Schůze zahájena v 9 hodin 54 minut

Přítomni:

Předseda: dr. Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr. Heller, dr. Hruban, Kahler, Klofáč.

Zapisovatelé: dr. Karas, Pichl.

125 senátorů podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři Bechyně, dr. Czech, dr. Dérer, dr. Franke, dr. Spina.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr. Šafařovič; jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Oznamuji, že dal jsem dovolenou na dnešní schůzi sen. Janíkovi, dále sen. Doudovi, Fidlíkovi a Hajníkové.

Tiskem rozdáno:

Tajemník senátu dr. Šafařovič (čte):

Tisk 991. Zpráva výboru živnostensko-obchodního, zahraničního a rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu zákona, jímž se určuje pro další léta výše státních záruk za vývozní úvěry, které smějí poskytnuty býti podle II. Hlavy zákona ze dne 16. července 1931, č. 121 Sb. z. a n., o podpoře zahraničního obchodu (tisk 985).

Zápisy o 192. až 194. schůzi senátu N. S. R. Čs. vyloženy byly podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným panem senátorem podány písemné námitky, pokládají se zápisy ty za správné a budou vytištěny.

Z předsednictva přikázáno:

Výboru imunitnímu:

Žádost kraj. soudu trestního v Brně za souhlas k stíhání sen. inž. Marušáka pro přečin proti bezpečnosti cti (č. 8227)

Předseda (zvoní): Budeme projednávati denní pořad.

1. Zpráva rozpočtového výboru o usnesení poslaneckej snemovne (tisk 976) k vládnemu návrhu štátneho rozpočtu republiky Československej a finančného zákona pre rok 1933. Tisk 990.

2. Zpráva rozpočtového výboru o státním závěrečném účtu republiky Československé za rok 1931 spolu s účty státního bytového fondu a dávky z majetku. Tisk 980.

Budeme pokračovati v rozpravě o druhé, kulturní a sociální části rozpočtu, zahájené ve 196. schůzi senátu dne 22. února 1933.

Uděluji slovo dalšímu řečníku, panu sen. Hanckovi.

Sen. Hancko: Slávny senát! Preto, že koalícia vo vládnom návrhu štátneho rozpočtu žiadne zmeny nepripúšťa a že stanovisko k nemu zástupci Hlinkovej slovenskej ľudovej strany, v mene ktorej mám česť aj ja tu hovoriť, už tak v posl. snemovni, oko aj v rozpočtovom výbore, ale aj v pléne tohoto zákonodarného sboru vystižne konkretizovali, meritórne sa s ním zaoberať považujem za zbytočné, lebo bolo by to zbytočným plytvaním času a energie.

Použijem tejto príležitosti k tomu, aby som v záujme dobrej veci poukázal na tú ťažkú nemoc, ktorá bytnosť našej štátnej samostatnosti od samého prevratu v samých koreňoch -života tak nebezpečne podožiera a ničí.

Slávny senát! Vládny centralistický režim dôsledným forsírovaním protináboženského smeru a z tohoto potom už veľmi plodne rodiacich sa protináboženských vášní, straníckopolitickej predpojatosti, zášti, nenávisti, a aj pomsty proti írečitým roduverným Slovákom a mimo toho Slovensko ešte aj rečovo ubíjajúcim, ale hlavne hospodársky vykorisťujúcim, v pravom slova smysle ožobračujúcim a slovensky národ takto v samej existencii ohrozujúcim riadením štátnej správy, vykopal v republike našej za 14 ročného jej trvania medzi Čechmi a Slovákmi hlbokú a nebezpečnú prepásť. Je to zaiste veľmi trápnym a pre nás všetkých aj dosť boľastným, keď, a tieto veci tu tak otvorene pretriasam, lenže ak naše vnútorné rozhárané pomery konsolidovať chceme, z najvyšších pohnútok vlasteneckých treba je pravú diagnózu ťažkej nemoci našich vnútorných pomerov práve v záujme ich ozdravenia s veľkým sebazaprením a trpezlivosťou ustáliť a bez okolkovania verejne povedať, že vnútorné pomery v našom štáte boly práve tu spomenutými metódami spravovania štátu až povážlivo rozhárané a rozviklané.

Účinky centralistického vladárenia vyvrchoľujú už dnes v tej nebezpečnej situácii, že miesto vzájomného dorozumenia, zblíženia a sbratrenia dvoch štát tvoriacich národov sú tieto navzájom až veľmi príkre odcudzené. Dospeli sme skutočne do toho štádia, že vládne centralistické kruhy republiky na roduverných Slovákov zaslepenou, ba až fanatickou, straníckou predpojatosťou, nedôverou, možno povedať aj pomsty plnou nenávisťou pozerajú a v tomto duchu aj agendu celej štátnej správy riadia. Slovensky národ zas práve proti tomu režimu, ktorý ho od samého prevratu v každom ohľade dôsledne ničil a porážal a ktorý potom už zapríčinením práve týchto ostrých protiv medzi Čechmi a Slovákmi tak hlbokú prepásť vykopal a prihrbil. (Výkřiky sen inž. Wintra.) Zatajovať, okrašľovať alebo so spupnou straníckosťou zmalicherňovať toto chúlostivé položenie bolo by prinajmenej nielen hriešnym sebaklamom, ale aj vedomým zavádzaním a klamaním tak žijúceho, ako aj budúceho pokolenia.

Treba je toto hlasne zdôrazniť práve s tohoto miesta, najmä v dnešných kritických časoch, aby sa rozhodujúcim, ale aj plne zodpovedným vládnym kruhom ešte aspoň v dvanástej hodine, kým ešte, hádam, nie je neskoro, oči otvorily.

Centralistický politický režim, ktorý v našej novej vlasti miesto vzájomného zbližovania a dorozumenia Čechov so Slovákmi učil a vychovával vždy len falošne upodozrievať a ubíjať Slovákov práve pre ich roduvernosť, ba pomstia sa na nich len preto, že si svoju po otcoch zdedenú mieru, reč, svojráznu národnú mentalitu, chlieb a v celku existenciu svojho slovenského národa verne a statočne bránia, hovorím, že takýto politický režim je pre štát nanajvýš škodlivým, ba rovno skazonosným je preto nevyhnutnou potrebou, aby z republiky našej čo v najkratšom čase bol aj odstránený.

Centralistický vládny režim zlikvidovaný musí byť v republike našej hlavne preto, lebo systém tento, ako sa v živote dokázalo, neboť sceľujúcim, ale rozkladným, neboť teda konsolidujúcim, štátotvorným, ale štát oslabujúcim, štátoborným. Veď práve ten výsledok jeho pôsobenia, že miesto zblíženia, dorozumenia a sbratrenia dvoch štát tvoriacich národov, sú tieto dnes až v povážlivej miere rozvadené a navzájom odcudzené, je toho makateľným dôkazom.

Hej, páni centralisti A toto ste vy veľmi prenikavým hlasom napokon ešte aj za štátotvornú prácu vyhlasovali! Takto ste vy teda tú kýženú československú vzájomnosť vypestovali! A pri vašom na úkor štátu seba obohacujúcom straníckom vlastenčení odvážili ste sa ešte aj to trúfať, ba si to rovno aj nárokovať, aby toto vaše politické hazardovanie urodilo ešte aj ovocie lásky, prítulnosti, ba ešte a, povďačnosti slovenského národa tak k vám samým ako aj k režimu, pod kepienkom ktorého ste vy práve proti Slovákom tak bezohľadne postupovali.

Je len samozrejmé a logické, že takýmto počínaním vládne centralistické kruhy lásky, prítulnosti, oddanosti zo strany sebavedomých, nezapredaných, roduverných Slovákov nikdy získať nemohli, asi ho takto nikdy ani nezískajú, čím ale nesmierne trpia práve výsostné záujmy štátu samého. (Tak jest!)

Dôvera voči centralizmu je v slovenskom národe do koreňa otrasená (Tak jest!), čím, veľactení pánovia, otriasa sa dôvera jeho v konečných výsledkoch aj k samému štátu, že pán minister Dérer ešte aj takejto povážlivej našej vnútornej rozháranosti a k tomu ešte aj v tak hroziacich časoch svetového vrenia, keď - ako príznaky ukazujú, stojíme na rozhraní dejín - oznámením úmyslu uzákonenia takých školských osnov, ktorými chcel by rozvrátiť a zničiť práve cirkevné školy na Slovensku, ktoré si slovenský národ cez stáročia krvopotne vybudoval a ktoré sú mu tak milé a drahé, aké drahé a milé môže byť len najmilšie dieťa pre vrúcne milujúcu matku - odvážil sa rozbúri najviac verejnosť celého Slovenska, považujeme to za nový dôkaz, že centralistickým kruhom na skonsolidovaní vnútorných našich pomerov štátu nášho nezáleží, ale opačne, kruhy tieto, ako to aj s tohoto prípadu vidíme, usilujú sa vyvolávaním nových treníc a zápasov už aj beztak vo veľkej miere jestvujúce protivy medzi Slovákmi a Čechmi ešte ďalej vyostrievať a stupňovať. Pretože nám na vytvorení pokojných pomerov v našom štáte záleží a pretože v oznámenom úmysle uzákonenia školských osnov mimo ohrozovania eminentný ch životných záujmov slovenského národa vidíme ešte aj akoby úmyselnú provokáciu k vyvolaniu otvoreného kultúrneho boja, tým ale hneď aj ďalšie roznecovanie zápasu medzi Čechmi a Slovákmi, Hlinkova slovenská ľudová strana sa proti týmto osnovám školským čo najrozhodnejšie ohradzuje. Odmietame tieto osnovy mimo už uvedených príčin aj z príčin kultúrnych, národných a stavovských, z následovného:

1. Osnovy tieto nezabezpečujú rovnaké práva všetkým školám a všetkým vrstvám obyvateľstva ohľadom ich kultúrnych potrieb podľa vlastného svetového názoru, zrejme favorizujúc menšinu, stojacu na požiadavku akonfesíjnej školy voči väčšine, stojacej na základe školy konfesíjnej, sú nedemokratické.

2. Sú zrejme namierené proti existencii viactriednych škôl cirkevných, vyhlasujúc ich za zbytné, nemajúce práva na verejné prostriedky, kým na druhej strane akonfesíjnej jednotriedky majú byť ako nezbytné vydržiavané z prostriedkov verejných.

3. Neuskutočňujú demokratický ideál školstva individuálny, tým školy diferencovaný podľa svetového názoru, lež zmechanizujú výchovu v akejsi jednotnej škole bezfarebnej, sú teda v základných výchovných princípoch pomýlené, proti pedagogické, a poneváč sa takejto jednotnej škole bránia ³/₄ milióna voličov Slovenska podľa plebiscitu školského, prevedeného r. 1924, sú oktrojom, čo sa protiví demokratickým zásadám, na ktorých je budovaný náš štát československý.

4. Poneváč vylučujú zo školskej správy zástupcov cirkvi, právnej udržiavateľky dvoch tretín školstva na Slovensku, sú teda aj po tej stránke nedemokratické a okrem toho aj nespravodlivé a nedôsledné, lebo odporujúc virilnému vraj zastúpeniu cirkvi vo správe školstva, zaslúženému a osvedčenému tisícročnému činiteľovi kultúrnemu a výchovnému - dosadzujú virilným právom do školskej správy zástupcov úradu politického, ktorých prítomnosť síce v -správe školstva je účelná, ale prítomnosť zástupcov cirkvi ako mandatárky státisícového zástupu rodičovského i podľa demokratický ch zásad musí byť tiež požadovaná. Cirkvi toto zastúpenie virilným právom nesporne patrí, dôrazne sa ho dožadujeme. Štát, ktorý to neuznáva, podkopáva pod sebou pôdu. (Souhlas.)

5. Návrh v podstatných veciach okliešťujú dosavádne práva udržovateľov cirkevných škôl, ich dosavádne ťarchy v ničom nezmenšujú, ba obmedzujú ich vlastnícke práva na súkromný majetok, čo sa protiví jestvujúcemu právnemu poriadku v republike.

6. Tieto snahy návrhov vzbudzujú v udržovateľoch cirkevných škôl obavy, že všetky ich dosavádne obeti, vynaložené na rozširovanie škôl, vyjdú na zmar, preto tieto návrhy môžu úplne podlomiť snahy v budovaní národného školstva, lebo nové školské obce tiež nebudú v o nič lepšom položení, než saj cirkvi, čo by bolo katastrofálne pre národné školstvo slovenské, ktorému chýba do 8000 učební. Toto by bol jeden z najbolestnejších dôsledkov týchto návrhov, pravou národnou katastrofou.

7. Miesto vybavenia nižších školských orgánov" čím väčšou právomocou činí návrh opačne, prenáša značnú právomoc s autonomných školských stolíc na menovaný závislý štátny úrad, pozbavuje ich práva voliť učiteľa, je teda protidemokratický.

8. Sú dôvodné obavy, že tento presun pôsobnosti bude na úkor umiestňovania Slovákov v školskej službe. (Tak jest!)

9. Značná časť učiteľstva škôl t. zv. zbytných našla by sa bez chleba, lebo o Jeho prevzatí návrhy nielen ničoho neustanovujú, ba zrovna ho vyhlasujú za zamestnanca súkromného bez nároku na plat z verejných prostriedkov. Nemožno dopustiť túto pohromu na stá učiteľských rodín. Ostatní učitelia t. zv. nezbytných cirkevných škôl pobývajú svojej miestnej definitívy, pevného právneho postavenia, bašty svojej neodvislosti a vydávajú sa v ľubovôľu úradu, prekladaniu pod rúškom služobných dôvodov. Znamenajú úplné podrobenie učiteľského stavu.

10. Návrhy pána ministra školstva vyvolaly rozruch na Slovensku a sú nanajvýš vhodné vyvolať tu, ale aj v celom štáte kultúrny boj... (Hluk a výkřiky. - Předseda zvoní.) čo pokladáme za odvážnu zaťažkujúcu skúšku pre mladý štát a za zlú službu republike. (Hluk a výkřiky.)

Předseda (zvoní): Pánové, prosím o klid! Račte pokračovat.

Sen. Hancko (pokračuje): Konečne sa ohradzujeme proti hlasom... (Hluk. - Výkřiky.)

Předseda (zvoní): Páni kolegové, prosím ještě jednou o klid! Pane kolego, račte pokračovat. (Hluk.) Prosím, pánové, račte zachovat klid! Nemá smyslu takovýmto způsobem se navzájem rozrušovat.

Sen. Hancko (pokračuje): Konečne sa ohradzujeme proti hlasom, akoby školskú otázku nebolo možno inak riešiť, len znížením platov cirkevných učiteľov na Slovensku. (Výkřiky.) Prosím, páni kolegovia, ráčite mňa počúvať aj vy. Zálohy na platy učiteľské dával, dáva a dávať neprestane štát a neštátnym školám v zemiach historických, a to v miere hojnejšej nežli na Slovensku. (Hluk a výkřiky.) Pánovia moji, nenapaľujte sa navzájom. Vážne hovorím, ráčite sledovať dôvody. Tam idú zálohy na platy neštátnych učiteľov do 7 miliárd, na Slovensku len asi štvrť miliardy. Keď bude štát požadovať tieto zálohy zpäť, nesmie ich požadovať jednostranne len od Slovenska, ale ich musí požadovať aj od historických zemí; keď má zastaviť republika vyplácanie ďalších záloh neštátnym školám na Slovensku, musí ich zastaviť aj neštátnym školám v historických zemiach, ak má byť splnené, čo sa sľubuje v úvode ústavnej listiny, že chceme zaviesť v republike spravodlivé poriadky.

Jednostranným rušením dosavádne praxe len voči Slovenku by sa dokázalo, že to, čo povedal kedysi minister školstva Bechyně: "Skôr zahynie republika, než by maly byť pripustené cirkevné školy", bolo nielen neopatrne vykĺznuté slovo, ale myslené doopravdy a že teda všetky reči o snahe, povzniesť Slovensko kultúrne na úroveň českých zemí sú neúprimné. Návrhy ministerstva školstva a prejavy pána ministra vyvolávajú krajnú roztrpčenosť na Slovensku, vo verejnosti učiteľskej i neučiteľskej., nekonsolidujú, ale rozvracajú beztak dosť dezolátne pomery nášho školstva.

Jediným východiskom z tohoto neblahého bludišťa je: prikročiť k organizácii školstva podľa demokratických zásad vzájomným šetrením slobody svedomia a rodičovského práva: ku škole diferencovanej nielen podľa vyučovacej reči, ale aj podľa svetového názoru, platenej štátom bež rozdielu, s čím širším právom činiteľov na výchove priamo zainteresovaných, a to nielen na Slovensku, ale v celej republike.

Slávny senát, aby sme sa už konečne zblížili, my chceme školský zákon tiež, ale chceme, pánovia, zákon, ktorý bude dôkazom smyslu pre demokraciu, ktorý nielen že nebude konfiškovať, ale zabezpečovať, ba ešte rozmnožovať staré, nezabudnuté a vyžité práva slovenského národa v republike. Chceme teda zákon, ktorý bude konsolidovať, a nie zákon, ktorý umelým vyvolaním nevyhnutného rozkladného kultúrneho boja štruktúru nášho štátu práve ešte k tomu v terajších, tak kritických časoch aj v samých základoch mohol otriasť a ohroziť. A preto, veľactení pánovia, ak pán minister školstva vážne zamýšľa školskú otázku riešiť, aby ona už raz konečne a na všetky strany uspokojivo mohla byť riešená, za podklad a východisko tohoto riešenia čo najvážnejšie odporúčame skutočne bratskou láskou práve to stanovisko, ktoré v svojom dejinnom pamätnom spise svetoznámy premiér holandskej vlády Kort Van den Linden, práve ako liberálny štátnik s celou svojou vládou zaujal, a školskú otázku v Holandsku k všeobecnému uspokojeniu katolíkov, protestantov, soc. demokratov a iných tak šťastne vyriešil. (Výkřiky.)

Prosím, teraz rozprávam ja. Hovorím na tomto mieste vážne. A páni kolegovia porád rozprávajú a pán predseda nespraví poriadok.

Předseda (zvoní): Pane kolego, konstatuji, že to byli právě páni kolegové z vašeho klubu, na které jsem byl povinen říditi svůj apel a prosbu, aby zachovali klid. Dělám, co je v mé moci, ultra posse memo tenetur. (Výkřiky sen. Časného.) Prosím znovu vážené pány kolegy o klid a pana řečníka, aby pokračoval ve svých vývodech. (Výkřiky sen: Zimáka.)

Sen. Hancko (pokračuje): Myslím, pane kolego, že ak nie ste pedagóg, tomu nerozumiete, tak vás ľutujem. Ja hovorím ako odborník. (Výkřiky sen. Zimáka.)

Podobný kultúrny zápas, aký sa aj u nás, keď hneď nie aj v otvorenej, ale v chytrácky maskovanej forme, od samého prevratu tiež prevádza, trval v Holandsku bliže sto rokov. Tento neblahý boj ich v sile stále sožieral a znepriateľovaním občana s občanom ich stále povážlivo tiež ničil a oslaboval. Po tak dlhom vzájomnom porážaní sa a, v konečnom výsledku predsa len jalovom, ale tým škodlivejšom straníckom zápolení, dospely konečne všetky proti zaujaté složky národa k tomu jedine správnemu, zdravému a spásonosnému úsudku, že nakoľko jeden druhého ani po storočnom kultúrnom boji presvedčiť neboli v stave, a jeden druhého ako rovnoprávni občania štátu ideové navzájom znásilňovať tiež neboli oprávnení a keďže si doznali aj to, že dieťa, ktoréhokoľvek svetonázoru je v konečnom výsledku predsa len dieťaťom spoločnej vlasti, - na konci s kajúcnou uznanlivosťou vzájomne dospeli zdravému a správnemu úsudku, ako je to aj v tomto pamätnom spise expressis verbis vyjadrené, "že výchova detí je na prvom mieste záležitosťou rodičov a nie je monopolom štátu", čoho sa niektoré kruhy u nás tak predpojato práve teraz domáhajú. Štát môže, ba je aj povinný rodičom v tejto úlohe pomocou prispieť, nikdy ale nemá úlohu rodičov prevziať. Prečo? Lebo aj vtedy, keď niet rodičov, nastupuje mies to nich nie štát, ale poručník. V tomto pamätnom spise hovorí sa ďalej: "U nás" - rozumej v Holandsku - "vedený boj medzi verejnou a súkromnou, totižto konfesionálnou školou je v podstate boj medzi neutrálnym a konfesijným vyurčovaním. V štáte, v ktorom vedľa seba existujú tak rôznorodé životné názory, môže byť verejne vyučovanie len neutrálne. Vrchnosť ale musí byť v náboženských veciach nestranná." Preto teda neutrálne vyučovanie. Ale hovorí sa v ňom ďalej, že: pre veľkú čiastku národa bol však tento spôsob vyučovania neslučiteľný s názormi rodičov o plnení určitých rodičovských povinností. Treba tiež dodať, že nebolo dotknuté právo rodičov voliť si pre svoje deti spôsob vyučovania. Toto právo bolo im dosiaľ poskytované, ale len vo forme akéhosi, štátnym dozorom obmedzeného práva a na druhej strane títo rodičia boli ako daň platiaci občania donucovaní k udržovaniu aj takého školského vyučovania, ktoré bolo pre nich nepotrebným, neprijateľným, inej čiastke národa to ale vyhovovalo." Po čas trvania kultúrnych zápasov, kým bolo v Holandsku neutrálne vyučovanie, štát zaujímal voči udržovateľom konfesijných škôl tiež také stanovisko, aké práve hyperpokrokové kruhy aj v našej republike zastávajú. To jest: "Majte voľnosť, ale svoje vlastné vyučovanie zaplaťte si sami. Mimo toho ale platiť musíte aj na vyučovanie svojich inonázorových občanov práve tak, ako by to pán minister dr. Dérer uzákonením osnovy o sriadovaní a udržiavaní škôl aj v našej republike chcel zaviesť. Po tolerantnom dohodnutí sa katolíkov, protestantov (Výkŕiky sen. dr. Kopalika.), soc.-dem. atď. toto nerovné zdanenie holandská vláda v svojom pamätnom spise vyhlásila za nespravodlivé. Toto bolo opravdu veľmi mužné, ale aj štátnické rozhodnutie slobodomyseľnej vlády holandskej.

Premiér vlády Kort van den Linden v pamätnom spise hovorí ďalej toto (Výkřiky.) - ráčite počúvať: "Za nespravodlivé pokladám aj námietku priaznivcov verejného neutrálneho vyučovania, že finančným zrovnoprávnením oboch druhov škôl získa konfesijnej vyučovanie náskok. Pretože s obetavosťou rodičov meno na konfesijných školách odčítať naďalej, kým pri verejných školách laických takejto obetavosti nebude. Nie je vecou štátu, hovorí pamätný spis liberálnej vlády, aby k niektorému z týchto vyučovacích method pri zákonitej občianskej rovnoprávnosti zaujímal priaznivejšie stanovisko.

Verejná škola nie preto je neutrálna, akoby neutralita bola najlepšou formou výchovy, ale preto, že verejná škola nemôže vyučovanie iného druhu ako neutrálneho poskytovať. Verejná škola nesmie sa ak tiež nikdy stať propagačným prostriedkom proti škole konfesijnej.

O štátnom dozore nad konfesijnými školami zmieňuje sa pamätný spis takto: "Štát, ktorý vyučovanie financuje, musí tiež dbať, aby toto vyučovanie bolo dokonalé. Je samozrejmé, že na oba druhy škôl musí štát klásť totožné požiadavky."

"Ale rovnaké požiadavky budú na oba druhy škôl kladené len vtedy, bude-li pri týchto rovnakých požiadavkách jadro každého vyučovania zachované, nedotknuté. Dokonalosť vyučovania je tak spiata so svojim obsahom, že jej môže byť len so zachovaním tohoto obsahu dosiahnuté."

"Ti, ktorí žiadajú, aby sloboda učebná bola rešpektovaná, nesmú žiada, aby boly ohrozované požiadavky dokonalosti."

O školskom boji v pamätnom spise vyslovuje sa Kort Van den Linden takto. "Nie sú to len "t. zv." klerikálni rodičia, ale aj mnohí iní, ktorí s neutralitou verejnej školy tiež neboli spokojní." - "Ti všetci dnes majú právo dať deťom to vyučovanie, ktoré ako rodičia pokladajú za najlepšie." - Dosavádny "boj o dieťa" bude nahradzený bojom "pre dieťa". Dnes bojuje u nás škola o dieťa, aby ho ten alebo onen smer doviedol k sebe dostať, ale nepracuje pre dieťa. Toto docielili v Holandsku a ja bych si prial, aby sme nad týmito myšlienkami a vecami skutočne vážne uvažovali. Dieťa, nech patrí ku ktorémukoľvek svetovému názoru, ale je v našej republike, je dieťaťom našej vlasti. Prečo by sme ho mali zabíjať, poneváč je iného náboženského smeru a prečo ja bych ho mal zabíjať, že je pokrokového smeru? Dohodnite sa, pánovia! Buďte sme demokrati alebo nimi nie sme! (Výkřiky.)

Tento opravdu demokratický spôsob riešenia školskej otázky slávnej vláde, menovite ale p. ministrovi školstva dr. Dérerovi a k tomu ešte aj ako Slovákovi k najvážnejšiemu povšimnutiu vrelé odporúčame. Veľactení senát, školskú otázku uspokojivo a konečne aj u nás tiež len takto bude možno riešiť. Inak budeme stále bojovať jeden proti druhému. Jestli máme stále bojoval a sme si toho vedomí, že z toho budú plynúť ďalšie boje, tak nie sme štátotvorným živlom ani my, ani vy. Len dohodu nedovedieme u nás udelať.

Preto, že ešte nemáme zabezpečené, že rozpočtové položky kultúrnej kapitoly použité budú na školské potreby v duchu týchto zásad, štátny rozpočet odhlasovať nemôžeme a budeme hlasovať proti. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále má slovo pan sen. Pichl.

Sen. Pichl: Slavný senáte! Způsob, jakým byl ve své konečné formě připraven státní rozpočet na letošní rok, ukazuje, jak velice mýlí se ti, kdož upírají demokracii schopnost řešiti velké otázky hospodářské a politické. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Myslím, že zrovna náš stát může býti příkladem rozumné demokracie. Nebudeme si zapírati, že demokracie pracuje leckdy poněkud těžkopádně, že těžce se propracovává k jasným názorům na konkrétní otázky, ale přes to vidíme, že demokratické státy jsou vysazeny menším nebezpečenstvím všeho druhu, než státy, kde vládne diktatura, ať jednotlivce nebo určité kasty. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Diktátoři a vlády Herrenklubů nemohou zabrániti vnitrnímu napětí politickému, jež sice lze násilnými prostředky potlačovati, nikoli však vyloučiti, diktátorské režimy jsou nekontrolovatelné, a je-li co přímým pramenem korupce, jsou to právě režimy, jež nedovolují, aby občanstvo vědělo, co se ve vládní kuchyni připravuje. Pravda, demokracie je méně divadelní, pracuje bez vnější pompy, řekl bych, že i bez bengálu, ale zato je otevřená, kritická, střízlivá a věcná. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Myslím, že toto vše projevilo se názorně při sledování rozpočtových akcí ve všech zemích. Tam, kde vládnou diktátorské režimy nevíme ovšem skoro nic o tom, v jakém stavu jsou státní finance té země, z demokratických zemí dovídáme se však o úsilí, dáti státní finance do pořádku. Při povrchním posuzování zdá se, jako by obtíže v demokratických zemích byly, kdežto v zemích, ovládaných oligarchicky, nezdá se býti nic překážkou a všechno v pořádku. To je arci omyl, jenž stane se dříve či poději zjevným, právě tak jako jsme před necelými dvěma roky shledali, že lesk některých států byl jen vypůjčený. V létech plné konjunktury závidělo se u nás některým zemím, s jakými prostředky finančními zvelebuje své hospodářství, ale až v krisi ukázalo se plnou měrou obrovské zadlužení, jež se dálo nekontrolovaně a jež pomáhalo světu do krise. Byla to jen vypůjčená sláva, která přinesla své zlé ovoce; jako přinese zlé ovoce nekontrolované hospodaření v zemích, jež se domnívají, že demokracie není nic vhodného právě pro hospodářství. My ovšem přesvědčujeme se právě v rozpočtu na rok 1933, že demokracie je schopna rozřešit i nejkritičtější situaci, dá-li se jí k tomu možnost, položí-li se důraz na součinnost, na kooperace a opustí-li se zásada, že jen tajný konventikl je schopný opravdové práce. Říká-li se, že proti zneužívání svobody Jest jediný prostředek, totiž více svobody, opak platí také, že pro uplatnění demokracie jest jediným prostředkem více demokracie, pravá demokratická spolupráce. Docházíme k takovéto praxi zvolna a ne bez váhání. Ale soudím, že jsme na dobré cestě a že s demokratickými prostředky podaří se nám vyříditi nejen rozpočet, nýbrž i řadu úkolů, jež se pře námi rozvíjejí v rozsahu, o němž se nám ani nezdálo. Studujeme-li rozpočet státu, zjišťujeme, že jeho obtíže tkví především v mimořádných důsledcích těžké krise hospodářské. Jsou to deficity státních podniků a jsou to náklady na zmírnění následků krise, jež zasáhly do hospodaření státního tak, že bylo nutno užíti opět mimořádných prostředků, měl-li se státní rozpočet dostati do rovnováhy a měl-li obsáhnouti při tom všechny úkoly, jež doba naň naložila. Z této analysy příčin rozpočtových obtíží plyne také, že opravdové ozdravění rozpočtu může přinésti teprve odpadnutí mimořádných vlivů krise. To znamená, že se musíme jednak vyrovnati se skutečnostmi, před něž nás krise postavila, jednak musíme starati se o takové rozřešení základních našich otázek, které by usnadnilo přechod k novým poměrům celého našeho státního života.

Jde tu o podstatu naší hospodářské politiky. Vidíme-li důsledky, k nimž jsme došli dosavadními metodami, nemůžeme býti spokojeni. Naše hospodářská politika nevynikala nikdy zvláštní prozíravostí, nyní však zabředá stále víc a víc do nebezpečenství, před nimiž dlužno varovati. Loni byli jsme svědky ostré kampaně proti státní finanční politice, nebyli jsme však svědky kampaně proti důsledkům politiky hospodářské. Nepopíráme, žena podzim octla se otázka státních financí ve středu všeho zájmu, že stala se ústředím všech našich problémů, ale stalo se tak také, protože nebylo dost energie ve věcech hospodářských. Můžeme to ukázati na naší obchodní politice, jež si už příliš dlouho libuje v neodpovědné pasivnosti, zatím co státy kolem nás rozvíjejí čilou aktivitu, usilují o nové uspořádání svých poměrů. Devisový režim, který jsme před rokem nastolili, ukázal se býti režimem jednostranným. Je trapno slyšeti, jaký průběh mají porady devisové komise, kde zástupci resortů, jichž úkolem je chrániti průmysl, obchod a živnosti, mlčí proti vyloženě jednostrannému hájení velkostatkářských zájmů. Je trapno sledovati pasivitu, se kterou je devisová komise řízena, a neméně trapno je pozorovati, jak neobratně si vedeme v obchodní politice, v níž zase převažují zájmy jedné třídy na úkor celku. Autarkní režim, který sledujeme v obchodní politice, nemůže svědčiti zdraví našeho státu, který náleží mezi státy, o jichž blahobytu může rozhodovati právě jen největší volnost v otázkách obchodní politiky. Nemůžeme býti soběstační, i kdybychom o to usilovali sebe víc, poněvadž zde máme průmyslové obory, jež bez vývozu zahynou, a s nimi se znehodnotí i obrovské hodnoty naší země. Nemůžeme býti tak soběstační, abychom spotřebovali všechno sklo, které zde můžeme vyrobiti, nemůžeme spotřebovati všechen porculán, všechen textil, všechnu obuv, všechen cukr, papír, keramické zboží, stroje, kovové zboží a dlouhou řadu jiného zboží, jež tvoří podstatu naší výroby. Soběstačnost se u nás vidí jen s jednoho konce, s toho, co nemáme, a co bychom si mědi vyráběti. Nevidí se však s konce druhého, co zde máme, co je dáno našimi přírodními poměry a co tedy bylo by hříchem neužitkovati odbytem do ciziny, výměnou s ní za jiné zboží. Nezdá se, že bychom mohli počítati s tím, že svět bude od nás ochotně kupovati, zatím ca my se budeme varovati dáti cokoliv za zboží do ciziny. Tato merkantilistická zásada je překonána, a my si musíme uvědomit, že také obchodní politika může býti opřena jen o zásadu, že kdo koupí, ten i prodá. Je to tak prostá zásada, platná v celém žití, že nepotřebuje nikde dokazování, kromě v obchodní politice. Každý má něco na prodej: Jeden zboží, druhý práci. Neprodá-li ten své zboží a druhý svou práci, musí se oba octnouti v bídě. Pouze ta hospodářská politika, která umožňuje všem, aby zhodnotili, aby prodali svou práci nebo své zboží, může vésti k blahobytu národů. Autarkní režim vede k tomu, že celým vrstvám národním se znemožňuje prodati jejich práci a jejich zboží, že celé vrstvy se vylučují z činnosti v hospodářství ve prospěch privilegovaných supin, jež jsou pak nemístně chráněny, jimž se dostává renty. Vidíme-li u nás skomírati dráhy, uvědomujeme si, že naše dráhy přišly o devět desetin svého transitu, a že přišly o obrovské příjmy z dopravy zboží do ciziny a z ciziny. Autarkní režim znemožnil služby, jež dráhy konaly našemu hospodářství, a odsoudil je, aby vozily to málo, které dává pohyb zboží uvnitř země. Autarkie sevřela hospodářský život tak, že se může sotva hýbati, ačkoliv právě v rychlosti pohybu, intensitě hospodářství je základní podmínka rozvoje. Totéž lze říci o nezaměstnanosti. Také zde autarkní režim pomáhal dokonávati dílo zhouby. Uzavření zahraničního obchodu, obrovská ztráta vývozu jako následek znemožnění dovozu jsou hlavními příčinami naší nezaměstnanosti. Jsme si vědomi toho, že naše opatření byla úvodně vyvolána nutností obrany, ale nesmíme přezírati ani okolnost, že jsme učinili vše možné, aby obrana změnila se v závěru.

Když tedy posuzujeme tvářnost státního rozpočtu, musíme přihlédnouti i k těmto okolnostem, jež nám říkají, že obtíže rozpočtové dány byly mima mé a nikoli v poslední řadě důsledky hospodářské politiky, jíž jsme nastoupili. Z toho také plyne, že návratem normálních poměrů tyto příčiny by odpadly. Ovšem o tento návrat se musíme ustarati. To je úkol všeobecné hospodářské politiky státu, zejména politiky obchodní, jež nesmí ustrnouti v pohodlí devisového režimu, ale musí se sledovati pozorně světový vývoj, a jemu se okamžitě přizpůsobovati, možno-li předcházeti jej a získávati tak náskok proti cizině. Kvitujeme v této souvislosti iniciativu naší zahraniční politiky, která v organisačním paktu Malé dohody ukázala, ze má smysl pro velkorysou koncepci hospodářské politiky. Myšlenka prohloubiti hospodářské styky Malé dohody, dáti jam pevný základ a seřaditi je v úsilí o obnovu poměrů ve Střední Evropě, je beze vší pochyby koncepcí, kterou nejen vřele musíme schvalovati, ale která ukazuje také, že i dnes lze najíti cesty k rozřešení bludného okruhu, v němž jsme se octli cestami autarkie. Výměna zboží, stálá a čilá výměna zboží - toť smysl každé velké koncepce hospodářsko-politické, toť i cíl každé dobré hospodářské politiky. Hospodářsky styk musí přinésti všem prospěch, má-li míti naději na trvalý úspěch. Autarkní režim vylučuje jednu stránku věci a tudíž nese v sobě jen zárodek zkázy. Chceme a přejeme si co netěsnějšího svazku politického i hospodářského se státy Malé dohody, neboť jsme si vědomi, že může přinésti všem zúčastněným zemím jen a jen prospěch. Rumunsko a Jugoslavie mohou býti velmi dobrými odběrateli našeho zboží, jestliže budeme i my dobrými odběrateli jejich zboží. Mezi všemi těmito státy není nepřekonatelných obtíží, které by mohly zabrániti čilé výměně zboží. Třeba arci uspořádati dopravní poměry tak, aby Jugoslavie a Rumunsko nemělo vyšších dopravních nákladů pro své obilí k nám, než má na př. Maďarsko. Je tedy nutno zjednati především v dopravě paritní poměry pro všechny pro náš obilní trh v úvahu přicházející státy, což znamená vytvoření základních podmínek také pro uskutečnění hospodářské Malé dohody. Koncepce i plán tu je, záleží také na nás dáti mu obsah, ukázati, že jsme s to nalézti řešení z obtíží, způsobených krisí.

Hospodářská politika má ještě jiné úkoly. Už bylo ukázáno, že dnes jsme nejdražším státem v Evropě, státem, který přestává býti soutěže schopným. I kdybychom měli dobré obchodní smlouvy - jako že jich nemáme - nemohli bychom jich využíti, protože naše zboží je dražší, a nebo konkuruje-li přece, pak děje se to zas na úkor domácího konsumenta; na úkor dělnické mzdy. V tomto směru jsme zase státem nejlacinějším - aspoň v Evropě. Studujeme-li, Jaké mzdy se dnes platí, pak zdá se nám, jako by ideálem bylo vnutit nejširším vrstvám národním nucený stav chudoby a bídy. To proto, že není odvahy prozkoumati naše cenové poměry a ukázati pevnou ruku i tam, kde vládne těžký kapitál. Máme zde kartely, v jichž úřadovnách sedí cizinci, kteří pobírají statisícové gáže za manipulační úkony. Ukáži to na jednom příkladě. Je zde kartel rouroven. V kartelní kanceláři sedí říšští Němci a pokud nejsou cizinci, jsou to, jak z vyšetřování hakenkrajclerských věcí je známo, přátelé, stoupenci a ochránci hakenkrajce. Tito páni jsou přepychově placeni za pouhé předpisování a rozdělování objednávek podle kvot kartelu. Stát je také výrobcem rour a za službu, za kterou v rourovém kartelu platí se statisíce ročně, platí stát podřízenému zaměstnanci tolik ročně, kolik páni z kartelu berou měsíčně. Diví se někdo, že roury jsou drahé? Totéž můžeme najít i u jiných kartelů. Shledáme, že kartelní organisace přichází konsumentům a národnímu hospodářství trochu příliš draho. Železo, roury, cement, uhlí a dlouhá řada výrobků jsou u nás kartelovány asi ve 160 kartelech. To je na malý stát trochu mnoho a je to příliš mnoho na stát, který má takové vývozní zájmy a chce na světovém trhu konkurovati. Kartely konkurují, ale jen proto, že na domácím trhu udržují vysoké ceny a vymáhají na dělníkovi ve mzdě a na konsumentu v ceně poplatky za vysokou režii kartelní a za nízké ceny do ciziny vyvezeného zboží. Ti, kdož nejsou kartelováni a musejí platiti draho zboží, jsou zase ze soutěže v cizině vyřazeni. Náprava je možná jen energickým opatřením v podobě kartelního zákona. Polsko jej v tyto dny chce uvésti v život, jiné státy jej mají, u nás jest o kartelovém zákonu jen mnoho řečí; ač je tu před léty již vypracovaná osnova ministerstva zásobování, jsou i další osnovy, avšak ke skutku jest ještě daleko. Na jednání o snížení úroků jsme ostatně viděli, jaká jest ochota ke snižování. Hospodářská politika státu, která je cílevědomá, musila by už dávno vyříditi takový problém, když ne jinak, tedy určitě uvolněním dovozu a snížením cel. Není překážky k zlevnění vysokých cen, kromě nedostatku soutěže levného zboží. I zde se nám vracejí otázky obchodně-politické, i zde se ukazuje, jak dobrá hospodářská politika stará se i o zásobení výroby i konsumu levným zbožím. I pro státní finance má snížení cen důležitý význam, neboť stát je také odběratelem a největším.

Tyto hospodářské problémy jsou dnes nejdůležitější. Na jejich rozřešení visí i zdraví státní pokladny. Ale jsou ještě další otázky. Máme tu reformu správy. Ač se deset let již slibuje, nebylo pro ni učiněno nic kromě toho, že čs. národní komitét pro vědeckou organisaci ze své iniciativy přikročil ke studiu této otázky. Státní správa však se neměnila. Uvažme, že naše veřejná správa spočívá na základech, daných Marií Terezií, a poznáme hned naléhavost nápravy. Tereziánský stát a vůbec rakouský stát byl státem policejním. Budoval organisaci hlavně s hledisek policejně-právních, nestaral se o otázky hospodářské a sociální a administrativa byla pak vlastně jen systémem, spočívajícím na formalistických právních hlediscích. Proto je možno, že dnes může býti ve veřejné správě až sedm instancí, kdežto v soudnictví jsou jen dvě. Máme tak roztomilé předpisy, jako je onen, který dává úředníku ve vyšších stupních možnost užíti k úřední cestě dvojspřeží, nikoli však taxametru. Zdálo by se jistě svrchovaně skandálním, kdyby nějaký státní úředník jel přes Prahu služebně ve dvojspřeží, ale tento úředník zachoval by se podle předpisu. O každé maličkostí platí u nás sta předpisů, pocházejících někdy až od Marie Terezie. Jaká může býti taková správa, než zdlouhavá, těžkopádná, složitá a neúčelná. Máme bídně placené úřednictvo a přece vlastně je ho málo, posuzujeme-li jeho počet podle záplavy předpisů. Reforma správy jest aktualitou, kterou nelze odkládati. Varoval bych však, aby začalo se nákladnými komisemi. Je potřebí učiniti dvojí: připravovati reformu celé soustavy po stránce právní a hned začíti s reformami věcnými. Je možno zaváděti hned normalisaci tiskopisů (jak už se děje), normalisovati úřední potřeby kancelářské, nábytkem počínaje. Je možno více užívati různých strojů v úřadovnách, je možno zjednodušit i manipulaci aktovou atd. Tisíce je věcí, jimiž možno zkrátit běh spisu a učiniti správu výkonnější ještě před tím, než rozřešíme právní organisaci. Podobně lze ve státních podnicích provésti množství úspor jen zlepšením pracovních metod. Uvádím zajímavou okolnost, že máme státní podniky, které mají kamerální účetnictví, a že pro bilancování předělávají účty podle hledisek účetnictví podvojného, aby mohly řádně bilancovati. To není jistě žádné zkomercialisování podniků, to je zkomplikování věci, práce na dvakrát. Naše účetní služba nevyhovuje, stejně je chybně založen kontrolní aparát, nebo kontroluje jen s hledisek formálních, nikoli věcných. Pak ovšem dbá se jen o to, aby věc byla správně podepsána a schválena, nikoli, jestli byla nutná a po případě se zase odpírá schválení věcí účelných, poněvadž formalismus správní toho nedovoluje. Stát platí svým lidem málo a přece má drahé výkony. Náprava se nepořídí snižováním platů, to je pochybená metoda, která stát užene do desolátních poměrů, náprava je možná jen změnou systému správy. Máme pověstně skromné úřednictvo, které pracuje za těžkých podmínek a je bídně honorováno. Iniciativa už byla dávno potlačena v úřadech, mladí a schopní úředníci vidí, že jejich námaha je zbytečná, ba nebezpečná, neboť na mocných místech nepřejí si nic jiného než poslušnosti. Povýšen může býti beztak jen úředník, který je hodný, který tedy nevyznamenává se žádnými vlastnostmi, jež by uvedly také pokrok do běhu úředních věcí. Zkušenosti s platovým zákonem jsou takové, že je potřebí varovati před pokračováním. Víc zdravého vzduchu do úřadoven, více ducha do úřední činnosti - to jsou naléhavosti, jež nevyřídíme snižováním platů.

Musíme také mysliti na lid, na statisíce, jež dnes žijí v neuvěřitelné bídě. Už dávno byly vyčerpány úspory, už dávno ubylo prodáno, co se dalo, a teď žijí statisíce dělníků a úředníků v takových poměrech, že jsou na okraji zoufalství. Musíme mysliti na opatření práce. To znamená, že musíme hledati možnosti velkých veřejných prací a hledati prostředky, jak uvésti trochu hospodářský život do běhu. Mluví se o investiční půjčce. Je naprosto nezbytně nutná to je myslím každému zřejmo. Proto není potřebí vésti o ní diskuse, nýbrž jen o tom, jak ji uskutečniti. Praví se, že vláda chystá plán hospodářský. V tom plánu má býti i investiční půjčka, má tam být i výpočet investic, jež se mají prováděti. Přál bych si, aby plán už tu byl, nebo nic nepůsobí tak zle, jako beznadějné vyhlídky, jimž jsou vysazeny masy.

Soudím ovšem, že takový plán musí přinést i hlediska podle nichž bude sledována státní hospodářská i finanční politika, neboť neopatříme půjčkou a veřejnými pracemi práci pro všechny. To je úkol, na nějž stát nestačí touto cestou. Ale je možno působiti k oživení hospodářství dobrou politikou obchodní, usnadněním vývozu i dovozu, je možno působiti k oživení tím, že budou sledovány možnosti lepšího odbytu průmyslových výrobků. To se dotýká zas otázek, jak zlepšiti konsumní sílu obyvatelstva, to se dotýká otázky cen, úpravy dluhů, zlevnění úvěru atd.

Tedy plán je nutný a musí býti vybudován logicy a všestranně. Státní politika odmítla každé jiné řešení obtíží, než které je dáno zásadou deflace. Jsme rovněž názoru, že žádné měnové experimenty nám nemohou pomoci a varujeme před nimi. Ale bylo by zlé, kdybychom nebyli důslední. Bylo by zlé, kdybychom nestarali se o snížení cen nebo dokonce zvyšovali některé ceny a domnívali se, že deflace znamená stlačení mezd a platů až na hladovou úroveň., jak se to děje a jak je to v plánu některých skupin. Pozorujeme, že zase načíná tažení na finanční politiku státu. Zas objevují se útoky motivované stejné,Jako loni. Útočí se, protože deflační politika prováděna důsledně má zasáhnout také některé příliš mocné a útočí se, protože se chce lovit v kalných vodách. Takové politice bychom arci nerozuměli. Deflační politika může mít úspěch, bude-li prováděna záměrně a bude-li provázena organisačními opatřeními a zároveň i moudrou hospodářskou politikou. Ne-li, pak deflační politika zesílí nesmírně moc finančního kapitálu a přivede masy lidu do bídy na dlouhá léta. Vidíme, jak mezi zemědělci je ostré hnutí proti deflaci. Není to pouze výsledek agitace zadlužených velkostatkářů, kteří nedostávají už svých deset procent čistých z panství a kteří také nedostávají dividendu ze svých balíků akcií, ale je to také odpor proti tomu, aby se deflace prováděla na zádech chudých a malých zemědělců. To by byla tedy špatná cesta, kdybychom říkali, že jsme pro deflaci, jakou nám doporučují bankéři celého světa. To není deflace, jak plyne z důsledků krise, to je obchvat, prováděný vysokými finančními kruhy, jehož cílem je ovládnutí státu. Jestliže krise způsobila smrštění hospodářského tělesa, pak nutno deflaci čili přizpůsobení novým poměrům prováděti záměrně a všeobecně, nikoli však se zastavit tam, kde jde o zájmy vysokých financí. Musíme se rozhodnout pro přesnou linii a sledovat ji důsledně, nikoli ji přetrhávat proto, že ten či onen vlivný a mocný nechce, nebo protože ta či ona politická strana chce dělat kozáckou politiku.

Jsme všichni na jedné lodi - připomenul před časem předseda vlády. Je-li tomu tak, pak to znamená, že musí být se všemi stejně zacházeno. Politika, která by působila k tomu, že jedni by byli chráněni proti všem možným škodám, kdežto druzí by nesli celou tíhu taková politika byla by zhoubná. Demokracie dovede nést oběti, dovede porozumět volání doby, dovede nést odpovědnost i za velmi nepopulární činy, ale kdyby demokracie mělo být zneužito k postranním zájmům, je potřebí tyto snahy zakřiknout. Ukázali jsme sestavením státního rozpočtu, že demokracii chápeme odpovědně, ale nestačí hnát jen stát do úzkých a nestarat se o jiné problémy. Dovolil jsem si ukázat na několik zásadních otázek, jež rozřešit je nezbytno, má-li nastoupená cesta deflace mít úspěch. Státní rozpočet zůstává důležitým problémem, ale nejde jen jej sestaviti, je potřebí jej dodržet a podle možností ještě dále ušetřit z jeho výdajů. Jsou tu však jiné velké otázky, jimž nutno právě nyní věnovat hlavní pozornost. Máme před sebou nejtěžší údobí krise. Každý falešný krok, každá chyba bude se mstít. Proto nestačí starat se jen o něco, o některé otázky, je potřebí problémy krise řešit v celé šíři. Jen tak překonáme těžkou dobu a také udržíme státní finance v pořádku.

Jako novinář a předseda Syndikátu čsl. novinářů, největší odborové organisace novinářské v Československé republice, užívám příležitosti jednání o rozpočtu, abych promluvil nakonec o některých problémech novinářské činnosti státní. Na práci a osudech novinářů v čsl. službách státních má velký zájem celá obec novinářská, neboť buduje svoji práci z velké části na základech, které postavili oni.

Pro státní službu novinářskou čili tiskovou je zavedeno úředně pojmenování služba zpravodajská. Budeme tedy užívati tohoto úředního názvu, ale jenom doma; všude na západě znamená totiž "služba zpravodajská" více nebo méně "službu špionážní".

Službu zpravodajskou máme v Národním shromáždění a potom hlavně v resortu presidia ministerské rady, ministerstva věcí zahraničních a ministerstva národní obrany.

V pravidelném a bezprostředním styku s denním tiskem, hlavně s denními novinami, a za posledních let také rozhlasem přímo s nejširšími vrstvami občanstva, je v resortu presidia ministerské rady Československá tisková kancelář. Je proto také podrobována nejčastějším a nejostřejším kritikám. To je přirozené: kritisujeme nejraději, co máme nejblíže, a nejostřeji, co se nemůže bránit. Novinářské kritiky vytýkaly naší ČTK. před roky nepohotovost, pozdní dodávání zpráva neúplnost jejich. Hlasy tyto v poslední době umlkly, a dlužno konstatovat, že zpravodajský materiál, který ČTK. novinám dodává, je poměrně hodně úplný a že přicházívá až na menší výjimky včas. Některé zprávy musí ovšem ČTK. bráti z druhé ruky; zvláště zpravodajové v Číně, Australii, Americe a jejich kabelogramy byly by na naše poměry věcí příliš nákladnou. Je také zajisté jenom otázkou peněz, že ČTK. nemá všude, kde by bylo potřebí, svoje vlastní stálé zástupce, na příklad v Londýně, v Ženevě, Budapešti, ve Státech Malé dohody. Potěšitelnou věcí je na druhé straně rozrůstání sítě korespondentů z krajů a měst československých. Tu by si ČTK. měla všímati také života našich Maďarů. Také o československých menšinách za hranicemi ČTK. mnoho neví.