Místopředseda Klofáč (zvoní): Další slovo má pan sen. inž. Winter.
Sen. inž. Winter: Slavný senáte! Státní dráhy nemají u nás mnoho přátel. Snad proto, že za dobu svého trvání prokázaly příliš mnoho služeb. A věrného služebníka nebývá přece vděčně vzpomínáno. Zvláště v poslední době při projednávání zákona o motorových vozidlech a před vydáním prováděcího nařízení k němu bylo mnoho příležitosti, aby povolaní i nepovolaní kritikové pronesli o drahách svoje mínění. Měli jsme možnost slyšeti tu velmi roztomilé názory, jako na př., že státní dráhy jsou vředem, kterým uniká život republiky a jiné duchaplnosti.
Dráha mlčí a slouží dále. Ale mlčí-li dráha sama, je povinností odpovědných činitelů, aby promluvili, aby varovali naši veřejnost, by se nedala zmásti kritikami, které částečně z neznalosti, částečně vědomě a úmyslně šíří nepravdy o největším státním podniku, ve kterém jest investováno přes 17 miliard Kč státního majetku, o nejdůležitějším a nejspolehlivějším dopravním prostředku, který umožnil rozvoj hospodářského života v dnešních rozměrech a který zůstane trvale nejdůležitějším činitelem hospodářským.
Hospodářská situace železnic celého světa je velmi obtížná. Bez ohledu, zdali jsou v provozu soukromém či státním, dráhy celého světa prodělávají těžkou krisi. Je pochopitelné, že podnik, který celou svojí existencí závisí na prosperitě celého hospodářství, jest a musí býti postižen, když hospodářství celého světa prodělává těžkou hospodářskou krisi. Nedodávají-li průmyslové a zemědělské závody drahám nákladu, nemají dráhy co vozit a nemají, kde si opatřiti příjmy, neboť jiné výdělečné možnosti nemají. Mají-li všechny průmyslové závody velké ztráty, nemůže dráha samojediná míti zisky.
Prodělávají dráhy americké, provozované jedině s hlediska výdělečného, prodělávají dráhy anglické, francouzské, španělské, vesměs to dráhy soukromé, prodělávají státní dráhy italské, rakouské, švýcarské a j. - Švýcarské dráhy jsou za rok 1932 pasivní obnosem 45 mil. švýc. fr., tj. 293 mil. Kč. Jakým právem je tedy možno žádati, aby jedině ČSD v tuto dobu vydělávaly?
Avšak až nastanou zase lepší časy, až bude co voziti, pak bude nutno žádati, aby každý, kdo chce jednati o otázkách souvisících s ČSD, si nejprve uvědomil, co jsou vlastně ČSD? Vládní nařízení z 25. září 1924, č. 206, jímž se provádí zákon ze dne 18. prosince 1922, č. 404, vypočítává v §u 1 státní podniky, jež převahou nemají plniti úkoly správní, a v §u 2 praví: "Podniky uvedené v §u 1 spravovati je tak, aby plníce co nejdokonaleji svůj národohospodářský, případně správní úkol, a dbajíce všeobecně uznaných zájmů veřejných, byly vedeny podle zásad řádného obchodníka."
To je velmi pěkně řečeno. Ale ohlíží se tabáková režie nebo státní loterie na to, aby plnily co nejdokonaleji svůj národohospodářský úkol? Pan ministr financí by se pěkně poděkoval, kdyby někdo žádal, aby tabáková režie plnila úkoly jiné nežli výdělečné. Plní snad pošta svůj národohospodářský úkol? Odpověď je prostá: Sazby naší pošty jsou nejvyšší na světě, vyšší nežli v Anglii a v Americe, které počítají v librách a dolarech. Při tom nikomu ani nenapadá, aby od pošty žádal nějakých úlev nebo výhod.
Jenom od státních drah se všeobecně požaduje, aby poskytovaly úlev s ohledem na svůj národohospodářský úkol. Přiznávám, že se to požaduje právem, neboť železnice jako stále ještě nejvýznamnější a nejdůležitější prostředek dopravní má velký význam a vliv hospodářský. Ale potom není možno zařaditi železnice prostě mezi všechny ostatní státní podniky, které takových úkolů nemají, a nesmí býti drahám vytýkáno, že v době světové krise neodvádějí státní pokladně žádný přebytek. (Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví.)
Od železnic našich stejně jako ode všech jiných je potřebí žádati, aby poskytovaly maxima prospěchu. Toto maximum není však u dráhy čistý výnos, nýbrž součet čistého výnosu a veřejného prospěchu. Maxima může býti po případě dosaženo i tehdy, když je-hospodářský podnik úplně pasivní. Při vlastní pasivitě může však podnik poskytovati takový prospěch národnímu hospodářství, že je žádaného maxima dosaženo. Nelze však žádati obojí: i vysoký čistý výnos i velký prospěch národního hospodářství.
Státní správa i veřejnost musí se rozhodnouti, čeho od státních drah žádá, a ten falešný pokřik, že ČSD jsou pasivní, že jsou břemenem státního hospodářství, že jsou vředem, kterým uniká život republiky, musí již konečně přestati.
Vládní nařízení v §u 2. odst. 14. praví: "Za úkony, práce a dodávky, prováděné podniky v zájmu jiných odvětví státní správy, je platiti buď podle všeobecných sazeb, nebo hraditi vzniklé výdaje, ať již podle jednotných sazeb, stanovených dohodou mezi zúčastněnými ministerstvy, nebo podle vykázaných výloh za materiál a mzdu, zvýšených o všeobecné náklady a úroky." To se však u ČSD neděje. Kdežto samy musí jiným státním odvětvím plně zaplatiti, na př. poště i s vysokými režijními přirážkami, samy dostávají za všechny úkony, které pro stát konají, nyní 400 mil. Kč z přepravní daně, které ani zdaleka nejsou plnou náhradou za úkony, jež pro stát a jiné státní podniky konají. To je to příslovečné nakládání na osla se slovy: To můj osel ani neucítí. Ale stokrát nic zahubilo osla.
Od dráhy bylo možno žádati výhody, dokud měla dopravní monopol a dokud mohla své příjmy suverénně upravovati podle svých potřeb. Ale doby monopolu jsou nenávratně ty tam, a dráha musí dnes o přepravu sváděti konkurenci, a to konkurenci takovou, jaké nemají žádné jiné podniky, konkurenci na nestejném podkladě. Posice dráhy v jejím konkurenčním boji je ztížena jejími povinnostmi, jakých její konkurent nemá, povinnostmi, které jsou přežitkem doby, kdy dráha měla opravdu dopravní monopol a mohla z titulu tohoto monopolu přejímati i těžké povinnosti. Monopol zmizel, ale povinnosti dráze zůstaly.
Částečnou nápravou těchto nemožných poměrů je zákon o dopravě motorovými vozidly, proti kterému strana živnostenská zahájila křížové tažení. Myslím však, že v tomto podniku živnostenská strana velkého politického jmění nenabude. Zákon ve své reglementační části vznikl právě za ministerství příslušníků živnostenské strany a nebýti voleb r. 1929, kdy se živnostenská strana obávala, že strana národně demokratická by zákona využila agitačně proti ní, byl by se návrh zákona stal zákonem od r. 1929. V zájmu dráhy i v zájmu autodopravců je litovati, ze strana živnostenská tehdy neměla odvahy hájiti spravedlivých požadavků resortu, který byl svěřen jejímu representantovi. Jen tím se stalo, že poměry na drahách dospěly k tak smutným koncům, které vidíme, že nebylo využito příznivých poměrů hospodářských k sanaci podniku, a že přistupujeme k sanaci v době největší hospodářské krise, jakou znají moderní dějiny. Pochybuji velice, zdali prospělo veřejným zájmům nebo dokonce jenom zájmu živnostenského stavu jako celku, když na př. ministerstvo železnic nedalo souhlasu k tomu, aby elektrickým podnikům města Prahy byla udělena koncese pro autobusovou dopravu z Prahy do Zbraslavi, ale dalo souhlas k tomu, aby tato koncese byla udělena soukromníkovi, který byl ovšem příslušníkem strany pana ministra železnic. A pochybuji také, zdali bylo ve veřejném zájmu nebo aspoň v zájmu živnostenského stavu jako celku, aby v den, kdy zahájen byl provoz na nejdražší naší dráze, Handlová - Horní Štubňa, kde až dosud 1 km dráhy stál 7,778.000 Kč, aby v den zahájení provozu na této dráze byl zároveň zahájen provoz na soukromé autotrati jako konkurence této naší nejdražší dráze. A pochybuji také velice, zdali bylo ve veřejném zájmu nebo alespoň v zájmu živnostenského stavu jako celku, že za vlády živnostenských ministrů železnic nebylo drahám dovoleno, aby provozovaly autobusový provoz na výnosných tratích, nýbrž aby tyto tratě byly vyhrazovány soukromým podnikatelům, a dráhy směly provozovati jenom linky, o které žádný soukromník nestál, poněvadž byly předem odsouzeny k pasivitě. Je tohle snad služba veřejnosti? A je to snad služba živnostenskému stavu, když schodek drah je takto uměle zvyšován a když ten schodek musí býti potom hrazen z pokladny ministerstva financí? Když zisk několika jednotlivců je placen takto z daní všech poplatníku? To se nespraví stávkami autodopravců, jak jsme ostatně měli příležitost viděti nejenom my, nýbrž i strana živnostenská.
Z vládního návrhu zákona je patrno, kterak působila hospodářská krise na hospodářství státních drah, jaký byl pokles výkonu jejich v r. 1931 proti r. 1930, který sám byl již také rokem sestupu. Ale z návrhu není patrno - při jeho sestavování to nemohlo ještě býti známo - že rok 1932 přinesl další přímo katastrofální pokles proti nepříznivému r. 1931. Na př. v červenci poklesla doprava osob o 11.18%, přeprava zboží o 29.67 proc., tedy skoro o třetinu.
A přes to ČSD jsou ve svém jádru a ve své podstatě podnikem zdravým, schopným života a dalšího rozvoje a schopným dalších služeb státu a národnímu hospodářství. Prokázaly to minulého roku tím, že na mnohých tratích podstatně zvýšily rychlost jízdy - až na 110 km za hodinu - a pro r. 1933 připravují zrychlení na dalších tratích. Zrychlily také přepravu zboží, svými raketovými vlaky bojují proti konkurenci příznivěji situovaných aut. Letošního roku zavedou průběžnou tlakovou brzdu u všech nákladních rychlovlaků. Pokračují v motorisaci provozu; výkon kolejových motorových vozidel v r. 1931 stoupl ve vlakových kilometrech o 34%, v hrubých tunových kilometrech o 41 proc. Roku 1932 nastal další podstatný vzestup a pro r. 1933 je připravováno další rozšíření.
Tu se domnívám, že podle nabytých zkušeností jest již možno přikročiti také k motorisaci na hlavních-tratích, k čemuž nejlépe se hodí trať Praha - Plzeň. Přes těžkou krisi je hospodářský styk mezi Prahou a Plzní stále ještě značný. Ačkoli na trati je šest pravidelných rychlíkových dvojic vedle řady vlaků osobních, je silniční frekvence velmi čilá, -poněvadž jednak vlakové spojení nevyhovuje úplně, jednak rychlíkové ceny jsou vysoké, a rychlost osobních vlaků nedostatečná. Zavedením malých motorových vlaků v krátkých intervalech bylo by vyhověno časové potřebě a zrušením rychlíkového příplatku v nich cenové potřebě obecenstva. Jsem přesvědčen, že by tím byl přivozen značný odklon od silnic a návrat ke kolejím. Při stejné ceně dá naše obecenstvo vždycky přednost pohodlnější a bezpečnější jízdě drahou před jízdou autem.
Podobnou cestou bude dráha musit ubírati se také v dopravě nákladové. Tu nepřichází motorisace ještě tolik v úvahu, ale dráha má možnost časovým potřebám vyhověti provozem parním. Dosavadní tendence -byla od malých lokomotiv k velkým a ještě větším, které utáhnou vlaky nekonečně dlouhé. Ale dnešní doba není těm nekonečně dlouhým vlakům příznivá. Kdopak bude ochoten posílati po dráze, kdy-ž tato bude shromažďovati zátěž, až jí bude míti dosti pro vytížení těžké lokomotivy, což na slaběji frekventovaných tratích může trvati také dva dni? Doba žádá, aby bylo rychle dodáváno. Dnes ani velcí obchodníci neudržují již větších skladů. Zatelefonují ráno svému dodavateli nebo továrně a k večeru jim auto žádané zboží dodá. Je to pro ně velká úspora kapitálu, uloženého ve skladu. Dráha musí se této potřebě také přizpůsobiti. To vyžaduje opuštění těžkých lokomotiv a návrat k lehkým, které nepotřebují tak velké zátěže. Je to ovšem větší potřeba na personálu, ale vidíme, že tu bylo racionalisováno na nesprávném místě. Lehčí lokomotivy nebudou potřebovati také tak těžkého železničního svršku, jehož stálé zesilování bylo sice výhodno pro železárny, ale méně výhodno pro dráhu.
Přirozeně jsem dalek toho, abych se domníval nebo dokonce doporučoval, aby těžké lokomotivy byly opuštěny vůbec. Tam, kde je pro ně dostatečná zátěž, tam jsou plně odůvodněny, to jsou tratě mezi uhelnými revíry a velkými odbytišti uhlí, nebo tratě mezi dvěma velkými hospodářskými centry. Ale z těžkých lokomotiv nesmí býti dělána železniční zásada.
Také slibovaná přeprava z domu do domu, pokud možno přepravními skříněmi bez překládání, jest jednou z cest, kterými si dráha může zase získati srdce přepravců. Ovšem nejbezpečnější a nejjistější cestou bylo by zlevnění přepravy. Bylo tu sice již vykonáno mnoho, jsou slibována další opatření, bylo by dokonce možno ještě mnoho udělati, kdyby právě od dráhy nebyly žádány výhody a úlevy v zájmu veřejném. Tato bezplatná služba veřejnosti, o které zde obšírně promluvil kol. Havelka, služba, kterou dráha koná, byla již tolikrát vyčíslena, že se k ní nechci vraceti. Prosil bych však, aby si každý uvědomil, kdyby dráha tuto službu nebrala na sebe, že by musila tato služba býti placena z pokladny státu, a tedy z kapes veřejnosti i přepravců. Je tedy přeprava po dráze o podíl na této službě levnější. Vezměme tu jen jednu položku z letošního rozpočtu. Schodek dráhy je vyčíslen částkou 490,806.200 Kč. Podnik, který je tak těžce pasivní, počítá ještě s tím, že r. 1933 převezme 17 dalších místních drah, jejichž schodek je počítán na 46,801.200 Kč, tedy 9.53% vykázaného schodku všech státních drah. Což by si některý jiný podnik bral na sebe takové břemeno? A takových obchodů musily ČSD udělati již velmi mnoho, a musily převzíti schodky místních drah, placené před tím státní pokladnou, jen aby vyhověly potřebám krajů, kterým ona místní dráha slouží. To je správné, to je povinností dráhy, ale to potom nesmí být dráhy stigmatisovány - jako vřed, kterým uniká život republiky.
Pro zvýšení příjmu jsou vedle domácích poměrů důležité také poměry zahraniční. Sledujeme-li vývoj přepravy, vidíme, že počet vozů ložených pro cizinu poklesl v procentech ještě více nežli počet vozů v přepravě domácí. Ani na to nemají ČSD skoro žádného vlivu. Tu rozhodují naše obchodní styky, a je-li špatná naše politika obchodní, nenapraví její chyby sebe lepší politika dopravní. Kolik doplatily naše státní dráhy na naši celní válku s Maďarskem? To jsou stamilionové částky, a prosím, aby si také kritikové schodku státních drah tyto své chyby a své viny uvědomili.
Rád bych viděl také uvolnění povinností ČSD ve styku s Čedokem. Čedok snad vedle tabákové režie, solního monopolu a železářského kartelu je jediným monopolem v republice. Nepochybuji, že to Čedoku jde k duhu, ale pochybuji, že by to šlo k duhu také státním drahám a republice. Čedok se až dosud staral o vývoz našich lidí do ciziny, což je jistě pohodlnější, nežli v cizině hledati turisty pro čsl. republiku. Ztratili jsme tím spojení s Cookem, který jest nesporně cestovní velmocí. Cook své zákazníky přiveze až do Drážďan, Norimberka, Vídně, přímo k branám republiky, a tam je obrátí a veze buď zase zpátky, nebo okolo hranic republiky, ale k nám je nepustí. Jaká to národohospodářská škoda a jaká ztráta na devisách, dovede posouditi jen, kdo ví, co znamená turistický ruch pro Francii, Italii, Švýcary, Rakousko a Německo. Proto žádám důtklivě, aby se dráha vymanila z područí Čedoku a aby si ve sty-ku s cestovními kancelářemi zachovala volnou ruku, jak ku prospěchu vlastnímu, tak i celé republiky.
Podle rozpočtu má dráha všechny náležitosti řádně vedeného obchodního podniku. Provádí odpisy: ve vlastním provozu 371,201.800 Kč, v pomocných závodech 13,220.100 Kč, ve vedlejších závodech 4,398.400 Kč, provádí obnovu z odpisového účtu: ve vlastním provozu 143,824.600 Kč, v pomocných závodech 6,124.000 Kč, ve vedlejších závod ech 507.000 Kč, vykazuje k 31. prosinci 1933 na odpisovém účtu zůstatek 323 mil. 602-100 Kč. V provozním rozpočtu vykazuje ve vydání také zúrokování investičních dluhů 31 7,795.000 Kč, v němž jsou také úroky za všechny půjčky, které dráze v posledních létech krise byly poskytnuty, takže stát u dráhy o nic nepřichází a výčitky, že státní pokladna musí dráze stále dopláceti, jsou úplně liché.
V rozpočtu bývalých rakouských stát. drah nebývaly ani odpisy, ani úroky z dluhů až na celkem nepatrné renty postátněných drah. Kdybychom tu odečetli příslušné položky po započtení nákladů na obnovu, která bude hrazena z odpisového účtu, musili bychom odečísti z vydání 571,409.700 Kč a vykázaná ztráta Kč 490,806.200.- změnila by se v zisk 80,603.500 Kč. Rakouské dráhy nemívaly ve svém rozpočtu ztrát místních drah, ty bývaly v rozpočtu ministerstva financí a v rozpočtech zemských, tu by odpadla celá položka 46,801.200 Kč, rozpočtená na krytí ztrát oněch místních drah, které budou pravděpodobně v r. 1933 zestátněny, a jistě dvakrát tak velká položka na krytí ztrát oněch místních drah, které již byly zestátněny.
R. 1923 činila garanční potřeba oněch místních drah, které již byly zestátněny:
|
u zaručených státem |
16,276.507.29 Kč, |
|
u místních drah zaručených zemí |
24,410.061.77 Kč, |
|
tedy celkem |
40,686.569.06 Kč. |
Uvážíme-li, že vlivem krise a automobilové soutěže, která se jeví nejcitelněji právě na místních drahách, poklesly příjmy, na druhé straně pak že výdaje místních drah stouply poměrně více nežli výdaje hlavních tratí, poněvadž většina jich dospěla doby trvání, kdy je potřebí vyměniti kolejnice, pak můžeme směle počítati, že by garanční potřeba byla nyní dvakrát tak vysoká jako r. 1923.
Z vykázaného schodku státních drah můžeme tedy na účet místních drah, které v rozpočtu bývalých rakouských drah nebyly, počítati nejméně 120 mil. korun. Toto tíživé břemeno musily státní dráhy na sebe vzíti v zájmu veřejném, a nyní jsou pak odsuzovány, že jsou pasivní.
Kdybychom účtovali stejně jako býv. rakouské dráhy, pak by čsl. státní dráhy i při dnešní krisi vykazovaly slušný zisk, asi takový, jaký mutatis mutandis vykazovaly rakouské státní dráhy před válkou.
Při této příležitosti bych se chtěl zmíniti o dráze Plzeň - Brno, která ještě není mrtvá. Doporučoval bych tuto otázku pozornosti pana ministra financí a prosil bych pány z ministerstva financí, aby nepřítomného pana ministra na to upozornili. Pan ministr financí se nemůže odhodlati k vypsání investiční půjčky, poněvadž se obává, že by nesehnal, čeho potřebuje. Upozorňuji ho, že přípravný komitét této dráhy Plzeň - Brno oznamuje, že má k disposici úvěr 2 miliardy Kč, a to jednu miliardu pro stavbu dráhy a jednu miliardu pro stavbu - průmyslových závodů podél této dráhy, ze kterých má býti dráha alimentována. Náš pan ministr financí jako ministr státní nemůže si opatřiti ani jednu miliardu a zde říká soukromník, že má k disposici 2 miliardy. Doporučoval bych tedy panu ministrovi financí, aby se laskavě na tohoto soukromníka obrátil a dal si od něho poraditi, jak se ty miliardy shánějí. Snad by nám to přišlo k dobru.
Nechci tvrditi, že bychom se měli vrátiti k účetnictví, jaké měly býv. rakouské státní dráhy. Naopak, říkám, že naše je správnější, poněvadž ničeho neskrývá a odpovídá skutečným poměrům.
Ovšem musím poukázati na rozpor, jaký je mezi účetnictvím a vedením státních drah. Podle účetnictví jsou dráhy hospodářským podnikem obchodně vedeným, ve skutečnosti, bohužel, tomu tak není. U dráhy se příliš administruje. Jisté dávce byrokratismu se nevyhne žádný velký podnik, čím je podnik větší, tím více upadá do administrování. Ale toto nesmí býti samo sobě účelem a nesmí v podniku nabýti převahy. Dráhy musí se přizpůsobiti novým poměrům bez ohledu, zda tím budou dotčeny zájmy té či oné kategorie. Dráha tu není pro úředníky, nýbrž i s těmi úředníky je pro veřejnost.
Je krásnou povinností dráhy, aby sloužila blahu republiky. Máme velká území s vysoce vyvinutým hospodářstvím, která odedávna těžce bojují s nepřízní osudu. Je to český jih a český západ. Zeměpisná poloha těchto území ztěžuje jejich situaci v konkurenci s kraji, které jsou položeny blízko u ložisek surovin nebo blízko konsumu. Český jih i západ mají daleko jak suroviny - hnědé uhlí a koks - tak i konsum. Dráhy, které umožnily založení průmyslu v těchto krajích, mají nyní povinnost, aby umožnily zachování tohoto průmyslu. (To je správné!) Vidíme, jak od převratu je tu rušen jeden průmyslový závod za druhým, poněvadž nemůže se udržeti v konkurenci se středočeským průmyslem, příznivěji situovaným. (Tak jest!) Proto zde apeluji na správu státních drah, aby v zájmu celostátním úpravou tarifů pomohla udržeti alespoň to, co přes nepřízeň osudu se tu ještě zachovalo. (Výborně!)
Kritikové ČSD s oblibou vytýkají dráze její personální hospodářství, že prý je personálem překrvena. Spoléhají patrně na to, že nevědomost hříchu nečiní. Dobře, ale i když je možno svatou prostotou mnoho omluviti, přece jen máme právo žádati, aby, kdo chce o dráze mluviti, se napřed informoval, poněvadž nejde o žádné tajnosti, a podrobná data jsou každému přístupna. Chci tu zdůrazniti, že naše dráhy nemají o nic více personálu, nežli podle mezinárodní statistiky připadá na dráhy stejné provozní intensity, jako jsou naše. Jestliže při nečekaném a nebývalém poklesu přepravy v některých kategoriích nyní je nadbytek personálu, není to zjevem výhradně omezeným na ČSD. To je všude, kde je personál definitivní, je to však stav přechodný. Že jsou ovšem i dnes u dráhy kategorie, které si nemohly vybrati svoji zákonnou dovolenou, poněvadž služební poměry za celý rok toho nedovolily, to se buď neví, nebo přezírá.
Stav personálu je zredukován již tak dalece, že, kdyby přišel nenadálý obrat v konjunktuře - a dej bože, aby přišel - těžko by dráha nárokům na ni kladeným mohla vyhověti. Pak by kritikové měli zase příležitost kritisovati nepohotovost dráhy. Chtíti sanovati schodek drah jenom na účet -personálu, proti tomu musíme se ohraditi. A nutno pamatovati na toto: V Ženevě se právě jedná o zkrácení pracovní doby na 40 hodin týdně. Zástupce našeho státu hlasoval také pro toto zkrácení jako zatím jediný prostředek pro zmenšení nezaměstnanosti. Bude-li pracovní doba takto zkrácena, nejen že všechen personál dráhy bude plně zaměstnán, nýbrž bude ho nedostatek, a bude potřebí nový personál ve velkém měřítku přijímati a nově cvičiti. Tu nutno počítati s tím, že do železniční služby není možno zařaditi ihned dělníky nově přijaté. Proto radím, aby v zájmu podniku nebyl stav personálu redukován na nedostatečnou míru.
Železniční personál, který koná službu těžší a nebezpečnější nežli personál správních úřadů a jiných podniků, míval za Rakouska proti jiným státním zaměstnancům určité výhody. O všechny tyto výhody byl připraven požitkovým zákonem a prováděcím nařízením, kterým zákon byl rozšířen i na státní dráhy. Nyní má býti proti ostatním státním zaměstnancům poškozen zase jenom proto, že schodky drah jsou vykazovány ve zvláštní kapitole a jsou vidět, kdežto u správních úřadů žádný schodek nemůže býti, i když pracují sebe více neekonomicky. Proti těmto snahám protestuji co nejrozhodněji. Upozorňuji, co asi většině pánu není známo, že máme na dráze kategorie smluvních zaměstnanců, kteří vydělají si při svém zaměstnání méně, nežli činí podpora nezaměstnaných podle gentského systému! Co je možno tady ještě vzíti? Tu musíme žádati buď radikální snížení cen životních potřeb nebo vyrovnání platů těchto státních zaměstnanců na úroveň, kde je možno lidsky žíti.
Přes nepříznivé poměry, ve kterých žije, koná personál státních drah svědomitě svoji zodpovědnou službu. Koná ji v důvěře, že práce jeho bude také uznána, koná ji u vědomí, že od jeho výkonu závisí nerušený hospodářský život republiky. Strana naše, která representuje nejpočetnější složku železničního personálu, bude hlasovati pro rozpočet, žádá však, aby ti, kteří budou rozpočet převáděti s papíru ve skutečný život, nezapomínali na lidského činitele jak v dopravě, tak také ve všech ostatních oborech hospodářského života. (Výborně! - Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Mikulíček. Dávám mu slovo.
Sen. Mikulíček: Pánové! Úřední uzávěrka dokazuje naše předpoklady, na které jsme upozorňovali již v r. 1929 a 1930, že kapitalistické hospodářství nelze udržet, že kapitalistické hospodářství se hroutí a se zhrouceným kapitalistickým pořádkem hroutí se také jeho ochrana... (Hluk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid!
Sen. Mikulíček (pokračuje):... kapitalistický stát, kapitalistická státní správa.
Důkaz o tom podává nám účetní uzávěrka za r. 1931, podle níž činí deficit státního rozpočtu z tohoto roku okrouhle 2.081 mil. Kč oproti 425 mil. Kč deficitu v r. 1930. Myslím, že krise v r. 1932 bude se v účetní uzávěrce státního rozpočtu projevovati ještě ostřeji nežli v r. 1931, takže účetní uzávěrka za rok 1932 skončí možná - zatím se to neví jistě - deficitem dvojnásobným, jako účetní uzávěrka v r. 1931. No, a kdo bude schvalovat, půjde-li hospodářství tímto tempem účetní uzávěrku v r. 1933, je dnes zatím ve hvězdách, poněvadž myslím, že veškerý pracující lid, který tímto hospodářstvím, bankrotářským hospodářstvím, ožebračujícím pracující a poskytujícím pijavicím práce nadprůměrné zisky, strašně trpí, když se nedočká nápravy od svých zástupců v zákonodárných sborech, kterým až dosud věří, bude se musiti v zájmu sebezáchrany chopiti svépomoci a pomoci si sám.
Je to úžasné, když přehlédneme zadluženost jak státu, tak samosprávných korporací. Stát vydává úřední statistiku, a myslím, že pánové - i nejzuřivější naši odpůrci, pokud jsou z vládních stran mají důvěru ve stát, že stát spíše přikrašluje, spíše optimističtěji by líčil hospodářské poměry, nežli ve skutečnosti jsou. Co povídá státní statistický úřad o zadluženosti samosprávných svazků? Jmění 15.723 obcí je oceněno na 13.494 mil. Kč - nebudu další cifry uvádět vzhledem k délce. Dluhy k 1. lednu 1930 činily u obecní samosprávy 9.899,000.000 Kč, čili plnými 80% byl majetek obecních samospráv předlužen. K 1. lednu 1930 okresy měly majetku 786,589.555 Kč, zadluženost činila 1335,564.000 Kč, čili majetek okresů byl předlužen o 584,975.000 Kč. Země měly majetku 166,000.000 Kč, ale zadluženost byla 1.140,000.000, čili majetek samosprávy zemské předlužen je 7-násobně. Státní dluh činil k tomuto dni 40 miliard a jistě nepřestřelujeme, když odhadneme dluhy jednotlivců a dluhy družstev na částku, kterou se tyto veřejné samosprávné a státní dluhy zaokrouhlí na 80 miliard. Můžeme směle čítat v tomto státě s placením průměrně 8% úroků, to znamená, že v tomto státě se musí zaplatit ročně na úrocích 61/2 miliardy, čili na 1 obyvatele včetně nemluvňat v peřinkách a starců nad hrobem připadá ročně 430 Kč, a to všechno musejí vydřít pracující otroci, ať otroci námezdní nebo otroci, kteří dosud ještě fiktivně vlastní chaloupku, kousek pole nebo nějakou živnost. Nikdo nebude moci dokázati, i kdyby chtěl, že se hodnoty tvoří kdekoliv jinde, než v práci a jenom z práce musí všechno, co se zde spotřebuje a zaplatí, vyplynouti. (Sen. Kindl: Preiss také pracuje!) Jenom že poměrně ke své práci je neobyčejně vysoce odměňován, resp. tu vysokou odměnu si ponechává.
Vážení v tomto právním řádě náprava v těchto věcech je nemožná. Když kromě toho ještě navaleno je na pracující třídu tohoto státu 3/4 veškerých daní podle rozpočtu, pak samozřejmě nemůže dělnictvo, pracující rolnictvo a živnostnictvo uhájiti nejjednodušší lidskou existenci. Ve všech kapitalistických státech je pracující třída vykořisťována, ale čsl. kapitalisté mají v tom takřka primát. Podle zprávy Mezinárodního úřadu práce je mzda dělnictva v Československé republice až na 17. místě. Jen na zfašisovaném Balkáně, v Japonsku a v Číně jsou mzdy zaměstnanců nižší než v Československé republice. Podle dat Mezinárodního úřadu práce obdrží dospělý dělník v kovoprůmyslu za pracovní hodinu tuto mzdu: v Americe 21.90 Kč, v Anglii 10.30 Kč, v Německu 10 Kč a v Československu 4 Kč. Podle tohoto Mezinárodního úřadu práce při dopravě obdrží dělník za 1 hodinu mzdy: v Americe 24.50, v Německu 11.80, v Anglii 10.80 a v Československu 4.30. Každý by se domníval, že vzhledem k tak nízké úrovni mzdové je tu přiměřeně upravena také cena životních potřeb. A právě v tom by se každý, kdo by se to domníval, ohromně zmýlil. Zase podle čsl. státního statistického úřadu cena pšeničné mouky k 1. lednu 1932 činila za 100 kg ve velkém v Československu 245 Kč, v Rakousku 230 Kč, v Maďarsku 200 Kč, v Anglii 146 Kč. Prosím, v Anglii, kde jsou 21/2 krát vyšší mzdy, je pšeničná mouka, hlavní potrava pro člověka, který nemá na maso, může-li si ji ještě koupiti, levnější o více než 40%.
Dále, jaké jsou ceny dalších produktů? Ve velkém 1. ledna 1932 za 100 kg činí v Československu cena cukru řepného rafinovaného 555 Kč, v Holandsku 456 Kč, ve Spojených státech 335 Kč, v Německu 329 Kč a ve Francii, u našeho spojence, podle něhož politika tohoto státu se ve všem opičí a opisuje, ba někdy si dává ještě i diktovat, v téže době, kdy u nás je cukr za 555 Kč, jen za 259.33 Kč za 100 kg brutto.
Je tedy Československo, pokud potravin se týče, jednou z nejdražších zemí. Ale i pokud se týče výrobků průmyslových, hlavně železa, je Československo uvnitř svých hranic - vyzdvihuji to "uvnitř svých hranic" - nejdražší. Tak na příklad tyčové železo. Podle úřední statistiky za 100 kg brutto platí se v Československu 135 Kč, v Německu 96 Kč, ve Francii 71 Kč, tedy jen o něco více než 50% ceny v Československu. Černý plech stojí v Československu 185 Kč, v Německu 120 Kč, ve Francii 107 Kč. Hrubý plech v Československu 158 Kč, v Německu 104 Kč, ve Francii 87 Kč. Surové železo v Československu 64 Kč, v Německu 57 Kč, ve Francii 27 Kč. Koks v koksovně v Československu 28 Kč, v Německu 18 Kč, ve Francii 17 Kč.
Vážení, mám zde ještě spoustu cifer o jiných předmětech a jejich cenách, ale zde předvádím jen nejhlavnější, poněvadž na př. železo je osou veškerého podnikání a proto je potřebí na tyto krajní nesrovnalosti poukázati. Každý, kdo si přehlédne tato čísla, vyňatá ze statistiky Mezinárodního úřadu práce a státního statistického úřadu československého o cenách životních potřeb a výrobků, musí si položiti otázku, jak je možno věcně odůvodniti fakt, že v Československu jsou ze všech pokročilejších států nejnižší mzdy a nejdražší životní potřeby a průmyslové, hlavně kovodělné výrobky? Kdo je tím vinen? Tu odpovídám: Karteloví a bankovní piráti, kteří v mezích zákona a pod ochranou čsl. vlády se 7 sociálfašistickými ministry bezohledně a bezcitně vysávají domácí konsumenty a dělníky, aby mohli prováděti dumpingovou konkurenci v zahraničí. Je to přímo zločin, ze se domácímu konsumentu prodává líh za 40 Kč 1 litr, zatím co týž líh se ve stejnou dobu vyváží za hranice za 80 hal. litr; že uvnitř hranic musí konsument platiti za 1 kg cukru 6.40 Kč a za hranice se vyváží za 60 hal. 1 kg; že se cement vyváží za hranice za 14 Kč 1 q, zatím co místní odběratel musí za týž cement zaplatiti přímo v cementárně 36 Kč.
Vážení! 3. listopadu minulého roku slyšeli jsme vládní prohlášení obnovené vlády Malypetrovy, v němž se uvádělo, že zdražení jednotlivých předmětů dělo se nestejně, nerovnoměrně, nespravedlivě. Zástupce předsedy vlády min. Bechyně zde četl, že, vezmeme-li velkoobchodní ceny předválečné za 100, shledáme dnes cenu žita rovnou 78%, kdežto cenu uhlí 168% a koksu dokonce 205% ceny předválečné. Zástupce min. předsedy zde tento fakt přečetl - a co se od té doby udělalo proti lichvářům, kteří takovýmto způsobem provozují lichvu uhlím a koksem a tím nejen znemožňují správně vytápěti domácnosti, nýbrž také ohromně zdražují veškerou výrobu, odkázanou na toto palivo? Už léta mluvíte zde i za Vltavou ve druhém domě o zákonu proti zločinnému pirátství kartelů, ale jenom o tom žvaníte - promiňte mi ten výraz. Proč to povídám...
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím, abyste užíval jen parlamentárních výrazů a neurážel členů tohoto sboru!
Sen. Mikulíček (pokračuje): ... poněvadž, má-li vláda moc proti dělníkům a rolníkům, bránícím se proti exekucím, a mluví-li se o škodlivosti kartelových pirátů, pak má také uhájiti svou moc a sílu proti těmto lidem. Jestliže členové vlády a vládní poslanci toto pirátství kartelů odsuzují, ale nepřiloží ruku k dílu, aby se znemožnilo, pak to není ničím jiným než žvaněním. (Výkřiky sen. Hakena.) Jednak nechcete a jednak nemůžete proti kartelovým upírům zakročiti, protože jste v jejich službách, ovšem že ne zadarmo. (Výkřiky sen. Kindla.) Buržoasie, měšťácké strany jsou na pirátství kartelů přímo zúčastněny. (Místopředseda dr. Hruban zvoní). A tzv. socialistické strany potřebují občas tučný bakšiš, jednou od cukrovarníků na volební fond, po druhé třímilionový dar od Petschka do Diskontní banky, kdysi ještě pravověřícího Stříbrného, po třetí nějaký dobrý obchod pro sociálnědemokratickou společnost "Antracit", jindy zase tučné členství ve správní radě atd. atd.
Další příčinou, která kromě racionalisace zavinila ožebračení pracujících a která je největší brzdou podnikání, jest úroková lichva, kterou zase v mezích vašich měšťáckých zákonů provádějí piráti bankovní. V tomto státě je největší úroková míra, největší úroková poplatnost.
Tak koncem r. 1932 - zase podle statistického úřadu - byla československá diskontní sazba 61/2%, což znamenalo, že bylo nutno s různými vedlejšími přirážkami zaplatiti 10 až 12% úroků, zatím co v téže době byla diskontní sazba v Anglii a Spojených státech 31/2%, v Amsterodamě 3%, v Paříži a Bruselu 21/2% a v Curychu dokonce 2%. A při tom se ještě bankovním pirátům sypaly miliardy ve formě tzv. sanačního fondu. Ministr Engliš začal již v době hospodářské konjunktury se sanací bank, která do dnešního dne stála plných 6.000 mil. Kč. A nynější ministr financí dr. Trapl pokračuje věrně ve šlépějích Englišových. Přiznal sám, že jen v poslední době se poskytlo Anglobance přes půl šesta sta milionů Kč. Mám dokonce zprávy, že se k tomu použilo na 300 mil. Kč peněz ze šekového úřadu, a to bez schválení příslušných korporací, při nejmenším aspoň ministerské rady, když již ne parlamentu.
Co se stane, když tyto stamiliony budou v Anglobance prohazardovány nebo rozkradeny, když je stihne osud miliard Kč, které byly v této společnosti Anglo-Prago-Komerční banky prohospodařeny již dříve? Panstvo nad tím neuvažuje. Myslí si: stát, to jsou poplatníci, za šekový úřad ručí, tedy zase to od poplatníků nějak vymačkáme.
Kariéra pana ministra Trapla je vůbec velmi zajímavá. Tento ješitný pán šilhal dávno po úřadu guvernéra šekového úřadu, ale vadil mu úřadující guvernér Čistecký. Proto, když byl Čistecký na obvyklé dovolené, byl jemu prohrabán jeho psací stůl, Čistecký byl poslán na trvalou dovolenou a sen. p. dra Trapla, docíliti úřadu guvernéra šekového úřadu, byl splněn.
Stavba šekového úřadu stála těžké desítky milionů Kč. Není posud vyúčtována a možná, až se vyúčtuje, že dojde k takovému hospodaření, jako jsme došli při stavbě paláce ministerstva železnic.
Řekl jsem již dříve, jak tohoto úřadu využil k sanaci bankovních pirátů v Anglo-Prago-Komerční bance. Je podivné, že [ ]
Jiným výtečníkem v ministerstvu je p. inž. Dostálek, šéf ministerstva veř. prací. Má zajištěnu nehynoucí slávu, jak vzorně a poctivě za jeho ministrování byl vybudován Dyjostroj u Vranova. Stavba této přehrady je hotovým panamským skandálem, jenom s tím rozdílem, že Panama svého času smetla ve Francii celou vládu, kdežto demokracie v Československu má již tak hroší kůži a těch panamských afér je tolik, že čsl. demokrati se při tom již jenom nanejvýš ironicky usmějí, ale již se nedovedou ani začervenati.
Máme případ p. sekčního šéfa dr. Hermana. V době dnešní nezaměstnanosti vystudované inteligence jde sekční šéf z ministerstva veř. prací s pensí 78-000 Kč ročně do služby soukromé společnosti, které před tím jako odpovědný úředník určitého oddělení ministerského zadával práce za sta milionů. A tento vzorný pan ministr Dostálek odmítl dvakráte přijmouti deputaci rosických horníků, když se jednalo o existenci tisíců jejich rodin. Nastrčil místo sebe jenom sekč. šéfa dr. Fischera, který svým jednáním a svými názory hodí se tak do dob předjosefínských, do doby Marie Terezie.
O tomto exponentu uhlobaronů napsal dnes jeden vládní list: "Kdyby pan sekční šéf dr. Fischer, který má už 2 roky přeslouženo, šel do pense, tu bychom všichni laciněji topili, továrny by laciněji vyráběly a dráhy by mohly míti menší deficit." A tento pán dokazoval dvěma deputacím, které jsem doprovázel, že těžaři prodělávají, ačkoliv je statisticky zjištěno, že v ceně uhlí je průměrně 40.5% režie dolů, 35.5% režie dopravy a 24% zisku. S tohoto místa bylo dokazováno pány z vládního tábora, že uhelní lichváři vydělávají v tomto státě 1.000 milionů Kč, ale pan sekční šéf dr. Fischer dokazuje deputaci, že zisky uhlobaronů nejsou žádné, ba že uhlobaroni dokonce prodělávají. A při tomto dokazování pasiva uhlobaronů rosických, místo co by se exponent ministerstva měl zajímati o správnost bilančních zpráv rosicko-oslavanské společnosti, poslal stávkující horníky, kteří stávkovali za odražení snížení svých mizerných mezd, do práce za sníženou mzdu a event. i bez nové kolektivní smlouvy. Opravdu přímo vzorné vedení a vzornou společnost má pan ministr veřejných prací: na jedné straně vranovská přehrada a na druhé straně rarita - pan sekční šéf dr. Fischer.
Projednáváme rozpočet ministerstva zemědělství, které stojí poplatníky těžké stamiliony a které pečuje o pracující zemědělce tak, že většina těchto zemědělců stojí před exekučním výprodejem. Toto ministerstvo rozdělí desítky milionů na subvence, ale komu? V Předboji, okres Karlín, dostal zbytkový statek pan inž. Tumlíř, 500 měřic půdy za 480.000 Kč a budovy k tomu na přídavek zadarmo, ale tomuto p. inž. Tumlířovi dává ještě zemědělská rada subvence na stroje. Ustavil tam fingované družstvo z 5, 5 lidí z rodiny, ačkoliv pan inž. Tumlíř kromě vlastnictví zbytkového statku, který dostal ze 4/5 zadarmo, jest ještě vysokým úředníkem stát. úřadu statistického v Praze a jeho paní je v tomto úřadě také vysokou úřednicí! (Slyšte!) My víme, že svého času dostal bratr p. min. předsedy Udržala desítky tisíc Kč subvence na zařízení umělého deště. Vidíme ten umělý déšť v nejbližší blízkosti Prahy, když je suché léto. Vidíme, kolik desítek měřic by za částku, o které bylo psáno v novinách, že ji dostal ne ministr, ale sedlák, by mohlo býti tímto umělým deštěm zaopatřeno.
Víme, že se dávají subvence na vzorná hnojiště a na chlévy pro dobytek, ale zamítáte, když podáme návrh, aby se pomohlo také 2, 3 hektarovým malorolníkům, kteří jsou před výprodejem a jimž hrozí nebezpečí, že v nejbližších měsících budou vyhnáni z baráčku, na němž jejich rodina sídlí staletí. Staletí jednotlivé rodiny seděly v určitých číslech, v určitých vesnicích. Na Slovensku vydrželi útok invase turecké i maďarské, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vydrželi na těchto polnostech, v těchto baráčcích germánský útisk rakouský, až v osvobozené vlasti se poměry vyvinuly pod vládou, a řeknu pod nadvládou pánů z agrární strany tak, že rolník, jehož otcové seděli na takovém místečku staletí, který nepije, ba nekouří, který chodí celé léto bos a oškubán, je exekutorem vyháněn z místa, na němž se jeho předchůdci staletí živili, je vyháněn do úplného hladu, do zoufalství, neboť co má 50, 60letý člověk, když ho vyženou z baráku a z těch pár měřic půdy, dělati? Dnes se neuchytí člověk 20, 25letý, který se na své povolání vyučil řemeslem nebo se na ně připravoval od mládí ve škole, tím méně se uchytí takový nešťastník, kterého tato politika v tomto státě připravila o všecko!
Vážení funkcionáři agrární strany, která má od převratu ministerstvo zemědělství obsazeno, nejenom trpí, ale v mnoha případech spolupůsobí při vykořisťování -pracujících rolníků lichváři, lihovarníky, pivovarníky a cukerníky, jakož i lichváři bankovními. Dnes již rolníci nejsou skutečnými vlastníky svých usedlostí, aspoň pokud to jsou pracující rolníci do 3 ha půdy. (Výkřiky sen. Sechtra.)
Pane kolego, přečtěte si váš ústřední orgán z neděle. Je vidět, že já, bolševik, vím více, co je v něm, než ty, který jsi příslušník strany. Tam stojí: Herriot se kloní k Rusku, protože oceňuje jeho hospodářskou a vojenskou sílu. To říká váš ústřední orgán "Venkov"! (Sen. Fr. Novák: A ty se proto připravuješ na vládu dělníků a rolníků!) Ale pracujících rolníků a dělníků, ne rolníků, kteří seděli ve správní radě Anglobanky a odnesli si tam odtud miliony, ne rolníků à la nebožtík ministr nár. obrany, po němž zůstaly desítky milionů Kč, ačkoliv celý život byl jen úředníkem. S takovými rolníky nemáme nic společného! Takoví rolníci mají tak daleko k nám, pracujícím rolníkům, jako má Baťa daleko k příštipkářům. Přesně jako Baťa zničil drobné obuvníky, tak politika agrární a hlavně lichvářství s produkty, ze kterých se vyrábí líh, pivo, cukr, ničí celý rolnický stav.
Činnost státního pozemkového úřadu, druhé domény agrární strany, je podobna činnosti ministerstva zemědělství. Provedením pozemkové reformy se prý rozmnožil počet zemědělců. Víme, jak ta reforma vypadala. Bylo o tom už mnoho mluveno a psány celé knihy, že nejlepší a nejbližší půdu dostali protekční děti a kousek, půl, nebo 1 ha dostal domkář někde, kde dává čert dobrou noc, nebo kde v písku buď všechno uschlo nebo vodou všechno shnilo. Jsou to paradoxy, ale v přírodě se to tak děje, že, když je sucho, všechno uschne a tentýž rok pak přijde třeba mokro a všechno shnije. (Sen. Sechtr: Dostals také něco?) 4 měřice, 1 ha se účtoval za 8000 Kč. Nabízeli mně, pane kolego, 30 měřic, ale já jsem se tázal komisaře Königa, dá-li každému 30 měřic. Když mně řekl: To nemohu, je vás 100 a já mám 350 měřic, odpověděl jsem mu: Dejte mně tolik, kolik připadne na každého. König namítal, že by lidé půl roku nebo rok nadávali, ale já že bych měl 30 měřic. Ano, takovou politiku jste dělali vy. Domkáři a malorolníci vám pomohli k moci a pak jste se takovýmto způsobem domlouvali s komisaři. Uznáváte-li vy však tuto politiku za správnou, odsuzuje ji 90% těch, kteří při pozemkové reformě přišli zkrátka. Dnes je pozemková reforma hotovou věcí, ale pozemkový úřad si stále osvojuje panství nad těmi, kterým přidělil sem tam 1, 2 nebo 5 měřiček. Nejhůře jsou na tom občané, kteří postavili na přiděleném pozemku barák. Potřebují knihovní úvěr a nemohou za léta docíliti zaknihování toho maličkého 2.000 nebo 3.000 metrů měřícího přídělu.
Mám tu ještě jiný, přímo řvoucí případ, o kterém jsem zde již několikráte mluvil. Jeden občan dostane na stavbu 500 m2 půdy, tu půdu zaplatí, má ji 5 roků, vybuduje na ní studnu, nadělá si 12.000 měkkých nepálených cihel a najednou mu státní pozemkový úřad půdu sebere a dá ji jeho švakrovi. (Sen. dr. Witt: Zůstane to v rodině!) Pane doktore, vy jste právník, tedy poslouchejte. Nevím, zda je to jedno, je-li to švakr nebo vy. (Sen. dr. Witt: To není!) Tak vidíte, divně byste se na to mračil. Tito dva švakři se soudili o 500 m2, soudních výloh bylo 5.000 Kč. Když jsem intervenoval u dr. Javůrka na Košíku ve státním pozemkovém úřadě, aby švakrovi, který to u soudu vyhrál, alespoň nařídili, aby původnímu přídělci, který půdu zaplatil, který má 6 dětí a je dělníkem, byl ten švakr povinen kupní cenu vrátiti, odpověděl mně dr. Javůrek: Ať ho žaluje o tu kupní cenu. To je vrchol cynismu, když státní pozemkový úřad vezme od dělníka, který má 6 dětí, přídělovou cenu, když mu to na 4 roky přidělí, ten si na té půdě vybuduje studnu nákladem 600 Kč a pak se mu to sebere a dá druhému a původní přídělce má zase jíti nanovo do žaloby, aby nanovo zase vynakládal těžce vydřené peníze. (Sen. Olejník: Vždyť ta žena mu půjčila ty peníze!) To není pravda. (Sen. Olejník: Na tento příděl!) Já vím, o čem mluvím, je to případ Puklešky v Malenovicích, v mojí obci je to zrovna.
A, vážení pánové! Další kapitolou státního... (Sen. Olejník: Vždyť to není pravda, co on povídá! - Sen. Sechtr: Ty jsi se pořádné řízl!) Musil bych býti, pane Sechtře, také kopnutý. Pan Olejník to ví lépe a bydlí někde nad Husincem a já jsem sousedem a o tom nevím! Pan Olejník o tom ví lépe. Já jsem sousedem, a pan Olejník bydlí nejméně 500 km od Malenovic a ví to lépe! (Sen. Sechtr: Jedná se o to, že to neříkáš tak, jak to je!) Jak to říkám, tak to je, a můžeš se telefonicky přesvědčiti u pana dr. Javůrka, jestli mně tak odpověděl, aby dotyčného zemědělce žaloval o kupní cenu.
O poměrech, jaké vytvořil státní pozemkový úřad na Žitném ostrově, jsem zde již mluvil. Je to přímo skandál, že státní pozemkový úřad vzal milionovou úplatu v 10% příplatku za transakce na Žitném ostrově, ale nestará se o to, aby byly zachráněny celé stovky kolonistů, kteří byli původně posláni na ochranu před invasí a kteří jsou dnes naprosto zničeni. Na Žitném ostrově je potřebí vybudovati projektovaný kanál, který má státi asi 20 mil. Kč. Není práce, ministr soc. péče navrhuje: raději budu platiti za práci nežli podporu v nezaměstnání. Na Žitném ostrově, když je mokrý rok, voda protlačí pískovým spodkem a zničí veškerou úrodu tak, že na př. v obci Vrbina, právě tam váš pan kolega nalifroval nejvíce lidí ze své obce ze Šardic, kteří obdělávají 120, 130 měřic půdy, ale musí kupovati obilí, tak to tam zničila voda. Projektovaný kanál, do kterého by se sbírala voda, stál by 20 mil. Kč. Nedělá se v tom nic, není peněz. A zase poukazuji na to, že již při vstupním prohlášení vlády Udržalovy sliboval Udržal pomoc československým kolonistům na Žitném ostrově.
Vážení! Co znamenají slova ministerských předsedů? Svého času prý sliboval Franc Josef I., že se dá korunovati na českého krále a všechny nacionální české živly ho obviňovaly z věrolomství, když to neudělal, a nebyl by tou korunovací získal ani jediný člověk jediného kilogramu chleba. A zde předsedové vlády slibují, zde jeden předseda vlády slibuje pomoc těm, druhý předseda vlády slibuje pomoc oněm, a tři roky vládne, ani se tam nepodívá, nedá se informovati, ovšem vyčerpá desítky milionů disposičních fondů, a to je ta hlavní funkce ministerských předsedů v tomto státě, a jde dál. To, co sliboval, je v archivu uloženo ve stenografickém protokolu a více se nestane.
Pánové, podle rozpočtu na rok 1933 mají státní statky a lesy vynésti asi 1.50 Kč za jednu měřici. Jaké je to hospodaření? Kolik byste mohli dostati od rolníků úvěru, daní a přirážek, kdyby tak ten rolník hospodařil na půdě, která je ve většině případů daleko horší než aspoň orná půda, kterou vlastní stát? Nezdá se vám, že by bylo potřebí řádně prosíti hospodaření ve státních statcích a lesích? Co se nerozdělilo protekčním dětem jako zbytkové statky, přidalo se státu a obsadilo protekčními dětmi a v pravém slova smyslu se tam ten majetek rozkrádá. Vládní noviny samy to potvrzují, že se tam dělají zbytečnosti, ovšem při těch zbytečnostech jsou určité dodávky a z těch dodávek jsou určité provise. (Výkřiky.) Podle rozpočtu na r. 1933 má vám podnik čsl. tisková kancelář vynésti okrouhle na 2 mil. Kč deficitu. Nezdá se vám, že tyto kachny z ČTK jsou nejdražšími kachnami na světě vůbec? (Veselost. - Výkřiky sen. Kroihera.) Vážení, v důsledku hospodářské krise je zde dnes úředně zaznamenáno přes 900.000 nezaměstnaných. Páni z agrární strany, a zase je to v tomtéž "Venkově", v němž byla oceněna hospodářská situace v Rusku, navrhují v úvodníku ještě o polovinu snížiti mzdy, čili ještě o polovinu zvýšiti bídu a zoufalství těch, kteří pracují. Zase poukazuji na prohlášení p. předsedy vlády Malého Petra. (Veselost. - Výkřiky. - Místopředseda dr. Hruban zvoní.) Malého Petra. Vy ho znáte lépe než já, vy ho možná znáte v intimitě, já jenom z povrchu. Předseda vlády 3. listopadu 1932 ve vstupním prohlášení řekl: " Já sám se domnívám, že tato nadmíru těžká doba, v níž je tolik nezaviněné bídy, probudí živý a účinný soucit u všech, kdo žijí v nadbytku, obměkčí i nejzatvrzelejší sobectví, a k pomoci, na niž rozum sám nestačí, vzkřísí lidské srdce. Doufám, že v každé obci republiky, ať vesnici ať městě, nalezne a dohodne se několik dobrých lidí, kteří v pomocných výborech dobrovolníků lidskosti budou opatřovati pomocné prostředky všude, kde lze z nadbytku snadno postrádati, a budou tím doplňovati pomocnou akci státní s pravým pochopením a bez ponižujícího almužnictví."
Vážení, to prohlásil před 4 měsíci ústy ministra Bechyně premiér vlády. A jaká je praxe této vlády za tu dobu 4 měsíců? Utvořilo se komité mládeže čsl. církve, která chtěla vybírati jistě pro své nezaměstnané příslušníky. Podalo si žádost 14. února, aby tuto sbírku mohli prováděti pro nezaměstnané, a už 16. února, za dva dny ministerstvo vnitra poslalo této korporaci zákaz konati tyto sbírky. Ve Kbelích nedaleko Prahy nezaměstnaní chodili od jednoho boháče ke druhému, sbírali chleba, mouku, všecko, kdo jim co dal. A přes to, že min. předseda očekává tuto charitativní službu, poslala tato vláda houf četníků, která ze Kbel udělala vyloženě obležené místo. Čili zase věrolomnost nejvyššího stupně. [ ] Buďto žvanil v tom prohlášení...