Naproti tomu ministerstvo železnic a pošt platí státní správě veškerá vydání vlastních ministerstev, což činí 38.376.300 Kč: u pošt 13,448.600 Kč, u železnic 24,927.700 Kč. Mimo to ještě státní podniky platí na zúročení státního dluhu 349.515.190 Kč, z čehož připadá na železniční podnik 310,676.760 Kč.

Na druhé straně v rozpočtu železničním neprochází však příjem z přepravní daně,

ačkoli tento příjem měl by býti zahrnut v přepravních příjmech. Za to v provozním rozpočtu je opět z této přepravní daně přiúčtováno minist. železnic 400 milionů Kč.

Není rovněž správno, že železniční správa podniková má hraditi schodky, vyplývající z provozu soukromých drah, které byly převzaty z důvodů jiných, nežli hospodářských.

Mimo to nejsou účtovány železničnímu podniku státní finanční správou naprosto žádné úkony, které musí konati železnice na prospěch jiných státních podniků nebo jiných resortů. - Na příklad poštovní přepravu, přepravu min. národ. obrany atd. - Tyto úkony sám ministr železnic před nedávný m časem střízlivě odhadl na 700 milionů Kč. Tím ovšem celá bilance železničního podniku jest úplně zkreslena, a jak se jeví v jeho rozpočtu, neodpovídá skutečným poměrům.

Podle pravdy platí železniční podnik za státní správa 1.161,000.000 Kč a státní správa vyplácí železničnímu podniku 424 miliony. Ve skutečnosti tedy státní železniční správa po odečtení bilančního schodku přispívá státní pokladně asi 690 miliony Kč.

Je-li tudíž správně bilancováno, shledáváme jenom u železničního podniku, že je aktivní a že je vedle tabákové režie nejvýnosnějším státním podnikem.

Povážíme-li dále, že železniční osobní tarify jsou pouze 8krát dražší proti předválečným, čili že jsou přibližně na dnešní úrovni drahotní hladiny, a že nákladní tarify jsou pouze šestkrát až osmkrát dražší, čili průměrem asi sedmkrát, ale že těchto plných sazeb železnice dosahuje pouze u 30 % přepravovaných osob a asi u 50 % až 60 % přepravovaného zboží, pak každý národohospodář musí se zamysliti nad tím, z čeho vlastně vyplývá tak vysoký zisk.

Tady platí, co jsem řekl o osobních vydáních státní administrativy, že tak vysokého skutečného zisku u železnic možno dosáhnouti jedině tím, že železniční personál proti dobám předválečným je nepoměrně níže placen.

Jenom jako příklad uvádím: Valorisace platů želez. zaměstnanců z r. 1914 byla provedena daleko nižším koeficientem, nežli valorisace platů státních zaměstnanců. Podle předloženého návrhu na novelisaci vlád. nař. č. 15/27 činí toto poškození nejméně 150 milionů Kč. Před zavedením vánočního příspěvku byly omezeny příjmy železničních zaměstnanců v rozličných vedlejších platech a příjmech asi o 60 mil. Kč, čímž železniční zaměstnanci si vánoční přídavek zaplatili již předem nejméně dvěma třetinami.

Vedle toho ovšem železniční zaměstnanci participují na škodě, která vyplývá příliš nízkou valorisací platovou vůbec, provedenou zákonem č. 103/26.

A tak shledáváme, že vlastně celá aktivita našeho hospodářství přesto, že republika uložila státu daleko víc úkolů, nežli má kterýkolivěk jiný stát, je vybudována jen a pouze na neúměrných úsporách personálních.

Chci se ještě zmíniti o tom, jak se jedná se státními zaměstnanci. Při této příležitosti sluší poukázati také na způsob, jakým se jedná s veřejnými zaměstnanci. Parlament i vláda měli by si býti vědomi, že není hodno jejich důstojnosti, aby veřejné státní zaměstnance přímo klamali. Podlamuje se tak důvěra ve stát, vyvolává se v řadách zaměstnanců škodlivá skepse ke všem státním opatřením, podlamuje se víra v zákony právě u těch, kteří mají býti vůči veřejnosti strážci a vykládači jejich. Podlamuje se tak všeobecně víra v právní řád vůbec.

Uvedu doklady. Když byl vydán zákon čís. 394 z roku 1922, jenž velmi podstatně snížil platy veřejných zaměstnanců, zaměstnanci byli z vládní strany ujišťováni, že snížení jejich platů bude míti důsledek i ve snížení cen životních potřeb. Místo toho v nejblíže příštích letech přišel vzestup cen, třebaže mírný. A ceny do dnešního dne nepoklesly ani o tolik, oč sníženy byly tenkráte platy.

Byl vydán zákon č. 286 r. 1924. Byla provedena pronikavá restrikce zaměstnanců a úspory byly slíbeny na zvýšení platů, bylo zastaveno veškeré povyšování na tři roky, byli slíbena reorganisace státní administrativy. Výsledek byl ten, že na restrikci stát doplácí desítky milionů, na zaměstnancích bylo dosaženo milionových úspor z neprováděných povýšení, s reorganisací správy se do dneška, tedy do 7 let po zákoně, ani ne začalo, a slíbená úprava platová, která byla konečně provedena r. 1926 zákonem č. 103 a na kterou bylo slibováno dáti téměř 700 milionů Kč, ve skutečnosti byla novou úsporou na veřejných státních zaměstnancích, a nikoliv jejich ziskem.

Od vydání zákona č. 103/26 uplynulo již více nežli 5 let a zákon není ani v celém svém rozsahu proveden. Nejsou vydána vládní nařízení k §u 142, k §§ 146, 147 a 148 a není jisto, zda v dohledné době tato vládní nařízení budou vůbec vydána.

A přece dotýkají se tyto věci velice důležitých životních zájmů veřejných zaměstnanců, jako je na př. započtení vojenské služby, služby mimostátní, ale předepsané pro státní službu, úprava naturálních příjmů, dieta a podob.

Na památku desetiletého trvání republiky měl býti zřízen jubilejní fond sociální. Tři léta od té doby uplynula a o tomto fondu nechce nikdo z vládních činitelů ani věděti, ani slyšeti.

Bylo slíbeno, že vláda bude řešiti bud sama, nebo že se zúčastní na řešeni otázky vybavení z dluhů veřejných zaměstnanců. Byly to jen plané sliby ač by nebyly s tím spojeny žádné finanční oběti státní a zatím zadluženost veřejných zaměstnanců pro nedostatečná plat nabývá již hrozivých forem. Podle statistiky jednoho velikého podniku bylo zjištěno, že více nežli 50 % zaměstnanců má platy více nebo méně obstaveny, a to u velmi značného procenta dokonce až na pouhé existenční minimum. Vedle toho možno odhadovati nejméně 20 až 30 % zaměstnanců, kteří se snaží dluhy utajiti, a proto nejsou u nich provedeny záznamy na služném.

Tato zadluženost, a možno říci, že již předluženost veřejných zaměstnanců může se státi v dohledné době velmi hrozivým nebezpečím i řádnému chodu administrativy.

Veřejní zaměstnanci upozornili již několikráte rozhodující činitele a toto nebezpečí. Bylo jim slíbeno, že vládá urychleně ve všech svých odvětvích správy zjistí tuto zadluženost, ale do mešního dne marně čekáme, kdy konečně vláda aspoň začne s touto statistikou.

A k tomu přistupuje i poslední událost, kdy veřejnost, zaměstnanci i parlament byl ubezpečován, že letošního roku nebude sáhnuto na platy veřejných zaměstnanců, dokonce každá zmínka o tom byla buď konfiskována nebo dementována, ba i prohlašována za protistátní čin a krátce po tom vláda sama přišla s těmito úspornými opatřeními.

Znovu opakuji, že je to nebezpečné jednání, že jsou to nebezpečné cesty a že je již svrchovaný čas, abychom mimi přestali.

Projednává se meziministerský návrh zákona na postupné zrušení ochrany nájemníků. Tento zákon zasáhne rovněž velmi hluboko do hospodářských poměrů veřejných zaměstnanců. Sociální a finanční poměry zaměstnanců, nes padajících již pod tuto ochranu, jsou ještě daleko svízelnější nežli zaměstnanců požívajících ještě této výhody Zrušenou ochranou bude na tuto nízkou úroveň vržen i ostatní zbytek veřejných zaměstnanců, čímž bude hospodářská zkáza celého tohoto stavu dovršena. Je proto potřebí, aby vláda postarala se již předem, jak vyříditi tuto otázku vzhledem k svým zaměstnancům. Finanční náprava těchto poměrů je příkazem zachování spolehlivosti administrativy. Neodhodlá-li se vláda rychle vyřídí i tuto otázku a nebude-li sama veřejnost míti pochopení, že rozvrat v administrativě nejvíce ji poškodí, pak obávám se, že důsledky budou nedozírné i pro stát sám.

Mluvím-li již o personálních věcech veřejných zaměstnanců, poukáži ještě na jednu věc, která sice má povahu více individuelní, ale přece se jen dotýká celé řady jich a znamená určitou nespravedlnost. Jsou to disciplinární tresty a tresty vůbec. S hlediska spravedlnosti sluší srovnati, jak určitá provinění trestána jsou u civilního obyvatelstva a jak u veřejných zaměstnanců.

Každý disciplinární trest přináší s sebou nejméně zastavení postupu na rok. Vedle toho s výrokem disciplinárním jsou spojeny i tresty další a tak se stává, že zaměstnanec pro jeden a týž delikt je trestán až třikráte: Na př. zastavením postupu, přeložením na jiné místo a snížením platu. Se stanoviska trestního práva je vlastně tento postup neodůvodněný, nikdo pro jeden delikt není trestán třikrát, nehledíc ani na to, že tyto tresty, vyskytnou-li se společně, jdou do tisíce korun. Bylo by proto potřebí, aby disciplinární tresty byly uvedeny v soulad s praksí trestního práva.

Není také spravedlivo, je-li za nějaký delikt potrestán pensista po trestním řízení, aby pozbyl celé pense. Pensista jako aktivní zaměstnanec platil pensijní příspěvky, tudíž vlastně určité pojistné, a bylo by tedy spravedlivo, aby mu z pense i po trestním výroku zůstala ta část, která by podle pojistné matematiky mu příslušela, kdyby se na pensijní zajištění pojistil u soukromé pojišťovny.

Kde hledati úspory? Všechna úsporná opatření, ke kterým vláda sáhla, aby odklidila dočasné nesnáze státní pokladny, zasahují vlastně jen a pouze veřejné i soukromé zaměstnance. Zvýšení svých příjmů vláda hodlá dosáhnouti přirážkou k důchodové dani. Povážíme-li však, jak veliké nedoplatky této daně se,jeví u samostatných poplatníků, pak možno plným právem tvrditi, že i zvýšenou daň důchodovou zaplatí jen gážisté.

Lze důvodně předpokládati, že samostatní podnikatelé nyní při zmenšených svých příjmech zůstanou i zvýšenou důchodovou daní opět dlužni, když těžko bylo ji na nich vymáhati v dobách dobré hospodářské prosperity.

Je proto potřebí, aby vláda sáhla k jiným opatřením, neboť nelze nadále gážisty ať veřejné, ať soukromé zatěžovati stále většími a většími břemeny.

Nechť vláda sáhne k pronikavým úsporám v tak řečených věcných vydáních, zejména tam, kde tato věcná vydáni nejdou na prospěch určitých vrstev, nýbrž jen jejich nepatrné skupiny. Správně mnohokrát podotkl pan min. předseda, že zařizovali jsme se ve svém státě příliš opulentně, řekl jako statkáři, místo jako pouzí domkáři. Není potřebí stavěti nádherné paláce tam, kde dosavadní místnosti úplně vyhovovaly. Možno velmi mnoho ušetřiti ve výdajích min. školství, nebudou-li zřizovány tak přečetné odborné školy, které někdy mívají více učitelů, nežli žáků, rovněž možno ušetřiti na podporách rozličných kultů náboženských, rovněž pro přechodnou dobu možno ušetřiti v lidovýchově, v min. zdravotnictví, v min. zásobování, možno konečně zlikvidovati min. unifikační, jehož práce trvají poněkud dlouho, možno snížiti zejména některé disposiční fondy, rovněž lze pronikavě omeziti rozličná representační vydání.

Tvrdím, kdyby mohl parlament překontrolovati celý rozpočet, a to v detailech, ať státní, ať státních podniků, že by bylo možno okamžitě škrtnouti vydání, která jdou do set milionů, aniž by tím byl dotčen veřejný zájem, nebo zájem širokých vrstev našeho obyvatelstva.

Velmi mnoho viny na našich finančních nesnázích nese okolnost, že naše hospodářské a finanční podnikání je z převážné většiny v rukách cizinců, cizího kapitálu a v rukách lidí, které nelze označiti za přítele našeho státu. Tyto vrstvy nemalí sebemenšího porozumění pro naše potřeby. Přesvědčíme-li se kdo malí největší procento miliardových nedoplatků daní, pak shledáme, že jsou to právě tyto vrstvy. Je potřebí hluboce litovati, že jsme se zastavili na cestě, kterou počal raziti zesnulý ministr dr Rašín, totiž znárodňovati kapitál. i hospodářské podnikání.

Vláda si má býti také vědoma, že stát se může spolehlivě opírati jen o široké vrstvy drobného obchodnictva a živnostnictva, drobných zemědělců, o veřejné a soukromé zaměstnance a dělnictvo. O domácí kapitál pak jen z malé části, poněvadž jen malá část jeho je v našich rukou. A přesto největší část výhod ze státního hospodářství a vůbec ze státu nemá obyvatelstvo, na které stát může spoléhati, nýbrž ony vrstvy jiné.

Jestliže stát nevrátí se na cesty, které vytkl dr Rašín, pak nebude ani uspokojivě vyřízena naše národní otázka, v níž znárodnění našeho hospodářského a finančního podnikání je z nejdůležitějších složek.

Přicházím ke konci. Dovolte jenom několik slov. Zdůrazňuji znova, že příkaz sebezachování, udržeti stát, především vyžaduje, abychom měli řádně vybudovanou administrativu, abychom měli veřejné zaměstnance uklidněny a uspokojeny a abychom nikdy do jejich řad nevnášeli neklid jednostrannými opatřeními.

Ponoříme-li se do dějin rozličných států, vždy nacházíme, že spolehlivá a oddaná administrativa jest jedním z nejpevnějších pilířů každého státu, a to nejen v minulosti, nýbrž i v době přítomné.

Poučným příkladem pro toto tvrzení může nám býti historie byzantského státu. Odpusťte, že jdu ta k daleko zpět. Doporučoval bych každému našemu vedoucímu činiteli, aby si přečetl pojednání dr Müllera >O významu říše byzantské<, jehož první část byla publikována již v r. 1907.

Byzantská říše byla obklopena kolem dokola silnými a výbojnými nepřáteli, doma prožívala revoluční zmatky, náboženské i politické, vraždy císařů a změny na trůně byly stálým zjevem. A přesto přese všechno takto zmítaná říše a tak ohrožovaná se všech stran přetrvala stát římský o celých tisíc let. A z.čeho hlavně pramenila tato vnitřní odolná síla říše skládající se z přečetných národů a nárůdků? Po té stránce dr. Müller uvádí: > Ve výborně rozčleněném úřednictvu říše vyvinula se během doby naprostá spolehlivost a obratnost do té míry, že ústrojí státní pracovalo téměř samo i za doby špatných vladařů. Z toho vysvětlíme si, proč říše mohla přečkati nejtěžší krise. Úředníci soudní a správní musili projíti řádnou školou a řídíce se výtečný mi zákony, mohli poměrně snadno podivuhodné toto ústrojí státní udržeti v pravidelném přesném chodu.<

Tady historie sama nám ukazuje, v čem každý stát může a má hledati nejpevnější oporu. U nás tomuto umění ještě velmi málo rozumíme. Doby jsou neklidné a kolem sebe nemáme téměř přátel. Proto musí býti naším úkolem, abychom doma upevnili všechno, co může zabezpečiti odolnost státu. Proto varuji od nastoupené jednostranné cesty, která zneklidňuje jednu z nejdůležitějších složek státu, složku, která v těžkých chvílích má býti vedle armády nejspolehlivější ochranou státu a národa. Kdybychom měli na této cestě pokračovati, velmi vážně se obávám, abychom se nedopustili tak těžkých chyb, které napravovati potom, nebylo-li by pozdě, bylo by aspoň velmi obtížno. Caveant consules! (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Buday.

Sen. dr Buday: Slávny senát! Keby v našich zákonodarných sboroch panovaly riadné pomery pri rozpočtovej debate, rečníci by sa mali pretiekať presvedčovaním jeden druhého, že tá alebo oná položka rozpočtu je nesprávna, povedzme privysoká, ona zasa nízka, a tak treba upraviť rozpočet, aby slúžil celku, aby slúžil dobru štátu.

Takto by to malo byť, keby povedal bych, v zákonodarných našich sboroch panovaly riadné pomery. Žial, vo štátnej naše správe od prvopočiatku zahniezdil sa zlozvyk, že na rozpočte ministerskou radou prijatom, zákonodarné sbory nič nemôžu meniť, ani vo výborových svojich zasadnutiach, ani v pléne.

Keď sa veci takto majú, rozumnému človekovi sa protiví rečniť, argumentovať o takých veciach, o kterých vopred vie, že zmenené byť nemôžu. Znamenalo by to, abych užil ľudový výraz, mlátenie prázdnej slamy.

Následky tohoto zlozvyku pociťoval každý, i hľadal sa liek alebo aspoň ospravedlnenie zlozvyku a povedalo sa, že rečníci pri rozpočtovej debate možu kritizovať štátnu správu, môžu vytýkať isté nedostatky a že vraj rezortní páni ministri si to zaznačia a dľa možnosti potom nedostatky napravia. A rečníci užívali tejto úpravy. Pomáhali si rezolúciami na vládu, a istý čas malo to aký taký účinok. Žial v poslednom čase i toto zaseklo, menovite keď ide o stažnosti slovenské, vtedy vláda, keď poslanec alebo senátor takéto stažnosti prednáša, buďto ani nevyslyší tieto žiadosti, alebo úmyselne zapchá pred nimi uši, nevšíma si ich.

V takýchto okolnostiach ozaj človek nevie, čo má voliť za predmet svojej reči pri rozpočtovej debate. Minulý rok s tohoto miesta dokumentárne sem bol dokazoval, že na Slovensku; keď ide o slovenských autonomistov, vtedy aj súdy bývajú zneužité, hoci tieto ako inštitúcia spravedlnosti by mala byť nedotknuteľné už i preto, že dľa známeho výrokn, >spravedlnosť je základom štátu<. - A predsa u nás keď ide o zabitie autonomistickej myšlienky, i k tomuto prostriedku sa sahá.

Okrem spravedlnosti je mravnosť v politike a vo verejnom živote tým obživujúcim elementem, na ktorom štát počiva, lebo dľa krásnej výpovedi štátníka: >Každého štátu uholným kameňom je čistý mrav, ktorý keď zanikne, aj imperium rimské zanikne a do otrockého jarma klesne.<

Zaiste toto mal pred očima slavny náš pán prezident, keď bol tohoročný výročitý deň našel slobody a vo svojej reči tak prizvukoval potrebu mravnosti aj v politike, keď povedal: >Dnes predsa môže a musí byť jasno, že politika a administrácia musí spočívať na mravnosti.<

Tieto pekné slová pána prezidenta dávajú mi príležitosť poukázať, ako bola táto zásada mravnosti prevádzaná v našom slovenskom politickom živote, keď išlo o slovenskú otázku. Rokujúc o tomto predmete, tak sa pýta, tak sa núká prehovoriť slovíčko o dejstvovaní našich legií, ako sa javí zaiste v pravde v divadelnej hre Medkovej Plukovník Švec<. Ale neučiním toho. Odstupem času zaiste nestranná historia povie o tomto svoje slovo a svoj spravodlivý úsudok. Jedno je však isté. Bez slovanského národného a mocného Ruska ani ostatné slovanské štáty, tedy ani naša republika nemá zabezpečené svoje mocenské postavenie, ba snáď ani svoju existenciu. (Výborně!)

Jednou zaiste z vedúcich myšlienok vzniku nášho štátu bola myšlienka dobrovoľného spojenie českého a slovenského národa, a síce na základe úplnej parity. A táto parita bola nielen prizvukovaná, ale i požadovaná už pri samej oslobodzenskej akcii, aspoň v Amerike, kde predsa bolo ťažište celej akcie oslobodzenskej. Tam sa stala až príslovečnou tá parita a hovorilo sa, že v oslobodzenskej akcii Slováci majú prispeť 50% a Česi 50%, a americkí naši bratia Slováci ochotne prijali i túto mieru požadovaných obetí od nich, len aby v strašnom jarme upjatý svoj národ oslobodili. Lež americkí naši bratia želali si, aby tá parita bola nielen v obetiach, ale i vo výsledku obetí, totižto správe budúceho štátu a preto vynútili si v meste Pittsburku dohodu s Čechmi. Podľa tejto dohody, ktorú si žiadali, aby tá parita bola v budúcom štáte zabezpečená, uspokojili sa a potom už ochotne ba i s radosťou prinášali americkí naši bratia slovenskí od nich požadovaní mieru obetí, nielen na zemských statkoch, to je na dolaroch, ale i na svojich životoch. I nadišiel čas, že táto dohoda mala byť efektovaná. Republika naša povstala a sa zariaďovala, lež tu americkí naši bratia Slováci s úžasom zbadali, že nielen nič sa nedeje, žiadon pokus, aby tá dohoda bola uskutočnená, ale všetko už sa vynakladá, aby bola obídená, aby bola zvrátená. Americkí Slováci, súc si povedomí dobre svojej veci, stáli neochvejne na uskutočnení dohody a vyslali svojho emisára v osobe Mamateja, aby išiel do Prahy a v revolučnom Národnom shromaždení vynútil si, aby dohoda do ústavnej dohody pojatá bola. Než čo sa nestalo. Emisár amerických Slovákov mravne nie celkom bezzávadným spôsobom, totižto poskytnutím konzulstva bol kúpený, a americkým Slovákom, aby sa uspokojili, bol poslaný prípis, podpísaný vraj všetkými slovenskými poslanci, že si oni uskutočnenie dohody Pittsburskej nežiadajú. Lež toto bola lož, podpisy aspoň 6 slovenských ľudových poslancov na tomto prípise do Ameriky poslanom boly jednoducho falšované. Podvod vyšiel navrch, lež falšovatelia podpisov neboli potrestaní, boli odmenení. Bola im daná do rúk všetka politická moc na Slovensku, aby ho oni spravovali. Nie je divu, že potom tá správa v mravnom ohľade tak vyzerala, ako bola počatá. Ako to ihneď uvidíme, tým viacej, že jeden z týchto Čechoslovákov, (Hlas: Jmenovat!) správcov Slovenska, teoreticky sa neostýchal hlásať oprávnenosť nemravnosti v politike, a je to pán posl. Ivanka, keď v >Národnom Deníku< doslovne toto napísal. >Praví sa, že politika je nemorálna; tak je, ale musí byť aspoň dobrá.< Pán poslanec Ivanka je tedy na toľko zadubený, že ani to nevie, že čo je nemorálné, dobrým byť nemôže. Aby však tieto mravne závadné ideje uskutočnené mohly byť, aby sa opieraly na mierové smluvy, i samé mierové smluvy boly falšované. Veď je známa vec všeobecne - ktokoľvek sa môže o tom presvedčiť - že, francúzska pôvodina našich mierových smlúv konzekventne a všade píše meno našej republiky Československá republika so spojovníkom, čili s čiarkou, kdežto už český preklad píše to meno bez toho spojovníka. Čo toto má znamenať, pánovia? Podľa pravidiel lingvistiky, ktoré sú tu jedine rozhodujúce, užívane spojovníka, čiarky, znamená, že spojené veci svoje osobitnosť každá si podrží - na pr. červeno-biela zástava, prapor kdežto užívanie bez spojovníka znamená, že jedna čiastka utráca svoju osobitnosť a vplýva v druhú čiastku. Čo teď má znamenať tá dvojakosť mierových smlúv? Francúzska pôvodina pred zahraničím ukazuje, že v našej republike Česi a Slováci sú rovnoprávnymi, ale už český preklad ukazuje snahu, že Slováci majú zmiznúť a vplynúť v národ český. A potom táto na falšovaní mierových smlúv sa zakladajúca idea tiahne sa jako červená niť po všetkých veciach a obdobiach slovenskej politiky.

Naša slovenská vec je totižto eticky tak správna a má v sebe toľko životnej síly, že ona našla výraz hneď po prevrate v mocnej slovenskej ľudovej strane, a menovite naša tlač to bola, náš deník to bol, ktorý s takým úspechom propagoval myšlienku autonomie Slovenska, že bolo zrejmé, že táto myšlienka opanuje celý národ. Aby sa to nestalo, tedy bolo rozhodnuté umlčať našu tlač, umlčať náš deník, ktorý túto ideu rozširoval. Lež ako? Zákonité prostriedky k tomu nestačily, nestačilo ani šikanovanie, protizákonné konfiškovanie našeho deníka. Bolo siahnuté tedy k účinlivejšej zbrani.

Jednoho krásneho dňa podložený bol pekelný stroj pod tlačiarňu Ľva, v ktorej sa náš deník a ostatné tlačivá našej strany tlačily, ktorý pekelný stroj mal demolovať našu tlačiarňu a takto mala byť úplne umlčená naša denná tlač. Že sa tak nestalo, možno ďakovať jedine náhode, že osobníctvo v tlačiarni dosť zavčas zbadalo pekelný stroj a odstranilo ho.

Podivné je, že naše bezpečnostné orgány páchateľa, viníka nezistily, naopak dennou tlačou prešla zpráva, že na atentáte malo účasť aj ministerstvo nár. obrany. Ja nehovorím, že malo či nemalo. Toto rozhodnúť bude úlohou vyšetrujúcej komisie, ktorú sme nedávno navrhli tu v senáte zriadiť.

Lež keď sa tento atentát na našu tlač nezdaril, neboli v zdaná ešte myšlienka, že treba predsa tlač našej strany zničiť násilím. Medzi tým deník náš >Slovák< prešiel do Bratislavi a tu lúza, podplatená lúza za bieleho dňa napadla administráciu a redakciu nášho časopisu, nábytok, knihy, kartotéky zčiastky demolovala, zčiastky rozmetala úplne. Následkom tohoto sme mali stámilionové škody a tu, pánovia, hoci prepadnutie sa stalo za bieleho dňa, hoci sa ho množstvo lúzy zúčastnilo, predsa naše bezpečnostné orgány viníka zase nezistily, ba za učinené stámilionové naše škody ani haliera nám nebolo dané od vlády, trebaže máme na to morálny nárok a vláda je k tomu zaviazaaá, či mala vedomosť o prepadnutí alebo nie, jednoducho preto, že má takto netečné bezpečnostné orgány, že nedoviedly vypátrať vinníkov.

Lež ani táto rana nepomohla. Nedostanúc žiadnej náhrady za učinenú škodu, národ sám sa odanil. Z dobrovoľných sbierok nasbieralo sa ¹/₂ mil. Kč tlačového fondu a náš deník ďalej mohol vychádzať.

Keď sa takto nepodarilo zničiť našu tlač, bol učinený nemravný výpad na mužov, potažne na česť predprevratových slovenských národných pracovníkov len preto, že nezapreli svoju minulosť, ale za slovenskú národnú vec chceli pracovať na tej linii ako pred prevratom. Isté podplatené individuum, Srb Dimitrijevič, v pamfletoch povláčil kde ktorého národného slovenského pracovníka, česť ich zhanobil, zuril po Slovensku v pravom slova smysle a nepodarilo sá nám zistiť priamo, kto stál za týmto človekom, za týmto podkúpeným individuom. Predsa z osobnej skúsenosti viem, mám nezvratné indicie, že museli to byť páni velmi vplyvní. Ja sám totižto bol som prinútený zažalovať ho, brnenský krajský súd pre pomluvu ho odsúdil na 2 mesiace väzenia; ovšem keď sa stal výrok právoplatný, exekvovať ho nebolo možné, lebo to podplatené individuum medzitým utieklo z republiky.

Lež asi za pol roku vrátil sa, ja som ihneď skrze svojho pravotára patričný súd na to upozornil, leč s exekúciou výroku sa otáľalo, až Dimitrievič znova opustil našu republiku. Museli teda za ním stáť tí páni, ktorých vplyv sahal až nad nestrannosť súdu.

Takýmito mravne závadnými prostriedkami a zbraňami bojuje sa proti myšlienke autonomie Slovenska. Okrem týchto hrubých, veľkého štýlu nemravných zbraní viem však vypočítať celé množstvo, ako plejady, drobnejších vecí, ktorých mravná hodnota však nestojí za týmito, čo som práve uviedol. Je všeobecne známe, že od prvopočiatku a až dosiaľ mnohí Slováci sú od úradov odbíjaní s tým odôvodnením, že nemajú kvalifikáciu. Pekná vec! Lež ako sa to srovnáva s tým, že mnohí českí úradníci sú aplikovaní, hoci tiež nemajú kvalifikáciu?

Pred niekoľko rokmi som predložil tvári celého parlamentu jedon už razítkom prerovského gymnázia opatrený formulár, ktorý bol aj opatrený už podpisami niektorých profesorov. Bolo treba len vpísať do tohoto formulára meno a známky predmetov a bolo maturitné svedectvo hotové. A prosím, takéto formuláre kolovaly medzi českými exponovanými úradníkmi. (Sen. Nentvich: To byste mal dokázať osobne!) Však ja som ukázal.

Na základe mnou predostretého formulára pán ministersky radca dr Boboka z ministerstva vnútra, ktorému som ho odovzdal, stopovaI v tej veci a zistil, že v istom čase prerovské gymnázium áno užívalo takýchto formulárov, malo to isté razítko a tých istých profesorov, ktorí boli na tom podpísaní - ale ďalej sa neišlo, viníci neboli zistení. Ale nie je na tom dosť.

I v najnovšom čase bolo zistené nado všetku pochybnosť, že až dvaja českí exponovaní úradníci na Slovensku neoprávnene užívali titulu inženiera. (Sen. Nentvich: Áno, áno, také podvody sa staly!) A na základe týchto skúseností naša strana už opätovne žiadala a navrhovala, aby bola sriadená nestranná komisia, ktorá by preskúmala pravdivosť kvalifikácie českých exponovaných úradníkov na Slovensku. Nebola sriadená takáto komisia. My sme teda oprávnení povedať, že skutočne v o slovenských úradoch sedia českí exponovaní úradníci bez kvalifikácie a kvalifikovaní Slováci sú odbíjaní. (Sen. Nentvich: To nie je pravda!) Zriaďte tú komisin, nech dokáže, je-li to pravda, či nie. (Sen. Nentvich: Hovoríte o mravnosti a tohle sa srovnáva s vášmi mravnostními zásadami?)

Podobne v parlamente som dokázal dokumentárne, že za starostovania Čecha Šebastu v Nitre rímskokatolícka ľudová škola bola soštátnená jedine a výlučne antidatovaním a falšovaním zápisnice zastupiteľstva mestského, ale nič sa nestalo. Zrejme to dokazuje, že úradu záležalo na tom, aby bola škola soštátnená, lebo vo štátnej škole sa lahčie čeští. Práve pre túto istú myšlienku dejú sa veci aj ináč mravne neprípustné. Nepodvratiteľne známou a pravdivoaz vecou je, že vláda na učiteľských preparandiách na Slovensku zaviedla numerus clausus a podivná náhoda, ešte aj takto veľmi omedzený počet žiakov zaplnený býva na Slovensku asi od poloviny českými žiaky, takže Slovák len vo veľmi malom a nepatrnom počte môže sa stať učiteľom. Následok toho je samozrejme nedostatok kvalifikovaných síl na Slovensku. A tu vláda, odvolávajúc sa práve na tento ňou zavinený nedostatok kvalifikovaných síl učiteľských, nasadzuje na Slovensko čím viac českých učiteľov, zrejme za tým cieľom, aby češtili slovenské deti. (Sen. Nentvich: V minulej vláde ste mali vliv, prečo ste to nerobili?) Robili sme poriadok, ale nepodarilo sa nám to. Sám váš národny učiteľ Komenský vo svojom diele >Škola pansofika< výslovne nalieha na to, že neslobodno učiteľa do inej krajiny od inuď brať, že krajina vlastnými silami si má pomôcť, ale vy máte chvály Komenského plné ústa, ale zásad sa nedržíte.