Je však další otázkou nyní, zda pro tyto funkce po stránce národního hospodářství v naší státní správě není veřejných zaměstnanců málo, či hodně. Ve veřejnosti ozývají se neustále hlasy, že je jich příliš mnoho.
Ale dnes nelze naprosto nic positivního tvrditi. Státní správa nemá do dnešního dne ani spolehlivé statistiky o jejich počtu. Úřední statistiky diferují až i o 70 tisíc. Teprve poslední dobou stále přesněji zjišťuje se počet veřejných zaměstnanců placených státní pokladnou.
>Statistický Obzor< podle usnesení mezinárodního ústavu statistického počíná uveřejňovati výsledky tohoto, zjišťování, ale zdůrazňuje, že by mechanické úsudky bez důkladného rozboru vedly k nesprávným závěrům.
U nás je pouze jedno jisto, srovnáváme-li naše poměry s cizinou, že naše občanstvo žádá po státu příliš mnoho úkonů, pro něž pak přirozeně musíme míti větší správní aparát, nežli jaký má cizina, kde těchto potřeb veřejnosti není. Nebude pochyby o tom, vzhledem k tomu, co jsem již řekl dříve, že z počtu veřejných zaměstnanců sluší vyučiti jistě zaměstnance státních podniků. Zejména zaměstnance železniční, jichž je největší počet. U nás jsou veškeré železnice státní, v cizině z převážné většiny jsou železnice v rukách soukromých. Zde bude potřebí docela jiného měřítka. Buď tyto zaměstnance eliminovati, nebo k zaměstnancům veřejným v cizích státech připočítati i zaměstnance soukromých drah. Ale bude-li srovnáván i tento počet, pak je potřebí srovnávati spravedlivě, přihlížeti totiž k našim a cizím technickým zařízením, k terénu u nás a v cizině a podobně, to jen příkladem. Jinak sluší vědecky zkoumati, zda struktura naší veřejné administrativy je snad neracionelní, nebo výkonnost našeho zaměstnanectva snad menší, než jinde. Ale znova opakuji: srovnávati spravedlivě a ne pouze podle předsudků jednotlivců. Vůbec bez 'bedlivého a vědeckého srovnávání pronášeti úsudky a kritiky je nespravedlivé, odvážné, tendenční, ba mnohdy i stranicko-demagogické.
Problém reorganisace a racionalisace státní administrativy a restrikce je čistě vědecký a také velice obtížný. Po jedné stránce správně jej chápe ministr financí Trapl, když říká, že je to problém, jenž může býti řešen jen úřad od úřadu, čili problém studia práce.
Sluší však doplniti, že není to jen problém úsporný, nýbrž i problém svrchovaně sociální, jak již naznačil i sám dr Kramář svého času.
Problému toho všímají si i veřejní zaměstnanci sami. Příkladem uvádím spis Ed. Chudoby >Základní směrnice novodobého národního hospodářství se zřetelem k otázkám sociálním zaměstnanců a drobných stavů v naší republice.< V něm uvádí, že reforma veřejné správy souvisí úzce s úpravou celého našeho hospodářství s náležitým respektováním dělby lidské práce intelektuálů, jež musí býti náležitě chráněna a plně za jištěna pro nutnou obživu.
S problémem racionalisace těsně souvisí řešení sociální otázky naší přečetné inteligence a zároveň otázka naprostého odpolitisování veřejné správy.
Varuji však, aby tato otázka byla řešena čistě mechanicky, jako byla řešena restrikce veřejných zaměstnanců zákonem č. 286/24, neboť takový postup přinese jenom škodu a zkázu i státní pokladně.
K tehdejší restrikci zákonem nařízené je zajímavo připomenouti, že téhož r. 1324 ministerstvo financí vydalo v květnu přísný zákaz předčasného pensionování, prohlašujíc tento postup za přímé poškozování státní pokladny. A hle, za 7 měsíců téhož roku bylo Národnímu shromáždění doporučeno toto poškozování státní pokladny jako úsporné opatření nezbytné prý právě v zájmu správy státní pokladny.
Důsledek byl: ohromná břemena pensijní, uvalená na státní pokladnu a konec konců i podle prohlášení nejkompetentnějších činitelů vládních měli jsme za nedlouhý čas po restrikci státních zaměstnanců více, nežli před ní.
Kritisujeme-li osobní vydání ve státní správě a ve státních podnicích, je potřebí, abychom si byli plně vědomi národohospodářského významu veřejných zaměstnanců. Je potřebí si uvědomiti, že veřejní zaměstnanci se svými rodinami činí velmi veliké procento konsumentů, kteří vedle dělnictva a soukromého zaměstnanectva jsou největšími spotřebiteli našeho drobné o živnostnictva a obchodnictva a tím také nepřímo našich zemědělců.
Lze proto velmi těžko pochopiti, že jedna část politické representace těchto vrstev má tak malé pochopení pro hospodářský a sociální problém veřejných zaměstnanců, když právě tyto vrstvy z největší části jsou odkázány i na nákupní sílu a možnost těchto zaměstnanců.
Veřejní zaměstnanci jsou však velmi důležitými plátci daní. Je zajímavým zjevem, že veřejní zaměstnanci vedle ostatních zaměstnanců ve služebním poměru jsou podle statistiky důchodové daně největšími poplatníky a tudíž boháči v republice, jejichž čistý důchod přiznaný k vyměření důchodové daně je největší.
Podle této statistiky připadá na jednoho poplatníka průměrný čistý příjem 21.573 Kč. Na jednoho obyvatele výdělečně činného 4.276 Kč. Zajímavo je nyní, jak čistý důchod je rozdělen podle průměru na jednotlivce těch oněch vrstev obyvatelstva. Tak na důchod z budov připadá na jednoho příjemce ročně 1.034 Kč, na příjemce z kapitálu ročně
3.937 Kč, na jednoho příjemce z pozemků. 11.151 Kč, na jednoho příjemce z výdělečných podnikání a zaměstnání 19.379 Kč a konečně na jednoho příjemce z důchodu ze služebního poměru 23.818 Kč. Z toho by vyplývalo, že největšími důchodci v republice jsou zaměstnanci ve služebním poměru, a přece vidíme kolem sebe opak.
Tento zkřivený statistický obra z je možný jen proto, že zaměstnancům ať veřejným, ať soukromým, zdaňuje se veškerý důchod, tito zaměstnanci nemohou ze svých příjmů zaměstnaneckých zatajiti ani haléře. Ale z této statistiky také vyplývá, že ostatní plátci důchodové daně přiznávají jako čistý příjem, pouze to, co jim zbývá po úhradě všech životních, hospodářských i sociálních potřeb.
Z toho také vyplývá, že veřejní a soukromí zaměstnanci jsou poměrně důchodovou daní nejvíce zatížení a že ze svých skutečných příjmů platí nepoměrně vyšší procento, nežli příslušníci kterýchkoliv vrstev obyvatelstva.
Vedle toho vybírání této daně je pro státní pokladnu nejsnadnější, je spojena s nejmenším nákladem, nedoplatků vůbec není, poněvadž jsou vybírány tyto daně přímo zaměstnavateli a měsíčně státní pokladně odváděny. Také tito zaměstnanci mají nejvíce přeplatků daní za státní pokladnou, které se jim však velmi zvolna vracejí.
Naproti tomu ostatní vrstvy obyvatelstva podle poslední účetní uzávěrky dluhují za rok 1930 státní pokladně za daně více nežli půl páté miliardy Kč.
Je potřebí, aby si veřejnost lépe a bedlivěji všímala veřejných zaměstnanců i po této stránce, nejen po stránce, kolik státní správa na ně vydává.
S problémem ekonomisace státní správy bývá v určitých vrstvách spojován i problém: odpragmatisovaní veřejných zaměstnanců a unifikace sociálního pojištění se sociálním pojištěním soukromých zaměstnanců.
Nevíme, kdo za těmito snahami stojí. Ale ty snahy skutečně tady jsou a jsou dokonce podepírány i obsáhlými teoretickými studiemi právními. Neupírám teoreticky vědeckého podkladu takovým studiím. Ostatně odborná kritika je věcí právní vědy. Jinak však na věc je hleděti, máme-li na mysli praktickou její stránku a její důsledky ve státním životě a veřejném vůbec. Po této stránce jest oněmi činiteli postupováno opatrně, což je přirozeno, jelikož přímočárné a naprosté odpragmatisování ihned by zburcovalo celou veřejnost.
Bylo započato podniky. Do vládního nařízení č. 15/27, upravujícího některé právní poměry železničních zaměstnanců, bylo hned do § 1 vpleteno ustanovení, že na soukromoprávní povaze služebního poměru zaměstnanců čsl. stát. drah se tímto nařízením ničeho nemění. Konstatuji, že až do tohoto vládního nařízení nikde ve služebním řádu pro železniční zaměstnance nebylo nic podobného uvedeno o ryze soukromoprávním poměru těchto zaměstnanců. To je v tomto nařízení po prvé a novum. Pro zaměstnance státních lesů a statků, z nichž značná část byla v poměru pragmatikálním, byl vydán služební řád pouhým usnesením ministerské rady. Pro budoucí zaměstnance státních bání a hutí rozhodují již jen individuelní služební směrnice. Tak se parlamentu ponenáhlu odnímá právo zasahovati do sociálních a právní poměrů těchto zaměstnanců a toto právo přenáší se na vládu nebo na ministerstvo. Tím připravuje se a usnadňuje možnost, aby se v příštích dobách tento poměr služební, jenž přece ještě dosud je rázu alespoň trochu kvasipragmatikálního, pouhým usnesením vlády nebo pouhým nařízením příslušného ministerstva, přeměnil na poměr čistě soukromoprávní.
S těmito snahami ruku v ruce jdou snahy, aby bylo nejprve unifikováno sociální pojištění, hlavně pensijní, všech veřejných zaměstnanců a pak aby bylo převedeno na podklad, na němž je vybudováno pensijní pojištění zaměstnanců soukromých, které hlavně pro zaměstnance vyšších služeb je málo výhodné.
Přehlíží se, že u veřejných zaměstnanců právní a platové poměry svou neměnitelností a nezávislostí na konjunktuře státní pokladny byly charakteristickým znakem tohoto veřejnoprávního poměru vedle dokonalejšího pensijního opatření. Tato trvalost právního poměru a lepšího pensijního opatření byla náhradou za určitou strnulost a nehybnost příjmů.
Pro praktickou potřebu jak státní administrativ, která musí míti svou kontinuitu, ta i pro pocit bezpečnosti a správnosti státních úkonů pro veřejnost tento trvalý právní poměr veřejných zaměstnanců je nesmírné důležitosti.
Kdyby veřejní zaměstnanci byli převedeni do ryze soukromoprávní poměru k státu a stali se tak závislými na náhodné konstelaci vládní, znamenalo by to, že by veřejní zaměstnanci přišli do naprosté závislosti politických stran, že rozhodování dálo by se v intencích vládnoucích politických stran, a nikoli podle práva a spravedlnosti. Tím byla by ohrožena a otřesena veřejná právní bezpečnost. Stal by se opak toho, co naznačil pan ministerský předseda, že totiž veřejné úřady a instituce sloužící veřejnosti musí býti odpolitisovány.
Takový systém byl kdysi v některých balkánských státech a byl již po většině dávno zrušen, když se poznalo jeho vážné nebezpečí pro veřejnou administrativu i pro občanstvo. Byl to systém, jeho hlavním znakem byl >bakšiš<. Myslím, že by veřejnost první na takový systém velmi těžce doplatila.
Je proto jak v zájmu státu, tak všeho občanstva všechny podobné pokusy na přeměnu právního poměru veřejných zaměstnanců co nejenergičtěji odmítnouti. Stát náš obklopený četnými nepřáteli naší republiky, podobný pokus by sotva vydržel.
Ministerstvo sociální péče podalo návrh osnovy na zřízení komor spotřeby a práce. Komory by zahrnovaly jednak dělnictvo, jednak soukromé zaměstnance vesměs a také i veřejné zaměstnance. Jak vláda zamýšlí, aspoň podle předloženého návrhu, dělníci a soukromí zaměstnanci byli by členy komor podle zákona, veřejní zaměstnanci byli by do nich zařaděni pouze na podkladě vlád. nařízení.
Rozdělení těchto zaměstnanců na sekce a zastoupení jejich, jak návrh vyžaduje, není ani spravedlivé, ani účelné.
S tohoto hlediska musím prohlásiti, že tato společná instituce nemohla by naprosto vyhověti zájmům veřejných zaměstnanců a nevyhovovala by ani tenkráte, kdyby osnova byla snad ve prospěch veřejných zaměstnanců zlepšena.
Musím trvati na návrhu, který podala již svého času moje strana, aby totiž byly zřízeny samostatné komory úřednicko-zřízenecké veřejných zaměstnanců. To jest jediný možný způsob, který by veřejným zaměstnancům zaručoval bezpodmínečnou spoluúčast při řešení všech státně-zaměstnaneckých otázek.
I pracovní soudy pro zaměstnance v soukromoprávním služebním poměru byly již konstituovány. Rozhodčí pracovní soudy jistě velmi zlevní domáhání se práva u těchto zaměstnanců. Nelze však pochopiti, proč z působnosti tohoto zákona byli vyňati zaměstnanci státních podniků a snad i státní administrativy, pokud jejich právní poměr je rovněž rázu soukromého. Snad bylo zamýšleno dáti tomuto soukromoprávnímu poměru ve službě státní, ať administrativní, či podnikové, zvláštní charakter, snad kvasipragmatikální. Co bylo by potřebí jen vítati.
Ale rozhodně je trvati na tom, aby nepragmatikálním zaměstnancům bylo zlevněno a usnadněno domáhati se svých práv. Dosavadní postup, kdy zejména u podnikového úřednictva je voliti cestu řádných soudů, kdy spor při odvoláních projde všemi instancemi až k nejvyššímu soudu, což je cesta jednak zdlouhavá, jednak nákladná, nelze nadále schvalovati. Je nezbytně potřebí, aby i u těchto státních zaměstnanců našla se taková forma, která by byla účinnější a levnější. To by se mohlo státi jedině tím, že by i pro tyto veřejné zaměstnance byly zřízeny rozhodčí soudy, skládající se z odborníků, které by pak zaručovaly jednak správnější rozhodování, jedna k rychlejší, a hlavně nepoměrně levnější.
Musím nyní přistoupiti k srovnávání platů veřejných zaměstnanců u nás
s platy veřejných zaměstnanců v cizině. Jistě je to velmi důležitý problém a otázka velmi významná.
Velmi často se poukazuje jak ve veřejnosti, tak i při rozličných vládních projevech na to, že platy veřejných zaměstnanců v důsledku hospodářských krisí byly všude sníženy, a to mnohdy i velmi podstatně, a že tudíž v zájmu rovnováhy státního hospodářství je potřebí, abychom drželi krok s cizinou. Východiskem pro podobné snahy může býti jenom pečlivá odborná studie, jaké výše dosahují průměrné platy u nás a v jakém poměru jsou tyto platy k drahotnímu indexu u nás i v cizině.
Je demagogické, jestliže se poukazuje, že tam neb onde byly platy sníženy a nenapíše se nebo nevysloví, kolik platy tam činily, v jakém poměru byly k drahotě a kolik zaměstnancům v cizině po snížení ještě zbylo.
Pokus o podobné odborné zpracování učinil svého času >Prager Tagblatt<, který na jedné straně srovnával platy veřejných a soukromých zaměstnanců u nás v Praze, Berlíně, Moskvě a New Yorku a vedle toho přinesl i ceník všech životních potřeb v těchto městech. Již z těchto srovnávacích tabulek možno konstatovati, že mimo Moskvu platy inteligence jsou všude vyšší, kdežto v Moskvě vyšší jsou platy kategorií nižších. Je také pravda, že v těchto cizích místech životní náklady jsou vyšší. Ale srovnáváme-li nákupní hodnotu platu úředníka v cizině, lehce seznáme, že tato hodnota je řece jen nepoměrně vyšší, nežli hodnota našich platů, třebaže životní náklady u nás jsou o něco nižší. (Předsednictví převzal místopředseda Trčka.) Vědecky přímo se touto otázkou zabývá učitel Fikar ve své studii >Služební příjmy učitelstva národních škol v Čsl. a v ostatních evropských státech. <
Poněvadž platy učitelstva jsou vybudovány na stejném podkladě jako platy úřednictva, možno této srovnávací studie použíti a aplikovati jí i na poměry úřednické. Učitel Fikar zjišťuje směnnou hodnotu, kterou mají služební příjmy učitelů v cizině a u nás. Doposud ve své studii propočítal platy učitelstva v Německu a v témže sešitu zabýval se ještě platovými poměry učitelstva v Belgii. Kdyby tato práce nebyla tak seriosně založena, nebylo by ani možno resultátům,této srovnávací studie věřiti. Pro nás je to přímo pohádka. Tak na př. v Belgii národní učitel téhož stupně, jako náš učitel, má plat průměrně vyšší o 16 až 40 tisíc Kč ročně. Ale i plat německého učitele na př. v Hamburku je podle své směnné hodnoty - nákupní síly - průměrně o 4 až skoro o 9 tisíc Kč ročně větší.
Ptám se tudíž plným právem, co bylo a je důvodem v naší republice, že platy našich veřejných zaměstnanců jsou tak nepoměrně nízké? Srovnávací studie Fikarova týká se dvou států, a to státu vítězného a státu poraženého, státu, kterému byla uložena vysoká reparační břemena. A právě nedávno zažili jsme rozruch v mezinárodním finančnictví náznakem Německa, že mu nebude ani možno dostáti svým reparačním povinnostem.
A když nyní srovnám prohlášení pana ministra zahraničí dr Beneše, v němž veřejně tvrdil, že hospodářská situace našeho státu je poměrně lepší nežli v cizině, a když totéž bylo prohlašováno i z jiných nejkompetentnějších míst, pak věru je těžko nalézti rozumný a přístupný důvod pro to, proč naše republika přes své dřívější skvělé hospodářské konjunktury platila své veřejné zaměstnance tak nepoměrně hluboko pod úrovní platů mezinárodních? Proč vláda dnes, kdy nákupní hodnota platů našich veřejných zaměstnanců je stále ještě daleko za nákupní hodnotou platů jiných států, nejprve sahá za účelem sanace státních financí na platy veřejných zaměstnanců, ani se takřka nepokusivši k těmto platebním povinnostem přitáhnouti dříve vrstvy finančně i hospodářsky velmi silné? Je spravedlivo, aby veřejným zaměstnancům bylo uloženo břemeno 200 mil. Kč na prospěch státních financí, ačkoli veřejní zaměstnanci činí i se svými rodinami asi 1/14 veškerého obyvatelstva v republice? A když této vrstvě obyvatelstva jest uloženo tak veliké břemeno, ptám se, kdy a jaké břemeno bude uloženo vrstvám kapitálově nejsilnějším a v jakém poměru bude toto břemeno k břemeni vloženému na veřejné zaměstnance?
I o úsporách na státních zaměstnancích musím promluviti. Vedle úspory, která vyplývá z omezené výplaty vánočního příspěvku, přicházejí v rozpočtu ještě další úspory z jejich pravidelného příjmu, zaručeného zákonem. Je to především úspora, vyplývající ze zvýšeného interkaláru. Dosavadní úspory interkalární byly v rozpočtech preliminovány 2%, nyní je tato úspora zvýšena na 5%. To znamená, že u zaměstnanectva pragmatikálního tato úspora bude činiti přes 200 mil. Kč a zaměstnanců podnikových nejméně 220 mil. Kč.
I když uznávám, že technicky není možno ihned uvolněné místo obsaditi a že podle zákona povýšení může se díti v termínech čtvrtletních a že tudíž stán může počítati s určitými interkalárními úsporami, je přece 5% interkalár zařaděný do rozpočtu na příští rok další restrikcí platovou, která postihuje veřejné, resp. státní zaměstnance. Tuto zvýšenou úsporu možno plným právem odhadnouti na 250 mil. Kč.
Ale srovnáváme-li dále rozpočty s účetní uzávěrkou, shledáváme, že v některých ministerstvech úspory v rozpočtených výdajích osobních činí až 10% rozpočtené částky. Poněvadž rozpočty jsou budovány na podkladě systemisace, znamenají tyto úspory další omezení zaručených platů veřejných zaměstnanců.
Jestliže pak připočítáme efekty právě navržených nových úsporných opatření stát. finanční správy, jako je zvýšeni důchodové, daně a snížení platů 1. a 2. plat. stupnice, možno říci, že tato opatření, jakož i snížení vánočního přídavku a interkalární úspory, které jdou nad běžnou míru potřeby, budou úhrnem činiti 500 mil. Kč. To ve skutečnosti znamená, že platy veřejných zaměstnanci státních budou sníženy průměrně asi o 6%.
Chtě bych říci několik slov, a to nikoli demagogicky. Ať vezme každý tužku a vypočítá si to.
Uvážíme-li, že po veškerou dobu trvání republiky platy veřejných státních zaměstnanců byly průměrně valorisovány pouze šestinásobkem a uvážíme-li, že průměrný koeficient drahotní za třináctiletého trvání republiky byl devítinásobek a jestliže činily průměrné osobní výdaje na státní a podnikové zaměstnanectvo asi průměrně 9 miliard Kč, pak sluší zdůrazniti. Že stát uspořil každoročně na veřejných svých zaměstnancích nejméně po 3 miliardách Kč, čili minimálně počítáno za posledních 10 let asi 30 miliard Kč.
Myslím tudíž, že veřejní zaměstnanci přinesli jak na prospěch konsolidace státních financí, tak i na prospěch celkového hospodářství v republice oběť tak značnou, že nedá se ani srovnávati s obětmi kterékoli jiné vrstvu obyvatelstva. Ba možno tvrditi, že právě tato nesmírná obět, kterou přinesli veřejní zaměstnanci, byla příčinou, že se naše republika z poválečných hospodářských zmatků tak rychle zotavila, že tak rychle přivedla své hospodářství do pořádku a že jenom tato opět je příčinou, že republika doposud byla stranou všech hospodářských zmatků, které postihly i hospodářský nejsilnější stá ty, jak o na příklad Anglii. Proto pokládám za nespravedlivé, že po všech těchto obětech, které po léta byly ukládány veřejným státním zaměstnancům, dnes veřejní státní zaměstnanci jsou první postiženi a že jsou postiženi tak značným břemenem téměř půl miliardy Kč.
Z úsporných příčin mluví se také o reorganisaci státní správy. O ní promluvil jsem již dříve. Na těchto místech připojuji pouze to, bude-li skutečně provedena, že bude nezbytné, dosavadní platový zákon změniti s jeho podstatě, že konečně pak platy veřejných zaměstnanců budou museti odpovídati cenové hladině životních potřeb a že existenční minimum veřejných zaměstnanců bude potřebí zaručiti automatikou, která jedině zabezpečuje jistotu, že žádnými postranními prostředky nebude minimum jejich příjmů snižováno.
Osobní vydání v rozpočtu musí býti také probrána několika slovy.
Státní rozpočet na rok 1932 má celková vydání 9.318,708.660 Kč. Z toho činí osobní vydání 4.063,619.000 Kč. V těchto osobních vydáních jsou zahrnuta také pensijní vydání, která činí 881,122.800 Kč. Je tudíž poměr osobních vydání k věcným 44: 56.
Ze soukromého podnikání víme, že úhrn osobních vydání pohybuje se mezi 39 až 44% celkového vydání a to, výslovně podotýkám, bez pensijních plateb. Nemůže tudíž nikdo tvrditi, že ve státním rozpočtu personální vydání jsou k ostatním vydáním neúměrná.
Ale i těchto 44% osobních vydání z celkového rozpočtu jest jenom zdánlivé. Tato osobní vydání sluší snížiti o příjem pensijních příspěvků placených zaměstnanci, který na rozpočtový rok 1932 činí 100,141.200.- Kč. Po odečtení tohoto příjmu snižuje se procento osobních vydání z celkového rozpočtu na 421/2 %.
Odečteme-li pak ještě pravidelné další personální úspory, které se vždy objevují v účetních uzávěrkách a které činily podle poslední účetní uzávěrky přes 100 milionů Kč, shledáme, že se vydání osobní opět snižují asi na 41 %.
Ale probereme-li státní rozpočet v osobních výdajových položkách, shledáváme, že nelze všechna osobní vydání v rozpočtu uvedená počítati na státní administrativu. Do osobních vydání státní administrativy jsou započtena rozličná vydání, která se skutečnou administrativou nemají přímo nic společného a která by měla býti vedena jinde, poněvadž jsou buď přechodné povahy, jako osobní vydání pozemkového úřadu, nebo která jsou povahy sociální, jako rozpočet osobních vydání v min. sociální péče, zásobování lidu a zdravotnictví, nebo které mají ráz podpor, jako vydání ministerstva školství na kultus a konečně vydání na vládu a její kanceláře - president republiky, zákonodárné sbory, předsednictvo ministerské rady a ministři -. Úhrn těchto osobních vydání činí okrouhle 283 milionů Kč. Odečteme-li pak tato osobní vydání, pak zbývá nám na skutečnou administrativu pouhých 38 % z celkového vydání. Tu úhrnné procento osobních vydání státní administrativy klesá nám již pod nejmenší míru osobních vydání v soukromém podnikání.
Při tom sluší ještě uvážiti, že státní administrativa má:charakter čistě osobní a že věcná vydání státní správy sluší rozděliti na dvě části, a to na částku, která je v přímém spojení s vedením administrativy a na částku, která spadá na jiné úkoly státní.
Máme-li na mysli tuto strukturu rozpočtovou, pak za všech okolností měla by vlastně ve státních vydáních osobní vydání býti větší nežli vydání věcná. To jen mimochodem.
Je pak ještě další otázkou zda celé vysoké břemeno pensijní sluší bráti v úvahu, jakožto osobní vydání na státní administrativu. Pokud je mi známo z rozpočtů bývalé monarchie, nebylo nikdy státní břemeno pensijní tak nepoměrně vysoké v osobním rozpočtu, aby činilo, jako u nás, téměř 25% osobních vydání. Pensijní příspěvky bývaly nižší, a přesto pravidelně příjem z pensijních příspěvky státního zaměstnanectva, úroky z pensijních fondů, a stejná platba státní pokladny stačily, ba mnohdy i převyšovaly skutečné pensijní platby. Toto ovšem platí pro podniky, zejména železnice, jestliže u nás pensijní platby dosahují této nepoměrné výše, sluší poukázati na to, že tento zjev je povahy přechodné, že není jeho příčinou, jak by se zdálo, příliš vysoká výměra pensijní, nýbrž, že vyplývá z příčin docela jiných.
Nehledíme-li ani na valutární rozdíly mezi pensemi předválečnými a pensemi poválečnými, musíme si uvědomiti, že republika převzala platby pensí veškerým pensistům, kteří měli státní příslušnost v hranicích dnešní republiky a že právě procento těchto pensistů bylo nepoměrně vyšší, nežli by na republiku z bývalé monarchie mělo připadnouti podle počtu obyvatelstva. Je to zjev docela přirozený, poněvadž největší procento rakouské byrokracie pocházelo ze zemí českých, jakožto zemí, které měly v důsledku své vyšší vzdělanostní vyspělosti největší procento inteligence nižší i vyšší, schopné zastávati úkoly veřejné administrativy.
Další příčina vysokých pensijních vydání je škodlivý důsledek naprosto nepromyšlené restrikce personálu, která byla provedena zcela mechanicky, aniž předcházela reorganisace správy. Vedle toho bylo potřebí po převratu pensionovati velmi mnoho nespolehlivých zaměstnanců, velmi mnoho zaměstnanců, kteří neměli vůli osvojiti si státní řeč, a mnoho jich z toho důvodu odešlo dobrovolně. Tím ovšem počet pensisty nepoměrně vzrostl.
Proto soudím, že není správno počítati do čistě administrativních vydání celé břemeno pensijní, nýbrž pouze jeho část, snad asi polovinu - přesné statistiky nemáme, abychom mohli srovnati, kolik vlastně pensistů by připadlo na naši republiku. Pak by se snížilo osobní vydání na částku asi 3 miliardy 200 milionů a procento skutečných čistých osobních vydání ve státní administrativě celkového rozpočten činilo by pouze 331/2 %.
Jestliže již dříve jsem uvedl, že osobní vydání státního rozpočtu i s pensijními platy činí daleko méně, nežli osobní vydání v soukromých podnicích, a vezmu-li v úvahu, co jsem řeklo pensijních platbách vůbec, pak jistě každý přizná, že osobní vydání státní administrativy jsou nepoměrně nízká, a že právě tato nízká vydání již sama o sobě prokazují to, co bylo zjištěno srovnáváním platů našich zaměstnanců státních s platy zaměstnanců v jiných státech, že jsme totiž státem, který svým zaměstnancům nejméně platí.
O státních podnicích musíme zde také něco říci. Úhrnný rozpočet vydání u státních podniků činí 8.997,734.960.Kč, zahrneme-li v to i státní příspěvek. Z toho činí osobní vydání 4.346,706.220 Kč. I v těchto osobních vydáních zahrnuta jsou vydání pensijní, činící 1.037 mil. 811.400 Kč.
Od těchto vydání sluší odečísti pří jem pensijních příspěvků, který činí 146 mil. 603.000 Kč. Rovněž sluší odečísti pravidelné personální úspory, které činí asi 120 milionů, čímž sníží se nám skutečná personální vydání asi na 4.080,000.000 Kč.
Po těchto opravách činí osobní vydání v podnikovém rozpočtu asi 45 %, což vzhledem k tomu, že je to obchodní podnik, není přehnané, a tudíž veškeré námitky proti drahé režii jsou nesprávné. Tu přichází v úvahu, že velmi veliký počet zaměstnanců odešel do pense dobrovolně při převzetí úst.-tepl., buštěhr. a košicko-bohumínské dráhy z důvodů jazykových i jiných. Odečtěme-li tudíž asi polovinu těchto vydání pensijních, která by měla býti vedena na jiném účtu, pak skutečná osobní vydání u státních podniků činí asi 39 a 1/2 %, čili i tato vydání osobní jsou pod průměrem osobních vydání v soukromých podnicích.
Při tom sluní míti na paměti, že celkové hospodářství podniků, jak se nám jeví ve státních rozpočtech, neodpovídá skutečnostem.
Pokud podnikového hospodářství se týče, je možno za příklad v zíti podnik železniční. Podle zákona o obchodním vedení státních podniků, nebylo sledováno jenom, aby podniky státní byly vedeny v duchu obchodních zásahy třebaže s určitými omezeními, které vyplývají specielně u železnic a pošt z jejich veřejné povahy, nýbrž aby byla také zajištěna jejich skutečná rentabilita. Podle rozpočtové reformy Englišovy, státní podniky mají proto své zvláštní rozpočty a své zvláštní bilancování. Ale přes tuto reformu u nelze říci, že by si občan republiky mohl podle rozpočtu nebo podle účetní uzávěrky učiniti obraz o prosperitě podniku. Jednak rozpočtové položky se vzájemně prolínají s rozpočtem státním, tak na příklad stát ze svých příjmů platí podle zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 287 Sb. z. a n., na pense železničních a poštovních zaměstnanců 31,700 Kč.