Vládna politika pri šanovaní bánk je nepochopiteľná - alebo snáď veľmi pochopiteľná. V koalícii totiž vedú dve skupiny: Skupina strany agrárnej a skupina socialistická. Prvá, ako sama tvrdí, je reprezentantkou pôdy ako prvotriedneho hospodárskeho faktora, druhá však je reprezentantkou práce ako stejne prvotriedneho hospodárskeho faktora. Napriek tomu tieto dva politické tábory pripustily, trpely ba napomáhaly tomu, aby tieto dva prvotriedne hospodárske faktory oproti druhoradému hospodárskemu faktoru, t. j. kapitálu boly zatlačené do pozadia. Že došlo ku zmene tohoto poradia, to lzä si vysvetliť len tak, že tiež všetci vedúci ľudia českej agrárnej strany a českých socialistických strán vyhrievajú sa na slnku kapitálu, vo správnych radách veľkých bánk a poslušne slúžia cieľom bankokracie. Pri vedomí toho snadno pochopíme, prečo tieto dva vedúce politické tábory nečinne trpia vyžieranie malých existencií, prečo trpia horentný úrokomer na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi a prečo dovolia, aby filiálky českých bánk i pri dochvíľnom platení vysokých úrokov ohňom a železom vymáhaly 5 až 10%-né úmory kapitálové. V iných štátoch v dobe najväčšej krízy poskytuje sa dlžníkovi ochranná doba, tuná však záujem a osud producenta hospodára je vecou naprosto poslednou. Hlavné je, aby peniaze vplynuly. Avšak hraničí s nestydatosťou, že vláda i bernými haliermi určenými k cieľom verejným cpe života neschopné mamutie banky pod titulom sanácie, len preto, že českému národne socialistickému politikovi nie je národný demokrat dr. Preis zo Živnobanky dosť sympatický.
Avšak celá finančná správa štátu bola presunutá na nesprávne koľaje. Minister financií na miesto toho, aby počítal so solventnosťou občanov a s trojnásobným vzrastom hodnoty peňazí a na miesto toho, aby celú štátnu domácnosť položil na rozpočet o jednu tretinu znížený, čoho potrebu tiež generálny parlamentný referent rozpočtu český sociálny demokrat Remeš považoval za nutné zdôrazniť, - na miesto toho neustále fabrikuje zákony o nových daniach a poplatkoch, zvyšuje daň obratovú, ktorá škrtí obchod a živnosti, zdaňuje elektrické osvetlenie, chce zvýšiť daň z vína, zvyšuje poplatky a chystá žaláre pre jednotlivcov, ktorí majú daňové nedoplatky. A keďže berný lis už sa pretočil a jeho závity sú už roztrhané, z lisu už netečú peniaze, miazga života, chce pán minister financií vylákať peniaze z ich úkrytu zvučným heslom pôžičky investičnej.
Okolo investičnej pôžičky vzniká v tlači koaličných strán zaujímavá debata. Kým listy striezlivejších strán občianskych dotklivo varujú vládu, aby sa neprenáhlila, socialisti tým väčším zápalom naliehajú na jej vypísanie. Nechcem sa púšťať hlbšie do rozboru, aké sú tu predpoklady na finančnom trhu pre emisiu plánovanej novej investičnej pôžičky, pokladám za druhoradé i to, na čo nalieha tlač českých národných socialistov, že totiž k úspechu pôžičkovej akcie je nezbytne treba, aby bol investičný program vypracovaný, - obávam sa však dvoch vecí.
Jednou je, že z poslednej vnútornej investičnej pôžičky bol hradený deficit štátnych dráh a že z francúzskej pôžičky nedostalo sa do zeme ani toľko, čo by stačilo k vybudovaniu slepačej posady. Je dotklivá obava, že i plánovaná investičná pôžička napriek všetkým krásnym programom pôjde na úhradu nového deficitu železníc, a ešte dobre pochodíme, dostane-li sa z nej i nezamestnaným nejaká tá polievka. Avšak že by sa z pôžičky ušlo i na práce investičné, tomu uverí len človek, ktorý má vieru slepú.
Druhou vecou je, že na novú investičnú pôžičku bude nasledovať druhá, tretia, ôsma, ako tomu bolo pri pôžičkách válečných. Vláda si začína zvykať na ľahkú politiku pôžičkovú, z pôžičiek uhradzuje riadne -denné potreby, svojimi vysoko zúročenými emisiami pôsobí ostrú konkurenciu na peňažnom trhu, tak že už preto sa nemôžu dostať k peniazom tí, čo hľadajú úver súkromný. Je samozrejmé, že za takýchto okolností musím klásť čo najrozhodnejší odpor tejto pôžičkovej politike.
Ač centrály sociálneho poistenia požívajú rozsiahlu autonómiu, musím tiež o tejto otázke tuná prehovoriť, zvlášte v dôsledku anomálnej ba zvrátenej situácie, že tieto výtečné autonómne ustanovizne hospodária vlastne nezodpovedne. Verejne dal výraz tomuto faktu minister sociálnej pečlivosti a tiež ministerský predseda v odpovediach daných na interpelácie našich zákonodarcov, v ktorých odpovediach prejavili Vládní činitelia, že na pr. vo veci sociálneho poistenia príležitostných viničných robotníkov, ináč samostatných maloroľníkov, a vo veci sociálneho poistenia tabáčnych záhradníkov na polovicu nemôžu ani pre ani kontra učiniť nič, lebo v tejto veci rozhoduje autonómne ústredie sociálneho poistenia. Avšak tieto samosprávne ustanovizne ani do dnes ešte nemajú volených orgánov, ale funkcionári menovaní vládou sú zodpovední voči vláde. A takto ku väčšej sláve demokracie dostali sme sa ta, že nemáme nikoho, kto by mohol byť pohnaný k zodpovednosti za správu niekoľko miliardového imania zamestnávateľov a zamestnancov.
Už pred 8 - 9 rokmi pri pojednávaní zákona o sociálnom poistení som zdôrazňoval a konštatoval, že k oživotvoreniu takejto ďalekonosnej sociálnej reformy nehodia sa poválečné neisté doby plné ťažkých hospodárskych zmätkov a že ani budúce generácie nám nebudú môcť vytýkať, že sme sa o ne nestarali a na miesto toho, aby sme sa postarali o budúcnosť, hojili sme v prvom rade naše krvácajúce rany zo svetovej váľky. Avšak predvídali sme i to, že ústredné sociálne poistenie vzraste za niekoľko rokov v tak monštroznú finančnú veľmoc, že oproti nej Živnobanka a všetky na území štátu činné vedúce veľké peňažné ústavy dohromady scvrknú sa v nepatrné malé vonkovské banky.
Naša predvídavosť bola udalosťami posledných 6 - 8 rokov až do poslednej litery ospravedlnená a dnes už aj istá časť stvoriteľov sociálneho poistenia rada by celú vec odčinila. Tu prenechávam slovo listu strany ministerského predsedu, "Venkovu", v jehož čísle z 3. februára statkár František Motal, menovaný predseda dozorčieho výboru sväzu nemocenských pokladieň v Čechách - pravdepodobne odborník, - píše o neoprávnenosti položiek starobného a invalidného poistenia. Motal v úvode svojho článku kloní sa k našim konštatáciám pred deväť rokmi, keď píše: "Poisťovacie prémie starobného a invalidného poistenia, ako sa oni dnes vyrubujú a vyberajú, ukladajú celej produkcii nesnesiteľné bremená."
"Ústredné sociálne poistenie podľa účtu ziskov a strát ku dňu 31. decembra 1931 vybrali v r. 1931 588,463.000 Kč, naproti tomu vydalo na invalidné a starobné penzie 59,029.000 Kč, na pečlivosť liečebnú 30,894.318 Kč, na výdavky správy 50,309.826 Kč, úhrnom teda 140,229.941 Kč. Konečný majetkový prírastok v r. 1931 pri započítaní úrokov činí 604 mil. 98.024 Kč. Nad týmito číslicami nutne veľmi sa zamyslieť" - píše predseda Motal - a potom pokračuje:
"V r. 1931 zápasila produkcia s krízou už silne citeľnou. Produkcia bola na celej čiare pasívna, avšak ústredné sociálne poistenie zveľaďuje svoj majetok o 604,000.000 Kč, a tento majetok vyskočil koncom r. 1931 na 3.603,872637 Kč."
"Z úradného účtu ziskov a strát možno konštatovať, že poisťovacie prémie starobného a invalidného poistenia mohly by už v r. 1931 najmenej o jednu tretinu byť snížené. Ku škode celého hospodárskeho života nestalo sa už tak. Kríza v r. 1932 nadobudla nikdy nevídaných rozmerov a poisťovacie prémie by bolo bývalo treba snížiť o 1/3."
"Dôvody: Za základ kalkulácie z r. 1932 mohol slúžiť rok 1931, so započítaním očakávaného úbytku zamestnanosti, faktické výdavky koncom r. 1931 činily 172,765.199 Kč a v stejnej dobe úhrn majetku činil 3.603,872.637 Kč."
"Očakávané 5%-né úroky tohoto imania, ač ono je zúročené faktický priemerne 5.7%, reprezentujú 180,193.631 Kč. Z prémii starobného a invalidného poistenia, snížených na jednu tretinu, mohlo ústredie počítať s príjmom 130 mil. Kč, a totiž celoročný príjem ústredného poistenia v r. 1931 bol by činil 310,193.631 Kč."
"Naproti tomu výdavky očakávané v r. 1932 boly by mohly byť pojaté 200 miliónmi oproti 185,613.468 Kč v r. 1931, a takto rozvaha mohla i pri snížených poisťovacích prémiách vykazovať ešte vždy 110 mil. Kč aktív."
"Neznáme ešte rozvahu z r. 1932, avšak je isté, že kapitál ústredného sociálneho poistenia prevýši 4 miliardy. A to prosím deje sa v dobe, kde produkcia stojí pred naprostým úpadkom a táto zchátralá produkcia je povinná obetovať toľko, aby ústredné sociálne poistenie mohlo uložiť za rok 1/2 miliardy. To je pre produkciu proste nesnesiteľné."
"Keby na pr. v r. 1932 boly bývaly vyberané navrhované snížené prémie, bolo by tým priemyslu a situácii zemedelstva 400 miliónmi uľavené. Táto cifra bola by nezbytne blahodárne pôsobila na zmiernenie krízy. Fakt, že prémie sociálneho poistenia sú vysoké, je jednou príčinou úbytku zamestnanosti, a totiž prémie sociálneho poistenia nepriamo zväčšujú nezamestnanosť."
"Ústredné sociálne poistenie má dnes také imanie, že v r. 1933 a teda v dobe hospodársky najkritickejšej by vôbec nemusela vyberať prémie starobného a invalidného poistenia. Úroky z kapitálu úplne postačujú ku hradeniu výdavkov ústredia. V r. 1933 docela bezpečne bolo by možno zaviesť platenie tak zv. prémií na udržovanie nároku, ktoré príspevky činia podľa zákona ročných 10 Kč za zamestnanca. Aké uľahčenie znamenalo by to pre verejné hospodárstvo, keby v závodoch zostalo 400 mil. Kč."
"Dnešný stav demoralizuje. Prečo musí dnešná generácia, ktorá tak trpko zápasí o existenciu, vyberať pôžičky na vysoký úrok, aby mohla platiť neoprávnene vysoké prémie starobného poistenia, keď ústredné sociálne poistenie mohlo by svoje výdavky platiť i z úrokov."
"Sociálne vymoženosti budú znamenať pomoc pre verejné blaho, jestliže produktívne vrstvy budú v stave snášať bremená. Prekročia-li bremená medze, tu znamenajú nešťastie. Ústredné sociálne poistenie vzhľadom k svojej povahe je najmenej povolanou inštitúciou, aby sa zvrhla v podnik výdelečný v dobe katastrofy produkcie, kde zamestnávatelia, nie súc schopní platiť, dlhujú nemocenským pokladniam ťažké milióny, - podľa rozvahy ku dňu 31. decembra 1931 dlhovali 190,240.464 Kč. Alebo či snáď práve tu dochádza k vyjadreniu túžba určitých vrstiev po štátnom socializme? To snáď nie! Naliehavo sa musíme dostať von z krízy a toho môžeme docieliť len snižovaním bremien výroby" - končí svoj článok predseda Motal.
Snižovanie tiarch produkcie je prvým medzníkom na ceste z krízy - je to všeobecné heslo z úst gazdu, živnostníka, obchodníka a robotníka.
Vlády premožených a zbedačených štátov a národov už začínajú chápať významnosť tejto verejnej túžby a tomu odpovedajúc snižujú potreby štátov, aby mohly verejné bremená snižovať a tým ťarchám produkčných vrstiev uľaviť. Len vláda československá sleduje svoju zvláštnu cestu, len vláda československá zdráha sa nastúpiť cestu pravej, úprimnej a poctivej úspornosti. Šetrí na spravedlnosti, ktorá je fundamentom štátu, šetrí na osvete, na verejných prácach, novým snižovaním platov, zamýšľaným v mesiacoch máji i júni, demoralizuje chrbetnú kosť štátu, sbor úradnícky, aby mohla vyhadzovať márnotratne na zahraničnú a armádnu reprezentáciu. A zároveň na miesto snižovania bremien tieto stále zvyšuje. Takémuto vládnemu režimu nemohlo by sa s kľudným svedomím sveriť ani hospodárenie 8 - 9 tisíci korunami, tobôž 8 - 9 miliardami. A preto rozpočet vládou predložený neprijímam a celou silou budem pracovať na tom, aby vláda bola odstránená.
Místopředseda Kahler (zvoní): Dále má slovo pan sen. J. J. Krejčí.
Sen. J. J. Krejčí: Slavný senáte! Spisovatel Julius Werne v jedné povídce vypravuje, jak loď narazila na úskalí a utrpěla tak veliké trhliny, že zůstala stát u pustého břehu. Trosečníci uchýlili se na pustý ostrov a když strávili všecko, co na lodi bylo a vysvobození nepřicházelo, zkonstruovali prý ze staré rozbité lodi menší plavidlo a pomocí něho dostali se nazpět.
To se dá pěkně napsat v povídce určené pro děti. Jak by se to provedlo ve skutečnosti, jak by bylo možno z velké lodi udělati bez prostředků a bez nářadí loď malou, to by byla jiná otázka. Ale zdá se mi, že by ta práce byla přece jen snazší, než z velkého rozpočtu udělati rozpočet malý, přiměřený zmenšeným a zúženým poměrům. Náš rozpočet je nižší na straně vydání o 1.748 mil. Kč. Když to lidé budou venku číst, tak řeknou: To je dobré, že již jednou ve státě se šetří. Každý to bude rád slyšet, ale když v praxi se začne šetřit a bude se šetřit na něm, tak bude křičet. Každý by rád šetřil, ale na tom druhém, na sobě ne. Říká: Támhle je potřebí šetřit. Když se támhle začne šetřit, řekne: Šetřete támhle! Velectění, to šetření bude přinášet a přinese značné nesnáze. (Sen. Kindl: Bídu a hlad!) Zajisté přinese na některých místech i bídu a hlad. A přece má-li se šetřit, musí se rozpočet zmenšit, má-li se rozpočet zmenšit, musí se šetřit a šetřit musíme, poněvadž úhradu na neztenčený rozpočet neseženeme. Úhrada, jak ji vykazuje rozpočet, sice převyšuje potřebu vydání. Jenomže i největší optimista musí míti jisté pochybnosti, zda se úhrada plně sežene, poněvadž život nás předbíhá, poměry se horší více, než bychom mohli unésti, a proto tu musí býti určitá opatrnost, že se rozpočet po stránce úhradové nesplní.
Minulou neděli napsal do "Lidových listů" dr. Rathauský článek, ve kterém uvádí, jak přímo strašlivě klesá náš zahraniční obchod, a bude-li toto klesání zahraničního obchodu ještě krátký čas postupovati, pak se přirozeně zastaví i ta ještě běžící kola továren, stoupne nám nezaměstnanost, a od továren, které, jakmile přestanou pracovati, jsou hromadou zdiva, není možno očekávati výnos daňový, a rovněž od těch, kteří ztrácejí výdělek, příjem, není možno očekávati, že by byli těmi kolečky v obratu obchodním a že by mohli sami napomoci, aby dejme tomu stav obchodní nebo stav výrobní kteréhokoliv druhu mohl neztenčeně odváděti daně. Ale i když perspektiva před námi je hodně chmurná, musíme přece míti určitou devisu, a naší devisou musí býti, že s tímto rozpočtem musíme vystačiti, a to i za horších okolností, poněvadž jiného východiska před námi není. (Sen. Kindl: Papež nám dá milostivé léto!) Ano, pane kolego, my bychom dnes potřebovali milostivé léto, my bychom potřebovali, aby nám Amerika dala souhlas k milostivému létu, k prominutí dluhů, aby nám mezinárodní závazky, které máme, byly prominuty, a pak bychom mohli jíti znovu. Ale poněvadž nemáme milostivé léto, proto jsme v těch nesnázích, ve kterých tone celý svět. (Výkřik sen. Kindla.)
Jednou pro vždy se musíme vypořádati s otázkou inflace, poněvadž inflace, i když by někomu přechodně pomohla, v podstatě by měla tak nedozírné následky, kterých bychom neunesli. Nejsme ještě vypořádáni s důsledky inflace před r. 1922. Inflace nemůže věčně býti, jednou musí nastati deflace. Tak jako kdo se z žalosti opije, nemůže býti věčně opilý, a když z opilosti vystřízliví, co ho hnětlo, dostaví se znovu. Mohli bychom si takovou opičku inflace opatřiti, ale věčně inflace nemůže trvati, to by znamenalo ožebračení všech, a jakmile nastane deflace, objeví se nám zvýšené nedostatky a nesnáze, poněvadž nejsme ještě vypořádáni a hotovi s nesnázemi, které poslední inflace u nás způsobila. Musíme za všech okolností vystačiti s rozpočtem, a neobjeví-li se na straně úhrady tolik, kolik se očekává, bude musiti stát zavčas přikročiti ještě k dalšímu snížení státních výdajů. Bude to působiti značné nesnáze, ale je tu potřeba jednoho, a to pevné ruky. Musíme osvědčiti pevnou ruku. (Výkřik sen. Kindla.) Naši voliči budou jistě volat, že zmenšený rozpočet působí jim nesnáze a proto budou se snažiti, abychom dělali, co by jejich potřebám vyhovovalo. I když budeme se snažiti, aby břímě, které budoucnost přinese na obyvatelstvo, bylo co možná zmenšeno, nebudeme na 100% moci vyhověti potřebám a volání lidí zvenčí. Ti, kdož nás zvolili, do našich rukou vložili své osudy. My jsme tedy pověřeni jako lidé, v nichž naši voliči spatřovali lidi rozumné - nerozumné by jistě nevolili - a proto musíme sami osvědčiti rozum a pevnou ruku, i když budou poměry ještě horší.
Viděl jsem, jak matka držela dítě, na němž doktor prováděl bolestivou operaci. Dítě svíjelo se v bolestech a matka je držela, aby lékař mohl je řezati. Jistě že srdce její krvácelo, ale ona dovolila a ona zadržela dítě, poněvadž nešlo o to, aby bolest byla mu působena, nýbrž šlo o jeho zdraví a matka jako rozumná žena, která chtěla prospěch dítěte, nemohla přihlížeti, jestliže okamžitě působí se mu bolest, nýbrž měla na zřeteli zdraví dítěte.
Tak i my, jako lidé rozumní, musíme projeviti odhodlanost pro zdraví našeho státu a národa a pro zájem našich voličů, musíme podstoupiti i těžké a, řekl bych, velmi svízelné úkoly, poněvadž nám jde o zdraví národa, zdraví státu a o prospěch našich voličů. (Výkřiky sen. Kindla.)
Předseda naší strany dr. Šrámek kdysi řekl, že naše strana je stranou sekulérní, věkovitou. Proto, chce-li býti stranou sekulérní, nemůže se ohlížeti na okamžitý prospěch nebo neprospěch, ale musí dělati politiku takovou, která, byť okamžitě nepřinášela našim zemědělcům úspěchu, v budoucnosti splní naše předpoklady a náš program. Nesmíme se tedy ohlížeti na ulici, co se jí líbí, nebo nelíbí. Předpokládám, že vy, pánové s druhé strany, chcete také dělati politiku sekulérní, že chcete také býti stranami sekulérními, že chcete býti stranami, které tu budou možná i za 10 a 20 roků. Vždyť přece republikánský systém spočívá na stranách a žádná z vašich stran, kterákoliv, nechce se státi v budoucnosti nemožnou. I vy budete musiti si zachovati pevnou ruku, i vy nesmíte se ohlížeti, co si přeje nebo nepřeje ulice.
Jestliže v zúženém rozpočtu nebudeme moci přihlížeti k zájmům národa, jestliže budeme musit připustiti, aby to a ono potřebné se nestalo, pak potřebujeme k tomu určité předpoklady. Naši lidé venku, na nichž se požadují určité oběti - a o ty oběti se staráme zákony, které mají býti výplní rozpočtu po stránce úhradové - vědí, že každý zákon bude dosavadní nesnáze jen zvyšovat. O tom jsem přesvědčen. Ale my to dělat musíme, poněvadž s nekrytým rozpočtem nemůžeme jíti do rozpočtu na r. 1933.
Čekáme-li tedy určité oběti od našich lidí, od celého národa, od národů obývajících tento stát, pak nutně musíme míti určitý předpoklad. Naši lidé musí si býti vědomi, že jinak to nejde, a musí si býti vědomi, že s penězi, které oni velmi těžko budou odváděti státu, se přímo úzkostlivě a svědomitě hospodaří. Těch věcí, o nichž čteme tu a tam v novinách a více ještě těch, o kterých v novinách se nedočteme, které jsou skryté, kde se neúčelně s penězi těžko nabytými hospodaří - není toho tolik snad jako v minulých letech, ale jsou ještě případy, že se s penězi těžko nabytými lehkomyslně hospodaří - těch věcí, které tu jsou a neměly by býti, těch jest ještě příliš mnoho. My nesmíme plýtvat s penězi -poplatníků, poněvadž tím otravujeme duši lidí a tím nehospodářstvím bereme lidem chuť k placení daní. Je zajímavo sledovati v některém okrese, jak snadno nebo méně snadno nebo nesnadno scházejí se daně, a je zajímavo pozorovati to i v těch okresích, kde se mnoho dává na podporu nezaměstnaných, (Místopředseda dr. Heller převzal předsednictví.) a to na podporu nezaměstnaných, kteří by ji nepotřebovali, kde berou podporu lidé, kteří by docela dobře bez ní mohli býti, kteří za podporu v nezaměstnanosti nebo za vyživovací lístky plní biografy, nebo koupí si rádio. (Sen. Stejskalová: To asi sotva!) Znám takové případy. (Výkřiky sen. Kindla.) Jakmile takový případ se stane, všichni ti, kdož mají platiti daně, si řeknou: Já mám platiti daně, aby se z nich dávaly podpory tam, kde toho není potřebí? A když občan čte, jak tamhle a tamhle se špatně hospodaří, řekne: já mám platiti daně? A když občan čte, že stát má 7 miliard Kč na pohledávkách za poplatníky, pak si řekne: Já mám platiti daně, když boháči dluží 7 miliard Kč? Jednou je potřebí s těmi 7 miliardami se vypořádati a je potřebí vybrat z toho, co se vybrat dá, aby již jednou ta hausnumera, která vůbec nejsou dobytelná, zmizela a neotravovala nám naše poplatníky (Výkřiky komunistických senátorů.), aby naši poplatníci nepřicházeli tím o chuť k placení daní.
Drakonickými prostředky při vymáhání daní nikdy nedosáhne se tolik, kolik by se dosáhlo, kdyby mezi lidmi byla svědomitost a chuť ku placení daní. Tato svědomitost a chuť ku placení daní je právě podlamována jednak vědomím, že jedni neplatí a nic se jim nestane, a za druhé tím, že lidé vidí, že s těmi penězi se vynaloží, tamhle tolik a tamhle tolik a že to není účelné, ani zdravé. Drakonické prostředky mají způsobiti, aby ti, kdož dluhují daně a mají úmysl vyhnouti se placení daní vůbec, byli k tomu donuceni. Na druhé straně drakonické prostředky někde působí křivdu a selhávají tam, kde by o-pravdu měly působiti. My na straně úhrady rozpočtu počítáme s 80 mil. Kč, které má vynésti přísnější vymáhání daní přímých. Tedy pokuty. Těchto 80 mil. Kč, to bude v praxi strašlivá cifra. Prosím, v účtu pokladničním za r. 1931 vykazuje se již na pokutách, úrocích z prodlení a na exekučních poplatcích 217 milionů Kč při dani důchodové a dani obratové. Jestliže tedy v daních přímých má se vybrati ještě o 80 mil. více, pak pokuty z těchto daní dohromady budou dělati cca 300 mil. Kč. Teď počítejme, že je u nás okrouhle 15 mil. obyvatel; počítáme-li rodinu o 5 členech, je tu 3 mil. rodin. Odečtu-li všechny veřejné zaměstnance, odečtu-li všechno dělnictvo, poněvadž, jakmile dělník přichází při dani důchodové v úvahu, platí ji srážkově, odečtu-li malé zemědělce, kteří platí pouze daň domovní a pozemkovou, která je přesnými katastry stanovena, pak bych řekl, že máme asi milion poplatníků, kteří přicházejí v úvahu při dani důchodové, výdělkové, obratové, u nichž se srážkově nevybírá. Jestliže tedy tento milion poplatníků má zaplatiti na pokutách 300 mil. Kč, tedy jeden k druhému musí zaplatiti 300 Kč, tedy, prosím, jak to má vypadati v praxi? Máme-li 300 mil. Kč vybrati na pokutách, nesmí se žádné fasi věřiti a musí se způsobiti taková nálada, aby poplatník fatoval nesprávně, aby mu ta pokuta mohla býti dána. Co tu děláme z finančních úředníků? Vždyť přece jsou to lidé, kteří mezi lidem žijí, kteří chtějí býti lidmi ne nenáviděnými. Vždyť finančními úředníky se dnes tak pohrdá a tak jsou nenáviděni, že, odpusťte, že to řeknu, žádný pohodný není tak nenáviděný a tak přezíraný, jako finanční úředník. A my máme odiosní postavení jejich ještě zvyšovati a drakonickými prostředky zasahovati i lidi - stává se to, p. sen. Thoř uvedl v rozpočtovém výboru několik případů, kde lidé chtějí platiti, jen potřebují nalézti čas, možnost, aby zaplatili. Pánové, co děláme z finančních úředníků, když ministerstvo financí takový postup jim nařizuje? To je potom hrozné postavení, do kterého se právě ti nejsvědomitější v plnění svých úředních povinností dostávají.
Budeme šetřiti, musíme šetřiti a pevnou rukou budeme šetřiti, ale šetrnost musí býti účelnou. Bude se šetřiti a musí se šetřiti na tom, co jest okamžitým příjmem. Bude se ubírati z okamžitého příjmu tolik, co stát potřebuje a zmenší se tím pohotovost pro denní život. (Výkřik sen. Kindla.) To je také jedna z příčin, která otravuje poplatníky, že neplatí daně a takové případy se nesmí opakovati. (Výkřiky sen. Kindla.) Jestliže budeme šetřiti na denních potřebách, nesmíme šetřiti tam, kde by šetření bylo nehospodárností. Jestliže hospodář, který má dům a nemá dostatek prostředků na udržování domu, nevynaloží na fasádu, to může býti, ale jestliže bude šetřiti, poněvadž nemá peněz, aby dal několik tašek na střechu, kde mu teče, je to nehospodárnost, poněvadž, kdyby šetřil na krytině, pak mu dům shnije a jednou se mu zhroutí. Tedy naše šetření nesmí jíti tak daleko, abychom ohrozili národní majetek. A prosím, my vlastně už u tohoto způsobu šetření jsme. Vezměte si do rukou státní rozpočet kap. 14. Ministerstvo veř. prací a podívejte se tam na položku na nestátní silnice. Je to 8 mil Kč. Okresy nemají krejcaru. Nestátních silnic je v Čechách 31.600 km. Počítám-li výstavní hodnotu 150.000 Kč za 1 km, je to v Čechách cena 474 mil. Kč. O nestátních silnicích na Moravě a na Slovensku a Podkarpatské Rusi nemám přesných dat, ale odhadl bych, že cena nestátních silnic v naší republice činí kolem 1 miliardy Kč. A poněvadž v rozpočtu ministerstva veř. prací je na udržování tohoto majetku 8,400.000, znamená to 8.5% na udržování silnic. Neznám objektu, který by snesl, aby na jeho udržování se dalo 81/2 promille z výstavní ceny.
Nad to při silnicích jsou zvýšené požadavky. Při silnicích je největší opotřebení tenkrát, když je nejhorší počasí, které nejvíce silnice ruinuje. Kdybychom na tomhle šetřili i nadále, pak již nešetříme ze svých příjmů a vydání, nýbrž šetříme na úkor národního majetku. To bychom dělali bankrotářské hospodářství.
Mluví se mnoho o investiční půjčce. Nevím, jak dalece investiční půjčka půjde na svět, nevím také, zdali náš budoucí rozpočet stačí, aby úroková a amortisační služba ze státních dluhů se mohla zvyšovati. Tuto starost ponechávám p. ministrovi financí. Ale měl bych určitý návrh, jak by tato starost stala se snazší, jak by se snáze investiční půjčka sebrala a jak by úroková služba pro stát stala se snesitelnější. Je třeba v rámci investiční půjčky poskytnouti půjčku okresům tím, že by stát převzal záruku za půjčky okresům a dal by okresům 4% příspěvek úrokový. Co by bylo nad to potřebí, nesly by okresy ze svého, a poněvadž při dosavadním limitu přirážek nemohou už nová břemena na sebe vzíti, bylo by nutno okresům, které investiční půjčku uzavrou a které jí na vhodné investice použiji, zvýšiti limit přirážek o tolik, kolik úrok na 4% placený a amortisační kvota budou vyžadovati.
Výhod by tu bylo několik: Především stát by nezvyšoval svůj vlastní dluh. Tak jako se nevykazuje ve státním dluhu záruka za úvěr podle zákona o stavebním ruchu, ač může také dojíti k tomu, že stát v tom neb onom případě bude platiti svou záruku, tak také tato záruka, i když by nesla určité důsledky, jednak placení příspěvku úrokového a jednak skutečnou záruku, přece jen by nebyla státním dluhem.
Mimo to okresy by si snáze vypůjčily peníze, poněvadž místní, užší regionalismus, touha, aby poměry v okrese se zlepšily co do zaměstnanosti a aby se podniky okresů úplně nezruinovaly, pobízely -by i místní peněžní ústavy, zároveň snad i jednotlivce, aby okresům půjčili. Znám takový případ, kde se dva členové okr. zastupitelstva osobně zaručili za 200.000 Kč, aby se mohla dostavěti silnice, na níž měli zájem.
Tedy místní obětavost pro okres by tu byla účinnější než pro stát. Stát je některým lidem již příliš vzdálen. Mimo to s penězi takto získanými by se účelněji hospodařilo. Jak se řekne: to dává stát, to je stát - to je dojná kráva, která se může odírati, jak je komu možno a libo, kdežto s penězi okresními se hospodaří účelněji. Já jsem s tohoto místa nedávno vytýkal okr. hejtmanům, že jsou trochu, řekl bych, vlažní ve věci potírání lichvy a zdražování. Dosud jsem neměl příležitost, abych mohl opraviti svůj názor, neměl jsem k tomu podnětu. Ale co okr. hejtmanům plně přiznám, je velká starostlivost o zájmy okresů. Okr. hejtmani jsou opravdu táty okresů, abych je tak nazval, ale mají svázány ruce tím, že nemají peněz. Každý okr. hejtman je celý úzkostlivý, že nemůže dáti do pořádku komunikace, poněvadž na to nemá peněz. Kdyby se okresům dostalo půjčkou, státem zaručenou, peněz, pak by se s nimi co nejúčelněji hospodařilo a mizely by případy zneužívání podpor v nezaměstnanosti. Jsou takové případy, to je v povaze lidí, nedělají to jen dělníci, dělají to sedláci také. Když někde potluče a dostane se obci dotace, přijde každý, i komu malinko potlouklo; to je lidská chamtivost, s tím musíme počítati. Ale kdybychom peníze, jež musíme míti, abychom nahradili nezaměstnaným, co jim přítomný život v továrnách nedá, vynaložili na práci, pak je ta práce sama korektivem, poněvadž, kdo nejde do práce a nepracuje, nemůže nic dostati.
Poměry, v nichž se bude hospodařiti podle rozpočtu, jejž právě projednáváme, jsou zlé. A jaké poměry za hranicemi se soustavně zhoršují, týmž způsobem a touž měrou se zhoršují i poměry u nás. My nejsme ohraničeni žádnou čínskou zdí a nesnáze, které jsou v jiných státech a v jiných dílech světa, obrážejí se i na nás. Nikdo se nemůže skrýti před bídou, která světem zachvívá. Když lovec kožišin někde v severní Kanadě loví zvířata pro kožešiny a snad jednou za rok přijde do styku s civilisací, aby je vyměnil za šaty, pušku, střelivo a j., i ten, který jen jednou za rok přichází do styku s ostatním světem, nese tíži poměrů, poněvadž, když svět nemá na přepych kožišin a nemůže je platiti, i on musí dáti za tu pušku daleko více kožišin, než v době, kdy svět měl dostatek peněz. Jestliže lovec kožišin v Severní Kanadě pociťuje světovou nesnáz, jak pak my, kteří žijeme v srdci Evropy, můžeme býti uchráněni hospodářských nesnází, kterými je zachvácena celá Evropa? Ty nesnáze u nás jsou, porostou a budou se i u nás, tak jako v jiných částech světa, obrážeti. My však nesmíme malomyslněti, náš český národ si již na tyto věci zvykl. My jsme za Rakouska nikdy neoplývali nadbytečnou přízní, nikdy jsme neměli výsad, abychom se mohli, řekl bych, pohybovati v plenkách a míti naše hospodářství jako ve skleníku chráněné před všemi nepohodami. Český národ při své pracovitosti a šetrnosti přestál jiné, horší doby.
Ve vozech elektrické dráhy je napsáno: "Šťastný stát, jehož národové pracují a šetří." Národové obývající náš stát dovedou pracovati a šetřiti a proto překonají i tuto krisi, aby se dočkali lepších časů. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Heller (zvoní): Slovo dále má pan sen. dr. Hilgenreiner.
Sen. dr. Hilgenreiner (německy): Senátoři a senátorky! Zaměstnává nás zase jeden z nejdůležitějších úkolů parlamentu, totiž sestavení a schválení rozpočtu. V prosinci povolili jsme dvouměsíční provisorium, dnes máme před sebou konečný rozpočet na r. 1933. Naši kolegové měli v tomto roce alespoň zadostiučinění, že mohli míti vliv na cifry rozpočtu. Hráli si jaksi na prozřetelnost a měli odvahu škrtati tam, kde ministerská rada potřebné odvahy neměla. Zde u nás v senátě zůstalo všechno při starém, směli jsme a smíme o tom mluviti a pak smíme o tom hlasovati, aniž bychom něco měnili.
Tedy po dvou měsících provisoria definitivní rozpočet. Ano, kdyby tento rozpočet byl jen definitivní! Ale tísní nás všechny, že si musíme říci, že rozpočet, jak ho zde schvalujeme nebo zamítáme, naprosto není definitivní, stejně jako také rozpočty dřívějších let jimi nebyly. Od r. 1929 končí všechny naše rozpočty stoupajícími chybnými obnosy, a právě tak bude rozpočet na r. 1933 chybným rozpočtem. Celé hospodářství -je právě otřeseno, státní příjmy, daně klesají, nevíme ještě jak hluboko, a státní výdaje, obzvláště pro podpory v nezaměstnanosti, stoupají a nevíme dosud, jak vysoko. Konec toho jest otřesený rozpočet.
Naše rozpočty pohybovaly se v posledních pěti letech všeobecně kolem cifry 91/2 miliardy. Tento rok obnáší pouze 81/2 miliardy. Máme ve státních výdajích úspory, alespoň na papíře, které činí 686, a vezmeme-li k tomu státní podniky, pak máme alespoň na papíře úspory 1.748 milionů. Bohužel ani tento rozpočet není přizpůsoben situaci státu. Generální zpravodaj v poslanecké sněmovně prohlásil sám veřejně, že sedmimiliardový rozpočet byl by vlastně správným rozpočtem v době krise pro tento stát. To by nikdo neuvítal více nežli poplatníci. Neboť ti si v poslední době zvykli, že se jim ukládaly stále nové daně, anebo že se staré daně ostřeji vymáhaly. Nynější koalice nevěděla po dlouhá léta jiného východiska, nežli tvořiti nové daně a teprve koncem r. 1932 přišlo se na jedině možný prostředek, totiž: spořiti, spořiti a spořiti! V každé soukromé domácnosti platí pořekadlo táhnouti, jak řemen stačí! A kdo tak nečiní, platí za šejdíře. Ve státním hospodářství jsme však mladé právníky učili, že se příjmy mají říditi podle výdajů a že se jednoduše mají předpisovati nové daně, je-li větší potřeba. To může býti receptem pro dobré doby, ale v nynějších dobách, kdy je všechno vyčerpáno, je tento recept nemožný. Zde je šetření jediným prostředkem, aby domácnost byla uvedena do pořádku.
Kde leží příčiny velké hospodářské krise, kterou právě proděláváme? Hlavní vinu na tom mají beze vší pochybnosti mírové smlouvy. Náš ministr zahraničních věcí chtěl by nám a cizině namluviti, že hospodářská krise nemá nic společného s mírovými smlouvami. Stojí s tímto názorem dosti osamocen, neboť celý svět nabývá stále víc a více přesvědčení, že mírové diktáty pařížské důkladně zničily světové - hospodářství. Právě v našem státě cítíme to velmi zřetelně, že se mírové smlouvy dělaly bez hospodářství. Náš průmysl byl ve starém Rakousku zařízen na bezcelní hospodářské území a odbytiště 50 milionů. Mírovými smlouvami jsme poklesli sotva na 15 milionů. Je samozřejmé, že to znamená mohutný zásah do našeho hospodářství. Dosud nelze tyto hospodářské škody, které nám přinesly mírové smlouvy, nahraditi politickým přátelstvím Francie, která přece své kapsy uzavírá vždy, přijdeme-li s přáním nějaké půjčky. A také nová spojenecká smlouva s Rumunskem a Jugoslavií nemůže nám to nahraditi, stojí, abych tak řekl, na jedné noze a není hospodářsky nijak upevněna. Kdybychom se alespoň mohli odhodlati ke snížení obrovských vojenských výdajů. Ale zde je to právě náš "přítel" Francie, který všemožnými záminkami bezpečnostními brání odzbrojení, a náš zahraniční úřad jest jako vždy v tom jeho věrným služebníkem. Víme zcela určitě, že tyto otázky se neřeší v Praze. Ale Praha mohla by přece alespoň spolupomáhati a neměla by vždy Francii prokazovati střeleckou pomoc, kde jde o to, zastupovati proti jiným mocnostem zájmy Francie. Ale pak nutno také upustiti od pověry, že mírové smlouvy jsou nedotknutelné a nezměnitelné. Jestliže náš ministr věcí zahraničních mluví v Ženevě a jinde jako francouzský ministr, nemělo by se mysliti, že zde v Československu jsou všichni jeho názoru. Také zde žijí miliony lidí, kteří s francouzskou politikou dr. Beneše nejsou srozuměni.
Zdůrazňuje se s mnohých stran, že si dr. Beneš osobně v mezinárodním styku vydobyl dobré místo. Nuže, je to nějaký div? Udržujeme si přece v dobré míře toho, kdo nám prokazuje dobré služby, a strkáme ho dopředu, aby tahal kaštany z pece, když si velcí páni sami nechtějí spáliti prsty. Ale Československo má z těchto osobních úspěchů pana dr. Beneše velmi málo. To pozná naše hospodářství pokaždé, jakmile vstoupí na mezinárodní, řekněme na francouzský peněžní trh, aby tam vyložilo investiční půjčku. Zde nalézají menší státy nežli Československo otevřenější kapsy.
To bylo by podle našeho názoru správnou politikou v době krise: uvnitř úsporná politika, navenek hospodářská politika; aby se politické svazky v prvé řadě tvořily tam, kde hospodářsky možno něco získati, a aby se političtí odpůrcové nedělali právě ze států, u kterých náš vývoz jest obzvláště zakotven.
Zvláštní pozornosti zasluhuje náš vývoz. Podle celé struktury, jak jsme ji převzali od Rakouska, jsme také vývozním státem. Miliardy jsou investovány ve velkých podnicích, které jen při vývozu jsou schopny života, miliony lidí měly tam ještě přednedávnem práci a chléb, výrobky jejich píle cizina ráda kupovala a platila. Dnes je tomu bohužel jinak. Tři čtvrtiny našeho sklářského průmyslu, polovina našeho textilního průmyslu musí odpočívati, poněvadž stále méně zboží jde přes hranice. Máme sotva jeden obor naší velkovýroby, který by nebyl tím těžce postižen. Nejzřetelnějším ukazovatelem je počet nezaměstnaných, který stoupl na 900.000, obrovská to cifra, povážíme-li, že dobrá polovina obyvatelstva pěstuje zemědělství, jež nezná nezaměstnanosti, spíše nedostatek dělníků.
Stát hledí výpomocí v nezaměstnanosti mírniti nejhorší bídu. To jest jeho povinností. Obce musí pečovati o to, aby nezahynuli ti, kdož přes nejlepší vůli vlastní prací nemohou vydělati svůj chléb. Obce jsou povinny veřejnými prostředky zasahovati a ukládati i těžké oběti ostatnímu obyvatelstvu, aby hladoví byli nasyceni. Ale nemůžeme ovšem touto pomocí zjednati trvalé zlepšení. Musíme se tázati, zdali by nebylo nutno učiniti jiná opatření, aby odstraněn byl stav, který přece nelze věčně udržeti. Jsou optimisté, kteří říkají: jen trpělivost, takovéto krise nejsou nic nového, po sestupu následuje zase vzestup, stříbrný pruh nového dne leskne se již na východě. Ale bohužel z tohoto stříbrného pruhu nemohou si naši nezaměstnaní nic ukousnouti. A následkem toho dlužno vážně položiti otázku: Není snad tato krise, zejména ve vývozu, trvalou krisí, není jen konjunkturální, nýbrž snad smrtelnou nemocí pro velkou část našeho vývozního průmyslu? Je-li tomu tak, pak nutno nalézti jiné prostředky, nežli jen přechodnou pomoc. Pak bude musit dojíti ke změně práce, která osoby přebytečné v jednom oboru přesune na druhou stranu.
Jaké prostředky se uvádějí pro trvalou pomoc? V prvé řadě zkrácení pracovní doby, t. zv. čtyřicetihodinový týden. Je samozřejmé: Čím dokonalejším se stává stroj, který člověku práci usnadňuje a z části odnímá, tím spíše musí to vésti také ke zkrácení doby pracovní. Tomu nebylo jinak v zemědělství, a je tomu nyní také tak v průmyslu. To je zcela přirozený průběh. Proto musí každý rozumný člověk býti pro zkrácení pracovní doby, předpokládaje, že průmysl zůstane při tom schopný soutěže, že nebude zcela ubit. Jinak je zlo ještě horší, než před tím. Ale ještě jiná pochybnost. Nyní, kdy se v mnohých podnicích pracuje méně než 30 hodin týdně, nelze od zavedení 40-ti hodinového pracovního týdne příliš mnoho očekávati. (Sen. Reyzl [německy]: Proč se potom podnikatelé proti tomu brání?) Protože chtějí, aby se to dělalo od podniku k podniku, obzvláště uspořádalo mezinárodně, poněvadž jinak nevydrží konkurenci. Jiný návrh jest, aby se práce vdaných žen nahradila mužskou prací. Netajili jsme se nikdy tím, že dělník má vydělávati tolik, aby mohl vyživiti svou ženu a svou rodinu, a aby tak žena mohla zůstati doma. Budeme takovéto snahy podporovati. Ale nyní, v této době, kdy výdělek vdané ženy je často jediným výdělkem v domě, možno také v řídkých případech něco s tímto receptem počíti jen tehdy, když muž vydělá tolik, že se dosavadní práce ženy tímto způsobem nahradí. Uvádějí se ještě jiné prostředky, na př. snížení věku pro nárok na starobní zaopatření z 65 na 60 po případě na 55 roků. Uvádí se počet přes 100.000 lidí, kteří by tímto způsobem byli vyňati z pracovního procesu a mladým lidem by udělali místo. Budiž! To však je zase otázkou starobního a invalidního pojištění, a přijde na to, jak dalece tam výpočet se shoduje, jak dalece tam by nenastal větší nepořádek.
Ponechme tedy možnost, že pro větší část vývozního průmyslu nynější krise je, může býti smrtelnou nemocí, pak nezbývá nic jiného, nežli myšlenka hospodářsky se přeorientovati. Pak zní heslo: "Pryč z továrny a zpět k půdě! " To znamená: Pozemkovou reformu ve prospěch nezaměstnaných. V jiných státech se tímto problémem již vážně zabývali a umístili tisíce lidí za velkých obětí na venkově. Pokud vím, vláda však o této otázce dosud vážně neuvažovala, a přece se vládní kruhy projednávání této otázky nevyhnou. Musí patrně nastati změna. Dříve proudilo všechno do města, poněvadž to vypadalo tak, jakoby ve městě pršelo zlato, nyní, kdy nouze ve městě je větší, nežli na venkově, nezbývá nic jiného, nežli abychom se obrátili navenek, kde ještě panuje nedostatek pracovních sil a kde se dotyčnému, ať je samostatný nebo pomocnou silou, dostane slušného živobytí místo almužny od státu anebo obce.
Vím, že to stojí mnoho peněz, bude nutno také sem tam zasáhnouti do majetkových poměrů. Ale nepovažuji posléze zmíněnou věc za tak příliš těžkou v době, kdy velkopodnik v zemědělství a již větší sedlák, který pracuje s cizími silami, namnoze je pasivní ve svém podniku; zde nebude tak těžko a draze dostati půdu. A tak bude snad možno ty průmyslové dělníky, kteří mají ještě styk s půdou, přiměřeně usídliti a tak trvale snížiti nezaměstnanost, která již nyní musí otravovati duši mládeže v jejím nitru.
Prostředky, jež pro to nutno sehnati? Pánové, nevyhneme se investiční půjčce, ovšem ve spojení se snížením úrokové míry. Tato investiční půjčka bude pak také míti ten význam, aby umožnila přesídlení. Má především za úlohu nově oživiti náš průmysl. Nouzové práce, které dosud dáváme vykonávati, namnoze vůbec nejsou přímo na prospěch továrním dělníkům a průmyslovým dělníkům. Skláři, textilní dělníci nemohou přece beze všeho vykonávati práce na pozemních a silničních stavbách. Tak tyto prostředky neplynou v prvé řadě těm, kteří trpí největší nouzi. Náš cukerní průmysl byl přiveden na výši a udržován tím, že se na cukr, který šel do ciziny, platily exportní prémie, a musili jsme se dožíti toho, že zde doma musíme vlastní cukr kupovati mnohem dráže, nežli jak se prodává v cizině. Nevyhneme se tomu, abychom také v jiných odvětvích průmyslu nemusili platiti vývozní prémie, abychom překonali alespoň nejhorší dobu.
Doporučuje se také jiný, radikální prostředek: Odvrácení od svobodného hospodářství, úplné plánovité hospodářství, tedy v prvém náběhu velký kus státního socialismu. To je snad hudba budoucnosti. Ale v přítomné době neposkytuje nám po mém názoru žádné pomoci. Až do světového hospodářství, které by musilo přijíti v úvahu, máme ještě strašně daleko, to ukazuje přece již nastávající konkurence světového hospodářství, o které se dnes již ví, že zůstane bezvýslednou. A státnímu plánovitému hospodářství v tomto státě nemůžeme my Němci přece důvěřovati. V dobách nouze platí, hospodářské síly nikoli zdržovati, nýbrž osvobozovati, ovšem v potřebných mezích, aby se podnikatelstvo postavilo do služeb všeobecnosti, a tím dopomohlo nezaměstnaným k práci. Ruského receptu, jejž mnohé strany doporučují, nelze naprosto použíti na naše poměry. Možná, že je dosti ruských dělníků, kteří za dnešních poměrů žijí trochu lépe, nežli dříve, ale pro většinu tam je přece lepší existence jen nadějí, a naši dělníci, naši sedláci žijí zcela určitě mnohem lépe, nežli ruští dělníci a sedláci. (Sen. Langer [německy]: Máte toho důkazy, pane kolego?) Je dosti spolehlivé literatury a zpravodajství z Ruska, jež dokazuje, že zdejší sedlák a dělník, obzvláště pokud jde o zásobování, nemohl by měniti s ruským. Lidé naproti udržují se nadějí na lepší doby.
Tolik k hospodářské situaci, která přece při posuzování státního rozpočtu hraje první úlohu.
Na ozdravění celého našeho státního hospodářství mají samozřejmě zájem všichni národové, v mnohé příčině však máme my Němci ještě větší zájem na tom, nežli jiní. Celá zeměpisná poloha přinesla to s sebou, že právě v německých krajinách, kde půda může lidi úplně obživiti, usadil se domácí a tovární průmysl. Proto trpíme my Němci obzvláště touto hospodářskou krisí a máme v prvé řadě nárok na státní podporu.
Ale na nás Němcích nespočívá jen hospodářský tlak, na nás Němcích spočívá nyní ještě ve 14. roce republiky jiný tlak - tlak národnostní. Právě rozpočet připomíná nám vždy znovu, mnoho-li státu dáváme a jak málo od státu dostáváme. Dáváme státu na daních poměrně tolik, jako druzí, dáváme na vojácích poměrně tolik, jako druzí. Ale tážeme-li se, co dostáváme, pak dopadá odpověď velmi smutně. Zachází se s naší mládeží, když se hlásí do státní služby, právě tak jako s mládeží jiného národa? A daří se dětem našeho lidu, chtějí-li vstoupiti do práce u státních podniků, právě tak jako dětem českého národa? A přece stojí v mírové smlouvě, na které se stát zakládá, a stojí v ústavě, že nikomu v tomto státě nemá býti na škodu jeho vyznání nebo jeho národnost. My však máme ještě dnes, ve 14. roce republiky, občany prvé a druhé třídy a k občanům druhé třídy patříme my Němci. Co uniká našemu lidu jen na finančních prostředcích tím, že se s námi ve státní službě tak různě zachází? Že ve vlastní státní službě je zaměstnáno jen velmi málo Němců, ve státních podnicích skoro žádný Němec, to za těchto 14 roků činí miliony, ba miliardy. Jen malý příklad z naší nejbližší blízkosti. Což není nápadné, že v obou komorách parlamentu, také zde v senátě, není jediného zaměstnance anebo úředníka, ba ani jediného sluhy, který by byl Němec? Nehledím-li k stenografické kanceláři, není jediného Němce v parlamentní službě. To přece mluví za celé knihy pro domov i cizinu.
Není žádným potěšením musit zde rok od roku přednášeti tyto věci. Ale jsme tím povinováni našemu lidu, abychom bezpráví, které se na nás páše, neochvějně potírali. Zde se v podstatě nic nezměnilo v těch šesti letech, kdy německé strany se zúčastňují vlády a němečtí ministři zasedají ve vládě, kdy tyto strany se tedy úplně postavily na půdu státu. Musíme také nynějším vládním stranám vytknouti, že ve třech letech, ve kterých spoluvládnou, nepodnikly podstatného pokusu, aby národně politickou všeobecnou situaci ve státě zlepšily.
Jedna událost z poslední doby osvětluje velmi jasně snahu, která v mnohých šovinistických českých kruzích panuje, pokud jde o Němectvo. My křesťanští sociálové jsme prosti výtky, že s německou národně socialistickou stranou dělnickou chceme v tomto státě politicky společně postupovati. Nás dělí od nich velmi mnoho. Čeho jsme se však v posledních dnech dožili, to netýká se pouze německé národně socialistické strany dělnické, to se týká všech Němců. Jde patrně o to, aby se kulturní souvislost, která tu je mezi námi a velkým německým mateřským národem v Německu, a od níž se nechceme odloučiti, podvázala a aby tím způsobem německá větev v tomto státě uschla a odumřela. Je známo, že od trvání tohoto státu se Němci stále více stavěli na půdu skutečnosti, to jest na půdu státu. Tímto vývojem zachvácena byla také německá národně socialistická strana dělnická; o tom svědčí prohlášení jejich vůdců. Na místě aby se nyní tento vývoj uvítal, poštvána byla v poslední době policie a vojenští znalci na terénní hry německé národně socialistické mládeže a věci, které by jinak věru neměly toho významu, posuzují se černými brýlemi vojenského theoretika. A tak se došlo k dobrozdání vojenského znalce, že "Volkssport měl organisaci vojenské povahy, která shromažďovala ozbrojené pomocné síly k úkladům na republiku, organisovala a cvičila je, aby nyní násilím část její odtrhla". Na jiném místě vojenského dobrozdání se praví: "Tyto útočné oddíly Volkssportu tvoří zvláštní ilegální armádu, se kterou říšská armáda v Německu jakožto placenou armádou v případě nutnosti počítala, neboť jsou to vlastně reservy, kterých je potřebí k doplnění pravidelné armády." Nabízen byl důkaz k vyvrácení těchto obvinění, důkaz byl na celé čáře zamítnut. Předpokládám, že vojenští znalci a také soudci při rozsudku těmto obžalobám věřili, ale vím, že v celém německém národě není nikoho, kdo by věřil v takovéto vražedné kousky našich mladých lidí. Vidíme v tomto přelíčení, jakož i v celé řadě jiných přelíčení, která jsme nyní viděli, z části proti dětem, zneužívání soudů k politickým účelům. V této příčině jsme my Němci za jedno, jsme za jedno v tom, že ani soudem nedáme roztrhati kulturní spojitost se svým velkým německým mateřským národem, ať se před soud přivede sebe více lidí a vydá ještě sebe více poslanců. Byli bychom vlastně mohli od německých ministrů a stran žádati, aby takovéto politické pronásledování znemožnili. Nepodařilo se jim to. Dobře, to nejmenší - a to říkám české straně - čeho my Němci od německých vládních stran, ve vládě zasedajících, žádáme, jest, aby alespoň nepozvedaly své ruky proti svým vlastním soukmenovcům, když se tito vydávají k politickým účelům cizím soudcům. To jest, jak řečeno, to nejmenší, čeho můžeme žádati. Naproti podala německá sociálně demokratická strana dobrý návrh, aby se imunitnímu výboru poskytla příležitost zkoumati jednotlivé delikty, na jejichž základě má dojíti k vydání. To se nestalo. Parlament v této příčině nehájil přiměřeným způsobem své důstojnosti. Posuzují nás Němce v této republice patrně podle toho, kolik se v Rakousku dostavilo Čechů. Řekněte si přece jednu věc: Rakousku soudní pronásledování osob politicky podezřelých nebylo na prospěch, nýbrž na škodu. A také zde v této zemi ničí se touto nedůvěrou mosty, které by mohly vésti od jednoho národa ke druhému, a znemožňuje se tím smíření. Ale ať se děje cokoli, my v tomto státě neupustíme od požadavků své úplné rovnoprávnosti, jak přislíbena byla v mírové smlouvě a v ústavě, a zároveň s tím také od národnostní samosprávy, kterých poměry v tomto státě vyžadují.
Zde přicházím k Dérerovým školským předlohám, o kterých se říká, že nám mají dáti kus národnostní samosprávy. Školská správa je vlastně nejsamozřejmější věcí, jaká existuje, neboť škola, vůbec celá duševní kultura je nejintimnější, nejvnitřnější věcí, jakou národ má, a je nepřirozené, když cizí úředníci spravují tento nejvnitřnější život národa, který chce býti nejen znám, nýbrž také spolu cítěn a spolu prožíván. S tohoto hlediska již staré Rakousko zavedlo národnostní rozdělení v zemských školních radách, ve vídeňském ministerstvu vyučování zvláštními referenty pro různé národnosti. Takovýto kus národnostního rozdělení máme ještě v zemských školních radách. Nyní utvářili jsme nově zemskou správu, ale zapomněli při tom na zemské školní rady Tyto po zákonu visí dnes ve vzduchu. Sedí tam ještě z části zástupcové, kteří byli zvoleni ve starém sněmu, tedy korporací, která již dávno je mrtva. To je nemožný stav. Ten nutno změniti, musí místo toho býti vydány nové zákony. To nechť se učiní, ale nechť se nám nemluví o tom, že se nám tím dává kus národnostní samosprávy. Nikoli, tu se nám jen ponechává to, co máme, praktické zařízení, které se osvědčilo. Tím však národnostní samospráva ještě dlouho není ukončena.
Dělají-li se takovéto poměrně snadné věci, pak nemají se slučovati s jinými věcmi, které jsou mnohem těžší, jak se to stalo v ministerstvu vyučování, kde se při této příležitosti myslelo, že se náboženský vliv může ze zemských školních rad jednoduše vyloučiti. Pánové, to jest obtížná otázka, která se týká nábožensko-politických věcí, a mohlo by se skoro mysliti, že zde byl úmysl zabrániti rozdělení zemských školních rad tím, že se rozvíří tato sporná otázka a že se tímto způsobem v koalici vzbudí rozpor. To je právě tak, jak to ministerstvo školství učinilo s problémem slovenských škol. Že se tam něco musí státi, je samozřejmé, zmatek je příliš veliký. Ale když se na druhé straně, bez dohodnutí s činiteli, kteří tam školství po celá staletí spolu spravovali, jednoduše shora chce dekretovati otázka konfesijních škol na Slovensku, není to s politického stanoviska naprosto moudré. Tímto způsobem možno jen zabrániti také otázce, jejíž řešení bylo možné, a ve sporné otázce nepokročí se zcela určitě kupředu. My Němci v tomto státě musíme za všech okolnosti trvati na svobodě vyučování a s národnostního stanoviska zamítati státní monopol. Neboť kdyby nám jednou stát, a všechno je přece možné, ve veřejné škole chtěl omezovati naše německé bytí a náš německý jazyk, co by nám dále zbylo, nežli daleko rozšířené soukromé školství, abychom tímto způsobem udržeti mohli svůj německý mrav a národ? Proto nemohou Němci v tomto státě býti přívrženci státního školského monopolu, jenž vylučuje soukromé školství. Řezali bychom jen do vlastního masa, kdybychom propůjčili slovo této absolutní moci státu.
Končím: kdo sleduje vývoj tohoto státu v prvních 14 letech, musí dojiti k úsudku, že nutno spojiti všechny síly, aby stát byl zabezpečen proti vnitřním a vnějším obtížím. Předpokladem semknutí všech sil je mír mezi jeho národy, mír, jehož základem může býti jen ústavní rovnoprávnost. Němci dost často ukázali, že jsou ochotni k poctivé spolupráci, ale to je trvale možno jen tehdy, když jim budou poskytnuta všechna práva, která jim slíbena jsou i v listině, kterou český a slovenský lid sepsal bez Němců, totiž v ústavě. Němci počtem 31/2 milionu jsou počtem a významem větší, nežli obyvatelstvo mnohých samostatných států. Tím spíše můžeme žádati, aby se přes nás nepřecházelo. K tomu jsme také příliš silní. Nás nebudete moci ubíti ani spolknouti, ani nás nepřivedete k tomu, abychom mlčeli. A i když snad ti ve vládě mluví trochu tišeji, tím hlasitěji budeme my, oposice, mluviti a doma a před cizinou vždy znovu prohlašovati, že se Němcům v tomto státě nedostalo dosud práv, která jim slíbena byla mírovými smlouvami a která český národ při tvoření státu převzal poskytnouti. To budeme vždy zdůrazňovati, až přece také zde dojdeme více sluchu, nežli tomu bylo dosud.
Politický schodek, že část ústavy ve čtrnácti letech dosud není splněna, je mnohem horší, nežli číselný schodek ve státním rozpočtu. Snažíte-li se zjednati rovnováhu ve státním hospodářství, pak pečujte také o to, aby konečně ze státní správy zmizel tento politický schodek, který každým dnem roste.
My z oposice neměli jsme ani okamžik příležitosti, abychom nějak spolupůsobili při sestavování rozpočtu, anebo měli vliv na jeho cifry. Musíme tudíž zodpovědnost za tento rozpočet opětně zamítnouti. (Potlesk.)