Slávny senát! My žijeme v dobe protív a kompromisov, v ktore nové hospodárske formy ešte nenadobudly definitívne zralej formy, kým staré nebolo možno ešte z hospodárskeho procesu odstrániť. Je isté, že vývoj budúcnosti pôjde v medzinárodných veľkých cenových a produkčných dohodách. Práve tak ako Hoover, Laval, Brünning sa dohodli, práve ako to komíté nemecké a francúzske sa práve teraz dohoduje. Potrebujeme Chadbournovcov na reglementovanie každého druhu výroby. Doviesť do súladu túto novú etapu so súdobými sociálnymi otázkami, na pr. pri karteloch, a toto bude aj hlavný úkol zákonodarných sborov, lebo pamätujem sa, keď som bol v Ženeve, tak vždy jasnejšie mi prišlo k vedomiu jedno, že národy a spoločenské triedy darmo čakajú vonkajšiu pomoc. Nútno si predovšetkým sám pomôcť z vlastnej sily, univerzálnych liekov nieto, zázraky sa viac nerobia, ako sam pred tým spomenul, alchymisti vymreli. Spoločnosť národov neprijde k nám, aby pomohla robotníctvu, aby zdvihla ceny, aby zabezpečila odbyt, aby zvýšila blahobyt, ona ukazuje len smernice, tvorí len to stredisko, tú retortu, kde sa modernejšie myšlienky destilujú, aby ako významný konkretný destilát mohla ukazovať smernice, ktoré by maly nastúpiť vývoj sveta.

Táto veliká inštitúcia požehnane pracuje, odvrátila už vojny, vidíme, že Japonsko alebo Čína si recipročne nevypovedely válku. Pomáha, kde môže, ale na všetko nestačí, lebo bieda je velká a inde o mnoho väčšia než u nás. Keďže nám tedy neprijde nik pomáhať zvonku, musíme si pomôcť sami. Je istá vec, že duše sveta krčovite pridržiavajú sa ohniska, kde cítiť ešte niečo tepla a nádeje, krbu Sväzu národov, a tých veľkých myšlienok, ktoré donáša sebou už aj tradícia novej zeme, kde Sväz národov sídlí. Briand mal pravdu, keď riekol, že keby táto nádej, ktorá je sem sústredená, zlyhala, tak ovšem by duše klesly.

Bolo zaujímavé, keď som tam bol, že som zbadal skutočne, že najožehavejšie problémy boly otázka nezamestnanosti a odzbrojenia. Ja som žiadal v každom ohľade s pomocou nášho ministerstva zahraničných vecí, aby aj agrárne otázky vstúpily lepšie do popredia.

Centrálna Europa, kam patríme i my, trpí hlavne krízou zemedelskou. Dnes, keď rumunský sedliak musí dávať za 30 Kč pšenicu, tak je už ďaleko pod dumping cenami Ruska, tak je jeho kupná sila zéro, tak je jeho osud otroctvo a odvislosť. Roľník je tiež ten stav, ktorý nosí štruktúru spoločnosti, ten stav, ktorého blahobyt zmenšuje nezamestnanosť. Ten stav, ktorý donáša čerstvú krv do mest, ten, u kťorého sa stala mravnosť, práca stáročnou tradíciou. Prial by som si, aby agrárna otázka postavila sa viac do popredia, povedzme do reliefu, aby sa stala jedným z centrálnych problémov aj Sväzu národov.

Dnes už prekonaná je separatistická mienka, že každé odvetvie je pre seba. Sme spiatí, sme solidární.

Hájili jsme zdravú zásadu, ako nedávno spomenul posl. Staněk, že zemedelec nesmie byť posudzovaný len ako producent, ale že musí byť uviažované o zemedelcovi tiež ako o vyznamnom konzumentovi. Citeľným poklesom cenovým bolo naše zemedelstvo ukrátené o 1¹/₂ miliardy a tým značne podlomená jeho kúpna schopnosť. Tieto čiastky boly naraz stratene pre obchod a priemysel. Zvyšujú nezamestnanosť. Je to ten neščastný circulus vitiosus. Táto strata je tým citeľnejšia, že ostatné výrobné náklady, dane a iné dávky zostaly skoro na nezmenenej výške. Zemedelcovi nezostalo, než obmedziť čo najviac nákupy. To pocítily obchod a živnosti a najciteľnejšie priemysel. Naše zemedelstvo už po tri roky trpelo krízou cenovou. Pomer roľníctva k priemyslu bol a musí byť vždy a zostane kladným. Je treba prebudiť svedomie všetkých vrstiev.

Kultúrne a hospodárske pozdvihnutie nášho roľníctva je tá myšlienka, ktorá nás zduchovňuje. Čím skôr každá časť našej pospolitosti bude zrovna presiaknutá touto myšlienkou, tým skôr bude náš štát jedon celok. Touto myšlienkou nášho štátu musia byť syte saturované aj naše periferie. Nie vo šterilnej forme, ale v teplej láske a živej práci, ktorá by každému upovedomila naše veľké spoločné imanie.

Nie som priateľom nálad pesimistických, život sám tak mnoho tragedií nesie sebou. My Slováci sme viac citliví, podliehame ovšem silnejšie náladám, ale s radasťou vidím, že u mnohých našich ohľadom vývoja Slovenska počína prevahu dostávať duch súdnosti. Ale je to aj jediná možnosť, aby sa kolobeh a rytmus tvorivého ducha tepnami Slovenska zväčšil, aby zbudila sa etika zodpovednosti, ktorú sme ale my Slováci vzdor naším nedostatkom vždy cítili, ako to dokazujú Štefánik, Zoch, Blaho, ktorí živou krvou svojho srdca kropili ťažkú cestu svojej povinnosti.

Je nutno, aby vzbudila sa čo najvyššia výkonnosť ako východisko z tejto krízy. Len takto zveľadíme našu slovenskú vlasť. Čo je toto Slovensko? Vrchy, lesy, roviny, rieky, doliny, mestá a dediny. To Slovensko, čím je, stalo sa pred vojnou, slovenským človekom, slovenským duchom po vojne aj pomocou slávneho českého národa, čo vďačne spomínam. To nerní chudobná zem. A tým je bohatšia, čím je významnejšia duchom, hľbkou citu. Na tejto zemi visíme každým vláknom našej duše. Či nepovedaly keď bol tu Walker, starosta New Yorku, že dobrí sú vlastenci tí Slováci v Amerike, ale srdce ich je vždy a stálé v ich vlasti. Pred tým hovorilo sa, že štát vniká do hospodárstva. Dnes, ako to vidíme, je to opak, to do núdze donesené hospodárstvo nanucuje sa štátu, chce, aby štátom bolo podporované, preto má byť od neho aj kontrolované. Vôbec kontrola verejného života je nutná. Preto vítame nový bankový zákon.

Vláda musí mať smelosť riecť ľudu a každému pravdu do očí a musí túto smelosť mat ten, kto vládne. Ten, kto panuje, musí mať túto smelosť aj vtedy, keď ho chcú znemožniť. Lebo historia dáva doklad, že len ten maže národu skutočne poslúžiť, kto je vstave vzbudiť dôveru a tým spiace energie, a vždy riecť pravdu.

V tomto ohľade zasluhuje úctu náš ministerský predseda Udržal za jeho neobalené slová, a vďaka našej vlády, ktorej vzdávam vždy úplnú dôveru, a preto idem jej odhlasovať tento rozpočet.

V administratívnom ohľade u nás v budúcnosti vo vývoji nesmie panovať zásada meravého centralizmu, keďže sne my zásadne proti každému dualizmu. U nás ohľadom Slovenska a Podkapatskej Rusi musí panovať zásada múdreho, účelného jednotného, myslím pre celý štát, regionalizmu. Aj v Brne bojujú oproti meravému centralizmu.

Ďaľšie smernice sú pracovať a šetriť. Náš štát, vybudovaný na najzdravších hospodárskych a finančných základoch, nemusí sa ničoho v budúcnosti obávať. Štátny záujem musí víťaziť nad záujmom stavovským. Jedine takto donesieme problém materiálneho podnikania, ktorému vojna cele inakšie úkoly dala než pred tým, do súhlasu s demokratickým duchom poválečného vývoja. Takto potom bude vstave to, čo držím za hlavný problém Československej republiky, predniesť, totiž relatívné zachovanie našich kapitálových fondov.

Vždy budem oproti defaitizmu. Ja patrím ku konštruktivným optimistom, ovšem ku takej theorii optimizmu, ktorá musí byť podložená najvyšším aktivizmom. Žialbohu musím ovšem predpokladať, že pravdepodobne diagramy našej núdze budú ešte dlho trvať. Hľadím na celý vývoj plný starostí, ale aj plný dôvery.

Máme veľké mravné rezervy. Osveta prenikla naše výrobné vrstvy. Cítime to aj na súťce,že schopnosti v medzinárodnej súťaži. Keď sa otvárajú v zámorí naše ofenty, tak je to substrát duševnej a materiálnej energie nášho národa. Tie oferty obsahujú komponenty mravnosti, etiky, zodpovednosti, odborných skúseností nášho národa. Tiež stáročia kriticizmu delníctva, ťažkej námahy roľníctva a všetky výsledky našej kulturnej práce. V tejto oferte leží naša nervová a modzgová subštancia, starý duch pokroku demokracie a idealizmu práce. Čo sme si vydobyli, to máme udržať. Steed dobre v Ženeve spomenul, že je nám vďačný za naše úspechy.

Predseda vlády riekol, že pre nás je veľmi poučný prípad Francie, ktorá po válke stratila toľko hodnôt. Jej prekonanie ďakuje Francia v prvom rade francúzskemu občianstvu, ktoré je vytrvalý pracovník a prikladný strádal, ktorý sa vedel veľmi skoro vymaniť z poválečnej horúčky spekulačnej a oprel sa jedine o dôveru v seba.

Vykoná-li náš občan v celku osvedčenou a známou pracovitosťou, zdá sa, že mu chybí často ešte plné porozumenie pre záujem a potreby štátu. V tomto smere náš pomer u štátu sa musí stať reelnejším. I vo Francii hľadia ako aj my široké vrstvy zdvihnúť na vyšší stupeň výroby, súťažeschopnosti a tým na vyššiu úroveň života. Pojem demokracie nemôže sa srovnať s biedou a núdzou davovou, lebo od ničoho není spoločnosť viac ohrožená, ako od pauperizovaných más.

Takýmto postupom bude možné aj oproti tomu učeniu, ktoré chce nemajetných sproletarizovať nastúpiť opačnú cestu, totiž malého biedneho človeka priviesť na zelenú ratolesť, lebo jeden z centrálnych problémov našich dňov je práve, ako dať sa zúčastniť biednym na národnom dôchodku. My žijeme v demokratickom štáte. Demokracia neuznáva triedny boj, ona tvorí práve spoločenský poriadok, garanciu mieru a vyrovnania. My nemôžeme, slávny senát, inak, než kapitalisticky produkovať a dôchodky sociálne rozdeľovať.

Nemusím spomínať, že i u nás smernice nášho hospodárskeho vývoja, ktorému musí slúžiť každá hospodárska inštitúcia, musia pokračovať vo smysle vztýčenia nových zásad na podklade vzájomnej hospodárskej závislosti medzi jednotlivými štátmi a spoločenskými vrstvami: Tak potom budú všetky národy našej Československej republiky žiť životom národa zdravého a silného, hospodársky zdatného, kulturne vyspelého, ktorý usilovnou prácou chce zveľaďovať svoje národné žitie a bytie a ponímať ho ako princip pokroku, vzdelania, ako princip nerozlučiteľnej jednotnosti českého a slovenského národa. Tým končím.

Slávny senát! Po prejednaní rozpočtu a všetkých jeho kapitô1 a skupín s prílohami a finančným zákonom bol tento rozpočet v schôdzi rozpočtového výboru dňa 12. decembra schválený vo znení prijatom snemovňou poslaneckou, a rozpočtový výbor si dovoľuje navrhnúť, aby rozpočet tento na r. 1932 spolu s finančným zákonom bol slávnym senátom schváleny podľa tlačiva č. 651. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Zahajuji prvou, politickou část rozpravy rozpočtové a uděluji slovo prvému řečníku, zapsanému na straně >proti<, panu sen. dr Jesserovi.

Sen. dr Jesser (německy): Slavný senáte! V debatě k rozpočtu na rok 1931 uvítal jsem jménem své strany sjednání regionálních úmluv a dal jsem výraz našemu přesvědčení, že agrární preferenční úmluvy s jihovýchodními státy v prvé řadě by mělo sjednati Německo jakožto velký odběratel přebytečných agrárních produktů, v druhé řadě teprve mezi jihovýchodními státy - s Rakouskem - a Československem. Bohužel přišly o několik měsíců později plány německo-rakouské celní unie; a zde došlo po mém názoru k taktické chybě, že se ve smyslu, jak jsem to uvedl, nevyjednávalo nejdříve s jihovýchodními státy a Německem, nýbrž mezi Německem a německým Rakouskem. Tohoto nedostatku taktické přípravy využila potom Francie a Československo.

Toto využití však bylo po mém názoru ještě větším přehmatem, nežli ve skutečnosti byly plány o celní unii. Neboť tehdy vlastně začala teprve úplná desorganiace mezinárodního úvěrnictví zhroucením Úvěrního ústavu. Ministr věcí zahraničních dr Beneš v jisté řeči v zahraničním výboru trpce káral rozhodčí výrok v Haagu. Může míti pravdu, pokud se na výrok díváme jen formálně právnicky anebo formálně logicky.

Přece však je tento haagský rozhodčí výrok právě pro nejednotnost hlasování příznačným pro obě politické tendence, které dnes ovládají svět. Nejdříve francouzská tendence, která politice dává přednost před hospodářstvím a která nyní peníze, měnu, hospodářství, staví do služeb politických úmyslů, a na druhé straně druhá tendence, zastoupená hlavně velký mi anglosaskými mocnostmi, která hospodářství a politiku v jejich významu staví naroveň a následkem toho bezděčně musí se obraceti proti Francii. Tento boj zásad odehrává se také zde ve státě. První tendence, ryze politická, vede většinu českých politiků, druhá, považovati hospodářství a politiku za rovnocenné, vede všechny německé politiky a nyní také stále vzrůstající kruh českých národohospodářů. Zeměpisná poloha státu je dnes ostrovním útvarem v jiném smyslu, nežli to svého času mínil ministr věcí zahraničních. Totiž, jsme přímo hospodářsky blokováni sousedními státy, které se otřásají ve svých základech. Doufejme, že ještě na dlouhou dobu a že vůbec zůstane naše měna neohrožena! Ale nejlepší a nejjistější měna neochrání hospodářství před zhroucením, dělnictvo před nezaměstnaností, střádaly před spotřebováním jejich úspor a sedláka před zadlužením. A dnes příčina, proč svého času československá měna mohla býti tank příznivě stabilisována, projevuje účinky proti domácímu hospodářství.

Zabezpečení měny začalo překotným odtržením od společné rakouskouherské měny. Aby se měna dále zabezpečila, byla zahájena a prováděna hospodářská politika uzavření proti Rakousku a Maďarsku. Následkem byla inflace v Rakousku a Maďarsku, oslabení konsumní síly, odveta podporou a pěstováním vlastního průmyslu, snahy po soběstačnosti. To všechno mstí se ovsem nyní na našem domácím hospodářství. Pan ministr věcí zahraničních ohražoval se velice proti výtce protiněmecké politiky. Rozumíme tomuto pokusu, zastříti závojem zapomenutí tuto dlouho panující tendenci české hospodářské politiky. My jako oposičníci považujeme za povinnost ne připouštět toto zastírání, poněvadž je s to podpírati systém, proti kterému brojíme.

Je nepopíratelnou skutečností, že naše hospodářství od r. 1918 postaveno bylo do služeb protiněmecké politiky. Bylo to přímo, plánovité hospodářství, jehož cíl se projevuje v oficielních projevech hlavy státu v novoročním poselství z r. 1319 a ještě jasněji v interviewu minstra Beneše s francouzskými žurnalisty asi před 4 nebo 5 lety ve větě, že nový stát má za úkol brániti domnělému německému úsilí, proniknouti politicky a hospodářsky na východ jasněji a zřetelněji nelze vůbec vypracovati protiněmecké plánovité hospodářství hospodářské poetiky. Mezitím byli jsme ovšem sami odtrženi od východu, a to ne toliko cizí vinou, nýbrž především vlastní vinou. Ale mým státníkům vedlo se zrovna tak jako Benešovi. V Anglii právě tak sázeli na falešného koně, když od hospodářského a finančního zničení Německa o čekávali obrovské rozmnožení anglického bohatství. Také tam po čítali jako mlékařky: Co jeden ztratí, musí druhý získati. Proti tomuto robustnímu způsobu hospodářského smýšlení obrátí se svého času již roku 1920 Keynes. Kdo čte dnes jeho knihu o mírových smlouvách, podiví se prozíravosti tohoto muže. Předvídal přesně ničivé účinky reparací na Anglii, předvídal přesně, jaké následky musí míti roztříštění staré rakouské hospodářské jednoty. Dokonce boj, který se dnes odehrává mezi Anglií a Francií, i ten předvídal.

Stojíme dnes ve velikém dramatě. Kreditkou začalo první jednání. V boji proti dolaru a libře drama vyvrcholilo. Napolo zamýšleným a napolo vynuceným poklesem libry a anglickými ochrannými cly začíná poslední jednání a zodpovědní státníci mají dnes rozhodovati, zdali se z toho vyvine drama nebo tragedie. Tu není přípustno mluviti s pokrčením ramen o neodvratné světové krisi, proti které jest jednotlivec bezmocným. Není přípustno nyní náhle všem druhým, kteří přicházejí s politickými úmysly, vytýkati, že překážejí hospodářské obnově, když o r. 1919 bylo hospodářství dáno do služeb politiky.

Hospodářská světová krise počala jako krise německého území a vzrostla pak teprve ve státní krisi nejtěžšího kruhu, tak těžkou, že se vláda musí vzdáti jedné z nejdůležitějších zásah, kterou také my schvalujeme, nesjednávati totiž zahraniční půjčky, aby nebyla stržena do vírů bojů o měnu. Utěšováním na zlepšení poměrů za desetiletí není poslouženo dělnictvu resp. nezaměstnaným. Ti žádají, aby se vláda také sama uchopila iniciativy, aby se odvrátila od své dosavadní osudné politické minulosti. Chtěl bych při této příležitosti upozorniti na to, že právě dnes lze z Francie konstatovati jistou podporu legitimistických úmyslů v Rakousku a v Maďarsku, které prozatím zůstávají omezeny Jej na Rakousko a Maďarsko, je však vlastně jen logické, že se později musí rozšířiti také na jiná území. Považovali jsme rozbití staré monarchie za těžkou chybu, víme však také nezvratně, že stará monarchie nemůže býti více obnovena jako stará monarchie a starý stát, že také zde na jeho místo musí nastoupiti nová organisace namítáme rozhodně politiku legitimistického druhu.

Musím se však zde vysloviti také otevřeně proti plánům, které se nyní vždy znovu objevují, proti t. zv. dunajské konfederaci. Tu musím přece uvésti na paměť, že všechny tyto soběstačné snahy, které dnes spatřujeme na celém jihovýchodě, měly svůj původ vlastně již ve starém rakousko-uherském mocnářství. Od jednoho desítiletí ke druhému stávalo se rakousko-uherské vyrovnání stále obtížnějším. Často bylo lze je provésti jen pomocí § 14. Ve všech částech mocnářství pozorovati bylo soběstačné snahy. Všechny s více nebo méně vysloveným politickým cílem příští národně státní neodvislosti. Nutno při této příležitosti uvésti na paměť, že všichni zemědělci v Rakousku, jak severorakouští pěstitelé obilí, tak také alpští pěstitelé dobytka, jednomyslně kladli požadavek zavésti proti Maďarsku cla, a naopak žádalo již tehdy Maďarsko cla pro svůj vzrůstající průmysl proti Rakousku. Vidíte tedy, vážení pánové, že tyto snahy po soběstačnosti, tyto snahy po uzavření stu byly v zárodku již tehdy, a že již tehdy bylo lze je vyrovnati s obtíží. Neboť již tehdy byl při poměrně dobře rozdělených hospodářských formách v rakousko-uherské monarchii tento státní útvar příliš malým, aby vyrovnal všechny tyto protivy. Nyní jest úmyslem přibrati. k rakousko-uherské prostoře ještě Jihoslavii a Rumunsko, tedy také starosrbská a starorumunská území, která mimo to zvětšena byla ještě obilními komorami Besarabie a Dobrudži. Což pak se už zapomnělo, že prý t. zv. srbská válka o vepře byla příčinou světové války? Zapomnělo se, že jsme zaujali zcela podobné stanovisko oproti Rumunsku, zapomnělo se, že v Maďarsku svého času začal bojkot proti rakouskému zboží? Jestliže tedy již staré rakousko-uherské území bylo příliš malé, aby vyrovnalo protichůdné zájmy, pak je útvar, který navrhuje maďarský státní tajemník Elemer Hantos, pro svou hospodářskou strukturu k tomu ještě méně způsobilým. A jak se v takovémto útvaru má nyní prováděni středoevropské plánovité hospodářství, které si pan ministr věcí zahraničních ve své řeči stanovil jako cíl je mně záhadou. Neboť kdo chce Jihoslovany, Maďary a Rumuny nutiti k tomu, aby zastavili rozvoj svého průmyslu, a jak možno mluviti o agrární soběstačnosti Československa, chceme-li sjednati plánovité hospodářství se státy na jihovýchodě, které mají přebytky, a které přece přirozeně musí někde odbýti své přebytečné zboží. To by znamenalo, že své zemědělství přímo obětujeme. Myslím tedy, že nemá žádného smyslu, abychom se zabývali plány dunajské konfederace, dokud se nemůžeme rozhodnouti k tomu, abychom do vyjednávání pro vytvoření velikého hospodářského území pojali činitele, který jedině je s to, aby vyrovnal protivy v této prostoře, aby odebral přebytek agrárních výrobku Jihovýchodu, totiž německou říši. Této skutečnosti se nevyhneme, a zde velevážené dámy r. pánové, velmi dobře seznávám, že je zde řada psychologických, hospodářských a politických obtíží, které však nutno překonati, poněvadž by každý jiný pokus byl úplně marný. A neučiníme-li tak, pak podrží pravdu pan dr Viškovský, který řekl, že prý hospodářství jde doprava.

Nechci o těchto otázkách dnes dlouho mluviti, a chci upozorniti jen na jednu věc: Svého času bylo sudetskoněmecké území výslovně do nového státu pojato proto, poněvadž se řeklo, že bez velkého průmyslu tohoto území není nový stát schopen života. Co učinila vláda s touto hřivnou, jí svěřenou? Dnes se tento tolik žádaný poklad označuje za přítěž, který nutno pokud možno brzo odhoditi, abychom se zachránily z pásma nebezpečí. Ale snad spočívá ve slovech o obratu doprava zrnko pravdy potud, pokud pan. ministr mluvil také o rozšíření selských samostatných základů. Také my bychom si v zájmu našeho nezaměstnaného průmyslu v německém území přáli vnitřní kolonisaci malých lidí, sedláků, a bylo by šťastnou myšlenkou, kdyby se vláda mohla odhodlati k tomu, aby prováděla novou pozemkovou reformu a to novou pozemkovou reformu českých majitelů zbytkových statků. Neboť tím by přece valnou část našich nezaměstnaných upoutala k hroudě a na druhé straně mohla by ušetřiti miliony a miliony na podporách v nezaměstnanosti. Nemýlíme se ovšem v tom, že takováto vnitřní kolonisace může zachytiti jen zlomek nezaměstnaných, nemluvě o masách, které teprve pozbudou zaměstnání, potrvá-li systém hospodářské politiky.

Ke konci svých vývodů chtěl bych ještě poukázati k tomu, že se v anglosaském světě dívají na evropskou situaci zcela jinak, než jak tomu bylo před několika lety. Poukazuji na řeč Borahovu, kterého pan ministerský předseda označil jalo strýčka z Ameriky, na řeč anglického ministerského předsedy. A tenor všech těchto řečí jest: Revise smluv. Co se nám ještě před několika lety připisovalo jako utopie, je dnes předmětem pohnutých stížností a přání nepřátelských kdysi vedoucích státníků. Nepodáváme se však ovšem žádným ilusím. Moje strana vyslovila jasně a zřetelně své cíle: Národnostní autonomii v tomto státě, stát sám členem velké středoevropské státní a hospodářské konfederace, ve které by samozřejmě také vedle jihovýchodních států, Rakouska a Uherska, pojata býti musila říše německá.

Ke konci chtěl bych promluviti ještě několik slov o událostech ve Frývaldově. Nechci opakovati, co řekli již jiní řečníci, nýbrž chci upozorniti na něco, co dosud nebylo řečeno. Politický úřad vydal jak známo, výnos, který m se stanoví trestní sankce pro srocování. Byly mně ve Frývaldově podány důkazy o nepříjemných účincích tohoto výnosu a poukázáno při této příležitosti na to, že oficielní zpravodajství o celé události bylo tendenční a nešťastné. Ukázalo se, že celá řada lázeňských hostí. kteří již byli ohlášeni v Gräfenbergu, Lipové a Frývaldově, odvolala své objednávky s odůvodněním, že se necítí bezpečnými, že by se mohli dostati do styku s demonstranty, anebo dokonce s četnictvem. Možno očekávati nebezpečí těžkého hospodářského poškození těchto lázeňských míst, a z tohoto důvodu vznáším na vládu požadavek, aby předně odvolala tento zcela zbytečný výnos a za druhé, aby široce rozvětvenou organisací zpravodajskou obnovila v cizin zase dobré jméno těchto lázeňských a cizinci navštěvovaných míst.

Používám této příležitosti, abych také protestoval proti systematickému úřednímu obtěžování své osoby. K mnohým případům, které byly již uvedeny v poslanecké sněmovně, uvedu případ o sobě bezvýznamný, ale příznačný. Dne 6. prosince konala se v Třebovicích u Moravské Třebové porada členů obecních zastupitelstev. Předmětem porady bylo seznámení nově zvolených, tudíž ještě nezkušených mandatářů s jistými po drobnostmi obecního řádu. Aby se zabránil o strašlivému nebezpečí tohoto srocení pro bezpečnost státu, bylo mobilisováno 5 četníků. Schůze deseti - aneb kolik jich bylo - členů obecního zastupitelstva byla pod dozorem 5 četníků. Myslím, že to je přece konečně skutečně směšné.

Ale také naše tělocvičné spolky těší se právě zcela obzvláštní pozornosti úřadů. Noční pochody, pochody s přítěží, hry ve volné přírodě považují se za vojenskou přípravu pro revoluci, při čemž úřad zapomíná, že se většina těchto mladých lidí v české armádě pečlivě a důkladně vyškoluje v používání zbraní, ručních granátů, kulometů, děl, mimo to však také seznamu je ještě se všemi formami boje. Stát pěstuje tedy sám válečné schopnosti. Počítá se spolehlivostí této mládeže ve vážném případě, a přece vidí v baťochu téže mládeže, kameny zatíženém, nebezpečí pro trvání tohoto státu.

To není již přehnaná opatrnost, to jest jakýsi druh bezpečnostní psychosy, zajisté však nikoli důkaz klidného vědomí síly, zároveň však také projev systému, proti kterému i nadále budeme bojovati. Budeme tudíž hlasovati proti rozpočtu. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Navrátilovi.

Sen. Navrátil: Slavný senáte! Poslední události, hlavně pokud se týkají zkrácení, ba i částečného zrušení teprve loňského roku uzákoněného >vánočního přídavku<, rozrušily krajně nejen státní administrativu, ale i podniky. Byl to hlavně způsob, jak v této věci vláda a parlament postupovali. Státní zaměstnanci, vždy obětaví a loyální svému státu, nabyli přesvědčení, že zde nerozhodovaly v prvé řadě věcné motivy, ač uznávají kritický stav státních financí, ale neznalost nejen významu a poslání státní administrativy, hlavně však sociálních a hospodářských poměrů státních zaměstnanců.

Proto považuji za nutné, abych u příležitosti projednávání státního rozpočtu poukázal na celkový stav naší státní administrativy, aby veřejnost byla o tam poučena, jak se státním zaměstnancům křivdí, a že dosavadní postup, který se bohužel datuje již od převratu, ohrožuje stabilitu veřejné správy a tím i základy státu.

Státní rozpočet je důležitým činitelem národohospodářským a zároveň obrazem i státního finančního vývoje vnitřního. Nelze popříti, že věcná vydání z valné části jsou obrazem státní péče o organisaci a vývoj hospodářského dění ve státě. Ale stejně důležitost složkou rozpočtovou jsou výdaje osobní, výdaje na vlastní správu státu. Osobní vydání, jakož i poměr těchto vydání. k vydáním věcným, jsou pečlivě sledována ve všech státech. Ale nejen sledována, nýbrž i předmětem pečlivých studií úvah, jakož i snah, aby mezi těmito dvěma položkami rozpočtovými byla zachována rovnováha.

Ale těžko lze pochopiti, že právě osobní vydání ať státní správy, nebo st. podniků jsou nejméně sympatická veškeré veřejnosti a že k nim se obrací větší pozornost, nežli ke kterýmkolivěk jiným výdajům státním. Příčinou toho je zakořeněný názvy k považovati osobní vydání za neproduktivní, za vydání, které zbytečně poškozuje poplatníka.

Vydání tato určena jsou jednak na zaměstnance státní správy, jednak na zaměstnance státních podniků.

Myslím, že nemůže býti nikde sporu v kritické veřejnosti, zejména ne mezi zaměstnanci soukromými, že vydání tato jsou stejně produktivní jako vydání za suroviny, výrobky atd. Nemůže býti sporu o tom, že osobní vydání ve státních podnicích sluší posuzovati stejně jako v podnicích soukromých za vydání produktivní.

A přece přes všechny národohospodářské theorie ovládá u naší veřejnosti názor, že práce veřejných zaměstnanců je neproduktivní, že státní zaměstnanci jsou jaksi z milosti státem vydržováni.

Nemůže přece býti nikoho tajno, že bezpečná a řádně organisovaná výroba může se díti jen řádně organisovanou společností a že její právní řád nezbytně musí býti zabezpečen všemi těmi činiteli, které nazýváme veřejnými zaměstnanci. Není pak mezi nimi rozdílu, ať jsou to učitelé nebo profesoři nebo soudcové nebo zaměstnanci administrativní, anebo policie a vojsko, neb i zaměstnanci finanční stráže, státní správy, kteří organisují výběr daní a přispívají právě proto, aby tyto všechny úkoly a potřeby mohly býti ve státě opatřeny.

Francouzský politický ekonom Emil de Laveleye napsal: >Práce, jež mají za účel poskytovati společnosti bezpečnost, spravedlnost, zdraví a osvětu, jsou nejproduktivnější, neboť bez nich celé dílo výroby zmařilo by se a zaniklo.< Jeho dílo >Politická ekonomie< bylo do češtiny přeloženo již r. 1887 a bylo určeno jako vyučovací pomůcka pro vzdělávání obchodního a živnostenského dorostu. V r. 1897 bylo přeloženo dílo jiného francouzského národohospodářského spisovatele Charles Gida >Zásady národního hospodářství<, kteréžto dílo doporučoval dr Albín Braf ve svých >Listech o studium národohospodářském<, jako základ studia národohospodářského. Tento francouzský národohospodářský teoretik líče dějiny národohospodářských teorií, zejména názoru o produktivnosti práce napsal, že škola fysiokratů vyhradila název práce produktivní jedině práci zemědělské. Na začátku 19. století byla za ni uznávána i práce rukodílná, později dopravnictví, pak obchod a konečně byla uznána produktivnost každé práce, která přispívá jakýmkoli způsobem k ukojení lidských potřeb. Jako vystižný příklad líčí produktivnost a nezbytnost všech funkcí státní administrativy ve výrobním procesu zemědělském, ale nejen to, ale i produktivnost práce veškeré inteligence vůbec i umělecké. A po něm ve všech teoriích národohospodářských, kterých u nás byla vydána řada, zejména po převratu, česky, a tudíž přístupných naší veřejnosti, tato produktivní funkce veřejných zaměstnanců ve výrobním procesu je stelně zdůrazňována. O této věci nemělo by býti tudíž ve veřejnosti ani toho nejmenšího sporu.