Místopředseda Klofáč (zvoní): Další slovo uděluji panu sen. F. V. Krejčímu.

Sen. F. V. Krejčí: Slavný senáte, přes pronikavé škrty, které byly provedeny v rozpočtu min. školství a nár. osvěty je zaručeno, že široká základna všeho kulturního života v národě, kterou je lidové školství, zůstane i nadále nedotčena.

V době, kdy je tak málo příležitosti ku práci, kdy leží práce v celých osadách, ve školách se stále pracuje, jak doufám, na výchově dnešní mládeže k lepší budoucnosti.

Vidíme, že také i v ministerstvu školství usiluje se o reformu organisace školské a k veřejné diskusi byly právě nedávno předloženy osnovy takových reforem, které, jak lze z hlasu veřejnosti po většině usouditi, zejména z nadšení, s nímž je přijímá učitelstvo tedy činitel nejkompetentnější - odpovídají opravdu potřebám a znamenají pokrok. Jde tu zejména o důležité a významné reformy, jako je postátnění učitelstva, nová organisace administrativy školské, úprava poměru státního školství k církevníma školství na Slovensku, konečně také jisté podněty ke kulturní samosprávě menšinových národností, zkrátka snaha školu zdemokratisovati, odbyrokratisovati a vytvořiti jednotný typ školy republikánské a demokratické.

Učitelstvo, jak jsem řekl, a většina veřejnosti tyto osnovy vítá a lze doufati, že se stanou brzy zákonem. Hůře je s jinými škrty v rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty, které se týkají institucí kulturních, vědeckých, uměleckých a lidovýchovných. To jsou škrty velmi bolestné, jedny z těch, které nejhůře a nejbolestněji budou pociťovány v dnešním životě a které ochromují některé obory kulturní a umělecké vůbec.

Není zde už času a místa rozebírati to široce a do všech podrobností, nutno jen říci, že způsob, jakým je zasaženo zejména umění, hrozí přímo škrcením a dušením umělecké tvorby, na kterou beztak v dnešní době, v té atmosféře dnešní krise, v době všeobecného úpadku ducha a vkusu již tak dosti těžce poměry doléhají. Jsou tu odsouzeny celé obory uměleckého života k pouhému živoření. Týká se to zejména umění výtvarných a hudby. Divadlo, pokud chce pěstovati umění vyšší úrovně, setkává se s největšími obtížemi. Namítá se ovšem, že stát nemůže býti takovým protektorem umění, aby je sám udržoval a živil, to že je věcí obecenstva a zejména jeho nejmajetnějších vrstev. Jest ovšem pravda, že ke všem těm těžkým stínům krise, které dotírají na kulturní život, náleží také lhostejnost a chladnost zámožnějšího obecenstva ke kultuře. Máme dnes bohatou a široce se rozvíjející buržoasií, jaké náš národ v dobách buditelských neměl, a právě tato buržoasie nekoná svoji povinnost ke kultuře a umění, propadá jen tomu všeobecnému zploštění a zhoršení vkusu, jak se jeví dnes ve všech zábavách a způsobech kratochvíle, ať již je to divadelní či hudební; všude jen to nejlehčí, nejplošší a nejpovrchnější. A tím také odpadá vůbec z dnešního našeho kulturního života typ mecenášů. Dříve aristokracie i buržoasie v 19. století považovala za věc své cti a své prestiže společenské, aby podporovala umění. Umění ovšem není žebrák, který musí býti podporován a živen almužnami, ale přece musí míti jisté vztahu k nahromaděnému majetku, poněvadž do jisté míry přece jen umění je luxus, který musí býti pěstován jaksi výjimečně mimo nejnutnější potřeby života. Dnes nemáme takových mecenášů v národě; buržoasie zapomíná na své úkoly vůči kultuře a umění a stát svou pokladnou nestačí je uhrazovati. Tedy stojíme zde před těžkými dobami pro kulturu a tím i pro celý duševní život národa, což všechno souvisí, jak jsem již pravil, se vším tím zlým a tísnivým, co dopadá dnes nejen na naše hmotné existence, nýbrž i na veškeren náš duševní a citový život.

Bylo by potřebí mluviti mnoho a mnoho o tom, jak všecka zla dnešní doby, hospodářská krise a nezaměstnanost, nemají jen zhoubný vliv na hmotné vedení života, nýbrž i na hlavy a srdce lidí. Považme jen, co to znamená pro psychologii, pro duševní rovnováhu člověka, pro jeho morální a citový život, když je nezaměstnán, když tato nezaměstnanost trvá měsíce a léta, když ke starostem o žaludek, o nasycení, o přístřeší ještě přistupuje také věčný neustálý osten bolesti a smutku nad tím, že se žije, aniž se ví, proč se žije, že se ráno vstává do dne, o němž se neví, co může dobrého přinésti, a jak celý život je otráven tímto vědomím, že nemá smyslu a cíle. A v takových duševních stavech žijí již tři roky statisíce dělníků.

Ale po nich tu vyrůstá jejich mládež, která vystupuje ze škol. Škola je připravila pro život a tato mládež najednou vidí, že vyrůstá do světa, kde není pro ni místa, kam by byla zařaděna. Jaký převrat se musí udáti v duši mladého člověka, vidí-li, že svět nevypadá tak, jak mu byl zobrazován ve školních čítankách, že úkoly pracovní tu nejsou rozměřeny, že on se něčemu naučil, pracovati by chtěl, ale není místa, kam by byl postaven, kde by mohl pracovati a vyrůstati u vědomí, že se pro něho zde otvírá dráha pro život a práci.

Ale dnes nežijí s tímto tísnivým pocitem, že nemají před sebou určitou budoucnost, jen tisíce mládeže dělnické, nýbrž už do tisíců sahá dnes počet mládeže, která prošla vyššími školami, té studované inteligence. Čteme-li, kolik mladých filosofů, přírodozpytců, právníků a jiných čeká na místečko, pouhé skromné místečko v tom organismu společenském a čteme-li, kolik žadatelů čeká ještě před nimi a kolik let to bude trvati, než dojde na ně řada, můžeme si utvořiti představu o tom, jak se vytváří v národě vedle nezaměstnanosti dělnictva také ještě druhá taková široká, rozjitřená, bolestná rána, která dlouho nebude zacelena, totiž nezaměstnanost duševních pracovníků a z toho vyplývající tíseň, morální malátnost, nedostatek vědomí, proč se žije a za jakým cílem. Jakým pak způsobem to musí pak doléhati na celou duševní atmosféru v národě a jeho mravního stavu! Tedy krise dnešní, která vyvěrá z podmínek a okolností hospodářských a materiálních, má pak své těžké účinky i na duši národa a otravuje nám ji i politicky. Neboť různé zarmucující zjevy z posledního našeho vnitřního politického života, co je to jiného, než také jeden z důsledků krise, nezaměstnanosti, že tisíce a tisíce lidí jsou vymknuty, vyvráceny z obvyklé životní dráhy, jaká bývala lidem dříve předepsána. Mezi naším lidem je tolik nespokojenosti, kterou chápeme v jejích příčinách, ale nespokojenosti, která vede ke smýšlení, projevům myšlení, nebo dokonce ke skutkům, které nás musí děsiti, a nad nimiž se musíme pozastaviti. Připomínám, jak zajisté uhodnete, případ židenický, který způsobem přímo strašlivým odhalil, co se může státi v určitých chvílích v lůně našeho lidu. Tam jsou síly, kterých jsme dosud neznali, a skoro si musíme přiznati, že duši svého lidu vlastně neznáme. Talkový případ, jako byl útok na Svatoplukovy kasárny v Židenicích, ukazuje, že se najednou našli lidé, kteří bez určité politické ideje, bez jakéhokoliv ujasnění, proč to činí, v dnešní době poválečné, kdy nenávidíme každé vraždění, každý útok na život člověka, neváhali vzíti zbraně a jíti proti našim vojákům. Ačkoliv tito lidé, tuto útočníci nepatřili k žádné internacionále, k žádným podvratným živlům skutečně revolučním., nevyznávali žádnou ideu převratu společenského, nýbrž byli to spíše lidé, vychovaní vlasteneckou nacionální ideologií, přece neváhali jíti se zbraní v ruce na vojáky naší republiky, vědouce při tom, že riskují zdraví, život a při tom tak pošetilí a naivní, tak bez fantasie politické atd., že si vůbec nedovedli uvědomiti, že jejich čin nemůže vésti k úspěchu, že za ním musí následovati těžký trest. Nevím, máme-li se v tomto případě více diviti zbytečné odvaze a dobrodružné smělosti, která má ovšem v sobě něco chlapeckého, nezralého, či té ohromné politické hlouposti, která se tu jeví. Také se nedá tato událost a celé hnutí, které ji vyneslo a způsobilo, jinak charakterisovat, než jako politická hloupost, zapřažená do cílů nekalé demagogie.

Pravil jsem, že neznáme dnes ani dosti dobře duše svého lidu. Musíme tu počítati s překvapujícími zjevy jakých dosud v dějinách našeho národa od doby probuzení nebylo. Případ, aby Čech šel se zbraní na Čecha, na českého vojáka 15 let po národním osvobození, stojí v dějinách našeho národa jako věc bezpříkladná. (Sen. Johanis: Dobrodruhové k tomu přispěli!) Přispěli, a dlužno dodat, že hanba za to dopadá na strany, které ták špatně vychovávají ve jménu vydrážděného nacionalismu lid, že tento nacionalismus vede k tomuto absurdnímu a paradoxnímu konci. Ze samého nacionalismu, odporu k demokracii a socialismu atd. vede tento nacionalismus k násilné vzpouře v lůně našeho vlastního státu, který právě tito lidé chtějí prohlašovati za stát výlučně národní.

Máme tu tedy co činiti se zjevem novým, ale truchlivým. Nejde jen o to, řešiti otázku nezaměstnanosti prostředky materielními, ale jsme před úkolem léčiti samotnou duši našeho lidu tam, kde vidíme, že bloudí a že hnána bídou a desorientací nebo zoufalstvím propadá takovým nekalým vlivům. K tomu však přistupují v poslední době také vlivy z ciziny. Těžké stíny ze sousedních států dopadají také k nám a ukazují, v jakém dnes žijeme světě, který má tolik bídy materielní, a v němž kultura a duch jsou tak zatemněny reakčními a jinými vlivy, že musíme bezmála zoufati nad lidským pokrokem, připomeneme-li si, co všechno je ve 20. století možné. Po stránce kulturní a po stránce ducha, do jaké míry můžeme říct, že duch ovládá dnešní lidskou společnost, musíme dojíti k poznání, že nejsme ani tam, kde bylo lidstvo v 19. století, že střední Evropa propadá přímo reakci, jaká by byla v minulých generacích nemyslitelná. Po celé 19. století a již před francouzskou revolucí šla reakce shora od panovníků, dynastií, feudální šlechty, katolické církve a jiných živlů, které nazýváme mocnostmi minulosti, ale u mas lidu se předpokládalo, že kráčejí k světlu, že se uvědomují a tím že celá lidská společnost postupuje k vládě demokracie a tím i k vyšší kultuře. Ale co vidíme dnes? Dnes žijeme uprostřed střední Evropy obklopeni státy, z jichž ústředních ohnisek to čiší nejčernější reakcí. Máme tu fašistickou Italii, která se žene za imperialistickými cíli a ve jménu jich podrobuje celého ducha národa nejtužší persekuci, všechno jeho volnější myšlení a každou smělejší kulturní tvorbu. V Maďarsku, v Jugoslavii je volné politické myšlení omezováno a nyní k tomu všemu - co se nás blíže dotýká - přistupuje ještě Německo, největší kulturní národ střední Evropy, který se dříve honosil, že byl pro naše předky a naše minulé generace učitelem vzdělanosti. A z tohoto národa nám dnes hrozí přes blízké hranice také reakční vlivy nejen ve smyslu politickém, nýbrž vlivy, které mají ohrožovati demokracii a republikánství a které chtějí dusiti volné světlo ducha a kultury.

Co se za vlády Papenů a dnes Hitlera v Německu podniká, bylo by jistě dřívějším generacím přímo nesrozumitelné a bylo by nemožné, aby se chtěly vymýtiti nejcennější výtěžky ducha kulturního z minulých generací, aby každá volnost smýšlení a každý smělejší názor, všechno to, co v minulých generacích bylo ve vzdělanosti německého národa nejlepší, se dnes odmítalo jako kulturní bolševictví a nihilismus, jak to zní v proklamacích nynějších německých držitelů moci.

My žijeme dnes, pánové, uprostřed toho, jako snad již jediný stát ve střední Evropě, kde je nejen půda republikánství zabezpečena a kde ještě vládne plná demokracie, ale kde i v ohledu čistě kulturním a duchovém stojíme na půdě naprosté svobody, jaká je vůbec i pro politickou demokracii nezbytnou podmínkou. Musíme proto ostražitě sledovati, co se děje za našimi hranicemi a vedle nás. Musíme ve jménu všeho toho, čím náš národ přispěl v době husitské a Komenského k pokrokům evropské vzdělanosti, k vybojování duševní svobody, protestovati proti všemu, co se děje v sousedních státech a státi bedlivě na obranu své demokracie, své duchovní svobody, své kultury.

Ták jako jsme platili, ačkoli to dnes již tak neplatí, za stát, který se nazýval jakýmsi ostrovem blahobytu ve střední Evropě - věc, jak jsem pravil, platí jen ve zmenšeném měřítku - musí nám záležeti na tom, abychom i nadále zůstali ve střední Evropě ostrovem duševní svobody a kultury. (Zcela správně! - Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Další slovo má pan sen. Just.

Sen. Just (německy): Slavný senáte! Dámy a pánové! Rozpočet, který projednáváme, měl býti vyřízen vlastně jim před začátkem tohoto roku. Potíže všeho druhu, které se projevily již před začátkem prázdnin, ještě se značně rozmnožily, takže obě komory svolány byly teprve ke konci měsíce října, poněvadž mezitím bylo potřebí prodloužiti zákon o ochraně nájemníků, který měl lhůtu do 31. října. Politická krise, která způsobila utvoření nové vlády, jež se zase pro různé potíže protáhlo, znemožnila vyřízení rozpočtu před uplynutím minulého roku, poněvadž pro tyto okolnosti rozpočet nemohl býti vyřízen, bylo vytvořeno rozpočtové provisorium, které má nyní skončiti.

Krise, která řádí od tří let a která se rozšířila přes celou zeměkouli, vyžaduje nesmírných obětí. Dělnická třída trpí ze všech vrstev obyvatelstva nejvíce. Krise, která dělníka odsuzuje k bezbrannosti, a neustálé snižování mzdy způsobuje dělníkům těžké starosti o budoucnost. Nezaměstnanost, která dnes již vzrostla na 855.000 osob, stoupne následkem nového propouštění a zastavování práce ještě dále. Dlouhou dobou krise je dělník vyčerpán, krise musí se při špatné situaci pracujícího obyvatelstva dále rozšířiti. Bohužel, je tomu tak, že pro bídu nezaměstnaných je velmi málo porozumění, a sociálně-politickému zákonodárství činí se největší možné potíže.

Na celé čáře slyšíme reptání proti vysokým sociálním břemenům, která podle mínění majetné třídy jsou zbytečná a musí býti zmenšena. Když se vynořil plán pana ministra financí, že vedle snížení platů státních zaměstnanců dlužno provésti další úspory, aby zjednána byla rovnováha ve státním rozpočtu, byla dosazena úsporná komise, která po prvé pracovala při projednávání rozpočtu. V rozpočtu navrženy byly značné úspory, které však, jak již častěji bylo v tisku zdůrazněno, při vzrůstu hospodářské krise sotva bude lze udržeti. Tak mluví se také zcela otevřeně o zhoršení podpory v nezaměstnanosti, kdyby počet nezaměstnaných měl nadále stoupati. Pro sezónní dělníky není vůbec příznivé nálady a u mnohých lidí se zdá, jako by byli dvacet let prospali, poněvadž nedovedou rozeznávati dnešní dobu od doby předválečné.

Když podnikatelé staveb vypověděli pro severovýchodní Čechy mzdovou smlouvu, rozeslány byly všem našim členům svazu stavebního, kamenického a keramického průmyslu dotazníky. Tyto obsahovaly trvání pracovní doby v r. 1932 přijatou mzdu za tuto dobu a zdali člen, který podává zprávu, má vlastní majetek, anebo bydlí v nájmu. Dotazníky zaslalo včas 463 vyučených stavebních dělníků, takže mi bylo ještě možno použíti materiálu ke statistickým účelům. Roku 1932 pracovali z těchto 463 stavebních dělníků 142 stavební dělníci méně než 16 týdnů, 121 stavebních dělníků méně než 24 týdny, 177 stavebních dělníků méně než 32 týdny a jen 13 dělníků pracovalo po celý rok. Podle toho nemohou také mzdy vystačiti, aby z toho mohla rodina po celu rok žíti. 102 stavební dělníci nevydělali za rok ani 3.379 Kč, čili za týden po celý rok 65 Kč, 171 stavebních dělníků vydělalo za rok 5.06.80 Kč, čili týdně 97 Kč, 177 dělníků vydělalo 129 Kč týdně a jen 13 dělníků, kteří byli zaměstnáni po celý rok, vydělati 10.000 Kč za rok, čili 192 Kč za týden. Z těchto mezd dlužno ještě odečísti příspěvky na sociální pojištění. Vidíte tedy, pánové, že zde není naprosto žádného důvodu pro tvrzení, že stavební dělník vydělá tolik, že z toho může celý rok žíti a že u něho nemůže přicházeti v úvahu nějaká podpora. Roční doby zůstaly sice stejné, jsou dnes ještě takové jako v době předválečné, zima dnes jako před 20 a více léty nedovoluje, aby se pracovalo ve volné přírodě. Co se však změnilo, jsou hospodářské poměry, které nejsou již takové jako dříve, kde stavební dělník i přes zimu mohl nalézti práci, což je dnes vyloučeno. Nastal opak. Dnes přicházejí statisíce průmyslových dělníků na stavební práci, nemohou se uchytiti, poněvadž také stavební ruch trpí hospodářskou krisí. Kde jsou zde vysoké mzdy, které prý dostávají stavební dělníci, a které státní byrokracii vždy znovu poskytují příležitost vyslovovati požadavek, aby stavební dělník nedostával podpory ani podle gentského systému, ani stravovací lístky?

Jak se to má s poukazem, že stavební dělníci většinou prý jsou domkáři a malorolníky? Také zde mohu podati zprávu o 463 stavebních dělnících z kraje, ze kterého přicházím. Z těchto 463 stavebních dělníků má jich 151 vlastní malý majetek a 312 bydlí v nájmu. Také zde je zase podán důkaz, že se neshoduje s pravdou, že každý stavební dělník má vlastní krávu, k tomu patřící pole a že si v zimě konečně může zabíti prase.

V nynější době nouze bylo by na místě, aby se státní orgánové více než kdy jindy starali o zachovávání zákonem stanovené pracovní doby. Když se dnes pracuje na stavbách déle a dělnictvo nebo jejich důvěrníci podají oznámení úřadu, trvá to po celé týdny, nežli úřad věc vyšetří. Mezitím je stavba již dokončena a stavitel neplatil zvýšenou mzdu, kterou by měl platiti za hodiny přes čas. Počet živnostenských inspektorátů má býti, jak hlášeno, v Čechách zvýšen ze 14 na 27, takže se zřídí nových 13 živnostenských inspektorátů. Křiklavé bezpráví je dnes v úrazovém pojištění, které trvá již od r. 1888 a dnes ještě jsou zemědělští a lesní dělníci z tohoto pojištění vyloučeni. Jak známo, spadají nyní jen takové úrazy v práci po ustanovení zákona o úrazovém pojištění, jež utrpěli dělníci, kteří stále pracují u strojů, které jsou uváděny v pohyb mechanickou nebo zvířecí silou. Tím je většina zemědělských dělníků bez pojištění, lesní práce je úplně vyloučena. Dnes musí býti každému jasno, že k úrazům může dojíti, i když dělník nestojí u stroje, a že mohou míti pro dělníka těžké následky pro celý život. Víme přece, odkud vždy vane nepříznivý vítr; také tomuto privilegiu agrárníků musí býti učiněn jednou konec, malému zaměstnavateli není vůbec možno, aby si dělníka, který u něho utrpěl úraz, ponechal z milosrdenství dále, veliký majitel to zcela jednoduše neučiní, ačkoli by snad mohl; proto má zařadění této vrstvy dělníků do úrazového pojištění dalekosáhlý význam.

Ministerstvo sociální péče zavedlo nedávno léčebnou péči pro nezaměstnané a vyzvalo okresy ke spolupráci. V politickém okresu broumovském byl rovněž zřízen okresní sbor pro léčebnou péči. Naše strana tudíž navrhuje, aby také do toho byli pojati přestárlí a důchodci sociálního pojištění. Léčebnou péči mají lékaři poskytnouti bezplatně a páni lékaři této žádosti také ochotně vycházejí vstříc, prohlásili však, že na základě pokynů říšského svazu přestárlé a důchodce sociálního pojištění do léčebného ošetřování nepojímají. Názor lékařů je ten, že to je věcí státu. V těchto obou zákonech také skutečně není zmínky o léčebném ošetření, žádá se věru od přestárlých a důchodců sociálního pojištění mnoho, mají-li z malých důchodů, které dostávají, v případě nemoci hraditi ještě lékaře, léky, výdaje za auto a různé výlohy. Stanovisko lékařů je po mém názoru úplně správné, poněvadž je skutečně věcí zákonodárství pečovati o to, aby tomu bylo právě tak jako u pensijního ústavu. Třebaže toto opatření stran léčebné péče dlužno uvítati, nelze přece žádati, aby přinášely oběti malé venkovské obce, které rovněž mají přispívati. Ačkoli lékaři ukázali dalekosáhlou ochotu, vzniknou přece výlohy, které dlužno hraditi. Bylo by si velmi přáti, kdyby stát poskytl větší obnosy. Nouze, hlad a bída jsou nesmírně veliké, jsou zárodkem chorob a trvalého chřadnutí.

Další bezpráví spočívá dnes ještě v zákoně o válečných invalidech. Nastane-li na příklad zhoršení válečné choroby po deseti letech, to jest po doručení prvého výměru, pak se válečný invalida nepřevede před lékařskou komisi. Žádá-li, aby byl předveden sociálně-lékařské komisi, obdrží zamítavý výměr, že stížnost není zákonem odůvodněna a že se tudíž musí zamítnouti.

Pánové! Jednou z nejdůležitějších otázek v této době tísně jest opatření pracovních možností. Jsou dnes krajiny, které nesmírně trpí hospodářskou tísní. Ale také tam bylo aby vykonati mnohou práci, kdyby na příklad byla poskytnuta možnost zlepšiti a vybudovati tamější silnice, které se nacházejí v hrozném stavu. V Orlických horách, které odedávna byly nouzovým územím, musí dělnictvo, i když to rent průmyslové dělnictvo, trpěti strašlivými poměry. Tamější úřady nutno přiměti k tomu, aby spolupomáhaly. Jestliže někde intervenujeme, mluvíme vždy k hluchým uším. Jedním z hlavních požadavků sociálních demokratů je zkrácení doby pracovní. Bude zajisté sotva možno, i když zase nastane konjunktura, zařaditi dnešní nezaměstnané zase v plném počtu do závodů. Technický rozvoj po válce, a racionalisace, která má vinu na tom, že nezaměstnanost je dnes ve světě tak veliká; nejen v Československu, musí důvěrníky dělnictva přiměti k tomu, aby vždy znovu žádali, aby pracovní doba za všech okolností bula zkrácena. Zvláštní dojem činí na nás, projevuje-li se mínění, jako dnes kolegy Scholze, jako by v zemědělství bylo mnoho uprázdněných pracovních míst. Toho dnes není. Neboť mohlo by se dokázati, že tomu tak není, ze valná část zemědělských dělníků se v zimní době ještě propouští. Víme, že se zemědělství nalézá rovněž v krisi, stejně jako průmysl. Naše volání stejně jako dříve směřuje ke zkrácení pracovní doby. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Jako další řečník je přihlášen pan sen. Johanis, uděluji mu slovo.

Sen. Johanis: Dámy a pánové! Celá rozpočtová debata je charakteristikou hospodářských i sociálních poměrů v republice. Není řečníka, který by vystupoval na tuto tribunu a nedotkl se nejdůležitějších otázek, z nichž jedna je nezaměstnanost.

Chtěl bych upozorniti na některé podněty, které byly přineseny ze stanoviska zdraví lidu pro budoucnost. Máme v republice podle statistických dat koncem ledna asi 870.000 osob z řad dělnických a úřednických, které nemají příjmy, a p. ministr soc. péče v rozpočtovém výboru uvedl, že číslice ta není konečnou, poněvadž na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nemáme zprostředkovatelen práce, kde tedy není možno, aby se nezaměstnaní o práci hlásili. Bylo naznačeno, že koncem února budeme míti nezaměstnaných asi 900.000. Když k tomu připočteme, že tito otcové rodin, ať už z řad dělnických nebo úřednických, mají asi stelný počet příslušníků rodin, tj. dětí nevýdělečných do 14 let a manželek rovněž nevýdělečných, počítejme s tím, že budeme vykazovati, i když ne úřadně, koncem února asi 2 mil. lidí, kteří nemají žádného důchodu. Správně bylo přednedávnem řečeno, že tu jde o národní katastrofu. Chtěl bych ji přirovnati k poměrům válečným. Jsme po válce 15 let, ale když musíme zde tento smutný zjev charakterisovati, přiznejme si, že důsledky, zejména po stránce zdravotní, se budou jeviti u obyvatelstva, zvláště v příští generaci. Jak to bylo za války? Za války u dítěte špatně živeného neprojevily se důsledky podvýživy a oslabení okamžitě, ale dostavily se později a my v dělnickém pojištění ještě dnes vidíme důsledky války, jak se projevují na menší zdravotní zdatnosti obyvatelstva, zejména žen. Musím říci, že zvláště u dívek zanechala válečná podvýživa nejčernější stopy s hlediska zdravotního. Vyzdvihuji potřebu pozornosti k této otázce také po této stránce výživy obyvatelstva a hlavně tam, kde příslušníci rodin trpí nezaměstnaností.

Jak nezaměstnanost ukazuje své důsledky v celém hospodářském životě a zejména v hospodářství jednotlivých rodin, bylo v našem klubu konstatováno oběma zástupci ostravského kraje kol. Koukalem a dr. Wittem, kde je typická nezaměstnanost, která již dávno trvá. A tak bychom mohli jmenovati okres za okresem. Dobře to charakterisoval zde dnes kol. Časný, když předvedl nám obraz župy hanácké, kde je též veliká nezaměstnanost, ač zaměstnávání lidí v průmyslových podnicích není tam hlavním zdrojem výživy obyvatelstva.

To, co vidíme ve všech odvětvích, je viděti zejména v sociálním pojišťění dělnickém, a já jsem již v rozpočtovém výboru v roce 1932 ukázal na to, že nezaměstnanost přinese značné škody zejména dělníkům tím, že ztratí možnost k absolvování čekací doby svou nezaměstnaností v pojištění invalidním a starobním. Kol. Havránek se vrátí k důsledkům hospodářské deprese a k důsledkům nezaměstnanosti na pojištění celkové, zejména dělnické, ale musím s tohoto místa odmítnouti nápady, které projevují zejména jednotlivci, že bychom mohli v pojištění dělnickém připustiti moratorium, nějaké vyřazení působnosti zákona v této těžké době, aby se průmyslu a jiným poplatníkem ulehčilo na sociálních poplatcích. To je nápad pro tuto dobu šílený. Bylo-li kdy potřebí, aby pojištění v nezaměstnanosti působilo, je to právě tato doba; žel, že jsme ho neuskutečnili. Ti lidé, kteří jsou v práci, a je jich dnes ještě pořád stále asi 1,900.000, nemohou býti z pojištění a ze vzrůstu svých nároků vyřazeni, poněvadž by byli poškozeni. My nevíme, kdy budou výhody z větší délky pojištění potřebovati, poněvadž nevíme, jak dlouho budeme 1,900.000 lidí zaměstnávati. Ale položil bych otázku: Kdo bude míti prospěch z vyřazení potištění, kdyby takové nějaké moratorium bylo prohlášeno? Nikdo! Průmysl by nevyráběl laciněji. Máme zkušenost z dob minulých, že stát poskytl na dopravní, daňové a jiné věci výhody, že poskytl výhody, i pokud jde o uhlí, a přece se to neprojevilo v cenách. Přišla by řada lidí o skromné výhody svého pojištění.

Upozorňuji, že v Praze je pojištěno 30.000 služebných dívek. Kdyby takové moratorium působilo tak, že by šlo o 52 týdnů - kdyby tak o ten rok byla jim prodloužena čekací doba pro nárok na dávky invalidního a starobního pojištění, je pochopitelno, že by to bylo jich přímé poškození, poněvadž jejich odměna za službu nespočívá jen v těch 150, 180 korunách, které služebná dívka dostává, nýbrž také v pojistném, které zaměstnavatel nebo zaměstnavatelka platí, poněvadž v tomto oboru je zvyk, že se platí za služebnou dívku celé pojistné. Že by někdo přidal na službu, když by bylo moratorium v pojištění, jistě každý pochybuje.

Ale právě v této době je nutno, abychom nezkracovali nikoho ani o jediný týden., zejména v pojištění starobním a invalidním, protože musíme býti šťastni, že máme tu velikou výhodu v sociální politice, že pojištění invalidní a starobní působí u nás od 1. července 1926, že budeme již míti 7 roků vydržených v dělnickém pojištění, protože se mnoho starých lidí, šedesátníků, pětapadesátníků a zvláště pětašedesátníků nevrátí do zaměstnání. Kdyby tito staří lidé neměli ty vydržené týdny, neměli by nároku ani na tu malou rentu nebo starobní důchod, který jim dosud zákon zaručuje. To uznávám při této příležitosti za důležitý moment, který mluví proti jakémukoliv pokusu platnost pojištění snad vyloučiti. Bylo s této tribuny včera a dnes již řečeno, že s pojištěním v nezaměstnanosti souvisí otázka vlivu racionalisace na zaměstnanost. Tento problém je komplikovaný a dalo by se o něm mnoho hovořit. Ukazuji na potřebu zkoumání vlivu racionalisace jak na nezaměstnanost, tak na zdravotní stav obyvatelstva, zejména dělníků a úředníků. Jestliže batismus prohlašuje zásadu, že u tohoto systému ve zlínských fabrikách není možno, aby dělník pracoval déle než do 40 roků, musíme zkoumat v zájmu státu a zdatnosti obyvatelstva, co budeme dělati s lidmi, když tento systém racionalisace, jaký je v Baťových závodech, by způsobil, ze všichni lidé po 40. roce věku by byli zbyteční a nebyli by schopni pracovati v jednotlivých oborech průmyslových déle. To je nutno s tohoto hlediska zkoumati. Je nutno zkoumati dále otázku, zdali ti, kteří spěšnou výrobu ženou do krajnosti, nemají státu a sociálně-politickému zákonodárství platit a odvádět více a konati větší povinnosti než ten, kdo není schopen vyrobiti racionalisačním způsobem, poněvadž způsob technického, případně chemického a jiného vývoje nemůže jíti jen ku prospěchu jednotlivce, jak to vidíme na systému, jaký má batismus, nýbrž musí býti prospěšný všeobecně.

Nejlépe je to vidět na vlivu racionalisace ve Škodových závodech. Dokud se tam kolečka točila, akcionáři brali dividendy a odváželi je z větší části do ciziny. Dnes se v Plzni kolečka netočí a důsledky nezaměstnanosti odnáší obec, okres, země a stát. To je také otázka problému, chceme-li se na tyto problémy dívati pro budoucnost lhostejně. Mně tane zase na mysli zdravotnictví. Doporučuji ministerstvu zdravotnictví, aby bedlivě zkoumalo následky racionalisace s hlediska zdravotního, poněvadž je nesporno, že racionalisaee zejména po stránce duchovní, po stránce boje proti plicním chorobám, po stránce zdraví lidí, zejména pokud jde o zrak, sluch a nervy; hraje velkou roli. Je úkolem zdravotníků, nejen vědátorů, profesorů klinických a jiných, ale i zdravotníků z ministerstva zdravotnictví, kteří mají o zdraví obyvatelstva všeobecně pečovat, aby si této otázky všimli.

Při této příležitosti musím kvitovati s povděkem zásluhu ministerstva soc. péče, že sáhlo k akci pro léčení nezaměstnaných. Snad jsme k tomu dali popud při jiných příležitostech, ale náš stát je jedním z prvých, který sahá k opatření, aby dělník a jeho rodina, když ztratí nárok na dávky z povinného pojištění nemocenského, byl podroben aspoň charitativní péči. Zatím budiž konstatováno, že je ustaveno asi 200 okresních komitétů, jichž úkolem je pečovati, aby lékaři byli k disposici i osobám nezaměstnaným. Je zde ještě problém, jak uhraditi náklady na léky. Musím konstatovati s radostí, že obě organisace lékařské, jak česká, tak německá, projevily pěkné porozumění v tom smyslu, že řekly, že lékaři nebudou činiti při léčení nezaměstnaných, ať jde o soukromé ambulance nebo nemocnice, nároku na honorář. Je to čin veliký, který vyzdvihují se stanoviska lidskosti a jenž náš lékařský svět prokázal, ať jde o Čechy nebo o Němce, v tak těžké době jako je nynější. Jde o nutnou pomoc, jako je pomoc lékařská v rodinách, kde není haléře na honoráře lékařské, ani úhrady na léky. U léků bude nám dělati příliš starosti, jak uhradíme příslušný nálad, poněvadž jsme řekli v ústředním komitétu zásadu, že chceme rodinám, které trpí nezaměstnaností, dávati léky zdarma. Zatím ústřední soc. pojišťovna poskytla 1 mil. Kč ze svých úspor, Ústřední svaz českých nemocenských pojišťoven 50.000 Kč, Všeobecný pensijní ústav 100.000 Kč. Tedy malý kousek úhrady je zde, ale to je velmi málo, poněvadž počítáme, že léky pro nezaměstnané a jejich rodiny budou vyžadovati nákladu 12 až 15 mil. Kč ročně. Kéž by ti, kdož nahromadili veliké jmění, pokud se kolečka točila, a dělníci a úředníci pracovali, ukázali tu kus lidskosti a ústřednímu komitétu odvedli část peněz, abychom nezaměstnané mohli s prospěchem podrobiti léčení nejen letos, ale také v dobách příštích.

V Ženevě v nedávných dnech se řešil problém zkrácení pracovní doby na 40 hodin týdně. Jeho účelem je také čeliti nezaměstnanosti, i když zástupci vlád, kteří hlasovali proti této zásadě a zástupci odborových organisací řekli, že to není jediný prostředek k čelení nezaměstnanosti. Kladli převážně váhu na to, aby se mohlo pracovati, ač jako v mnoha jiných poradách i zde se poznalo, že konference v Ženevě nerozřeší problém hospodářské deprese. Musíme přesto vítati usnesení, které se v Ženevě stalo a jestliže naše vláda dala pokyn, aby náš zástupce hlasoval pro tento návrh, aby byl vzat za podklad podrobnějšího rokování, musejí vysloviti jen uznání. Chtěl bych říci, že by bylo nutno, aby ženevské usnesení bylo považováno zejména dělnickými organisacemi a vůbec celým vzdělaným světem za pokyn, aby v příštích dobách byla tato idea brzy splněna nejen v jednom státě, nýbrž ve všech státech.

A nyní několik slov k rozpočtu ministerstva zdravotnictví. Tento rozpočet mimo jiné rozpočty utrpěl škrty, které byly prováděny v celém státním rozpočtu. Je-li možno konstatovati, že tyto škrty nejsou poměrně příliš značné, není toho příčinou, že snad by bylo proti min. veř. zdravotnictví postupováno způsobem liberálním, nýbrž proto, že v minulých letech nebylo dosti porozumění pro úkoly, které by min. zdravotnictví mělo prováděti a které by si byly vyžádaly již v létech minulých většího vydání.

Považuji za nutné, abych při projednávání tohoto resortu upozornil representanty min. zdravotnictví - a ovšem i celou veřejnost - na význam zdravotní politiky, zejména ve směru uplatnění se zdravotnictví v soc. pojištění, které v republice koná tolik zasloužilé práce. Máme zkušenosti, že tento význam není doceněn, ba že je v některých případech přímo přehlížen.

Vypracuje-li min. veř. zdravotnictví osnovu o zdravotních radách a v těchto zdravotních radách dává zastoupení nositelům veškerého soc. pojištění jednou patnáctinou členů, po případě nedává vůbec žádného zastoupení, je to nejen velká chyba ve věci samé, nýbrž i do určité míry urážka instituce, která má na rozvoj veř. zdravotnictví eminentní zájem, a která také na tento rozvoj přispívá velkými položkami. Není přece dobře možno, aby ve státní zdravotní radě měla zvěrolékařská škola nebo vysoká báňská škola, případně zástupci jednoho stavu, čítajícího asi 4.000 členů, jako jsou lékárníci, stejné zastoupení jako celek všech nositelů soc. pojištění. Kompetence a úkol, který je dán státní zdravotní radě, totiž býti nejvyšším vědeckým poradním sborem ministerstva ve všech důležitých otázkách veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, nutí nás, abychom upozornili na ohromný význam, který ve veřejném zdravotnictví má právě soc. pojištění. Nebudeme upozorňovati na celou odbornou literaturu o tomto tématu, jakož i na zkušenosti, které byly učiněny a prokázány zejména v sousedním Německu, pokud se týče vlivu soc. pojištění na pokles úmrtnosti v důsledku sociálních chorob.

Nemocenské pojištění se svojí rozsáhlou sítí lékařů představuje již po dlouhou dobu nejen instituci, která odškodňuje nemocí způsobené škody a která se stará o odstranění nemocí vzniklých, nýbrž přistoupilo k činnosti preventivní a sociálně zdravotnímu poučování obyvatelstva, ač tyto poslední úkoly byly značně ztíženy finanční krisí nemocenského pojištění v posledních 5 létech.

Částky, které nemocenské pojišťovny na veřejné zdravotnictví vydávají, jsou ohromné. Nechceme argumentovati posudky činitelů přímo v soc. pojištění činných, upozorňujeme však na v poslední době uveřejněnou studii docenta dr. Pelce, vedoucího oddělení Státního zdravotního ústavu pro sociální hygienu, který se otázkou zdravotnickou a veřejných financí podrobně zabývá a který - v "Praktickém lékaři", ročník 1932, str. 601 až 641 - dochází k výsledkům, které shora uvedené naše vývody plně potvrzují. Docent dr. Pelc po prozkoumání položek, jež na zdravotní péči preventivní a léčebnou byly jednotlivými složkami veřejné zdravotní péče r. 1929 poskytnuty, došel k výsledkům, že věnovaly jí: Stát 173 mil. Kč, země 269 mil. Kč, okresy 2 mil. Kč, obce 269 mil. Kč, ústavy soc. pojišťovací 684 mil. Kč, dobrovolné spolky a jiné spolky charitativní jen 24 mil. Kč.

Znamená to tedy, že z celkové částky 1.420 mil. Kč na zdravotní péči v Československu věnované r. 1929, připadla na soc. pojišťovací ústavy téměř celá polovička. Docent dr. Pelc však výslovně připomíná, že do číslic, jež připadají na instituce soc. pojišťovací, nezahrnul vůbec dávky peněžité, poskytnuté pojištěncům. Celková suma na zdravotnictví soc. pojišťovacími ústavy věnovaná musila by se ještě o tyto výdaje zvýšiti a přesáhla by značně obnos jedné miliardy.

Naproti těmto číselným dokladům, podle nichž soc. pojišťovací ústavy vydávají tolik jako stát, země, okresy i obce dohromady, znovu zdůrazňujeme: přepočítaje v to dávky peněžité (které by plnění soc. pojišťovacích ústavů znásobilo), je význam těchto ústavů v zákoně o zdravotních radách přehlížen měrou až nápadnou.

Uvádím tuto okolnost a vytýkám ji při dělání zákonů, poněvadž ve Zborovské ulici na Smíchově je pro tyto momenty pořád málo smyslu. Bylo by nutno, aby duch v takových úřadech, jako je ministerstvo zdravotnictví, šel také s tím, že zdravotnictví nedělají jenom kliniky a obvodní lékaři, nýbrž že dnes zejména na pojišťovací zákonodárství kladou se veliké úkoly a že je nutno, aby při dělání zákonů bylo k tomu přihlíženo.

Nakonec se chci vypořádati s odporem, který je proti naší interpelaci, kterou jsme včera v senátě podali, pokud se týče ceny uhlí. Uznali jsme s kol. Koukalem a kol. Karpiškovou za povinnost upozorniti, že otázku cen uhlí je nutno řešiti. Jsme si vědomi, že tento problém řeší zvláštní porady v ministerstvu veř. prací. Již dnes se proti této interpelaci dělají intriky, protože prý není doba, aby se cena uhlí snižovala. Chci zde vyzdvihnouti, že naše interpelace měla za úkol, podepříti snahu ministerstva veř. prací, ale do jisté míry vyjíti také vstříc volání obyvatelstva, ať již domácností nebo průmyslu. V tomto směru je zjištěno, že ceny uhlí u nás proti cenám předválečným jsou přehnaně neúměrné, (Tak jest!) a že je nutno na tomto poli hledati korektury. Na této tribuně po řešení této otázky bylo již také několikráte voláno.

Myslí-li těžaři, že svým fňukáním, že nemohou vyjíti, že osobní náklady jsou veliké, nás zastraší, mýlí se. Jako všude se musily redukovati ceny zboží, musí to býti zejména i u uhlí, když vidíme, jaké veliké tisíce lidí máme v uhelných revírech bez zaměstnání a jak se tvrdí, kolik tisíc lidí v uhelných revírech bude nutno z výroby ještě vyřaditi. Musíme se starati o větší konsum uhlí, ať již jej používá chudák doma, na pražské periferii, nebo někde na Šumavě nebo u Mukačeva, ale musíme se starati, aby průmysl měl možnost, levněji pracovati a nakupovati a měl tak možnost konkurovati s cizinou.

Je potřebí zmíniti se o této věci proto, poněvadž sotva že byla naše interpelace ohlášena a otištěna, již se dělají proti ní intriky. Doufám, že ministerstvo veř. prací se nedá tímto zastrašiti a interpelaci vyhoví. (Potlesk.)