Sen. Kroiher (pokračuje): Ale dovolte, abych vám řekl, pane kolego Mikulíčku, že nechápu, proč se hádáte mezi sebou, když mluvím já, a nehádáte se se mnou? (Veselost. - Potlesk.) Proč se hádáte s nimi o tom, co mluvím já, nechte je.

Já bych chtěl také hledati v tom zjevu jisté znamení, a to znamení neobyčejně příznivé, neboť jestliže mluvil dole v poslanecké sněmovně to prohlášení předseda Malypetr a zde u nás přednesl vládní prohlášení náměstek vlády Bechyně, tedy v tom shledávám, že toto prohlášení není prohlášením Malypetrovým, nýbrž že je to prohlášení vlády, které dole pronesl zástupce, abych tak řekl občanských stran a zde zástupce stran socialistických. A následkem toho máme právo žádati, aby celá vláda se stavěla za toto prohlášení, ale ovšem také abychom i my, kteří jsme vyslali své delegáty do ministerstev, se také prohlásili s těmito zásadami za solidární a abychom se starali, aby to, co se slibuje ve vládním prohlášení, bylo uskutečněno, nejenom prací vlády, nýbrž také naší spoluprací. (Sen. Mikulíček: Já jsem dokázal ve své řeči, že z prohlášení, které bylo učiněno před třemi lety, se nesplnila ani jedna desetina!) Netrapte se! Z toho, co jste vy slíbil, také se nesplnilo ani 1%. (Sen. Mikulíček: Kde?) Na schůzích (Sen. Mikulíček: Nemohu nic slibovat, poněvadž nemám moc!) Ale přes to slibujete nejenom, že nám vyčítáte, že my slibujeme po smrti, u vás se člověk ani po smrti ničeho nedočká. (Veselost. - Sen. Mikulíček: Žádný Spasitel nepřijde a vy o něm mluvíte!) Ale já říkám, že ten váš termín je delší, než náš.

Dovolte, abych pokračoval. Vítám neobyčejně upřímnost vládního prohlášení, a to proto, že po prvé za trvání republiky jsme slyšeli z úst ministerského předsedy jménem celé vlády sdělení, že také naši republiku a vládní hospodářství v ní zasáhla krise. Je to docela dobré, že vláda jednou měla tu odvahu říci, že u nás není všecko v pořádku. (Sen. Mikulíček: Poněvadž se to déle nedalo tajiti!) Ale u nás se nemůže všecko tajiti, vždyť máme i vaše listy. U vás by se mohlo něco tajiti, kde vycházejí listy pouze vaší strany. Ale u nás zůstává všechno jaksi veřejné, vždyť známo, že na př. Stříbrného listy přinášejí zprávy o úmyslech vlády... (Sen. Mikulíček: Od nás!) to by nestálo za to, od vás to není tak zajímavé! (Veselost.) Ale zprávy o úmyslech vlády přinášejí dříve, než to vědí vládní strany. Tedy o tom tajemství není možno moc mluviti. (Sen. Mikulíček: To tam měl Stříbrný pěkné buňky!) Vždyť vy je máte u vás také a nasazujete je nám. To je bohužel, taková nákaza, kterou žádná strana není bezpečná.

Při tom řekl pan min. předseda, že jsme byli vyléčeni z hospodářského omylu, který trval od r. 1926 do r. 1929, v době velké konjunktury a kde jsme my podle pravdy všichni, nejen vládní strany u nás, nýbrž všecky strany v republice a všichni lidé na celém světě si představovali, že je konec s krisí poválečnou, že je to všecko odčiněno, že ta konjunktura je stálým a trvalým zjevem a že se podle toho můžeme zaříditi. Ale jestli někteří kolegové chtějí odporovati vládě nebo zase na druhé straně vykládati tento projev vlády v tom smyslu, že se tu útočí nebo vytýká předešlé vládě, v těch letech od r. 1925 do r. 1929, že neuměla hospodařiti, tedy prosím, to by ti jednotliví páni, kteří dnes sedí v ministerstvu a i tenkráte tam seděli, dávali sami sobě špatné vysvědčení. Ale já mohu konstatovati, že, když končila éra tzv. panské koalice, že bylo v pokladnách státu zrovna tolik, kolik tam dnes schází. (Výkřiky.) Tedy koalice tehdejší panská uměla dobře hospodařiti a pamatovala na doby, které přijíti mohou. Potom přišla koalice jiná, která se již ne držela toho zlatého pravidla, že má člověk vydávati jen tolik, kolik přijímá. (Sen. Mikulíček: Vyplácela vysoké tantiémy!) Vláda nevyplácí žádné tantiémy. (Sen. Mikulíček: Snad mi rozumíte?) Nerozumím vám, pane kolego, poněvadž já jsem při tom nikdy nebyl, když snad někdo jiný natahoval ruku. (Veselost.) My jsme toho mínění, že musí jak v životě soukromém, tak veřejném převládati pravidlo, že se musí vydání říditi podle příjmů a že se nikdy nemá žádati, aby příjem byl takový, jako kolik chceme vydávat. (Sen. Mikulíček: To se již v tomto státě nedočkáte!) Já mám slíbeno od kohosi, že budu živ do 142 let (Veselost), tedy se dočkám mnoha věcí, že přijdou, a proto se mohu dočkati také tohoto.

U nás ze všech chutí je nejvíce rozšířena chuť vydávati z cizího. (Výkřiky sen. Kindla) V rozpočtovém výboru jsem již řadu let a musím vydati svědectví, že máme spoustu stran a snad jsou to skoro všichni senátoři, kteří jsou ochotni, kdykoli se z řad voličů něco ozve, místo aby to korigovali, sem přijíti a říci: vláda se vyzývá. Jak je to dlouho, pánové, promiňte mi, abych se zase svezl po tom svém koníčku, co vážení činitelé tohoto státu chtěli budovati dráhu Plzeň - Brno? (Hlas: Tedy jsme spolu!)... My jsme docela jiného názoru o této věci. Jak je to dlouho, co býval, myslím, dokonce ministr takového oboru, ovšem za Rakouska ještě, který chtěl stavěti dráhu tuším odněkud od Kolína do Náchoda, uprostřed dvou tratí, kde by nebylo bývalo 2 hodiny od trati ke trati. A to se dálo, pánové, k vůli tomu, poněvadž nemáme kuráž říci svým voličům: Když jste si mě zvolili, tedy za mnou půjdete, a nebudete-li chtít jíti za mnou, já půjdu svou cestou a vezměte si někoho jiného. Kdybychom tuto myšlenku měli ve svých srdcích a podle toho se řídili, jiná váha by náležela poslancům a senátorům. Každou chvíli slyším stížnost, že vážnost senátu klesá. Pánové, včera jsem byl v poslanecké sněmovně a tam si náš klubovní kolega dr. Černý rovněž stěžoval na klesání vážnosti poslanecké sněmovny. Čteme to v novinách. (Výkřiky sen. Kindla.) Pane kolego, já se nedivím, to jsme my spoluvinní, že ta vážnost klesá. Ale chtěl bych, abychom si uvědomili, kdo máme jaký podíl na klesání vážnosti. (Veselost. - Výkřiky sen. Mikulíčka.) My musíme každý hleděti, aby poslanec a senátor za něco stál, aby si sám sebe vážil a potom také i ten náš soubor bude úctyhodný. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Pane kol. Mikulíčku, poslouchejte mě, nedbejte tam na to! (Sen. Mikulíček: Je to velmi zajímavé!) Vláda prohlásila ve svém prohlášení, že poplatní síla našeho občanstva je tak napjatá, že není možno ještě ji nějakým znatelnějším způsobem zatížiti. (Sen. Mikulíček: Jenom pan Trapl říká, že potřebuje 100 mil. Kč z piva, 50 mil. Kč z čaje a 50 milionů z kávy!) Docela dobře, co se týče piva, proti tomu bych nebyl. (Sen. Mikulíček: Co řeknou vaši rolníci s ječmenem?) Pane kolego, vy jste tak zaostalý, že si myslíte, že je potřebí ječmene k výrobě piva? (Sen. Mikulíček: A snad chlebových kůrek? Vy jste akcionář pivovaru a říkáte, že vaříte pivo z chlebových kůrek?) Nejsem akcionářem, já nejsem tak šťastný.

Ale slyšel jsem z úst právě předchozího řečníka, že by bylo potřebí, aby byly vypsány nové investiční přirážky. (Sen. Mikulíček: Já jsem myslil, že volby!) Já bych se jich nebál! - Tak se domnívám, že přirážka zatěžuje poplatníka zrovna tak, jako daň, ba že častokrát zatěžuje více, poněvadž ti vůdcové míst a měst nemají nad sebou takovou kontrolu, jako máme my. My se musíme báti celé republiky a oni si to spraví doma! (Sen. Mikulíček: Všecky obce by byly bankrot!) Však také je řada obcí bankrot, a to tam, kde měly levou správu. Kde byla nejlevější, tam to musili odevzdati. (Sen. Mikulíček: A kde byla pravá?) Tam je to v pořádku.

Tedy nemůžeme-li zvýšiti příjmy, nezbývá nic jiného, než snížiti vydání, a tu nám vládní prohlášení přineslo cifry, ze kterých je viděti, že skutečně na vydáních věcných se mnoho ušetřiti nemůže. Řeklo se, že, kdybychom měli ušetřiti deficit, který nás čeká v příštím rozpočtu, že bychom musili snížiti věcná vydání o 40%. To je věc nemožná a proto není žádná pomoc, musíme sáhnouti na platy veřejných zaměstnanců. (Sen. Kindl: A generálům ne!) Myslím, že generálové jsou také veřejní zaměstnanci. (Sen. Kindl: Berou hodně peněz a nic nedělají!) Tak se jim hodně srazí. Já vím, pane kolego, kdybyste přišel do Ruska, že byste Vorošilovi nesrazil nic, ale u nás jim srazíme podle toho, jak uděláme zákon. Nemám nic proti tomu, abyste přinesli návrh, až se bude o tom zákoně jednati, že nemají generálové dostati nic, poněvadž vám to v kruzích vašich voličů poslouží. (Výkřiky sen. Mikulíčka a Kindla.)

Chci prohlásiti, že snížení platů veřejných zaměstnanců považujeme za smutnou nutnost a že to není přání žádné strany. Kdybychom se tomu mohli vyhnouti, s radostí bychom to udělali. Je to patrno také z toho, že tak dlouho to trvalo, nežli se vláda odhodlala vystoupiti s pravdou a říci, že jiné cesty není. (Sen. Mikulíček: A nám to konfiskovali!) Možná, že při tom konfiskovali něco jiného, co si zasloužilo tu konfiskaci. Já jsem to napsal také v červnu a neskonfiskovali mi docela nic, poněvadž jsem to napsal pravděpodobně slušnějším způsobem než "Rudé Právo". (Sen. Mikulíček: Vy jste vůbec znám jako slušný člověk!) To bych řekl a děkuji vám za to svědectví. (Sen. Mikulíček: A já jsem hned po vás! - Veselost.)

Že je tu nutnost snížení platů státních zaměstnanců, uznává se všeobecně, a musím ke cti státních zaměstnanců říci, že také oni to uznávají. (Sen. Mikulíček: Kde jste to slyšel?) Častokráte jsem mluvil se státními zaměstnanci a slyšel jsem, jak říkají: jen aby už to bylo, abychom věděli na čem jsme. (Sen. Mikulíček: Od čtyř tisíc nahoru! - Výkřiky.) Protože to opakují po vás. (Hluk. - Místopředseda Kahler zvoní.) Konstatuji, že všichni činitelé ústavní jsou v této chvíli jednoho zásadního mínění, dokonce i pan president je stejného mínění, a proto lituji, že nedávno byl výrok páně presidentův zkroucen, a důsledkem toho vzniklo přesvědčení, jako kdyby pan president nebyl jedné mysli s vládou. Při této příležitosti vyslovil bych přání, aby kancelář páně presidentova byla o mnoho opatrnější a vždycky, kdykoli pan president dělá projev, postarala se, aby ten projev mohl býti uveřejněn až po censurování, zdali odpovídá pravdě. (Místopředseda dr. Heller převzal předsednictví.) Neboť, co pan president řekl, za tím můžeme státi. Jak se tradují jeho výroky, to jest ovšem jinou věcí. (Sen. Mikulíček: Bude mu také snížen plat?) Také bude.

Pánové, dovolte, abych tu také řekl, že se snižováním platů dělá se jistá demagogie a že se traduje na veřejnost, jako kdyby jedině státní zaměstnanci slevovali. Já jsem již před rokem, když šlo o 13. měsíční služné, pozval státní zaměstnance, kteří si naříkali pro ztrátu části 13. měsíčního platu, aby na vánoční svátky přišli k svému bratru sedlákovi nebo živnostníkovi a zeptali se ho, kolik ten sedlák nebo živnostník ze svého ročního příjmu slevil. (Sen. Mikulíček: Dobrovolně!) Bohužel, že ne. Vždyť já také nežádám, aby organisace přišla se žádostí, aby se jim snížilo, nýbrž také neradi to musejí udělati. Tedy my jsme všichni slevili a není divu v těchto smutných poměrech, že se žádá, aby na čas slevili také státní zaměstnanci. (Sen. Mikulíček: Kde se shrnou všechny slevy, se světa se přece nic neztratí?) Vždyť se jim nebude tolik vyplácet. (Sen. Mikulíček: Co dostáváme za řepu, maso, ječmen, kdosi to má o kapse; jsou to podvodníci, kapitalisté a lichváři!)

Nemám nic proti tomu, abychom si někdy sedli a povídali o tom, ale k vládnímu prohlášení to nepatří. Pane kolego, když budete tak laskav, že mi věnujete chvíli, promluvili bychom si o tom, na čem stále rajtujete, tj. o ceně řepy a cukru, ale zde nemám čas, abych vám to povídal.

Máme prohlášení, že snížení platů státních zaměstnanců má býti omezeno na 2 roky. Je zde tedy naděje vlády, že do 2 let bude zjednána taková náprava ve veřejném hospodářství, že se budeme moci vrátit k nynějším platům. Já bych si to přál a vzhledem k tomu, že si to přeji, nespokojuji se tím, co je na no ve vládním prohlášení, že totiž bude zjednána rovnováha za pomoci parlamentní komise úsporné. (Sen. Mikulíček: Nebude zjednána!) Pane kolego, neprorokujte! (Sen. Mikulíček: Až bude účetní uzávěrka, uvidíme to!) To je jedno, ale já bych chtěl říci, že bych si přál, aby k těmto dvěma činitelům byl přibrán ještě třetí, a to jest úřednictvo. Pánové, pro naši demokracii a pro demokratické smýšlení našeho úřednictva je žalostné, že každou chvíli čteme v některých novinách, kde se zbytečně vyhazuje, zprávy nekontrolované a nezaručené, poněvadž nepodepsané, se tradují dále, při tom se však zveličují, poněvadž, když už se řeklo 10.000, 20.000, zakrátko se dojde na 50.000 a při milionech je ještě menší šetrnost. Přál bych si, aby lidé, kteří vědí, kde se v republice plýtvá, měli kuráž to říci. My to nevíme. Ani odborný ministr nemůže vědět (Hlasy: To ne!), zdali všecky položky v jeho rozpočtu jsou oprávněné. On musí spoléhati na své sekční šéfy a ti zase na přednosty jednotlivých oddělení. A tu, pánové, chceme-li zjednat opravdovou nápravu ve veřejném hospodářství, musíme říci, že zde nesmí pracovati pouze vláda, pouze parlamentní komise, nýbrž musíme říci úřednictvu: Vy jste povinni spolupracovati, a to tím spíše, poněvadž vám musíme vyčíst, že teprve teď, když se začalo mluviti o nutnosti snížení platů, přišli jste najednou s řadou námětů, kterak by se mohlo ve státní správě ušetřiti. To jste se dověděli teprve v září? To jste, páni zaměstnanci, měli vědět už dávno, a poněvadž je republika vaše jako naše, měli jste to v zájmu republiky už dávno říci. (Výborně! - Sen. Kindl: Oni by ho vyhodili!) My bychom se ho zastali. My bychom byli potřebovali, aby se už tenkrát bylo šetřilo, a nyní, když budou platy sníženy a když se řekne: do dvou let doufáme veřejné hospodářství přivésti do pořádku s vaší pomocí, dají si naši úředníci jistě na tom záležeti, aby se oprávněnost jich návrhů ukázala a my - já aspoň bych neváhal, kdyby se ukázalo, že ta doba je příliš dlouhá, že se již dosáhlo toho, co jsme chtěli, říci, že se máme vrátiti ke starým úřednickým platům i dříve než za dva roky, poněvadž nám není účelem, aby dostali státní zaměstnanci menší plat, nám je účelem, abychom sjednali rovnováhu v rozpočtu. (Sen. Mikulíček: Vy myslíte, že Herrmann poctivě hospodařil a že ho za to Konstruktiva převzala, vy myslíte, že Husák příliš dobře hospodařil, když ho vzali do pardubické Dynamitky a dnes si kupuje jen nábytek za milion!) Jestli myslíte, že je pravda to, co vy tak zřetelně naznačujete, pak ti druzí úředníci to přece musili věděti, a měli na to upozorniti. My to nemůžeme vědět.

Ale také ještě s jiné stránky bych chtěl součinnost úřednictva. Pánové, my mluvíme již od převratu o nutnosti reformy veřejné správy. Kdo má vědět lépe než úředník, jaké hlouposti se dějí v našich úřadech při vyřizování věci? My potřebujeme, abychom měli méně úředníků, ale dobře placených. (Sen. Stöhr: Velmi správně!) Ale toho nemůžeme dosíci jen reformou správy, nýbrž také reformou duší těch úředníků. Oni totiž, aby mohli svoji práci zrychliti - a na to se nejvíce naříká, na to dlouhé trvání vyřízení čehokoli - musí míti odvahu k větší odpovědnosti. Dnes přijdete do úřadu a víte, že ten úředník má věc ležeti na pultu. Všichni kolegové, kteří tam sedí v té kanceláři, jsou o ní informováni. Jdete potom k přednostovi kanceláře. Ten už tu věc také dobře zná a přesto si netroufá udělati rozhodnutí, dokud tam není jméno některého poslance nebo senátora - po případě, když jsou jména dvě, zase neví, kterak by to rozluštil - místo aby si řekl: Já to musím rozhodnouti podle svého vědomí a svědomí a ať tomu říká poslanec nebo senátor, co chce. (Výkřik sen. Kindla.) Neměl bych mu to za zlé, kdyby to udělal. Má na to vyšší instanci, která to má rozhodnouti, a žádný člen Národního shromáždění nemá do toho co mluviti. (Výkřik sen. Mikulíčka.) Pane kolego, mně se zdá, že jsme se ještě málo potkali na chodbě, poněvadž mne velká většina úředníků v ministerstvech vůbec nezná. (Sen. Mikulíček: Já intervenuji tam, kde je právo porušeno!) To je věc subjektivní. Někdy se to zdá vám, někdy někomu jinému.

Aby se ty poměry zlepšily, k tomu je mnoho cest a rad a mezi jiným také se mluví o nutnosti, aby byl zlevněn úvěr a při tom se podniká jakási bitka mezi těmi, kteří střádají, a mezi těmi, kteří podnikají. Já to považuji za škodu, a to ne proto, že by se nemělo o těch věcech debatovati, ale myslím, že by o tom měli debatovati lidé, kteří tomu nejvíce rozumějí, a že zde nemá býti veden spor k vůli voličstvu, k vůli náladě na schůzích, nýbrž že se má debatovati o tom, kdo má pravdu.

A tu jsem toho mínění, že ovšem je potřebí, aby zde byla možnost lidem podnikavým pomoci. Ale co to znamená "pomoci"? Ten, kdo chce podnikati, musí býti také slušným obnosem na tom zúčastněn. (Tak jest!) To nejde, aby někdo měl myšlenku, po případě ukradenou, a aby chtěl, aby mu někdo jiný půjčil potřebné peníze k uskutečnění té myšlenky. Dopadne-li to dobře, zaplatí úrok, dopadne-li to špatně, sám nic neztratí. Pánové, to je věc, o které se domnívám, že je velkou škodou pro naše hospodářství. Kdybychom nebyli již za války a ještě více po převratu vypěstovali přesvědčení, že to někdo zaplatí, kdybychom nebyli vypěstovali přesvědčení, že může býti člověk poctivým, i když svého věřitele okradl o 55% kapitálu, tj. když se vyrovnal, že m že ještě choditi se vztýčenou hlavou, kdybychom zkrátka a dobře nebyli favorisovali všechny lehkomyslné lidi, mohli jsme býti někde jinde, naše peněžní ústavy nemusily přijíti o tolik peněz a peníze, které v nich jsou, mohly býti k disposici. Víte přece, proč je dnes krise důvěry v peněžních ústavech. Je to proto, že řada lidí, kteří si vypůjčili, nevrátili. A tak, přátelé, jsem toho mínění, že je sice nutno podporovat dlužníka, ale že ho podporuji nejvíce tím, když mu půjčím. Bude-li se naše veřejné mínění obraceti na tu stranu proti - neřeknu - střádalům, ale proti vkladatelům, může se stát, že vkladatelé, jako to již nyní dělají, nebudou se obraceti na žádné ústavy, že vklady budou klesati a následkem toho také bude klesati možnost, aby si dlužníci dlužili.

Chtěl bych, pánové, říci, že pro dlužníka není dnes rozhodující, platí-li 5, 6 nebo 7%. Jen s ním mluvte a on vám řekne: Rozhodující je, abych dostal peníze. Na př. náš okres budějovický by rád stavěl silnice, má všecko potřebné povolení k tomu, pro jednu silnici má i zemskou akci, kde země celý dluh přebírá po té stránce, že ho umořuje a úrokuje, ale okres nemůže najíti nikoho, kdo by mu ten kapitál i se zárukou obce půjčil. Hlavní tedy je, abych dostal úvěr, a ne, mnoho-li musím platiti.

Chtěl bych jen, abychom vždycky vzali tužku do ruky a řekli si, že na příkl. u našeho venkovského živnostníka, truhláře, kováře atd., který by měl vypůjčeno 100.000 Kč - to je již dosti čilý řemeslník, který obrací kapitál 100.000 Kč, nepočítaje chalupu, ve které bydlí - sleva 1% činí 1000 Kč ročně, to znamená 27 haléřů denně. Co je to těch 27 haléřů u porovnání k jeho daním a dávkám a u porovnání s tím, jak draho musí platiti věci, které do svého řemesla potřebuje?

Kdybychom mohli železářskému kartelu nějakým způsobem poručiti, aby své ceny přizpůsobil cenám zahraničním, pak by úroková sleva pro toho živnostníka docela nic neznamenala.

Nemohu opomenouti, abych se nezmínil o tom, že právě pro úlevy dlužníkům připravuje ministerstvo spravedlnosti předlohu o moratoriu. Já ji nacisto zavrhuji proto, poněvadž dává soudům přílišnou moc. Soudce i bez slyšení věřitele má míti právo dáti dlužníku moratorium. Je tam sice napsáno: pakli se tím poměry věřitelovy nezhorší. Ale, pánové, není tam napsáno, když vlivem moratoria ten věřitel o něco přijde, kdo to má nahraditi. A to se může státi. Když se dá moratorium a ten dlužník neplatí daně, ty daně přijdou před věřitele a následkem toho vinou soudce může přijíti dotčený věřitel o peníze. Jinak druhou část, pokud se týká exekucí, prohlašuji za rozumnou a budu až na to přijde - se za ni přimlouvati.

Mluvilo se také o tom prohlášení vládním, že je nutno zvednouti kupní sílu zemědělství a dělnictva. Nevím, zdali je to správné rozdělení, zdali pod tím "dělnictvo" se má také rozuměti průmysl. Posl. Hodáč kdysi řekl, že průmysl a dělnictvo sedí na jedné větvi, jenom že zapomněl říci, kdo z nich sedí na kraji, kdo je vystaven většímu nebezpečí spadnutí.

Dovolte, abych se napřed zaměstnával zemědělstvím, a tu musím prohlásiti, že nejsem naprosto šťasten nad poměry, které zavládly v hospodářském mezinárodním styku. Všecky státy se ohraničují co nejpříkřeji a pokračuje se ve válce světové. To, co tenkráte způsobila nemožnost spojení, že si jednotlivé státy hleděly opatřiti svépomocí výrobky, které dříve dovážely, děje se nyní také k velké ztrátě těch bývalých exportérů, ale také častokráte - a o tom se brzy přesvědčíme - k velké ztrátě těch, kteří chtěli uměle vypěstovati určitý průmysl a určitou výrobu. To se bude musit likvidovat se škodou a hanbou. Ale dokud blázní celý svět, není možné, aby jeden stát a zvláště tak malý stát, jako jsme my, chtěl dělati rozumného. On by byl mezi těmi ostatními právě za blázna považován a byl by vyrabován. (Sen. dr. Witt: Nemáte důvodu si stěžovat, vy agrárníci!) Pane kolego, vždyť já si nestěžuji, povídám jen, že to uzavírání států je požadavkem nutnosti, protože to dělají všichni. Já si nestěžuji. Jakpak bych si já, děkan, měl stěžovat, co pak by dělali ti ostatní. (Sen. dr. Witt: Já nemyslel Vás, já řekl "agrárníci"!) Ale, pánové, představte si, že dnes Anglie, která byla tak choulostivá na věci výživy, dává clo na maso, a to i na maso, které přichází z dominií. Pánové, snad jste četli, že Francie zrovna teď kupuje 60 tisíc vagonů pšenice a prodávajícímu zemědělci dává ještě 10 fr. prémie na 1 q. (Sen. dr. Witt: My máme clo a přes to ještě uzavíráme! To je něco jiného, než dělá Anglie!) My jsme, kamaráde, trochu menší než Anglie, a máme trochu jiné sousedy, ale jestliže Anglie již teď opustila své zásady, je vidět, že jsme na správné cestě, jestliže se bráníme. (Sen. dr. Witt: Kam míříte?) Já? S naší republikou, to prohlašuji. Zrovna jako naše země nemíří nikam, nýbrž se sluneční soustavou míří k neznámému bodu, tak také my jdeme s hospodářským světem tam, kam jde ten svět. (Sen. dr. Witt: Vy děláte oproti Anglii plus!) Ale u nás, pánové, je to obráceně. My si musíme postěžovat, že na příklad ministerstvo nár. obrany - prosím, neříkejte mi, že tam seděl a sedí náš člověk - nám snižuje ceny obilí i proti těm mizerným cenám. (Sen. Ant. Novák: Vždyť to není pravda!) Pane kolego, vy jste člověk, který, když na to přijde, přizná, že chybil. Proto nežádám, abyste přišel ke mně a řekl: Stala se chyba. Ale já vás prosím, abyste nikdy neříkal: "to není pravda." poněvadž já mluvím vždy jen to, o čem jsem se přesvědčil. Já jsem v Ústřední jednotě hospodářských družstev, vedle je Kooperativa a z Kooperativy a z přičleněných nám družstev vím, že ministerstvo nár. obrany místo, aby pokračovalo v rámci nařízení vlády o syndikátu, kterým se má snažiti, aby ceny žita stouply na 132.50 Kč, sráží ceny, které jsou dnes dosažitelné na trhu. Škoda, že pan ministr mi právě odešel, chtěl jsem ukázat na naše Slovensko, kde zase tabáková režie sráží našim zemědělcům i ten mizerný výdělek, který mají na tabáku. Je sice pravda, že tabáková režie nesnížila ceny za tabák, ale je čím dále přísnější na kvalitu tabáku. (Sen. Dundr: To je správné!) Já vím, že konsumenti jsou také přísní a že hubují na tabákovou režii. Tedy tabáková režie nesnižuje ceny, ale co považovala před 3 roky za prima tabák a dávala 12 Kč za kilo, za tutéž jakost dává 5 Kč. Tedy tomu rozuměli ti, kteří to vybírali, tenkrát nebo nyní? (Sen. dr. Witt: Vyšší ochrana konsumentů, pane kolego!) Kouříte, pane kolego? (Sen. dr. Witt: Bohužel, ano!) Já myslím, že si nemusíme stěžovat a že naše viržinky, které mají o kolečko víc, jsou dobré. To se děje proto, poněvadž každý člověk ví, že zemědělec si dá všechno líbit, poněvadž ten jakživ nebude stávkovat. Já jsem se srdečně zasmál, když jsem onehdy četl, že ministr zemědělství v Argentině se chystá omeziti areu osévanou v celém světě. Pánové, jděte tohle hlásat do našich vesnic a každý vám řekne: ale co s tím budu dělat? (Sen. Dundr: Ve chmelařských krajích nechali mnoho polí ležet!) Tam jsou to už tedy fabrikanti, ale u nás na českém jihu ani žádný sedlák, neřku-li domkář nebo chalupník, by nenechal ležet věrtel půdy ladem, nýbrž bude se všemožně starat, aby ji obdělal, třeba by věděl, že nebude si vědět rady, kam to prodá a co utrží. Ale právě proto, že jsme tak zamilováni do té půdy a nechceme ji nechat bez obdělání, přicházíme k tomu, že jsme tak odstrkováni, jak to praví vládní prohlášení, že totiž dostáváme za žito 70% předválečné ceny, kdežto uhlí je za 168% a koks za 205%. (Sen. Mikulíček: Proč nedáváte, jako Petschek, na volební fond?) Počkejte. Teď se táži: Kde je ta racionalisace? Já jsem se vždy domníval, že racionalisace je k tomu, aby se strojově zlevnila výroba. Ale my vidíme, že právě tam, kde je největší racionalisace, zůstaly ceny nejtvrdošíjněji nahoře, zkrátka a dobře náš průmysl dělá racionalisaci proto, že se jaksi stydí a bojí lidí, chce jich míti v továrně co možná nejméně, místo aby jim pomocí strojů chtěl usnadniti práci. (Sen. Ant. Novák: A není Vám známo, pane kolego, z jakých důvodů nemohl býti dosud předložen zákon proti kartelům?) - Není.

Pánové, jedno si musíme také přiznati, že jsme také všichni pro to, aby byly kartely... (Sen. Ant. Novák: Proč je tedy nezakážete?) - však váš řád je také nechce úplně zakazovat - aby činnost kartelů byla nějakým způsobem upravena. Ale musíme si také říci, že máme přespříliš mnoho obchodníků. Pánové, podívejte se po Praze, co zde máme uzenářů... (Výkřiky sen. Ant. Nováka.)... Vždyť já se také nechci s Vámi příti. Podívejte se, oč zde máme hokynářů více než před nějakými deseti lety. A ti všichni chtějí, aby měli stejný blahobyt, jako měl jejich kolega před 10 lety. (Sen. Ant. Novák: Žádný hokynář nezchudl!) Vždyť já si nepřeji, abychom se hádali.

Pánové, tato věc by se měla také nějakým způsobem urovnati. Tam, kde se živili u nás na venku, dejme tomu, tři řezníci, teď se nám jich tam usadilo pět a všichni chtějí míti blahobyt. To není jinak možné, než aby utrpěl výrobce i konsument. (Sen. Mikulíček: Kdyby Zemka dávala více za živý dobytek a prodávala laciněji, tak by to srazila, ale ona to dělá stejně jako ti druzí!) Pane kolego, když ono to pořád nejde, poněvadž se může státi, že, kdyby se dávaly stále vyšší ceny a laciněji se prodávalo, nejen, že by nula od nuly pošla, nýbrž přišlo by se k hospodářství od deseti k pěti, na příklad jako se to děje tam na východě, kde jeden rozkazuje, zač se mají věci prodávati a druhý by chtěl rozkazovat, zač se mají kupovat. (Sen. Mikulíček: Tam nejsou v krisi ani zemědělci, ani dělníci!) Já vím, tam nejsou v krisi, ale kdybyste dovolili, abychom my zaměstnávali naše nezaměstnané tak, jako jsou zaměstnáváni v Rusku, myslím, že byste plakali krvavými slzami nad nimi...

Pánové, co se týče nezaměstnanosti, prohlašovali jsme častěji a prohlašujeme znovu, že přejeme podporu každému, kdo práci hledá. V tom směru načisto souhlasím s kolegou Dundrem. Kdo práci hledá a nalezne ji, je ochoten ji přijmouti, to je nezaměstnaný. Ale kdo ji hledá a naleznuv ji, druhý den z ní uteče, ten už podle mého názoru by podporu nezasluhoval. (Sen. Kindl: K vůli žebračence nebude nikdo utíkat!)

Neříkám, že je to královský dar, vždyť v naší republice nic královského dělat nesmíme, ale jsem toho mínění, že musíme rozdávat podle toho, co máme; co nemáme, nemůžeme dáti.

Dejme tomu, že se to udělá formou jakoukoli. Jsem toho názoru, že máme poskytovati lidem práci, ale nesouhlasím s tím, co je ve vládním prohlášení, ten apel na veřejnou dobročinnost. (Sen. Mikulíček: Však ta se také vyplácí! V Praze vybrali korunu pro každého!) Já vím, a podivil jsem se, že jsem nenašel ve vašich novinách zprávu, kolik dal prof. Nejedlý. (Sen Kindl: On není nejbohatší v Praze! - Různé výkřiky.) Tak proč naříkáte, že vám ti ostatní dali málo?

Zde v takové veliké kalamitě se nepomůže dobročinnosti a řekl bych, že musíme apelovati na všechny lidí, kteří něco mají, ne aby dávali staré šaty a po korunkách, nýbrž aby nezaměstnanému dali den, nebo několik dní práce. A nyní vás upozorňuji, chceme-li dělati velkou akci pro nezaměstnané, zjednati jim práci, dobře to řekl kol. dr. Černý v posl. sněmovně, že nesmíme chtíti dělat nějaký velkolepý podnik, práci na jednom místě, poněvadž nemůžeme vozit na 40 až 100 km dělníky, aby tam pracovali, a kdyby tam museli zůstávat, tedy by museli platiti za noclehy atd., a co by jim z toho zbylo? Jsem toho názoru, že musíme tyto práce rozvrhnouti na všechny okresy, aby lidé měli co možná nejblíže, a opakuji návrh, který jsem již dříve v tisku učinil, abychom této doby použili k stavění úzkých silniček z hlavních silnic do přilehlých obcí, jejichž katastrem silnice po případě jde, ale vesnice samotné se nedotýká. Abychom po ní cesty, které máme mezi jednotlivými většími obcemi, předělali na takové silnice. (Sen. Mikulíček: 90% silnic je potřebí opraviti!) Věřím, ale zde jde o to, aby byla práce všude, a proto to musíme dělat takovým způsobem, jak to říkám. Silnice budeme opravovati vždy, ale potřebujeme práce mimořádné, které bychom jinak nedělali, jako Karel IV. udělal Hladovou zeď, která byla zbytečná (Výkřik sen. Kindla.), ale lid měl práci. Ale ty silničky, které navrhuji, nejsou Hladovou zdí, nýbrž mají jen dobrou stránku.

Přátelé, dovolte, abych ještě upozornil jen stručně na to, že se, bohužel, říká, že nezaměstnanost v Anglii se stala zaměstnáním. My musíme si také uvědomiti, že celá řada průmyslu, resp. továren, bude zavřena, i až se poměry obrátí. Ti lidé, kteří tam pracovali, nesmí zůstati nadosmrti nezaměstnanými musí se přeorientovat, že nesmí chtíti práci, na kterou si zvykli, nýbrž musí přijímat práci, která jest. Když se říká: "Buď práci čest!", tak to musí býti každá práce. (Sen. Kindl: Generálům dáme regulaci řek!) Dobrá! Můžeme. Však dělají generálové různé věci.

Krise není zjevem jednoduchým, nýbrž velmi složitým, proto vláda praví, že je si vědoma celé řady jiných úkolů. Upozorňuji, že doba krise je také vhodná k tomu, aby se vyřídila otázka ochrany nájemníků a všechny věci, které se týkají domů, neboť asi před měsícem přineslo "České Slovo" zprávu z Prahy, že v novostavbách klesly činže o 25%. Poklesly také i ceny těch domů, a tu právě bych varoval, abychom zbytečně nelákali lidi, aby stavěli a n druhé straně, poněvadž se změnily poměry, že je čas, abychom se na tyto věci domovní dívali podle toho, jak jsou, a ne podle toho, jaké byly před 10 lety.

A nyní, přátelé, končí to prohlášení krásným apelem, abychom nezapomněli, že jsme všichni na jedné lodi. (Výkřik sen. Mikulíčka.) A já bych byl rád, abychom si toto uvědomili, my členové koalice. Jsme na jedné lodi, máme povinnost tu loď říditi a tam na té lodi veslovati. (Výkřik sen. Kindla.) Pane kolego, zkuste to, já se přimluvím u Černého, aby vám dal k tomu povolení.

My máme svoje povinnosti, a byl bych rád, abychom my, koaliční strany, když jsme si řekly, co budeme v tomto příštím roce dělati, to také dodržely, i v tom případě, kdyby se nám to zdálo tvrdou povinností. Teď, když jsme na té lodi v moři rozbouřeném, žádné koaliční straně nesmí napadnouti, aby ukradla záchranný člun a spustila se na moře oposice(Sen Kindl: Jako to udělali živnostníci!) To jest jejich věcí a vaší, naší ne!

My musíme v této věci vydržeti, jsme povinni, abychom všichni zachovali loyalitu a abychom oprávnili vzájemnou důvěru stran koalice. Bez té důvěry není možno, abychom obstáli. Naše strana... (Sen. Kindl: Aby nám ji pán bůh zachovati ráčil!) Jestli vás Pán Bůh uslyší, budu rád! (Veselost.)

Naše strana bude hlasovati pro schválení vládního prohlášení. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Heller (zvoní): Slovo má dále pan sen. Kahler.

Sen. Kahler (německy): Slavný senáte! Z vládního prohlášení pana ministerského předsedy je příznačným obzvláště jeden odstavec, ono místo, kde Malypetr označuje dobu konjunktury v letech 1926 až 1929 jako těžký omyl, který státy přiměl k tomu, aby se oddávaly bezstarostnosti. Tento omyt se nyní trpce mstí a tak mluví Malypetr o tvrdém probuzení. Nadšení z dosažení národnostní samostatnosti přimělo české politiky k tomu, že se domnívali, že nyní je všechno v nejlepším pořádku, a v lidu bylo přesvědčení, že stát, který pečoval o uspokojení národnostních tužeb, bude také hospodářské starosti celku i jednotlivců řešiti uspokojivě. Věřilo se, že možno si právě všechno dovoliti, ježto všeobecně považována byla republika za ostrov blažených v moři evropského zoufalství. Tato falešná víra byla v obyvatelstvu po dlouhá léta živena, také ještě v době, kdy k tomu nebylo již naprosto žádné příčiny.

My Němci v tomto státě upozorňovali jsme od mnoha let na tento mylný dohad a falešnou víru, musili jsme však vždy znovu dožíti se toho, že našeho varování nebylo dbáno. Příliš pozdě, bohužel, došly mocenské kruhy tohoto státu k poznání, že to bez velikého omezení ve státním hospodářství nemůže jíti dále a že za všech okolností nutno se snažiti o to, aby výdaje různých ministerstev - uvádím zde ministerstvo věcí zahraničních, ministerstvo národní obrany atd. - sníženy byly tak dalece, aby byly uvedeny do poměru k velikosti a poplatnosti občanů tohoto státu, anebo jinými slovy, že nutno konečně upustiti od domýšlivého velikášství. Při této příležitosti musím poukázati také k tomu, že konečně jednou nutno učiniti konec hypertrofii v obou českého menšinového školství.

Těšíme se z toho, že Malypetr již ve svých prvních slovech v parlamentě poukázal na nutnost nejpřísnějších úsporných opatření a že se snaží učiniti konec omylu, který na krisi státních financí má hlavní vinu a který celému státu již hrozil státi se velice osudným.

Jestliže ministerský předseda chce učiniti konec omylu o životu na ostrovu blažených, pak měl by si také pan ministr financí konečně také jednou ujasniti a zkoumati, zdali stálé zvyšování daní a dávek není, anebo nemohlo by se státi stejně těžkým a osudným omylem. Je třeba možné, že také z beztoho již sténajícího hospodářství, že také z ochuzeného lidu vždy ještě možno vyždímati několik nových daňových grošů, ale jednou tato methoda přece také skončí a musí skončiti a co potom? Co se má státi, jestliže další zatížení jednoduše není více možné, a jestliže konečně také, což ostatně již nyní platí, ani zvýšení již stávajících a zavádění nových daňových břemen pokles státních příjmů zadržeti nemůže? Tímto systémem možno sice schodek jednoho nebo několika rozpočtů krýti na papíře, ale vede to na konec nikoli k sanaci státních financí, nýbrž naopak k úpadku, ba urychluje to tento úpadek. A proto chtěl bych již nyní varovati před novými daňovými plány.

Pánové! Zabezpečení státního hospodářství bude trvale možno jen tehdy, jestliže výdaje uvedeny budou do správného poměru k příjmům, a to k příjmům, přizpůsobeným hospodářské -výkonnosti obyvatelstva a podnikatelské činnosti. Skutečností je, že naše státní výdaje jsou dnes dvojnásob větší, nežli by činily výdaje staré rakouské státní správy. A to musí vésti k vážným úvahám. Doufejme, že tedy také pan ministr financi projeví pro to, co zde je, stejné porozumění, jaké projevil ministerský předseda.

Nezbude nic jiného než domáhati se právě zase té výše výdajů, se kterou se spokojil starý stát, a to bude možno nejen úsporným opatřeními ve státní správě, bude potřebí také dalších radikálních zásahů v jiných oborech. I když tyto zásahy budou bolestné, jejich účinek ukáže se býti příznivým a blahodárným, a jen potom zůstane to při tvrdém probuzení a bude možno vyvarovati se věcí horších.

Všeobecně těžká hospodářská situace a mnohé povážlivé zjevy ve veřejném životě zostřily zrak státního občana. Celá řada politických stran bude se musit snažiti, zanechati svých dosavadních zvyklostí, nemá-li úcta obyvatelstva k parlamentarismu a důvěra k demokratické Vládní formě úplně zmizeti a nemá-li býti urovnána cesta pro politické dobrodruhy.

Státní úředníci by musili býti slepí, kdyby nechápali pravé souvislosti událostí až k provedení snížení platů. Již déle než před jedním rokem bylo možno předvídati, že státní hospodářství nebude možno trvale udržeti v rovnováze při dosavadních výdajích. Ale nestalo se nic, co by odpovídalo této potřebě omeziti dostatečně výdaje státu. Co zde bylo zmeškáno, nelze dnes nebo zítra dohoniti. Tak stalo se zkrácení platů jako krajní východisko nevyhnutelným, a politické strany budou nyní nuceny povoliti to, co po celý rok bylo zdržováno ze stranicko-politických a demagogických důvodů.

Celá vnitřní politika od dlouhé doby směřuje skoro výhradně k tomu, aby se pracovalo proti mizící důvěře voličstva. Neschopné pokusy převládají. Bezvýsledné dosud snahy čeliti nezaměstnanosti jsou nejvýznačnější známkou této situace. Nechceme-li býti nespravedliví, nelze zamlčeti, že se také v jiných státech dosud nepodařilo zdolati tento nejtěžší úkol nynější doby. Ale sotva v některém jiném státě je takový nedostatek vážných pokusů čeliti nezaměstnanosti, jako u nás. Za to vděčíme vlivu určitých stran, který se omezuje jen na to, klásti vždy nové požadavky-na státní pokladnu. Nebyl učiněn pokus oživiti hospodářství samotné. Můžeme v nejbližší budoucnosti očekávati snad ještě další zhoršení hospodářského života. Budeme-li nadále nečinně přihlížeti k tomuto vývoji, musí nastati také okamžik, kdy státu nebude více možno pomáhati nezaměstnaným podporami.

Pánové! Nemůže býti pochybnosti, že je nemožno, aby ve světovém hospodářství v dohledné době dosaženo bylo zase stavu, který zde byl ještě před třemi nebo čtyřmi lety. Teprve naprosto nemožno je, že by se naděje v to skládané daly splniti tím, že by se odstranila ochrana zemědělství. Agrární ochrana je přece ukončením nezdravého vývoje ve světovém hospodářství, jehož svědky jsme byli. Tato agrární ochrana musila přijíti po tom, co předcházelo, jakožto zdravá reakce proti nemoci hospodářského tělesa světa. Agrární ochrana je více nežli zkouškou politické moci, anebo přechodným zjevem doby, je přirozeným protiúčinkem proti bezměrným a nespoutaným zjevům hospodářství, které se příčí rozumu.

Světové hospodářství ozdraví, když 30 milionů lidí, jež statistika vykazuje jako nezaměstnané, bude opět vyráběti statky, kterých druzí potřebují.

Žádný státní nebo světový hospodářský program to nesvede, nýbrž jen osobní podnikatelský duch, který jedná podle mravních zásad a který sobectví nepřiznává více, nežli co mravně je dovoleno. Tlak nouze bude při tom pomáhati. Bylo by velice litovati, kdyby tento tlak nesl ovoce teprve po násilných otřesech světa.

Účinek ochrany zemědělství odpůrcové úmyslně anebo pro nedostatek lepších vědomosti snadno přeceňují. Sedlák má právě tak jako všichni druzí státní občané nárok na ochranu své práce. Již často bylo poukazováno k tomu, že sedlákovi nejde o to, aby docílil vysokých cen za své výrobky, nýbrž jen o to, aby zase uvedl v soulad příjmy a vydání ve svém hospodářství, ve svém provozu. Kdyby všechny potřeby zemědělcovy byly v ceně poklesly tak jako obilí a dobytek, jako všechny zemědělské výrobky, pak nepotřeboval by zemědělec klásti požadavek po zabezpečeni žně a podpoře cen. Takto však ceny zemědělských výrobků poklesly, ceny zemědělských potřeb zůstaly na staré výši, ba částečné vyšroubovány byly ještě výše. Z tohoto nepoměru pochází také částečně veliká nouze u sedláků, která se znenáhla přenesla na celé národní hospodářství a dnes vzrostla v nouzi všeobecnou.

Požadavek zabezpečení žně a cen na obilním trhu nebyl splněn. Proto poukazovali jsme již často na opačnou cestu, která může vésti k lepšímu utváření poměrů v našem zemědělství, a to na zmenšení výdajů snížením daní a břemen a cen zemědělských potřeb. Vinu na dalším trvání vysokých cen všech zemědělských potřeb mají v prvé řadě kartely, které bez ohledu na nabídku a poptávku diktují ceny. Dlužno tudíž uvítati, že se ve vládních kruzích chystá zákon o kartelech, který dozorčím úřadům dává kontrolu cen a který by mohl ceny mnohých, dnes nedostižně drahých, potřeb snížiti na potřebnou míru.

V tomto oboru bylo by ovšem mohlo ministerstvo zásobování rozvinouti již dávno blahodárnou činnost, kdyby se bylo odvážilo oklestiti vysoké zisky meziobchodu.

V souvislosti s tím nutno ovšem pracovati také ke zmenšení veřejných břemen a daní, jakož i zmenšení sociálních břemen, výdaje to, které v zemědělství musí majitel plně hraditi, kdežto průmysl je zakalkuluje do svých výrobků a tak přesunuje na své odběratele.

Jestliže se vedle těchto snah o snížení cen potřeb neponechají bez povšimnutí také závory hranic, jestliže se přiměřeně zamezí zaplavení zahraničními zemědělskými výrobky, byla by přece cesta snížení břemen jedině správnou, která by zemědělství přinesla kýžené vyrovnání mezi příjmy a vydáním a tím možnost živobytí. Veliký úpadek stavu selského, o kterém všichni víme, ale poměrně málo vidíme, poněvadž sedlák ve své vrozené pýše i tehdy, když mu hrozí prodej jeho dvorce, všechny starosti v sobě spolkne a často i svému nejbližšímu sousedovi zatajuje - tento tichý a proto tím tragičtější úpadek stavu selského není nic jiného, nežli následek nepoměru břemene, strastí a starosti, k jejichž konečnému odstranění bude nejlépe nasaditi páku u břemen.

Zde chtěl bych pana ministra financí upozorniti obzvláště na to, aby veškerý svůj vliv položil na váhu, aby co nejdříve došlo k vydatnému snížení úrokové míry na peněžním trhu a aby dále učiněna byla konečně přítrž denně se množícím berním exekucím, poněvadž obzvláště mnohé z těchto exekucí provádějí orgánové bezohledně, a tím rovněž mnoho národního majetku přichází na zmar.

Pánové! Od několika měsíců celá sudetsko-německá veřejnost a s ní celá cizina obracela svou pozornost do Brna, kde se proti mladým hochům vedly obrovské procesy. Nesouhlasíme se způsobem, jakým se dělají politické aféry, kde přece byla možnost vyříditi je, anebo odstraniti se světa mnohem lepším způsobem. Máme za to, že odpolitisování procesu bylo by bývalo výhodnějším jak v zájmu vnitřního míru mezi národnostmi, tak také v zájmu obžalovaných, a musíme rozhodně odsuzovati, že se tohoto procesu zneužilo k národnostnímu a stranicko-politickému štvaní. Ačkoli důkazní materiál v obou procesech, Volkssportu i Jungsturmu, s malými výjimka mi nebyl zatěžující, použito bylo přece u svedených celé přísnosti zákona. Odsouzen byl méně jejich čin, který byl nepatrný, jako spíše jejich smýšlení, a proto jsou tyto rozsudky s to, aby posílily řady šovinistů v obou táborech. Češi v Rakousku zkusili na sobě samých, kam politické procesy mohou vésti a vedou.

Němci přinesli v tomto státě již tolik obětí, obzvláště ukázaly německé strany svým spolupůsobením ve vládě vůli, zařaditi německý lid do tohoto státu. Všichni významní mužové světa tomuto státu k tomu blahopřáli. Jsou však české strany, které v šovinismu, který hraničí s přehnaným nacionalismem, těchto skutečností neuznávají a tím mladý stát přivádějí do vnitřní, z části zapletené situace, která ve starém státě stala se jednou z hlavních příčin konečného rozpadnutí státu. Co my Němci v tomto státě žádáme, jest: uznání našich národnostních a kulturních potřeb způsobem, abychom se s dobrým svědomím zúčastniti mohli positivní státní politiky ke blahu státu a všech jeho národů. Vlna nacionalismu, která v poslední době u nás vzplála, těm o snahám neslouží a znamená, kdyby měla projevovati účinky ve vnitřní politice, veliké nebezpečí pro spolupůsobení a spolužití národů ve státě a pro stát samotný. (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: Co pak se po celá ta léta stalo s naší strany? Nic!)

Snažili jsme se vykonati v tomto oboru alespoň totéž, co jste svého času vykonali vy. (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: Tehdy se stalo ještě něco!) Ano, ano, tehdy křesťanským sociálům poklesla kolena. To máte pravdu.

Program vlády nepouští se do podrobností, omezuje se na stanovení jistých směrnic. Vláda zamýšlí učiniti opatření, aby zamezila schodek ve státním hospodářství a aby tak předešla otřesu měny. Chystá se podle možnosti čeliti krisi, konečně, a to nesmí státi v poslední řadě, slibuje zvýšiti kupní sílu zemědělství. To všechno nemá zůstati pouze slovem, nýbrž musí se proměniti ve skutek.

Moje strana vítá, že vládní prohlášení slibuje svornou spolupráci vlády a lidu, zdůrazňujíc rovnoprávnost všech státních občanů bez rozdílu národnosti. Jen tímto způsobem chráněn a zachován bude zájem veškerého obyvatelstva ve hmotném a kulturním ohledu, poněvadž jen společná práce s odvrácením všech rušících vlivů v duchu plné spravedlnosti ke všem může zaručiti hospodářský blahobyt a svobodu ve státě. Tomuto poznání nebude se také správa státu a zahraniční politika moci nikdy uzavírati.

Bude-li vláda, tak jak to slibuje, činiti všechno, aby v duchu pravé rovnoprávnosti mezi národy a stavy ve státě hájila zájmy veškerého obyvatelstva, pak může při tom vždy počítati se spoluprací německých zemědělců. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Heller (zvoní): Slovo má pan sen. inž. Havlín.

Sen. inž. Havlín: Slavný senáte! Úvodem ke své řeči musím se zmíniti o projevu p. sen. Kroihera, který zde byl učiněn s ohledem na státní úředníky a státní zaměstnance, a řeknu přímo, že musím tento útok, jsa sám státním úředníkem, se vší rozhodností odmítnou ti. Tímto způsobem nemůže býti mluveno s parlamentní tribuny, aby po 14 letech státního nehospodaření se státní úředníci dělali jedině odpovědnými za neblahé hospodářské výsledky formou, kterou udělal sen. Kroiher.

Není pravda a nelze vyčítati úřednictvu státnímu, že nekoná své povinnosti, a že vědělo o všem tom, co říká ve svém memorandu, poněvadž se ho po celou dobu 14 let neptali, jakým způsobem by se daly chrániti státní hodnoty, které jeho rukama probíhaly a na jejichž rozdělení nemělo úřednictvo vlivu. Pan sen. Kroiher by se měl podívati napřed na to, že to byl bývalý příslušník jeho vážené strany, který ukázal, kde se těžké stovky milionů a nikoliv desítky milionů rozhazují. Byl to zvěčnělý Karel Prášek, který dal výraz tomuto svému přesvědčení nejen ve veřejné debatě, ale i v interesantní brožurce pod svým jménem a plnou odpovědností, kde ukázal, že je to právě subvenční a sanační hospodářství, které zasahuje tento stát v jeho samém kořeni a které povede k ochromení finančnímu, kterého jsme právě nyní svědky.

Já bych rád viděl státního úředníka, který by se ve své funkci opovážil proti nařízení těch, kteří stojí nad ním, rozhodovati, anebo sám dělati určité návrhy. Slavný senáte, já jsem o tom pevně přesvědčen, že by buď letěl ze státní služby, anebo z resortního místa, na kterém seděl. Za to nemůže on, že vlivem určitých činitelů nebo stran se stal u nás neblahý poměr, že úředník státní nemá řád úřední, nýbrž čelední, poněvadž se s ním vždy jako s čeledínem zacházelo. Proto jsou tyto výsledky!

Tento způsob odmítám a tvrdím, že bude míti každý parlamentní zástupce z těch, kteří stojí u parlamentní práce déle než já, právo na všechny ty výtky, až mne přesvědčí, že všichni parlamentní činitelé měli tutéž energii a odvahu v době, kdy se vynořila celá řada strašlivých takových afér, k nimž velmi mnozí jen mlčeli. To nedělali úředníci státní, nýbrž parlamentní činitelé, a nejvyšším představeným každého úředníka je ministr a proti jeho vůli nemůže se nic dělati.

A jestli zajímá p. sen. Kroihera způsob, jak by se mělo postupovati, ať si přečte článek dr. Plachta, velmi instruktivní a závažný, ať se o to pokusí, a my ho budeme velmi loyálně podporovati, aby se tento způsob sdělávání rozpočtu stal zákonem, aby úředník měl pevnou zákonitou základnu. Pak budeme míti pořádek.

Současné musím reagovati na projev p. sen. Kahlera, jak jsem mu rozuměl, o politických procesech, jako by zde byly zaváděny politické procesy ve formě persekuce na určité národnosti. Prohlašuji, že není tomu tak. Tento stát a vláda má povinnost stíhati zákonem každého, kdo dělá věci, které by mohly ohroziti integritu státní a pořádek ve státě. A já jsem pevné přesvědčen, že by postupoval týmž způsobem proti každému, neohlížeje se na jeho národnost. Tedy jestliže se to dotýkalo lidí, kteří patří k národnosti p. sen. Kahlera, nemohl dělati výjimku, aby ustupoval po prokázaných faktech od toho, co zákon zakazuje.