Mimo to odporuje výnos jazykovému právu menšin, zaručenému mírovými smlouvami, jež pojato bylo také do jazykového zákona z r. 1920. § 5 tohoto zákona praví, že se vyučování ve všech školách, zřízených pro příslušníky národních menšin, má díti v jejich jazyku a že obzvláště jsou spravovány v tomto jazyce institucemi, jež pro ně jsou zřízeny. Školská samospráva musila by tedy učiniti konec tomuto nařízení ministerstva, které se nám jeví býti nezákonným. Jedna věc byla by nyní na místě. Když tedy nyní byl zase slíben jakýsi druh školské samosprávy a když se v nejbližší době má o tom ve veřejnosti debatovati, bylo by zajisté pro všechny sudetskoněmecké strany na místě, aby nyní konečně jednou konkretně formulovaly obsah sudetskoněmeckého zákona o školské samosprávě.
Druhé slovo, které z vývodů pana ministra chceme zdůrazniti, je, že v českém školství není žádného lovu duší, to že dokázáno jest již tím, že prý stížnosti v této příčině přestávají, že naopak se děje spravedlnost na všechny strany. Musíme tomuto slovu s veškerým důrazem odporovati. Provádí se lov duší důsledně a ve velké výměře skutečně tak jako dříve. Toto slovo pana ministra působí asi tak, jako slovo pana ministerského předsedy, když nedávno řekl, že při ustanovování úředníků platí výhradně schopnost jednotlivcova bez ohledu na jeho národnost. Víme, jak to ve skutečnosti vypadá, a tak je tomu také se slovem pana ministra školství, že se neprovozuje žádný lov duší. Ve skutečnosti však provádí se ve velké míře.
Chtěl bych zde zase jen vsunouti, jak jsem to zde již jednou řekl, že jsme bezpodmínečnými přívrženci věty: Každé dítě má nezadatelné právo na školu ve své mateřské řeči. Jestliže se tedy v německém území nalezne menšina jiného jazyka, pak je jejím samozřejmým právem, aby měla školu. Prohlašujeme menšinovou školu všude tam za oprávněnou, ba za nutné, aby stát byl povinen ji zříditi, kde je dostatečný počet dětí menšiny. Ovšem kdyby se tato menšina tvořila uměle přistěhováním, protestujeme proti takovémuto tvoření škol. Jen děti menšiny, které tu jsou, dávají tedy právo na menšinovou školu. Musíme tudíž co nejostřeji protestovati proti tomu, jestliže se, aby bylo možno zříditi menšinovou školu, vyslanými náhončími, terorem anebo hospodářskými sliby získávají rodiče druhé národnosti, aby posílali své dítky do jinojazyčné menšinové školy. Kde se tak děje, děje se to v nepochybném úmyslu lomiti duše a prostupovati dále naše jazykové území. A to provokuje. Byli bychom zde pokročili dále na cestě smírného spolužití, kdyby u nás nebylo tohoto hromadného zjevu zbytečných menšinových škol. Před několika dny teprve obdržel jsem v této příčině tři příklady. V okresu přísečnickém leží v Rudohoří obec Dörnsdorf. Českou menšinovou školu navštěvuje zde 9 dětí, vesměs německých. Českou opatrovnu navštěvuje 8 dětí, mezi nimi jen 2 české. Z okresu Horšův Týn dva jiné příklady: Šumavská obec Ples, ležící již na bavorských hranicích, má českou menšinovou školu, kterou výhradně navštěvují německé dítky, a to počtem 16. A v obci Staré Huti navštěvuje menšinovou školu 17 dětí, vesměs německých. Musíme se přece tázati: Co má znamenati česká škola v této rudohorské vesnici, anebo v obou jmenovaných šumavských obcích, je-li zde jen pro Němce? Není to lov duší, není to prostupování německého území?
To jsou jen tři malé příklady. Ale lze ještě další dvě věty všeobecně prokázati: Na jedné straně velký počet českých menšinových škol, kde přirozeného oprávnění není, na druhé straně tak namnoze znemožňování potřebných německých škol. Na důkaz první věty mohl bych předložiti spolehlivý seznam 112 německých obcí, ve kterých menšinové školy navštěvuje vesměs méně než 8 dětí, které zase většinou jsou Němci. Anebo je zde seznam 16 šumavských obcí, které dlužno považovati za německé, nebo mají dohromady 21.109 německých obyvatelů a jen 1.269 českých. A přece je v těchto 16 obcích 16 českých opatroven a jen jedna německá.
Bylo nám již opětovně vytýkáno, že na Slovensku a v Podkarpatské Rusi teprve po převratu bylo postaráno o německé školství. Spolehlivé správy, které nyní přicházejí o tamním německém školství, nepřipouštějí pochybnosti o tom: Na úplném odnárodnění německé menšiny pracuje se pomocí školy s vysokým tlakem.
Řekl jsem před tím: Proti tomu stojí ten zjev, že se nejvíce oprávněná německá škola tak často ztěžuje anebo dokonce znemožňuje. Také tuto větu lze dokázati. Provokující příklad toho tvoří zajisté Albrechtice u Sušice. Nehledě k tomu, že stát nekoná svou povinnost pro 40 školních dětí v Albrechticích u Sušice, aby jim totiž opatřil školu, překáží se snahám spolku Kulturverband již od r. 1927, opatřiti totiž školu pro tuto menšinu 40 příštího roku bude jich 44 - školních dětí. Nejbližší německá škola je v Humpolci, vzdálená 7 km šumavské lesní cesty. Je nemyslitelno, aby děti konaly denně tuto cestu. Kulturverband obstarává tedy domácí soukromé vyučování, a to zavdává české většině v obci příčinu, aby nadále bránila spolku Kulturverband vystavěti německou školní budovu, tím, že říká: Není zde žádné potřeby, poněvadž přece je postaráno o soukromé vyučováni. Volám ke školské správě: Odstraňte přece konečně tuto hanbu se světa.
Jiný příklad: Je to obec Karlov, okres Chotěboř. Veřejná škola byla po převratu zrušena. Od r. 1929 namáhá se Kulturverband marně, aby zde směl zříditi soukromou školu. Je ovšem jen 12 dětí, ale nejbližší německá škola v okresu Německém Brodě je 25 km vzdálena. To jsou místa, o která se Kulturverband namáhá. Ale je celá řada obcí, které se z vlastního popudu od mnoha let marně namáhají o zřízení školy anebo školní expositury. Tu budiž jmenována obec Sitné, okres Dubá. Domáhá se zimní expositury k mateřské škole v Tupadlech, která je vzdálena 8 km. Předešlého měsíce byla žádost po třetí odmítnuta. Uvádím obec Schönborn, okres Jindřichův Hradec, žádost o zřízení expositury se projednává od r. 1927, mateřská škola je vzdálena přes 4 km.
Musíme ministerstvu v této příčině činiti přímo těžké výtky, že žádosti za oduvodněné menšinové školy tak často vůbec nevyřizuje, anebo zbytečně jejich vyřízení odkládá. Budiž zde jmenována obec Hlínoviště u Bělé pod Bezdězem. Zde nutno 14 německých děti vyučovati soukromě, poněvadž nejbližší škola v Nové Vsi je vzdálena 7 km a nemohou do ní choditi. Uvádím obec Novou Ves u Stříbra s 33 školními dětmi. Nejbližší německá škola je v Hlinném, dobrou hodinu vzdálená, při cestách často zcela neschůdných. Škola se nepovoluje. Uvádím obec Filipovou Horu u Domažlic s 33 školními dětmi. Mateřská škola v Maxově je vzdálena přes 1 hodinu, cesty jsou v zimě úplně neschůdné.
Podobně je tomu s německými opatrovnami. Kulturverband předložil žádosti za obec Libčeves u Bíliny, Třebušice u Mostu, Hodějovice u Budějovic, Dolní Dvořiště. Od obcí jsou zde žádosti: Lukavec u Litoměřic, Velké Žernoseky. A nikde nelze dosáhnouti povolení.
Slavný senáte! Jestliže jsem to všechno uvedl, děje se tak jen k osvětlení slov pana ministra: Žádný lov duší, nýbrž rovnoprávnost pro všechny. Chtěli bychom míti odpověď na tyto příklady. Co to má býti, není-li to žádným lovem duší? Žádáme také zde opětovně: Chceme oficielní seznam o menšinovém školství. Kolik je českých a kolik německých menšinových škol a uvedení národnosti dětí v každé škole. Pak se tak leccos objasní.
Chci ještě několika slovy promluviti o věci, která se týče našeho středního školství. Právem stěžuje si organisace německých středoškolských učitelů, že se stále více zdá, jako by se obsazováni uvolněných profesorských míst, zejména však ředitelských míst a také inspektorských míst, nedálo více podle přiměřené služební kvalifikace, nýbrž ryze se stanoviska příslušnosti k politické straně. Přede dvěma nebo třemi měsíci zaslala jmenovaná organisace středoškolských učitelů ministerstvu školství v této příčině velmi instruktivní podání. Doporučil bych toto podání zevrubnému projednání a zejména bych se přimlouval za závěr, ke kterému toto podání dochází: Všechna vodná místa ve státní školní službě buďtež vypisována konkursem a obsazování bez vypsání konkursu musí jakožto naprosto nedemokratické přestati. Ba bylo by nepřípustno a musilo by se provésti přísné vyšetřování v tom směru, najmou soukromou přímluvu došlo k jmenování toho neb onoho ředitelem nebo dokonce zemským školním inspektorem. Zejména bych zase zdůraznil požadavek organizace středoškolských učitelů, aby zase obnoven byl výnos, který vydán byl v demokratické slabé chvíli školské správy, podle kterého středoškolským korporacím přiznáno bylo právo návrhu terna při obsazování ředitelských míst, kterýžto výnos byl před několika lety zrušen.
A konečnou poznámku: Týká se ministerstva školství, pokud je také ministerstvem pro církevní věci. Z množství případů buďtež jen tři zcela krátce uvedeny. Při vyměřování kongury, zejména při vyřizování rekursu, který se podává k ministerstvu, klademe ministerstvu naléhavě na srdce, aby dávalo průchod jisté blahovůli. Adjustování fasí není namnoze snadné vzhledem k nadacím, které jsou zřízeny u jednotlivých duchovních správ. Tím vznikla přímo již nehorázná rozhodnutí, kterými postižené osoby byly velmi těžce poškozeny. Jiná věc: Na dotaz posl. Zierhuta v poslanecké sněmovně k panu ministru dr Benešovi ve věci tehdy aktuelní prohlásil ministr zásadně, že se státní správa nevměšuje do vnitřních církevních záležitostí. Tento výrok jest úplně oprávněn. K těmto církevním záležitostem patří nyní zcela určitě obsazování míst v duchovní správě a také provádění duchovní správy. Dnešní poměry vyžadují přirozeně také pro výkon duchovní správy namnoze forem, které jsou nové, a tak může nastati případ, že správa diecése zprostí duchovní od výkonu duchovní správy na příklad za účelem provádění díla charity, za účelem misií anebo také studií. Nastal pak bohužel opětovně případ, že takovýmto duchovním byla odňata kongrua, anebo že pak obdrželi výměr, že tato kongrua, byla-li placena, musí býti zase vrácena. Jaké potíže zde vznikají pro nemajetné kleriky, lze si pomysleti.
Kladli bychom ministerstvu velmi na srdce, aby nepostupovalo tolik podle písmeny zákona, nýbrž podle ducha jeho, jak ho lze konečně v zákoně poznati.
A poslední věc: Jako správce studijního a náboženského fondu je ministerstvo školství, také patronem mnohých kostelů, které zejména leží v našich pohraničních krajinách a jejichž založení sáhá zpět do josefinské doby. Počet je jich jde do set. Výkon patronátního práva anebo patronátních povinností stal se za nynějších poměrů těžkou věcí. Vyvlastnění půdy vzalo dosavadním patronům namnoze majetek, z jehož výtěžku mohli hraditi patronátní výlohy. Nutno konstatovati následující. Odnětí majetku atd. nepostihuje ministerstvo školství jakožto nositele studijního a náboženského fondu a patronátu ni žádným způsobem, a přece se nedopustí žádného bezpráví, řekne-li někdo: Pokud jde o plnění patronátních povinností, je ministerstvo školství jako majitel patronátního a studijního fondu nejhorším patronátním pánem. Z kostelů a farních budov, které jsou pod patronátem náboženského fondu, stávají se zříceniny, poněvadž se patronátní povinnosti neplní, a jestliže se aby se zabránilo úplné zkáze opravy provádějí obětavostí osadníků, pak opírá ministerstvo jakýkoli příplatek. To je podle nynějšího práva naprosto nepřípustné. Ze všeho toho vyplývá jedna věc: Je naléhavě nutno, aby ministerstvo školství, ježto přece také spravuje církevní záležitosti, v dohodě s církevními úřady vypracovalo patronátní zákon, přizpůsobený novým poměrům.
Nemůžeme schváliti rozpočet. Zamítáme následkem toho také rozpočet ministerstva školství a národní osvěty, dokud, nehledíme-li k jakémukoli jinému odůvodnění, nebude splněn náš nejpřirozenější požadavek školské samosprávy. Každému kulturnímu národu jeho školu, toto přirozené a nezadatelné právo každého kulturního národa platí také pro nás. (Souhlas a potlesk.)
Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má dále pan sen. dr Holitscher.
Sen. dr Holitscher (německy): Slavný senáte! Ministr sociální péče dr Czech podal ve svém exposé, které měl předešleho týdne v rozpočtovém výboru senátu, exposé, jehož význam a dosah uznali zajisté všichni členové parlamentu a nad to veřejnost bez rozdílu stran, zdrcující obraz o vzrůstu nezaměstnanosti a hospodářských a sociálních následcích. Neřekl nám zajisté nic nového. My všichni sledujeme v posledních letech se vzrůstajicím rozechvěním, jak nezaměstnanosti na celém světě přibývá dnes odhaduje se počet ne zaměstnaných na 22 milionů a v našem státě vidíme, že nezaměstnanost den ze dne vzrůstá, jak zkrácená doba pracovní zachvátila podniky, a toto následuje přibývající zbídačení našeho dělnictva. Že toto zbídačení nezůstává a nemůže zůstati bez hlubšího účinku na zdravotní stav našeho obyvatelstva, rozumí se samo sebou. Nebezpečí vzrůstá každého měsíce, znenáhla dostavuje se zhoršení zdravotního stavu, které ne oddávejme se o tom žádnému klamu v krátké době nabude povážlivé míry a brzo zase zničí všechny vymoženosti v oboru zdravotnictví, hygieny, které jsme v posledních letech zaznamenali.
V této době musíme spatřovati a dožívati se toho, že všechna zařízení, který jejich příslušníci, opatřila lékařskou pomoc, léky a ochranu před nouzí, zachvácena jsou hospodářskou krisí a ohrožena velkým nebezpečím. To týká se především nemocenského pojištění, jehož vybudování jsme po dobu trvání republiky všemi silami podporovali.
Nemocenské pojištění stojí dnes nelze to jinak říci před zhroucením. Roku 1913 vydaly okresní nemocenské pojišťovny v Čechách samy o 63,7 milionů více, nežli vybral na příspěvcích. Roku 1931 činil schodek již v prvních 7 měsících 55,7.milionů. Můžeme míti za to, že za celý rok nebude mnoho scházeti do 100 milionů. To,se však týče jen okresních nemocenských pojišťoven. Vyjímám je ze zcela určitých důvodů, poněvadž se tvrdí, že je hlavně spravují rudí. Vydaly o 122 % více, nežli přijaly. Ale mohu ihned ukázati, že tomu tak není jen u okresních nemocenských pojišťoven, nýbrž také u zemědělských pokladen, které jsou úplně odňaty vlivu marxistů, ačkoli tyto zemědělské nemocenské pokladny svým členům neposkytují téměř ničeho. Mohu za to uvésti celou řadu příkladů, které jako revisní lékař denně pozoruji. Také ty mají za 7 měsíců r. 1931 schodek 5 milionů Kč, a povážíme-li, že zemědělské nemocenské pokladny mají jen šestinu počtu členů okresních nemocenských pojišťoven, pak vidíme, že schodek u zemědělských nemocenských pokladen přes to, že jest jich málo, rovněž je velmi značný.
A proč je tomu tak? Proč nevystačí pokladny s tím, co vybéřou? Poněvadž všechny požadavky vzrostly. A proč vzrostly? Poněvadž zdravotní stav obyvatelstva nejvyšší měrou otřesen byl podvýživou, zkrácenou dobou pracovní, nezaměstnaností. Ve zprávě, kterou nedávno uveřejnil zdravotní úřad v Berlíně, poukazuje se k tomu, jak nevšední měrou v posledním roce vzrostla neurastenie, onemocnění nervů. Stoupla ze 2,7 % všech případů onemocnění na 8, 9, ba na 12 % podle různých krajin. Vidíme, jak všechny tyto věci působí na nervy a jak to ohrožuje zdraví. A v této době chce se přikročiti komu, aby dávky pokladen byly sníženy, aby se nemocným dávalo ještě méně nežli dosud!
Proti těmto snahám musíme se však s veškerou intensitou postaviti na obranu: neboť otřesením zdraví lidu otřásá se základy státu samotného. Jenom zdravé, výkonu schopné obyvatelstvo může obstáti v těžkých bojích dnešní doby a jenom zdravé obyvatelstvo může býti také správným základem pro vývoj každého státu. Naopak, musíme poukázati k tomu, že naše nemocenské pojištění má dnes velké mezery, které dlužno vyplniti. Poukazuji především k tomu, že všichni ti, kdož nejsou v nemocenském pojištění a to je dnes již půl milionu nezaměstnaných, se svými příslušníky snad 2 miliony lidí vůbec neobdrží lékařské pomoci a léků. Úplná, ne-li dvouměsíční ochranná lhůta, jsou tito lidé bez jakékoliv ochrany vydáni nemocem. Tomu dlužno připisovati, že dnes již můžeme pozorovati pomalu na stávající, ale bezpečně zjištěný vzrůst tuberkulosy v našich dělnických kruzích. Tuberkulosa vyžaduje vedle lékaře a léků potravy, klidu, vzduchu, světla, všeho toho, čeho se těmto lidem nedostává. Nezaměstnaným nedostává se ani léků a lékařské rady. K tomu ještě přistupuje, že dnes také sociální důchodci nemají nároku na lékařskou pomoc a léky. Dostávají dnes důchod 100 až 120 Kč. Časem důchod sice stoupne, stoupne pomalu. Z těchto 100 nebo 120 Kč měsíčně nemůže důchodce žíti, i když je sám, natož tedy, jestliže v mladých letech onemocní tuberkulosou a má-li se starati o příslušníky rodiny. Musíme žádati, aby bylo postaráno o nezaměstnané. Víme přece dobře, co se těmto lidem poskytuje, jsou-li dodáni do obce. Musíme žádati, aby při novelisaci zákona o sociálním pojištění byly důchody zvýšeny, aby tito lidé byli chráněni před smrtí hladem, ale také aby sociálním důchodcům zabezpečena byla lékařská pomoc a léky.
Promluvil jsem o tuberkulose jen několik málo slov. A pohlavní nemoce? Máme skvostný zákon ze dne 11. července 1932 na potírání pohlavních nemocí, zákon, který zavedl abolici. V něm stojí, že každý pohlavně nemocný se musí dát léčiti, že bude potrestán, nedá-li se léčiti, a že u nemajetných náklad léčení nese veřejnost, stát. Tu praví se v §u 3 zákona, že, pokud předpisy o bezplatném léčení nemajetných nestačí, budou nařízením učiněna opatření, aby každý nemajetný, postižený po hlavní chorobou, mohl býti léčen na státní útraty. Uplynulo nyní již 9 roků, ale na toto nařízení čekáme dosud marně. Pohlavně nemocní jsou zákonem nuceni, aby se dali léčiti, jsou trestáni, neučiní-li tak. Ale nenalézají žádné lékařské pomoci. V nemocnicích, o kterých později ještě promluvím, není místa. Mnohé jsou příliš malé, mají příliš málo lůžek. V Rakousku připadá na 10.000 lidí 49,8 lůžek, v Anglii 43,4, v Německu 56,9, ve Švýcarsku 47,5, v Československu však jen 26,8, tedy asi polovina počtu lůžek jako v sousedních kulturních státech.
Máme tedy příliš málo lůžek, a každého dne opětuje se v mé ordinaci, že těžce nemocní lidé, kteří nemají žádného přístřeší, pomocnice v domácnosti, které musily opustiti svoje místo, poněvadž onemocněli, byli posláni z nemocnice, poněvadž ani jedno lůžko není volné. Počet lůžek je příliš malý. Pohlavně nemocni, kteří přece dnes jsou ošetřováni s jistým odporem, nenaleznou ovšem teprve žádného místa. Není zde také žádného. Kde mají býti tito lidé ošetřováni? Poradny pro pohlavně nemocné máme jen v jednotlivých městech. Kde mají býti vydržovány? Ošetřování pohlavně nemocných stojí dnes mnoho peněz, a i když lékaři nemocné ošetřují zadarmo, stojí opatření neosalvarsanu mnoho peněz, jehož se dnes ve velkém množství potřebuje. Následek toho je, že se nemocní nevyléčí, nemoc dále sdělují, že následkem toho zaznamenáváme stále vzrůstající rozšíření pohlavních nemocí, poněvadž jen malá část pohlavně nemocných může býti ošetřována v nemocenské pojišťovně.
Musíme tudíž žádati, aby se těmto ustanovením zákona vyhovělo a aby se nemocenské pojištění vybudovalo. Na druhé straně musíme konstatovati, že skutečně sociální pojištění a ústavy sociálního pojištění, obzvláště ústřední sociální pojišťovna, dnes v tomto státě jsou ještě jediným místem, ve kterých panuje sociální duch a ve kterých se snaží učiniti pro nemocné, pro zdraví lidu, co jen možno. Dnes přikazuje se sociálním pojišťovnám celá řada výdajů, které by vlastně nebyly jejich úkolem, nýbrž úkolem státní správy zdravotní. S této stránky však dožili jsme se dosud bohužel jen velmi málo potěšitelného a obávám se, že také v budoucnosti nemůžeme očekávati mnoho dobrého. Pan ministr Spina měl v rozpočtovém výboru exposé, které však ve mně ne vzbuzuje mnoho naděje, že v dohledné době odtud bychom mohli mnoho očekávati, že požadavky, které jsme oprávněni klásti na ministerstvo zdravotnictví a které klásti musíme, budou splněny. Ministr Spina mluvil ve svém exposé skoro výhradně o boji proti rakovině. Jako lékař nikterak ovšem nepopírám význam vzrůstajícího počtu rakoviny a vítám to, že zdravotní správa učinila energická opatření, aby vzrůst rakoviny omezila a aby nemocní byli včas podrobeni léčení, které přece dnes namnoze záleží v ozařování radiem. Tu musíme však bohužel poukázati k tomu, že právě ve státě, ve kterém se radium nalézá a vyrábí, je velmi těžko dosáhnouti ozařování radiem. Ve vinohradské nemocnici jest jisté množství radia, ale ostatní nemocnice, obzvláště u nás v německém území, nemají nikde radia a musíme proto posílati nemocné do vinohradské nemocnice, kde se po splnění dlouhých formalit nepodaří pokaždé pacienta také skutečně umístiti. Závisí to od diagnosy, nálezu a ještě jiných okolností. Jsou tedy při boji proti rakovině velké potíže.
Ale tím nejsou splněny úkoly ministerstva, i musíme opětovně poukázati k tomu, že se oboru potírání lidových chorob všeobecně, zejména tuberkulosy, děje příliš málo a že se snahy obyvatelstva samého o potírání těchto lidových chorob příliš málo podporují. Dříve to mu bylo tak, že obce a okresy samy zřizovaly instituce, potřebné k potírání lidových chorob. Nyní však musí úplně selhati, poněvadž se jim nedostává prostředků. Rok od roku zmenšují se obnosy k tomu určené, a můžeme předpovídati, že velký počet okresů nebude míti v roce 1932 pro tyto účely ani haléře. V chomutovském okresu byl t. zv. vyrovnávací fond snížen o mnoho milionů a příštího roku budou se platiti již jen úroky z dluhů, které má okres. Pro péči o mládež o děti, potírání tuberkulosy a pohlavních nemocí nezbude ničeho a podpora, kterou odtud obdržíme, nejen že nebude větší, nýbrž bude ještě menší.
A v této době vzrůstajícího ohrožení zdraví lidu snižují se obnosy ministerstva zdravotnictví pro potírání pohlavních chorob a pro péči o mládež. Obnos na subvence pro péči o mládež byl zkrácen o celou třetinu, ze 4,2 na 3 miliony. Představte si, co lze poříditi pro celý stát se 3 miliony Kč pro péči o mládež, které je přece dnes tolik potřebí. A stejně potřebné jsou poradny pro péči o kojence. Neboť následkem podvýživy matek a dětí vzrostla také rachitis, anglická nemoc, jak to mohu potvrditi z vlastní zkušenosti.
Mluvil jsem o radiu a při tom nemohu pominouti osudu těch dělníků, kteří v Jáchymově dobývají radiové rudy. Od mnoha let se namáháme zlepšiti osud těchto dělníků, kteří na svém zdraví a na svém životě ohroženi jsou emanací unikajících par radiovou rakovinou, Schneebergerovou nemocí, abychom tyto lidi uchránili před jejich osudem a připravili jim lepší živobytí. Všichni tito lidé umírají dosud v mladých letech. Předložili jsme již před rokem osnovu zákona, na které jsem spolupracoval společně s Unií horníků. Osnova byla podána v obou komorách současně. V poslanecké sněmovně dostala se před výbor. Místopředseda posl. Taub zvolen byl zpravodajem. Byla do Jáchymova vyslána komise, aby vyšetřila poměry. Nezměnilo se dodnes nic. Četli jsme tyto dny, že administrativní cestou má býti provedeno zlepšení situace těchto dělníků. V osnově zákona žádáme mezi jiným, aby pracovní doba pro tyto lidi byla snížena, aby dostávali za rok dvakráte placenou dovolenou a jiná opatření opatrnosti, samé věci, které by bylo lze bez dalšího splniti a které by pro stát nebyly spojeny s nesnesitelnými břemeny. Tato osnova zákona však zůstala ležeti, poněvadž v ministerstvu veřejných prací, obzvláště u směrodatných pánů, naráží na nepřekonatelný odpor. Musíme s veškerou energií žádati, aby tato osnova zákona byla konečně projednána a vyřízena a aby osud těchto několika málo politování hodných dělníků byl zlepšen.
Při této příležitosti slůvko o situaci bratrských pokladen vůbec. Od několika let vyjednává se, jak známo, o t. zv. asanaci bratrských pokladen, které, jak všichni víte, pracují se schodkem a nemohou více plniti své závazky. Také zde nedostáváme se dále. A přece běží zde o zdraví a osud mnoha tisíc dělníků. Ale všechno se projednává s byrokratickou zdlouhavostí, která v tomto případě není dovolena a je trestna, poněvadž běží o život a zdraví statisíců lidí. Stát, který nepováží, že jeho osud závisí od toho, aby jeho občané zůstali zdrávi a výkonu schopni, který nepováží, že jeho budoucnost jen tehdy bude lepší, jestliže občané duševně a tělesně budou schopni splniti požadavky, které život vzrůstající měrou klade na nás všechny, podkopává sám základy, na kterých stojí.
Proto vznášíme výzvu k těm, kteří mají bdíti nad zdravím našeho lidu, že spořivost v tomto oboru znamená největší marnotratnost. Dnes se snad uspoří několik milionů, aby se deseti a dvacetinásobně zase musily vraceti během let síle a zdraví lidu. (Potlesk.)
Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má pan sen. Hancko.
Sen. Hancko: Slávny senát! že my štátny rozpočet ešte aj v 14. roku jestvovania republiky meritorne aj v senáte pojednávame, je pred súdiacou verajnosťou pri daných okoľnostiach na ozaj smiešnym zjavom. Načo sa to vlastne robí? Na čo táto nevážna a falošná hra v tejto komore nášho zákonodarstva? Keby sme vedeli, že sa na vládnych návrhoch môže niečo meniť, bolo by toto pojednávanie aj v senáte odôvodnené a potrebné. V povedomí ale, že sa na vládnych osnovách dľa škodlivo vžitej centralistickej prakse v podstate už ani v poslaneckej snemovni nič meniť nemôže a vládne návrhy už aj tam bezo zmeny bývajú prešibnúvané, a keď táto demokracie a parlamentarizmus náš zabíjajúca a diskreditujúca a horšia ako absolutistická prax sa od samého prevratu otrockým narpodobením aj tu v senáte udomácnila, stáva sa práca svedomitého zákonodarcu znemožnenou a tak aj zbytočnou.
Pri tomto systéme úplne by postačilo, poslaneckou snemovňou schválené návrhy v senáte meritorne už ani nepojednávať, ale dať ich bez debaty jednoducho odhlasovať. >Meritórne< pojednávanie v senáte nie je už ničím iným, ako >frivolným < zavádzaním, klamaním verejnosti, že sa aj tu >vážne< pracuje.