Místopředseda Kahler (zvoní): Dále má slovo pan sen. Trnobranský.

Sen. Trnobranský: Dámy a pánové! Předložený rozpočet byl tentokráte pracně sestaven. Obtíže, které se při jeho tvoření objevily, způsobily průtah v uzákonění. Leč přes to, že delší dobu trvalo jeho sestavování, nepodařilo se vytvořiti takovou osnovu, která by za daných okolností a předpokládaných poměrů hospodářských mohla býti povazována za pravděpodobnou směrnici státně fiskálního vývoje v r. 1933. Jsou skončeny teprve dva měsíce rozpočtového roku a již sděluje se občanstvu, že bude potřebí dalších opatření, aby očekávaný deficit byl uhrazen. Je v pravém slova smyslu ironií, když koncem února projednáváme aktivní rozpočet na přepokládaný deficitní rok a když tento předpoklad máme již dvouměsíční zkušeností potvrzený.

Národní shromáždění schvaluje tudíž zřejmě falešný zákon. Zodpovědnost nese vláda, hlavně ministr financí. Je dlužno litovati, že v této tak vážné obě není křeslo ministra financí obsazeno osobností, která by měla všechny potřebné vlastnosti pro zdolání těžkých úkolů, jež doba ukládá. Zdá se, že pan ministr financí nemá pevného stanoviska k finančním problémům státním. Z jeho projevů je to patrno. Od počátku slibuje rovnováhu státních financí, jednou žádá tu, po druhé onu oběť. Oběti jsou přineseny, ale rovnováha se nedostavuje. Největší jeho chybou je, že nedovede říci občanstvu otevřeně a včas třeba tvrdou skutečnost. Možná, že ji sám ani nezná, ale to je právě jeho největší nedostatek. Občanstvo předpokládalo, že různá opatření úsporná v posledních měsících minulého roku učiněná, způsobí nápravu. Nestalo se tak. Zdá se, že v r. 1933 bude se opakovati historie roku 1932 a 1931 se vší tou nejistotou, která způsobuje onu naříkanou krisi důvěry, nejen ve vládní systém, ale i v právní řád státu. Nikdo nezná dne ani hodiny, kdy postihne jej těžká rána, takového či jiného veřejného opatření. Státní a veřejní zaměstnanci přinesli oběť snížením platů poměrně klidně. Asi v předpokladu, že tím zabezpečují své třeba zhoršené postavení a v naději, že je to konečná oběť, kterou přinésti musí. Bohužel, neuplynuly Ještě ani tři měsíce a již mluví se o dalších srážkách, a to z činovného a jiných příjmů vedlejších. To je týrání, to není politika, co pan ministr financí se státními zaměstnanci dělá. Sotva se rána zasazená zhojí, přichází, aby ji znovu rozdrásal. V rozpočtovém výboru pro hlásil pan ministr, že pověsti o dalším snižování platů státních zaměstnanců jsou liché a konstatoval, že vláda učiní vše, aby mohla setrvati při nynějším platovém stavu. Také pan min. předseda v posledních dnech se k tomuto prohlášení připojil. Já nevěřím těmto slovům a také jistě nikdo z těch, kteří již tolikrát byli vládními prohlášeními v záležitostech státně zaměstnaneckých oklamáni. Během minulého roku uzákoněna byla řada nových daní a dávek, některé staré zvýšeny, aby zabráněno bylo klesání státních příjmů, leč zdá se, že tato opatření nebudou míti v výsledku a preliminovaných příjmů rozpočtových nebude dosaženo. Všechno dosavadní a každé další zvyšování veřejných berní je bezúčelné, poněvadž berní únosnost občanstva je dovršena, ba daleko překročena. Zvýšení daně z obratu má za následek zmenšení tržeb, poněvadž konsumenti, jichž důchody klesají, se uskrovňují a utrácejí o to méně, oč jejich důchody klesly. S podobným výsledkem potká se i řada jiných opatření tohoto druhu. Automobilový zákon způsobí, že počet živností autodopravních se zmenší. Provoz poklesne a místo očekávaného většího příjmu nedočká se státní pokladna ani toho výnosu, který dosavadní dávky přinesly v roce minulém. Při tom ve stopách tohoto zařízení zůstane tisíce ztroskotaných existencí, lidí hmotně zničených, kteří na dlouhou dobu, ne-li trvale, budou vyřazeni z počtu tak zv. poplatníků. Leč daně nezvyšuje jen parlament odhlasováním nových daňových předloh, tíhu daní zmnohonásobňuje i berní administrativa bezohledným neúměrným předpisováním a krutým vymáháním, dělá to dojem, jako by stát vybíral daně dopředu a donucoval poplatníky skládati zálohy na příští léta. Berní úřady předpisují daň důchodovou nebo výdělkovou často bez ohledu na poplatníka, kterého odkazují na rekurs. Hned v zápětí však daně vymáhají, poněvadž rekurs nemá odkládacího účinu. V době největší krise nutí finančně slaběji vybavené podniky k placení horentních daní a tak je zbavují provozního kapitálu. Při dnešní obzvláště těžké situaci na peněžním trhu takový podnik nemůže si provozní kapitál vypůjčiti a je nucen omeziti provoz, čímž je odsouzen k rychlejšímu či pomalejšímu zániku. Že se tím zvyšuje už tak těžce doléhající nezaměstnanost, nemusím dokazovati. Jaký úžasný počet těchto případů je, dosvědčuje množství rekursů, jejichž vyřizování je ovšem velmi zdlouhavé, poněvadž není dostatek sil k zdolání tohoto přívalu. Praxe berních správ přímo vyvolává toto přetěžování administrativy. Znám případ, že jistému podniku byla předepsána 6 násobně vyšší výdělková daň, než ve skutečnosti předepsána býti měla. Rekurs leží nevyřízen již řadu měsíců a podnik musí spláceti značnými částkami měsíčními. Tímto finančním vysilováním je v pravdě ohrožen. Jinému poplatníku vyměřena byla daň důchodová bez ohledu na jeho přiznání několikeronásobně vyšší a krutým způsobem exekučně vymáhána, ačkoliv je evidentní, že předpis je nezákonný. Známému pražskému lékaři předepsána byla výdělková daň ne z výdělku, který přiznal, nýbrž z výdělku, jenž byl berní správou odhadnut podle informací, získaných u jiného lékaře. To znamená, že berní správa tímto způsobem vybere daně v letech 1932 a 1933 také již za léta 1934 a 1935, event. i 1936 a že tyto příjmy, které mají sloužiti jakožto úhrady platů státních zaměstnanců a vůbec státních výdajů v letech 1934 - 1936 budou vybrány a spotřebovány již v tomto roce. (Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví) Tímto postupem lze si vysvětliti zprávy min. financí, že v listopadu a prosinci 1932 bylo vybráno o 300 milionů Kč na daních více, nežli bylo předpokládáno. Když budou daně vybírány kupředu, kde budou opatřovány státní příjmy za 2 až 3 roky? Pak musí přijíti katastrofa tím větší, čím více této methody bude používáno.

Četli jsme nedávno, že na výzvu anglické vlády, že stát potřebuje peníze, byly fronty poplatníků u berních úřadů, přinášejících platy na daně a bylo poukazováno na tento zjev jako na vzor. Je však zapotřebí připomenouti, že smysl pro povinnost ke státu musí vychovávati především vláda a úřady a že především tito činitelé musí dbáti té nejpřísnější morálky ve vymáhání poplatků a daní. Způsobem, jakým je nyní postupováno státní finanční správou, nevychovají se poplatníci Československé republiky, naopak je nebezpečí, že každý, kterému tímto způsobem je učiněna křivda, vychovává se na daňového defraudanta. Každý logicky uvažuje, že když úřady mohou postupovati nezákonně, že ani on není povinen přesně pravidla zákona dodržovati.

Naproti tomu výdaje státní zatíženy jsou důsledky starých hříchů, lehkomyslně spáchaných v dobách dřívějších a také i v době, kdy krise otřásala naším hospodářským životem. Rozhodující kruhy státní podceňovaly nebezpečí, a závazky, které v r. 1929 až 192 přejímaly, nyní dusí státní pokladnu. My jsme ve svých projevech upozorňovali na hrozící nebezpečí, leč marně. O tom, jak se u nás rozhazovaly a rozhazují peníze poplatníků neodpovědným způsobem, svědčí stavba budov ministerstev, hlavně pak stavba ministerstva železnic na Petrském nábřeží. Jak velké je překročení stavebních nákladů těchto luxusních budov, nebylo dosud zjištěno a sněmovnám oznámeno. Komise rozpočtového výboru senátu vykonala svého času prohlídku a zjistila úžasné plýtvání penězi, dále se však nic nestalo. Viníci, kterými nebyli jen tehdejší ministři, nýbrž také stavební výbory, složené z vysokých úředníků, nebyli voláni k odpovědnosti, ba ani vyšetřování nebylo zavedeno. Po velkém povyku je nyní nápadné ticho.

Abych doplnil obrázek, který nakreslil v posl. sněmovně kol. Stříbrný, uvedu něco o tom, jak se stavěla budova ministerstva železnic.(Sen. Kindl: Zdali pak už se znají se Sichrovským?) Za týden, pane kolego, bude seznamovací večírek Sichrovský - Stříbrný, já Vás na něj zvu. - Vestibul a hlavní schodiště je z 5 druhů mramoru. Mramorem se přímo plýtvalo. Balustrády nad vestibulem a sedadla ve vestibulu jsou z mramoru. I pro pitnou vodu byly zřízeny mramorové mísy.

Ačkoli budova má tři hlavní schodiště a několik vedlejších, byly velkým nákladem zřízeny tři paternosterové výtahy a jeden klecový. Mimo to jeden zvláštní, z přízemí do mezaninu, jen k bytu ministrovu. Poměry však ukázaly, že stačí jediný, a tak ostatní byly sice zřízeny a zaplaceny, ale uzavřeny. Na všech záchodech i v předsíních jsou šamotové bílé obklady od podlahy až ke stropu. Na některých dokonce pořízeny niklové aparáty na ohřívání vody, tak zvané karmy. Každý úředník i manipulační dostal svoji kancelář zařízenou s jistým přepychem. Nový nábytek ve svém vypravení ovšem náležitě odstupňován podle služebních hodností. Při malbě stropů bylo použito pravého pozlátka, takže i malba místností stála veliké tisíce. Počet místností je nadbytečný, takže i při rozsazení po jednom úředníku na jednu místnost zůstalo mnoho místností prázdných. V budově je několik poradních síní, z nichž některé vybaveny jsou drahým zařízením. Okenní mříže přízemí jsou bronzové. Rovněž hlavní vrata budovy. Mříže i vrata jsou v uměleckém provedení, stejně plastické obrazy v pokojích ministrových. Rozsáhlý byt pro ministra se zvláštním schodištěm a výtahem je prázdný. Velmi pochybuji, že současný ministr se tam nastěhuje.

Bylo by velmi žádoucí, aby Národnímu shromáždění byla sdělena skutečná částka, co budova stála, kolik bylo vyplaceno úředníkům ze stavebního výboru na odměnách a remuneracích a jak dlouho bude ještě fungovati stavební výbor a dozor.

Pokud jde o zadávky, nejsou bývalí ministři bez viny, poněvadž uplatňovali svůj vliv. Jinak však plýtvání penězi a překročení rozpočtu jde na účet stavebního výboru. K tomu poznamenávám, že největší ministerská budova ve Vídni, ministerstvo války, měla jen jedno schodiště a dva výtahy. K tomu je potřebí poznamenati, že dřívější kanceláře ministerstvem železnic používané nebyly uvolněny a že železniční správa jich dále používá, ačkoli v nové budově je řada místností nepoužitých.

Nebylo však takto zneužito státních peněz jen v centrále, i v městech venkovských byla provedena řada zbytečných neb zbytečně nákladných investic namnoze neužitečných, anebo neúměrně velkých ke skutečné potřebě. Není divu, že deficit státních drah dostupuje tak horentních sum, že vpravdě ohrožuje rovnováhu státních financí. Bohužel není naděje na zlepšení, ba naopak trvalý schodek tohoto největšího státního podniku se zvětšuje a dostupuje již podle mých informací 4 milionové částky denně.

Při kritice státního hospodářství podnikového nelze nezmíniti se o hospodaření uhlím ze státodolů. Rozpočtová sedma uložila státním báňským a hutním podnikům, že jsou povinny docíliti za rok 1933 značně vyšších zisků. Prakticky to znamená, že státní báně a kutě jsou nadále nuceny snižovati životní úroveň svých zaměstnanců, a to snižováním platů a snažiti se, aby své výrobky prodávaly co nedráže. Je to opět jeden z důkazů, jak váda spolupůsobí v akci zlevňovací a jak upřímně provádí svůj slib odstraňování cenové disparity. Ve své závěrečné řeči v rozpočtovém výboru řekl ministr financí, že ceny výrobků musí se přizpůsobiti nižším hospodářským číslům a že ve státní správě nutno působiti k dalším nezbytným úsporám. Předpokládám podle tohoto prohlášení, že ubude se šetřiti všude a na všem. Opírajíc se o toto prohlášení, zdůraznilo "České slovo", že kontrolní a úsporná komise zřídí podvýbor, který musí pracovati ve smyslu rozpočtové sedmy a nesmí se omeziti pouze na to, že bude škrtat, nýbrž že také zamezí zneužívání státních peněz, že bude pronásledovati korupční a politické obchody, poněvadž musíme se již jednou dostati z tohoto ovzduší. Dělá se však pravý opak. V září 1930 byla ministerstvem veř. prací založena společnost pro nákup a prodej uhlí pod názvem "Státouhlokoks". Tato společnost byla založena vlastně pro soukromého bankéře Haška, člena finanční komise nár.-socialistické strany, resp. jejího financiera. Kmenový kapitál této společnosti činil 350.000 Kč a byl oběhem doby zvýšen na 700.000 Kč. Při založení této společnosti byli společníky čsl. stát 52%, bankéř Hašek 24% a Východočeská uhelná společnost v Hradci Králové 24%. Tato společnost dělala však jen stěnu p. Haškovi, ježto dříve ještě, nežli společnost začala obchodovati, prodány byly její podíly známému Fr. Stejskalovi, hlavnímu svědku vyšetřujícího výboru, který v té době byl v nejtužším kontaktu se stranou nár.-socialistickou. Úkol této podařené společnosti je logicky myslícímu člověku úplně nepochopitelný. Tato tzv. polostátní společnost zabývá se tím, že kupuje od státu, tj. u státních dolů uhlí, a toto uhlí s připočtením zisku a značné režie prodává zpět státu pro jeho úřady a jiné veřejné účely. Důvody, které hrály úlohu pro zřízení této společnosti, jsou právě v tom posledním. Jde hlavně o to, aby vznikla vysoká režie, ve které mohou býti zahrnuty presenční známky, hotové výlohy úředníků ministerstva veř. prací, kteří v této společnosti stát representují a pak zisk na uhlí, z něhož značná část přes bankéře Haška, resp. jeho uhelnou společnost "Silur" plyne do pokladny politické strany. (Výkřiky sera. Thoře. - Sen. Kindl: To dělal Fronta Stříbrný a Jirka také!)

Dovolte, abych hned zaujal stanovisko k vaším výkřikům o Stříbrném. Ta věc byla projednávána ve vyšetřovacím výboru posl. sněmovny. Posl. sněmovna předala spisy vládě k dalšímu řízení. Vláda učinila trestní oznámení. Trestní oznámení bylo státním zastupitelstvem převzato, vyšetřování zahájeno, ale ještě v této době se marně Stříbrný domáhá, aby s ním byl proveden proces. Budu velmi vděčen, když všichni, kteří o tom Stříbrném pokřikujete, donutíte naše rozhodující činitele, aby proces se Stříbrným provedli.

Zajímavou shodou okolností je, že firma "Silur" byla zřízena v srpnu 1930, "Státouhlokoks" v prosinci 1930. Na to inž. Štauch, který měl největší zásluhu na zřízení společnosti, byl na začátku r. 1931 jmenován generálním ředitelem státních hutních a báňských podniků.

Doufám, že tímto případem bude se zabývati úsporná komise, jejíž je povinností, aby vyřadila zbytečného prostředníka, který neprospěšně státní uhlí pro státní úřady zdražuje. K bližší informaci upozorňuji, že ve spisech, které zanechal zde František Stejskal, odkud tato data jsou čerpána, je záznam o získání podílu této společnosti. Kromě zaplacené hodnoty za podíly figuruje tam několik položek pod názvem "zvláštní vydání" v úhrnné částce 1,070.000 Kč. Bylo by potřebí vyšetřiti také záhadnost této cifry.

Uhelné hospodářství nachází se neustále ve stejném stavu, ačkoliv vláda v Národním shromáždění na podzim prohlásila, že bude pečovat, aby disparita cen, hlavně mezi cenou uhlí a důchody ostatního obyvatelstva, byla odstraněna. Upozorňuji, že je v Praze uhlářskými společnostmi zřízena společná prodejna, která pečuje o to, aby byla dodržována vysoká cena uhlí jimi diktovaná. Každému pokusu o konkurenci je touto prodejnou zabraňováno. Ačkoliv nechybí dobré vůle dodávati uhlí za nižší cenu, než kartelem ustanovenou, není možno levněji nakoupiti, poněvadž prodejna nepřipustí, aby mimo její prostřednictví bylo uhlí pro Prahu dodáváno. Tyto okolnosti jsou vládním kruhům známé. Jednalo se o nich také v městské radě pražské, kde zástupce národní ligy Nepevný dovolával se patřičného zákroku. Není mně známo, jak většina na pražské radnici s návrhem národní ligy naložila. Jisto je, že by stačilo, aby působení prodejny bylo prostě zakázáno a tak škodlivému působení kartelu zabráněno. Občanstvo pražské bohužel marně na podobný zásah rozhodujících činitelů čeká.

Jedním z velmi tíživých břemen státní pokladny jsou hmotné důsledky zákona o stavebním ruchu z r. 1924. Zákon sám sledoval užitečné cíle v době těžké bytové krise, leč jako mnohé jiné popřevratové zákony soc.-hospodářského druhu byl zneužity těmi, kteří vystihli dobu a využili příznivé konjunktury. Těžkou chybou zákona bylo, že dával možnost za státní podpory budovati soukromé rodinné vily, vybavené přepychem. V zásadě je nemožno, aby poplatníci byli nuceni odváděnými a často krutě vymáhanými daněmi trvale úrokovati a umořovati stavební náklady obytných domů a vil, náležejících poměrně malé části spoluobčanů. Je-li to zdůvodnitelné, avšak pouze v době nedostatku bytů a potud, pokud rozdíl mezi chráněnými činžemi v domech předválečných a činžemi v drahých novostavbách byl tak horentní. Jestliže však pomocí těchto zákonů a na účet státu došlo k obohacení jednotlivců, je potřebí učiniti opatření, aby státem vynaložené částky byly zabezpečeny a navráceny. Rovněž jest svrchovaně nutno, aby další platby ze státní pokladny byly sjednáním vhodných smluv s peněžními ústavy, které hypotekární úvěry poskytly, zastaveny. Původní majetky stavebníků, kteří za pomoci zákonů o stavebním ruchu se stali majiteli rozsáhlých vil, se zmnohonásobili, hlavně vzestupem cen stavebních parcel. Aby bylo dosaženo státní záruky, byly místnosti vpraveny ve výměře zákonem předepsané, avšak po kolaudačním řízení z místností malých zřízeny prostorné salony jednoduchým odstraněním příčných provisorních zdí. Povinností příslušných úřadů je, aby provedly revisi, zda a v kterých případech byl dodatečně zákon obcházen, a ve všech těchto případech odňaly výhody zákona a žádaly náhradu učiněných již platů.

Vláda je povinna sáhnouti k nejpřísnějším opatřením tohoto druhu vzhledem k výši částek, jimiž pod tímto titulem je státní rozpočet zatěžován. Podle mých informací činí úhrn garantovaných úvěrů podle zákona z r. 1924, podle kterého je stát také plátcem úroků a anuit, 3.316,000.000 Kč. Letos vynakládá stát pod tímto titulem 274 mil. Kč. Během doby bylo již vydáno více než 1 miliardy Kč. Vedle toho dlužno konstatovati, že i garancie podle zákonů z r. 1922 a 1928 až r. 1930 a 1932 dostoupily výše 1 miliardy 216,000.000 Kč. Tu ovšem stát garantuje jen subsidiárně a lze předpokládat, že ztráty z těchto garancií vzniklé budou omezeny na poměrně malé částky. Lituji, že přílohy rozpočtové neuvádějí k informaci veřejnosti úhrn všech garancií, které stát dosud poskytl, s udáním účelu a zprávou o možném risiku, jež tím státu vzniká. Již dnes je známo, jak vysoké mohou býti eventuelní ztráty na té či oné garancii během pasu poskytnuté. Béřu-li v úvahu, že garancie podle zákona o stavebním ruchu činí 4 miliardy Kč, mohu odhadnouti úhrnnou částku všech garancií na 6 až 7 miliard Kč. To je tak značný závazek, že veřejnost má právo, býti informována bližšími podrobnostmi.

Dámy a pánové, hlasování o státním rozpočtu je významným projevem politickým. Používám této příležitosti, abych opětovně zdůraznil, že k tomuto vládnímu režimu nemám důvěry. Domnívám se, že v tomto stanovisku je se mnou dnes již za jedno většina českých a slovenských voličů. Jak možno například míti důvěru k naší politice zahraniční, když jsme svědky krachu její romanticko-pacifistické koncepce. Všechny předpoklady dr. Beneše byly falešné, poměry nevyvinuly se k trvalému zabezpečení míru, ale naopak k přiostření situace, přes všechny papírové resoluce locarnské a podobně. Společnost národů od počátku svého zřízení dokazuje svoji bezcennost a bezmocnost. Rozhodují opět jen mocní. Na zájmy států malých nebéře se zřetele. Jedná se s nimi jako s vasaly. Zástupci 4 velmocí prostě diktují. Po celou dobu 14 let ujišťoval dr. Beneš, že mír Evropy je na dlouhou dobu zajištěn. Jeho loňské prohlášení, že vlastně r. 1933 bude kritický a že jest i nebezpečí takového vývoje evropských mezinárodních poměrů, jako tomu bylo před r. 1914, je v protikladu se vším, co před tím hájil a na čem svoji politiku založil. Mírová konference úplně ztroskotala. Místo aby mír zajistila, uspíšila vytvoření vojenských bloků, jež vede k překotnému zbrojení. Poslední pakt Malé dohody o užší spolupráci a pevnější jednotu, je důkazem hrozící zvýšené nejistoty a nebezpečí. Neustálé ustupováni německým požadavkům posílilo uvnitř Německa vzrůst výbojného šovinismu, jenž dospěl již až k Hitlerovi. Němci dosáhli již anulování oněch ustanovení mírových smluv, jež stále rostoucí jejich výbojnost a útočnost měla omezovati. Nyní přijdou s požadavky územními. Hitler bude usilovati o polský koridor. Československá republika nesmí v podobném případě zůstati pasivní a zřejmě musí dáti najevo, že bude s republikou polskou solidární, poněvadž jakýkoliv výboj Německa za korekturu západních hranic polských je zároveň nebezpečím pro Československo. Jakýkoliv neúspěch Polska v podobném sporu bude i naší porážkou. Jenom v nejtěsnější společné sebeobraně obou těchto států je záruka jejich bezpečnosti.

Ztracenou důvěru ve vládní režim snaží se vládní kruhy opět získati prostředky persekučními a politickým pronásledováním oposice. Jsem vzdálen úmyslu zasahovati do trestního řízení s útočníky na Židenická kasárna. Leč co nedůrazněji varuji před inscenováním takových politických procesů, které by měly za učet za všech okolností postihnouti osoby, jimž vina nebyla prokázána. Varuji před prováděním politické pomsty. Nemohu se zbaviti dojmu, který událost v Brně na mne bezprostředně po činu působila. Řekl jsem tehdy v branném výboru: Chyťte Kobzínka! Dokud ho nechytíte, budu míti podezření, že tu působili agenti provokatéři. Kobzínek chycen nebyl, poměrně velmi snadno se mu podařilo i s druhým hlavním pachatelem překročiti hranice. Jeho návrat do republiky je více než nejistý. Proti čemu však co nejdůrazněji musím protestovati, jsou prohlídky a zatýkání, prováděné v různých venkovských místech. Prohlídky byly provedeny u některých významných místních osobností patrně jen vzhledem k tomu, že jsou známé svým nacionálním přesvědčením a činností v národních korporacích. Policejní prohlídky u stařičkého mistra houslisty prof. Ševčíka v Písku, řady vážených osobností ve Strakonicích a jiných místech jsou odsouzení hodným hrubým policejním přehmatem. Dovídám se, že jsou vedeni v patrnosti lidé, kteří ne jako členové nějakých organisací, nýbrž čistě z lidského důvodu poslali příspěvek na podporu rodin některých uvězněných.

Tímto způsobem nebude získána ztracená důvěra, naopak nedůvěra bude se stupňovati v nenávist.

Z důvodů, které jsem zde shrnul, budu hlasovati proti předloženému rozpočtu.

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Bergman, uděluji mu slovo.

Sen. Bergman: Slavný senáte, dámy a pánové! Měl bych mluviti o krisi zemědělského školství, ale já chci říci něco o krisi všeobecně.

Slyšeli jsme již mnoho názorů o dnešní hospodářské krisi a slyšeli jsme je i v této staroslavné síni. Slyšeli a četli jsme i vědecké, národohospodářské úvahy o krisi, o jejím vzniku, o je jích příčinách i důsledcích, slyšeli jsme dokonce i odvážná proroctví, jak dlouho krise potrvá. Tato proroctví se pak ukázala býti naprosto nesprávná, a slyšeli jsme konečně i návrhy, jak krisi odstraniti, anebo aspoň zmírnit. Jsem dalek toho, abych chodil s dřívím do lesa a rozmnožoval veliký počet úvah o krisi. Pro mě je jasná jedna věc: že totiž krise nynější vznikla v zemědělství a že také odtud, z tohoto zemědělství, musí vzejít léčení, musí vzejít náprava dnešních těžkých hospodářských poměrů. Má-li lékař vyléčiti nemocného, musí nejprve zjistit příčinu choroby. Odstraní pak tuto příčinu, rázem se pacientovi uleví. Případné léky mají jen napomáhat ke zrychlení uzdravovacího procesu.

A protože krise nynější má svůj počátek v zemědělství, je nutno jen odtud vyjít, hledáme-li cesty, po nichž bychom došli k poměrům hospodářsky klidnějším.

Nechci přehánět, nechci malovati věci černěji, nežli jsou. Ale je pravda, že na venkově je opravdu zle, že je tu nouze vpravdě o každý desetihaléř, že se tu šetří tak, že to hraničí až s odnímáním si sousta od úst. Řeklo-li se a napsalo-li se, že zemědělec má aspoň tu výhodu, že ať se děje cokoliv, ať si přijde doba sebe těžší, vždy má krajíc chleba zajištěn, pak ani to není dnes již na plných sto procent pravda. Jak je zajištěn chleba pro sta a tisíce zemědělců, jejichž chalupy a usedlosti přicházejí dnes a čím dál tím více na exekuční buben? Těm lidem nezbývá nic, leda aby rozmnožovali řady nezaměstnaných, anebo doprošovali se milosrdenství a smilování u svých sousedů.

Není žádným přeháněním, tvrdím-li, že dnes už se na venkově nežije z výnosu práce, ale sahá se už na samou podstatu zemědělských podniků. A zadlužuje-li se venkov měrou už krajně povážlivou, je z toho vidno, že se zachraňuje na účet let budoucích, na účet příštího výnosu podnikání a práce.

Tržba zemědělská klesla. A klesla tak, že zemědělské podnikání nejen že nic nevynáší, ale - a v tom je jádro krise - stává se pasivním, končí schodkem. Jak zvýšit zemědělskou tržbu? Jak to zařídit, aby zemědělec za své produkty dostal aspoň tolik, aby nemusil na svůj podnik dopláceti? Kdo tuto otázku dovede uspokojivě vyřešit, kdo dovede pozvednout zemědělskou tržbu, zaslouží se o zemědělství a stát. Jenže po všech těch zkušenostech z posledních dvou, tří let opouští nás už víra, že lze tržbu zemědělskou zvýšit. Co umělých zásahů tu už bylo! Co různých prostředků a prostředečků se hledalo! A všechny zklamaly. Zvýšili jsme cla, zavedli povolovací řízení, omezili vydávání devis, zřídili jsme syndikáty: chmelařský, obilnářský, zřizujeme syndikát dobytkářský, mluví se ještě o syndikátu ovocném a bůhví jaké syndikáty ještě přijdou. A ono je to všechno pořád málo platné. Tržba zemědělská se nezvyšuje. A tu je otázka, zda na zemědělskou krisi nejdeme ze špatné strany.

To, že poklesly ceny obilí, dobytka, mléka i všech ostatních zemědělských produktů, samo o sobě nebylo by žádným neštěstím, a rozhodně nebylo by to příčinou k nějaké krisi, kdyby současně s tímto poklesem zemědělské tržby nešly ruku v ruce i ceny výrobků průmyslových dolů, kdyby šly dolů i daně a dávky; kdyby šla dolů i různá sociální břemena, kdyby šly dolů i mzdy a platy, krátce kdyby šlo dolů také všechno to, co a nač musí platit zemědělec. A právě zde - v tomto směru - musíme podle mého názoru hledat cestu k vybřednutí z dnešní těžké situace. V době klesajících tržních číslic nepovažuji za správné, tyto číslice zvyšovati, naopak je nutno, snížit je, snížit daně a dávky, snížit úroky z dluhů, snížit sociální břemena, prostě snížit vše na úroveň, která by odpovídala pokleslým tržním číslicím, jaké vykazuje zemědělství. Náš zemědělec nedychtí po tom, aby dostával za metrák žita 200.- Kč, když by musil za jeden oblek dát cenu pěti metráků. Zemědělec se spokojí s dnešními nízkými cenami svých výrobků, jen když úměrně klesnou také všechny jeho platební povinnosti. Krátce: odstranit veliký rozdíl, jaký tu dnes je mezi cenami zemědělských výrobků na jedné a mezi platebními povinnostmi zemědělcovými na druhé straně; to je ta cesta, která podle mého soudu vyvede zemědělce z krise. A tuto disparitu odstraníme ne zvyšováním cen, nýbrž snížením cen výroků průmyslových, snížením cen uhlí, snížením daní, veřejných dávek, prostě všeho, co je v poměru k cenám zemědělským příliš drahé.

Zdá se, že tato pravda se konečně v poslední době nahlíží. Svědčí o tom také značně snížený státní rozpočet. Bohužel, i při tomto sníženém rozpočtu zvýšily a zvyšují se některé daně. Ale ze leží vina v hříších z let minulých, zde je vinno lehkomyslné vyhazování státních peněz na věci zbytečné, anebo na věci, které mohly ještě dlouho počkati. Že tomu tak, toho dokladem je práce rozpočtové koaliční sedmy v poslanecké sněmovně, která dovedla ze státního rozpočtu vyškrtati celou velikou řadu výdajů, řadu takovou, že to znamená roční úsporu jedné miliardy. A kdybychom tahle byli šetřili celá léta, nemusili jsme se dožebrávati půjček v cizině, nemusili bychom dnes z nich platit vysoké úroky, nemusili jsme zatěžovat poplatníky jednak zvýšenými, jednak novými daněmi a dávkami. Ale to se u nás stavěly paláce, vysílaly studijní komise, kupovala auta, zaváděla representace, rozdávaly subvence a podpory, a dnes důsledky toho těžce odnášíme.

To se řeklo už často a dávno, že stát je největším zdražovatelem, a je to pravda. Aspoň nynější doba to potvrzuje. Ovšem, ve chvíli, kdy státní pokladna zeje prázdnotou, nezbývá státu nic jiného, než aby útočil na kapsy poplatnické a zvýšil daně, zvýšil cla, dávky za úřední výkony, jízdné na drahách a pod. Že se tím láce nepodporuje, to je ovšem jasné.

A proto nejen se stanoviska zemědělského, ale se stanoviska všeho poplatnictva nutno všemi silami pracovat pro to, aby ze státních výdajů bylo vyškrtáno bezpodmínečně všechno, co není naprosto nutné a aby příští státní rozpočet byl ještě nižší. V plné míře souhlasím s těmi, kdož tvrdí, že škrtat ještě lze.

Je tomu již deset let, kdy ztratili, jsme geniálního ministra financí dr. Aloise Rašína. Není snad mezi námi nikoho, kdo by dnes neuznával, že Rašínova finanční politika byla zdravá a správná. (Sen. Stejskalová: Připravil tisíce lidí o všechno!) Vás o nic nepřipravil! Nechte mě pořád! A přece tento dr. Rašín byl vyslovený stoupenec deflace, vyslovený stoupenec nízkých čísel. On držel naši korunu, a když sousedé platili miliardovými sumami bochník chleba, my jej platili jen jednotkami koruny a když u nich počítalo se už na biliony, u nás jsme pořád měli jen koruny, desítikoruny a stokoruny a tisícikoruna byl už velmi vzácný peníz. A to u nás nebyla nezaměstnanost, nestály továrny, nepřicházely do konkursu živnosti a obchody, naše zemědělství neupadalo do dluhů. Všude bylo dost práce i dost výdělku. A vzpomínáme-li dnes dr. Rašína, pak bychom si měli k srdci vzíti poučení z jeho finanční politiky, která byla deflační, nikoliv inflační a která našemu národnímu hospodářství ušetřila hodnoty miliardové. Je dost litovati, že po těchto zkušenostech z minulých dob počíná se i u nás volat po inflaci. Lidu jsou líčeny výhody inflace zcela jednoduše, že totiž bude prý dost peněz, dluhy snadno se uplatí, pozvedne se obchod, kola továren se roztočí a naše zemědělství ubude mít vysokou tržbu a blahobyt. Kdyby tomu opravdu bylo tak, jistě bychom se ani na vteřinu nerozpakovali pro zahájení inflační politiky, a naše tiskařské lisy by stačily vyrobit bankovek třeba za miliardu denně. Jenže páni inflacionisté zapomínají na smutná fakta, která byla doprovodem i následkem inflace na příklad v sousedním Německu i všude jinde, kde otázku stability měny nebrali vážně. Inflací ubyli ožebračeni střádalové, pensisté, lidé odkázaní na pevný plat, střední stav byl zproletarisován, přišly nové a nové a stále tvrdší daně a dávky a nakonec doplatili na inflaci všichni. (Sen. Stejskalová: A kdo je odhlasoval?) Asi komunisté v Německu. Nikdo nemůže předem vědět, kde inflace skončí. Neboť jakmile se valuta jednou octne v pohybu na nakloněné ploše inflace, jest její pohyb dolů stále prudší a často není již pak ani v silách státu, aby tento pád ke dnu katastrofy zastavil. Kdekoliv prodělali inflaci, tam dnes o ní nechtějí ani slyšet. A tu je zajímavo, že inflaci nám tak vřele doporučují právě z těch kruhů, které nemají naši republiku rády. Četli jsme přece nedávno v německých žurnálech velmi vřelé doporučení inflace pro naši republiku, ale tato rada byla adresována jen nám, nikoliv do sousedního Německa, kde by se za tuto radu pěkně poděkovali. Léčit nynější hospodářskou krisi inflací, to by bylo asi tak, jako by bolesti nemocného člověka měly ubýti léčeny morfiovými infekcemi, po nichž se sice pacientovi na kratičko uleví, ale nemoc sama pak, není-li odstraněna její příčina, projeví se dvojnásobně.

Proto nezbývá, než: Šetřit a šetřit, zvláště šetřit ve státní administrativě, dokud nebudeme mít nejhorší za sebou.

Ale šetřit, to by byl jen jeden obor našeho snažení, jak se dostat z nejhoršího. (Výkřik sen. Stejskalové.) Jsou tu ještě úkoly jiné. Slyšeli jsme z úst autoritativních, že máme o celé desetitisíce státních zaměstnanců více, nežli jich potřebujeme, a že počet těchto zaměstnanců bude ponenáhlu, nenásilně snižován. Slyšeli jsme a víme to, že úroková sazba je u nás nepoměrně vysoká a že jmenovitě úroky z dluhů budou sníženy, jakož že vůbec učiní vláda op otření k zjednání levného úvěru. S povykem vzala veřejnost na vědomí také zprávu, že budou novelisovány předpisy o různých sociálních zařízeních a že se bude šetřiti i v sociálních ústavech. To všechno jsou pěkné věci, ale jen aby už tady byly. Přispějí nesporně k snížení břemen, přispějí k zlevnění výroby a prospěch z toho bude všeobecný.

Nemůžeme a nesmíme ustati v hledání prostředků, jak pomoci těm, kdož pod tíhou nepříznivé doby klesají. Je správné, že pomáháme dělníkovi, který se bez vlastní viny octl se bez práce a chleba. (Výkřik sen. Stejskalové.) Ale vy nejste dělník, nechte mne. Já se vám nebudu revanšovat, až vy budete mluvit, já vás nechám zcela určitě. (Výkřiky sen. Stejskalové.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím, aby řečník nebyl vyrušován!

Sen. Bergman (pokračuje): A bude též správné i spravedlivé, pomůžeme-li i našemu zemědělci, jemuž sice práce zůstala, ale ztratil se její výnos, ba ztrácí se i sama podstata zemědělského podniku. Dnes jsme v zemědělství už opravdu v přechodu od hospodářství intensivního k extensivnímu, dnes omezuje se nákup nezbytných a zemědělské produkci sloužících potřeb, dnes nekupují se umělá hnojiva, nekupují a nespravují se stroje a nářadí, protože není peněz, nám přece musí na tom zvlášť záležet, aby zemědělství naše vzkvétalo, aby nás dovedlo všechny ve státě nasytiti i v dobách nejvážnějších, krátce abychom po stránce výroby nezbytných životních potřeb byli úplně soběstační a na cizině nezávislí.

Věřím, že nynější krise věčně nepotrvá, ale také počítám s tím, že nebude odstraněna rázem. S nynějšími hospodářskými potížemi budeme ještě nějaký čas těžce zápasit. Abychom v tomto zápase nepodlehli, k tomu je potřebí dobré vůle a poctivé práce všech, jimž jde o dobro a prospěch tohoto státu. A při této dobré vůli a poctivé práci najdou a musí se najít už cesty k tomu, jak zmírniti daňová břemena, jak zmírniti také strohou praxi při vymáhání daňových nedoplatků a sociálních dávek, jak aspoň na dobu nejtěžší vyhlásiti moratorium pro zemědělské dluhy, jak opatřiti a zajistiti levný úvěr, jak snížiti ceny uhlí, železa, umělých hnojiv, řemeslných prací a železniční tarify.

Tohle všechno nesporně by znamenalo značné ulehčení v dnešní těžké době, kterou zemědělství už tři léta prožívá. My totiž nesmíme zapomenouti také na jednu velmi vážnou okolnost a tou je, že kdyby zemědělství zůstalo bez pomoci, pak v niveč by byla uvedena také pozemková reforma, pak by bylo veta po všem tom, co jsme si od pozemkové reformy slibovali. A my opravdu v tomto ohledu setkáváme se už až příliš často s okolnostmi krajně povážlivými. Lidé nemohou zaplatit nedoplatek na přídělovou cenu, protože nemají peněz. Tím je zdržováno zaknihování, tento pro základ právní jistoty a právních poměrů na přidělené půdě. Mimoto lidé, kterým za zničenou existenci dostalo se přídělu těch tak zv. zbytkových statků, ještě donedávna tolik vyčítaných, na které však neměli dostatek peněz, octli se dnes v situaci vpravdě zoufalé. Mnozí a mnozí se už na půdě neudrželi, přišli o všechno. Čekali od pozemkové reformy dobro a spásu, dožili se zklamání a hospodářské zkázy. Jiní jen tak tak a s největším napětím sil se na svých podnicích drží. Těmto lidem pomoci, těmto lidem poskytnouti úlevy, jak jsem se o nich už vpředu zmínil, toť úkol diktovaný nám nejen ohledy čistého lidství, ale i důvody národohospodářskými. Nikdo přece nebude pochybovati o tom, že je to značná národohospodářská ztráta a škoda, když půda, která se dostala do rukou lidí, majících nejlepší snahu na ní pracovati nejen pro sebe, ale pro dobro celku, nemůže býti v těchto rukou udržena, anebo, když se v nich udržuje, tedy jen za cenu extensivního hospodaření. A ani po stránce národní nemůže a nesmí nám býti lhostejný osud těch, jimž přidělena byla půda v krajích pohraničních a kdož měli se státi hrází proti hakenkrajclerismu a iredentě vůbec. Postavení těchto českých nabyvatelů půdy bylo těžké, uvážíme-li, že se octli v prostředí dosti cizím a ne dosti přívětivém. A toto jejich postavení je zoufalé dnes, kdy zápasí s nedostatkem peněz a kdy na jejich dveře tluče berní exekutor a věřitel, aneb pozemkový úřad velmi energicky vymáhá doplatky na přídělovou cenu pod pohrůžkou odebrání přídělu. Mám tu na mysli zejména ty, kteří nezaviněně dostali se do situace pro ně přímo katastrofální.

Pro dobu aspoň nynější krise neměl by státní pozemkový úřad tolik naléhati na doplacení přídělové ceny. Lidé by rádi platili, jen kdyby měli čím. A oni tu půdu zaplatí, jakmile se jen poměry zlepší. Ostatně pozemkovému úřadu nehrozí žádné nebezpečí, že by o něco přišel, vždyť většinou jde jen o nedoplatky.

Jsem si jist souhlasem tisíců a desetitisíců přídělců půdy, když se s tohoto místa dožaduji konečného vyřízení právních otázek, souvisících s přídělem půdy. Tu mám na zřeteli především zaknihování půdy, o němž jsem se již zmínil. Je věcí pozemkového úřadu a našich soudů, resp. ministerstva spravedlnosti, aby se dohodly o způsobu, jak nejrychleji zaknihování přídělů provésti. Zdůrazňuji jen, že nabyvatelé přídělů tím trpí i veliké škody, nemají-li příděl zaknihovaný. Uvádím jen nemožnost získání úvěru, potíže dědické a pod. Ve stech a tisících případů je tato otázka otázkou přímo existenční a proto musíme naléhati na její nejrychlejší vyřešení.

Ještě chtěl bych upozorniti na jednu bolest našeho venkova. Jsou to okresní silnice. Většinou pamatuje se na úpravu těchto silnic nežitým přídělem finančním, neboť okresy samy jsou v těžké finanční situaci a tak tyto silnice, vesměs velikého významu, vypadají dnes namnoze přímo strašně. Silniční odborníci i jejich stavovská organisace, zvaná Sdružení okresních technických úředníků a silničních, sami poukazují na kritický stav okresních silnic a předpovídají i těžké národohospodářské škody, nebude-li ihned opatřeno dostatečné množství udržovacího materiálu. V některých okresích nejsou tyto silnice už téměř roky udržovány a chátrají tak, že v budoucnu nestačí jen pouhé jejich úpravy, ale bude nutná úplná rekonstrukce. Že jde o vážnou věc, o tom svědčí ta okolnost, že průměrná pořizovací cena jednoho kilometru okresních silnic činí 150.000 Kč, takže hodnota všech okresních silnic je asi půl sedmé miliardy. Je nezbytné dáti okresní silnice do pořádku a za tím účelem bude nutno novelisovati zákon o silničním fondu ze dne 14. července 1927, č. 166 Sbírky zákonů a nařízení.

Také nynější berní systém potřebuje rychlého zreformování. Stěžuje-li si pan ministr financí na to, že poplatníci zůstávají dlužni daně a že tyto nedoplatky dosáhly výše asi 5 miliard, pak nutno říci, že velkou vinu má zde také ta okolnost, že daně se nepředpisovaly včas dokud poplatníci mohli platit.

Nyní, kdy je všude nouze takřka o haléř, je těžko zaplatit daně za léta minulá. Tohle nese těžce zvláště naše zemědělství, které se v různých těch daních a platebních rozkazech už ani nevyzná. Pak nelze se diviti, že často dluhují daně i ti zemědělci, kteří je sice zaplatiti mohli, ale neučinili tak prostě proto, že nevěděli, kolik mají platiti. A když se to dovídají teprve teď, je už pozdě na placení, neboť nejsou peníze. Žádného řádného zemědělce nenapadne, aby odmítal placení daní. Ale jen o to žádáme, aby toto placení nebylo drastickými prostředky vymáháno i tam, kde to znamená ohrožení zemědělského podniku a zkázu existence. Stát nesmí ničiti existenci svých občanů, stát má právo od nich žádati, aby konali své povinnosti, ale to jen potud, pokud je to možné. Při této příležitosti se velmi vřele přimlouvám za to, aby rekursy poplatníků i různá jiná podání byla vyřizována včas. To přece není žádná administrativa, jestliže na někom je vymáháno zaplacení na příklad daní a dotyčný je zaplatit musí, i když je třeba již jednou zaplatil, a přeplacený obnos se mu vrátí teprve po vyřízení rekursu, což trvá rok, dva i déle. I tu, pokud jde o vyřizování rekursů, žádostí a podob, měla by zasáhnouti ohlašovaná komise pro zhospodárnění státní správy, neboť není pochybností o tom, že nevyřizováním rekursů a žádostí se zmatky a různá nedopatření jen zmnožují, eventuelní škody vzrůstají a tak je tím poškozován nejen poplatník, ale i stát ve své administrativě.

Není možné, abych zde v krátkostí uváděl všechny nedostatky naší státní administrativy, nedostatky jimiž trpí poplatnictvo. Není možné, abych také odůvodňoval nutnost a naléhavost všech těch požadavků zemědělských, o nichž jsem mluvil. Říkám jen, že poměry jsou už opravdu krajně vážné a že s vědomím plné odpovědnosti musíme zachraňovati, co se ještě zachrániti dá. Pomozme našemu zemědělství, pomozme mu, aby neupadalo do dluhů a exekucí. Vraťme mu rentabilitu a máme zachráněno vše ostatní. Zemědělství je příliš silný konsument výrobků průmyslových,.než aby se koupěschopnost našeho venkova neobjevila i v oživení našeho průmyslu, živností i obchodu. Zemědělství je také příliš silný poplatník, než aby se jeho schopnost placení neobjevila příznivě i ve státních příjmech. Jsou li pravdivá slova pana ministerského předsedy, že nynější krise překročila už svoje nejhlubší místo, park tím víc je naší povinností, nenechat ztroskotati ty, kteří v každé době jsou nejlepší oporou státu, kteří jsou činitelem vpravdě státotvorným a klidným.

Uvědomme si také, že nynějších těžkých dob našeho venkova využívají i živly nekalé, živly, snažící se loviti ve vodách nespokojenosti a roztrpčenosti, zaplavujících náš venkov. Těmto živlům ani zdaleka nejde o pomoc zemědělství, o prospěch venkova, ale jde jim o cíle politicko-stranické, jde jim o osobní prospěchy. A tu je nebezpečí v prodlení. Vidíme to u našeho slovanského souseda, v Polsku, jehož zemědělci jsou lidmi na výsost konservativními a trpělivými; tu živly nekalé také využívají nynější bídy venkova a tak vidíme, že polský venkov je zaplaven letáky a brožurami, v nichž se to hemží hesly: Neplaťte daní! Neobdělávejte polí, než jen to, co stačí pro vaši výživu! Dejte si zabaviti třeba poslední krávu, dejte se i zavříti, však on vás stát musí živit a bude vám tak lépe, nežli je vám dnes.

U nás to sice ještě tak daleko nedospělo, ale známky nekalého řemesla politických lovců tu už jsou a jsou tu i známky, že člověk nedosti střízlivě uvažující sedne na vějičku agentům rozvratu a politických dobrodružství.

Ukažme našemu venkovu dobrou vůli, ukažme dobrou vůli všemu poplatnictvu, vystříhejme se úzkostlivě veškerého marnotratnictví ve státní správě, šetřme prostě poplatníka a podnikatele a dobré výsledky dostaví se samy sebou! Mějme spořádané hospodářství státní a budeme míti zabezpečenu svou měnu, budeme míti záruku, že i doby krise ve zdraví přežijeme a opak bude bezúčinná všechna rozvratná činnost živlů, snažících se loviti v kalných vodách nespokojenosti.

Doufejme, že jsme právě na slibném počátku ke spořádanému státnímu hospodářství, jak o tom svědčí projednávaný právě státní rozpočet na letošní rok. Chci věřiti, že nezůstane jen při prvním rozběhu, ale že v úsilí o nejúzkostlivější šetrnost ve státní správě bude vytrvale pokračováno a že tento rozpočet povolujeme státu, který chceme si pro všechny věky zabezpečiti a v němž chceme míti spokojené občany. (Výborně! - Potlesk.)