Nebudu rozpřádati tyto věci znovu do šířky, poněvadž jsem předpokládal, že jako zpravodaj technicko-dopravního výboru budu míti možnost, abych se o této velmi zajímavé stránce vyjádřil, ale poněvadž pan zpravodaj výboru rozpočtového referoval o celém zákoně, nechci opakovati a prodlužovati debatu.

My jsme se dívali na tento zákon jako na zákon, který.je předkládán nejen z důvodu úhradového, nýbrž i organisačního, který má stvořiti pořádek nejen na silnicích, nýbrž také v našich ulicích. Kdo z těch všech, kteří dnes svým životem a existencí souvisí s tímto zákonem, je-li objektivně spravedlivý člověk a není zaujat svým osobním stanoviskem, nemůže jen hubovati a dělati výtky, poněvadž my tímto zákonem pracujeme také pro něho. My ho chceme ochrániti před živly, které jsou živly skutečně nekalými, které, neplníce svých povinností ke společnosti ani ke státu, ochuzují a znemožňují podnikání i malému člověku, který vozí drožkou nebo nákladním automobilem. To je ta divoká konkurence, to jsou ty jízdy, o kterých bylo Svazy zájemců jednáno a referováno, že by bylo potřebí zákonem je zakázati.

Pořádek a určitá bezpečnost na silnicích a ulicích je dnes kardinálním požadavkem doby, poněvadž při vzmáhajícím se počtu motorových vozidel, která pojíždějí po všech těchto tratích, vidíme, že se toto podnikání rozrostlo již nad průměr živnostenského podnikání, jak mu rozuměl živnostenský zákon a živnostenský řád, a že se tak dostáváme do změněných podmínek a že nastává státu povinnost, aby provedl určitou regulaci, která by umožnila jedněm provoz, ale neohrožovala druhých hospodářsky a na životech, a že mu nastala nová povinnost postarati se o bezpečnost, která musí býti zaručena na každé veřejné spojovací lince. (Místopředseda Kahler převzal předsednictví.)

V důsledku toho zákon sám stanoví řadu určitých opatření, ale pokud mohu prohlásiti,,z debat, 'které, jsem měl s resortními zástupci a s ministry samými, není tento zákon, jak se mylně šíří ve veřejnosti, míněn tak, aby poškodil lidi, kteří dopravu po živnostensku provozují, nýbrž aby je podepřel.

Račte prominouti, je to osud každé osnovy zákona, kterou předkládá vláda v tomto státě, že vždy se vyhledávají pro veřejnost zprávy toho druhu, jen aby se diskreditovalo poctivě míněné snažení. Já se tu nebudu o tom polemicky vyjadřovati, jestli se sleduje tímto způsobem cíl hospodářství kolektivního nebo soukromo-vlastnického. My se můžeme držeti jen toho způsobu, který je dán ústavou tohoto státu, a to je velmi jasné, jaký způsob hospodářství je ústavou dán.

Myslím, že to není účelem těchto debat, a já jsem byl rád a vděčen zástupcům oposice, kteří se účastnili s námi jednání ve výborech, když přicházeli s určitými návrhy, které jsme mohli přijmouti. Tomu dali jsme několikráte výraz, že jsme přijali jejich návrhy na změny, což je důkazem, že jsme si počínali, nikoli se stanoviska nějakého zaujetí, nýbrž že nám jde o to, abychom udělali zákon pokud možno dobrý.

Hospodářského života se tento zákon dotkne, to si nesmíme zapírati. On Ubude působiti velmi těžce na celou řadu podnikatelů v průmyslu, živnostech i obchodu, hlavně na ty, kteří jsou finančně slabší..Nebylo by rozumné, abychom to neuvážili. Nepovažuji to přirozeně za jeho přednost, to nemohu říci, já bych byl rád, aby se jim při jeho prováděni neděly zbytečné obtíže, které by pro ně byly nepřekonatelné. V mnohých případech to bude znamenati novou povinnost pro státní železniční podnik, poněvadž tam, kde se zakazují černé jízdy, kde nebyla jízda po živnostensku provozována, ale jezdilo se, lidé si zvykli, že tam mají dopravní prostředek. A tu bude železniční správa z titulu zákona nucena hlasem veřejnosti, aby splnila svou povinnost, aby krajina málo železničně saturovaná měla dopravní prostředek. Ti lidé tam budou trvati na zřízení motorisované linky a železniční podnik nebude moci, když mu dáváme takové výsady v tomto zákoně odmítati jen tak lehce tyto oprávněné požadavky.

Je tu ovšem také druhá otázka, jak při tom pochodí nebo nepochodí hospodářsky. O tom budeme nejlépe informováni od dneška za rok, až budeme moci sumárně probírati v rozpočtu a závěrce kapitolu státní dopravy motorové.

Jestliže jsme žádali, aby při dopravě na silnici byla reciprocita pro soukromého podnikatele jako pro dráhu, považuji to za požadavek správný a spravedlivý, a skutečně i zákon sám železnici nedává při motorové dopravě žádných zvláštních hospodářských výhod, které by byly na ujmu soukromému podnikateli. To bylo hájeno a také uhájeno.

Pokud se týče porovnání - které se rádo objevuje - se stanoviska dopravy kolejové a silniční, nedají se tyto věci tak snadno a jednoduše vyjádřiti. Je to závislost velmi komplikovaná, poněvadž druhý může namítnouti, že je obtížen také jinými daněmi dávkami a poplatky pro stát. To by bylo potřebí řešiti formou velmi složitou a proto jsem ustupoval při rozborech od tohoto porovnání a tázal jsem se, zdali to je zájmem velkého podniku železničního, abychom mu dali určité přednostní právo pro případ, že běží o zřizovaní linek nových. My jsme mu je nedali zásadně v tom smyslu, aby mohl rušiti nynější linky a tím řadu živnostenských existencí. To právo nemá a zákonem mu dáno nebylo, naopak živnostníku nebo event. koncesionáři je i podle živnostenského řádu právo provozování zaručeno do té míry, že, splní-li podmínky určitých paragrafů na počátku zákona uvedených, hlavně pak třetího a osmého, dává se mu koncese bez omezení na plných 15 let. Tím jsme chtěli říci, že jsme sledovali nejen myšlenku pořádku v dopravě, nýbrž že jsme se snažili také opříti toho, kdo podniká, a že jsme sledovali třetí úkol, dáti železničnímu podniku určitou možnost, aby mohl doplniti svou dopravu kolejovou také dopravou po silnici způsobem co možná nejúčelnějším. (Sen. Thoř: Je to zákon monopolní!) Kdyby tu šlo o monopol, byli bychom první, kteří bychom pro to nehlasovali za žádných okolností, jako jsme nehlasovali také pro monopoly jiné. Já však nepovažuji tento zákon za monopolní, o tom mě nepřesvědčíte. (Sen. Thoř: Ale je to monopol!) Nemáte tedy správný pojem o tom, co to monopol je. Monopol znamená, že jeden majitel provozuje výsostně a žádný jiný. To je velký rozdíl. Ale o tom si promluvíme jindy. Tam, kde dáváme živnostníkům, na silnici totéž právo při provozování motorové dopravy jako státu, není přece možno mluviti o monopolu.

Slavný senáte! Mám obavu, že některá ustanovení, která se týkají zatížení nákladní dopravy, setkají se s určitými obtížemi. V té věci nemáme úplně jasno. Pamatovali jsme na všechny takové případy, pokud bylo možno je shrnouti do zákonné formulace, aby nebyla ochromena výroba ať průmyslová, nebo živnostenská. Co jsme dobře pochopili, dali jsme do zákona, ale není vyloučeno, že se objeví ještě některé těžkosti. Není ovšem nikde řečeno, že by parlamentní sbory těžkosti, které by se v zákonné praksi objevily, nemohly upraviti event. novelou. Prohlašuji závazně za naši síranu, že tam, kde přijde vláda s doplňky takového druhu, které by znamenaly zlepšení zákona, budeme spolupracovati k jeho provedení. Tato určitá reglementace nebo organisace silniční dopravy motorovými vozidly není ničím novým, co by zaváděla jen Československá republika. Je dnes ve všech státech evropských prováděna v různé formě a mohl ' bych říci, že v mnoha případech forma úpravy je mnohem těžší, než je u nás. (Hlas: Tam jsou monopoly!)

My jsme se přece jen přiklonili k tomu směru, který bych mohl nazvat v pravém slova smyslu liberální, který hledí, aby také i ten druhý vedle, nejen ten státní podnik, mohl při tom žíti a se rozvíjeti.

Řekl jsem s počátku, že zákon sám je dílem kompromisu, ale také dílem lidským, třebaže lze předpokládat, že nebude na všech místech vítán s radostí. To je jistá věc, musíme také hleděti, aby i ten faktor, který ho bude provádět, postaral se o takový způsob provádění, aby zákon byl přijímán skutečně s klidem a rozvahou. A řeknu při této příležitosti otevřeně, že bude velmi mnoho záležeti také na státní administrativě ve všech oborech, které budou zasahovat při aplikaci tohoto zákona do soukromého života. Bude potřebí, aby postupovala nejen rigorosně, ale také s uvážením, pokud to v hranicích zákona je, formou, kterou by udělala všechny ty věci stravitelnější a přístupnější.

Bál bych se jednoho, aby se snad zákon nestal byrokratickým karabáčem, kterým by se chtělo na někoho doléhat. Říkám to docela otevřeně sám jako administrativní úředník. Mně imponovalo, když ministr železnic při poradách docela otevřeně řekl: Pánové, já vás prosím o zákon přísný, ale s velmi liberálním výkladem. Tedy on sám, jako representant tohoto státního podniku, klade vysokou váhu na to, aby provádění zákona se dalo skutečně v duchu osvíceném, liberálním a nejen z pouhého stanoviska upjatého byrokratismu.

Jak jsem řekl, je to dílo lidské, kompromisní, a jako takové má své vady. Já v důsledku toho tvrdím, že ani tento zákon není snad bez určitých vad, ale kdo ho bezohledně jen odsuzuje, ať mi ukáže, které lidské dílo bylo zřízeno tak, aby nemělo jediné vady? Každý zákon považuji za dobrý, pokud uspokojuje největší procento těch, které zavazuje, tedy občanů. Jestliže zákon uspokojuje velkou jejich většinu, má všechny znaky dobrého zákona. V obráceném případě pak je povinností těch, kdo zákon tvoří, aby opravili to, co by v něm bylo tvrdého a škodlivého životu hospodářskému i veřejnému.

Přál bych státnímu železničnímu podniku, aby mu těmto zákon přinesl skutečně to, co od něj očekává, aby mu skutečně přinesl určité osvěžení v jeho hospodářství, aby jeho schodky klesly. Víme, že je to v prvé řadě podmíněno, promiňte laskavě, faktory, kteří jsou mimo tento zákon. Tím. okamžikem, kdy hospodářské podnikání nabude zase lepší formy, tím okamžikem, kdy se přiblíží doba, o které říkáme doba konjunktury, nebude ani železnice zápasit nijak s těmi obtížemi, jako s nimi nezápasila dříve, až bude vozit nové suroviny a hotové výrobky, poněvadž vlastním příjmem výdělkovým v tom smyslu, na kterém se opravdu ziskově vydělává, u drah je dovoz a provoz zboží, surovin a tovarů, nikolivěk osob. V tom je zásadní omyl u mnoha a mnoha našich občanů, kteří věří, že osobní doprava je tou dopravou, která železnice nějak zvlášť zdvihá. Bylo by to pro nás proto velmi vítané, aby tato doba přišla co možná brzy, poněvadž bychom tím vyřešili i mnohé jiné těžké problémy, které se dotýkají zájmu státního a hlavně rozpočtového. A bylo by to jistě v zájmu i prospěchu celého našeho hospodářského života státního.

S ohledem na to, že dílo je lidské a že bylo myšleno se vší vážností a upřímností, aby vykonalo určitý veliký obrodný úkol v organisaci dopravy motorovými vozidly, aby odstranilo nekalou soutěž a aby při tom pomohlo po případě držet krok státním železničním podnikům, zúčastnili jsme se všech prací, které byly s předložením tohoto zákona slavnému senátu k projednání spojeny a rozhodli jsme se zákon ten podporovati. Budeme také pro něj hlasovat. Byl bych rád, aby zákon sám vykonal ještě jedno dílo, aby se ukázalo, že byl dobře dělán a promyšlen, že nebude potřebí v nejbližší době novelou jej doplňovati.

Slavný senáte, po stránce finanční bylo zde p. referentem rozpočtového výboru podrobně referováno, jak byly upraveny sazby, jak byly sníženy, jaký efekt očekává ministr financí z titulu tohoto zákona pro zabezpečení rovnováhy rozpočtové. Tedy nebudu k tomu při čiň ovát žádných slov, jenom podotýkám, že bylo pamatováno i na silniční fond, na ten fond, který vybavuje naše silnice, aby technicky mohly býti lépe vybavovány. V tomto zákonu rozhodujeme, aby polovina výnosu daní z jízdného připadla silničnímu fondu a zrušili jsme tu klausuli, podle které mělo to býti nejvýše 20 milionů Kč. To je ten velký zájem, ryze technický a dopravní, abychom dostali silnice pokud možno do vzorného pořádku. A při této příležitosti, třebas to není v osnově řečeno, znovu vytyčuji starý svůj požadavek, který jsem tolikráte s tohoto místa tlumočil, aby ministerstvo věř. prací při úpravě silnic pokud možno se rozhodlo pro úpravy trvalé, z našeho vlastního materiálu, a aby se mohly dělati silnice našimi vlastními lidmi, našimi dělníky, a vlastním čsl. kapitálem. (Potlesk.)

Místopředseda Kahler (zvoní): Zahajuji debatu. Slovo má pan sen. Eichhorn.

Sen. Eiehhorn. (německy): Slavný senáte! Ke všem novým tísnivým zákonům, které v poslední době naloženy byly živnostenskému a obchodnickému stavu a které těžkou hospodářskou situaci stále více zostřují, přistupuje nyní předložený mám zákon o automobilové dopravě. Ale netoliko živnosti, obchod a průmysl utrpí těžce tímto zákonem, tato osnova nad to hluboce se dotýká zájmů široké veřejnosti. Nejde o nic jiného nežli o opětovné zřízení státního dopravního monopolu, který již r. 1863 byl odstraněn. Tento krok je hlubokým zásahem do veškerého hospodářského života, neboť prakticky nejde o nic menšího, nežli o ztížení živnostenského automobilního dopravnictví.

Státní dráhy v důvěře ve své monopolní postavení prospaly technický vývoj a octly se tím v obtížné situaci. Na místě toho, abychom se nyní jako každý soukromý podnikatel přizpůsobili hospodářským poměrům, děje se pokus bez ohledu na hospodářské poměry vynutiti si mocenské právo státních drah mohutným vlivem státu. Skutečností je, že příčinou pasiva státních drah je větším dílem příliš byrokratický způsob provozu. Tímto zákonem má nyní býti vyloučena jakákoli soukromá konkurence v oboru dopravy osob a nákladů. Touto překážkou však brání se také přirozenému vývoji a pokroku dopravnictví vůbec. Že to nemůže zůstati beze škod pro všeobecnost, je na bíledni.

Tímto zákonem zavádí se koncesní povinnost pro všechny živnostenské dopravní podniky, ať pro dopravu osob nebo nákladů, při čemž dráha a pošta jsou z této koncesní povinnosti vyjmuty. Dále má novými daněmi soukromá autodoprava býti zdražena takovým způsobem, aby nemohla konkurovati se státními drahami. Nejsme samozřejmě nikterak proti úpravě autodopravy, ale tato úprava musí býti přizpůsobena výhradně potřebám veřejnosti, nikoli však, jak to zamýšlí předložená osnova, podrobena býti výhradně zájmům železniční správy. Podstatná výhoda autodopravy záleží ve schopností přizpůsobiti se rychle měnícím potřebám dopravy. Tato výhoda, na které má zájem široká veřejnost, stává se tímto zákonem bezúčinnou. Prakticky se nyní tísnivými ustanoveními koncesními činí udělení nové koncese soukromému podnikateli skoro nemožným. Státní podniky, které podle osnovy ke svému provozu nepotřebují koncese, jsou však, jak zkušenost učí, naprosto neschopny vyhověti dopravním potřebám obyvatelstva.

Nehledě k neobratnému vedení provozu, nedovedou se zaměstnanci státních autobusových linií v mnohých případech ani domluviti s obyvatelstvem v německém území, ježto obcovací řeč buď vůbec neovládají, anebo ji ovládají jen nedostatečně. Tím se stává, že mnohé autobusy, které za účelem vyloučení soukromých autobusových linií vedle těchto zavedeny byly na téže trati, jezdí s prázdnem. Že takovýto stav není na výhodu ani pro státní pokladnu, ani pro obyvatelstvo, je na bíle dni. Z pasiva skoro všech státních podniků vyplývá nepopiratelná skutečnost, že stát není schopen vésti obchodní podniky. Je tudíž pochybeno domnívati se, že se rozšířením státní autodopravy bilance státních drah stane aktivní. Nastane a musí nastati pravý opak, že totiž po zavedení státního dopravního monopolu, resp. rozmnožení státních autobusových tratí beztak vyssátí poplatníci budou musit nésti také ještě schodek těchto nových autobusových tratí.

Důkaz toho poskytuje Rakousko, jež v poslední době většinu autobusových tratí, které provozovaly dříve státní dráhy, postoupilo zase soukromým podnikatelům, poněvadž se tyto státní podniky ukázaly býti nevýnosnými. (Sen. Tichi [německy]: Tak jako u drah! Kdyby se dráhu byly svého času propachtovaly, nebyly by zkrachovaly!) Ano. Místo abychom se nyní z těchto skutečností poučili, činíme pravý opak toho, co velí zdravý lidský rozum. Z tohoto důvodu musíme zásadně zamítnouti zamýšlené přednostní postavení státních autobusových podniků, jakož i koncesní povinnost pro živnostenskou dopravu nákladů.

Stejně nepřijatelná jsou jazyková ustanovení v § 12, poněvadž vycházíme ze správného názoru, že musí býti přenecháno majitelům koncese, aby se již ve vlastním zájmu přizpůsobili potřebám obyvatelstva. (Výkřik sen. Tichiho.)

Co se týče finanční stránky osnovy zákona, musíme konstatovati, že zamýšlené větší zatížení autodopravní živnosti jest jednoduše nesnesitelné a že musí vésti hospodářskému úpadku netoliko této živnosti, nýbrž také mnohých jiných odvětví hospodářských. Neboť autodoprava byla v poslední době více nežli došli obdařena novými daněmi. Surtaxou na dovážené minerální oleje, zvýšeným clem na automobily, daní z motorových vozidel, a dvojnásobným zvýšením daně z minerálních olejů dospělo zatížení autodopravy již k nejzazší snesitelné hranici. Ke všemu tomuto zatížení přistupuje nyní nesnesitelné přímo zdanění živnostenské dopravy automobilní. Nové zatížení autodopravy, které je preliminováno částkou 72 mil. Kč, musí nevyhnutelně vésti k úpadku četných auto dopravních podniků. To znamená další vzrůst nezaměstnanosti o desetitisíce osob, které tím zase připadnou na obtíž státní péči o nezaměstnané.

Finanční efekt této předlohy je tudíž více nežli pochybný, uvážíme-li, že vedle rozmnožení nezaměstnanosti z autodopravní živnosti samotné také automobilní průmysl a zánikem mnohých daňových pramenů silniční fond a státní pokladna samotná utrpěti musí obrovskou újmu. Je tudíž zcela pochybeno očekávati větší příjem pro stát. Pobuřovati musí však také skutečnost, že právě tatáž suma 72 mil. Kč, která se udává jako domnělý výtěžek nového zdanění, zařaděná je v rozpočtu ministerstva národní obrany na rok 1933 jako potřeba pro střelivo ke cvičení ve střelbě. Je nepochopitelné, že se mnoho tisíc Lidí, kteří chtějí pracovati, obětuje nezaměstnanosti a bídě jen z toho důvodu, abychom měli potěšení vystříleti 72 mil. Kč. Kde tu zůstává logika zdravého lidského rozumu, nemohu pochopiti.

Máme-li na mysli všechny ty hrozné následky tohoto zákona, zničení mnohých samostatných existencí, rozmnožení počtu nezaměstnaných o desetitisíce lidí, znehodnocení kapitálu, investovaného do soukromé autodopravy, obnášejícího sta milionů korun, a zastavení každého pokroku v dopravnictví, pak musí každý rozvážný člověk dojíti k přesvědčení, že tento zákon v předloženém znění jest jednoduše nepřijatelný. Poněvadž se však, jak řečeno, neuzavíráme naprosto rozumné úpravě autodopravy, podali jsme řadu pozměňovacích návrhů, které jsou s to odstraniti národohospodářsky tak těžké následky vládního návrhu.

Očekávám tudíž od vašeho porozumění jakožto zástupců lidu, že přijetím těchto pozměňovacích návrhů přizpůsobíte osnovu skutečným poměrům a že zabráníte neodčinitelnému poškození nejen veškerého hospodářského života, nýbrž také technického pokroku vůbec. (Potlesk.)

Místopředseda Kahler (zvoní): Další slovo má pan sen. J. J. Krejčí.

Sen. J. J. Krejčí: Slavný senáte! Obtížné hospodářské poměry v celém světě a z nich vyplývající deficity všech států míti je, aby hledaly úhradu deficitů svých rozpočtů, a to i za okolností, které se velmi těžce dotýkají těch, kdož tvoří stát. A poněvadž stát náš je příliš malý, než aby byl vyňat ze zlých poměrů světových, i u nás vzrůstající nouze vyvolala a přinesla velmi těžké nedostatky rozpočtové. Není tedy divu, že i naše finanční správa ohlížela se po způsobech, jak by dospěla k finanční rovnováze, a jako ve všech státech opatření finanční rovnováhy bude vyžadovati těžké oběti od těch, kdož stát tvoří, nemůže tomu býti jinak ani u nás.

Když v roce 1922 měli jsme přechod z inflace do deflace, přineslo to těžké ztráty pro soukromé podnikání. Soukromé podnikání musilo se těmto ztrátám přizpůsobiti tím, že každý se musil uskrovniti, a uskrovnil. Mimo to musil hledati cesty, jak by početně zmenšený příjem při nezmenšeném vydání vynahradil si zvýšenou a důmyslnější činností. Ale byla inflace nejen peněžní, nýbrž i personální v některých oborech - a to hlavně v oborech železniční správy. My jsme u nás byli samý pokrok, pokrok. K dosažení pokroku bylo potřebí co možná nejvíce školství. Ale ovšem ti, kteří ze škol vycházeli, musili nalézti obživy. A poněvadž vysoké i střední školy chrlily a chrlí nám posud spousty těch, kteří nemohli se v soukromém podnikání dobře uchytiti, proto - a tomu pomohla republikánská soustava státní - provedla se inflace personální ve státních úřadech a hlavně v železnicích. Jedno staré přísloví praví: >Moc doktorů, jistá smrt!< - Kdybychom to aplikovali na železnice, pak by ta smrt jejich byla neodvratná, poněvadž tam je doktorů moc... Je potřebí tedy hledati cesty k tomu, jak by železnice mohly sanovati úbytek svých příjmů, když personální deflaci provésti není možno. Propustili-li se na drahách z práce dělníci, pak to vypadá zrovna tak jakoby velkostatkář, který měl celé panství, centrálního ředitele a několik správců, adjunktů, poklasných, šafářů a všecky tyto kategorie si nechal, ale propouštěl deputátníky, když mu pozemkovou reformou byl jeho majetek ztenčen. Tímto způsobem by ovšem dopadl velmi špatně. A také dráhy nemohou dopadnouti lépe, šetří-li na těch, kdož mají jako dělníci na trati 22 Kč tím, když je propustí a vrhnou do bídy, ale neřeší-li se při tom otázka těch, kdož většími platy zatěžují provoz státních drah.

To je ovšem dosti svízelná věc. Tu věc nemůžeme si tak snadno vydupati, ta věc se dělat musí, o tom jsem přesvědčen. A je na těch, kteří jsou od toho, aby tuto věc čím dřív tím lépe vyřešili.

Ale jest ještě jiná věc, která obtěžuje a zatěžuje provoz státních drah, a to je nedostatek volné ruky. Soukromník má docela jinak volnou ruku. Každé podnikání znamená risiko. Podnikám-li něco na svůj vlastní účet a setkám-li se s nezdarem a ztrátou, mohu jen sám sobě říci: >No, to jsem to prohloupil.< Ale nemá mi kdo co vytýkat, jestliže já ve vlastním podnikání, které jinak dobře míním, setkám se s nezdarem. Jinak je tomu v podniku státním. Tam má každý příliš málo volnosti a má-li rozhodnout, třebaže by to rozhodování mělo býti rychlé, řekne: Já k tomu nemám pouvoir, musím se zeptat nejbližšího představeného, ten se musí zeptati jiného ve svém oboru, ale ten odbor se musí zeptati v jiném odboru a než rozhodnutí přijde, třeba ty vyžadovalo jinak velmi krátkou lhůtu, věc sama zmizí, zmizí i možnost výdělku a možnost určitého prospěšného opatření. Tu je kámen úrazu. A jak se odstraní, sami nevíme.

Státní dráhy hledají vyrovnání svých deficitů. To vyrovnání není šťastné a přiznejme si to upřímně. Kdosi řekl, že je to pro chudokrevného transfuse krve, pro chudé dráhy má to býti transfusí krve, a to autodopravců, kterým se přetínají žíly. Já bych to tak příliš ostře a stroze neřekl. Ale je jisto, že ten zákon má a měl tu tendenci, daleko větší však návrh jeho, nežli je usnesení rozpočtového a technicko-dopravního výboru samo.

Že má se ztížiti podstatně provozování soukromých autodopravců, aby se převalil přepravní náklad osob i nákladů na státní dráhy. Jestli se toho dočkáme a jestli bude tu skutečně výsledek, to je velmi pochybné.

Ti, kdož pracovali tento zákon s tímto úmyslem a přinesli jej zákonodárným sborům ke schválení, se velice mýlí. úbytek provozu státních drah nespočívá jenom a výhradně v konkurenci automobilové, nýbrž především v bídě, ve vzrůstající bídě. Dnes si každý musí rozmyslit, i když žije několik kroků od nádraží a každý by byl blázen, aby jel autobusem, když má dráhu levnější, a ne-li levnější, tedy pohodlnější, avšak musí si rozmysliti, má-li někam jet, poněvadž nemá na to peněz a jede-li za obchodem, nemá naděje, že vydělá tolik, kolik bude stát cesta. To je ta hlavní příčina a tu neodstraníme žádným zákonem, kdyby byl sebe strožejší. Tomu se nedá pomoci, musí zde býti možnost výživy, výdělku a nutnost přepravy nákladu a pak se provoz státních drah rozmnoží. Jinak, když se hospodářský život bude stále zužovat, když nám stavební ruch usne, co pak bude dráha voziti?

Vážení pánové! Tak mně napadá, že toto kurýrování státních drah je obdobné se snem Josefa Egyptského, který viděl, jak z Nilu vyšlo nejprve 7 tučných krav a pak 7 hubených krav, které snědly tučné a samy hubené zůstaly. Také hubené státní dráhy mají snísti ne tučné, nýbrž hubené krávy autodopravců a zůstanou hubenými, hubenějšími, nežli byly před tím, poněvadž nepojídají tučné krávy, nýbrž krávy hubené.

Minulý pátek, asi kolem 11 hodiny, čekal jsem na Újezdě na křižovatce na připojení sedmičky a viděl jsem tam chudáka, jak pobíhal celý zmrzlý kolem svého sidecaru a ohlížel se, zda by někdo nevystoupil z elektriky, která nejede k jeho cíli a požádal ho, aby ho někam dovezl. A tak jsem si vzpomněl na podobenství Kristovo o chudém Lazarovi, který seděl u paláce boháče a přál si, aby se mu dostalo aspoň těch drobtů, které padaly se stolu boháče, a že mu jich nepodali.

Vážení pánové, tento chudák podle nám předloženého návrhu měl z té živnosti, která mu dává možnost umřít, platiti 2.000 Kč, poněvadž, kdyby platil jen 1.000 Kč a někdo ho požádal, aby ho zavezl za katastrální obec pražskou, třeba na Vinohrady, již ho tam vézti nemohl, leč by zaplatil dvojnásobek základní sazby 1.000 Kč, tedy 2.000 Kč. Tento chudák měl platiti přes 6 Kč denně a on je někdy ani nevydělá.

Za těchto okolností nemohli jsme tento návrh akceptovati a všemožně jsme se přičinili, abychom ten krutý návrh zmírnili. A nebyla to práce malá a nebyla to také práce marná. Dovolím si připomenouti, že jsme na tom pracovali ve čtvrtek, pátek, sobotu, pondělí, úterý a ve středu, tedy plných 6 dnů a že jsme v poradě koaliční sedmy velmi dlouho o věci jednali, takže v sobotu k tomu mluvilo 96 a v pondělí 129 řečníků. To nebyla práce malá, a jak jsem již řekl, nebyla to také práce marná.

Nemohli jsme tento návrh akceptovati ze dvou důvodů. Předně nemůžeme podporovati ducha odboje a ducha nenávisti v obyvatelstvu tohoto státu. Kdo má uši a oči otevřené, vidí, že mezi naším lidem venku a lidem vůbec je tolik ducha odboje a ducha revolučního, že je tentýž poměr jako r. 1918. Drží-li ještě někdo lid na uzdě, rozumí-li mu někdo, může-li jeho pochybnosti rozptylovati, pak jsou to politické strany, ale musíte si všimnouti, že z určitých míst štve se proti politickým stranám, aby jejich autorita byla podlomena, aby podvratné živly, které rozdmýchávají požár, měly volnou činnost. Zrovna se zdá, jako by nějací tajní agenti chodili po městech a venkově a šířili škodlivé jiskry v národě.

Strany mají jen určitou únosnost, jen něco mohou snésti a my jen do jisté míry při vší naší loyalitě k vládě - uznávám, že musíme míti vyrovnaný rozpočet a že musíme získati prostředky - můžeme akceptovati vládní návrhy a učiniti je snesitelnějšími. (Sen. Sláma: A odhlasovati je!) Pane kolego, já mohu s klidným svědomím pro tento návrh hlasovati, poněvadž jsem se přičinil, vyzískati za daných okolností, co se vyzískati dalo. Hůř je s vámi, kteří jste jako myši utekli z korábu, a když je živnostníkům nejhůře, musíte státi za dveřmi. (Výkřiky sen. Slámy.) Pane kolego Slámo, kdybyste v té koaliční sedmě byl zůstal vy, nebo kol. Thoř, byli bychom dosáhli dalších ústupků. Ale vy jste pro líbivost, abyste se líbili tam venku, utekli, jako myši z korábu, nám jste nechali odpovědnost a teď se vám vaší páni voliči, živnostníci z řad autodopravců, mohou poděkovati. (Výkřiky sen. Slámy.)

My jsme nemohli přijmouti návrh, jak nám byl předložen vládou, také z toho důvodu, že nemůžeme připustiti, abychom zabíjeli určité odvětví národohospodářské činnosti. Pravím: národohospodářské. Je to hospodářská činnost, ale také národohospodářská, poněvadž na dopravě závisí také Činnost ostatních; tedy je to činnost národohospodářská, a tu jsme zabíjet nemohli. Pravda, to si nezapírám, je tu podstatné, řekl bych, ztížení autodopravy, ale já jsem si nemohl pomoci, já jsem dokázal, co za daných okolností se dokázat dalo. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Ty bys si pomohl, svým řvaním bys nejméně dokázal.