Místopředseda Kahler (zvoní): Dále má slovo pan sen. Hubka.

Sen. Hubka: Slavný senáte! Po všecku tu dobu, co mám možnost sledovati státní rozpočet, věnuji zvláštní péči potřebám ministerstva školství a národní osvěty. Se zvláštní pozorností pročítám důvodovou zprávu ke kap. 10., hledám v této zprávě, co obsahuje o vykonané práci a co přislibuje, že na poli školské politiky bude v nejbližší době vykonáno. Zvláště mě vždycky zajímá odstavec o školské legislativě. Bývalo potěchou čísti tuto zprávu v létech dřívějších. Pro r. 1933 je tato zpráva málomluvná. Uvádí, že na poli školské legislativy bude jednáno o zákoně o obvodových školách měšťanských a že ministerstvo školství předloží osnovu zákona o školské administrativě o zřizování a vydržování škol. Zákon o obvodových školách měšťanských není novinkou. Ten už v zákonodárných sborech máme. Myšlenka k němu vznikla před 10 léty, r. 1922. R. 1928 vláda tento zákon předložila senátu. Jednali jsme o něm v-kulturním výboru této komory a porady naše vyzněly v to, aby opatřena byla příslušná statistika. Ale Národní shromáždění bylo pak rozpuštěno, osnova zákona padla pod stůl. Přišel nový ministr. Ten dlouho se radil, jak osnova má zníti. Pak ji předložil posl. sněmovně. Lituji, že ministerstvo školství neuznalo dřívější práci senátu na této osnově a že místo aby bylo novou osnovu předložilo zase nám, dalo ji posl. sněmovně a připravilo tak její pomalé projednávání v kulturním výboru posl. sněmovny: Nemohu si pomoci a domnívám se, že vláda jako celek má určitou odpovědnost za to, že s touto osnovou se de facto pořád nic nedělá. (Výkřiky sen. Kindla.) Mám za to, když vláda má možnost, aby se uchopila iniciativy v jiných okolnostech a případech, že také v této otázce eminentně kulturní má se snažiti o to, aby určité jednotlivosti, které dělí možnost spolupráce politických stran a snad také jakási politická prestiž byly odstraněny a aby projednávání této osnovy dostalo se konec ně do plena posl. sněmovny.

Obávám se toho, že počátkem tohoto školního roku budou ve větší míře opakovány zjevy, jichž jsme byli svědky na počátku loňského školního r. 1932, kdy desítky žáků měšťanských škol byly odkazovány z těchto škol, a to proto, že samospráva jednotlivých měst a míst, kde měšťanské školy jsou, nemůže z vlastních prostředků nésti věcný náklad na zřizování nových poboček. Důsledek toho je, že děti, které podle zákona Metelkova do měšťanských škol nemusí býti přijímány, jsou z těchto škol odkazovány. Řada takových případů se stala předmětem stížností rodičů a, jak jsem již řekl, obávám se, že se v září t. r. bude tento zjev znovu opakovati, že bude volání daleko intensivnější a že bude činiti odpovědnou zákonodárnou moc v tomto státě, že nepřipravila zákon na takovou míru, aby podobné zjevy byly odstraněny.

Ministr dr. Dérer překvapil naši veřejnost svými osnovami o školské administrativě a o zřizování a vydržování škol. Vytýká se p. ministrovi, že se tyto osnovy neobvyklým způsobem staly předmětem rozhovoru čsl. veřejnosti. Stalo se to opravdu způsobem originálním. Ministerstvo školství, aniž vydalo tyto osnovy meziministerskému jednání, dalo je do rukou veřejnosti. Myslím, že tento způsob projednávání zákona, ač nový, je velmi vítán. Veřejnost má možnost, aby dříve, než se vláda a parlament o materii osnovy poradí, sama zasáhla do jednání a udávala svým referendem, svým veřejným hlasováním, jakého je mínění po těch stránkách, které obě dvě osnovy přinášejí.

Vidíme z diskuse, která je vedena ve veřejnosti a také i v tomto shromáždění u příležitosti rozpočtové debaty, že jsou tu názory velmi různé. Podklad těchto názorů vyplývá z toho, že u nás v našem státě nebylo ze základu vyřešeno nejdůležitější, co se naší kultury a našeho školství týče, tj. naše národnostně-politické a církevně-politické otázky. Volá se dnes po tom, aby byla provedena školská autonomie, v osnovách také naznačená. Pokud se týče tohoto požadavku, domnívám se, že nemůže býti předmětem autonomistických požadavků nějaká druhořadá nebo vůbec minimální organisační norma, a takovou organisační normou je rozdělení zemských školních rad na národnostní sekce. Školská autonomie musí spočívati v možnosti užívání mateřského jazyka v jednotlivých školských ústavech a ve svobodě ducha, který tyto ústavy ovládá. A tu, myslím, že žádný menšinový národ v československém státě si nemůže stěžovati na nějaký útisk. Jazyková volnost je dána ve všech směrech, a pokud se ducha týče, ponechává se naprostá svoboda každému národu, aby v duchu své kultury děti vychovával. Žel, že zejména této duchovní svobody se v mnoha případech zneužívá a že toto zneužívání nás nutí k určité opatrnosti a k určitým opatřením, která se právě dotýkají i těch administrativních norem.

Po této stránce musíme býti opatrní, abychom praxi nedávali do rukou ještě větší možnost působiti desolátní poměry, protistátní a národní štvaní, které právě vyplývá z nedostatečného porozumění a zneužívání svobody ducha, které tento stát jednotlivým národům ve školách dává.

Proto neuznáváme nutnost, aby zemské školní rady byly rozděleny na sekce podle národností. Domníváme se, že nikdo na nás nemůže žádati, abychom schválením požadavku osnovy v tomto směru také republikánským zákonem uznávali za správnou onu nešťastnou dobu české politiky na vídeňské říšské radě, která je pro nás dána tzv. punktacemi z let devadesátých, které měly za následek rozdělení zemské školní rady české - žádné jiné, jen české - na národnostní sekce. Pak se domníváme, že daleko užitečnější nežli dělení zemských školních rad na sekce podle národností by bylo dělení jich na sekce podle oborů školské správy, tj. rozděliti zemské školní rady jednak na odbor pro školy národní, jednak na odbor pro školy střední. Budeme-li dávati souhlas k tomu, aby byly zřízeny správní senáty, pak zase nikoliv podle jazyka, nýbrž správní senáty pro otázky učitelů literních na školách obecných a na školách měšťanských, pro otázky učitelů ženských ručních prací a, chcete-li, pro otázky učitelů náboženství. Myslím, že to bude mnohem objektivnější než vycházeti vstříc tendenčním úmyslům určitých politických stran tohoto státu, aby byly zemské školní rady děleny podle národností.

Pokud se týče církevně-politických požadavků, konstatuji, že osnova v této věci nezachází o nic dále, než je dosavadní stav. Přáli bychom si, aby osnovy v tomto směru přinášely také zásadní požadavek, na kterém stojíme, odluku církve od školy, ale osnovy Dérerovy se hned v I. hlavě o organisaci školské správy zmiňují o tom, že náboženství pod státním dohledem se ponechává za součinnosti církví a náboženských společností, hned v I. hlavě se mluví o tom, že ustanovování učitelů náboženství může se díti jen v souhlase s církvemi a náboženskými společnostmi a že knihy pro vyučování náboženství mohou se vydávati jen v souhlase s církvemi a náboženskými společnostmi. Přeje si ještě někdo nějakou větší svobodu v této věci?

Pokud se týče rušení tzv. církevních škol, zejména na Slovensku, ani tu osnova nejde do základu, neboť nám ponechává nadále soubor škol veřejných a soubor škol soukromých. Ačkoliv naše zásadní hledisko spočívá v tom, aby soukromé školy z veřejného našeho školství vůbec vymizely, přece setu ponechávají, ba dokonce onen návrh osnovy ohledně zřizování a vydržování škol jde tak daleko, že říká, že církevní obecné a měšťanské školy se pokládají za nezbytné, pokud v jednotlivých místech nelze tyto nezbytné církevní obecné a měšťanské školy nahraditi veřejnými. Kdo tu tedy ruší tu stabilitu, která tu byla vytvořena léty, kdo tu páše nějaké násilí na církevním školství?

Mluví-li někdo o tom, mluví jako slepý o barvách, a osnov těch v ruce vůbec neměl. Má-li někdo domnění, že se mají církevní školy ponechati, že se mají platiti z veřejných prostředků, pak máme na to jen jednu odpověď: přeje-li si někdo míti takové školy jako soukromé, jako školy z pohodlí, ať si tu muziku také zaplatí a nežádá, aby někdo z veřejných prostředků mu platil na separátní opatření, která mají sloužiti podobnému účelu.

Někteří pánové zde mluvili o těchto věcech s hledisek národnostních a církevně-politických, ale žádný ze senátorů, který o této věci hovořil, nemluvil s takovým despektem o těchto otázkách jako pan sen. dr. Buday. Pan sen. dr. Buday svým způsobem naznačoval, jakou jim to dalo práci, nežli vymohli předložení osnovy o školství, která zřizuje krajinské školní rady pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Nuže, ta osnova zde je, ale pan sen. dr. Buday sotva ji dostal, zase ji zamítá, a to z toho důvodu, že tato osnova nemůže a nechce připustiti, aby byly udržovány zvláštní chaotické školské poměry na Slovensku, aby církevní školy na Slovensku staly se nedotknutelným majetkem určité politické strany a určité církve. Nechce, aby zemské školní rady na Slovensku a Podkarpatské Rusi měly také v pravomoci takovéto školy, které pokládáme za školy soukromé, které v osnovách ponechány jsou, které se neruší, ale které jako soukromé musí býti těmito osnovami také opatřovány v tom smyslu, pokud se týče vydržování, jak jsem se již o tom zmínil.

Pokládáme Dérerovy osnovy za věc, která pro naše školské potřeby je velmi vítána. Bylo již potřebí, aby v organisaci školské bylo něco podniknuto. Žádná část státní administrativy a žádný státní aparát by nemohl snésti tak chaotických organisačních poměrů, jako jsou ve školství. Kdyby něco podobného bylo na drahách, na poštách, ve vojsku nebo ve zdravotnictví, volala by již celá československá veřejnost po tom, aby byla provedena náprava, aby byl zjednán pořádek. Toliko ve školství po 14letém trvání tohoto státu nemáme ještě náležitým způsobem vybudovánu školskou administrativu; je to určitá ostuda Československé republiky, československého národa, že teprve nyní přichází se s těmito věcmi, a že se zase tyto věci posuzují jako naprosto nepřijatelné, odmítají se, aniž ti, kteří o nich hovoří - znovu se o tom zmiňuji - náležitým způsobem je prostudovali.

Tedy Dérerovy návrhy vítáme. Jsou podnětem ku práci na poli školské legislativy, kterou tolik postrádáme. Chceme o nich jednati, a to hlavně a jedině se zájmem o školu jako zřízení všeobecně prospěšné. Zdůrazňujeme, že tento náš zájem je veden jen snahou po odborném zpracování návrhů, a proto už předem vylučujeme jakékoli stranické a tendenční úmysly. Přijímáme sjednocovací a pokrokový motiv návrhů a politické činitele své strany žádáme, aby jednání o návrzích se nevyhýbali, ba aby ve vhodný okamžik dali vlastní podnět k rozpravě o nich. Nestavíme se na stanovisko určitých politických stran, které osnovy odmítají. Opakuji a zdůrazňuji, že je vítáme, ze o nich jednati chceme a že své oprávněné návrhy k jednotlivým paragrafům v debatě, která bude míti podklad pro legislativní vyřizování těchto věcí, také předložíme.

Mám ještě za svou povinnost zmíniti se několika slovy o tom, co se tady v této místnosti přihodilo při řeči pana sen. Budaye. Tohoto pána jsem úmyslně poslouchal po druhé. Ponejprv, když jsem ho slyšel, domníval jsem se, že jeho řeč je diktována opravdovým porozuměním pro potřeby Slovenska a slovenského národa, že je to opravdu roduverný Slovák, že svůj národ ve svém srdci nosí. Chtěl jsem nabýti pevného přesvědčení, že moje názory na pana Budaye jsou správné, a proto jsem si ho poslechl také předevčírem. Ale mé mínění se o jeho kvalifikaci silně změnilo. Pan sen. Buday není nic jiného nežli obyčejný demagog a štváč. Pan sen. Buday velmi ostře kritisoval práci Čechů na Slovensku po převratě. Pan sen. Buday všecky Čechy bez rozdílu ze Slovenska také vyhazoval. Pan sen. Buday nemá k tomu kvalifikace a ani mocenského postavení, aby něco takového udělal. Práce Čechů na Slovensku byla uznána jinými ústy, nežli jsou slova páně Budayova a činnost českých úředníků na Slovensku nemůže býti kvalifikována podle jednotlivých případů, jež tady pan senátor uváděl, zejména když známe prameny, ze kterých je uváděl, a když nemůžeme kontrolovati, zdali udání těchto pramenů jsou správná.

Pro jeden případ jsem si takovou kontrolu však opatřil. Opatřil jsem si kontrolu toho, co pan sen. Buday tvrdil ohledně "Rukověti dějin literatury české" a ohledně toho passu, že díla Jana Hollého svým jazykem a svou ideou úzce slovenskou jsou Čechům příliš cizí. Pan sen. Buday z těchto termínů v této Rukověti označených vyvozoval naprosté nepřátelství českého národa vůči Slovákům pro současnou dobu. Ale je potřebí pro opravu toho, co tady pan sen. Buday uváděl, přečísti také celou stať, která končí termíny, jimiž se pan sen. Buday oháněl. Tato stať Holubovy "Rukověti dějin literatury české" dotýká se prvního pokusu literární odluky na Slovensku. První pokus o literární odluku na Slovensku odehrával se na přelomu století 18. a 19., tedy před více nežli 100 léty. A čteme o těchto událostech v této "Rukověti" toto: "Na Slovensku učiněn byl v této době menšinou katolickou pokus, psáti vlastním nářečím. Farář Antonín Bernolák, odchovanec jesuitské koleje v Trnavě, založil literární spolek slovenský a napsal Mluvnici a Slovár slovenský. Jiný katolický farář Jiří Fándli psal tímto západním - trnavským - nářečím", tedy ne slovenštinou, nýbrž jenom trnavským nářečím "lidovýchovné spisky osvícenské". Ale proti odluce vedle Dobrovského vystoupili literární vůdcové evangelického Slovenska Palkovič a Tablic, sdruživše se rovněž v literární spolek a vydávajíce české časopisy - Staré noviny v Báňské Bystřici a Týdeník v Bratislavě -. Tím tento první pokus slovenské odluky selhal, ale pozdní její stoupenec farář Jan Hollý napsal trnavštinou tři rozsáhlé eposy z dějin slovenských - Svatopluk, Cyrillo-Methodiada, Sláv - časoměrnou formou klasickou." Tedy pouhým nářečím, formou klasickou, časoměrnou napsal Jan Hollý 3 básně. Tyto "víťazské básně" nezasáhly však do literárního vývoje českého, jsouce svým pozdním původem - 1833 - svým jazykem, svou ideou úzce slovenskou Čechům příliš cizí."

Tenkráte před 130, 150 léty! A z toho pan sen. Buday vyvozoval obrovské nepřátelství Čechů vůči Slovákům a kopal zde hlubokou propast mezi Čechy a Slováky. Dopouštěl se tedy naproste demagogie a štvaní. Kdyby byl pan senátor spravedlivý, byl by obrátil tentýž sešitek té "Rukověti" o několik stránek dále a byl by se tam dočetl o druhém pokusu odluky literatury slovenské od literatury české. Byl by se tam dověděl, že tento druhý pokus dál se v létech 1850 předešlého století, a že centrem tohoto pokusu byl Ludevít Štúr, že tento Ludevít Štúr kolem sebe soustředil některé slovenské literáty, že však proti jeho pokusu se ozýval i Šafařík, Palacký, Kollár i Havlíček. A přes to všecko, že tito representanti také slovenského národa se stavěli proti pokusu Ludevíta Štúra, seskupilo se záhy kolem Štúra několik vynikajících básníků slovenských, kteří v ideovém souhlase s literaturou českou dali základ písemnictví slovenskému.

Prosím, takhle to vypadá podle fakta a nikoli tak, jak to tu pan sen. Buday líčil. (Hlas: Uznáváte, že každý farář klame!) To uznávám. (Hlas: Děkuji vám! - Veselost.)

Pan sen. Buday prsním tónem zde hovořil jménem slovenského národa a jménem slovenských zemí. Pan sen. Buday v těchto věcech musí býti jednou rázně zakřiknut a odkázán do příslušných mezí. Pan sen. Buday, řekl jsem to a zdůrazňuji, nemá práva, ani mocenského práva, ani mravní kvalifikace, aby tu za Slovensko a slovenský národ mluvil. Od toho jsou zde jiní representanti Slovenska a slovenštiny, aby jménem tohoto slovenského národa hovořili. Já nemohu jinak, než v tomto směru dovolávati se slov, která jsem nedávno slyšel z úst vynikajícího slovenského pracovníka dr. Milana Ivanky. Bylo to u příležitosti manifestace, kterou pořádala Národní rada československá 28. října loňského roku, kdy dr. Ivanka důrazně připomenul jednotu českého a slovenského národa. Připomenul: "My Slováci 30. októbra 1918, keď sme ešte nevedeli o pražskom 28-om októbri, v Turčianskom Sv. Martine vyhlásili sme - jednomyseľne a s veľkým nadšením - jednotu českého a slovenského národa (Hlučný potlesk.) a jednotný československý štát. Martinská deklarácia má nielen pre nás Slovákov, ale pre celý československý národ veľký význam. Tu sa slovenský národ osvedčil ústami najlepších svojich synov, že od týchto čias spája svoj osud s osudom národa českého na veky.

Martinská deklarácia vznikla spontánne, nikým nenútene. Slováci sa dobrovoľne pripojili k Čechom, aby s nimi utvorili jeden štát a jeden národ." Takhle mluví representant Slováků! A dále:

"V prvom rade my Slováci a Česi musíme byť svorní, jeden druhého podporovať, napomáhať. Vy, bratia Česi, nezabúdajte, že náš štát bude len vtedy jednotný, keď i my Slováci budeme stáť na tom stupni kultúry a hospodárskej potencie, na ktorom ste vy, a preto vy, ako silnejší, musíte nás slabších v tomto vývoji - podporovať. A vy, bratia Slováci, nezabúdajte, že len vo svazku s Čechmi môžeme si zachrániť svoj národný život, reč a chlieb a že čím užšie tento sväzok, tým sme oba silnejší. Nie to je dnes otázka, či sme my Slováci a Česi jeden národ, alebo dva národy, či chceme byť jedným národom. Ak chceme žiť, musíme sa sbližovať, a preto i odstraňovať všetky diferencie. Nie vyhľadávať, čo nás delí a petrifikovať, prípadne zväčšovať tieto rozdiely. I Čech, i Slovák, ak chce tento štát udržať, musí niečo obetovať celku zo svojich osobných a partikulárnych záujmov, lebo štát udržať možno len obeťami."

Tak zní řeč opravdového Slováka. A poněvadž je tu dobrá vůle z této i z oné strany, nebude kopána nepřeklenutelná propast mezi Čechy a Slováky, ale snad tam za Vlárou vyhrabe někdo stružku, aby jí odplynuly národnostní bezcharaktery tam, kam patří. Čsl. jednota jest, československá jednota být musí, čsl. jednotě zdar! (Potlesk.)

Místopředseda Kahler (zvoní): Další slovo má pan sen. Wenzel.

Sen. Wenzel (německy): Slavný senáte! Předložený státní rozpočet budí pochopitelně při svém velkém rozsahu mnohostranný zájem. Považuji za zbytečné opětovati to, co zde již bylo řečeno. Jen něco, co dosud nebylo předneseno, chtěl bych říci, především ke kapitole obchod a živnosti, která znamená obrovské zatížení pro obor, s nímž v posledních letech bylo jednáno velmi macešsky. Pozoruhodné je velmi značné zvýšení poplatků za patenty v úhrnné výměře 3 milionů, které v praxi bude míti velmi tvrdé účinky.

Když nějaký blouznivec při sepisování románu chce, aby některý chudák rychle nabyl obrovského jmění, pak si tento romanopisec jako zvláštní typ svého románu vyhledá vynálezce. Osudy vynálezců jsou velmi různé. Jedni nabývají slávy a obrovského bohatství, druzí umírají v bídě. Vynález, patent, na kterém možno vydělati těžké miliony, může přece také ve formě románu všechny zlé mocnosti světa povzbuditi, aby tento vynález ukradly. Ostřížím zrakem je takový vynálezce hlídán a sledován. Vynálezce pociťuje úzkost, takže nemá nic dále na práci nežli odvraceti všemi silami všechna spiknutí a útoky na nabytí nebo krádež svého vynálezu, takže mu věru nezbývá nic jiného, nežli prchnouti do vysokých hor.

To se v románě tak krásně čte. Smyšlenka a praktický život však je dvojí. A kdyby se věru tak mnohému vynálezci byl splnil jen kousíček tak krásného románu, pak bylo by dnes mnohem méně smutných osudů vynálezců, jimž nepřízeň osudu nepřinesla nic jiného nežli nouzi, bídu a výsměch. Tisíce lidí nemá dnes nejmenšího tušení o tom, jak trnitou cestou musí jíti vynálezce a majitel patentu, nežli patent dojde praktického zpeněžení.

Rudolf Diesel, vynálezce po něm pojmenovaného Dieselova motoru, praví: "Vynalézati znamená správnou základní myšlenku, vyňatou z velké řady omylů, četnými nezdary a kompromisy vésti k praktickému úspěchu. Proto musí býti každý vynálezce optimistou. Moc myšlenky má jen v duši původcově celou svou průbojnost, jen tento má zápal provedení." A co říká Werner von Siemens, tvůrce německého patentového zákonodárství? Praví: Vynalézati znamená tvořiti a zdokonaliti! Anebo je to snad jen prázdná formulka? Je tomu tak, jak to Werner von Siemens kdysi napsal. Také nyní máme v úřední statistice praktické důkazy, že počet úspěšných vynálezců stále stoupá. Většina vynálezů, snad 98%, zůstává nevyužita a propadá výmazu. U německého říšského patentního úřadu dochází některý týden pro neplacení poplatků k většímu počtu výmazů patentů, nežli bylo nových zapsáno. I u spříseženského úřadu pro duševní majetek v Bernu připadá na 250 poloúředních zápisů průměrně zároveň 200 výmazů, v Rakousku stojí oproti 4.500 patentů udělených r. 1930 3.055 patentů zaniklých pro neplacení ročních poplatků, mezi nimiž je 283 vůbec neudělených patentů, ježto nebyl zaplacen prvý roční poplatek. U československého patentního úřadu bylo v posledních letech ohlášeno ročně 6.000 až 8.000 patentů, z nichž uděleno bylo jen 3.000. Žádná statistika nesděluje, kolik milionů se ročně tímto způsobem ztrácí, kolik se za těmito střízlivými ciframi výmazů skrývá bídy, starostí a zklamání vynálezců, kolik tragedií vynálezců tím nehlučně končí. A jestliže zde ještě jednou cituji vynálezce Dieselova motoru Rudolfa Diesela: Že vznik myšlenky je radostnou dobou tvůrčí myšlenkové práce, kdy všechno jeví se možným, poněvadž ještě nemá co činiti se skutečností, pak jeví se pro všechny vynálezce a kulturní svět v Československu přímo nehorázným, že československá vláda ode dne 18. ledna 1933 nařízením č. 15/1932 Sb. z. a n., roční patentové poplatky, které se staly od 1. března 1933 splatnými, a to bez rozdílu, zda byly již dříve zaplaceny, zvýšila asi o 100%.

Ministr financí zatěžuje vynálezce, kteří v Československu chtějí dále udržeti patent, zvýšeným patentovým poplatkem v úhrnné výši 3 mil. Kč. Dosud činil první roční poplatek 100 Kč, budoucně bude tento roční poplatek činiti na počátku 150 Kč a budou se další poplatky v ostré progresi tak zvyšovati, že 15. roční poplatek bude činiti 3.400 Kč. Dříve činil 1.700 Kč. Tak byl také poplatek za přídavkové patenty zvýšen od 1. března z 200 na 250 Kč. Toto katastrofální nové zatížení 3 mil. bude znamenati další zastavení a další odpadnutí československých patentů. Tyto větší příjmy státu na útraty vynálezců, jejichž patenty při překážkách nynější hospodářské krise bude lze velmi těžko zpeněžiti, přinášejí s sebou zúžení krevního oběhu snah vynálezců. Tak se škodí veškerému hospodářství.

Jest úplně falešné, domnívá-li se někdo, že lze příjmy státu zvýšiti na útraty majitelů patentů a vynálezců tím, že se patentové poplatky krátkozrace a schematicky vyšroubují do výše. (Místopředseda Donát převzal předsednictví.) Zapomíná se docela, že dříve, nežli vynález nebo patent přinese finanční výsledek, vyžaduje dlouhodobých pokusů a stavby drahých modelů. Od vynálezu do zužitkování je často trnitá cesta. Jak často nutno z celého světa vyžádati obsáhlé zprávy. Najednou se dozví vynálezce, že jeho vynález nelze označiti za nový. Mnohému vynálezci a majiteli patentu dojdou peníze již na této cestě k úspěchu. Ale také získaný již patent, který je označován jako upotřebitelný hospodářský výsledek, stane se zvýšením patentových poplatků nestvůrou, která požírá peníze. Československo tedy počítá, že československý patent na cestě přes továrníka a obchodníka přetvořen byl ve zboží, které možno zatížiti třemi miliony. Ve skutečnosti jest jen málo lidí, kteří mají štěstí s úspěšným využitím svého vynálezu.

Pro 98% vynálezců je cesta k úspěšnému využitkování vůbec nemožnou. Je nehorázné a nespravedlivé, zatěžovati třemi miliony poplatků tyto vynálezce přes jejich dlouhé plahočení a hledání, vynalézání a tvoření, za jejich tvůrčí práci myšlenek, která přece nemá pranic společného s finanční spekulací. Takovýmto nesnesitelným zatížením není nikterak pomoženo potřebnému zlepšení právní ochrany živnostenské. Zvýšení československých patentních poplatků postihne těžce tisíce majitelů patentů. Již zlehčování -parlamentního projednání poslední novelisace zákona o ochraně vynálezů, vzorků a známek, jakož i nynější zvýšení patentových poplatků o 3 miliony přinese to s sebou, že tisíce a tisíce korun poputují ročně za patenty do ciziny, kdežto by jinak milionové obnosy byly zůstaly zachovány domovu. Místo aby se cesta státní podporou učinila schůdnou, tlumí se ve vlastní zemi snaha vy tvořiti něco nového a lepšího. Místo takovéto pomoci na ochranu domácího výdělečného života, místo toho, aby se ochrana vynálezců utvářila pokud možno levnou, vidíme nyní v tomto státním rozpočtu, že se dosavadní příjmy zvyšují ze 4,780.000 na 7,780.000 Kč.

Tento druh státní spekulace s činností vynálezců a myslitelů přinese s sebou, že mnohá nová tvorba úplně neznáma a nevyužita zahyne v zásuvkách. Vynález a československý patent nemohou přece býti spekulačním předmětem daňovým a poplatkovým, z něhož lze vymačkati 3 mil. korun! Stát má povinnost chrániti činnost vynálezců vším možným způsobem, ji povzbuzovati a podporovati. Takovéto zacházení s činností vynálezců ve státním rozpočtu musím v duchu své strany zamítnouti.

Mám pronésti ještě několik poznámek ke kapitole "Zdravotnictví". Pro hospodářskou tíseň bylo nutno některé výdaje za správu a vedení jednotlivých oborů škrtnouti nebo zmenšiti. Nutno se proto zabývati zdravotnickou politikou Československa. Přede mnou leží "Lékařská ročenka pro Československou republiku". ročenka pro zdravotnictví, kterou vydává MUDr. Jiří Říha, vrchní odborový rada v ministerstvu zdravotnictví. Můžeme z ní také seznati, jak obrovské sumy se vydávají na zdravotnictví, mezi jiným také na vydržování a organisaci státního zdravotního ústavu. Vidíme zde, že se v prvém oddělení pro výrobu léčivých sér a očkovacích látek vyrábí 48 druhů léčivých sér a očkovacích látek, které přicházejí do obchodu ve 130 různých baleních. Dále přivádí toto oddělení do obchodu 8 druhů sér, která se vyrábějí v cizích ústavech. Hlavně jsou to séra, kterých se u nás poměrně málo používá, takže by se jejich výroba nevyplácela. Většina výrobků přichází do obchodu prostřednictvím generálního zástupce, lékárníka Ph. Mg. Františka Schnöblinga v Praze. K vyrábění sér používá se hlavně koní, pokud není nezbytně potřebí jiných zvířat, na př. hovězího dobytka, skopců a pod. Zvířata jsou umístěna ve dvoře Bohumil, který slouží k výrobě sér. Surovina se zpracuje v pražském ústavě. K celkové výrobě sér používá se nyní průměrně mimo jiná zvířata 36 koní.

Oddělení II. je pro výrobu očkovacích látek proti neštovicím a vzteklině a stojí pod vedením vrchního rady MUDr. Urbánka. O vývoji těchto postupů bylo by lze velmi mnoho říci. Stojíme jako státní občané na stanovisku, že musí býti našim právem - a také my zástupcové v obou komorách Národního shromáždění musíme to říci - že ve zdraví i v nemoci smíme sami disponovati svým vlastním tělem.

Koncem ledna měl ministr zdravotnictví pan profesor dr. Spina v rozpočtovém výboru exposé o otázkách zdravotnictví a zdůraznil při tom obzvláště, že Československo jako první stát na celém světě zamýšlí zákonem zavésti ochranné očkování proti záškrtu. Pan ministr odůvodňoval nucené očkování vzrůstem onemocnění záškrtem v celé Evropě. V Československé republice že bylo hlášeno r. 1923 3.000 případů záškrtu, r. 1932 naproti tomu 27.030. Vzrůst onemocnění, tak konstatoval pan ministr zdravotnictví, že zaznamenati dlužno obzvláště v Čechách. Všeobecné očkování dětí že se provádí anatoxinem "Ramon" a on očekává od toho pokles cifry onemocnění. Zcela obzvláště prohlásil pan ministr, že ministerstvo zdravotnictví očkování finančně velmi vydatně podporuje. Od ochranného očkování proti spále se prozatím upouští, poněvadž prý se neosvědčilo.

Pan prof. dr. Spina uváděl také, že obzvláště připravoval zákon o tuberkulose, ve kterém je pamatováno na zřizování poraden a zamýšleno je ve větším rozsahu zaváděti očkování proti tuberkulose se sérem Calmettovým. Pan prof. dr. Spina prohlašuje, že Calmettovo očkování se osvědčilo dobře zejména u kojenců a že také u dospělých lidí docíleno bylo stejně dobrého účinku.

Jak tedy z dalších vývodů ministra zdravotnictví slyšíme, nestojí zákonitému zavedení těchto ochranných očkování nic v cestě, ježto státní obvodní lékaři a státní nemocnice na popud ministerstva od 1¹/₂ roku prý Calmettovo sérum a anatoxin "Ramon" vyzkoušeli a zasílali příznivé zprávy o jich použití Považovali bychom celé sdělení pana ministra zdravotnictví za aprílový žert, kdybychom nebyli v rozpočtovém výboru od pana ministra zdravotnictví dr. Spiny slyšeli, jak se celou vahou své osobnosti zasazuje o tyto zákony a vyžaduje svolení rozpočtového výboru pro kapitál k tomu potřebný.

Přezkoumáváme-li zdravotní zákony a nařízení v Československu, shledáváme, že tyto zákony vlastně nemají tolerance a přizpůsobivosti k nynějšímu vývoji celé lékařské vědy, jak by toho bylo potřebí v zájmu vědeckého svobodného vývoje. Připomínám zde jen zákon o očkování proti neštovicím a prováděcí nařízení k tomu. Tento zákon pochází z 15. července 1919 a byl přijat, jak vidíme z data narození tohoto zákona, v době revolučního Národního shromáždění. Provádění tohoto zákona a potřebné k tomu finanční prostředky jdou od r. 1919 do milionů korun. Neštovice jakožto nemoc dávno zmizely a nesmyslné bezplánovité očkování jde nucenou cestou dále. V Anglii jsou stále ještě neštovice... (Sen. dr. Holitscher [německy]: Poněvadž dosud nemají očkování!) Zajisté je tato otázka velmi důležitá, chápu, když se stavíte proti mým vývodům, neboť jste přívržencem lékařské školy a jste proti tomuto systému. Ale připustíte, že je naším přirozeným právem, nenechati zde diktovati jen lékaře samotné a zaujmouti stanovisko k snahám lékařů. Přiznáte, že také mezi mediky je velký počet těch, kteří potírají systém nuceného očkování. (Sen. dr. Holitscher [německy]: Jen malá část!) Připomínám jen vývoj anglické klausule svědomí. (Sen. dr. Holitscher [německy]: Od té doby mají tam neštovice!) Jsem přesvědčen, že se opíráte o statistiku, ale statistika je služka, kterou možno všechno dokázati. Mám před sebou brožurku dr. Med. Max von Niessena v Drážďanech, jenž je příslušníkem velké organisace odpůrců očkování, kterou vedou lékaři; uvádí celou řadu důkazů, že se věci mají jinak, než vy je líčíte. V Anglii počítají se nepravé, ovčí neštovice k neštovicím, a tu se čísla statistiky velice změní. (Sen. dr. Holitscher [německy]: Jsem proti jakémukoli donucení při "Ramonu" a Calmettu, také k němu nedojde, ale u neštovic jsem neúprosný! U českého lidu není odpůrců očkování!) To se mýlíte. (Sen. Böhr [německy]: Je také hnutí pro přírodní léčení u Čechů! - Sen. dr. Holitscher [německy]: Co to má společného s hnutím pro přírodní léčení?) Stojím na stanovisku, že přírodní léčení mají prováděti jen vzdělaní a vyškolení odborníci. Stojím na stanovisku, že by v Československu bylo zapotřebí zříditi druhou stolici pro fysikální léčební methodu. Stojím na stanovisku, že se proti jistým břídilům má vystupovati pomocí vědecky školených lidí. Proto byste měl pane dr. Holitschere, jako vůdce a zástupce silné skupiny a vaše jméno platí něco u vlády, připomínám zákon o zákazu alkoholu pro mladistvé - měl byste ve zdravotní radě pečovati o to, aby věc přišla na denní pořádek. (Sen. dr. Holitscher [německy]: Všichni lékaři používají vody, světla a vzduchu nejširší měrou!) Ale z čeho je očkovací lymfa? Je nepřirozené, že se něco takového zavádí do krevního oběhu proletářských dětí. Pane doktore, jste na cestě poznání, musíte se spolu pokusiti, aby opravena byla hloupost usnesení Národního shromáždění. (Sen. dr. Holitscher [německy]: Mluvte proti zneužívání, jaké s léčivy provádí farmaceutický průmysl!) Konstatuji, že u pana dr. Holitschera je zde jakýsi paralelní názor v tom směru, že je zásadním odpůrcem každého podvodu s léčivy, že nynější léčebnou methodu a s tím zajisté také systém československé medicinální politiky označuje za ne zcela správný. Rovněž tak zákon ze dne 14. dubna 1920 o zubním lékařství a zubní technice vznikl formou stejně nekorektní. Ani jediná politická strana tehdejšího revolučního Národního shromáždění nepodala návrhu při vzniku tohoto zákona. Tak došlo k nejrůznějším zákonům bez jakékoli nutnosti za úplné neúčasti politických stran. Ať přezkoušíme všeobecné organisační zákony nebo zákony o zdravotní policii nebo o zdravotní politice s bědným systémem lékárnictví, docházíme k názoru, že při zdravotních zákonech jde o zcela ztuhlá dogmata. Nalézáme zde zkostnatělou medicinální politiku, která naprosto neodpovídá svobodnému vědeckému vývoji různých léčebných method. Je proto nehorázností požadavek, jaký kdy kladl některý ministr zdravotnictví lidu, aby se dával očkovati Calmettovým sérem. Celý myslící svět má přece bezpochyby ještě v paměti vražednou medicinální politiku z Lübecku v Německu. Což pak se úplně zapomnělo, že tam onemocněl obrovský počet dětí, a nyní, kdy sotva vyrostla tráva na 76 hrobech kojenců, přichází pan prof. dr. Spina s takovouto osnovou zákona. Přes tuto strašlivou tragedii odvažuje se právě pan ministr zdravotnictví tvrditi, že se Calmettovo očkování u kojenců dobře osvědčilo. Každý myslící lékař je dosti rozumný, že zamítá Calmettův vražedný prostředek. Poněvadž se však také u pana ministra zdravotnictví předpokládá právě tolik rozumu, aby toto očkování zamítl, musíme se tím více diviti, že se zrovna Calmettův vražedný prostředek u československého ministra zdravotnictví ještě propaguje. Bezpochyby může zde jíti jen o věčně utajované motivy této reklamy pro Calmettův vražedný prostředek.

Jestliže nebezpečí tuberkulosy v Československé republice vyžaduje obranných opatření, pak měl by pan ministr zdravotnictví společně s veškerou vládou pečovati o to, aby odstraněna byla veliká nezaměstnanost, nouze a hlad, obzvláště v německých průmyslových krajinách v Čechách. Dejme statisícům pracovníků, kteří v těžké době postiženi jsou hospodářskou krisí, výdělek a práci, aby jednak rozumnou a účelnou výživou, jednak zdravými byty dán byl základ pro zdravé utváření života. Je do nebe volající bezpráví stavěti se na stanovisko, že Calmettovým očkováním lze nahraditi otázku výživy, jakož i otázku bytovou. Anebo si snad pan ministr zdravotnictví ustanovil za cil státi se světoznámým tím, že inscenuje ještě větší skandál nežli v Lübecku?

Zdá se tak, neboť také ochranné očkování proti záškrtu je hrou se smrtí. Panu prof. dr. Spinovi patrně ušlo, že téhož dne, kdy pan prof. dr. Spina ve svém poselství co nejlépe doporučoval ochranné očkování, sdělováno bylo z Francie, že v Bourbon-Lancy 172 dětí onemocnělo následky ochranného očkování proti záškrtu, z čehož 2 již zemřely a 7 leží v beznadějném stavu.

Také pan prof. dr. Spina musil by věděti, že není vůbec bezpečné ochrany proti záškrtu a že přes očkovaný anatoxin Ramon - je to formalinem zpracovaný lidský difterický jed - děti onemocní difterií.

Mimo to měla by se v ministerstvu zdravotnictví čísti příslušná literatura a mělo by se věděti, že mezi očkovanými a přes to onemocnělými dětmi úmrtnost je větší nežli mezi neočkovanými, které onemocněly záškrtem. Ale o to všechno se páni v ministerstvu zdravotnictví nestarají. Hlavní věcí zůstává, aby se oživil průmysl se séry - zdali se tím dosáhne přiměřeného účelu, zdá se býti vedlejším. (Sen. dr. Holitscher [německy]: Křivdíte velice ministerstvu zdravotnictví. Dr. Pelc je velmi slavný muž, který všechno čte, všechno studuje, všechno dává studovati, to není žádný podnik pro reklamu!) Ale musíme se domnívati, že dr. Spina svoje názory a myšlenky vyslovil na základě porad s úředníky ministerstva zdravotnictví a se svými důvěrníky. Táži se s tohoto místa dr. Holitschera, který je znám pro svůj zájem o věci nemocenských pokladen, o jeho úsudek, jak to vypadá v nemocenských pokladnách. Nové volby se nekonají, pokud jde o správu a o způsob zacházení, bylo by si leccos přáti, to víme z kruhů dělnických, a proto je nutno dotknouti se této otázky. Nechci nikomu činiti výtky, ale jsem přesvědčen, že otázka naléhati bude na řešení.

Nyní ještě několik poznámek, které se týkají neblahého zákona o automobilní dopravě. Se stanoviska veřejné dopravy musíme konstatovati, že se dnes nalézáme pravě. Ze všech kruhů zájemníků nutno konstatovati, že nový zákon o automobilní dopravě byl dělán v záští a ve spěchu a že krátkozraký byrokratismus vytvořil veliké pole trosek. Do desetitisíců čítají dnes odhlášené, tedy z provozu vyřazené automobily, 6.890 jen v obvodu pražského policejního ředitelství. Každodenně doví-dáme se z tisku o zastavení a omezení autobusových tratí. Dělníci, kteří si na periferii velkých měst a průmyslových míst vystavěli domek, musí běžeti pěšky ke svému pracovnímu místu, vzdálenému celé hodiny cesty, a jsou připraveni o krátký volný čas a o svůj spánek. Sta, ba tisíce továren, ležících daleko od dráhy, přemýšlejí, jak dlouho ještě vydrží zvýšení dopravních nákladů a kdy budou musit zavříti. Roztrpčení proti automobilovému zákonu je zajisté všeobecné, ale přichází příliš pozdě. My němečtí národní socialisté varovali jsme již v květnu 1932 včas před touto osnovou a vybízeli k všeobecné obranné akci. Upozornili jsme včas povolané organisace na strašlivé účinky zákona o automobilní dopravě. Nikdo nás neposlechl. Teprve, když osnova stala se již zákonem, tu rozhořčení propuklo ve stávku. Zase příliš pozdě a bezvýsledně. Sto jíme dnes před skutečností, že zákon jednou přijatý a schválený zůstává donucující normou a obratem ruky zmizeti nemůže. Po stávce očekávalo se zmírnění prováděcím nařízením. Ale nařízení nemůže změniti minimální sazby zákona, mimo to se také toto nařízení probičuje chvatně, aniž by se bral zřetel na odborníky a skupiny zájemců. Není tedy možno tímto způsobem zabrániti hlavnímu zatížení automobilní dopravy, a nebylo to možno již z toho jednoduchého důvodu, poněvadž vládní úředník, který nemá ani vůli ani čas tázati se odborníků, nemůže všemu rozuměti.

Hlavním cílem musí býti od samého začátku, že tento zákon musí zmizeti! Je to zákon záští a záští je vždy špatným poradcem. Zákon brání automobilisaci. Olupuje veškerenstvo o nové, levné a rychlé možnosti dopravy, kterých dráha nemůže poskytnouti, poněvadž nejezdí ani všude, ani stále. Zákon o automobilní dopravě zakazuje tedy člověku používati moderního pokroku techniky a zlepšovati možnost výdělku. Zákon zachovává ve vedení železničního hospodářství neschopný systém, jemuž je hospodářství věcí cizí. V době požadavku zdravého a racionelního hospodaření činí zásadou to, co je neracionelní. Očekávání, že zákon o automobilní dopravě přinese železnicím v této zemi finanční úlevu, jest úplně falešné a nesprávné, poněvadž zákon dopravní službu k železnicím spíše ztěžuje a znesnadňuje. Je nelogické, co se zde stalo. Jak pak může dráha více vydělati, když se lidem a zboží zabraňuje dostati se na dráhu. Tato chyba v myšlení je zajisté největší vadou zákona o automobilní dopravě. Požadavkem doby v zájmu ozdravění veřejné dopravy jest, aby především jiným vzat byl zřetel k rozdělení dopravy mezi nákladním automobilem a železnicí.

Stavovsky politické stanovisko v obou komorách Národního shromáždění při posuzování zákona o automobilní dopravě nese největší vinu. Není přípustno, aby selské skupiny, zástupcové stavu zemědělců posuzovali dopravní otázku jedině pod-le zelených brejlí své strany. Připouštím, že zemědělec má nejdříve na mysli zachování ovesného a koňského motoru. Kdo zkoumá statistiku sčítání dobytka, shledá, že přes vývoj automobilismu stav koní jako takový nepoklesl. Naopak, kůň si od války dobyl veliký počet nových pracovních míst. (Výkřiky sen. Stöhra.) Nejsem žádným odpůrcem zemědělství, ale musím se brániti proti tomu, že listy svazu Bund der Landwirte ironicky píší, jak haknkrajclerský plukovník Leo Wenzel československému ministru financí ukazuje na nové daně. Poukázal jsem v debatě o automobilovém zákoně jen k tomu, že není přípustno ukládati tuto daň jen automobilistům, poněvadž se přece na silnici nepohybují jen auta, nýbrž také jiné povozy.

Podívejte se přece na daně, které zatěžují takového automobilistu! Je to zkrátka nesnesitelné. Nájemní osobní auto zaplatí na silniční dani, dopravní dani, mísení benzinu s lihem a dávky z oleje dohromady 9.056 Kč, a to při průměrném výkonu 15.000 km ročně. K tomu přistupuje ještě daň z obratu, výdělková daň, důchodová daň atd. Dvoutunový nákladní vůz, živnostensky provozovaný, platí dokonce 10.459 Kč, pětitunový nákladní vůz 27.880 Kč.

A jestliže se někteří zemědělští zájemníci radují, že se stoupnutím daně z benzinu, silniční a automobilní daně, jakož i dávky z oleje automobilní doprava zdražila a dopravní prostředky, tažené zvířecí silou, zlevnily, pak také tato změna se stanoviska režie ve srovnání obou dopravních prostředků nemá toho významu, jak se má za to. Jak již dnes vidíme, nebude stát míti z tohoto zákona takových příjmů, o jakých snil pan ministr financí. Není pochybnosti o tom, že vybéřeme méně nežli dříve, poněvadž vydržování automobilu v době rapidně klesajících světových cen, při současně zvýšeném zatížení stává se přepychem, kterého si může dopřáti stále méně lidí. Prakticky vidíme vlastně dnes všude vyřazování přestárlých vozů, spravování obručí do poslední nitky, všemožné spoření s benzinem a olejem, zanechání všech jízd, jimž možno se nějak vyhnouti, skoro u třetiny majitelů odhlášení vozu pro celou dobu krise. Stát ztrácí tedy třetinu daně z motorových vozidel, více než třetinu nového cla z daně minerálních olejů, ztráty celkem převyšují větší příjem z jednotlivých položek. To však jest jen spravedlivá ztráta státní pokladny. Nepřímá je mnohem větší a celý automobilní obchod, výroba, příslušenství, pojišťování automobilů, opravy, garáže, všechno leží jako mrtvé, stát nedostává od nich žádných daní a má při tom vydržovati nezaměstnané.

Účel zákona, totiž více peněz pro státní pokladnu, se ztrácí. Názor, že nákladní auto znamená konkurenci s železnicí, není docela správný. Od doby, kdy se objevil nákladní automobil jako veřejný dopravní prostředek, nelze kolejovou železnici označovati více za absolutní prostředek pro dopravu nákladů. V mnohém ohledu je nákladní automobil s to posloužiti potřebám dopravy ekonomičtěji nežli železnice. Dlužno proto z rozumových důvodů vysloviti požadavek, aby každému z obou dopravních prostředků přikázány byly ty dopravní prostředky, které pro zvláštnost toho neb onoho dopravního prostředku lze hospodářsky řešiti.

Jen vzájemným ohraničením dopravních oblastí a nikoli nehospodárnou soutěží bude jednotné spolupůsobení na prospěch národnímu hospodářství.

Spojení obou dopravních prostředků má velký význam pro dopravní politiku. Pro nás musí býti heslem, nikoli proti sobě, nýbrž se stanoviska dopravy k sobě účelně přizpůsobovati. Právě doba, jakou je dnešní, ve které nasaditi dlužno všechny síly k rychlému ozdravění národního hospodářství, žádá přítomnost kategoricky, aby každý výrobní proces proveden byl s nejmenším nákladem. Ať se díváme na zákon o automobilní dopravě jakkoli, žádají nynější zkušenosti bezodkladnou novelisaci tohoto zákona. (Potlesk.)