Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dále má slovo pan kol. Mezö.

Sen. Mezó (maďarsky): V rýchlom tempe treba prebičovať rozpočet štátny na r. 1933, ktorý nebude lepší ako laňajší. Koncom roku zasa prídete hľadať úhradu a uvidíme, koľko miliárd bude činiť schodok. Tento schodok budete zasa chcieť vydobyť na malých existenciách.

Dňa 1. januára 1933 činí štátny dlh okrúhle 37.969,000.000 Kč. Štátny dlh zvýšil sa v r. 1932 o 408 miliónov. Daňové nedoplatky činia 7.300 miliónov. Do dňa 31. decembra 1931 činily berné nedoplatky 4.700 miliónov. Z toho nedoplatok na dane priame 2.329 miliónov Kč. Nedoplatok dane obratovej činí 1.519 Kč, nedoplatok daní spotrebných 162 mil. Kč, nedoplatok poplatkový 688 mil. Kč, a schodok monopolový 1 mil. Kč.

Tieto berné nedoplatky sú všetky u milionárov, k týmto neposielate exekútora, lebo sú to vaši priatelia. Vezmite týmto a budete mať úhradu.

Minister financií sa postaral, aby odniekiaľ som mal úhradu, preto znížil platy štátnym zamestnancom, avšak len tých malých ľudí a tiež týchto prepúšťal z práce. Neprepustil ani jediného radcu, ani jediného generála. Nezbavil svojich kolegov ministrov ich niekoľkonásobných platov. Týmto by bolo zostalo ešte vždycky dosť, avšak sú to priatelia ministra financií, týmto podľa jeho mierky nemožno odňat nič.

Zredukoval tiež položku na nezamestnaných, lebo za schodok oni nesú vinu. Nie, nie títo sú vinníci, lež bezhlavé hospodárenie stámiliónové subvencie bankárom, továrnikom atď. S tohoto miesta vám ohlasujeme, že váš plán sa nepodarí; pracovný ľud má vás dosť, dnes tento ľud hľadá už bojovný tábor a spojuje sa bez rozdielu národnosti a vierovyznania. Už i slepý vidí, aká veľká bieda je na Slovensku a vyciciavanie pijavíc je citeľnejšie každým dňom.

Vo štátnej železiarni v Horehroní je odbúravanie prevozu, prepúšťanie robotníkov a snižovanie miezd na dennom poriadku. Dnes vydali tak zvaný dotazník, ktorý sa dotazuje, aké majú robotníci rodiny a majetky. A tak chcete dať spolknúť kefu tamojším robotníkom. Títo vedia, že po vyplnení dotazníka prídete s kladivom a uhodíte na tých, čo majú malé rodiny alebo majetok, tak že ich môžete prepustiť. Požadujeme, aby dotazník ihneď bol odvolaný a aby každý robotník ponechaný bol v závode, lebo je to podnik štátny.

Za zastavenie práce v celulózke v gemerskej Horke pili ste krv, v továrni na nádobie vo Fiľakove redukujú sa mzdy a prepúšťajú sa delníci. Štátna lodenica v Komárne, dokiaľ bola vo správe štátu, poskytovala prácu 647 robotníkom, v r. 1923 dali ste ju do nájmu Škodovke, ktorá továreň odbúrala, tak že tam dnes pracuje za hladovú mzdu 47 robotníkov, a i títo sú už s jednou nohou vonku. Táto továreň je baštou sociálnych demokratov.

V štátnom prístavišti práve tak ako v lodenici, pracovalo od r. 1924 do 1929 767 robotníkov, dnes tam pracuje len 237 robotníkov, a to preto; lebo štát sriadil tam 5 železných jerábov, ktoré túto prácu vykonajú. Pravdaže nie podľa platnej smlúvy kolektívnej, lež za mzdu o veľa nižšiu, kdežto na zúčtovacích hárkoch treba vyznačiť cenu riadnu. Je to verejné lupičstvo a treba zrevidovať, kto odoberá mzdu, o ktorú boli robotníci olúpení. Tam pracujú agenti.

Situácia malých gazdov kričí do neba, lebo húf exekútorov obsadil dediny a mestá. Títo odnesú všetko, čo nájdú a nedbajú o to, či budú mať ľudia, čo jesť a či budú mať čím pracovať.

Niektorí dlžníci odpredali posledný kus dobytka, aby sa vyprostili z drápov exekútora, a zaplatili svoj nedoplatok. Ale čo sa nestalo? Prišiel exekútor a márne boly všetky dôkazy, uhodilo sa na bubon a vydražilo, čo sa našlo.

Požadujeme, aby drobným gazdom boly vymazané všetky berné nedoplatky. Drobný m gazdom po dedinách deje sa ešte jedna krivda. Okresní pašovia vydali na podzim 1932 rozkaz, v ktorom vyzývajú obyvateľstvo, aby svoje zásoby krmiva a slamy ihneď vyviezli do chotára, lebo že kto tomuto rozkazu nevyhovie, bude prísne potrestaný. Je to iba teror a sodieranie kože. Prečo sa okresní náčelníci nepostarali o vhodné miesto a prečo nevyzvali k tomu obyvateľstvo ešte v dobe, kým doprava krmiva do domu nebola zahájená, lebo v tomto prípade nebolo by bývalo treba krmivo dvakráť sem tam odvážať. Na to však pozabudli a kto nemohol do vytýčeného dňa vyhoveť tomuto rozkazu, bol prísne potrestaný.

Malí gazdovia dnes už vidia, akým hnusným spôsobom boli podvedení maďarskými kresťanskými socialistickými vodcami, a preto podali ruku proletárom a na obranu svojich práv bojujú spolu s proletármi. Dnes už svorne tiahne celý pracujúci ľud ulicami pod vedením strany komunistickej a všade požaduje svoje práva.

Čo je so slovenskými študenty. Ich rodičia obetujú svoje posledné haliere, aby mohli svoje deti posiela do školy, a keď s im to horko ťažko podarí, stanú sa nezamestnanými, lebo nie sú to šteňaťa radcov, [ ] nemajú priateľov vo vašich kruhoch. Jedinou vinou týchto detí je, že sní proletári, z tejto príčiny nieto pre nich miesta a preto sa musia učiť šoférstvu a takto si zarábať. Shora zmienení [ ]. Tieto pomery sú dobré len pre vás, avšak nie sú dobré pre pracujúci ľud, o ktorom som hovoril. (Místopředseda Donát převzal předsednictví.)

Že o čom paktuje Beneš s kráľom juhoslovanským a s kráľom rumunským, to je každému známe. O válke proti SSSR. Proletariát to nestrpí a skazuje Benešovi a druhom, že pracujúci ľud nestrpí fašistické plány Benešovcov, ale že sme pripravení k zúčtovaniu. V proletariáte celého sveta sa to už hnulo, a toto hnutie bude to, čo vás fašistov smetie s tvári zeme a utvorí štát robotníkov a sedliakov.

Nech žije jednotná fronta pracovníkov. (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo pan sen. Havránek.

Sen. Havránek: Ctěný senáte! Všichni řečníci, kteří se na tomto místě vystřídali, mluvili z valné části o hospodářské krisi, o její odpomoci a o jejích příčinách.

Z toho je zřejmo, že příšera nezaměstnanosti ohrožuje právní stav a žene celý svět do katastrofy. Tento náhlý vzestup nezaměstnanosti byl přivozen jednak rostoucím rozvratem světového hospodářství, stále se stupňující politikou ochranných cel, vzrůstem potíží devisových a měnových, nedostatečnou politikou obchodně-smluvní, jednak oslabením spotřební schopnosti pracujících vrstev a tak nezbytně přivozeným úpadkem výrobních odvětví, pracujících pouze pro tuzemskou spotřebu, kterýmižto zjevy byl vývozní průmysl ve svých nejhlavnějších odvětvích do základů otřesen.

Příčina této hrozivé situace byla již mými klubovními kolegy zde několikráte zdůrazněna. Již několikráte jsme zdůraznili, že k čelení těmto neblahým následkům bude potřebí, aby výroba světová přestala vyráběti anarchisticky, aby byla mezinárodně metodicky řízena a kontrolována, aby důsledky racionalisace se neděly jen ku prospěchu a zisku kapitalistických vrstev, nýbrž také ku prospěchu zaměstnaných a veškerého obyvatelstva.

Otázka této hrozivé nezaměstnanosti není jen otázkou dělnickou, dotýká se hluboce zájmů všech vrstev obyvatelstva každého národa a státu. Nechceme-li se proto vydati příliš velkým ztrátám a nebezpečí, je naší povinností uvésti ve státě do pohybu veškeré síly, kterými se můžeme z této krise propracovati a probojovati.

Ministr sociální péče ve svém exposé jak v rozpočtovém výborů v poslanecké sněmovně, tak i v senátě naznačil jaké opatření považuje pro nejbližší dobu za nutné, aby co nejrychleji byla situace nezaměstnaných zmírněna. Chci se o některých zmíniti.

Jsou však politické strany, které znemožňují a brzdí provádění nutných opatření, směřujících k uvedenému účelu, a šíří nepravdy, místo aby usilovaly o uskutečnění v této době tak nutných opatření.

Loňského roku v červnu byla vypracována ministerstvem sociální péče předloha o fondu pro nezaměstnané, o níž v koaličních stranách stala se dohoda, a předpokládalo se, že ještě před prázdninami bude projednána. Nestalo se tak, poněvadž proti předloze vznikla vetká agitace, která nebyla úměrná jejímu dosahu. Nejupřílišněnější kritiku této osnovy přinesl bývalý ministr Engliš, který napsal, že "za daných poměrů není daně, která by při stejně vybrané částce musila zplodit tolik nové nezaměstnanosti, jako tato", a uvedl příklady, že práce tvoří 100% výrobního nákladu a že výnos činí 10% ceny, pak jednoprocentní zdanění práce činí jednu desetinu výnosu. Tvoří-li práce polovinu výrobního nákladu, bude činiti dávka 5% výnosu. Přistoupí-li však těchto 5% ke všem ostatním daním, výdělkové, obratové atd. a je-li podnik na hranici rentability, zastaví tato dávka jeho provoz. Tyto příklady p. dr. Engliše jsou značně přehnané a odporují skutečnosti. Pan dr. Engliš by těžko mohl uvésti podniky, kde mzda činí 100 a 50% výrobních nákladů. Naproti tomu ing. Kapp, úředník slovenské centrály Svazu průmyslníků v Bratislavě, uvedl v "Hospodářské politice" v článku o fondu pro nezaměstnané: Mzdová složka je v různých odvětvích podnikání různě velká, pohybuje se asi mezi 4 až 40%. V praktických příkladech pak uvádí mzdový koeficient v průmyslu potravinářském 5.27%, v průmyslu chemickém 7.27%, v průmyslu kožařském 10%, v průmyslu železářském a kovoprůmyslu 18.9%, jedině v průmyslu uměleckém a reprodukčním tvoří mzdový koeficient 33.6% a nikde není koeficient 50 a 100%, jak uváděl dr. Engliš. Tentýž autor článku uvádí, že navrhovaná dávka by činila pouze 0.04 - 0.4%; výrobních nákladů a ne, jak uváděl dr. Engliš, 1%, což je jistě podstatný rozdíl.

Touto kritikou a odporem bylo účelu dosaženo a osnova zastala v ministerském šuplíku.

Dnes jsme v situaci takové, že příspěvky na nouzové práce se neposkytují, nezaměstnanost právě v této době vzrůstá, a to prosím, v době, kdy by mělo býti s pracemi již započato. Mluví se sice, že bude zavedena jiná dávka, kterou mají platiti akciové společnosti, ale dosud nevíme, kdy se tak stane a zda vůbec bude zavedena.

Po náležité úpravě zprostředkování práce volá se již od roku 1919. Tehdy strana agrární vznesla požadavek, aby vedle sítě zprostředkovatelen práce byla zřízena samostatná sít zemědělských zprostředkovatelen práce. Tyto specielní zprostředkovatelny práce by byly zaměstnány jen krátkou dobu na jaře při najímání sezónních dělníků a později, opět přechodně, přede žněmi, při najímání sil na česání chmele a na kampaň v cukrovarech. Podobné dvojí zprostředkování práce bylo by velice nákladné jak pro stát, ták i pro ostatní veřejnoprávní celky.

V r. 1930 byla osnova přepracována a ministrem Czechem předložena, ale dosud nedošlo v politických kruzích o této osnově k dohodě. Z uvedených důvodů nemohla Československá republika ratifikovati mezinárodní úmluvu o boji proti nezaměstnanosti, přijatou na I. Mezinárodní konferenci práce, konané v r. 1921 ve Washingtoně. Tato konvence je již ratifikována a provedena 24 státy.

Z evropských průmyslových států jsme jediným, který z nedostatku jednotného celoříšského zákona o veřejném zprostředkování práce tuto základní úmluvu nemohl ratifikovati.

Nedostatečnost mnohých nynějších zprostředkovatelen práce jeví se nejen v tom, že nejsou s to, nalézti náležitým způsobem pro zaměstnance i v době normální vhodné místo a pro zaměstnavatele vhodné síly, jejich nedostatečná síť způsobuje, že ani v době krise neregistrují v dostatečné míře osoby skutečně nezaměstnané.

Dnešní nezaměstnanost je do značné míry strukturální a potrvá také i v době hospodářského rozvoje. Proto zejména v době odlivu krise a v přechodu k normálním hospodářským poměrům, budeme nezbytně potřebovati celostátní, jednotně organisovanou, moderně vybavenou a dobře fungující síť veřejných zprostředkovatelen práce, které by dovedly přemísťovati zaměstnance z jednoho kraje do druhého. Nezaměstnanost, způsobená racionalisací, nebude ani v době konjunktury odstraněna, a to jistě ne, zejména v některých odborech sklářství, hornictví aj.

Proto další odkládání uzákonění dokonalejší organisace a dobudování našeho veřejného zprostředkování práce znamená poškozování nejen dělnické třídy, ale i velkou a těžko omluvitelnou hospodářskou a sociální nepohotovost ve správě státu.

Hospodářská krise má své neblahé následky i v jiném směru, a to v nemocenském pojištění. Fakt, že gentský systém zahrnuje pouze jednu třetinu našich dělníků, má odezvu v nemocenských pojišťovnách, na které v zemích, kde je zavedeno povinné pojištění proti nezaměstnanosti, jsou kryty tímto pojištěním. To je také z hlavních příčin, proč hospodářství nemocenských pojišťoven je v krisi a proč musely býti zvýšeny příspěvky.

Je známo, že, čím je v důsledku nezaměstnanosti menší počet pojištěnců u nemocenských pojišťoven, tím větší jsou výdaje na peněžité dávky. Trvá-li v určitých obvodech nezaměstnanost delší dobu, zhorší se následkem podvýživy stav pojištěnců i rodinných příslušníků a lékař musí konstatovati i objektivně zjistitelné známky chorob. Vyskytují se přirozeně i případy, že i vážně nemocní pojištěnci nedbají rad lékařů a pracují, pokud práci mají a teprve, když jí pozbudou, hlásí svou nemoc.

Je potřebí poukázati, že nezaměstnanost škodí nemocenským pojišťovnám nejen zvýšením dávek peněžitých, nýbrž i zvýšením dávek ostatních, poněvadž dávky peněžité jsou přitom provázeny zbytečným nákladem na lékaře a léky. Pojištěnec, jemuž nemocenská podpora jest jediným zdrojem výživy jeho i jeho rodiny, často nedbá lékaře, léků nepoužije a snaží se následkem těchto nepříznivých poměrů uchovati objektivní známky choroby.

Krise nemocenského pojištění je však velmi vážným činitelem, jehož podceňování by se nevyplatilo do budoucna a jehož podceňování v minulosti nese také již své nepříznivé ovoce. Nesčetněkráte jsme z kruhů nemocenského pojištění, zejména ze Svazu nemocenských pojišťoven, upozorňovali na kritický stav a snažili se o nápravu. Toto volání zůstalo však bez poslechu. Nemocenské pojištění vykonává důležitou národohospodářskou funkci, umožňuje, aby ti, kteří ztratili svoji pracovní způsobilost v důsledku nemoci, nebyli vydáni úplné nouzi a nepřipadli na obtíž veřejné dobročinnosti. O rozsahu nemocenského pojištění je možno učiniti si obraz, uvážíme-li, že ročně hospodaří více než s jednou miliardou na straně příjmové i na straně výdajové. V roce 1930 činilo vydání nemocenských pojišťoven přes jednu miliardu sto milionů korun. Je to úctyhodná položka i ve srovnání s rozpočtem státu, který se právě projednává, a jehož výdajová položka představuje částku, nehledě k státním podnikům, 7¹/₂ násobnou.

Z této jedné miliardy jedno sto milionů korun čsl. bylo vydáno na peněžitých dávkách 475³/₄ mil. Kč. Největší část z toho činí nemocenská podpora částkou 417¹/₂ mil. Na podpoře v šestinedělí, těhotenství a na příspěvcích na kojení vyplatily nemocenské pojišťovny 46 mil. Kč, na pohřebném téměř 12 mil. Kč. K tomu ještě přistupují peněžité dávky rodinným příslušníkům, které činily více jak 14¹/₂ mil. Kč. Na dávkách za léky pro pojištěnce i pro rodinné příslušníky vydaly nemocenské pojišťovny 323 mil. Kč. Z toho připadlo na lékařské honoráře 154 mil. Kč, na léky 114 mil. Kč, na náklady ošetřování ústavního a nemocničního, jakož i na dopravu do ústavního ošetřování 105 mil. Kč.

V tomto roce bylo léčeno celkem 1 mil. 170.000 pojištěnců ve 1,422.000 případech onemocnění. Nemocenské pojišťovny odškodnily, tj. vyplatily nemocenskou podporu za celkem 31¹/₂ mil. dnů v nemoci a za 5¹/₄ mil. dnů v mateřství. Možno tedy říci, že každý den v roce vyplácejí nemocenské pojišťovny nemocenskou podporu, či dávky v mateřství 100.000 osobám. Každým kalendářním dnem prochází nemocenskými pojišťovnami na výplatách peněžitých dávek pojištěncům asi 1,300.000 Kč.

Mluví se často o nedostatečných dávkách, které nemocenské pojišťovny poskytují a přece každý případ z onoho 1¹/₂ mil. ročních případů onemocnění stojí nemocenskou pojišťovnu Kč 499,24, trvá průměrně 22 dnů a nemocenská pojišťovna vyplatí v něm průměrně na podporách Kč 292, lékaři Kč 78 honoráře, na léky a léčiva Kč 59 a na ošetřování ústavní Kč 69. Každému nepředpojatému by stačila tato čísla k tomu, aby správně pochopil funkci nemocenských pojišťoven.

Dále nutno poukázati na fakt, že ve veřejnosti neustále se podkopává z důvodů politicko-stranických důvěra v pojišťovny. Přehlíží se, že od r. 1929 jsou v nemocenských pojišťovnách nové správní orgány a dozorčí výbory, do nichž byli jmenováni většinou zástupci podle návrhů příslušných organisací pojištěnců i zaměstnavatelů. O nejdůležitějších věcech rozhodují dnes ve schůzích společných zástupci zaměstnavatelů, stejně jako zástupci pojištěnců, a pravomoc dozorčího výboru, který je složen převážně ze zástupců zaměstnavatelů, je tak rozsáhlá, že může zabezpečiti řádné hospodaření pojišťoven. Důvěra je statek velmi cenný, a podkopává-li se soustavně a vyvolává-li se v pojištěncích mínění, že se v pojišťovnách špatně hospodaří, pak se musí neblahé účinky projeviti v celkovém hospodaření. Je-li pojištěncům neustále namlouváno, že náklady na úředníky vyžadují ohromných částek, lze pochopiti, že se jednotlivci tím úporněji domáhají přiznání dávek, aby také něco z toho měli.

Jak daleko jsou útoky na úředníky nemocenských pojišťoven a jejich platy odůvodněné, je zřejmo z následujícího. V r. 1831 bylo v pojišťovnách zaměstnáno asi 6.070 osob a jejich celkové požitky činily 105 milionů Kč. Připadá průměrně na 1 zaměstnance Kč 1230.-. Celkové správní náklady, vyjádřené v procentech pojistného činí průměrně 16%. Tvrzení o vysokých správních nákladech jsou zřejmě přehnaná.

Úspory ve správních nákladech nemohou však odstraniti dnešní krisi nemocenského pojištění, a pokud jest jich možno dosáhnouti, mohou pouze nepatrně zmírniti její neblahé následky. Nemá-li dojíti k úplnému finančnímu i morálnímu rozvratu nemocenských pojišťoven nezbývá než, aby pokud možno s největším urychlením bylo jejich hospodářství postaveno na spolehlivou finanční základu.

Pan ministr sociální péče uznává nutnost novelisace zákona o sociálním pojištění a jak sdělil, zvláštní odborná komise za tímto účelem zřízená koná porady a v nejbližší době předloží novelisační návrh. Je nutno, aby se tak stalo co nejdříve, aby škody způsobené lidovému zdraví nebyly ještě zvyšovány.

K úlevě hospodářských a pracovních poměrů je nutné náležité vybudování živnostenské inspekce, která, v této těžké době musí mimořádně napínati své síly, aby dostála svým úkolům, které spočívají v dozoru na ochranu dělnictva, aby byla ve stálém styku s dělníky a zaměstnavateli a vyrovnávala spory, vyplývající z propuštění dělnictva nebo nedodržování pracovní doby a jiných smluvně nebo zákonem stanovených povinností na ochranu dělnictva.

Právě v tak těžkých dobách, jako jsou nynější, pociťuje se nedostatek zákona o inspekci práce. Ministerstvo má sice o tomto hotovou osnovu, ale je naléhavě nutno, aby co nejdříve stala se zákonem. Nedostatek živnostenské inspekce pociťuje se velmi u nás na Jihlavsku. Tento nejprůmyslovější kraj nemá dosud živnostenského inspektorátu. Dojíždí do tohoto místa živnostenský inspektor ze Znojma, jehož obvod je velice rozsáhlý a zabírá 20 soudních okresů. Požadavek tento je velice naléhavý a stálo by za uváženou,:když v nejbližší době není naděje na zřízení zvláštního inspektorátu, aby dosavadní inspektorát ve Znojmě byl přeložen do Jihlavy, neboť Jihlavsko a Třebíčsko svým průmyslovým založením vyžadují daleko většího a mimořádného dozoru.

Jakožto naléhavé opatření budování ochrany dělnictva dovoláváme se zákona o dělnických komorách, jejichž účelem jest, aby dělníci se mohli státi účastnými oněch zařízení, jaké malí již průmysl a obchod v obchodních komorách, zemědělství v zemědělských radách a živnostníci v radách živnostenských. Nutnost dělnických komor ukazuje se právě v této chvíli nezbytnou. Dělnické komory budou tvořiti potřebnou protiváhu proti zmíněným orgánům průmyslu, obchodu, živnosti a zemědělství. Je nutno, aby již hotová osnova stala se zákonem.

Při debatě, která trvá dnes třetí den, poslouchal jsem výklady některých pánů, a musím přiznati, ze jsem byl překvapen, jaké nepochopení a jaká zaujatost je v jejich kruzích oproti všem směrům sociálního pojištění, ať je to pojištění nemocenské nebo podpora v nezaměstnání. Pánové se dovolávají šetrnosti právě na nejubožejších a nejpotřebnějších. Působí to trapně, když se činí takové projevy proti našim sociálním ústavům a proti péči o nezaměstnané.

Slyšíme také stesky na vysoké mzdy dělnictva všech oborů práce a v mnohých odborech se toto snížení již také projevilo. V tomto směru je nutno tento postup nejpřísněji odsouditi, neboť snížení mezd znamená krok dozadu a prohlubování této těžké hospodářské krise. Špatné příjmy širokých vrstev lidových znamenají snížení schopnosti konsumu. Nemohou-li nejširší vrstvy obyvatelstva konsumovati, nemohou-li kupovati, nemůže se následkem toho také vyráběti. Nemohou se kupovati výrobky zemědělské, průmyslové ani živnostenské a proto toto počínání nevedlo by k cíli.

U nás, jako jinde, je viděti tragický zjev: vzrůstající nedůvěru v dosavadní zařízení společenské a státní. Kapitáni soukromokapitalistické výroby zůstávají neteční. Nezabývají se zažehnáním příčin a účinků hospodářské krise, jichž spoluvinou byla způsobena. Neuvědomili si, že zaváděním racionalisace a hromadným vyhazováním dělnictva z práce jsou mravně vázáni, řešiti problémy výroby a spolupůsobiti na odstranění anebo aspoň zmírnění nezaměstnanosti, bídy a zoufalství.

Dělnictvo a zaměstnanectvo pozoruje neblahý vývoj, jehož útraty platí. V,jeho řady vniká nedůvěra v dosavadní vývoj, očekává a žádá spásné kroky. Nechceme věřiti, že by nebyly nastoupeny. Kdyby se tak nestalo, bída, hlad a zoufalství nemají oči, propadají záchvatům a nastal by chaos. V tak zvaných vzdělaných a sytých vrstvách u nás i jinde bují rozvrat, jsou nespokojeny, rozsévají nedůvěru k tradicím, rozumu, práci a budoucnosti, šíří spoušť a rozklad.

Tyto poměry u nás jsou znamením, že se něco děje a připravuje, před čím lze varovati co nejdůrazněji. Všeobecně se cítí, že něco umírá a zároveň, že se něco rodí. Podle všech příznaků nadchází doba nové hospodářské, výrobní a distribuční organisace. Také ona se probojuje a uplatní, nechť kdokoliv jest jiného názoru a přál by si jiný vývoj. Jako v minulosti i nyní zvítězí a uplatní se lepší, dokonalejší útvar společenský, zaručující nerušenější a lepší život všem. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo pan sen. dr. Reyl.

Sen. dr. Reyl: Slavný senáte! Svízelné jednání o rovnováhu rozpočtu ukazuje, že stát náš ve 14. roce svého trvání prožívá neobyčejně vážnou dobu, jejíhož dosahu nejsme si ani dobře vědomi. Celý světa my s ním bloudíme v horečném existenčním zápase, který je neblahým dědictvím světové války.

V prvých letech po válce jsme doufali, že se dostaví mezinárodní trvalý mír a že budou navázány opět bývalé obchodní styky, ale místo toho vidíme osamocení jednotlivých států a uzavírání hranic celními hradbami, což jest jistý druh světové hospodářské války, která je sice nekrvavá, ale přináší daleko horší následky, nežli krvavá válka světová. A jako těžko bylo předvídati trvání veliké války světové, tak ani dnes nelze určiti, kdy skončí nynější válka hospodářská a nastane ulehčení milionům strádajících lidí a zavládne pravidelný trvalý mír v hospodářském životě.

Vedle hospodářské války setkáváme se s temnými zjevy, které bývají následkem každé války. Je to úpadek mravního cítění, který postihl celý svět a který je neméně škodlivý, než sama krise hospodářská. Po válce světové vyhlášeno bylo heslo, že se musí všechny mravní i duchové hodnoty přehodnotiti, čímž byl otřesen sám základ lidské společnosti a celý život byl zmaterialisován. Stav tento nepřinesl však lidstvu žádného štěstí, protože úpravou jen hmotných poměrů nelze společnost lidskou uspořádati, a tak vidíme, že lidstvo trpí také po stránce duchovní. Proto jak v hmotném ohledu hledáme východisko z hospodářské bídy, tak i v ohledu duchovním musíme hledati správné cesty k mravnímu povznesení lidstva.

Při veškeré hospodářské a mravní krisi máme a musíme míti pevné odhodlání, abychom si aspoň zachovali politickou svobodu a samostatnost. O hospodářskou soběstačnost usilují všecky kapitoly státního rozpočtu, o jehož výši nelze v senátě rozhodovati. Můžeme rokovati jenom o účelnosti vydání a naznačiti počiny a návrhy pro příští léta. Pro usilovnou péči o zvýšení blahobytu obyvatelstva nesmíme zapomínati na prostředky, kterými lze blahobyt udržeti nejen v přítomnosti, ale i v budoucnosti, protože samostatný stát má oblažovati i příští generace.

Nejdůležitějším předpokladem k udržení svobody politické i hospodářské je mravní síla lidu, kterou ze získati jen vhodnou výchovou jedince v rodině, škole i ve veřejném životě.

Politickou a hospodářskou svobodu udržíme si jen tehdá, když naše činnost politická i hospodářská bude spojena s kulturním úsilím. I kulturní snahy národní musí stát podporovati, protože do úkolů moderního státu patří též podpora kultury.

Máme ovšem zvláštní úřad v ministerstvu vyučování a národní osvěty pro podporu osvětového pokroku, a dlužno s povděkem uznati, že nutné úsporné škrty postihly úřad tento nejméně. Nesmíme se ovšem domnívati, že bylo učiněno dosti pro kulturní rozvoj, když dotujeme vzdělávací prostředky, nýbrž musíme dbáti, aby každý jedinec ke kulturnímu pokroku přispíval svým vlastním rozumovým i mravním vzděláním. Stát je pouze abstraktum neživotné a úkoly jeho provádějí vlastně jeho občané sami. Zkušenost potvrzuje, že hodnota a síla státu závisí daleko méně od dobré jakosti jeho ústavy a zákonů, než od dobré povahy jeho občanů. Moudrá ústava a spravedlivé zákony mají sice vliv na zvýšení veřejné morálky i kulturního pokroku, ale žádný zákon a žádná reforma neučiní z lenocha pracovníka, z opilce střídmého a z revolucionáře pokojného občana. Tuto mravní nápravu může učiniti individuální počin a souhrn ušlechtilých návyků při rozumné a svědomité individuální výchově dobrých charakterů.

Existence státu je podmíněna oddaností občanů. Ale ačkoli láska k národu a obětavá oddanost k vlastnímu státu jsou vlastenecké ctnosti a ozdobou každého jedince, nejsou přece neodolatelným společenským pudem, kterým se vyznačují na př. včely a mravenci, nýbrž jsou to mravní ideje, které se musí řádnou výchovou vypěstiti.

Záleží-li život státu, klidné sociální soužití, kulturní pokrok a rozvoj blahobytu na správné výchově jedince, pak nutno věnovati bedlivou pozornost výchovným zřídlům, kterými jsou rodina, škola a společnost. Nejobecnějším a nejpřístupnějším pramenem výchovy jest škola, která je důležitou spojkou mezi výchovou rodinnou a sociální, pročež každý státní občan musí míti pilný zájem na činnosti a výsledcích školní výchovy.

Položme si nyní otázku, jak vyhovuje naše škola v přítomné době velikému svému úkolu výchovnému? Úkol školy je vzdělat a vychovat, to je vypěstiti harmonický soulad všech rozumových, mravních i tělesných sil mladého člověka: Rozumové vzdělání poskytuje škola souborem potřebných vědomostí pro život i pro životní povolání. Člověk je ze všech tvorů nejchuději vypraven přirozenými silami a proto musí pěstiti rozumové síly, aby v životním zápase existenci svou uhájil. Žije ve společnosti, kde se má státi rovnocenným a užitečným jejím členem. Rozumové, vědecké vzdělání uschopňuje sice člověka, aby fysický život si uhájil, ale nečiní ho Ještě ušlechtilým do té míry, aby usiloval jen o rozumné požitky tělesné a vzdělání svého ve prospěch společnosti používal. K tomu potřebuje člověk ještě sebevlády, která tlumí přirozené tělesné pudy, aby nenabyly převahy nad vyššími ideálními a altruistickými snahami. Sebevláda je nezbytným doplňkem a předpokladem pravého vzdělání a dodává náležité ceny inteligenci člověka, protože ho vede k tomu, aby svých vědomostí využil k vlastnímu i sociálnímu blahu, k dobru národa a svého státu.

Výchovnému úkolu školy staví se však v cestu mnohé překážky. Některé z nich leží v sociálních poměrech, mnohé zaviňuje škola sama. Válečnými a hospodářskými poměry byl značně rozvrácen život rodiny, který je prvým výchovným ústavem. Rodiče, pro starost o výživu nevěnují náležitou péči svým dětem, které zneužívají volnosti ke své zkáze. Také zlý příklad společnosti podporuje přirozené sklony dětské duše ke špatnosti. Bývalá prostota dětská zvrhla se namnoze v drzou vyzývavost a hrubost. Všeobecně slyšíme nářek na znatelný úpadek dobrých mravů i ve školní mládeži. Neblahý tento jev podporuje také přehnané pěstění marnivého těla a pochybeného sportu. Přemíra naturalismu zdravého těla vede k hrubosti.

Nynější škole připadá obří úkol v době klesající mravnosti, aby zdolala škodlivé vlivy kalného života na dětskou duši.

Bohužel, že také tento těžký úkol ztěžuje si moderní škola svou vlastní vinou. Osoby chybují ovšem proto, že je k tomu svádí do jisté míry i pochybený školní systém a nezdravé doktríny. Je nutno odstraniti kořen zla a náprava osob dostaví se logickou důsledností.

Vyučovací systém v naší škole je značně pochybený. Škola naše trpí přemírou racionalismu, rozumářství, které se honí překotně jen po vzdělání rozumu, dresuře paměti na úkor cviku v mravní sebevládě i na úkor tělesného zdraví. Upřílišněný intelektualismus vypěstil inteligenci, která si libuje v suchopárném rozumování a pro nezažité filosofické teorie nemá smyslu pro potřeby života a lidu. Máme nadbytek inteligence a při tom tísnivý nedostatek charakterů.

Ale také zdraví dítek trpí přemírou učebných předmětů. Malé děti tráví celé dny v uzavřené učebně, vzduch a slunce je jim vzácností, učí se takovým podrobnostem na př. z občanské nauky, že, jsou neznámy i samým politikům z povolání. Ještě hůře jsou na tom středoškoláci, kteří i dlouho do noci musí pracovati školní úkoly po celodenní únavě. Tím se láska k vědě nevzbudí, spíše nechuť a povrchnost bez pochopení jádra věci.

Aby se nezdálo, že snad paušálně z nějaké zaujatosti odsuzuji přemíru učiva v našich školách, uvádím stesk skutečného odborníka ve škole působícího, jenž v časopise "České slovo" z 31. ledna t. r. o poměrech školských vyjadřuje se takto: "Pan ministr školství před časem prohlásil, že je nezbytná redukce učiva alespoň o třetinu. Zůstalo však jen při tomto prohlášení a děti jak na školách obecných, tak na měšťankách klesají pod tíhou pytlů, napěchovaných vědomostmi tak, jak je odborníci a hlavně poloodborníci nasbírali a nacpali do knih a osnov. Učitelé jsou poháněni inspektorským bičem k maximální výkonnosti, znervosňující je i mládež. Na vlastní výchovu pro život nezbývá času, nebo v tom kvapu nemůže učitel studovati duši dítěte, jeho sklony, nemůže léčiti těžší případy vychovatelské, a i když je sebevětším optimistou, odchází ze skoty ubit a otráven.

Obecná škola trpí chaosem vlastivědy. Každý učitel má své měřítko pro tento předmět, v jehož rozvržení a metodice je možno kde komu získati slávy, ovšem polní trávy. Na měšťanskou školu pak přicházejí děti nedoučeny v počtech, čtení a psaní, a pokud je o pravopis, bylo by lépe, kdyby neznaly docela nic, neboť lehčí je učit od základu, než odnaučovat zlozvykům. Střední škola, která si může přece jen vybrat, je na tom lépe.

Ze všeho uvažování vyplývá ten závěr, že už je na čase, aby se začalo myslit především na dítě. Pro reformu školy lze udělat hodně i bez politického rámusu, soustředí-li se činnost úřadů a učitelstva na přerod ducha školy a jejího vnitřního života."

Hlasu tohoto praktického odborníka měly by si povšimnouti příslušné kruhy v ministerstvu školství a nár. osvěty, aby přestaly usilovati jen o reformu administrativy školní a věnovaly se raději naléhavým reformám nedostatků životních zájmů školy, která má sloužiti především blahu dítek i učitelů, a ne přepokrokovým teoriím.

Když jsem se již dotkl přemíry vědeckých poznatků v obecných školách, musím vysloviti obžalobu, že školní vyučování neodpovídá vždy současnému stavu vědeckého bodání, jak to předpisuje § 119 ústavní listiny. Ještě dnes přísahá se v učebnicích na bludné nauky evolučního materialismu, ačkoliv týž dávno je překonán vitalismem a ne nověji i uznáním nadpřírodního činitel ve světovém a společenském dějství. V "Pedagogice", napsané Adámkem, Švadlenkou a Fahounem, naleznete na příklad ubohou větu: "Čím větší rýhy v mozku, tím větší je činnost duševní." V "Přírodopise" dr. David staví člověka do jedné skupiny se zvířaty, (Sen. dr. Karas: On sám se asi cítí býti takovým!) upírá člověku duši, rozum je mu pouze činností mozku a inteligenci připisuje váze mozku. Před 60 léty mohl někdo takové nehoráznosti vydávati za čirou pravdu, dnes však v zájmu dobré pověsti našeho školství nesmějí se vyskytovati ve školních učebnicích.

Škola naše trpí jednostranným pěstěním rozumu na úkor výchovy vůle a citů, ale na tom není dosti. I tu skrovnou výchovu mravní založila škola na vědecké morálce s vyloučením předpisů morálky náboženské. Což ani úžasný vzrůst zločinné mládeže a nejnovější zločin surového ubití dělníka Ševčíka v Rosících u Brna, otce 3 malých dětí, jen proto, že svou prací chtěl dětem vydělati chléb. Což to, pravím, není hlasitým výkřikem pro zvýšení mravní výchovy ve škole?

Škola vedle všeobecných a odborných vědomostí má mladému člověku podati mravní oporu pro útrapy a úskalí života. Touto oporou jest nesporně úcta k náboženství, které podle prof. Masaryka v jeho spise "Sebevražda", str. 84, poskytuje člověku vírou v osobního Boha a nesmrtelnost duše za všech životních poměrů útěchu, ve všech protivenstvích naději a posiluje jeho lásku k lidstvu.

Školství naše trpí tedy zjištěnými vadami, které volají po nápravě. Také nejvyšší náš školní úřad pomýšlí prý na reformu školství, jak v poslední době Jsme slyšeli. Shledali jsme však, že při projektované reformě přihlíží se pouze k povrchu zla a navrhují se opatření, která se podstaty školy a jejího poslání ani nedotýkají. Dřívější správ ministerstva školství zakládaly o překot nové školy střední a učitelské ústavy, kde jich ani nebylo opotřebí, takže nám vzrostla celá armáda inteligence, které nemůžeme opatřiti existenci. Nynější správa ministerstva v duchu pochybené socialistické doktríny o jednotné škole vidí svůj úkol v tom, že snižuje a usnadňuje střední školu, čímž nezdravý nával žáků do středních škol ještě mnohonásobně se zvýšil. Jednotná škola míní učiniti vzdělání přístupným nejširším vrstvám, ale nedovede tím socialisovati vzdělání vůbec, protože nelze socialisovati duševní schopnosti všech lidí, mezi nimiž budou se vždy vyskytovati značné rozdíly vzdělání.

Reformy nejnověji chystané mají povznésti inteligentní úroveň učitelstva zřízením pedagogických akademií a zrušením dosavadních učitelských ústavů. Zkušenost však dokazuje, že zvláště mladší učitelé obecných škol potřebují namnoze spíše základního všeobecného vzdělání, nežli vysokoškolského na akademiích universitních. Zase nepronáším jen svůj vlastní názor. Okresní školní inspektor Ant. Votava ve "Věstníku ústředního spolku učitelstva moravskoslezského" v lednu t. r. píše, že zkouška způsobilosti, jak to z vlastní zkušenosti poznali je z veliké části ukázkou nezpůsobilosti. Doslova píše: "Mladý učitel, který z pedagogiky neví, co dnes hýbe učitelským světem, který nezná ani nejdůležitějších školských zákonů, jemuž je učebná osnova španělskou vesnicí, který v písemné práci nadělá 20 až 40 pravopisných chyb, který nemá ani takových početních znalostí, jež se vyžadují na žáku obecné školy atd., neměl by se ani odvážiti k žádosti o připuštění ke zkoušce způsobilosti. To je naše pravá školská mizérie: nedostatečně připravený učitel. Ale tu by učitelstvu nepomohla ani universita, tu je potřebí, aby se naučili základním věcem, bez nichž obecná škola býti nemůže a kterým se na universitě neučí." Kdo nezná dobře pravopis, tomu různé teorie na universitě přednášené neprospějí, nýbrž hlavu jen zbytečně popletou.

Trpí vadami škola obecná i občanská a nejsou bez vad ani učitelské ústavy. Je nutno zvýšiti i úroveň učitelských ústavů přidáním V. ročníku a ne je zrušovati a nahrazovati universitními akademiemi, které budou přístupny jen dětem zámožnějších vrstev aneb místního obyvatelstva. Nechci podrobně kritisovati nejnovější reformy po stránce reorganisace školní správy, podotýkám jen, že osnova jejich je na štíru s demokratickými zásadami o poměrném zastoupení občanů ve veřejných útvarech, jakým je nesporně škola. Ve škole na př. působí tisíce kněží a katechetů, ale těm osnovy nepřiznávají ani skromné zastoupení ve školních úřadech, ač sportu a tělesné výchově je representace zajištěna. To není duch demokratický, nýbrž vyloženě diktátorský, který je schopen na Slovensku odsouditi k zámku i početně silnou církevní školu zřízením státní školy, když se v obci s církevní školou přihlásí aspoň 30 dětí, třeba cikánských, do nové státní školy.

Náklad na školství vůbec dosahuje úctyhodné částky 1.966 mil. Kč, tedy bezmála dvou miliard, a má býti ještě zvyšován zřizováním nových státních škol, jichž si nikdo nepřeje.

Osnovy nových reforem obsahují zakrytě tolik nepřátelství k nábožensko-mravní výchově žactva, že tím ministerstvo školství a národní osvěty nepokrytě vyznává, jak daleko je vzdáleno od vlastního úkolu na poli vzdělání školního, které má mladému člověku poskytnouti nejen povšechné a odborné vědomosti, nýbrž i mravní oporu pro život na základě nábožensko-mravních zásad. Papírovými výnosy o zevní organisaci školní správy se podstatné vady nynější školy neodstraní. Proto je čas, aby nejvyšší školní úřad si opatřil pravé školní odborníky, kteří navrhnou reformy přijatelné ve prospěch dítěte, učitelů i poplatnictva. Jen z dobré školy mohou vyjíti poctiví a charakterně ucelení občané, kteří budou spolehlivou oporou státu nejen v dobách dobrých, nýbrž i zlých.

Podle posledních slov, pronesených panem presidentem dne 20. února t. r. k delegaci čsl. odbočky Světové aliance pro pěstování mezinárodního přátelství skrze církve, je úplná lhostejnost člověka k náboženským věcem nejtěžším hříchem, a proto škola svou nábožensko-mravní výchovou musí proti tomuto zlu pracovati, což je důležitou směrnicí pro každou příští školní reformu.

Nesmíme zapomínati, že v našem státě žije 73% katolického obyvatelstva, které při nynější všeobecné nespokojenosti s poměry nelze ještě znepokojovati vládními předpisy, směřujícími k omezování beztak skrovného vlivu náboženství na mravní výchovu mládeže. Platí zde staré heslo: "Videant consules, ne quid detrimenti Respublica capiat!" (Výborně! Potlesk.)