Zbožným přáním zůstává a zůstane aspoň po dobu nynějších kritických poměrů hospodářských dávná tužba českých novinářů, aby v Praze byla vybudována dokonalá ústředna pro zpravodajství slovanské.

V novější době se spíše stává, že novinářská kritika vytýká ČTK. stranickost; tisk stran občanských bývá podrážděn, když ČTK. přinese zprávu, ze které mají radost socialisté, a tisk socialistický zase, když ČTK. přinese zprávu, příjemnou pro strany občanské. A tu a tam se objeví také věta, že ČTK. takové "provokace" dělá úmyslně.

ČTK. je státní podnik. Není a nemůže býti aktivní; to je osud podobných institucí všech menších států. Jinde si pomáhají jinak, u nás hradí deficit ČTK. státní pokladna z peněz všech poplatníků. Tím je dána pevná základna pro zásady práce Československé tiskové kanceláře.

Značka ČTK. před zprávou a za zprávou znamená a musí znamenati: zpráva je čerpána nespolehlivého pramene, není-li pramen výslovně udán, je věrně a přesně reprodukována (přeložena); nic ze zprávy není vynecháno, co by měnilo a rušilo smysl její, nic do zprávy není přidáno; vlastní dodatky a vysvětlivky ČTK. ke zprávě jsou výslovně jako takové označeny. Objeví-li se ve zprávě nepřesnost nebo jiné nedopatření, nutno věc vysvětliti obecnou nedokonalostí lidské práce, čemuž podléhá i úředník zpravodajské služby, nikoliv však úmyslem a tendencí jednotlivce nebo celého podniku. Svého mínění ČTK. nikdy nepodává, sama nepolemisuje, jenom referuje. Pracuje pro všechny a platí pro ni jako pro jiné: Všem se nelze zachovat.

Bylo by také velmi záhodno, aby součinnost všech oborů státní správy a veřejného života ubyla ve stálém a těsném styku s naší ČTK. Včasná a správná informace zabrání mnohému nedorozumění doma a má neobyčejný význam, dostane-li se včas do ciziny. Slůvko "včas" je důležité, nemá významu, jestliže pravdivá informace přijde teprve za den, za dva, když se již všude rozšířily nesprávné, po případě i úmyslně nepravdivé informace soukromé.

Zpravodajská služba ČTK. má býti za všech okolností úplná. To znamená: ČTK. je povinna referovat, zvláště z ciziny, o věcech, které by byly u nás velmi nepříjemné jednotlivcům, zájmovým skupinám hospodářským nebo politickým; je lépe míti i nepříjemnou zprávu, ale přesnou a jasnou z vlastního pramene, nežli za několik hodin sháňku po sensaci z pramene cizího a třeba i zlomyslného. Bude potom zase na domácích činitelích, aby příslušnou informaci ČTK. mohla vydat současně se zprávou původní.

ČTK. je oficiálním výkonným orgánem presidia ministerské rady, celé vlády, úřadů, zvláště úřadů ústředních. ČTK. je však současně také zpravodajská agentura, která musí čerpati svůj materiál také z pramenů soukromých, neoficiálních, neúředních.

Kdy mluví ČTK. úředně, kdy nikoliv, jak se pozná, kdy její zpráva je úřední a kdy je pouze informací, opatřenou cestou soukromou? Každá zpráva ČTK. není úřední, a snad by se mohlo uvažovat, zda by bylo dobré, úřední zprávy zvláště vyznačovat. Jinde si pomáhají dvěma jmény své agentury, jinde zase dvěma agenturami.

Zásady pro práci ČTK. měly by býti shrnuty a precisovány normou: nějakou chvíli by vláda jistě pro věc našla. Dosud zde není vlastně nic. ČTK. vyvíjela se vlastně sama, improvisovala od případu k případu na nahodilé základně, kterou v prvních dnech převratových zřídilo několik novinářských ochotníků, a na dvou odbočkách bývalé rakouské c. k. korespondenční kanceláře, které byly v Praze a v Brně. Jediný právní podklad pro existenci a činnost ČTK. jsou jakési výnosy rakouského ministerstva vnitra a obchodu, starší vesměs 60 až 70 roků, a je velmi směšné a žertovné, jestli v dnešních dobách technického pokroku, kdy novinářská zpráva ve zlomku minuty jiskrou radiotelegrafickou nebo zvukem radiotelefonickým obletí celý svět, pro úředníky zpravodajské služby, kteří tomu tempu se mají přizpůsobovat, z nedostatku norem moderních vyhledávají se předpisy sto roků staré a starší, tedy z dob, kdy na příklad správa z Říma potřebovala osm až deset dnů, aby se dostala do Prahy.

Je naléhavě nutno nahraditi tyto zastaralé a kusé předpisy novým soustavným uspořádáním. ČTK. musí míti řádný organisační statut a přesný služební řád, odpovídající potřebám doby a požadavkům tisku, pro který pracuje. A bylo by velmi záhodno, aby ku provedení této práce byli povoláni lidé, kteří jí rozumí, nikoliv snad lidé, jimž není jasný rozdíl mezi lískovou kanceláří a státní tiskárnou. Mám důvod, proč výslovně toto zdůrazňuji.

Nyní něco o personálu. Před několika roky usilovali jsme o věc vlastně samozřejmou, aby práce novinářská byla uznána za práci konceptní. Stalo se tak všude, až na ministerstvo národní obrany. Doufáme, že nejbližší revise státních zaměstnanců přinese tu nápravu.

Podmínky pro státní službu zpravodajskou v resortu presidia ministerské rady jsou: úplné vysokoškolské vzdělání, znalost aspoň dvou živých jazyků a státní zkouška z komorního těsnopisu. To je nejvyšší výměra kvalifikace, která se na státních zaměstnancích vůbec žádá. Při tom není ještě uveden požadavek hlavní a nejdůležitější - snad proto, že se rozumí sám sebou, snad ale také proto, že se na něj zapomnělo a zapomíná totiž schopnost a způsobilost k novinářské práci.

Teprve za úředníky služby zpravodajské přicházejí úředníci kanceláře presidenta republiky, na kterých se znalost těsnopisu nežádá, a potom teprve všichni ostatní, ovšem až na úředníky státní služby báňské, kteří mají dvojí akademické vzdělání.

Mohli bychom v tom viděti snahu státní správy, zabezpečiti službě zpravodajské lidi jenom nejlépe kvalifikované a dáti také výraz významu a důležitosti, který pro život politický a hospodářský v moderním státě služba zpravodajská má. A s tohoto hlediska bychom snad mohli býti spokojeni s požadavky, které stát na zaměstnance zpravodajské služby klade.

Jak odměňuje na druhé straně stát svoje úředníky zpravodajské služby, od kterých tolik žádá? Odpověď nám dává nejprve systemisace úřednických míst. A tu přichází hned rozčarování hodně důkladné. V žádném resortu státní správy není systemisováno pro zpravodajskou službu jediného místa oborového přednosty v první platové stupnici. Nechci podceňovati žádného oboru státní služby, ale myslím, že služba zpravodajská je odpovědnější a stejně hodnotná, jako leckterá služba jiná, a že se jí nesmí ani takovým způsobem od lidí, kteří to dělají, vpalovati cejch méněcennosti.

Právní i hmotné poměru úředníků zpravodajské služby jsou dávno upraveny v Národním shromáždění a v ministerstvu zahraničních věcí, a to jak pro úředníky pragmatikální, tak i pro úředníky smluvní.

Zbývá resort presidia ministerské rady. Zde jde o Tiskový odbor pres. min. rady, ČTK. a Ústřední Noviny. V tiskovém odboru presidia ministerské rady je systemisováno 15 úřednických míst zpravodajské služby, z nich 10 je v platové stupnici 4., 3. a 2. Úředníků této služby je tam snad asi deset. Možno soudit, že věc ta je vyřízena.

Ale je tu ČTK. a všechny úřední noviny. Tam je dohromady asi 7 redaktorů-úředníků zpravodajské služby. Pro všechny je systemisováno 28 míst, z nich jedno v 2. platové stupnici, dvě v stupnici 3., deset jich je v 4., deset v 5. a sedm ve stupnici 6. To je systemisace naprosto nepostačující, jak pokud jde o počet systemisovaných míst, tak pokud jde o možnost postupu do vyšších platových stupnic. ČTK. a Úřední noviny při systemisaci r. 1927 byly odbyty macešsky a resystemisace roku 1930 nepřinesla téměř nic: dvě místa ve 4. platové stupnici, jedno místo ve stupnici 5. Systemisace je při tom všem ještě společná pro ČTK., Úřední noviny a Státní tiskárnu.

Všichni úředníci zpravodajské služby ČTK. a v úředních novinách pragmatikálními býti nemohou. Služba novinářská vyžaduje také zvláštních znalostí a schopností. Na příklad ani člověk s dvěma doktoráty a znalec třeba šesti řečí ještě nemá tím zaručeno, že dovede napsat slušný článek a správný referát. Bude tedy ve službě zpravodajské potřebí vždy také úředníků smluvních.

Zde jsme u nejsmutnější kapitoly: Smluvní úředníci ČTK.

Poměry jejich ubyly upraveny roku 1920 předpisem Tiskového odboru presidia min. rady čís. 1111/20. Byla to obměna starého rakouského předpisu pero pomocné úředníky korespondenční kanceláře. Nebylo to tedy nic dokonalého, ale předpis zabezpečoval mírný platový postup až po dvou až třech letech a po desetileté uspokojivé službě nevypověditelnost se strany státu, byla to tedy jakási pevná úprava. 7. července 1926 byl vyhlášen platový zákon pro státní zaměstnance (zákon ze dne 7. července 1926, čís. 103 Sb. z. a n.), jenž pamatoval na zaměstnance státních podniků jen všeobecným § 210, ve kterém se praví (odst. 1), že: Platové a služební poměry zaměstnanců ve státních podnicích, jichžto se zákon přímo netýká, se upraví podle zásad, na nichž je vybudován tento platový zákon, vládním nařízením, případně služebním řádem, který vyžaduje schválení vlády, a to pokud jde o zaměstnance státní, nebo státem spravovaných podniků se zřetelem ke zvláštním poměrům a potřebám těchto podniků. - (Odstavec 4): Ustanovení prvního odstavce se nevztahuje na zaměstnance, jichž platové a služební poměry jsou upraveny kolektivními nebo individuelními smlouvami, nebo jiným ujednáním pracovního nebo služebního poměru.

V ČTK. se nestalo za sedm let od vydání zákona nic z toho, co zákon zde výslovně státní správě uložil. Dne 1. října 1922 obdržela řada zaměstnanců ČTK., ustanovených podle předpisů 1111 z roku 1920, ze svého služebního poměru výpověď. V příslušných výpisech bylo uvedeno, že před prvním lednem 1928 bude jim předložena smlouva nová, odpovídající úpravě poměru novinářů v denních listech. O té doby se však do dnešního dne nestalo naprosto nic, ani pero personál starý, ani pro nový. Od prvního ledna 1928 je pro smluvní personál ČTK. a úředních novin stav bezesmluvní: od prvního ledna 1928 se nedostalo těmto tak zv. smluvním zaměstnancům v ČTK. ani toho mála, co mají všichni státní zaměstnanci bez výjimky, totiž platových trienálek, ale nesou při tom všechny důsledky opatření, jež státní zaměstnance zatěžují, snižování platů a zvýšení daňové.

Je nemožný a do nebes volající stav, kdy stát žádá od redaktorů v ČTK. práci odpovědnou a těžkou tak, že pro ni žádá nejvyšší kvalifikaci, jakou znají předpisy služební pragmatik, a při tom je ponechává v úplné nejistotě o hmotné a právní úpravě jejich poměrů po sedan let a platí jim mzdu stále se zmenšující, takže dnes v mnohých případech už se nerovná ani třetině platu, jaký dostávají redaktoři v podnicích soukromých. Tento stav je současně vážným nebezpečím pro všechny ostatní novináře a je nutno důrazně prohlásiti, že takovýto příklad stát jako zaměstnavatel novinářů dávati nesmí.

Od roku 19126 vykonánu byly již nesčetné intervence u ředitelství ČTK., u Tiskového odboru pres. min. rady, u správního sboru pro státní podniky tiskové a zpravodajské, a tak zvané personální komise při presidiu min. rady, bylo jednáno s předsedou vlády Švehlou, několikráte s předsedou vlády Udržalem. Syndikát čsl. novinářů vypracoval spolu s organisací novinářů německých tři návrhy na kolektivní smlouvu s personálem ČTK., ale opakuji: do dnešního dne se nestálo nejmenšího. Je pravda, v celkovém životě státu je otázka šedesáti či osmdesáti redaktorů věcí nepatrnou, ale pro každého z postižených jde o věci existenční a kromě toho jde o zřejmé neplnění povinností, které zákon státní správě ukládá. Nedovedli, anebo nechtěli příslušní činitelé skoro za sedm let věc vyříditi? Bylo by zajímavo vědět, kde rozhodnutí uvázlo a proč uvázlo? Pan předseda vlády Malypetr zná technickou stránku takového jednání: když byl předsedou poslanecké sněmovny, byly upraveny poměry zaměstnanců sněmovny, a dlužno říci, že byly upraveny slušně. Prosíme, aby svoji pozornost věnoval také smluvním zaměstnancům ČTK. a Úředních novin, jichž je nyní resortním šéfem. Pravím, smluvním zaměstnancům, neboť vedle úředníků zpravodajské služby - redaktorů - jsou zde také ještě redakční smluvní síly pomocné, jako stenografové, radiotelefonisté, úředníci služby komerční i část personálu administračního, jejichž poměry rovněž zoufale volají po brzké úpravě. (Výborně! - Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále má slov o pan sen. dr. Feierfeil.

Sen. dr. Feierfeil (německy): Slavný senáte!,Slýcháme a čteme velmi často, že senát je zbytečný, někteří říkají, že je bezvýznamný. Na tato slova musíme mysliti právě při projednávání státního rozpočtu. Je-li tomu tak již, naproti v poslanecké sněmovně, že vytištěná jednou cifra rozpočtu znamená něco nezměnitelného, že tudíž všechno mluvení při projednávání rozpočtu neznamená nic jiného než mluviti ven z oken, pak jest jednoduše zcela nemyslitelno, že, když tento rozpočet přestál debatu v poslanecké sněmovně, tedy ve své nezměnitelnosti obdržel již patent tamní většiny, zde v senátě mohl by doznati změny. Bylo by přímo neslýchané a nepochopitelné chtít na ta jen pomysliti. Z toho však následuje, že je spojeno s jistým přemáháním mluviti zde k státnímu rozpočtu. Prohlásili jsme již ostatně, že za tento rozpočet nepřijímáme odpovědnost, zamítáme ho úplně. Chtěl bych nyní k projednávaným právě kapitolám rozpočtu říci, že je obzvláště zamítáme. Chceme tím projeviti svůj nesouhlas se způsobem, jakým se v ministerstvu spravedlnosti a v ministerstvu školství ohlašují jisté věci, významné pro kulturu a světový názor. Vždy znovu prosvítá ze způsobu projednávání těchto otázek více méně duch kulturního boje. A my říkáme: Nyní je k tomu v Československu za jisté nejméně příčiny.

Hospodářská bída, ve které se nalézáme, která však patrně nedosáhla dosud nejvyššího nebo nejnižšího bodu, je zdrcující. Máme dnes v poměru k veškerému obyvatelstvu státu již více nezaměstnaných, kteří jsou poukázáni na hladovou podporu státu anebo soukromníků, nežli Německo. Zadlužení v zemědělství, rovněž zase vzato poměrně, je větší nežli v Německu, a přece se tam říká, že jest již nesnesitelné. Naše německé pohraniční území stalo se místy až do 70% obyvatelstva takovým územím hladu a bídy, že dlužno obdivovati trpělivost, se kterou tamní lidé věci snášejí. Mám tu obzvláště na mysli určité části Rudohoří a Šumavy, které znám osobně. (Výkřik) V jiných krajinách není tomu jinak. Naše mládež - to je snad to nejkrutější - a studující nebo pracující mládež, je z největší části vydána přímo zoufalství.

Měli bychom se tedy nyní domnívati, že všechna síla a moudrost vlády bude nyní směřovati k tomu, aby tuto bídu zmírnila, aby male-zla prostředky, jak vyváznouti z nouze. Nechci popírati, že se také dějí pokusy. Uznávám dobře míněnou činnost ministra dr. Czecha. Ale všechny tyto pokusy nestačí. Bída právě v posledních týdnech jen ještě vzrostla. Nedosáhli jsme ještě nejhlubšího bodu. A přes to, v této době, vnáší se něco takového, jako kulturní boj! "Chléb a práci!" volají statisíce, a odpověď, alespoň v jednom směru: nabízíme vám nucený civilní sňatek, odstraňující § 144, školy budou nadále spravovány tak, až budou úplně laickými, pod heslem "zjednodušiti vyučování", až do úplného vyhození náboženské myšlenky. Musíme skoro přicházeti na myšlenku, jakoby se to všechno dálo úmyslně, jakoby se tím mělo odvrátiti volání statisíců po chlebu a práci. Vím, že se říká - a také pan ministr školství to obzvláště zdůraznil - že za tím vším nestojí žádný kulturní boj.

Ale co máme říci k ohlášené předloze o zavedení povinného civilního sňatku? Snoubencům, kteří se dnes nechtějí dát oddati v kostele, je dnes cesta k civilnímu sňatku úplně volná. K čemu nutiti ty masy, které, ačkoli jest jim cesta k uzavření civilního sňatku u okresního hejtmanství volná, přece chtějí církevní sňatek, nutiti tedy, aby také si přáli civilního sňatku? Tu nemůžeme dojíti k jiné odpovědi, nežli že se do naší sociální bídy vnáší ještě nálada kulturního boje. Také v ohlašované předloze na uvolnění § 144 je nálada kulturního boje. Nehledě k tomu, že poslední sčítání lidu v našem sudetsko-německém táboře, ale také v českém táboře v Čechách dává mnoho látky k přemýšlení, že by tím snad, pokud jde o dorost, měl býti zákonem ustálen stav, který ve svých účincích zahajuje nerušené stárnutí, ba vymírání národů.

Nálada kulturního boje! Právě tak je tomu s osnovou ministerstva školství o správě a udržování škol, která se stala předmětem veřejné diskuse. Chtěl bych připojiti, že jsem tím byl trochu příjemně překvapen. Neboť dosud vydávána byla nejpronikavější školská ustanovení jednoduše nařízením, od Habrmana až do nynější doby, v době demokracie. Ale nemohu si pomoci, vidím také v této osnově, procházíme-li všechny její příslušné paragrafy, prosvítati ducha kulturního boje, i když se říká, že to není úmyslem.

Dříve nežli budu tuho myšlenku dále rozváděti, budiž mi dovoleno malé odbočení. Jednou z hlavních příčin naší hospodářské bídy, které jsem se krátce dotkl, je zcela určitě - řekli to již tak mnozí - naše zahraniční politika. Tu chtěl bych poukázati na událost posledních dnů v naší zahraniční politice, vyličovanou jako tak velkou a vítěznou. Může býti, že má za účel odvrátiti trochu pozornost od viny zahraniční politiky na naší hospodářské bídě. Věc vyučována je jako vítězství takovým způsobem, aby nebylo zřetelněji slyšeti volání "chléb a práci", zaznívající ze sterých hrdel. Míním trojspolek, který ministr věcí zahraničních vytvořil. Malá Dohoda se vytvářila v politicky-vojenský trojspolek, má se dokonce státi jediným celním územím. Vzpomínáme při tom ihned na to, jak dr. Beneš rozdmýchal evropský odpor proti plánu celní unie německo-rakouské, aniž tomu je potřebí něco dále připojiti. Tato nová Malá Dohoda bude nyní představovati evropskou velmoc.

V hospodářském směru se tímto novým trojspolkem u nás nic nezlepší, to možno říci již dnes. Dva státy, se kterými Československo uzavřelo nový trojspolek, nepředstavují pro nás žádné, hospodářské doplnění. Československo souvisí hospodářsky v prvé řadě s Německem, s Rakouskem a Maďarskem. Statistika o vývozu a dovozu aneb o cizineckém ruchu aneb o návštěvě našich světových lázní a hospodářských účincích a steré jiné věci dokazují to vždy znovu. Z toho by přirozeně následovalo, že zřetel k hospodářským poměrům ve vlastní zemi přepokládá přátelské hospodářské stanovisko k těmto třem státům, a předpokladem pro přátelské hospodářské stanovisko je zase přátelské politické stanovisko. Poněvadž však ministr věcí zahraničních je nejvěrnějším následovníkem Francie a poněvadž u něho trvá také osobní nechuť proti těmto třem státům, nedošlo dosud k tomu a nemá k tomu také dojíti. Zahraniční politika dr. Beneše byla od samého počátku k těmto třem státům nevlídná, proti Rakousku často nevlídná až do pokoření. Poslední událostí v této řadě je mnoho zveličená aféra hirtenberská. To bylo tak pravým doplněním. Nota, kterou Francie a Anglie na štvaní Československa zaslaly do Rakouska, je velmi příznačná. Snad neměla býti vůbec uveřejněna, patrně se však Italií dostala na veřejnost. Je svým tónem tak zahanbující a neslýchaná pro Rakousko, že dlužno se diviti, že dnes ještě je taková nota v diplomatickém styku možnou. Na druhé straně je zahanbujícím pro tyto dva veliké státy, že tak naběhly štvaní Československa, a nyní také zjevně od toho ustupují.

Chování Československa bylo proti Rakousku nevlídné do krajnosti, bylo však také nevlídné oproti Maďarsku. Je to souvislý řetěz od samého počátku. A oproti Německu? Mám před sebou noviny, které přinášejí místo z článku v "Prager Rundschau" od ministra věcí zahraničních dr. Beneše, tento článek tak řinčí šavlí proti Německu, že ho lze čísti jen s rozhořčením. Uvádí se dokonce příští jeviště války, jímž má býti naše sudetsko-německé území. Nehledě k důsledné nevlídnosti oproti Německu, která je zde hnána na ostří, protestujeme proti takovémuto řinčení šavlí ministra věcí zahraničních. Ostatně není prozatím viděti, jak velikou bude tato velmoc nového trojspolku ve skutečnosti. V obou státech tam dole jest odedávna politický zmatek. Lákalo by rozváděti to trochu obšírněji, ale nemáme se vměšovati do poměrů cizích států, jak Rumunska tak Jihoslavie. V posléze zmíněné zemi obzvláště je nálada Chorvatů proti Srbům, která již není daleka od rozchodu. Jedno může to ovšem míti pro nás za následek: Nikdo neví, jak ještě dopadne poměr Italie k Jihoslavii; nový trojspolek pro nás vytvořil nebezpečí, že naši vojíni ze sudetského území mohou se tam dole státi obětí děl. Varujeme již nyní před tím. Hospodářská nouze měla spíše vésti k tomu, aby se provedlo něco jako jakási revise zahraniční politiky tří jmenovaných států, ale právě k tomu nedojde, a nyní vytvořen byl tento zjev vítězství, nový trojspolek, aby se snad někdo tím dal zmýliti, jakoby ode nebylo tisíceré volání po chlebu a práci.

Abych se nyní ještě jednou vrátil k osnovám o školské správě a zakládání škol, jeví se mi jako další značný krok od beznáboženského státního školského monopolu k úplné přeměně školy v laickou a tudíž jako znásilnění svědomí těch mas státních občanů, kteří školu chtějí zakládati na světovém názoru a náboženství. Tento poslední moment chtěl bych obzvláště zdůrazniti, neboť jsme v demokratickém státě. Někdejší Habrmanovy výnosy a také malý školský zákon ponechaly poslední zbytek náboženského momentu ve školském životě, ale tak, že učitel a žáci vidí se vyznáni, aby se přes tento moment přenesli. Nyní má se státi další krok k odstranění tohoto posledního zbytku. To se projevuje v tom, že poslední zástupci církve mají býti ze školní správy v zemské školní radě odstraněni. Konfesijní školství na Slovensku má býti odstraněno, osud našich soukromých škol v našem sudetském území, které se zakládají na náboženském vyznání, stává se nejistým. Prohlašujeme naprati tomu, že náš cíl zůstane stejný, což před několika dny v Německu žádal říšský výbor německonacionální strany, nikoli snad centra, jež naší straně je nejbližší. Tato usnesení zní doslova: "Škola našeho národa může býti jen křesťanská; ježto křesťanství však může býti uskutečněno jen v konfesi, žádáme, aby náš národ obdržel zase konfesijní školu jakožto pravidelnou školu neobmezeně zpět: katolíkům katolickou školu, protestantům protestantskou školu!"

Chtěl bych říci, aby to také,Jisté německé kruhy u nás vzaly na vědomí. To zůstane navždy naším ideálním požadavkem. Dokud však musíme míti školy, jaké jsou nyní, dotud klademe následovní požadavky, a to se stanoviska demokracie: Zamítáme bezpodmínečně náboženský monopol státní školy a státní školský monopol vůbec, jakož i každý vývoj, který vlastně směřuje k tomuto konečnému cíli. Teto beznáboženský státní školský monopol prohlašujeme za znásilnění a za bezpráví na rodičích, na svědomí těch rodičů, kteří žádají náboženskou výchovu pro své dítky ve školách, a konečně také s demokratického stanoviska. Rodiče jsou prvním povolaným činitelem, jenž určuje ducha, jaký má panovati ve škole. Prohlašujeme dále temno školský monopol za znásilňování práv církve. Nemusím věru nic říkati o nesmyslu, jakoby církev a její orgánové chtěli opanovati školu. To je stará povídačka. Ale církev zanedbávala by úkol Pánem jí svěřený, kdyby někdy se zřekla toho, aby vykonávala vliv na mládež a na školu v tom smyslu, aby se naplnilo slovo, které před dvěma tisíci lety vyslovil největší všech pedagogů pro všechen svět a tudíž také pro Československo: "Nechte maličkých přijíti ke mně a nebraňte jim!"

Dále žádáme uskutečnění zásady, na kterou jsme tolik pyšni: Věda a její učení jsou svobodné. Za toto slovo bylo kdysi bojováno, činíme na ně nárok také pro sebe. Ostatně není žádné západoevropské kulturní země, ani Francie v době největšího kulturního boje, která by měla beznáboženský státní školský monopol. Také ve Francii je dána plná příležitost k rozvoji nábožensky založeného školství, víme, že v širých krajinách Francie tato školství, jež tamní katolíci si ovšem soukromě sami vydržují, daleko předčí beznáboženské školství státní.

Druhá věc, kterou žádáme s demokratického stanoviska, je, že náboženský moment v našich školách musí zase do stati alespoň to postavení,.aby rodičům nábožensky smýšlejícím bez znásilňování svědomí bylo umožněno svěřovati své děti těmito školám. Přestati musí jakýkoli sklon ke kulturnímu boji v těchto školáci, v jejich provozu, v jejich učebnicích a v jejich správě. Při této příležitosti dovoluji si pana ministra školství na něco upozorniti. Pro německý katolicky orientovaný lid u nás existuje katolická školská organisace, je také státně jako spolek uznána. Tato organisace representuje státní občanstvo alespoň 300 tisíc osob. Vedení této organisace zaslalo opětovně ministerstvu školství podání, ve kterém sepsány jsou minimální požadavky pro tuto mohutnou, katolicky orientovanou část obyvatelstva, které vlastně neznamenají nic jiného nežli stav quo ante. Ale podání nebyla uznána hodnými ani odpovědi. 300.000 státních občanů zaslouží v demokracii, aby se na jejich přání odpovědělo, ne-li ano, tedy alespoň nikoli!

žádáme dále, abychom, dokud máme školy, jaké jsou nyní, pro své soukromé školy dostali bezpečnost a podporu. Nenutíme tam nikoho, chceme úplnou volnost a demokracii, chceme ji také pro sebe. Žádáme, aby takovéto školy nerušeně mohly býti zřizovány tam, kde je dostatečný počet žáků, kteří na to činí nárok. Dérerova osnova dává k tomu analogii. Jistý paragraf praví o školství na Slovensku: "Kde jsou veřejné konfesijní státní školy, musí býti zřízena státní nekonfesijní škola, když 30 dětí nechce navštěvovati konfesijní školu." To je konečně zásada. Nejdeme ani tak daleko ve svůj prospěch, žádáme jen, aby se našim konfesijním soukromým školám nečinily ve vývoji zbytečné obtíže. Ovšem žádáme také pro své konfesijní soukromé školy s právem veřejnosti - neboť jsme přece poplatníky jako všichni druzí - státní podporu v poměru k počtu žáků.

Z českého tábora slyšíme všude o těchto obou školských návrzích také výrok, že nám Němcům vycházejí příliš vstříc, a skutečně se v českém táboře proti tomu pracuje. Slavný senáte! Školská samospráva, aby každý kulturní národ své školy sám obstarával, jest a zůstává naším nezadatelným požadavkem. Od toho neupustíme. Ta však není požadavek, jehož splnění si po případě myslíme teprve v nedozírných dobách, nýbrž chceme se ho domáhati již dnes. Ale školská samospráva není v těchto osnovách vůbec obsažena. Jestliže by se však tyto osnovy měly také zase octnouti zpět v zásuvkách, pak mají přece býti popudem k tomu, abychom z tábora své strany opětovně hájili cílevědomě tento požadavek, aby se různé německé strany, ve které jsme nyní roztříštěni, v tomto bodě sobě přiblížily tak, aby společně mohly pracovati na dosažení tohoto společného cíle.

Říká se, že školská samospráva Němců a Maďarů byla by začátkem rozdělení státu. To je logika, kterou nelze pochopiti. Sama o sobě není tato myšlenka zajisté neloyálností oproti státu, naopak, kulturní uspokojení bylo by mostem ke státu. Žádný kulturní národ nemůže se zříci majetku vlastní školy. V této souvislosti chtěl bych poukázati na potíže, které nemohu pochopiti, umožniti totiž německým dětem německou školu. Příklady na Šumavě, na Hlučínsku atd. jsou nám známy. To je moderního státu zcela nedůstojné. Žádný kulturní národ nemůže se zříci majetku vlastní školy, žádný kulturní národ nebude však také jinému národu tento majetek záviděti. Také pro nás sudetské Němce musí a má bez rozdílu stran platiti slova: Chceme míti svou vlastní školu! (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Měchura.

Sen. Měchura: Slavný senáte! Jestli se v této rozpočtové debatě ujímám slova, činím tak proto, abych poukázal všeobecně na stávající zemědělskou krisi, která neúprosně řádí na našem venkově. Nejtrpělivějším živlem všech národů jsou jistě v první řadě zemědělci. Dlouhé utrpení a ponižování vychovalo v nich tuto vlastnost a nechuť ke všemu, co vybočuje z klidu a pořádku. Když už život zemědělců za starých dob nestál za nic a každý byl ohrožen, na své existenci, docházelo k selským bouřím a revoltám. Nebýti tohoto, nebylo by přišlo smrad tak brzy ke zrušení nevolnictví a robot. Náš zemědělec rád pracuje, je ducha konservativního a má zejména dnešní svůj český stát rád, ale velmi těžko nese, že ve svém státě nově utvořeném se nemůže uživiti a musí vyráběti zemědělské produkty, bez nichž žádný ve státě se neobejde. Prodává své výrobky za polovici své režie a není divu, že dnes je téměř 80% zemědělců přetíženo dluhem, že čekají, kdy jim bude jejich majetek exekučně prodáván. Tvrdím a právem, že není svobody selského stavu. Ne proto, že trpí, že je mu zle, že bída a nouze sužují, na to je náš venkovský zemědělec zvyklý a dovede se uskrovniti na míru nejmenší. Proto není svobody pro zemědělský lid, protože bude zanedlouho tisíce případů, kde bude mnohým zemědělcům prodávána půda i s chalupou, neb není možno, by se mnozí při své nejlepší píli na těchto malých usedlostech udrželi. Zamysleme se nad tím, padne-li ohromná řada samostatných zemědělských usedlostí. Do čí rukou přijde tato půda? Kam s lidmi vyhnanými z chalup a statků? Jaký bude příští sociální vývoj národa, jehož střední stav pomalu zmizí? Jaký bude vývoj státu, jehož národ nebude svobodným držitelem národní půdy? Či dosud národ nechápe významu půdy v rukou pracovitého, trpělivého a obětavého zemědělského lidu našeho venkova? Jak se udrží myšlenka státní u lidu, který pozbude víry ve spravedlnost státu a národa? Všimněme si v poslední době, jak jiné stány chtějí přispěchati na pomoc zhroucenému zemědělci. Francie na př. věnovala v posledních letech na záchranu zemědělců přes 300 mil. franků. V Rakousku, ba i v tom Německu začínají jinak pohlížeti na zemědělce. Náš zemědělec nežádá od státu a ani nechce žádných milodarů a subvencí, stačilo by mu, aby byl za svoji práci spravedlivě odměňován tak, aby se mol částečně se svoji rodinou uživiti a aby nemusil každého roku dělati nové dluhy.

Mluví se zde o rozpočtové rovnováze. Pochybuji o ní, neboť není možno, v této těžké době počítati s příjmy, které mají zaplatiti zemědělci.

Věřím pevně, že všem složkám našeho národa se v této době daří špatně. Poukazuji však na pravdivé heslo "nemá-li zemědělec, nemá nikdo". Kdyby bývala byla kupní síla mezi venkovským lidem, bylo by se všeličemu zlému v našem státě zamezilo. Především nebylo by tolik nezaměstnaných na venkově, nebo ti se v lepších letech živili prací u zemědělců. Má-li naše vláda počítati s tím, že zemědělský lid dodrží své platební povinnosti vůči státu, musí se v první řadě postarati o to, aby mohl zhodnotiti své výrobky. Dosud se však náš zemědělec, bohužel, nedočkal a musil klidně přihlížeti k tomu, jak z ciziny se dovážejí všechny výrobky, které on nemůže zpeněžiti. Do dnešní doby se vůči našemu zemědělci postupovalo tak, že bylo-li by potřebí zavésti jakoukoliv daň, vždy to byl zase především zemědělský lid, který daně musil platiti. Má-li se opravdu přijíti včas na záchranu zemědělství - tj. hlavního pilíře našeho státu - upozorňuji naši vládu, aby okamžitě chopila se radikálního řešení, a to především snížení úrokově míry ve větším rozsahu, než jak je navrhováno. Parita cen zemědělských s průmyslovými, včasné zabezpečení cen zemědělské sklizně, okamžitá revise podpor v nezaměstnanosti a zamezení nezřízené politické agitace s nimi, okamžité zastavení exekucí zemědělských usedlostí, prodloužení promlčecí lhůty na splácení úroků ze 3 na 5 roků, neboť peněžní ústavy ke konci žádají zaplacení úroků a nejčastěji splátku kapitálu.

Jako nejdůležitější bod uvádím naší slavné vládě na paměť, jakým způsobem chce vyřešiti otázku vyvazení našich zemědělců z dluhů. Bylo by potřebí okamžité zvláštní akce, která bude znamenati ozdravění nejen zemědělství, ale i celého národohospodářského života. Vždyť samo zemědělství má 20 miliard dluhu. Věřím, že naše slavná vláda má dobrou vůli řešiti tyto těžké problémy, nechť si však uvědomí, že tyto požadavky musí řešiti ihned. Snad nikdy nesledoval venkovský lid každý pokrok naší vlády, jako dnes, a proto je nutno, aby ukázala, že vládne pro lid, a ne proti němu.

Mohl bych uváděti zde velkou řadu daní nespravedlivých, které musí zemědělci platiti, ale vím, že všechny tyto věci se nedají ihned vyřešiti. Uvádím jen daň z vína, která po převratě byla stanovena z 1 litru 1.60 Kč. Znamenalo to 10% z ceny za 1 litr vína, jenž tenkrát stál od 16.- Kč výše. Dnes tato daň trvá z neztenčené výši, přes to, že zemědělec prodává vína za 4 Kč. Vedle těchto požadavků je nutno přistoupiti a okamžitě vyřešiti zákaz dovozu z ciziny hovězího a vepřového dobytka. Doufám, že nejsme státem, který má tolik peněz, by mohl kupovati v cizině, aniž se stará o odbyt svých výrobků.

Nejvíce se zatěžuje zemědělství sociálním pojištěním, které by mělo býti novelisována a mělo by býti dobrovolné. Z tohoto pojištění nemá zemědělec nic, musí platiti pojištění za své zaměstnance, kteří nedostanou z něho teprve nic. Doufám, že naše vláda je si dobře vědoma v dnešní těžké době této velmi vážné situace, že okamžitě přistoupí k řešení těchto vážných požadavků; zachrání tak nejdůležitější složku našeho národa, a tím i zároveň stát. Věřím pevně, že všechny politické strany znají též dobře situaci venkovského lidu a že budou podporovati každou snahu o vyřešení této situace. Je mi dobře známo, že za Rakouska všechny politické strany české stály sobě blíže, zejména v dobách válečných, kdy byl český národ silně pronásledován. Dnes si v našem státě nemůžeme však porozuměti. Snad se tak stane, až to pravé heslo "Svůj k svému" se uplatní ve všech složkách, neboť opravdu musí přijíti k tomu, že zemědělec, zemědělský dělník a každý, kdo s tímto stavem cítí, musí pracovati pro společnou frontu zemědělského lidu, neboť jen takovýmto jednotným postupem zachráníme sebe a stát.

Nedivte se, že každý, kdo mluví oposičně na našem venkově, získává důvěru a nachází nespokojenost vůči vládě. Lid již věří všemu, neboť myslí, že se mu hůře dařiti nemůže, ať spravuje již tento stát kdokoliv. Apeluji proto s tohoto místa na naši vládu, která je složena téměř ze všech stran, by okamžitě přistoupila k řešení této důležité akce na záchranu stavu zemědělského a tím i státu. Věřím, že, bude-li na všech stranách jen trochu dobré vůle, dá se tento těžký problém vyřešiti.

Zmíniti se musím ještě o novém zákoně pro autobusovou dopravu. Nová tato daň nepřinese pro státní pokladnu nic, neboť dvě třetiny majitelů autobusů auta odhlásili a ti, kteří zbyli, nezaplatí daně, které se platily dříve; za to je velmi poškozeno obyvatelstvo, zejména na venkově, které má daleko ke dráze a svým okr. městům, neboť nebude míti žádného spojení. Tímto zákonem bylo zbaveno velmi mnoho dobrých občanů i majetku vůbec. Dali totiž svůj majetek na zakoupení autobusu a nyní mají tuto živnost úplně znemožněnu. Zákonem tímto byl poškozen nejen stát, nýbrž i velmi mnoho majitelů autobusů a občanstvo. Navrhuji, aby vláda zákon tento předložila k novelisaci a aby se upravil tak, by nebyl nikdo poškozen.

Naříkáme neustále na těžkou finanční situaci státní pokladny, ale přece téměř po 5 let stát podporoval stavbu přepychových vil a domů, zejména ve městech, kde nyní se ukázalo, na př. v Brně, že je přes 4.000 bytů prázdných. Mimo to stát převzal záruku za tyto stavby, která činí asi 6 miliard, a jistě bude po většině tuto záruku platiti, ovšem lidem, kteří si tyto přepychové stavby mohli zaříditi sami na své náklady. Žádám, aby vláda vyšetřila tyto majitele, záruky státní odřekla a těm, kteří jsou majetní, uložila ve splátkách vraceti příslušné částky.

Jak působí na venkově tyto přehmaty vládní, když se na jedné straně vyhazují pro velmi majetné lidi statisíce a venkovskému zemědělci se prodává za nezaplacených 50 Kč poslední jalovice? Všichni řečníci si stěžovali dosud na neudržitelnou situaci v našem státě, protože jsme všichni přesvědčeni opravdu o této bídě našeho občanstva. Přikročme společnou rukou k tomu, aby se ihned započalo se záchrannou prací na topící se lodi, na které, nebude-li započato ihned, utopí se celý národ.

Volám důrazně k vládě a k vám, vážení pánové, neprodlužujme dobu ani o minutu a přikročme ihned po vyřízení rozpočtu k jednání, ze kterého by vyšla nejlepší myšlenka, jak okamžitě pomoci našemu občanstvu z nezaviněných dluhů, neb doba ještě horší se ukáže v příštích měsících, kdy nebudou míti co jíst ani zemědělci.

Nerad bych, aby po přijetí rozpočtu tyto všechny námi ze v senátě přednesené stížnosti zůstaly jen ve stenografických protokolech nepovšimnuty a aby pak netvrdili lidé pravdu, že se zde hodně mluvilo, ale nic neudělalo. Záleží tedy na vládě, aby si tyto téměř stejné a opravdu oprávněné stížnosti vzala k srdci a zařídila vše a navrhla, čím by se dalo našemu lidu pomoci. Kdy by naše požadavky zůstaly oslyšeny, tvrdím, že mnohý z nás nebude chtít napříště do takovéto politiky jíti.

Vláda by měla uděliti okamžitě zejména na jižní Moravě povolení ku pěstování tabáku, neboť z tohoto produktu by mohlo naše zemědělství něco vytěžiti. Nemusíme dovážeti z ciziny všechny podobné výrobky, které můžeme si vypěstovati sami. (Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví.)

Slavný senáte! Doufám, že všem je dobře známo, že je spousta nezaměstnaných, zejména průmyslových dělníků. Co s nimi? Nezávidíme jim státní podpory, která ani zdaleka jim nenahradí bývalý výdělek, ze kterého svoje rodiny živili. Co dále? Stačíme to platiti ze státní pokladny? Musím poukázat na nezaměstnané na venkově, kteří jsou na tom nejhůře, neboť nedostávají kromě chlebenkových lístků ničeho, a to znamená asi 10 Kč týdně. Co s tím má tlaková rodina začít? Obce je podporovati nemohou, neboť jsou přetíženy investičním dluhem, a má-li některá obec nemovitý majetek, jako pole v nájmu, občané neplatí, poněvadž nemají čím; pak zde zůstávají obce úplně bez příjmů, nedostávají žádných obecních přirážek, neboť lidé neplatí daně. Bylo by dobře, kdyby vláda vyšetřila ve všech okresech, kde je mnoho nezaměstnaných, co by se tam mělo dělati, a dává-li již stát téměř jednu miliardu na nezaměstnané, ať se něco na to přidá a dá se práce lidem, kteří by rádi pracovali.

Na zaměstnanost v průmyslu nečekejme, neboť kapitalisté dříve svoje továrny neotevrou, dokud nebudou viděti pro sebe veliké zisky. Kdyby se bylo vydobývalo na těchto bursiánech, továrnících včas placení daní, byli bychom měli dnes na nezaměstnané dosti peněz. Tito zůstávali daně dluženi, až se jim na konec musely odepsati. Tak se to dělalo všude. Je tedy nu no dnes na všech stranách šetřiti a zase jen šetřiti. Pak se snad situace státní pokladny přece jen zlepší. Je dobře, že se ustavila úsporná komise, ale je nutno, aby se častěji scházela a jednala, neboť lid čeká na výsledky. Nemáme jen nezaměstnané dělníky, nýbrž i velmi mnoho nezaměstnané inteligence. Co s ní? Je nutno vyřešiti otázku přestárlých a poslati je do pense, aby i jiní našli obživu. Mnoho zemědělců dalo svým synům vzdělání. Poslali je na studie, poněvadž neměli pro ně majetek, ale dnes - poněvadž po studiích nemohou najíti místo mají je doma. Velmi mnoho těžkých otázek musíme řešiti a proto je nutno přikročiti ke společné, opravdové práci za součinnosti všech, kteří mají dobrou vůli, neboť opravdu ve 12. hodině zachraňujeme náš národ a stát. (Potlesk.)