Přichází třetí etapa, ve které jsme nyní. Teď se řekne: ministr financí měl přijíti s nějakým plánem. Vytýká se, že finanční správa přichází jaksi etapově k docílení rozpočtové rovnováhy. Kdyby byla finanční správa jasnovidná! Ale ona není a nemůže býti. Mám za to, že nikdo nemůže věděti, co se v Evropě stane za několik měsíců a přece krise, která je v celém světě, vrhá také na nás své stíny, také nás se dotýká. To všechno nemohl nikdo předvídati; ale i kdyby to byl ministr financí předvídal a byl by užil před rokem těch opatření a byl by přišel s tím vším, co se musí podniknouti na straně příjmů a vydání v našem státním rozpočtu, bylo by se řeklo, že se zbláznil - promiňte mi, že užívám toho výrazu.

Tedy jsme ve třetí etapě. Zase apel na občanstvo zvýšením daní; zase se přichází se zvýšením důchodové daně, přijde se snad s daní z piva, z droždí a nevím, co všechno se dnes ještě usnese. Nejsem přítelem přílišného zdaňování, poněvadž se musíme říditi zásadou, že daně se nesmějí zabíjet daněmi. Je těžko dnes zjišťovati, jsme-li už tak daleko; myslím, že ještě ne. Nuže, je odpor proti dalšímu zdaňování čili proti docílení rovnováhy na účet zvyšování státních příjmů. Mluví se o snižování výdajů, o dalším jejich škrtání, ale také o rozmnožování výdajů. Jedněmi ústy říkají jedni: na příjmy se nesmí sáhnouti, to znamená, příjmy se nesmějí zvyšovati novými daněmi; ale stejně zase říkají: >Na výdaje se nesmí také sáhnout!< Říká se, že se nesmí sáhnout na personální výdaje, poněvadž se na ně již sáhlo a že zbývají ještě věcné náklady. Nu dobře! To je ale zase jenom, řekl bych, taková fráse, věcné náklady. Snad se dá něco ušetřiti, ale nesmí se zapomínati, že ve věcných nákladech je práce, že stát je velkým konsumentem a velkým odběratelem, a když ten bude šetřiti, kdo to odnese? Zase ten, kdo je v hospodářském styku se státem.

Přichází se s reformou správy. Ano, reforma správy je nejvýš nutná, ale to je lék, který nebude působiti ihned, ten bude působiti teprve za řadu let a dopustili jsme se, řekl bych, neomluvitelné chyby, že jsme nedělali přípravy pro reformu, veřejné správy, pokud jde o velkorysou reformu, aby to skutečně něco znamenalo. To je lék, který hned nebude účinkovati. Bude účinkovati teprve za léta a jsem pevně přesvědčen, že se budeme těžko smiřovati s nějakou novou administrativou. Kdo si myslí, že se věc dá vykonati přes noc, je na velikém omylu. Doporučuji mu, aby si přečetl >Revoluční Francii< od Taina, kde zcela správně povídá: To, co se budovalo celá staletí, jestliže se zboří, lid si nemůže zvyknouti na ta nová opatření na tu novou škatulku. Tak to bude, povídá, pokud jde o reformu správy. Najednou reformu nemůžeme provésti. Kdybychom ji provedli a snížili počet zaměstnanců, co s nimi budeme dělati, když bychom je dnes propustili? O té věci jsem již hovořil a nechci to opakovati.

Stejně, pokud jde o úspornou komisi. Proč pak máme zákonem dělat novou úspornou komisi, když ji zde již máme. Je potřebí ihned vydati nařízení a dáti to do proudu. A zde jsem velkým skeptikem, jestliže si někdo myslí, že úsporná komise bude moci snad přivoditi nějaké podstatné snížení státní režie. Největším nepřítelem, vždycky to zdůrazňuji, budou občané a budeme my. Jen se dělaly pokusy snížiti určité výdaje státu a v tom okamžiku byl oheň na střeše. Jen se chtělo sáhnouti na některý úřad a byly protesty.

Uvedl jsem zde na příklad, že v Brandýse n. Lab. je ředitelství státních lesů a statků. Ministerstvo zemědělství chtělo přenésti toto ředitelství sem do Prahy, poněvadž zde je generální ředitelství a Brandýs je hodinu vzdálen od Prahy. (Výkřiky sen. Hajníkové.) Občané se bouřili proti tomu, že se jim chce to ředitelství bráti, a tak to bude při všem. Chtějte sáhnouti na nějakou třebas zbytečnou školu, na nějaký úřad, a uvidíte, jak se budou občané proti tomu bránit.

Mluví se o reformě železnic. I to se nemíní upřímně. To opatření, které nastalo, že se sloučila ta dvě ředitelství Praha-Sever a Praha-Jih, velkého smyslu nemá. Tím se neušetří žádné velké peníze. My ale přezíráme jinou věc. My trpíme, jestliže se zde na silnici provozuje autobusová doprava naprosto nereglementovaná, v níž je naprostý chaos, dopravou se proměnily silnice přímo v jatka a my se na to klidně díváme. (Sen. Hajníková: Upravte silnice!) Právě proto, jestliže se chce pomoci železnicím, musí se upraviti silniční doprava. Potom bude míti v rukou jednotlivec všecko, nebo bude všecko míti v rukou stát, jiného zde není zbytí. Zde je vidět, že není upřímné snahy pomoci železnicím a reglementovati dopravu. Někdo si vzpomene, koupí si starý autobus, jezdí a dopravuje periodicky občany a tito občané svěřují mu své životy. Na železnici musí býti všechno upraveno: ochrana, bezpečnost, jízda. Rychlost jízdy je upravena, všechno je upraveno. Prosím: u autobusové dopravy všechno to chybí.

Věcné náklady chtějí se snižovati. Podívejme se, kolik činí ty věcné náklady ve státní administrativě. Věcné výdaje řádné a mimořádné činí 5255 mil. Kč v administrativě a 4655 mil. Kč v podnicích. Ale v tom jsou zahrnuty také platy dělníků, v tom jsou zahrnuty různé jiné osobní platy, takže na skutečné věcné výdaje toho mnoho nezbývá. A zase znovu říkám: v těch věcných výdajích je práce.

Nuže, jestliže jsem už to jaksi naznačil, že se chce šetřiti v režii státní a jestliže se v těch věcných nákladech mnoho toho neušetří, zbývaly by potom už jenom personální náklady, sáhnouti na platy státních zaměstnanců. V poslední době se o této věci již otevřeně mluví. (Sen. Kindl: Vy jste to v >Českém slově< stále zapírali!) Nemůžeme za to, že o tom druzí mluví, ale z úst rozhodujících politiků již lakové myšlenky proskakují, jako možnost zjednání rovnováhy státního rozpočtu na účet státních zaměstnanců. Veřejní zaměstnanci by byli velmi pošetilí, kdyby neuznali, že musejí přinésti stejně tak jako každý jiný občan určité oběti. Jestliže běží o rozpočtovou rovnováhu, jestliže běží o stabilitu koruny, rozumíte mně, musí těm státním zaměstnancům především, a jim hlavně, jíti o to, aby ta koruna neklesala v ceně, poněvadž by to především sami odnesli. (Sen. Hajníková: Přinesou oběti ředitelé, jako ti ostatní?)

Tedy snižovat platy. To by bylo odůvodněno tehdy, kdybychom byli bývali platy státních zaměstnanců valorisovali. O té věci se zde již hovořilo nesčíslněkráte. Dokazovalo se a každý se může přesvědčiti, že platy veřejných zaměstnanců nebyly uzpůsobeny podle ceny, nýbrž podle měny, podle papírové měny a že v důsledku toho, i když jsme jim upravili platy platovým zákonem, zůstávají hluboko pod životní úrovní z roku 1914. A to se přece dá dokázati. (Sen. Kindl: Tedy zase mají přinésti oběti!) Nesou je už od r. 1922!) Nahoře se upravily platy ve vyšších kategoriích asi 4¹/₂násobkem až pětinásobkem, dole šestinásobkem a sedminásobkem atd., průměrně to je 6,1 u porovnání s papírovou korunou. Nuže, chceme je ještě snížiti hlouběji, pod životní úroveň z roku 1914? (Sen. Kindl: Ale chcete!) To přece není možná. My se musíme proti tomu nejostřeji ohraditi. (Sen. Kindl: I vy to budete dělati!) Kdyby ceny životních potřeb a specielně průmyslových výrobků, které také státní a veřejní zaměstnanci potřebují, klesly alespoň tak, jako klesly potraviny a zemědělské výrobky, dalo by se o tom hovořiti. Ale to je to, co říkám a co jsem už minule řekl, to by znamenalo snížení nákladů o 25 až 30 %. Nuže, já zde mám statistiku, vypracovanou p. prof. dr Brdlíkem, která přirozeně hoví zemědělcům. (Sen. Sechtr se směje.) Pardon, já budu spravedlivým, nesměj se už napřed, když nevíš, co budu mluvit. (Výkřiky sen. Kindla.) Mohl bych použíti statistiky státním zaměstnancům příznivější, ale já použiji právě této statistiky, abych dokázal, že snižování platů není dobře možné. Tak prosím, podle p. prof. Brdlíka index u zemědělských výrobků, když vezmu 6,84 indexu papírové měny, papírové koruny, činí 5,3, to znamená, že zemědělec dnes vyrábí asi o 5 bodů níže pod výrobní náklady r. 1914; to je neudržitelné. (Výkřiky sen. Kindla.) O tom jsme zde mluvili už dávno, že je to katastrofa. (Výkřiky sen. Kindla a Zimáka.) To je fakt (k sen. Kindlovi), ale jděte se přesvědčiti a nemluvte takto. Mluvilo se o tom, co dnes na př. dostane zemědělec za živou váhu v chlévě. To se dá snadno přepočítat, ten poměr proti předválečnému stavu. Ovšem, že v drobném je to docela něco jiného, v detailu v obchodě. Za to ovšem státní zaměstnanec nemůže, jestliže u producenta jsou ceny tak nízké a jestliže v detailu to musí platit dráže. Za tu drahou a dlouhou cestu on neodpovídá, ale nese její důsledky. Za to výrobní náklady u zemědělce jdou nad 8,4, tedy nad paritu 6,84 při hrubém zisku 5,3. Něco nemožného. Ale za to průmyslové výrobky, to je už docela něco jiného. Potraviny se asi tak drží u normálu 6,8, boty na 6,9, ale průmyslové výrobky mají index 8,5, bavlna ve velkoobchodu 9,1, uhlí dokonce 12. (Výkřiky sen. Kindla.) Prosím, takový nepoměr, takový chaos je dnes v cenách průmyslových výrobků. To všechno musí státní zaměstnanec platit, kdežto jeho platy byly upraveny průměrně na 6.1 papírové měny. Zde je nejlepší doklad ta statistika, která, jak jsem naznačil, není příznivá státním zaměstnancům. Prosím, je dokázáno, že, kdybychom jim sáhli na základní platy, kdybychom přikročili k dalšímu snížení platů, snížíme ještě více jejich životní úroveň, než jakou měli r. 1914, kterou jsme my neupravili.

Nuže, co dělat? (Sen. Kindl: Zase jim vzíti polovinu na daních a bude to také doma!) Nezbude nic jiného, jestliže máme udržeti rovnováhu koruny, že musejí zase všichni občané, tedy i státní zaměstnanci přinésti oběti. Aby se sahalo jenom na platy a aby se v třetí etapě jenom chtělo, aby státní a veřejní zaměstnanci přispívali a přinášeli oběti na udržení stability koruny, to nemůžete žádat. To se musí rozvrhnouti zase na všechny občany. Z toho důvodu nezbude nic jiného, než že se musejí zase upraviti příjmy státní, a to se nemůže státi jinak, než jak to navrhuje ministr financí... (Sen. Hajníková: Novou dani zase, že ano?) Daní z důchodu, jiného zbytí není. Zázraky se dělat nedají.

Zde se přimlouváme za to, aby se podobným způsobem upravila daň z důchodu, aby prostě všichni občané přinášeli oběti k té třetí etapě, nepřímo také i státní zaměstnanci, na udržení stability koruny. (Výkřiky sen. Kindla.) Vy tomu nerozumíte a pořád tady něco povídáte.

Pokud jde o ty oběti, tedy nesmějí se přesunouti jenom na jednu vrstvu, musejí se rozdělit rovnoměrně na všechny. (Sen. Kindl: Ale ten malý nemůže dnes už dát nic, ten potřebuje pomoci!)

A ještě jsem chtěl říci jednu věc, která je také, pokud jde o státní zaměstnance, velmi důležitá. Nedávno, snad je tomu 2 nebo 3 dny, byla deputace u pana ministra železnic inž. Hůly, který mluvil o tom, že normální pensionování státních zaměstnanců není možné, poněvadž by to zatížilo pensijní etát a že kdyby se mělo normálně pensionovat, znamenalo by to zvýšení pensijních příspěvků a kromě toho také snad dokonce i placení pensijních příspěvků, když někdo přesluhuje, což by bylo správné, a dokonce že i ti, kteří jsou v pensi, by musili přispívat na sirotčí a vdovskou pensi. (Různé výkřiky.)

Nechci přirozeně tento projev pana ministra podrobit nějaké kritice, myslím však, že je trochu předčasný, a že snad se takto mluvit nemá. (Sen. Kindl: Rakouským generálům posíláme vysoké pense do Budapešti!) Ale na druhé straně je jisto, že máme nabotnalý pensijní etát, že je to nesnesitelné. Platit 2100 mil. Kč je trochu značná část. Tedy není sporu o tom, že zde musíme zabrzdit. Proč se nafoukl tento pensijní etát? Příčin je mnoho. Hlavní příčinou je restrikce personálu, kdy jsme posílali do pense mladé lidi a dáváme jim dnes bezpracnou rentu. (Výkřiky sen. Kindla.) Ale nekřičte na mne pořád! Pane předsedo, buďte tak las-káv, prosím vás, ujměte se mne také trochu. (K sen. Kindlovi:) Nepřestanete-li, budu vám do toho také tak křičet nebo hulákat. (Místopředseda Trčka zvoní. - Hlas: Kindl je také pensista!) Tedy také má bezpracnou rentu a mohl by pracovat, mohl by skály lámat. (Sen. Kindl: Aby mohli druzí jezdit do Karlových Varů, tak bych měl ještě pracovat?)

Já zde mluvím proti tomu, aby se předčasně pensionovali lidé. Tedy příčinou toho, že pensijní etát je tak veliký, byla především restrikce. A pak příčinou byly také spekulace žen, které se přijímaly do státní služby a po 10 letech šly do pense a také berou pensi - jsou to už tisíce a tisíce případů - také berou bezpracnou rentu. Já to říkám otevřeně a nebojím se to říci, poněvadž tak to je. Za to zase poctivý státní zaměstnanec nemůže, aby se mu za tyto výstřelky, které jsme my prováděli, snad dnes zvyšoval pensijní příspěvek, nebo se dělala různá jiná opatření.

Jsem toho náhledu - nebudu opakovat, co jsem už řekl minule -, že státní zaměstnanec a veřejný zaměstnanec v demokracii je docela něco jiného, než byl v monarchii. My musíme míti řádnou a poctivou administrativu. Ti úředníci, to je také naše tělo a naše krev a my je nesmíme stále dráždit. A jestliže pan ministerský předseda řekl včera žurnalistům, že snad státní zaměstnanci nemají příčiny, aby podléhali nějaké panice, pokud jde o jejich existence, pak prosím, aby se už ustalo s podobnými výroky, jaké jsme slyšeli v poslední době, že na příklad 7 občanů živí jednoho státního zaměstnance. To myslil pan ministr Viškovský jistě poplatníky a ne občany celkově. Je svrchovaně naléhavé, aby se ustalo s takovými výroky, a pak nebude panika, budeme míti řádnou a správnou administrativu.

To dávám v úvahu slavnému senátu, protože občanům musí záležeti v prvé řadě na tom, komu svěřují své hmotné a mravní statky. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Wenzel. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Wenzel (německy): Slavný senáte! Hospodářská nemoc v Československu není po mém názoru následek zlé vůle, jako spíše následek neznalosti. Zástupcové obou komor se chlubí, že jako stavovské strany mají jistou vedoucí moc. Ale také stavovským politickým smýšlením samotným, byť bylo sebe šlechetnější, sebe lepší a sebe čistší, nelze Československo zachrániti z tohoto bahna. K našemu neštěstí v tomto státě přistupuje ještě, že je zde příliš mnoho vrstevníků, jejichž existenčním účelem je spekulace s hloupostí jiných. Tím trpíme vlastně stále víc a více. Skutečnosti, které se ukázaly v posledním desetiletí, ukazují ostatně, že tato spekulace s lidmi politicky a hospodářsky nevyspělými stala se spekulací daleko nejvýnosnější. Tato skutečnost platí bez jakékoli pochybnosti zvýšenou měrou na poli hospodářském.

Existuje věru na celém světě sotva ještě několik národů, kterých se politicky tak zneužívá jako národů zde v Československu. Přes pádné políčky ve světových dějinách zažíváme dnes ještě otřesy až do nejhlubších kruhů. Mnohým jsou nejjednodušší hospodářské souvislosti neznámy. Mnozí žijí v politicky úzkoprsých představách, které jsou tak naivní jako snad světový názor nevinného dítěte na kvetoucí louce, a čím jsou naivnější, tím více jsou přesvědčeni o neomylnosti své vlastní moudrosti.

Malým příkladem toho je beze vší pochybnosti nynější vládní předloha zákona o drobných mincích. Jak vidíme z návrhu, má na účet státu býti dáno do oběhu za 1200 milionů Kč drobných mincí. Tyto drobné mince mají se raziti v 5 a 10 haléřích. Tyto budou ze smíšeniny mědi a zinku. Dále mají se raziti mince po 20, 25 a 50 haléřích a po l Kč. Tyto budou, jak praví osnova, z niklové spěže. Zákon o drobných mincích připomíná velmi živě v pánu již zesnulý zákon o míšení mouky. Tak na příklad budou se raziti 5 a 10 haléřové mince

ze smíšeniny 92 dílů mědi a 8 dílů zinku. 20, 25 a 50 haléře a korunové mince budou se raziti z niklové spěže. Tato bude se skládati z 80 dílů mědi a 20 dílů niklu. Ale také 5, 10 a 20 koruny nejsou jen ze stříbra. Pětikoruna bude ze smíšeniny 500 dílů mědi, zbytek ze stříbra. Pouhá cena stříbra činí 80 hal. Podobně je tomu u desetikorun. Smíšenina je zase půl stříbra a půl mědi, cena stříbra bude místo 10 Kč činiti jen 2 Kč. Dvacetikoruny jsou rovněž takové. Zde bude cena stříbra činiti jen 4 Kč. Ve srovnání s drobnými mincemi jiných států je poměr smíšeniny méněcenný. Poměrem smíšeniny, v osnově vyznačeným, nevzniknou žádné cenné drobné peníze.

Krví hospodářského tělesa jsou bez jakékoli pochybnosti peníze. Tím se československá měna zmenšuje a otravuje. Již na začátku státu, hned po převratu, byly peníze otráveny, dostaly opětovně cizí injekce. Byli jsme vlastně již koncem r. 1923 bez peněz a mimo to bez kapitálu. Od r. 1924 promrhali a zničili jsme jako nástupnický stát Rakousko-Uherska poslední zbytek velikého dědictví svých otců a zabili jsme svou vlastní kupní sílu, jako zabil Kain Ábela. Beze vší pochybnosti žijeme proto od let v neustále se stupňujícím falšování hospodářských představ, žijeme v jediné veliké lži, počínajíc od hospodářských států až k domácnosti posledního nádeníka. Žádná bilance v Československu není ve skutečnosti od jednoho desetiletí více správná, poněvadž nemůže býti více správnou. Hospodářské obrazy, falešnými peněžními brýlemi pozorované, staly se k tomu ještě u nás stálým pramenem trvalých zákonodárných poblouzení. Proto visí celé zákonodárně nadmuté zákonodárné dílo posledních let jaksi ve vzduchu.

Z časových nemocí dělali jsme v obou komorách zákony. Nynější předloha zákona o drobných mincích není správná, je ve skutečnosti falšováním peněz. Falšování peněz však je falšováním hospodářství. Nynější předloha o novém systému drobných mincí připomíná stav měny metalismu. Podle systému specifického metalismu chová zlato hmotně v sobě samém výši svého nároku na kupní sílu. Měna však měla vždy ten smysl, že zeměpán, resp. stát, poskytoval záruku za stále stejnou váhu a ryzost kovových peněz. Neboť, jestliže peníze chovají jako měď, nikl, stříbro nebo zlato svou cenu v sobě samotných, je zde většinou velmi blízko pokušení jejich zhoršení. Ve středověku nazývali penězokaze zlehčovateli peněz. Zmenšovali kovové peníze pilováním, aby s kovem takto získaným prováděli kvetoucí obchod. Dnes asi došlo tak daleko, že si i státní moc přivlastňuje tuto výnosnou metodu. Beze vší pochybnosti nastává po těchto metodách falšování mincí skutečné zhoršení mincí, inflace.

Předloženou osnovu zákona dlužno zamítnouti z toho důvodu, že zákonodárce spekuluje na t. zv. ražební zisk. Tento ražební zisk vzniká tím, že obzvláště u stříbrných mincí reální hodnota se neshoduje s natištěnou hodnotou jmenovitou. U pětikoruny na příklad, která se skládá z 500 dílů stříbra a 500 dílů mědi, činí celá hodnota stříbra jen 80 haléřů. Počítáme-li k tomu náklad ražení a cenu mědi, činí úhrnná cena pětikoruny l Kč, tedy jen pětinu vlastní jmenovité hodnoty, kdežto ražební zisk činí čtyři pětiny jmenovité hodnoty. Podobný je tento poměr značného zisku při ražbě deseti a dvacetikorun. Tak se při předpokládané ražbě v nominální hodnotě jedné miliardy KS stříbrných korun, stříbro s mědí smíšeno po polovině, upotřebí ve skutečnosti stříbra jen za 200 milionů Kč. Výše ražebního zisku znamená tedy jakýsi druh nucené půjčky v tomto státě. Výše této nucené půjčky činila by při ražbě jedné miliardy stříbrných korun 800 milionů. Nechci zde bezpodmínečně tvrditi, že uvedené zde číslice musí přesně souhlasiti. Není však pochyby o tom, že zde běží o druh nucené půjčky. Bylo by bývalo správnější, kdyby pan referent tento tak značný ražební zisk a nucenou půjčku, v této osnově zákona skrytou, byl uvedl v přesných číslicích.

Již při projednávání zákona o drobných mincích v rozpočtovém výboru a v plenu poslanecké sněmovny označil bývalý československý ministr spravedlnosti dr Mayr-Harting, jakož i můj soudruh ve straně, poslanec prof. Geyer, zákon o drobných mincích jako zákon, který způsobí jistý druh inflace. Z tohoto důvodu zamítá německá národně socialistická strana dělnická tuto osnovu zákona. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Olejník. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Olejník: Slavný senáte! Pan zpravodaj rozpoč. výboru zde prohlásil, že osnovu zákona o soustavě drobných mincí projednáváme z toho důvodu, že toho vyžadují naše hospodářské poměry. Má býti rozmnožen počet drobných. Očekává se, že se zvětší oběživo mezi lidem, a má se také ulehčiti Nár. bance v jejích povinnostech, zvláště pokud se týče krytí bankovek. Je toho zajisté potřebí. Souhlasíme s návrhem zákona, poněvadž uznáváme, že se má - a snad se to také stane - po vydání zákona a po ražbě nových drobných mincí zlepšiti oběživo mezi naším lidem a mezi výrobními vrstvami.

Vážení pánové, hovoříme-li o penězích, můžeme si vzpomenouti, že nyní pozorujeme zajímavý zjev. Čteme kolikráte v novinách, jak stoupají vklady ve spořitelnách, záložnách, bankách, každou chvíli se některý z listů chlubí, kolik v tom a tom spořitelním ústavě přibylo vkladů, ale na druhé straně vidíme, že na venku a zvláště na vesnicích roste úžasný nedostatek veškerého oběživa, že je naprostý nedostatek nejen velkých peněz, ale zejména peněz drobných, drobných bankovek. Nad tím se musíme pozastavovati a hledati příčinu, proč to asi je, že na jedné straně vidíme ohromné hromadění se peněz v peněžních ústavech a na druhé straně z rukou výrobních vrstev a pracujícího lidu peníze stále více a více unikají. Vážení přátelé, kdo zná naše vesnice, ví, jaké to dříve bylo, když se chtěla proměniti stokoruna nebo padesátikoruna. Běželo se do hospody k hostinskému, do trafiky nebo k místnímu kupci. Kdo má však zkušenosti z dneška, ví, že na vesnici se nepromění u šenkýře, poněvadž jeho tržba na měnění větších bankovek nestačí, trafikant také nemá (Sen. Stržil: Prodávají na křídu!), a tak se vracíme ke starým zvyklostem, že se všechno píše, a přijdou snad doby, kdy se zase přistoupí více k výměně předmětů než k placení hotovými penězi.

Vážení pánové a dámy, sledujeme-li dnes vyčerpanost na našem venkově, nemůžeme si nevzpomenouti, jak ještě před několika málo lety se o venkovských poměrech, o venkovském životě a mohovitosti mluvilo a psalo. Líčilo se, jakou mají venkované konjunkturu, ale já si dovolím tvrditi, že na venku vůbec nikdy žádné konjunktury nebylo, ani v letech válečných, ani poválečných. Díváme-li se s hlediska národohospodářského na slovo konjunktura, vidíme, že tento pojem předpokládá nějakou trvalou, pevnou cenu, ne žádné výkyvy hospodářské, zajištění určitého příjmu, trvalé, pevné stabilisování - to je podle mého mínění konjunktura. A toho právě nikdy v cenách zemědělských výrobků nebylo. Tedy nemůže se mluviti o konjunktuře, tak jako bylo nesprávné a byla to zaujatost, když se veřejně v listech psalo, že na venku mají lidé plné bedny, že na venku jsou peníze v punčocách, ve slamnících, že hnijí, a když se psalo a pobízeli se berní orgánové, že na venku je tolik peněz, že by se nemělo jednati s venkovskými lidmi tolik v rukavičkách, jako se jedná. Dnešní stav, do kterého se naši lidé, zejména malí lidé venku dostali, ukazuje, co tu bylo křivdy.

Ne, nebylo žádné konjunktury a žádného blahobytu, naopak, byla disparita, která byla již před válkou, a zadluženost stoupala. My jsme sice po provedení zákona o zemědělských clech, jak dokazuje úřední statistika, trošíčku zmenšili disparitu mezi průmyslovými a zemědělskými výrobky, ale když přišel rok 1927 a další léta, zase úřední statistika ukazuje stoupání hypotekárních zemědělských dluhů. Jestliže r. 1914, prosím, zaznamenával nám statistický úřad, že dluhy na zemědělských usedlostech činily 4390 mil., zaznamenává nám týž statistický úřad z r. 1925, že dluhy hypotékami dělají na zemědělské půdě 10.000 mil., čili 2¹/₂krát více. A jestliže by dnes Statistický úřad měl udělati výkaz zemědělských hypotekárních dluhů, jistě nejsem daleko pravdy, že by to dělalo 20 miliard, 20.000 mil., tedy 8krát více, nežli tomu bylo v době předválečné.

Samozřejmé, že toto zatížení dluhy nejvíce doléhá na drobné zemědělce, zejména na ty, kteří získali půdu v pozemkové reformě, poněvadž ti se vyčerpali z veškerých svých hotovostí a naopak si ještě vypůjčili a jestliže k tomu ještě přimyslíme ty, kteří byli nuceni stavět, tedy ti se teprve zadlužili dvojnásobně, ne-li vícenásobně. Byl nedostatek úvěru a úvěr byl drahý, přes to, že nutno zde s tohoto místa kvitovati, co udělaly pro zlevnění úvěru naše Kampeličky a okresní hospodářské záložny, poněvadž to byla jediná možnost, jediná cesta, řekl bych, vypůjčiti si u domácích ústavů, kde se ti lidé cítili v dobrých rukách a kde mohli za poměrně malý úrok získati úvěr.

Slavný senáte! Předloha o soustavě drobných mincí je součástí všech těch opatření, která činí stát, státní správa, vláda, samo-zřejmo, že také naše Národní shromáždění, aby byly zmírněny zlé účinky těch dnešních hospodářských poměrů, a aby zase celé státní a veřejné hospodářství soukromé přišlo do svého chodu. Je pochopitelno, když je krise u občanů státu jako u poplatníků, že je potom krise také ve státní pokladně.