Má to odraz také v zemědělství. Je nesmyslem, co tvrdil předešlý pan řečník. My rolníci 14-, 15-, 20-měřicoví budeme řešiti krisi. My jsme svět do ní neuvedli a proto ji také nebudeme řešiti. Krise se rozřeší až tehdy, bude-li umožněna koupěschopnost širokých mas pracujícího lidu, a ta může býti umožněna jen když podnikatelé, ať průmysloví, ať bankovní, nebudou bráti pro sebe více čistého zisku, než vyplácejí na mzdách. Kdyby těch 1000 mil. Kč, které mají uhlobaroni čistého zisku, bylo rozděleno, kdyby se 750 mil. Kč věnovalo na zvýšení mezd a jen 250 mil. Kč by činily jejich zisky, obrátilo by se těch 750 mil. Kč několikráte do roka, zase by z toho měli jiní výdělek a kola hospodářského života by se roztočila. Těch několik uhlobaronů však je nemůže zužitkovati, nemohou uvésti výrobu do pohybu, poněvadž nejsou schopni se svými rodinami ani při největším rozhazování a hazardování všechno vydati.

Již jsem se zmínil o ožebračování našich zemědělců. Vždyť to přímo pobuřuje zemědělce na pohraničí, když vidí život svých kamarádů na Znojemsku, Mikulovsku, Opavsku, Břeclavsku, vidí-li, že nejsou ani ze 40 procent na tom niveau, jako rolníci v zemi, která nota bene dostane několik set milionů na sanaci státního hospodářství. Vy, kteří vládnete, měli byste se nad tím zamysliti a otázku tuto řešiti. Nejste-li však schopni, nedivte se, že se kde kdo tomu brání, že dnes nedemonstrují a nervou se se státní mocí jen bolševici, nýbrž že proti ní každou chvíli stojí bývalí loyální malorolníci a maloživnostníci. Proč? Protože hájí holé životy. V takové obci, jako je Topolná na Napajedelsku, je 360 čísel a je tam také 360 exekucí. Jsou-li zabavovány pluhy, brány, vozy, krávy na zaplacení daní, není divu, že se vesnice bouří, přijdou-li tam celníci s exekutorem. Vy nejenže je zničíte existenčně, ale ztratíte také stálý zdroj příjmů pro státní pokladnu, poněvadž na rok nebudou schopni platiti. Tu, pánové, nepomůže příštipkářství. Bylo by možno to zmírniti při jiném systému. Bída státních zaměstnanců by se na př. zmírnila, kdyby se jen trochu zregulovaly platy. Již několik roků podáváme při projednávání rozpočtů návrhy, aby nejnižší plat státního zaměstnance činil 1400 Kč a nejvyšší 4000 Kč. Může-li železniční zaměstnanec, který je v nebezpečí, že ho každou chvíli nárazník rozdrtí, a může-li poštovní zaměstnanec, který musí několikráte za den běžet do IV. až V. patra a jest za několik měsíců zmrzačen, vyjíti s 500 až 600 Kč, a pan sekční šéf anebo pan vrchní anebo ministerský rada má 90.000 až 100.000 Kč, nebo dokonce, jak svého času psaly právě vaše noviny sociálně-demokratické, jsou-li platy jednotlivých sekčních šéfů nad platy ministrů a je-li nedůstojné, aby nižší úředník měl vyšší plat než nadřízený, a jestliže tvrdíte, že stačí 800 Kč na živobytí, nestačilo by 4000 Kč v nejvyšších kategoriích? Pak nebylo by potřebí restringovati platy, poněvadž třeba ta vyšší byrokracie je menší po-' ctem, částky, které převyšují normální existenční minimum, by šly do desítek, možná do sta milionů.

Vážení, státní pokladna na tom nebude lépe ani po schválení tohoto návrhu. Pan ministr financí potřeboval by měsíčně cirka ³/₄ až jednu miliardu, aby mohl vyhověti svým úkolům, a ty peníze se nikde nedají dnes od zbídačeného pracujícího lidu sehnat, a na buržoazii jíti nechcete. A proto marná sláva, ono se tak pomaličku začíná zvonit v celém tom kapitalistickém řádě umíráčkem. Ne, že bychom to my způsobili. My toho nejsme vinni, že miliony lidí hladovějí - ne, abychom se neomlouvali, ani dost málo -, že tu vzrůstá do šířky a do ostrosti revolta všeho občanstva. Vy jste to způsobili, váš kapitalistický režim, který hájí bohaté a chudé vyždímává. A také nebude zjednána náprava, dokud přirozenou cestou nebude váš systém odstraněn a nahrazen novým, kde bude správné rozdělení výtěžků lidské práce, ne aby si ten, kdo vlastní výrobní prostředky, ponechával více, než dává svému zaměstnanci na mzdě. Jiné pomoci není. Budou-li chtíti pracující lidé být živi, musí tento kapitalistický právní řád umřít. (Potlesk komunistických senátorů.)

Předseda (zvoní): Vyhrazuji řeč pana sen. Mikulíčka censuře předsednictva senátu.

Další slovo má paní sen. Hajníková.

Sen. Hajníková: Vážený senáte! Jsem členkou vašeho slavného sboru krátkou dobu, od ledna, ale přiučila jsem se zde něčemu: Vždycky, když se děje v republice nějaký zločin a když se má o tomto zločinu hovořit, vidíme před sebou prázdné lavice těch, kteří cítí jaksi spoluvinu na těchto zločinech. (Sen. Zimák: Komunistické lavice sú plné?) My jsme mezi lidem, mezi dělníky. (Hlasy: Tady máte být! My jsme také mezi lidem!) Dnes dopoledne zde vaši senátoři, vaši kolegové byli, tedy není pravda, že jsou mezi lidem. Střílelo se na Slovensku. Soudr. Mikulíček mluvil o této střelbě. Ještě před jeho řečí byly lavice z polovice plné, ale jakmile začal mluvit o Slovensku, lavice se vyprázdnily. (Místopředseda dr Heller převzal předsednictví.)

Projednává se zde vládní návrh zákona o nové soustavě drobných mincí. Několik kolegů zde debatovalo. Jeden z nich říkal: >K udržení rovnováhy musejí všichni občané republiky přinášeti oběti.< Pánové, já se ptám: Kdo ty oběti přináší? Přinášeli je všichni stejně, přinášejí stejné oběti ti dělníci, do kterých se střílí, kteří mají denní mzdu 6 až 8 Kč, anebo ti nezaměstnaní, kteří mají 10- nebo 20korunové potravinové poukázky týdně, a přinášejí zrovna takové oběti ti ředitelé, kteří mají 90- a 100tisícové gáže? Pánové, na to si dejte odpověď sami. Jeden pan kolega zde mluvil mimo jiné také o autobusových neštěstích. Jděte ven, vynechte silnici, která vede na Lány, a podívejte se na druhé silnice. Kolik nezaměstnaných by se tam uživilo, kolik neštěstí se tam v důsledku těch rozbitých silnic stává! Je potřebí, abyste o tom přemýšleli a abyste z toho vyvodili důsledky, to je oprava silnic a opatření práce nezaměstnaným.

Pánové, pan zpravodaj obhajuje 25haléřové mince a říká docela pravdivě, upřímně, snad se uřekl, snad to ani nechtěl říci: 20haléřové večerníky jsou pasivní. Na kom se mají zase vybírati ty pětihaléře? Opět na těch nejchudších, zase na těch, kteří si nemohou dopřáti nákladného čtení, kteří si chtějí koupiti aspoň večerník, aby se dověděli, co se děje ve světě. Ale tím, že se rozmnoží mince, nezachrání se situace.

Jako příklad bych chtěla dáti jednoho pána, jednoho kapitalistu. Představitelé, anebo, abych správněji řekla, representanti státu vidí dále než obyčejné, prosté, nevyškolené dělnictvo. Representanti státu dovedou se již dohodnouti s určitými jednotkami kapitalistu anebo snad i s celými svazy, anebo zrovna tak representanti státu dovedli se dohodnouti s Baťou, s tím velkým jedincem, s tím, který představuje kapitál; a Baťa právě proto, že se dovedli s ním representanti státu dohodovat, viděl s nimi dále než jeho spolupracovníci, než jeho dělnictvo.

I Englišova a Rašínova politika šla Baťovi k dobru a důsledek toho vidíme dnes: u Bati se propouští, u toho Bati, kde je několik tisíc jeho spolupracovníků, se vyhazuje dnes po tisícovkách. On dříve v důsledku dohody s representanty státu věděl, jak má jíti na konkurenci, jemu se podařilo zničiti řadu konkurentů, a když použil metod všeho druhu k odstranění konkurence, potom hluboko snížil mzdy svého dělnictva, vyhodil tisíce obuvnických dělníků z výroby, zničil téměř úplně maloživnosti a soustřeďoval rychle rozhodující část výroby ve svých rukách.

Dnes vlastní Baťa nejenom obuvní a kožedělné závody, nýbrž má i elektrárnu, železnici, strojírny, textilní závody, pilu, cihelny, selské a lesní hospodářství, plynárny, nemocnici, kina, pokusné školy, obchodní dům, takový, kde je k dostání všecko. Kromě toho Baťa položil svoji těžkou ruku na celý kraj, ovládá obecní zastupitelstvo ve Zlíně, kde je starostou a obecní zastupitelstva v řadě okolních obcí buď přímo anebo nepřímo. Baťa má nemocenskou pokladnu, svoji závodní policii i státní policii. Má fakticky v rukou okresní politickou správu. Jeden kapitalista vládne celým krajem, všechno je na jeho straně, a- co se nechce podrobiti, to láme násilím.

Za takových okolností může prováděti svůj bezohledný vykořisťovatelský systém. >Budovy jsou hromady cihel a betonů. Stroje, to je spousta železa a ocele. Život tomu dávají teprve lidé.< Tak pravil Tomáš Baťa. Zjistil takto, že stroje, budovy a zařízení nenesou zisk, není-li při tom vykořisťován pracující člověk. Vrhá veškerou pozornost na dělníky. Na podkladě toho buduje systém, který činí z dělníka robota a mačká z něho poslední sílu. Nejen ruce, ale i mozek a srdce musí Baťův dělník věnovat závodu.

Závod je rozdělen na dílny obuvnické, gumárenské a pomocné. Všechny tyto závody jsou ještě dále rozděleny na mnoho různých oddělení, která jsou obchodně >samostatná<. Baťa dává dílnám direktivy, určuje ceny a shrabuje zisk. Pro každou dílnu je postaven plán, který musí býti za všech okolností splněn. Část zisků je vržena mezi vedoucí oddělení a jejich pomahače ve formě podílů a zisku na t. zv. osobní konta. Baťa vylíčí v nejkrásnějších barvách možnost nabytí kapitálu a štve pomahače, aby docílili u dělníků nejvyšších možných výkonů. Poháněči s nadějí na zbohatnutí začnou jako šílení štvát dělnictvo a Baťa zůstává dobrodincem, Baťa o ničem neví<.

Co je mu po tom, co poháněči dělají s dělníky a dělnicemi? On ví, že, vydělají-li poháněči pro sebe, vydělají pohádkové sumy pro něj. To je princip jeho systému.

Zlodějna je uvedena v pohyb, čili samostatnost dílen počíná. Počíná nákupním oddělením. Nákupní oddělení se snaží, aby hodně vydělalo laciným nákupem, neboť koželužny mají ceny kůží stanoveny. Tu nastává boj o Baťovu hozenou kost. Koželužnám snaží se vedoucí nákupního oddělení vpašovati méně cenné kůže za lepší, aby zvětšil svůj zisk. Neobejde se to bez dramatických výjevů a šťavnatých slov. (Předseda dr Soukup ujímá se předsednictví.)

Z koželužen putuje zpracovaná kůže do manipulace, proběhne ještě několika křížovými ohni, kde se o ni popere několik kandidátů budoucího bohatství. Vedoucí jako ostříž sledují, co kupují, aby vyšli dobře při zpracování, dobře dalšímu oddělení prodali a při tom hodně vydělali. Takový vedoucí v naději boháče s hrůzou zjistí, že mu jsou při prodeji vpašovány krupony špatnější za prvotřídní. Boj začíná vždy znovu. Jeden druhého se snaží okrást, protože je sám podváděn a okrádán.

Touto trnitou cestou pokračují dílce a částky Baťových dobrých bot až do jejich zhotovení a od jejich zhotovení je pronásleduje táž smůla, až se dostanou na nohy svému pánu. Ani pak není této honičce konec. Tak vidíme, jak každá dílna nakupuje, druhé dílně své výrobky prodává a jeden škube druhého. Jaké důsledky to má pro dělnictvo? Když se servali vedoucí dílen o kořist mezi sebou, začíná proces v dílně samotné. Zde jde již o dělníky, kteří všechnu tu zlodějnu odnášejí na svém těle.

Dělník má při své práci určitý úkol pro každý den, t. j. denní plán. Ten musí býti hotov, jinak by poháněči přišli o svůj zisk, fantasie o velkých částkách na osobních kontech by byla ohrožena. Proto plány dělníků musí býti za každou cenu hotovy. Pracovní doba ovšem nerozhoduje. Při vypracování surových kůží se stavějí v cestu překážky: jedna kůže se zpracuje snáze než druhá, ale doba ke zpracování určená je stejná. Kůže se stává v důsledku toho vadnou. Dělník je nucen udělati zdarma opravu nebo zaplatiti na kůže slevu. Baťa přece neponese ztráty za dělníkovu >nedbalost

Kůže se krájí. Dělník v dílně t. zv. manipulaci koupí kůže na krájení dílců, potřebných k výrobě bot, od svého mistra..Výměry jsou vykalkulovány, tolik a tolik Kč musí zaplatiti za výměru. Z toho musí vysekati určený počet dílců určitého rozměru. Nevykrájí-li předepsaný počet, má ztrátu ovšem dělník. Tu platí ze mzdy. To se stává často, neboť mistr, který materiál prodává, hledí dělníka >seknouti< - a naopak, dělník se snaží při převzetí materiálu >seknouti< mistra. Když má dělník velké ztráty, letí jako neschopný z Baťovky. Kráječ či sekáč snaží se vysekati co nejvíce dílců. Aby obstál, po př. docílil podílu na zisku, vpašuje třeba i vědomě obuvnické dílně dílce špatné, vadné atd. Je donucen krást, protože je okrádán.

Obuvnická dílna kupuje materiál, t. j. vysekané dílce, zhotovuje obuv a zase ji prodává nákupnímu oddělení. Při přebírání materiálu dává vedoucí dílny hodně pozor, protože ví, že je mnoho materiálu vadného. Nechce se dáti napáliti a okrásti, ale neubrání se tomu. Snaží se tedy okrádati dále.

Dělníci v obuvnické dílně kontrolují jednotlivé dílce. O důvěře dělníka k dělníku nemůže býti ani řeči. Zjištěné špatné dílce se vracejí k výměně. Plnou částkou je musí zaplatiti ze mzdy dělník, který byl nucen státi se nepoctivým, poněvadž se s ním nepoctivě jednalo. Buďto byl napálen svým vedoucím, nebo mu nebyl dán čas potřebný ku práci. Stává se, že dělník v obuvnické dílně přehlédne špatné dílce a zbotoví z nich obuv. Když se to pak zjistí, zaplatí tento dílec a jinou část boty ten dělník, který na ni poslední pracoval, případně je na účet dělníka pořízena nová bota nebo zaplatí slevu, t. zv. partii, na celém páru.

Baťa, jak známo, zavedl pětidenní týden při 9 hod. denní pracovní době. Denní plán je 2000 párů v jedné dílně, tedy přibližné 280 párů za hodinu, t. j. 5 párů za minutu, pár bot za 11 vteřin. Tímto předpisem je Baťovu dělníku určeno, jak dlouho může na botě pracovati. Jeho práce na jednom páru smí trvati 11 vteřin. U těžkých prací jsou dělníci 2, takže doba určená na l pár, připadá zde na jednotlivou botu. Každý si dovede představiti, jak vypadá dělník u Bati zaměstnaný, když musil za 9 hodin pracovati na 2000 párech bot. Je to automat, pracující za každých překážek až do vysílení. Od dělníka k dělníku jde práce na běžícím pásu nebo se podává po t. zv. kruhu.

Národně-sociální dělník líčí tuto práci takto: Když jde kruh na 600 párů a více. Páni tajemníci a poslanci - socialisté, kteří tak opěvují Baťův systém, mohou si vyslechnout, co o něm soudí jejich dělník. Dělníci pracující v kruhu jedoucím rychlostí 1600 párů, si s prací hrají. Kruh jede rychlostí 1800 párů, radost zmizela. Kruh jede rychlostí 2000 párů, dělníci závodí, potí se. Tam už je slyšet >sakra<, tam je už slyšet >kruci< a tam vyskočí červené světlo. Kterýsi dělník nestačí. Přiletí mistr: >Chlape, vám se nechce, byl jste na flámu! Nechcete si vydělat! Zastavit!< Druzí dělníci mají radost z toho, že stojí, neboť také jim některému utekla práce. Jsou rádi, že si vyrovnají a už se jede dále, dokud zase některému práce neuteče. Kruhy půjdou dnes rychlostí 2500 párů. >To bude dnes švic,< povídáme si potichu. 5 minut před 7. hod. kruhy pustí. Ticho jako před bouří. Máme udělány tři reky - rek je vozíček, přivážející práci - dopředu. Budou chvíli stačit. Za chvíli je reserva pryč. >Ježíšmarjá, již mně to ujíždí! Kamaráde, pomoz!< >Nemůžu, já už mám rek pryč!< >A já za chvilku také!< Červené světlo. To nestačí? >Proč nestačíte? Když se vám nechce, tak toho nechtě. Máme jiných dost, kterým se chce a budou stačit.

V duchu si myslím: I nebudou. Ruce se mi chvějí, jsem nervosní, pot se ze mne leje. A zase jedem. A zase tam červené světlo. Komu tana zase dělají náladu? Zase ten cvikař, šalovač nestačí, prošivač nadává. Prý mu to trhá. >A včera vám to netrhalo?< >Pane nadmistře, dnes je tvrdší materiál, jde to moc rychle.< >Já vím, ta kráva měla větší kůži než má dnes. A že to jde rychleji? To se vám zdá. Musíte se trochu více pohnout.< Tohle je radost z práce, tomu se říká blahobyt. To je jed, podávaný v míře, která usmrcuje. O tom ovšem veřejnost neví.<

Tak píše národně-sociální dělník. Dělník poháněný běžícím pásem, nesmí se ani zastavit, ani oddechnout, je-li zemdlen. Tabule v dílně mu to přísně zakazuje. Zastavil by celou dílnu. Musí vydržet, nechce-li býti vyřazen z výrobního procesu a vyhozen z Baťovky. Kdo zastaví kruh nebo běžící pás, nejde dříve večer domů, dokud se ze svého zločinu nezodpoví. Není-li jeho důvod uznán, je z práce propuštěn. Tak zní výstraha na tabuli v dílně. Dělník se snaží udržeti práci a tím se stává, že dělá špatnou práci. Dělníkům je spíláno, platí slevy na boty, platí pokuty až do 100 Kč. V dnešní době má přestupek zastavení kruhu za následek vyhazov ze závodu.

Každý dělník, každý pracující člověk musí odsoudit tento úžasný systém. Ne Baťův rozum, jeho stroje a ředitelé, ale tento úžasný vykořisťovatelský systém pomáhá mu k tak ohromnému bohatství. A plán nebyl přijat. Zemdlení, unavení, jako zvěř uštvaní očekávají dělníci s úzkostí výsledek své denní dřiny. Blíží se pátá a šestá hodina večerní. Baťovi spolupracovníci mají vlasy na hlavě zježené, oči z důlků vylezlé, očekávají, bude-li plán, t. j. jejich denní výrobek přijat, prodán, a od druhé dílny odkoupen. Ale hrůza. Jobova zvěst letí do dílny. Plán nebyl přijat, je vrácen a bude se třídit, opravovat. Poháněč řve: >Žádný nesmí domů, dokud nebude plán vystříděn a prodán. Počkejte, vy svině, já vás zítra natáhnu, až budete kapat. To jsou boty do Ameriky? Po rypákách vám jimi nakřápu! Paty krabaté, špice hrbaté, klenky zlámané, no - hotové lazary.<

Zlín, město dobrých bot. Dělníci se potácejí jako stín mezi hromadami nepodařených bot. Kdy půjdou dnes domů, to je otazník, který vidíš každému na očích. Což ti, kteří jsou ze Zlína, ti nějak dolezou, ale co ti, ze vzdálených míst? Kdy ti se dostanou domů? Ale rozhodující je: plán musí býti prodán, musí býti druhou dílnou převzat a teprv potom mohou Baťovi spolupracovníci domů.

Ale ani ve spánku nenaleznou klidu. Tělo zmučené, nervy ztrhané a ve stálém napětí nedají mu spáti. Dělník křičí ze spaní. >Kde je vosk? - Ježíšmarja, konvojer mě ujel. - Červené světlo.< I ve spánku pronásleduje dělníka vidina batismu a jdete-li časně ráno kolem brány Baťovky, uvidíte do práce nastupoval zubožené lidi, nejen fysicky, ale také duševně.

Baťa má spolupracovníky. >Jste zrovna takovými podnikateli, jako jsem já< - řekne Tomáš Baťa dělníkům. >Čím více vaše dílna udělá, tím větší bohatství si nastřádáte. Já, Tomáš Baťa a každý z posledních nejbídněji placených dělníků jsme si rovni.< Baťa prohlašuje, že nezná žádnou námezdní práci a svoje dělníky nazývá spolupracovníky.

>Náš závod je závodem dělníků. Není mezi námi ani jediný rozený kapitalista,< pokračuje Baťa. Tímto podvodem a klamem mají býti dělníci dohnáni k nadlidským výkonům a mají dříti pro Baťu v domnění, že pracují pro sebe. Kdo tento podvod prohlédne a hlásí se o slovo, je propuštěn.

Podle těchto zásad převaluje závod veškerou odpovědnost na dělníky. Veškeré ztráty hradí opět dělník. Firma žádné ztráty nikdy nehradila. Ta shrabovala vždy jenom zisky. Také princip samostatných dílen nemá jiného smyslu, než přesvědčiti dělníka, aby jednal jako podnikatel, aby dostihl nejvyšších výkonů.

Reformistickými organisacemi propagovaná politika třídního míru našla zde největšího uplatnění. Vy jste, dělníci, nespokojeni? S čím? Vždyť si všechno vedete sami, jste hospodáři. Chcete se snad bránit stávkou? Proti komu? Vždyť vy jste spolumajitelé a nepovedete přece stávku sami proti sobě. Moje závody, to jsou vaše závody.

Takovou řečí mluvil Baťa ke svým spolupracovníkům, takovým způsobem se snažil je podvésti a získati pro největší výkon. A dělníci dřeli do úpadu, obětovali svoje zdraví, aby rostlo jmění a moc Tomáše Bati.

Pod rouškou spolupracovnictví je skryto nejhlubší kapitalistické kořistnictví, nejhrubší vykořisťování dělníků. Prakse zejména v poslední době strhla podvodnou roušku spolupracovnictví a pod ní objevil se na kost vykořisťovaný, ztýraný proletář. Jak se zachází se spolupracovníky? Když dělník při práci umdlévá, je pobízen řevem poháněčů. Některé úryvky, zachycené přímo v Baťově ševcárně, řinoucí se jako běžící pás z úst mistra nebo nadmistra uvádíme: >Ty lumpe! Ty dacane! Zas nestačíš? Zas byl včera ožraly? Ty mne budeš okrádat? - Zpoždění ohrožuje zisk. - Počkej, ty darebo! Ty pizdo stará! Ty zdechlino! Já ti zaplatím! Já ti dám účast na Baťově zisku!<

Baťovi poháněči užívají i jiných hnusných způsobů, pobízejí dělníky k lepší a rychlejší práci barbarským tlučením. Tak jeden Baťův >spolupracovník< - mladý muž z internátu budova čís. 8 byl od mistra zpohlavkován a cloumáno jím za vlasy. Důvod k trýznění byl ten, že prostě nestačil -- konal špatnou práci. Byl potrestán tak důkladně, až krvácel. Věc byla pak vyšetřována a skončila takto: Mladý muž byl přeložen a nakonec vyhozen.

V téže dílně byl Baťův >spolupracovník< ztlučen tak, že vedle podlitiny a tržné rány měl proraženou i kost. Dotyčný byl dokonce zkopán. I tento případ skončil vyhazovem postiženého. Nejkřiklavější případ této brutality je možno viděti v šicích dílnách, kde jsou zaměstnány výhradně ženy. Zaměstnaná děvčata jsou vesměs mladá a nezkušená. Rodiče posílají je do Baťových humánních závodů v domnění, že jsou v ochraně mravní a tělesné bezpečnosti. Kdyby tak rodiče viděli a slyšeli, za jakých okolností a obětí pracují jejich děti, pozvedli by svůj hlas proti této bestialitě. Pláč a nářek děvčat a mladých mužů je denním zjevem. Podobně se jedná s dělníky dospělými a mnohdy dochází ke scénám, které končí rvačkou mezi dělníkem a poháněčem.

Jeden dopisovatel >Baťováka< - dělník z Baťovky - napsal: >Nedovedl by žádný básník zachytiti a popsati nitro dělníka v takovém okamžiku. Jeho nitro křičí, volá a žaluje veřejnosti, ale dosud se jeho výkřiky rozbíjejí a tlumí o zeď. O zeď, která vroubí dokola Baťovku a je popsána krásnými hesly, která nejsou ničím jiným než falešnou maskou, zakrývající nemravný systém batismu. Pánové, oficielní společnost protestuje proti týrání zvířat. Dobře! Ale v Baťovce jsou týrána ne zvířata, ale dělníci. A slyšeli jste, že by někdo podal trestní oznámení na tyto trýznitele? Pane Baťo - končí dopisovatel - kde je ta vaše humanita? Lidskost a cit? Kde je to vaše srdce, které s vaším spolupracovníkem tolik cítí? Je to dravost kapitálu a pro něj není žádná oběť dosti velká.<

Pan Cekota, Baťův redaktor, napsal o svém šéfovi, že >miluje své spolupracovníky drsnou, skutečně mužskou láskou, jež nemá slov, která nepromíjí slabosti a poklesky, ale která dovede obětovati poslední atom síly, a třeba padnout, aby pro ně vydobyla příležitost k lepší existenci.<

Tak daleko jde Baťova demagogie. Baťa prohlašuje, že je ochoten položit za svoje spolupracovníky život, ti však padají u strojů přepracováním a vysílením, jest jim spí-láno a jsou tlučeni, a když není pro ně práce, jsou vyhozeni.

Baťa přirozeně o všem musí vědět. Nic se nedělá bez něho. To nejsou jednotlivé případy, to je systém. Ale Baťa vystupuje před dělníky jako ohromný lidumil a tváří se, jakoby o ničem nevěděl. Když je nespokojenost příliš velká, vystoupí proti vedoucím, aby udržel zdání, že je proti metodám svých popohaněčů. Popohaněčům se však nic nestane a dělník, který by proti nim něco podnikl, je propuštěn.

Pod heslem spolupracovníka dělá Baťa z proletáře bezprávného otroka, se kterým je možno nakládat podle libovůle. Vykládá, že není námezdní práce v Baťovce, ale ve skutečnosti ohromná většina zaměstnanců nebere podíl na čistém zisku, pracuje od kusu, a to za podmínek nejšpatnějších, s platem velice nejistým a problematickým.

>Spolupracovník< je spolupracovníkem, dokud přináší zisk. Jakmile nemůže přinášet zisk, jakmile je >přebytečným<, strhuje se rouška prolhaných frází a dělník letí jako vymačkaný citron na smetiště. Včerejší spolupracovník objevuje se ve světle 10.000 z Baťovky již propuštěných dělníků, jako štvaný, podváděný a klamány kamarád-proletář.

To je jeden příklad z tisíce a tisíce příkladů v naší republice. A teď pan senátor Pánek zde říká, že všichni musejí přinášet oběti. Ano, pánové, my bychom také byli pro to, aby se přinášely oběti, ale ať je přinášejí ti, pro které dávají své životy a zdraví statisíce dělníků.

Z takového včerejšího >spolupracovníka< Bati a ze všech těch, kteří byli následkem krise vyhazováni z práce, stává se spolupracovník komunistické strany na přeměně, na rozbití kapitalistického systému, stává se z něj veliký spolubojovník na velikém díle osvobození dělnické třídy ode všech jejich škůdců. Stává se z něj bojovník za svržení vlády nedemokratické a nastolení vlády dělníků a drobných rolníků. Stává se z něj obránce jediného dělnického státu SSSR, státu, který jde příkladem dělnictvu celého světa a proti němuž buržoasie celého kapitalistického světa připravuje vražedné tažení, strašlivou světovou imperialistickou válku. Sjednocenému dělnictvu podaří se však tuto válku zameziti. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Posledním řečníkem je pan sen. inž. Winter.

Sen. inž. Winter: Slavný senáte! Pan sen. Kovalik ve své řeči mluvil o tom, že na Slovensku při stavbě elektrárny byly hlavní práce zadány Škodovým závodům, a nikoli průmyslu slovenskému. Pokud vím, slovenský průmysl na tuto výrobu ještě zařízen není, a myslím, že by ani nebylo záhodno, když máme v Čechách vybudovaný tak dokonalý průmysl elektrotechnický, pro který, bohužel, nemáme dostatečného zaměstnání v celé republice, že by nebylo docela racionelní, abychom budovali další průmyslové závody téhož druhu jen k vůli tomu, aby pro slovenské dodávky mohly se prováděti tytéž práce také na Slovensku. Jsem toho názoru, že nemáme průmyslu českého a slovenského, nýbrž že máme průmysl československý, a tudíž nepokládám za správné ohrazovati se proti tomu, že práce byla zadána Škodovým závodům, leda snad někdo by si přál a raději viděl, aby práce byla zadána bližšímu Ganzovi a Danubiusovi v Budapešti.