Místopředseda Klofáč (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan sen. Danko.
Sen. Danko: Slávny senát! Štvrtý deň pilnej práce pléna senátu svedčí o tom, že o tohoročný rozpočet javí sa mimoriadny záujem členov nášho zákonodarného sboru. Na prvý pohľad zdá sa rečnenie o rozpočte zbytočným a tomu bol daný výraz aj v minuloročných rozpravách, keďže na rozpočte, ktorý prejednávame, ničoho nezmeníme. Má však toto prejednávanie svoj nevšedný a hlboký význam tým, že výmenou a bohatosťou myšlienok a rôznych námetov prichádzame k cenným poznatkom. Cieľ je vo všeobecnosti jeden, aby bolo dobre, aby bolo lepšie, len cesta k nemu je nie jednotná, a táto jednotnosť je nám žiaducim a veľkým príkazom dnešnej mimoriadne ťažkej doby. S rozpočtom na tento rok a účetnou uzávierkou za r. 1931 zaoberať sa meritórne je nemožno. Učinily tak v rade týždňov patričné parlamentné výbory. Nám by k záveru stačila aj bohatá, hlboká a poučná zpráva pána generálneho zpravodajca sen. Kornela Stodolu. Mohli by sme však s dôrazom dodať k tejto zpráve to, že jestli rozpočtová sedma poslancov konala pri tomto rozpočte mimoriadnymi ťažkosťami vyvolanú osožnú prácu. Rozpočtová sedma senátu by vedela konať tiež podobne, lebo na tomto umenšenom rozpočte ešte vždy by bolo čo škrtať; našly by sa ešte zbytočné výdavky tak v osobných ako i vo vecných nákladoch.
Minulý rok sme si na tomto mieste povedali, že čas a mimoriadne okolnosti si vynútia zmeny rozpočtu. To opakujeme dnes ešte dôraznejšie a túhou a vrúcim želaním všetkých nás je, aby nádeja triumfovala nad obavou a aby naše štátne hospodárstvo spelo cestou k lepším, ustálenejším časom. S ťažkými myšlienkami, ale v presvedčení, že sme všetci ochotní brať účasť na veľkom diele, prichádzame s pomocou a každý ochotne a vďačne kladie svoju tehlu na budovu našej lepšej budúcnosti.
Pri tejto práci a v tejto rozprave účastní rečníci vo väčšine usilovali sa tak urobiť. Neurobili tak v prvom rade Maďari, ktorí debatu zahájili. Títo na pôde parlamentnej i doma na Slovensku vydávajú sa za neohrožených zástancov slovenského ľudu. Poukazujú na biedu, utiskovanie, nespravedlnosť, krivdy a shrnuli by všetko peklo na republiku, aby vyvolali čím väčšiu nespokojnosť slovenského ľudu. Robia tak za republiky a voľakedy i za Maďárie nás utiskovali na tele i na duši. Vtedy chceli náš ľud pohltiť, zničiť, zgniaviť, dnes čo samozvanci vydávajú sa za jeho ochrancov, slúžiac záujmom nepriateľského juhu a chcú vovábiť a vohnať Slovač zpäť do otroctva, z ktorého sme sa ťažko vymanili. Žiaľ, ich práca sa miestami darí a náš ľud vo svojej zaslepenosti a mimoriadnej biede prijíma ich sladké reči a dá sa mámiť, lákať. Oni mu falošne predstierajú len ťažkú biedu a jej príčiny u nás, ale ťažké položenie ľudu v Maďarsku zamlčia, ba okrašľujú. Ľud náš slovenský od takýchto Maďarov, akými sú všetci maďarskí zástupcovia v zákonodarných sboroch volení i množstvom slovenských hlasov, dôrazne vystríhame a voláme mu ústami básnika: "Never bratu Maďarovi..." Máme my však i statočných, poctivých maďarských bratov, a to tam kde je to najpotrebnejšie, medzi dobrým, statočným a poctivým roľníctvom. Tí vidia rozdiel u nás a za Dunajom a sú oddanými a vernými občanmi nášho štátu. Nie je ich málo, je ich hodne a oni k nám a my k nim ľneme opravdivou bratskou láskou. Akoby nie, veď sme boli spolu jarmení a bití a rok oslobodenia uľahčil nám rovnako v ťažkom položení. S nimi spolu uvádzame na pravú mieru zavilú nenávisť k republike tých druhých, a práca, pomalá síce, je výsledná a plodná. Večným hriechom je - a história ho nenechá bez povšimnutia - že takúto našu spoločnú obrannú činnosť hatia práve Slováci smeru autonomistického, ktorí svojimi skutkami a nepremyslenými prejavmi ženu vodu na mlyn tyranovi a odvekému nepriateľovi Slovákov.
Nás starých pracovníkov "za tú našu slovenčinu" nesmierne bolí, keď v našej a menovite zahraničnej nepriateľskej, hlavne maďarskej tlači s veľkou radosťou uverejňujú prejavy autonomistických predákov, ktoré obrovsky zveličené používajú na zahraničnú propagandu. Treba pozrieť len do občasných letákov zradcu Jehlicsku a človek žasne nad bezočivosťou, čo všetko je tam využité. Pravda, po výrokoch: "Slovensko bude alebo katolícke, alebo nebude," "... i za cenu republiky" - "evanjelici sú kliatbou Slovenska" atď., ktorých sa dopustili predáci ľudovej strany, nie je sa čomu čudovať. Nás to bolí a prichádzame k presvedčeniu, že títo ľudia nemajú riadnu slovenskú chrbtovú kosť a proti takýmto ich neslýchaným výčinom i s tohoto miesta čo najrozhodnejšie protestujeme.
Protestujeme i proti výrokom, ktoré v rámci tejto debaty vyslovil i mluvčí ľudovej strany sen. Buday. Spomenul, že 1/3 Slovače v Amerike je republike Československej odcudzená. Áno, i ľud slovenský smeru ľudáckeho je odcudzený. Pýtam sa však, čia je to vina? Je to trpké ovocie tak doma, ako i v Amerike ich a maďarskej, nepriateľskej propagandy. Nech sa rozpamätá mluvčí strany ľudovej, akými štvavými, jednotu ľudu republiky rušiacimi prostriedkami kortešovali menovite pri voľbách r. 1925. Áno, to je výsledok ich práce a nad tou prácou majú hlasne a kajúcne volať "mea culpa" práve tí, ktorí sú povolaní v prvom rade hlásať bratskú, kresťanskú lásku. (Výborně!)
Sen. dr. Buday povýšeným hlasom vyhlásil, že československá jednota nikdy nezvíťazí. Nechajme rečovú a národnú jednotu predbežne stranou. O československej štátno-politickej jednote sme však spoločne a vzájomne tak v Čechách ako i na Slovensku v r. 1918 slávnostne celému svetu a histórii osvedčili, že áno, ona zvíťazila. (Výborně!) Urobili sme tak na Slovensku dobrovoľne bez toho, že by Praha na to naliehala, alebo o tom vedela, ako sme ani my nevedeli, čo sa v tie časy v Prahe robilo a vyhlásilo. (Tak je!) Kto o tomto historickom akte ináč hovorí a súdi, ten nezaslúži, aby ho naša vytúžená a oslobodená vlasť živila. (Výborně!)
Národná a rečová jednota. Môže nám ona škodiť? Rozhodná odpoveď každého nepredpojatého a vlastenecky založeného človeka môže byť len "nie". Ja moju ľubozvučnú slovenčinu milujem nad všetky reči a poklady sveta. Zamieša sa mi zavše do nej české slovo. Zamieša sa i do tlače ľudovej strany. Rodeným na Slovensku žijúcim Čechom sa zamieša zase slovo slovenské. Tak nám to ide, že to ani nebadáme. Keď postupom času takto nebadane navykli by sme i na rečovú jednotu, to by nám slúžilo len k osohu a len potom by nastala tá potrebná a opravdivá svornosť. Tak ako nám to básnik Sládkovič vo svojom speve o slavianskej lipe dávno určil, keď napísal: "Lipa - z halúz Tvojich napárame lyka, nech rodu kmeň s kmeňom svorne žiť privyká."
Dobrý, roduverný, predprevratový Slovák sa o svoju slovenčinu nebojí. V dnešnej dobe boja sa o ňu hlavne tí, ktorí ňou voľakedy svojím jazykom vôbec alebo málo hýbali. Nás dnes veľmi bolí tá smutná skutočnosť, že náš ľud svojho času nebol naplnený takou nenávisťou proti maďarčine, akou je dnes vinou odpovedných činiteľov presiaknutý proti češtine. Títo obrancovia slovenčiny majú hojné, bohaté pole činnosti doma, v cirkách, v kostoloch, áno i v školách. Tam je Trnava, slovenský Rím, Nitra, slovenský Meder, Šenkvice atď. Tam treba uplatniť právo slovenčiny. Bol by už čas, aby slovenčina v 15. roku samostatnosti uplatnila sa i na tých miestach, kde sú ešte v tomto ohľade zarytým spôsobom hájené pomery predválečné. Tu, hľa, žeň hojná. Delníkov však málo a tí, ktorí sú, majú na očiach beľmo a toto nevidia.
Slovenská otázka je široký problém. Je ona však otázkou celoštátnou. Že je ona plná rán, ktoré nás bolia - priznajme si, že sme si tomu i sami na príčine. Na rôznych poliach možnej činnosti a podnikania nevyužili sme možnosti tak, ako by sme to boli a mali urobiť. Často preto, že nás o tom nevedel a nemal kto poučiť a na zákonité možnosti a z toho plynúce výhody upozorniť. Je nás, predákov slovenských, málo a sme všetci roztrieštení a rozcapartení. Kliatba rozkydaných Slávou lpí na nás dedične a nevieme sa vzpamätať, vzpriamiť a na nohy postaviť. Chyba je i v maďarskej minulosti, v ktorej sme zaostali v každom ohľade za vývinom iných zemí našej terajšej vlasti. Nezamlčujem i to, že nebol dostatok dobrej vôle a porozumenia shora z Prahy, ako sa to pre Slovensko veľmi škodlivo dokázalo medzi mnohými otázkami i neupravenosťou taríf, o ktoré sme museli sviesť otvorený boj.
Česi na Slovensku. Neuzatváram sa ani pred touto otázkou, o ktorej sa sen. dr. Buday tak drsným a urážlivým spôsobom zmienil. Dá sa o tom veľa hovoriť, treba tu veľa napraviť a prosím dôrazne, aby tejto otázke v každom prípade bola venovaná zvýšená pozornosť. Sme vďační bratom i sestrám, ktorí ochotne prišli na Slovensko, áno priniesli i obeti. Ich prácu si vysoko ceníme, ktorú vykonali menovite v začiatkoch v každom odvetví štátnej správy, a to často za mimoriadne ťažkých okolností. Dnes sme však na tom už tak, že máme dorast, ktorý sa obracia na nás a žiada o umiestnenie. Prirodzene, že to nebudí dobrý dojem a je to na úkor vzájomnosti a jednoty, keď sa - pred našimi abiturientmi stredných škôl zaplnily v tomto školskom roku miesta na školách strednú školu skončivšími osobami poslanými z Čiech.
Žijeme ťažké a mimoriadne pohnuté časy. Nás by nemaly zamestnávať otázky, o ktorých v dosiaľ uvedenom rozprávam. Naše pole činnosti je celkom iné. Mravná povinnosť nás menovite v našom postavení volá celkom inde. Ruka v ruke, plece k plecu, len tak vzájomnou spoločnou pomocou bude naša práca korunovaná zdarom. Slovenská otázka sa dá rozriešiť len vzájomným porozumením a to na oboch stranách. Štvaním, nadávkami a hrozbami nedocielime nič. Len vzájomnou láskou a svornosťou sa krivdy odstránia, a len tak sa upevní jednota a vzájomnosť československá. (Souhlas.) My dnes nemôžeme sa zaoberať len otázkou národnou, rečovou a citovou. My nemôžeme pracovať len pre srdce, ale musíme brať zreteľ hlavne na žalúdok, bez ktorého najšľachetnejší ústroj ľudského tela svoju úlohu nevykoná, čím je ohrožený celý človek, ľud, národ a vlasť. Všetky schopnosti a sily musíme sústrediť k otázkam hospodárskym - za tou úlohou nad úlohy je základná otázka žitia a bytia roľníka, čo živiteľa všetkých stavov v národe a celom ľudstve.
A dnes ten roľník je ubitý, nevoľný a nemôže vykonávať svoju dôležitú národohospodársku povinnosť. Treba mu pomôcť, tri kráť pomôcť. Desné, čudné je, ako môže odznieť výrok v takom sbore, a to práve so strany živnostníkov, že je zemedelec u nás favorizovaný. Práve živnostník má dnes príležitosť poznať pravú príčinu, že prečo je aj u živnostníka kríza. Nemá sedliak, nemá ani živnostník. Výrok, že "není správne, aby sa zriaďovaly úvery pre zemedelcov", ktorý odznel tu včera z úst národne sociálneho rečníka, sa tiež nedá ničím ospravedlniť a svedčí a krátkozrakosti a absolútnej neznalosti kritických pomerov nášho roľníka.
Áno, roľníkovi treba pomôcť bez váhania a rýchle výdatným, ľavným úverom, bezpodmienečnou úľavou na daniach a sociálnych bremenách a primeraných hodnotením jeho dôležitej práce, Pomáhať treba hneď, dokiaľ je čas, a nebude neskoro. Len pri takejto pomoci budú úprimné a splniteľné slová osvedčenia roľníckeho ľudu, ktoré mi boly v rezolúcii predčítané v minulú nedeľu na shromaždení v smutno známej obci Polomke na Horehroní nasledovne:
"My shromaždení na členskej schôdzke v Polomke sľubujeme, že po tých všetkých krvavých a ozaj smutných udalostiach v tunajšej obci, zapríčinených nezodpovednými komunistickými živly, ktoré využívajú dnešnej veľkej biedy a neuvedomelosti tunajšieho chudobného ľudu k svojim nepekným a priamo darebáckym účelom, za pomoci našich popredných politických činiteľov, budeme bojovať proti takýmto nepekným zjavom a to k prospechu ľudu, obce a štátu. (Sen. Kello: Malo sa vopred pomôcť Polomke!) Vy sa choďte učiť čítať. Aby sme mohli tohoto ušľachtilého cieľu dosiahnuť, je nám treba v každom ohľade plnej podpory a láskavého porozumenia a preto prosíme, aby tento náš prejav bol tlmočený i vo sbore zákonodarnom."
Toľko prípis občanov polomských. K tomu treba uviesť i výjav, ktorým sa komunistický starosta predstavil a verejne osvedčil, že poblúdil. Keď ľud bude v takýchto krásnych snahách podopretý a jeho krutému hospodárskemu položeniu uľahčené, je samozrejmé, že bude prístupný i citovo a srdce nám otvorí dokorán.
Áno, srdce, to slovenské srdce. Tam leží pôda úhorom, treba ju zorať a vštiepiť do nej národnej sebavedomosti, lásky k otčine, Republike československej. - Národná výchova, s tou je to nie všetko v poriadku. Na túto dôležitosť sa u nás zabúda. Nacionalizmus je vraj dnes už nie módou. Veľmi mylný názor. Sme nesmierne vďační kolegovi Hrubému, že skúsenosťou svojich šedín neohrožene poukázal na veľký význam národnej výchovy.
Po rodičovskom dome je národná výchova vznešenou a dôležitou úlohou školy, školy národnej. My na Slovensku sme terminológiu národnej školy pred prevratom nepoznali a predsa sme v slovenských ľudových školách národne vychovávali. Dnes kulháme a dožadujeme sa nápravy. Čo odborník, bývalý školský inšpektor zdôrazňujem potrebu sjednotenia, soštátnenia národných škôl. Veľká chyba sa stala, že táto otázka po prevrate jedným šmahom pera nebola uskutočnená. Osnovy p. min. školstva, ktoré práve rozvírily verejnosť, v ich znení sú neprijateľné; nazdávam sa však, že dohoda a porozumenie i proti odporu strán klerikálnych bude možná. Som za náboženskú výchovu, nech je tá však vykonávaná k tomu povolanými cirkevnými činiteľmi.
Maďarský štát v školskom r. 1912/1913 postavil len na území bývalej trenčianskej župy do 70 škôl. Maďarčili, stavali všade. Či tento, avšak opačný proces by nebola mala konať i naša republika? Na Slovensku áno stala sa chyba veľká, že sa tak nepokračovalo.
Umiestnenie škôl je na mnohých miestach kritické a striedavá výučba je polovičatou prácou. Je zrovna kultúrnym škandálom, že v obci Bukovci, okres Brezno nad Hronom, je pred 5 rokmi zhorená škola dosiaľ nevystavená. V Bacúchu, v tomže okrese, stoja už 8 rokov základy novej školy, nestavia sa nič a deti sa tiesňa v malých sedliackych chalupách. V Lučenci je už 5 rokov zhorená čiastka učiteľského ústavu a začadené múry otravujú verejnú mienku obyvateľstva o čsl. školstve. - Národná škola buď naším skutkom krátkej budúcnosti, vystavme ju a vychovávajme v nej národne.
Na koniec slovíčko k našim Nemcom s prosbou, aby s nami nám i sebe tvorili lepšiu budúcnosť v Republike československej. Ovšem Hitler a Hirtenberg sú toho slabou zárukou. Otrokmi sme boli, viacej nebudeme. Nechceme veriť, že by sme vo vývine a pokojnom nažívaní boli znepokojovaní. Takéto zvesti sa nás celkom chladne dotýkajú. Jestli by však preca bolo treba, neohrožene a smelo pošleme našich synkov, áno, pôjdeme i sami na obranu národa a vlasti stále oduševňovaní slovami básnika: "Mor ho, hej, mor ho Detva môjho rodu, kto kradmou rukou siahne na Tvoju slobodu! " (Potlesk.)
Místopředseda Klofáč (zvoní): Dále má slovo pan sen. Šabata.
Sen. Šabata: Slavný senáte! Hlavní úlohou každé spořádané parlamentní vlády je předložiti sněmovnám včas vyrovnaný rozpočet. Toto "včas" nebylo po prvé dodrženo, poněvadž předložený rozpočet nebyl dnešním poměrům únosný, a jak se zjistilo, docela nevyrovnaný. K tomuto vyrovnání rozpočtu byla zvolena koaliční "sedma", která se této těžké práce podjala a v poměrně krátké době předložila sněmovnám vyrovnaný rozpočet na běžný rok. Zaslouží si našeho plného uznání, neboť to byla mimořádně obtížná úloha, v několika týdnech se prodrati spletí položek jednotlivých resortů po stránce příjmové a výdajové a při tom vyplniti mezery miliardové.
Uvědomíme-li si tuto velkou práci a její výsledek, kterým byla korunována, možno omluviti, jestli vše, co z rozpočtové "sedmy" vyšlo, nebude dokonalé. Je-li předložený rozpočet skutečně vyrovnaný, zjistíme až napřesrok, kdy nám bude předložen účet závěrečný. I v letech 1930 až 1931 předkládány byly rozpočty vyrovnané, ba rozpočty se značnými přebytky, a zatím se ukázalo, že částky jdoucí do miliard nebyly kryty rozpočtovými příjmy. To jsou fakta, a bylo by neodpovědné hospodaření, kdybychom se všemi silami nepřičinili, aby letošní rozpočet byl nejen formálně, to je na papíře, ale ve skutečnosti do poslední položky pevně fundován a v opravdové věcné rovnováze.
Tradičním zvykem je, nevěnovati mnoho pozornosti jednotlivým kapitolám a jich rozpočtovým položkám, neboť na těch nelze ničeho měniti, a to je snad hlavní důvod, proč převážná většina řečníků se rozpočtem neobírá, nýbrž věnuje zato větší pozornost okolnostem, které více nebo méně s rozpočtem souvisejí a značný vliv na něj vykonávají.
Celým světem letí okřídlené slovo "krise". Nad tímto slovem, resp. nad důsledky tohoto hrozného slova lámou si hlavu nejskvělejší diplomati celého světa. Jsou bezradní a my s nimi.
Naše republika participuje také lvím podílem na tomto světovém problému a má vedle toho ještě své specielní svízele. Máme krisi ve všech odvětvích veřejného i soukromého hospodaření: finanční, průmyslovou, zemědělskou, cenovou, nejnověji a slibně se vyvíjející krisi inteligence a na konec všecky ty krise korunuje krise nejnebezpečnější, krise mravní, která je také nejhorší.
Krise, toť národohospodářská nemoc. Prodělali jsme ji hned po převratu. Přešla hladce, nastala konjunktura a rozmach ve všech oborech. Stroje v továrnách se roztočily, odbyt nutil přes racionalisaci strojů přibírati dělnictvo, lid se hrnul do továren a měst, venkov se vylidňoval. Stoupla poptávka, stouply ceny, nebylo zle o korunu, prožívali jsme několik let tzv. tučných, ovšem netrvaly biblických 7, sotva 3 až 4, ale ta doba stačila, abychom se naučili žíti a zařizovati po pansku, a to od pána až po kmána.
Nešetřil stát a tak to šlo přes okresy, obce až na jednotlivce. Peněz se lehce nabylo, vydávaly se na investice, nehledělo se, jsou-li produktivní nebo ne, účelné nebo zbytečné. Lidí v určitých oborech přibývalo, objevil se nedostatek bytů pro drobný lid, stát stavěl, ale ne pro malé, nýbrž pro velké pány, bohatě dotoval stavební družstva, až mu z toho vznikl také fond, jenž dnes každému panu ministru financí dělá těžkou hlavu, a na periferii hlavního města shluky drobných domečků s jejich obyvateli dokazují, že se stalo něco pochybného, co stálo mnoho miliard a dodnes to není vyrovnáno.
Přibírali se lidé do státních služeb, ač jich zvlášť potřebí nebylo, a to ne vždy podle příslušného vzdělání a kvalifikace, nýbrž stačila mnohdy pouhá politická legitimace. Důsledek - mnoho stesků do naší státní administrativy.
Doba tzv. tučných let netrvala dlouho, ale stačila by k nastřádání reserv pro doby, které se dostavily dříve, než jsme se nadáli, a to s plnou přísností. Jak by přišel vhod p. ministrovi financí několikamiliardový fond pro nezaměstnané, jak by uvítali s povděkem majitelé zbytkových statků i drobní přídělci pomoc z fondu, kdyby při provádění pozemkové reformy bylo naň pamatováno! Bohužel, nestalo se tak, celá tíha dnešních poměrů leží na bedrech poplatnictva těžkou krisí zatíženého jen proto, že jsme nemyslili na budoucnost. Jeden "fond" jsme si přece z té doby všeobecné konjunktury odnesli, a to 5 - 7 miliardový fond daňových nedoplatků více méně nedobytných. Kde kdo volá: státe, pomoz! Kdo je stát? Stát jsme my, jeho poplatníci vymačkaný citron.
Neobyčejný rozmach průmyslu, jeho skvělý odbyt doma i za hranicemi způsobil útěk obyvatelstva venkovského do měst a průmyslových středisek. Nastal přesun, o kterém přednosta stát. statistického úřadu dr. Boháč uveřejňuje čísla, která mluví. Tak r. 1921 bylo zaměstnáno v zemědělství 40% obyvatelstva, v průmyslu 30%. R. 1930 je tomu naopak. Čechy staly se v důsledku toho zemí více průmyslovou, se všemi dobrými i stinnými stránkami. Další velký vzestup vykazuje obchod a peněžnictví. Vznikla řada podniků zdravých, dobrých, ale také všelijakých, které jako parasiti přiživovaly se tu i tam a zdražovaly konsumu levně nakoupené životní potřeby. Disparita mezi výrobky průmyslovými a zemědělskými rostla a dosud v neztenčené míře trvá přes veškerá opatření a stesky.
V důsledku vylidnění venkova objevil se nedostatek zemědělského dělnictva, najmě čeledi, a to v době veliké nezaměstnanosti. Vrátiti se ke svému původnímu zemědělskému povolání se rozpakují a raději o almužně živoří. Pravda, i my zemědělci byli jsme nuceni hledati náhradu v racionalisaci, ale přece veliké procento dělnictva bychom zaměstnali, kdyby mělo snahu a vůli svoje požadavky přizpůsobiti dnešním hospodářským poměrům. Práci zemědělské si brzy odvykli, ona jim nevoní, a o to se přičiňují také přítelíčkové venkova, socialisté všech barev v tisku i na schůzích, uvádějíce, že u nás je práce od slunka do slunka. A co v zimě? Nízké mzdy při nedostatečné stravě a špatném bydlení atd. Lež! Strava je taková, jakou má hospodář s rodinou, a mzdy jsou nad finanční poměry hospodářovy. Jen více šetrnosti mělo by býti u tohoto živlu, pak by byl na tom lépe než zaměstnavatel, který ve většině na své hospodářství doplácí. Dnes je na tom naše čeleď nepoměrně lépe než dělník v továrně. (Výkřiky sen. Dundra.) Malý obrázek - poslechněte, jak to za dnešního času s tou dělnickou mzdou v zemědělství vypadá. Pod 200 Kč měsíčně nedostanete čeledína. Mzda činí ročně 2.400 Kč, sociální pojištění, většinou hospodáři placené, činí 410 Kč. (Hlas: Přes 600 Kč!) Beru jenom cifry, které jsem zjistil a které platíme u nás. K tomu přijde ještě strava, a na to kladu důraz, pánové, poněvadž by si možná mnohý z vás povinšoval! Masitá strava nejde leckomu k duhu. Naše strava je zdravá a není z ní žádná cukrovka a podobné choroby, je řádná a vydatná. Mimo to dostane zpropitné z prodeje atd. (Sen. Dundr: Chudák!) Tedy dělá to značnou položku. Ovšem, náš dělník se nemůže rovnati úředníkovi! Připusťte, že, když budeme míti lepší poměry, budeme platiti lépe než v továrnách! (Sen. Dundr: Proč své děti posíláte na studie, proč si je nenecháte doma?) Můžeme je všechny nechat v zemědělství? (Sen. Dundr: Říkáte, že je nedostatek sil!) Máme jednu realitu, nemůžeme ji nechati deseti. (Sen. Dundr: Na druhé straně pláčete, že je nedostatek zemědělských sil!) Vy nám je ještě odvádíte! Ale zaměstnejte si je dnes! (Sen. Dundr: Vy to máte dělat!) My jsme je nevábili na venek, ale vy jste je přivábili z venkova do měst!
Celkem tedy dělá částka na čeledína ročně 2.810 Kč. Na úhradu této částky potřebuje rolník odprodati 40 q žita po 70 Kč. Služka v chlévě se platí měsíčně nejméně 160 Kč, to jest ročně 1.920 Kč, a k tomu zase sociální pojištění 310 Kč, dohromady tedy 2.230 Kč, čili 32 q žita po 70 Kč. Dohromady stojí tento pár čeledě 5.040 Kč, čili 72 q žita po 70 Kč.
Nyní dále: Rolník, který vlastní 50 měr zemědělských pozemků, potřebuje nezbytně nejméně 2 čeledíny, kteří ho stojí 72 q žita, čili musí osíti plochu 24 měr, aby ono množství žita sklidil, a to když ho nepostihne žádná živelní pohroma. Tedy skoro polovinu celé výměry. Mimo to je nucen, nemá-li dospělé, k práci schopné dítky, přijednati sezonní dělníky na sklizeň píce a obilí a sám se svou rodinou musí vydatně pomáhati. Z těch ostatních 26 měr má hraditi výživu pro sebe, rodinu, čeleď atd., veškeré daně, pojištění, hnojiva atd. Je to možné? Je-li bez dluhů, pánové, těžko se drží nad vodou, a což, je-li zadlužen - a takových je dnes mnoho a stále jich přibývá - i při největší šetrnosti přichází o majetek po předcích zděděný, a stává se z něho proletář. (Výkřiky sen. Dundra.)
Před válkou byly poměry jiné Takový pár čeledi stál pouze 200 K ročně, což přepočteno na cenu žita po 18 K za 1 q, činí pouhých 12 q, tedy méně o 60 q, a ani tehdy se nevedlo zemědělcům skvěle, ač nebylo sociálních reforem a tak vysokých daní a dávek! Neuvádím tyto poměry proto, že bych nepřál zlepšení sociálních poměrů zemědělskému dělnictvu, naopak, rádi bychom honorovali své pomocníky ještě lépe, jen kdyby to hospodářské poměry dovolily. Nedostane-li se zemědělskému stavu, tomuto velebenému pilíři každého státu rychlé a vydatné pomoci, propadne zkáze. Mohlo by se mi namítnouti, že v tom případě půdu odkoupí jiný, snad levně v exekuční dražbě, ale ujišťuji vás, že se na té hroudě nebude nový majitel tak dříti jako ten, kdo ji po rodičích zdědil, jemuž přirostla k srdci a o niž má nezaviněně přijíti. A takový osud, nezmění-li se poměry, čeká řadu zemědělců, kteří se poctivě a svědomitě snažili, nereptali a svých povinností jak ke státu, tak k lidské společnosti dbali, a za to mají ten smutný úděl Venkov v posledních letech se rapidně zadlužuje, hypotekární dluhy i jiné dluhy rostou lavinově.
Na poslední ženevské konferenci práce bylo jednáno o zavedení 40 hodinového pracovního týdne. Delegáti dělničtí byli pro tento návrh, delegáti skupiny zaměstnavatelské byli proti. Na konec bylo zkrácení pracovní doby na 40 hodin v týdnu přijato a nyní bude záležeti na tom, jaké stanovisko jednotlivé státy - a také náš stát - k tomu zaujmou. Nestačí jen přijmouti zásadu a hroziti tresty při překročování zákona. Bude potřebí bedlivě zkoumati, zda zavedení 40 hodinového pracovního týdne bude platiti pro všechna odvětví podnikání, či zda pro některá budou výjimky. A tu otevřeně, jako zemědělec poměrů znalý, prohlašuji předem, že něco podobného v našem podnikání možné nebude. V době otevřené práce, v senoseči, ve žních, o řepách atd., bývá nedostatek pracovních sil, poněvadž, jak jsem již řekl, v letech průmyslové konjunktury se venkov vylidňoval a dnes se z armády nezaměstnaných jen malé procento dobrovolně do zemědělství vrací. Je to přímo neuvěřitelné, že při stavu 850.000 nezaměstnaných těžko získá rolník řádného čeledína nebo děvečku. Mimo to práce na polích řídí se dobou a počasím a nedá se usměrniti žádnou formou zákonnou, pracovati od hodiny do hodiny, jak tomu dobře může býti u průmyslu. Přejeme dělnictvu průmyslovému, když zavedením 40 hodinového pracovního týdne by pro ně nastalo určité zlepšení a snad i očekávané zmenšení nezaměstnanosti, jsme však, jak řečeno, proti tomu, aby se to vztahovalo také na naše poměry. K tomu by naši voličové z řad zemědělských svolení nedali, což prohlašuji předem, než k projednání zákona dojde.
Domácí odbyt průmyslových výrobků nestoupne, nezaměstnaných neubude a bezpečnost měny se nezajistí, nebude-li zvýšena kupní síla zemědělců zvýšením cen zemědělských výrobků, účelnou politikou cenovou, regulací dovozu a pod., aby se obě hladiny sešly na úrovni poměru koruny československé k předválečné koruně, to je na sedminásobku. Nynější rozpětí mezi zemědělstvím a průmyslem brzdí odbyt, působí nezaměstnanost a ohrožuje státní pokladnu a měnu.
Snížení výrobních nákladů a cen v průmyslu a současně zvýšení cen znehodnocených výrobků zemědělských rozšíří domácí trh a zvýší zaměstnanost. Nezaměstnanosti musíme čeliti také hledáním odbytu za hranicemi, tam, kde ovšem mohou zboží koupené platiti, a to dobrou valutou, jako v západních státech. Tím ulehčíme státu a zabezpečíme tím korunu získáním dobrých valut. Náklady na nezaměstnanost jsou ohromné a nelze se jim ubrániti. Kde je práce jediným pramenem výživy a práce není, je nutno a spravedlivo poskytnouti podporu, ale žádáme náležité kontroly, aby jí nebylo zneužito na úkor opravdu potřebných.
Důležitost a význam zemědělství pěkně narýsoval v loňském vánočním čísle "Národních listů" generální ředitel Živnostenské banky dr. Preiss, když pravil: " Jsme stále rostoucí měrou odkázáni na domácí trh a na jeho kupnost. Složení našeho státu je vývojem historickým takové, že se asi necelá polovina všeho lidu živí zemědělstvím a souvislými výrobami a druhá polovina obchodem a výrobou průmyslovou. Proto máme veliký a vynikající zájem na tom, aby se situace našeho zemědělského lidu vyvíjela únosně, aby zemědělec byl a zůstal, jak tomu bylo v minulosti, jedním z rozhodujících nositelů kupnosti domácího trhu. Proto se průmysl nesmí ani ve svém zájmu uzavírati snahám, nesoucím se k tomu, aby zemědělskému lidu usnadněna byla účelně a bez citelného porušení zájmů ostatních vrstev jeho posice v obtížných situacích dneška."
To jsou mužná slova hlavního představitele průmyslové výroby pro dohodu mezi zemědělstvím a průmyslem a naším přáním zajisté by bylo, aby nejen v zájmu obou stavů, nýbrž i v zájmu státu došlo co nejdříve od slov k opravdovým činům jako náznak blížící se národní a hospodářské solidarity, bez které jest uklidnění vnitřních poměrů nemyslitelné. Krisí výroby zemědělské nejtíže bylo postiženo zemědělství v horských krajích. Jsou to především drobní zemědělci a rolníci, kteří jsou postiženi nejvíce. Měli svůj skromný příjem téměř jen z prodeje lnu, ovsa. Žito se spotřebuje doma, neprodává se ani při dobré úrodě, ale oves se prodává i v těch nejmenších hospodářstvích. V této době nabízí se na Českomoravské vysočině za oves dobré jakosti 50 až 60 Kč za 1 q. Tato nepatrná cena neodpovídá ani zdaleka výrobním nákladům. Na udržení cen žita zřízen byl tzv. intervenční fond do 30 mil. Kč. Jsme za tuto podporu vděčni. Přáli bychom si, aby podobné podpory dostalo se i odprodeji ovsa a aby vývoj jeho nebyl ztěžován, jak jednota obchodních gremií si stěžovala v memorandu poslaneckým kruhům, že místo, aby se to podpořilo, se to zakazuje.
Pozemková reforma nezadržela vylidňování venkova, ani všelijaké ty syndikáty nezadržely pokles hospodářství výrobků - krise trvá neztenčeně dále. A proto, neodlehčí-li se zemědělci, a to skutečnému zemědělci, ne spekulantu s půdou, vyrůstá na obzoru nebezpečí proletarisování nejdůležitější složky národa. Odlehčení zemědělskému stavu předpokládá nejen snížení daní, dávek a sociálních břemen, nýbrž i přímou podporu ve formě zmenšení úrokové tíhy při nezaviněném zadlužení, jakož i vydatnou finanční podporu stávajících i nově budovaných složek zemědělské výroby jak rostlinné, tak i živočišné. Vítám z toho důvodu osnovu zákona o fondu pro zřizování družstevních mlékáren, jejž ministerstvo zemědělství zamýšlí zříditi. Účelem fondu je podpora mlékáren buď nově zakládaných nebo v letech 1929 až 1931 zřízených a dále těch, které zamýšlejí zvýšiti svoji výrobní kapacitu. Fondu dostane se státního přídělu po dobu 30 let ročně částkou 2 mil. Kč. Vedle toho poplynou do něho příspěvky mlékařských družstev ve výši 1/10 haléře z každého litru zpracovaného mléka, jakož i 11/2% z dovozních poplatků za mléko a mlékařské výrobky a 1/2 haléře z 1 litru mléka ve městech s potravní daní. Pro správu fondu ustaví se při ministerstvu zemědělství zvláštní poradní sbor, v němž bude zastoupeno ministerstvo zemědělství a financí, delegáti zemědělských rad a všech zemských ústředních mlékařských organisací. Působnost fondu je rozvržena na 30 let počínajíc rokem letošním a během tohoto údobí má býti družstevní mlékařství v našem státě řádně vybudováno. Celková roční produkce mléka odhaduje se u nás na 4 miliardy litrů. V r. 1932 bylo v našem státě 400 mlékařských družstev a menší počet soukromých podniků, v nichž se spracovalo jen asi 500 milionů litrů mléka, tedy jen malý zlomek roční produkce celostátní.
Ještě několik slov o elektrisaci tzv. všeužitečných podniků. Uvedu konkrétní případ. Jedna malá chudá horská obec na Českotřebovsku provedla r. 1931 nákladem 94.000 Kč elektrisaci. Ministerstvo veř. prací povolilo r. 1932 příspěvek ve výši 40% stavebního nákladu, nejvýše tedy 37.600 Kč. Při tom sdělilo, že tento příspěvek bude ve splátkách vyplacen, ale nejdříve koncem r. 1934. Obec musila po provedení elektrisace celý stavební náklad vyplatiti a v důsledku toho sobě 94.000 Kč na 6% úrok vypůjčiti. Dodnes zaplatila na úrocích za 2 roky 11.280 Kč, a kdyby měla dostati subvenci až koncem r. 1934, což velice pravděpodobné je... (Sen. J. J. Krejčí: To není pravděpodobné, ona jí nedostane!) Ano, že jí nedostane, je pravděpodobné... jelikož nebyla dosud provedena kolaudace, tedy za 2 další roky 11.280 Kč, činí celkem 22.560 Kč. Odpočítáme-li tuto částku od slíbené subvence 37.600 Kč, dostane se jí vlastně podpory jen 15.040 Kč. Tedy místo 40% subvence pouze 16% a dalších 24% strávily úroky.
Prosím, tak to vypadá dnes s těmi všeužitečnými podniky. Z tohoto případu, který ostatně není ojedinělým, neviním naprosto ministerstvo veř. prací, o kterém jsem přesvědčen, že kdyby peníze mělo, k takovému případu by nedalo dojíti. Vinu nesou hlavně neutěšené hospodářské poměry a snad i ministerstvo financí. Mravní naučení pro obce: nepustiti se do elektrisace dříve, dokud nemáme slibu, že po skončení prací podpora se obdrží. Máme dnes 2/3 obcí zelektrisovaných, jenže, nezlevní-li elektrická energie, která dnes stojí 3.50 Kč za 1 KW hodinu, budeme nuceni svítiti petrolejem, a také se již petrolejem na mnoha a mnoha místech svítí. Co je platno budovati u všech údolních přehrad velkým nákladem elektrárny, když nebude odbyt pro velkou drahotu zajištěn?
Bude věcí příslušných činitelů státních, aby přiměli elektrárenské svazy k zlevnění proudu, poněvadž žádosti obcí nechávají nepovšimnuty. Až zlevní proud, stane se elektrisace podnikem v pravdě všeužitečným. (Sen. J. J. Krejčí: To musí svazy vůbec zmizet, to je ta žába, která sedí na prameni!) To je věcí činitelů, kteří s tím mají co dělat, aby se o to zasadili. (Sen. J. J. Krejčí: Ti nechtějí je nechat zmizet!) Snad vláda bude moci nějakým opatřením věděti, co učiniti.
Co říci o našem hospodářském průmyslu? Ten jde od stupně k stupni, hyne. Někdejší pýcha našeho zemědělského průmyslu - cukrovarnictví - je v nezadržitelném úpadku. Každoročně se několik cukrovarů zavírá. Pro zemědělce je pěstování cukrovky při ceně 10.50 Kč pasivní, jen více ze zvyku se pěstuje a pro krmné odpadky. Zato cena cukru je tak vysoká, že je pro chudšího člověka při nynějších bědných poměrech nedostupná. Chudší člověk se spokojuje s náhražkou, ne-li s podloudně dováženým cukerinem, při čemž stát mnoho ztrácí na daních atd.
Venku ptá se náš lid, proč máme tak drahý cukr, tuto nepostrádatelnou živinu malých i velkých. Proto, aby náš cukrovarnický kartel státem všestranně podporovaný mohl určité množství vyvážeti za hranice a při tom vydělával těžké miliony na zemědělcích a konsumentu. Nejvýš na čase, aby se stát počal obírati otázkou kartelu, který nám zdražuje i jiné předměty denní potřeby, železo, uhlí atd.
Stejný, ba ještě horší osud postihuje výrobu lnářskou. Přes to, že máme u nás nejsilnější výrobu textilní, je lnářská výroba téměř před zánikem. Ceny lnu v posledních 2 letech doznaly takového snížení a poptávka po domácím lnu tak poklesla, že loňská, ba i část předloňské sklizně zůstala neodprodána a někteří pěstitelé použili lnu jako steliva. Nedivil bych se, kdyby u nás žádná spotřeba lnu a lněných látek nebyla, zatím však nás průmysl lnářský 85% spotřeby dováží z ciziny a pouze 15% potřeby doma vykupuje. Len se dováží bezcelně a nebylo docíleno ani povolovacího řízení, dík nejsilnější a nejvlivnější straně v parlamentě, do jejíhož rámce tato věc 100%ně zapadá.
Jednou z nejčastějších stížností, se kterými se na schůzích setkáváme, je výtka, že naše úřady příliš podléhají vlivům politických stran a činitelů, že rozhodují podle jejich přání a pokynů, aniž by se nestranně řídily platnými zákony, že jsou zkrátka zpolitisovány. To není pro nás žádné novum, proti tomu jsme nuceni častěji vystoupiti a dožadovati se spravedlnosti vůči každému občanu, ať je zabarvení jakéhokoliv. Proto úředník při vstupu do úřadovny je povinen svoji politickou příslušnost zanechati přede dveřmi, aby každý, kdo u něho právo hledá, byl jist, že nemá před sebou politického straníka, nýbrž nestranného úředníka, jenž podle zákona měří stejně jednomu jako druhému.
Finanční správa po léta láme si hlavu hledáním nových příjmových pramenů a má mnohé na dosah ruky ve vlastní kompetenci. Ač tato věc nezapadá do mého oboru, není mi přece vzhledem k nabytým zkušenostem cizí a proto budiž mi dovoleno v této finanční tísni na ni stručně poukázati. Jsou to zákony staré, jednající o poplatcích z převodu vlastnictví a dani dědické. Kdo měl v této věci co dělati, dosvědčí mi, jak zdlouhavý je postup, než příslušný úřad poplatek vyměří a straně předepíše. Co to dá práce a kolik kanceláří to vymete, než vklad vlastnictví se pro dědice zapíše. Za tu dobu přichází stát o úroky z poplatků a dědic byl v nejistotě o výši břemene. Nebylo by účelnějším poplatek podle smluvené ceny trhové anebo při projednávání pozůstalosti z čistého jmění ihned zaplatiti kolkovým poplatkem, pak spis postoupiti revisnímu úřadu k přehlédnutí, který doplatek předepíše anebo přeplatek vrátí? Tím by se agenda velice zjednodušila.
Další věc, na kterou bych chtěl poukázati, - je opožděné předpisování tzv. zemské i obecní dávky z přírůstku na majetku nemovitém. Tato dávka není nic jiného, než dávka z valutové diference a je nejhůře administrovaný poplatek. V tomto případě uplyne ne jeden rok, ale často řada let ode dne uzavření smlouvy, než ukládací úřad poplatek vyměří. Často se stalo, že kupec si nezajistil zaplacení dávky zadržením částky trhové ceny a musí ji po letech zaplatiti ze svého, jelikož prodávající je nezvěstný aneb nemajetný. Zde zvláště přichází státní finanční správa ku velkým úrokovým ztrátám z pozdě předepsaných poplatků. Tomu dalo by se odpomoci, kdyby placení dávky dělo se kolky, podle výkazu, který vyhotoví poměřující úřad s výhradou přezkoumání s příslušnou rychlostí revisním úřadem.
Konečně zmiňuji se o placení poplatku kolkem na právních listinách, jak-o jsou rozsudky, soudní smíry, směnečné, platební rozkazy atd. Co i tu je úředních úkonů, co kancelářské práce atd., a konečně do 3 let čekati na zaplacení jen proto, že hranice ku povinnosti kolkování stanovena je hranicí nízkou a dalo by se tomu odpomoci, kdyby stanovena byla aspoň do 100.000 Kč a listina okolkována ihned podle škály.
Z toho plyne, že zdlouhavým postupem úřadů poměřujících ztrácí stát často kapitál i úroky, poněvadž poplatník zabředl do dluhů a platiti nemůže. Zde by měl pan ministr financí vyvolati raději zákon o nové úpravě poplatků kolkových i přímých, než manipulovati se zákony, které mají působiti nazpět a vzbuzují odpor a trpkosti. Výtěžek na rychle zaplacených poplatcích a úspora na nákladech vyměřovacích by daleko nahradila, co hledá p. ministr v prázdných kapsách poplatníků.
Co nás zemědělce v daňových věcech tísní, nejsou ani tak daně přímé, jako daně nepřímé a samosprávné přirážky, které dosahují nejvyššího daňového maxima přes 600%, ale na krytí vydání namnoze nestačí a volá se proto po novelisaci zákona o limitu.
Ještě několik slov k našemu zemědělskému školství. Máme školy vysoké, střední, rolnické dvouleté a zimní. Pro malého a středního zemědělce mají největší význam školy rolnické a zimní. Kdo by chtěl své vzdělání prohloubiti a komu to prostředky dovolí, školy střední. Vysoké školy jsou pro úředníky a profesory.
O zemědělské vzdělání by bylo tak celkem dostatečně postaráno, jen je náležitě využít. Na našich statcích nemělo by býti ani jednoho mladého hospodáře, který nevychodil rolnickou školu. Pak by odpadla výtka, že naše rolnické školy vykazují slabou frekvenci, že jsou drahé. Snad na tom nesou částečnou vinu zlé hospodářské poměry, ale větší díl asi netečnost a nepochopitelná lhostejnost, Nedivme se, že jsme pak jinými stavy přehlíženi.
Pro vzdělání dorostu úřednického a profesorského máme dvě vysoké školy zemědělské, v Praze a v Brně. Rakousko mělo jednu - a postačila, pro nás postačí také jedna, zvláště když podle zpráv vykazovala brněnská vysoká škola zemědělská za r. 1932 pouze 260 posluchačů, naproti tomu k obstarání provozu bylo třeba 136 státních zaměstnanců. Této malé frekvenci není se co diviti, když po provedení pozemkové reformy klesly vyhlídky na umístění vysokoškolských absolventů na minimum. Z důvodů finančních a jiných je potřebí vážně uvažovati o zrušení jedné, tak jako bude bohužel nutno přikročiti k omezení středních škol, nechceme-li ještě více rozmnožovati řady nezaměstnané inteligence. Podle statistiky máme dnes přes 900 hotových profesorů a 1.200 učitelů bez zaměstnání. To je problém, který naše starosti nepoměrně zvyšuje.
Na konec ještě několik slov. Není pochybnosti, že zločinnost je na vzestupu a že dnešní způsob ukládání a výkon trestů zločinnost jen vydatně podporuje. Falešná humanita vykládá, že trest smrti je činem nemravným, že lidská společnost nemá práva bráti komukoli život. Má však zločinec právo vražditi nevinné, poctivé občany? To je humanita neudržitelná, pochybená, která se nerozpakuje schvalovati zabíjení nenarozených i tzv. euthanasii, to je vraždu ze soucitu. Taková humanita jen podporuje zločinné pudy a ohrožuje život a majetek klidného občana čím dále tím více. Došlo to tak daleko, že pro lumpy a pobudy stavíme fešácké kriminály, zatím co nevinně zchudlého občana čeká žebrácká mošna a hůl.
V dnešních těžkých a nejistých dobách, kdy nevíme, co nám nejbližší budoucnost přinese, zdá se mi, že je svrchovaný čas, abychom posílili naši čsl. jednotu vřelou a upřímnou důvěrou mezi Čechy a Slováky. Proponované zákony školské páně Dérerovy, které vzbudily odpor najmě katolické veřejnosti, tuto želanou důvěru neposílí, naopak jsou s to beztak těžkou atmosféru jen zesíliti. Bolševismus vzrůstá, živné půdy mu přibývá.
V této pseudopokrokové, zmaterialisované době, v době mravního a náboženského úpadku jediným světlým paprskem jest idea křesťanské solidarity... (Výkřiky: No, no!) Jen se tomu moc nesmějte, pánové. (Výkřik: My nic neříkáme!) Vy máte svoji solidaritu a my máme také svoji solidaritu a tu si vzíti nedáme, která má svůj základ v křesťanském závazku lásky k bližnímu, vylučujíc jakýkoli třídní boj. Člověk člověku, stav stavu, třída třídě musí pomáhati, nikoli se vzájemně nenáviděti, štváti a poškozovati. Bez zásad křesťanské morálky je veřejný pořádek ve státě ohrožen...
Slavný senáte! Záleží-li veřejným činitelům na ozdravění dnešních zbědovaných hospodářských, kulturních, společenských a jiných poměrů, prohlašuji slavnostně, že se tak nestane ani v duchu Marxově ani Leninově ani Stalinově, ale jedině a pouze v duchu Kristově a v jeho učení, v němž jest jediná moudrost, záchrana a spása lidské společnosti a národů! Modliti se - a při tom pracovat a šetřit v duchu Rašínově! Prohlašuji, že budeme hlasovati pro předložený rozpočet. (Potlesk.)