Dělníci v závodech! Sejděte se na závodní schůze, protestujte proti střelbě na Slovensku, zastavte práci na znamení protestu!

Nezaměstnaní dělníci! Vám všem, kteří se musíte o každou skývu chleba doslova rvát. hrozí stejné nebezpečí jako kamarádům na Slovensku. Sejděte se na schůzi, demonstrujte a protestujte proti střílení, vytyčte znovu své požadavky a vytáhněte znovu na ulice a před úřady.

Socialističtí dělníci! Připojte se k protestu! Zamyslete se nad tím, že v této republice, o níž vám namlouvají, že je vaše, je s hladovým dělníkem jednáno jako se škodnou. Sejděte se ve svých politických i odborových organisacích a vyslovte se proti tomuto systému! Ptejte se svých vůdců, proč zprávy o střelbě umlčují, zda chtějí tím docíliti toho, aby si dělníci >zvykli< a považovali střelbu do svých kamarádů za něco všedního. Žeňte své vůdce k zodpovědnosti! Spojte se s ostatním dělnictvem v jednotné frontě!

Všichni pracující lidé měst i venkova! Je nejvyšší Čas, rázně zakřiknouti ty, kteří chleba a práci nedovedou dát, ale dávají lidu četnické kulky. Protestujte jako jeden muž proti tomu!

Pryč s četníky z území stávky, pryč s okupačním, aparátem ze Slovenska! Za právo dělníků na stávku a demonstraci! Propustiti zatčené dělníky! Pryč s režimem střelby do dělníku, pryč s osnovateli fašistického násilí a války, pryč se Slavikem! Dále vpřed v Boji za chléb, práci, půdu a svobodu! (Potlesk komunistických senátorů.)

Předseda (zvoní): Vyhrazuji řeč pana senátora censuře předsednictva.

Dále má slovo pan sen. Jarolim.

Sen. Jarolim (německy): Slavný senáte! Když sociálně-politický výbor projednával předloženou osnovu zákona, poukázal jsem již k tomu, že ministerstvo veřejných prací při podání své osnovy zákona nedbalo předpisů zákona o závodních radách. Zástupcové ministerstva veřejných prací, kteří se zúčastnili této schůze sociálně-politického výboru, nedbali však toho, aby nějakou formou reagovali na můj projev. Toto mlčení zástupců vlády chci v tomto případě považovati za přiznání viny. loto přiznání viny však nestačí. Není zárukou toho, že ministerstvo veřejných prací jest ochotno dbáti příště předpisů zákona o závodních radách. Proto je zajisté na místě zdůrazniti s tohoto místa opětně, oč vlastně v tomto případě běží. Na základě zákona o závodních a revírních radách ze dne 25. února 1920, č. 144, § 22 a prováděcího nařízení ze dne 23. března 1921, č. 434, § 27, mají se všechny osnovy zákonů, které se týkají hornictví, předkládati revírním radám k dobrozdání.

Toto právo, přiznané revírním radám, není omezeno nijakým způsobem ani v zákoně, ani v prováděcím nařízení. Právo, přiznané revírním radám co do podávání dobrozdání o osnovách zákonů ve věcech hornických je tedy nade vší pochybnost imperativní. Jestliže tedy ministerstvo veřejných prací nepředložilo článek I. své osnovy zákona revírním radám k dobrozdání. pak vědomě porušilo zákon o závodních a revírních radách. Něco takového nemá se ministerstvu státi. Očekáváme tedy, že se ministerstvo postará o to, aby se případ jako tento nikdy více neudal. (Místopředseda Trčka převzal předsednictví.)

Nyní předložen slavnému senátu zákon, kterým se mění některá ustanovení všeobecného zákona horního ve znění sociálně-politického výboru. Zpravodajové očekávají, že po účinnosti předloženého zákona trestané libovolné omezování a zastavování provozu v dolech. Zpravodajové však přehlížejí, že to, čeho se domáhá článek VI nového zákona, provésti lze již nyní na základě §u 224 všeobecného zákona horního. Ustanovení zmíněného paragrafu umožňují dozorčímu úřadu kdykoli, aby v podnicích, které se nepodrobí nařízením dozorčího úřadu, zaváděly vnucenou správu. K tomu, pokud tím, v Československu dosud nikdy nedošlo, nikoli snad proto, poněvadž zde nebylo důvodu k zakročení, nýbrž jen proto, poněvadž dozorčí úřady vůči majitelům dolů postiženy jsou silným zkřivením páteře.

V této příčině poukazuji jen na zamýšlené zastavení provozu na dole Humboldt v mosteckém revíru. Kdyby bylo ředitelství Severočeské důlní společnosti bývalo přesvědčeno o tom, že revírní horní úřad v Mostě koná svůj úřad, bylo by si zajisté rozmyslelo téhož dne naříditi zastavení práce na dolu Humboldt a vysloviti propuštění 382 horníků. To, co na zakročení německého a českého svazu horníků učinil ministr veřejných prací, mohl revírní báňský úřad v Mostě obstarati v oboru vlastní působnosti. Tedy revírní báňský úřad v Mostě mohl zakročiti ihned. Ale tento revírní báňský úřad byl vůči opatřením ředitelství Severočeské důlní společnosti úplně bezmocný. Týž revírní báňský úřad, který tu stál tak bezmocně, má ovšem v jiném oboru velmi energické a rozhodné úředníky. Neboť na tomto revírním báňském úřadě nalézá se právě také úředník, který má odvahu vyzývati správu závodu, aby zástupce organisací vyhodila ze závodní kanceláře. Když pak tento zákon vyložen byl v senátě, referovaly některé noviny o věci tak, jako by novým formulováním §u 224 všeobecného horního zákona mělo bezprostředně dojíti k postátnění dolů.

O tom především není řeči. Kdyby tomu bylo jinak, musili bychom za daných okolností s veškerou rozhodností protestovati. Jako sociální demokraté jsme ovšem pro to, aby nejen doly, nýbrž také jiná výrobní odvětví byla ze soukromého majetku převedena do společného majetku. U nás však jsou poměry takové, že především není nám možno akceptovati postátnění závodů jako přechodné stadium. Je bohužel veřejným tajemstvím, že se u nás postátněných závodů zneužívá nejen fiskalisticky, nýbrž také jednostranně nacionalisticky. Co se v posléz uvedeném směru děje, můžeme mnohonásobně pozorovati již od několika let. Omezuji se zde jen na mostecké státní doly. Vezměme nejdříve důl Hedvika u Ervěnic. Na tomto dole bylo r. 1919 zaměstnáno 643 horníků, mezi nimi 444 německé a 199 české národnosti. Roku 1950 činilo osazenstvo 885 mužů, z toho 241 Němců a 644 Čechů. Na dole Hedvika klesl tedy poměr německých horníků z 69,05 na 27,23% poměr českých horníků stoupl ze 50,95 na 72,77%. Dále máme státní doly Julius II. a III. Na těchto dolech postarali se již o to, aby netrvalo dlouho, až tam vymře poslední německý horník. Nejinak je tomu na novém dole Masaryk u Břešťan. Na tomto dole nedostane žádný německý dělník zaměstnání, leda že ho doporučí nějaká národní česká organisace. Na tomto dole Masaryk provádějí cizí stavitelé nadzemní stavby. Také tito stavitelé zaměstnávají dělníky v místě cizí, ačkoli v bezprostřední blízkosti je na 200 nezaměstnaných dělníků. Tito nezaměstnaní mohou klidně den co den choditi kolem na procházku a pozorovati, jak se zaměstnávají dělníci v místě cizí. Vyhánění německých dělníků z pracovního místa přechází na konec s jistým rozdílem dokonce na soukromé podniky. Je tudíž zcela přirozené, že u německých odborových organisací na 1.000 členů připadá trojnásobný počet podporovaných dělníků jako u českých organisací. Ve starém Římě se podrobení národové vyvlastňovali a dělali z nich otroky. Tento postup přešel do dějin jako barbarství a přece mělo toto barbarství, měřeno na tom, co se děje u nás, jakýsi humánní účel potud, že se přece těmto lidem nebral alespoň žívat.

Nyní ke druhé otázce. V sociálně-politickém výboru byla také rozprava o cenách uhlí. Jistý řečník navrhoval požádati ministerstvo veřejných prací, aby slavnému senátu předložilo kalkulaci, ze které je patrno, z jakých skupin se skládá konečná cena uhlí. Navržená kalkulace má asi býti náběhem k zlevňovací akci. Podle zkušeností, které jsme učinili během let. končí všechny zlevňovací akce tím, že sice nastane snížení mzdy, ale všechno, čeho dělník potřebuje, zůstává na stejné výši, t. j. že se dostavuje další zbídačení dělnictva. Považuji tudíž za vhodné poukázati v této souvislosti na vývoj nákladu na mzdu. Při dobývání kamenného uhlí činil náklad na mzdu za 1 q r. 1922 8,13 Kč, r. 1929 4,50 Kč. Náklad na mzdu při dobývání kamenného uhlí klesl tedy o 44,6 proč. Při dobývání hnědého uhlí činil r. 1923 náklad na mzdu 5,72 Kč za 1 q. r. 1929 2,25 Kč, což je snížení asi o 40%.

Postavíme-li nyní proti hodnotě výrobku, jejž dělníci vytvořili, mzdu horníků, činí mzdový podíl r. 1929 při dobývání kamenného uhlí 41,56% a při dobývání hnědého uhlí 40,72%. V tom obsaženy jsou vedle mzdy dělníků také příspěvky podnikatelů k bratrské pokladně a k úrazovému pojištění. Obsaženy jsou v tom také obnosy za placenou dovoleno, odměny a deputáty. Není zde tedy ničeho více mimo udanou zde položku. Bylo by tudíž zkoumati, proč ceny uhlí klesly méně nežli náklad na mzdu. Toto zkoumání by také ukázalo, že daně a dávky, na ceně uhlí z dolu činí asi 20%; jistě pozoruhodná to věc, kdyby to vláda uveřejnila. Snad by se pak trochu omezilo mnohé povídání o nesmírně vysokých cenách uhlí. Ovšem bylo by také na místě zkoumati, proč uhlí z jámy v severozápadních Čechách stojí 6 až 7 Kč za 1 q, kdežto v Praze se musí platiti 20 až 21 Kč. Toto zkoumání by také ukázalo, že značná část toho, co se v Praze platí, padá na vrub železniční dopravy. Státní dráhy zastrčily sice do kapes zlevnění cen uhlí, tento obnos není pro státní dráhy nikterak nepatrný, ale na dopravních tarifech do Prahy a jinam jsme o nějakém zlevnění dosud toho mnoho nepozorovali. Považovali bychom zajisté za pokrok, kdyby se ministerstvo veřejných prací odhodlalo sestaviti kalkulaci cen, uvítali bychom to již proto, poněvadž bychom se tím jednou dozvěděli, jak se jednotlivé výlohy rozdělují při ceně uhlí. V tomto případě ihned by umlklo bědování nad vysokým podílem mzdy horníků. Mám ovšem velmi odůvodněný pocit, že ministerstvo veřejných prací navrhovanou kalkulaci cen nikdy neprovede, ne že by to nebylo možno, nýbrž že to ministerstvo z důvodu velice blízkého nechce. Pro tento můj názor mluví skutečnost, že od státních horních podniků nelze ani obdržeti upřímný provozní výpočet, což podškrtávám. v této příčině chtěl bych Zkonstatovati skutečnost, že ve státním rozpočtu důlních podniků byly daně a dávky vykázány roku 1925 naposledy. Od r. 1926 schází položka >daně a dávky< v rozpočtech důlních podniků, jež byly předloženy Národnímu shromáždění. Z jakého důvodu nepodává se ve vysvětlivkách k státnímu rozpočtu o tom vůbec žádné vysvětlení? Jde žide přece asi o 20 milionů Kč. Co se zde děje, je přímé zastírání provozních účtů státních důlních podniků. Že se toto zastírání může díti, je možno jen v ten způsob, že se daně a dávky předem srážejí z účtované ceny, aby se v účtech tato položka vůbec nejevila. Jinak to není myslitelné, poněvadž něco podobného, jako zmíněnou okolnost, u jiných položek nemůžeme nalézti. Tato položka skutečně zmizela. Stát provozuje při důlních podnicích tutéž taktiku, jak to činí majitelé dolů, že totiž provozní výtěžky vykazuje zkrátka falešně. Stát má z mosteckých dolů roční provozní zisk 20 a přes 20 milionů. Také majitelé dolů docilovali v posledních letech stále vzrůstajících zisků.

Jedinou obětí byli horníci a jsou jí také dnes ještě, nejen pokud jde o výši mzdy, nýbrž také co do bezpečnosti v dolech. Vzrostl právě nejen individuelní výkon, nýbrž vzrostl značně také počet úrazů. Moře krve stoupá od roku 1921 neustále. Tak připadlo r. 1921 na 1.000 horníků v kamenouhelných dolech 37,56 a roku 1930 již 80.69 těžkých a smrtelných poranění, což je vzrůst těžkých a smrtelných poranění ze 100 na 214,59%. V hnědouhelných dolech připadlo r. 1921 na 1.000 horníků 25,18 těžkých a smrtelných poranění, roku 1930 jest jich 58,06, v kamenouhelných dolech vzrostla tedy těžká a smrtelná poranění ze 100 na 231,51%. Jinak připadá na základě všeobecné nemocenské statistiky pro hornictví jedna pětina všech onemocnění na úrazy v podniku. Také tato položka hraje v nemocenském pojištění nesmírně velikou úlohu. Jestliže tedy podnikatelé bědují nad vysokými náklady nemocenských pokladen, měli by se nejdříve starati o to, aby zlepšena byla bezpečnost provozu v dolech. Toho ovšem z vlastního popudu neučiní. Připouštím, že se nebezpečí úrazu pro různé racionalisační metody nesmírně zvětšilo. 2 toho však vyplývá nutný závěr, že státní dozor musí býti značně zvětšen a rozšířen. Skutečně také předchůdcové nynějšího ministra veřejných prací opětovně slibovali zavedení instituce důlních inspektorů, kteří mají býti voleni dělnictvem. Tento požadavek horníků nebyl bohužel dodnes splněn. Musíme vsak konstatovati, že dnes bohužel vůbec nikdo neví, jak nynější kontrola v dolech vůbec funguje.

V době předválečné vydávalo ministerstvo veřejných prací každoročně zprávu o dozorčí činnosti revírních báňských úředníků. Na základě těchto zpráv bylo každému možno kontrolovati inspekční činnost dozorčích úřadů, kteroužto úlohu plnili revírní bánští úředníci, pokud jde o inspekci nad doly. Tato veřejná kontrola báňských úřadů byla v Československu úplně zrušena. Od trvání československého státu nebyla uveřejněna dosud žádná zpráva o inspekční činnosti báňských úřadů, při čemž chci ještě připomenouti, že nelze od úřadu obdržeti ani suché cifry o úrazech. Kdo se o tyto cifry zajímá, musí si nejdříve koupiti český soukromý spis, aby se dozvěděl, jak se to má s množstvím úrazů v Československé republice. To jest jistě smutné. Již před šesti lety žádal sociálně-politický výbor slavného senátu ministerstvo veřejných prací, aby pravidelně uveřejňovalo zprávy báňských úřadů o jejich inspekční činnosti. Všechna námaha byla dosud bezúčelná, všechna práce marná, neboť setrvačnost ministerstva veřejných prací nelze překonati. Tu jsem se dozvěděl, že inspekční zprávy nelze vydávati proto, že se nedostává potřebných peněz, musí se spořiti. Ubožejší omluvu nelze věru nalézti. Abych uvedl jen jednu položku, kde by se mohlo něco ubrati: Ministerstvo veřejných prací dostává bez jakéhokoli právního titulu, bez jakéhokoli nároku od uhelné rady každoročně přes 2¹/₂ mil. Kč. Z tohoto obnosu, který ministerstvo dostává a který ministerstvu nepatří, mohlo by se velmi dobře vzíti těch 40.000 nebo 50.000 Kč, kterých je potřebí k vydávání inspekčních zpráv. Běží přece zde o zdraví a život horníků a proto považujeme rozšíření důlní inspekce za velmi nutné. Vliv dělníků musejí vykonávati svobodně volení inspektoři. Rovněž naléhavé jest, aby v nejbližší době vydány byly zprávy o inspekční činnosti báňských úřadů a aby potom také pravidelně vycházely. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan sen. Stolberg. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Stolberg (německy): Předložená osnova tvoří důležité doplnění horního zákona z r. 1854, zákona, za jehož platnosti domácí hornictví došlo velikého rozkvětu; samozřejmě je zákon v některých bodech zastaralý. Jestliže tudíž osnova valorisuje trestní sazby starého zákona, místy velmi silně převalorisuje, nelze proti tomu jistě činiti námitky. Při této příležitosti dlužno však jen poukázati k tomu, že vláda stále ještě opomenula předložiti zákon o správním trestním řízení, od r. 1927 slibovaný.

Největší význam má část osnovy, která se zabývá zavedením vnucené správy v dolech, ačkoli, čemuž dlužno se diviti, důvodová zpráva vládní se zabývá sice zevrubně zvýšením trestů, nikoli však odůvodněním ustanovení, která se týkají vnucené správy. Příčinu k tomuto ustanovení zavdaly patrně případy, které se odehrály v březnu t. r. v severočeských uhelných revírech, jež způsobeny byly značným zastavením práce a velkým propouštěním dělníků a které vedly k ohrožení veřejného klidu a pořádku.

Již starý horní zákon obsahoval v §u 224 donucovací opatření proti majitelům dolů: Provedení úředních nařízení, jež vydána byla při výkonu státního dozoru, mohlo býti vynuceno peněžitými pokutami a v případě neschopnosti správce dolu mohla nastati změna správce na nebezpečí a útraty majitele. Jinaká práva majitele dolu zůstala nedotčena. V ostatním zůstalo jako ultima ratio odnětí horního oprávnění. Pováží-li se, že vykořisťování dolů dlužno považovati za přenesení státního regálu, pak má stát při propůjčování horního práva beze vší pochybnosti právo a povinnost učiniti opatření, kterých je potřebí jednak k udržení a využitkování tohoto majetku, jednak pro bezpečnost zaměstnaných, a vynutiti si také v daném případě zachování těchto nařízení. Smysl a účel starých ustanovení byl, aby se dolování udrželo v dobrém stavu.

Novelou mění se podstatně § 224 všeobecného zákona horního, který obsahoval donucovací opatření, a stanoví se, za kterých předpokladů může býti majiteli odňata správa a dosazena vnucená správa a jaké jsou následky tohoto opatření.

Ustanovení vnuceného správce je podle novely přípustno, jestliže se zaviněním držitele hor provozování díla v dolových měrách přeruší a jestliže se jeho zaviněním provozování díla neděje s náležitým osazenstvem, aniž byla povolena lhůta. Dalším předpokladem je, že tím ohroženy jsou důležité veřejné zájmy, zejména veřejný klid a pořádek. Toto opatření může se státi z úřední moci po slyšení revírní rady, anebo na návrh revírní rady. Proti těmto doplňujícím ustanovením nebylo by zásadně zajisté nic namítati, kdyby se skutečně prováděla spravedlivě a objektivně a kdyby nejasnost zákona namnoze nemohla způsobiti právní nejistotu. Bude především důležité, kdy báňský úřad bude považovati za vhodné, aby užil zmocnění k povolení lhůty podle §u 182 všeobecného horního zákona, resp. jaké události ve smyslu §u 183 přizná účinek povolení lhůty.

Starý horní zákon měl sotva na mysli případ váznutí odbytu, stejně jako případ nevýnosnosti podniku. Je také nesmírné těžké stanoviti, kdy a za jakých okolností bude lze mluviti o zavinění majitele dolu. Při obrovském kapitálu, který je v dolech investován, je přece nejvýš pravdě nepodobné, aby bez vážných důvodů nebylo v některém podniku využito plné jeho výkonnosti. Starý horní zákon pomýšlel jen na případ neschopnosti správce závodu a pro tento případ stanovil ustanovení vnuceného správce. Důvody, které dnes zavdávají příčinu k zastavení provozu a k jeho redukci, jsou v prvé řadě váznutí odbytu a nevýnosnost.

Přes tyto nutné důvody, které mohou vésti k zastavení a redukci podniku, bude veřejné mínění snadno ochotno konstruovati zavinění majitele dolu. Bude k tomu ochotno tím. spíše, budou-li spolu zúčastněny momenty třídního boje a nebo národnostně politické. Rozhodující úřady budou tím spíše ochotny podlehnouti takovýmto vlivům, ježto podle osnovy je revírním radám dáno právo činiti návrhy, tedy právo stran v řízení. Tento doplněk, který k vládní osnově připojily senátní výbory, nepřispívá k zlepšení zákona.

Byl by to však také značný přehmat, kdyby nový zákon měl vésti k vynucení výroby, pro kterou není odbytu, a bylo by stejně na pováženou vynucovati investice tam, kde se nevyplácejí. Naše národní hospodářství utrpělo věru dosti ztrát na kapitálu pochybenými investicemi.

Jestliže odbyt domácího uhlí stále klesá, je toho přirozeně v prvé řadě příčinou váznutí veškeré výroby hospodářské. Jestliže však stále více pozbýváme zahraničního trhu, trhu ve Vídni, Maďarsku, jestliže nad to ještě ke škodě vlastního odbytu dovážíme polské uhlí - loňského roku za 120 milionů, ve čtyřech prvních měsících t. r. za 40 milionů - pale vinu na tom zajisté nebude dlužno připsati majitelům dolů, nýbrž spíše správcům naší zahraniční obchodní politiky.

Při provádění vnucené správy má se obdobně užíti předpisů exekučního práva. Přece však cíl a účel obyčejné exekuce podle exekučního řádu liší se podstatně od cíle a účele exekuce zde míněné. Účelem exekuce podle horního zákona jest udržeti doly v takovém stavu, aby se tam mohlo pracovati. Činnost vnuceného správce má se pokud možno omezovati na správní práva, která slouží tomuto cíli. Není však účelným rozšiřovati oprávnění vnuceného správce nad tento účel vylučovati snad podle analogie §u 99 exekučního řádu majitele dolu z jakéhokoli vlivu.

Podle exekučního řádu jsou to věřitelé, kteří mají kontrolovati provoz vnucené správy podle hospodářské účelnosti. Při vnucené správě podle novely nedostává se jakékoli kontroly. Bylo by tudíž naprosto přiměřené přiznati majiteli dolu vliv alespoň potud, aby mu přiznáno bylo právo revise a stížnosti proti opatřením vnucené správy, ježto se mu přece ukládá celé risiko podniku. Především musilo by býti omezeno oprávnění vnucené správy k nákupům, k provádění investicí. Nemá také žádného účelu vylučovati majitele z provádění obchodních transakcí.

Není pochybnosti o tom, že nedopatření vnucené správy může způsobiti zcela mimořádné škody. Státní správa omezuje se na to. že na bedra majitele dolu svaluje všechny škody, které by snad z těchto nedopatření mohly vzniknouti. Zákon byl by zajisté spravedlivější, kdyby stát, jak to činí ústava, převzal ručení také za chyby svých orgánů.

Pan zpravodaj ústavně-právního výboru dovozuje ve své zprávě, že bude potřebí vládním nařízením vydati bližší ustanovení o provádění vnucené správy. Zákon sám se nezmiňuje o takovémto prováděcím nařízení, ale mám za to, že je zde skutečně úmysl takovéto nařízení vydati. Myslím, že .osnova byla vypracována, aniž byly tázány odborné

korporace a revírní rady. Bylo by si přáti, aby, když již ministerstvo veřejných prací předložilo zákon, aniž si vyžádalo jakéhokoli dobrozdání ať od revírních rad, ať od odborných organisací, nyní při vypracování prováděcího nařízení vyžádána byla takováto dobrozdání, a aby se k nim přihlédlo: dobrozdání právníků, kteří se v tomto oboru obzvláště vyznají, dobrozdání revírních rad a také odborných organisací majitelů dolů.

Jen na ten způsob bylo by lze odstraniti nejasnosti, které jsou nyní v zákoně. Bylo by také potřebí stanoviti hranice oprávnění vnucené správy. Jen potom splnil by zákon svůj účel. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Další slovo má pan sen. Šťastný.

Sen. Šťastný: Slavný senáte! Předložená osnova, která zavádí některé změny obecného horního zákona, není ničím takovým, o čem bychom mohli říci, že zavádí ideální stav. To jistě ne. Ale nicméně tato předloha znamená po stránce veřejných požadavků hornických a vůbec sociálních přece jen podstatný pokrok. O tom také nebude mezi námi sporu. Sankce, které zavádí pro svévolné činy, jichž jsme byli svědky, zejména za poslední vášnivé bitvy mezi hornictvem a těžaři kolem velikonočních svátků, nezdají se mně pro takovéto případy svévole dosti ostrými - i když tady vyvolaly, když referent Koukal o nich referoval, odpor jednoho z kolegů senátorů. Ale odváží-li se tato osnova zákona zaváděti skoro sekvestraci - vždyť je to sekvestrace, je-li držitel dolů neústupný a nejde-li s ním jiným způsobem už nic svésti, že se mu sekvestruje jeho provozní právo - je to na naše poměry přece jen určitý a vážný pokrok. My jsme si posledně v debatě o prohlášení vlády, tuším, 11. května, na tomto místě Tekli něco o zbytečném téměř národním defraudování jedné miliardy Kč ročně. Tolik činí nejen čistý zisk, který sice je ideálně preliminován něco na tři čtvrti miliardy, ale účast na obchodních společnostech, která je druhým ziskem a jistě doplňuje čisté zisky těžařské na dobrou jednu miliardu Kč. Když povážíme - já jsem to již jednou řekl a opakuji to pouze - ztráty barona Rotschilda na Kreditanstaltu vídeňském - a vidíme, že se musí někde sanovati a že se sanuje z těchto prostředků u nás vytěžených z důlního hospodářství, přece jen považujeme to trochu za náš luxus, když tyto věci necháváme tak běžeti dále. To, myslím, trochu otvírá oči lidem a proto je skoro národní animosita oproti těmto horním společnostem.

Poslouchali jsme tu dnes při této příležitosti jednu řeč. Vážení pánové! Já jsem to již také jednou řekl s tohoto místa. Je co záviděti, záviděti v pravém slova smyslu oněm, kteří mohou otevříti pusu na každou frási, aby si, jak se říká, zchladili žáhu na těch nenáviděných, proti nimž se dá s tohoto místa hovořiti úplně beztrestně. Jsem dalek toho, abych upíral někomu právo kritiky, ale kritisovati tak, že co slovo, to nepravda, myšlenka, skrytý úmysl ubližovati, právě pokroku, jehož jedním projevem je tato předloha, to jest, myslím, v našich poměrech trochu odvaha, hodná lepší věci. Já jsem již o té věci mluvil a táži se, kde byli pánové, které tu vidíme přicházeti na tribunu, s tím krajním rozhořčením a z něho plynoucími stále opakovanými frásemi, co dělali před válkou? Vždyť tvořili tutéž společnost s těmi, které dnes proklínají. Nechci dělati advokáta našim sociálním demokratům, ani nechci dělati advokáta osobně poslanci Hamplovi, toho není potřebí, ale v zájmu politické poctivosti je potřebí položiti otázku, kde byla tato společnost? Byli v těchže řadách, dělali tutéž politiku - a kolegové, kteří mne poslouchají, mi odpustí, když udělám tu poznámku: - politiku, kterou jsme kdysi označili za čistě rakušáckou a vážně jsme ji odsoudili. To nemá být rekriminace a nechci také přetřásati věci ex post... (Sen. Johanis: Některá společnost byla také u vás, a la Vrbenský atd.!) Já jsem nemínil vyvolávati tyto rekriminace, ale táži se, kde berou oni radikálové dnes právo, považovati se za jediného možného soudce těch, které chtějí dnes považovati za zpronevěřilé socialistickému programu? Kde berou k tomu právo? Mluví-li dnes pravdu, lhali včera, mluvili-li včera pravdu, byli-li poctivými lidmi, lhou dnes. To je potřeba říci, nemohu si pomoci, takto to chce trocha politické cti.

Mluví se o revolučním cíli. Řeklo se - není to zase vynález nový, je to stará fráse, která se narodila právě v Rusku při určité diskusi před několika lety: - konec s hrůzou anebo hrůza bez konce? Koncem s hrůzou je naznačena cesta revoluční, bylo by lze o tom mluviti, ale prosím, jestliže chci někoho štváti k revoluci, chci-li alarmovati proletariát, aby šel do krvavé revoluce, kde je risiko nejen ztráty a zmrzačení, nýbrž i risiko životů, není to trochu poctivější a schůdnější, organisovati proletariát a uvědomiti ho o jeho dobrém právu a o konečném cíli, který revolučně i evolučně je týž, a říci mu poctivě, že klidnou cestou může k němu dojíti? A když nedocílí ani toho, aby znal cenu volebního lístku a cenu klidného pochodu za určitým a jistým cílem, jak se mohou opovážiti počítati s ním jako s vojákem revoluce, kde má po případě nastaviti vlastní krk ? To, myslím, není dobře uváženo, a konec konců, kdybych měl mluviti o tom, jestli někdo věc dobře promyslil a zda mluvil z přesvědčení, nesměl bych mluviti o našich bolševicích. U těch je těžko hledati nějakou solidní myšlenku, poněvadž toho, kdo si vyhrazuje právo jen agitovati a agitovati, nemohu honiti do nějaké solidnosti.