o mnoho více. Ale já proti tomu nic nemám. Když má do syndikátu přijíti zástupce konsumentů, tedy, pánové, - bankovní zákon v tom nebrání - já jako kuřák se hlásím do správní rady tabákových podniků, pane ministře, (obrácen k ministru financí). A tak mohli bychom jíti do jiných veřejných podniků, kde konsumenti až dosud nejsou slyšeni. (Sen. A. Novák: Mluvte o fondu pro umělá hnojiva! O tom dobře víte! Tam se obraťte na pana ministra!) Pane kolego, nevím, co bych mluvil o fondu pro umělá hnojiva. Je úplně lhostejné, řekne-li se pravda vážně nebo žertem. Tu se jedná o to, že do syndikátů, které jsou zařízeny... (Sen. Ant. Novák: Jak to tam vypadá?) Dobře to tam vypadá. Můžete býti spokojen, jenže se žitem si neví syndikát rady, poněvadž nemůže zabránit dovoz, když to žádný dovážeti nechce. Co se týče pšenice, vypadá to docela dobře, a já jen říkám, že, jestliže do syndikátu, který je vypočítán na hájení zájmů výrobců, se hlásí konsumenti, že bychom to mohli žádati vůbec ve všech směrech. (Výkřiky sen. Ant. Nováka a sen. Modráčka.) Kdyby se nakrásně stalo, p. kolego, že by ten vtip kulhal, tu mohu říci, že se stává, že kůň má 4 nohy, a následkem toho na jednu klopýtnouti může.

Také se říká, že prý chceme pšenici vytlačiti a že se nám to podařilo nad úroveň světových trhů. Přiznávám to, jenže si musíme také všichni bez rozdílu přiznati, že se na našem zemědělci také žádají poněkud větší veřejné oběti než na zemědělci kanadském, uherském, rumunském a jugoslávském. Konečně bych také řekl, že by mne bylo neobyčejně těšilo, kdyby se bylo řeklo, že také jiné výrobky - uvedl to tu právě kolega z vaší strany a já jsem s ním souhlasil - to jest železo, je přespříliš drahé. Ale v té řeči, se kterou polemisuji, se mluvilo tak, jako kdyby byl drahý pouze chléb, zatím co ve skutečnosti je drahé železo, cement, koks, průmyslové výrobky, zkrátka všechno. Bylo nám tu řečeno... (Sen. Ant. Novák: Udělejte zákon proti kartelům!) My jsme ochotni, my bychom již mnohokrát byli šli do toho, ale vy jste to - osobně ovšem třeba ne - kteří jste hájili zájmy továren, poněvadž jste tím hájili zájmy dělnictva.

Vracím se, přátelé moji, k tomu společnému citu p. min. Hodži a kol. Plamínkové v otázce solidarity. Já sám se chci k té solidaritě hlásiti, jenže bych byl nerad, aby se nám vytýkalo nějaké sobectví. Chceme-li, aby se dařilo lépe zemědělství, nechceme to jen pro sebe, to je zájem společný. (Výkřiky sen. Ant. Nováka.) Není potřebí, abyste takovýmto způsobem se mnou polemisoval. Je naším společným zájmem, aby prvovýroba, měla možnost odbytu svých výrobků za přiměřenou cenu, neboť si musíme uvědomiti, že proti veškeré jiné výrobě průmyslové stojí tu zemědělství a hornictví, které dobývá z té země hodnoty, kterých tu až dosud nebylo. My to jsme, kteří přinášíme nové věci na trh, neboť my jsme zaseli jisté množství obilí, přidali k tomu práci, hnojivo a ostatní věci a máme, dejme tomu, 7 krát nebo 10 krát více, než jsme zaseli. Tedy to jistě množství naší výroby právě tak jako té práce hornické přináší věci, kterých až dosud na světě nebylo, a my přinášíme nové kapitály. Tím nechci nijak klásti práci vaši do druhé řady. Vážím si každé práce, ale chceme-li, aby byla vaše práce náležitě hodnocena, napřed musí býti hodnocena práce zemědělce a horníka a teprve potom přijde na vás a všechněm to bude k dobru. Je jistě všechněm lidem zle, nebo aspoň mnohým lidem je hůř, než si zvykli, aby jim bylo, třeba by si ještě nemohli naříkat. A mezi ně patří - to je nesporné - všichni nezaměstnaní. Nechci se zabývati touto otázkou, poněvadž před malou chvilkou kol. Sehnal prohlásil o té věci některé naše zásady, ale chtěl bych se zmíniti o tom, že nám bylo vyčítáno, jako bychom nouzový fond pro nezaměstnané sabotovali. Já jménem naší strany a jménem zemědělců vůbec se proti tomu ohrazuji. My jsme slíbili a dodržíme slib, ale jedno vám řeknu: Nechtějte, aby nám otázka nezaměstnanosti tak přirostla k srdci jako vám, neboť nesmíte zapomínati, že u nás na venku bychom byli rádi, kdybychom mohli zaměstnávati, ale lidé o to zaměstnání na venkově nestojí, utíkají do měst. Není to dávno, co zde byla v senátě uvedena statistika, kolik uteklo venkovského obyvatelstva... (Sen. Modráček: A státní úřad statistický k tomu podotýká, že jednou z hlavních příčin bylo provádění pozemkové reformy!) Nebudu se o to hádati, co říká státní úřad statistický, ale řeknu, kdyby se byla pozemková reforma provedla podle vás, bylo by uteklo ještě více lidí, protože se tam dnes mnoho lidí drží pouze proto, poněvadž mají kousek svého pole. (Výkřiky sen. Modráčka.) Nejsem člověk statistiky, jsem člověk života a mohu vám říci, že, dokud jsme měli velkostatky ve staré podobě, byli deputátníci nejubožejší lidé celého světa, mimo snad cihláře ve Vinzensdorfu. A teď my jsme jim pomohli k životu. (Sen. Modráček: Ani jeden nemá domek, nedostali nic!) Mají své pole. Já mám, pane kolego, dva dvory na své osadě a dva jiné dvory v bezprostředním sousedství, vím, jak je to ve skutečnosti. Nevím, jak je to ve statistice a v teorii, ale hlavně nevím, jak by to bylo bývalo, kdyby se to bylo udělalo jiným způsobem. To je vždy snadno říci: kdybyste mne byli poslechli, mohlo to býti jiné.

A nyní bych rád řekl, že také mezi recepty na nezaměstnanost padlo slovo kolonisovat nezaměstnané na venkov, provésti novou pozemkovou reformu. Já bych před něčím takovým tuze varoval, neboť již dávno jsem říkal, hned po převratu, že kdo nemá své hospodářské budovy, kdo nemá fundu, kdyby dostal půdu zadarmo, po prvních kroupách je žebrák. Tenkráte jsem byl vyhlašován za nepřítele pozemkové reformy, ale ukázalo se, že jsem měl pravdu. A tak také těmto lidem musili bychom dáti buď ohromnou pomoc, anebo bychom je vystavovali nebezpečenství, že budou utíkat za krátko z toho venkova do měst. (Sen. Ant. Novák: Tedy potvrzujete, že neutíkají z luxusu!) Já to neřekl. (Sen. Ant. Novák: Napřed jste to řekl!) Neřekl. Je pravda, že mnozí lidé jdou do města, poněvadž si představují, že se tu budou míti lépe. Ve skutečnosti je to však tak, jako když někdo jel do Ameriky a psal domů, že se mu dobře daří. Mnohý psal, že se mu dobře daří a nebylo to pravda. A tak je to také zde. Mnoho marnotratných synů našeho venkova, kteří odešli do města, by se vrátilo, kdyby se nestyděli. Ale na druhé straně, kdo delší dobu byl v městě, řekne vám: Do takové Lhoty nepůjdu.

To je marný pokus. Jedno bych řekl: Líbil se mi a nevím, kde jsem to četl, takový plán, že by se blízko průmyslových měst mohly rozděliti větší plochy dělníkům průmyslovým, ovšem v menších parcelách, aby si tam mohli sami pěstovat nějakou tu zeleninu, brambory a podobné věci, aby nemusili všecko kupovat na trhu. Nevím, mnoho-li by jim to prospělo, ale nám, agrárníkům, by to prospělo neobyčejně, poněvadž ti všichni lidé, kdyby měli třebas jen 400 sáhů, tedy půl strychu svěřeno, aby na nich pracovali, ti by za krátko přestali věřiti, že k úrodě není potřebí nežli slunce a deště, ti by za krátko poznali, jak se má ten zemědělec a sblížení mezi vámi a námi by bylo mnohem snadnější, poněvadž vedle těch teoretiků z měst by tu bylo mnoho lidí praktických, kteří by si řekli: Když já zkusím tolik na svém půl strychu, co zkusí chalupník na 20 strychách a co ten, kdo jich má 50. (Sen. Časný: Ale na venkově mají také jen 400 sáhů a dívají se na to jinak!) Já jsem se domníval, že vy jste z města, kdežto já jsem z městyse, kde máme 250 zemědělců a následkem toho přirozeně nemohou míti mnoho půdy. Vždyť jsem jim ji sám pachtoval a mám ještě zbytkový statek co mně nechali Domovináři. (Veselost.)

Přátelé, já vidím, jak oni hospodaří, v tom mně můžete věřiti, v tomto směru mne nijak nepoučíte, třebas si vaší dobré vůle na výsost vážím. (Sen. Časný: Nechcete se poučit!) Jedním slůvkem nemohu být poučen. Ale přiznávám, že něco se dělati musí, a to proto, že tu není jenom otázka nezaměstnanosti našich dělníků, nýbrž je tu otázka také nezaměstnanosti -našeho obchodu do ciziny, našich drah a podobně.

Pánové, velice jsem litoval, že při řeči kol. Kostky tu bylo dnes tak málo posluchačů. Byl jsem na tu řeč zvědav, poněvadž jsem slyšel jeho výklad v rozpočtovém výboru a hlavní tenor jeho řeči byl: škoda toho vývozu, musíme pracovat k tomu, aby se vrátil starý vývoz.

Nejsem národohospodářem. Neosobuji si v té věci žádného rozhodování, jsem jenom pozorovatelem, ale musím říci: Marná naděje! Vývoz se již nevrátí ve starém rozsahu, a kdyby naše republika přinesla nevím jaké oběti, tedy se vývoz nevrátí jednoduše proto, poněvadž si v cizině ve válce a v době poválečné a hlavně v nynější ve snaze po soběstačnosti, která jest u všech států, postavili vlastní továrny, které možná nevyrábějí zboží té jakosti jako my, ale oni ze své národní hrdosti řeknou: Nám to zatím stačí. Ostatně, vždyť také naši továrníci jinde budují továrny. Podívejte se, Baťa nebude vyvážeti od nás, poněvadž staví továrny v Anglii, Jugoslavii, v Německu a pánbůh ví kde, tedy o to bude méně vyvážeti z republiky. Ale to není pouze Baťa, takovýchto továrníků je celá řada a není to pouze u nás. Vždyť páni angličtí kapitalisté a továrníci si sami také postavili továrny v jižní Africe, kde pracují pomocí Číňanů a Indů, nebo v Kanadě a různých svých dominiích a nyní jim z toho vlastně vyrostli konkurenti domácích podniků, které za války pracovaly něco jiného, než na co byly původně zařízeny. A kdybychom měli sebekrásnější oči, není možno, aby naše republika vyvážela tolik jako jindy, poněvadž jinde toho zboží nepotřebují v tom rozsahu. (Sen. Časný: Pane kolego, pak je marné vaše mluvení o vysokých cenách za zemědělské produkty!) Pane kolego, marně všichni mluvíme v senátě, poněvadž ať jsme si stěžovali, či nestěžovali, vstaneme a odhlasujeme to. (Veselost.) To jest už osud člověka, že většino u mluvívá marně a nejvíce, když někoho napomíná. (Veselost.)

Žel, přátelé moji, je takový čas, že budeme místo zboží vyvážeti zase lidi, kteří budou pracovati v cizině. A tu, ačkoliv bych mohl o této věci pomlčeti, přece jen řeknu, že souhlasím s dr. Hellerem, který varoval před demagogií v otázce zaměstnání cizinců. To se snadno řekne a člověk to udělá a dá to do novin k vůli tomu, aby se zavděčil jedné skupině našich lidí, kteří jsou okamžitě bez práce a po případě nemají kvalifikaci toho cizince. Mají svatou pravdu, jenomže zapomínají, že my jsme měli bohužel už dříve veliký vývoz lidí práci hledajících, kteří doma ji nalézti nemohli a kteří se v cizině poctivě a spravedlivě živí, kteří tam nic zadarmo nedostávají a chvála bohu také od nás nic nepotřebují.

Tedy to je věc náramně dvousečná, a já bych si přál, kdyby naše noviny místo uveřejňování takových článků obětovaly tu korunu na známku, aby svému dopisovateli věc vyložili. Mohly by to míti po případě tištěné. (Sen. Ant. Novák: Ať vám to otisknou ve "Večeru"!) Já si to otisknu v "Pošumavském kraji" a odtud to můžete otisknouti Vy! (Veselost. Sen. Ant. Novák: Vy jste vrchním mentorem! Vy mluvíte proti "Večeru", nechte toho!) To by nic nevadilo, i v rodině to tak bývá, že mluví proti sobě a já jsem před chvílí řekl v soukromém rozhovoru, že naše debata rozpočtová je podobná řečnění v manželství: jedna polovina, 72, nás mluví a druhá polovička neposlouchá. (Veselost.) Tedy byl bych toho mínění, že by bylo dobře, kdybychom se naučili méně hubovati a více pracovati, méně kontrolovati to, co dělá jiný a spíše si hleděti toho, abychom pracovali my sami.

Tu, přátelé, mám v sobě jistý cit pro spravedlnost, ba často se mi říká, že jsem až příliš přísný. Mám kuráž zastati se lidí, kteří nejsou populární. Když jsem se v tisku zastal dokonce exekutorů, pak můžete mi věřit, že jistou kuráž mám. A tak se také zastávám byrokracie. Na tu je sice velmi často stěžováno, a vím, jak v rozpočtovém výboru dokonce kdosi posměšně povídal "svatá byrokracie". Nu, svatým se člověk stává po dlouhém utrpení a jistě že mnozí z našich byrokratů, než povylezli výše, se dosti natrápili a po případě, když již výše jsou, také pro větší odpovědnost nemohou dobře spáti a často nemohou spáti za viny nespáchané. (Veselost.) A teď bych řekl, že máme míti kuráž říci: mea culpa, doznati vinu. Podívejte se! My naříkáme na nedoplatky daní. Odhadují se na nejrůznější cifry. Nedoplatky daní a zadlužení našeho národa jsou cifry, které nejvíce kolísají. Každý si řekne, co chce, a přirozeně raději více. Pamatuji si z těch minulých dob, kdy jsem prosil přímo - a jednou jsem si vymohl i usnesení koalice - že nebudeme podávati nouzové návrhy podávaly. (Hlas: Ale republikánská strana jich podala nejvíce!) Naše republikánská strana jich podávala nejvíce, poněvadž zastupuje zemědělce, ale druhé strany... (Sen. Mikulíček: Ale vaše strana měla při tom největší blahobyt!) Dovolte, abych řekl, že leckdo sem přišel k vůli tomu, aby slyšel, že my dva se budeme hádat. Nedělejme jim tu radost. (Dlouhotrvající veselost. - Předseda zvoní. - Sen. Mikulíček: Toho názoru je i pan předseda, hned to odzvonil!)

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Kroiher (pokračuje): Vidíte, jak se toho chytají.

My jsme podávali nejvíce takových návrhů, poněvadž máme nejvíce zemědělských voličů, ale ostatní strany to dělaly také, aby si udělaly dobré oko. Tak to, prosím, jen nezapírejte. Jestli Vy jste takové návrhy nepodával, jiní kolegové z vaší strany je podávali, Němci i jiní. Vesměs tam bývalo, aby se v těch okresech zastavily všechny exekuce a vybírání daní. A nikdo neposlouchá žádnou řeč s takovou ochotou, jako poplatník, když se mu řekne: nemusíš letos platit. On ví, že se mu to nesleví, ale myslí si, že má tu starost odloženou o jeden rok. Někdy, bohužel, byly ty pohromy častější a důsledkem toho se nahrnuly nedoplatky daňové i za více let a my jsme k tomu lidi vybízeli, resp. jsme ministerstvo žádali, aby daně nevybíralo, přes to že máme přece také, jestli se nemýlím, jeden zákon, který povídá, že daň pozemková se má zaplatiti a že jí má vrátiti zemědělská rada.

Pánové, my si stěžujeme, že je každou chvíli nová daň a máme to za zlé. Prosím, zrovna dnes ráno a včera se vytýkala daň žárovková. (Sen. Mikulíček: Z osvěty!) Ano, z osvěty! (Sen. Mikulíček: Vy jste byl proti, poněvadž jste přece kle..!) Já nejsem proti tomu, aby bylo hodně světla. Čím více světla, tím spíše vás prokoukneme. (Veselost.)

My jsme, slavný senáte, toho názoru, že nemáme hledati takové daně, jako ty ze žárovek, ale při tom hledáme státní vydání. Vždyť každý rok jsme dělali řadu zákonů, kterými se zvyšovala státní vydání. Nuže, pak je povinností úřednictva, resp. ministerstva financí, aby hledalo nějakou úhradu. Pánové, my jsme takoví - my i naše veřejnost - že všude strkáme vinu na úřednictvo.

Včera, tuším, prošlo pražskými novinami, jak se zachází s drobným člověkem. Už nevím kde, je člověk fendován pro 25 hal. a 325 Kč útrat. (Sen. Mikulíček: Však to váš časopis agrární uveřejnil také!) Náš také, i jiné to měly, ale nyní bych řekl: Jací paličatí lidé to byli, z nichž jeden nechtěl zaplatiti 25 hal. a druhý si postavil hlavu, že těch 25 hal. dostati musí, i kdyby to mělo státi, nevím co. A jaký to byl nedobrý advokát, který tento spor za toho občana vedl. (Sen. Mikulíček: Počítá, co mu to vynese!) Já vím, ale slušný člověk by nepodával žalobu pro 25 hal., aspoň by to neprováděl a řek-l by: těch 25 h nestojí za to. (Výkřiky sen. Mikulíčka. - Předseda zvoní.) Tedy prosím: zde je očividné, že soud zde jedná pouze v zastoupení člověka, který právo hledá, a musí mu dát právo, aby třebas zabavením nebo exekuční dražbou přišel na své, ale občanstvo zde dělá tyto nesmysly.

Chtěl jsem přijíti k tomu, co zde říkal p. kol. Mikulíček ve své řeči. (Sen. Mikulíček: Já jsem odešel!) Já jsem toho dvakrát nelitoval, povídal jsem, ať si jde; ale když vy děláte všecko polovičatě. (Veselost. - Sen. Mikulíček: Já dělám všechno naplno!) Však si rozumíme. Musím říci, že p. kol. Mikulíček se chová velmi slušně a že bych si přál, aby to bylo nejméně takové u všech.

Pan kol. Mikulíček si ostře zajel do státních lesů a státků. Jsem povinen mu také odpověděti. Přál bych si, aby to bylo slyšáno nejen zde, nýbrž také v posl. sněmovně, kde se ozvaly proti státním lesům a statkům velmi ostré kritiky, zvláště od posl. Šamalíka, který byl ještě přísnější než kol. Mikulíček. Kol. Mikulíček odhadoval výnos z jedné měřice na 1.50 Kč, Šamalík řekl: (Sen. Mikulíček: Ale ve státním rozpočtu je preliminováno 1.50 Kč!) Dobře, ale Šamalík řekl: ani sportku - a Šamalíka se nezastávejte. (Veselost. - Sen. Mikulíček: Já s ním nemám žádné styky!) Konstatuji, že p. Šamalík a zároveň také naši kolegové komunisté jsou toho mínění, že dnes dobrý zemědělec vůbec nemůže existovati, že pracujeme se ztrátou. Všichni bez rozdílu tvrdíme, že se naše zemědělství zadlužuje. Zadlužuje se, ne z parády, aby mělo mnoho dluhů, nýbrž proto, že nemůže vyjíti, a tak je také docela přirozené, jestliže my nemůžeme vyjíti, že nemůže vyjíti ani takový kolos hospodářský, jako jsou státní lesy a statky. Je stará zkušenost, že režie při velkých latifundiích je větší, poněvadž tam se první i poslední musí udělat najatými silami, kdežto my si mnoho uděláme svýma vlastníma rukama. (Sen. Mikulíček: Tak teď vážně, pane kolego! Tam se daleko víc může použíti racionalisace a když se mají platit dané a přirážky, musí se tam projevit větší výnos!) Nejsem proti větší racionalisaci (Výkřiky sen. Mikulíčka), počkejte, my se dohodneme. Pánové, obyčejně se nadává na racionalisaci, ale myslím, že kdybychom byli v racionalisaci urazili pouze 50% cesty, kterou jsme skutečně prodělali, neměli bychom krisi tak zlou, poněvadž, co to byla racionalisace? Racionalisace znamenala najíti strojový způsob práce, kterým by se lidé stali zbytečnými a následkem toho lidé přišli o práci. Čím bylo více racionalisace, tím bylo méně dělníků a, bohužel, také méně konsumentů. (Sen. Mikulíček: Racionalisace mají používat státní lesy a statky, aby měly větší zisk!) Pane kolego, já vám něco povím. Když takový podnikatel si koupil drahý stroj, který mu nahrazoval určité lidi, nedostával jej zadarmo, stál jej velké peníze. A poněvadž při nynějším překotném zlepšování strojů nemůže počítati, že by jej užíval déle než 5 let, musí jej za 5 let nejen zúrokovati, nýbrž i zamortisovati, neboť potom je to staré železo. Ve skutečnosti jsem toho mínění, že ten, kdo příliš racionalisuje, se přepočítává, poněvadž, kdyby dal mzdu dělníkům, měl by rovněž tolik výdělku jako nyní s tím racionalisováním. (Sen. Mikulíček: Vy nejste i jako kněz takový zpátečník, abyste se vracel k starým dobám!) To bych řekl, my pořádní katoličtí kněží jsme stáli v popředí pokroku, to jen ti špatní mu nepřáli. (Sen. Mikulíček: Ježišmarjá!) Pane kolego, je vidět, že jste ministroval. (Sen. Mikulíček: Co zabrzdilo vývoj světa od 1500 let? Vítězství katolicismu!) Jsem toho mínění, že to byly kláštery, které přinesly rozkvět a pokrok. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Předseda (zvoní): Pánové, projednáváme rozpočet republiky na r. 1933!

Sen. Kroiher (pokračuje): Já bych chtěl říci, jak budeme dělat racionalisaci na těch Poloninách, kterých je přes 60.000 ha, jaký tam můžeme chtíti užitek z takových rozdrobených parcel, které jsou mezi lesní půdou. To jsou všecko věci, které nic nevynášejí, poněvadž jejich výnos dostává obyčejně personál jako část deputátu. Buďme jen poctiví a vzpomeňme si, jak klesla cena dříví. Vždyť dříví kleslo o více než 60%. (Sen. Stodola: O víc!) Toť se samo sebou rozumí. Četl jsem, že na Podkarpatské Rusi je možno koupiti 1 m³ palivového dřeva za 5 Kč. Kde máte možnost, aby státní lesy a statky vydělávaly?

Pánové, řekněme si poctivě, že se od státních lesů a statků přespříliš mnoho žádá proto, poněvadž i v těchto dobách, kdy málo trží, přece jen pokračují v investicích, aby tam měl lid na východě co dělat.

Volalo se po parlamentní kontrole našich státních lesů a statků. Byl bych rád, kdyby parlament si jednou uvážil, jaká by to mohla býti kontrola, jaký by byl z toho užitek. Počkejme, až jak se nám osvědčí ta nynější kontrolní komise, kterou budeme voliti za krátko. Jestli se osvědčí, tak s pánembohem zařídíme ji také jinde, ale jinak bych řekl: Demokracie, toť nejen diskuse, demokracie, toť také psaní stálých referátů, stálé ospravedlňování a vysvětlování a stálé zdržování ve vlastní práci. (Hlasy: Tedy žádnou kontrolu!) Ne žádnou kontrolu, ale ne příliš mnoho kontroly. Pane kolego, byl jsem také jednou na lokálce a byla tam stížnost, že je tam málo vody ve vozech. Nařídila se kontrola, ale někde na 3. stanici už tam voda nebyla, a to proto, že na první úředník, mající službu, hlídač a všichni šli a zatáhli si, zdali je tam voda, a když to udělali na druhé stanici, na třetí už voda nebyla, a zase byla nová stížnost. (Veselost.) A tak je to také zde; příliš kontroly také není dobrá věc.

Pánové, chtěl bych, aby nejen u státních lesů a statků, nýbrž všude u nás bylo více důvěry k našemu úřednictvu, aby mu bylo dáno více pravomoci, aby nemusil s každou hloupostí jíti až k "salzamtu", aby zkrátka a dobře byla jim poskytnuta důvěra, aby byli občas kontrolováni, a když se na něco přijde, aby byli potrestáni bez ohledu na to, kde mají strejčka. (Sen. Mikulíček: Na to jste slabý!) Bohužel, na to já jsem slabý. Já se neumím nikoho zastat a jsem toho mínění, že se můžeme na naše úředníky spolehnouti, že zákon znají a chtějí se podle něho říditi, a to přesvědčení mám také o úřednících státních lesů a statků, i o těch 517 radách.

Pan kolega se zde ptal, nač přijdou ty kachny z ČTK. (Sen. Mikulíček: Jedna aspoň na 1.000 korun!) Záleží na tom, kolik je jich, musí se ty 2 miliony děliti počtem jich. Ale je také mnoho kachen, které nedodává ČTK, a bohužel, ve stranickém boji se nám hodí ty kachny bez dodacího lístku. Tak na př. proti státním lesům a statkům se přinesl-a kachna však ji právě přinesl posl. Šamalík, ale ten to vzal odjinud, z "Mor. Orlice", že prý kdesi v lichtensteinských lesích prodali 40 ha půdy a někdo si tam postavil hrad a udělal kolem plot - a ve skutečnosti nikdo neví, kde se to mělo státi. Tedy kachna, která, přes to že byla střelena - možná také, že už páchla - stěhuje se od jednoho majitele ke druhému.

Povídalo se, že prý na Konopišťsku arcikníže František Ferdinand byl spokojen s obyčejnou myslivnou, ale ta nová šlechta agrární že si dává ty chajdy obložit žulou a nespí tam pod dekou, nýbrž musí míti prachové peřiny, které nemá případně doma. Já nechodím na hony. Dokud jsem měl čas, měl jsem revíry dva, za své peníze, ale zvát jsem se nikdy nedal. (Sen. Mikulíček: Kněz může také pytlačit?) Ne pytlačit, měl jsem svůj revír, ale pytlačili lidé, kteří vás volili. Dokonce mi vzali z plotu mé zahrady drát a dělali z něho oka. (Sen. Mikulíček: Oni mají vyvlastňování v programu!) Ano, podle Lenina to bylo. (Veselost!) Pánové, musím vám říci, že naše agrární šlechta co se týká myslivosti, si nezadá s těmi starými, a myslím, že myslivec musí býti otužilý jako voják. Náš agrárník by pod prachovou peřinu nevlezl! (Sen. Mikulíček: Kolik máte pořádných střelců?) To se můžete přesvědčiti. Ostatně vy máte své zpravodajství.

Vytýká se státním lesům a statkům, že prý mají příliš mnoho personálu. Informoval jsem se o tom, a ukázalo se, že ve státních lesích a statcích je v lesích na 205 ha jedna síla. A na arcibiskupských panstvích zde v Praze jest jedna síla na 175 ha. Je tedy viděti, že má arcibiskup mnohem více sociálního cítění než státní lesy a statky, ale že ty státní lesy a statky nejsou kárány pro nedostatek sociálního cítění, nýbrž že se jim vytýká, že zaměstnávají přes příliš mnoho lidí.

Mluvilo se zde o úřednicích a nebudu se o té věci šířiti. Jen jedno bych chtěl říci. Bylo nám předhazováno kol. Hellerem, jako kdybychom my sabotovali snahu o snížení úrokové míry, a to protože jsme prý žádali, aby v novém zákoně byl paragraf o tom, že peněžní ústavy mohou v určitých případech proti kolektivní smlouvě snížiti platy zaměstnanců. Já zde konstatuji, že si ze srdce přejeme, třebas bychom na tom tak interesovaní nebyli - my máme své ústavy, jako jsou kampeličky, které půjčují na 5 až 5¹/₂% - aby v zájmu celkovém byly úroky ze zápůjček sníženy. Ale ovšem nemůžeme o tom mluviti tak paušálně, nýbrž já tvrdím: jen úroky, které nejsou dosti omluvitelné, úroky zbytečně vysoké. Když půjčuji v naší kampeličce na 5%, nebudu moci ještě slevovati. O to nejde Naše české banky nejsou docela nic interesovány na tomto paragrafu, německé spíše, a to by mohl dr. Heller vědět Naše okresní hospodářské záložny mají pouze v menším počtu případů takové smlouvy s vedoucími úředníky, které nemohou býti rozvázány. Naše spořitelny mají již takové ustanovení ve smlouvách, že mohou sraziti v případech vyjmenovaných až 25%. Tedy prosím, na naší české straně a specielně u nás republikánů není příčiny, abychom se stavěli za tento požadavek nějak nesmiřitelně a dokonce není naším přáním, abychom snižovali svévolně platy, jak to řekl p. dr. Heller. Ale chtíti, aby se snížily úroky ze zápůjček a psát do "Českého slova", že se nemá hýbati s úrokem z vkladů, který je dobře zasloužený, a že se nemá žádati, aby se snižovala režie v peněžních ústavech, to, prosím, je problém již dávno popsaný pod heslem: chtít, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Tuto hádanku znám od dětství, ale kterak se to dělá, ještě jsem nevyzkoumal. Snad se to podaří teď.

Ještě bych řekl jen nějakou větičku o investiční půjčce, o které tu bylo mluveno. Bylo nám sděleno, že jsou již dokonce tři plány, kterak bychom tu investiční půjčku vydali. Byl bych velmi rád, abychom ty plány znali dříve, než budeme pozváni k upisování, poněvadž bude-li se nám slibovati za investiční půjčku práce, která se nám a všemu obyvatelstvu bude zamlouvati, budeme s radostí upisovati, ale kdybychom měli upisovati podle přání některého referenta z ministerstva, bude ta ochota značně menší. Prosím, aby to bylo slyšeno.

A nyní bych ještě řekl, že se s vámi a se všemi lidmi dobré vůle hlásím k zásadě solidarity, že musíme společně pracovati, aby u nás bylo lépe a že musíme ovšem každý sám říci, kde nás bota tlačí, a dávati rady, jak by se to mělo polepšiti, neboť cizí rada je těžká. Stěžujeme-li si navzájem, je potřebí, abychom měli také navzájem k sobě důvěru, že mluvíme pravdu. (Výborné!) Jen tenkráte, budeme-li si navzájem věřiti a postavíme-li se na stanovisko, že chceme žíti a přejeme také jiným živobytí, bude na stoupena cesta k lepší budoucnosti v naší republice. Hlasujeme pro rozpočet. (Potlesk.)