Musím se však přece vrátiti několika slovy k událostem v posledních dnech, pokud se týkají naší země. Jsou to události, které se projevily v našich lázeňských místech a letoviskách, a které měly za následek, že pro nemožnost, vyměniti marky, tisíce a tisíce německých lázeňských hostů opustily zem. Zjevy, které to doprovázely, byly takové, že dlužno míti za to, že si příště každý říšský Němec rozmyslí, aby ještě jednou navštívil nějaké lázeňské místo nebo letovisko v Československu. Vezmete-li v úvahu, jaký vliv na naši platební bilanci mají lázeňská místa a letoviska, zejména velká světová lázeňská místa Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Teplice, budete musit snad přece dojíti k přesvědčení, že ztráta říšskoněmeckého zákaznictva, smímli tak říci, v těchto lázních a letoviskách znamená těžkou škodu pro náš stát. Byl bych si přál, aby vláda ihned, když tyto události v Německu nastaly, byla zasáhla, aby se lázeňským hostům v lázeňských místech a letoviskách zaručil další pobyt za poněkud slušných podmínek. Naše městská zastupitelstva učinila částečně, čeho potřebí, jsou však finančně příliš slabá, aby tyto věci ovládla úplně, a následkem byl odjezd tisíců a tisíců lázeňských hostů. Ale snad není ještě příliš pozdě, kdyby se vláda této věci poněkud ujala.

Jsou také jiné nesmírně povážlivé zjevy poslední doby, které mne nutí, abych na ně reagoval. Takovou aférou, kterou nyní máme, jest aféra v Nejdku. Tam je veliká česárna bavlny, která zaměstnává asi 4.000 dělníků. Byla to odbočka t. zv. Nordwolle v Brémách, která se stala v poslední době pověstnou, a která, jak noviny dnes oznamují, upadla do konkursu. Naše banky povolily této továrně v Nejdku úvěr asi 100 mil. Kč. Vypravuje se, že z těchto 100 milionů šel značný díl do ciziny, na tuto Nordwolle, a že nyní vzniká otázka, zdali provoz v Nejdku se má udržeti, či nikoli. Žádali jsme již od delší doby zákon o zastavení práce v podnicích. Jeho uskutečnění ztroskotalo o odpor občanských stran. Ale chtěl bych vládu upozorniti na to, že by katastrofa v Nejdku provázena byla nejtěžšími následky pro tuto krajinu, událostmi v Rotavě beztak již těžce postiženou, i vybízím vládu, aby ihned zakročila, aby se další provoz v továrně v Nejdku v plném rozsahu zabezpečil. Kde se vůbec ukazuje dozorčí právo úřadů nad našimi bankami a našimi akciovými společnostmi? To se projevuje v tom, že banky dostanou vládního komisaře a že tento vládní komisař má také nějaký vliv na hospodářství těchto bank. To se však projevuje vždy teprve tehdy, když je příliš pozdě, když banky potřebují pomoci. Pak ovšem jdou na stát a stát se musí starati, aby zkrachovaným bankám pomocí sanačních fondů a podobných věcí pomohl na nohy.

Pánové, přáli bychom si velmi naléhavě, aby v tomto směru nastala náprava. Myslím, že je potřebí, aby jedním z prvních zákonů, které po prázdninách zde budou předloženy, byl zákon, který zabezpečuje skutečný, účinný dozor státu nad našimi akciovými společnostmi vůbec a našimi bankami obzvláště. Není přípustno, aby banky v dobrých, tučných letech měly obrovské zisky, z nichž ovšem zase většinu pohlcují páni bankovní ředitelé, různí dozorčí radové atd., aby však potom, když jednou nastanou špatná léta, stát byl tím, jenž má hraditi ztráty. Tento systém, který také u nás již dosti dlouho trvá, musí konečně jednou přestati a stát nesmí teprve čekati, až dojde k takovéto nutnosti, nýbrž musí se sám předem starati, aby banky své obchody prováděly tak, aby se vůbec nemohly octnouti v takovéto situaci.

Ryze soukromokapitalistické stanovisko, pánové, nelze právě více udržeti. Socialisovati ztráty, zisky však přenechávati soukromému kapitálu, obraceti se na stát, když je potřebí peněz, ale v dobách dobré konjunktury rozdíleti zisky mezi sebe, ty časy, pánové, jednou pro vždy pominuly. Soukromý kapitalismus spěje právě ke svému konci a v této přechodné době musí zde býti stále ostřejší dozor státu, stále ostřejší zasahování do všech těchto akciových bank.

Místopředseda Donát (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že překročil lhůtu 10 minut!

Sen. dr Heller (pokračuje): Jsem hned hotov. - Proto považuji takovýto vliv státu za bezpodmínečně nutný.

Pánové! Všechno ve světě nám ukazuje, že soukromokapitalistické hospodářství je se svou latinou u konce. Nedovede více vyživiti lidi, nedovede více je odívati, opatřiti jim byty, dovede se jen ještě udržovati chybnou racionalisací, korupcí, podvodem. Nedovede však především přivoditi plánovitost hospodářství, a poznání blížícího se konce soukromokapitalistického řádu hospodářského proniká do stále širších kruhů obyvatelstva, přes kruhy dělnictva.

Pánové, je věcí moudrého a prozíravého vládního umění, viděti věci tak, jakými jsou, tomuto bezpodmínečně nutnému a nevyhnutelnému procesu náhrady soukromokapitalistického hospodářství socialistickým hospodářstvím nebrániti, nýbrž tento proces, jak toho vývoj vyžaduje, podporovati, urychlovati, což se prozatím má díti vlivem a zasahováním státu do velkých podniků.

Doufám, pánové, že se ještě dožijeme konce tohoto hospodářství, a doufám, že po neslýchaných obětech, které nynější krise ukládá obzvláště dělnictvu, přijde den, kdy tomuto bezplánovitému zastaralému hospodářskému řádu bude učiněn konec. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo pan sen. Thoř.

Sen. Thoř: Slavný senáte! Byla nám vládou předložena osnova zákona o záruce vývozu, který má našemu průmyslu poskytnouti možnost, aby s menším risikem mohl vyvážeti své výrobky do ciziny, aby mohl svá odbytiště více hledati s menšími obavami za hranicemi. Nebudu se obsahem návrhu zákona příliš zabývati, protože, nemáli se projednávání navrhované osnovy zbytečně prodlužovat, anebo snad dokonce znemožnit, pak senátu nezbývá nic jiného, než ji schváliti tak, jak se na ní usnesla poslanecká sněmovna. Jsem však nucen a používám této příležitosti, abych poukázal na jiné otevřené otázky a zejména, abych poukázal na zjevy, o nichž z obavy před nepokrokovostí se nemluví, ačkoliv zhoubně působí na celý náš hospodářský život. A je s podivením, že v době, kdy hospodářské otázky by měly býti předmětem denního uvažování, kdy měl by býti vypracován hospodářský plán, jak by se mělo k upravení těchto životních otázek postupovat a zvláště zjistit příčiny naší velké nezaměstnanosti a tyto příčiny hledět odstranit, přicházejí některé strany s návrhy, které skutečnou krisi nejen hospodářskou, nýbrž i politickou by jen uspíšily.

Musíme si přiznati, že hospodářské poměry v našem státě jsou stále těžší a obtížnější a tyto těžké poměry v největší míře doléhají na střední stav živnostenský. Dnes nedá se již zakrývati, že jsme postaveni před velmi těžký problém, těžší, než jak se mnozí domnívali, když předpokládali, že stačí pouhý zásah investiční k odstranění krise, že je to zlo povrchní a přechodní. Dnes vidíme, že má hlubší kořeny a že se řešení tohoto zla musí podrobiti důkladné úvaze, musí mu býti čeleno na pravém místě a nesmí býti s jeho řešením otáleno.

Nejvýmluvněji to dokazuje státní pokladna. Když jsme s těchto míst upozorňovali na nebezpečí přečerpání a vysílení středních poplatníků, byli jsme přeslýcháni, jako bychom tvrdili a žádali něco nesprávného a bohužel ještě dnes se setkáváme s nepochopením o pravém stavu věci. Dnes se daně nescházejí a v důsledku toho nařídilo ministerstvo financí, aby bylo proti poplatníkům postupováno energičtěji. Toto nařízení mělo za následek, že některé berní úřady zakročily tak bezohledně, že ničí poslední zbytky poplatních složek. K berním úřadům byli přibráni noví exekutoři, o něž nežádaly, a i ty berní úřady, kde vědí, že mnozí poplatníci nemají již čím platit, byly donuceny prováděti tisíce exekucí a dokonce i prodejů. Až tam se došlo s hospodařením ve státě!

A tak dnes při té krisi, při tom nedostatku odbytu, kdy v dílnách je klid, kdy obchodník marně čeká na zákazníka, dnes v tom nedostatku zaměstnání a tím i nedostatku výdělku přichází se se strany státu s energickým vymáháním daní. Je vidět, že pánové od zeleného stolu, kteří nepoznali, co je to starost o opatření prostředků k výživě rodin a jaká je to starost, aby mohl živnostník plniti všechny občanské těžké povinnosti, jsou přesvědčeni, že státní pokladna je prázdná jedině proto, že poplatníci se zdráhají daně platit, aneb snad dokonce platiti nechtějí. V takové době potřebují naopak ulehčení, aby překonali těžkou dobu, potřebují, aby byla snížena těžká břemena a ne aby se jim bralo to poslední, co snad ještě mají. A nemohu přejíti mlčením, že jediný zájem o živnostnictvo je v otázce daňové, jinak se téměř nezná, neboť všechno naše volání, všechny naše návrhy - a podali jsme již jich velmi mnoho - jsou přehlíženy a náš stav je odkazován na pouhé přiživování politiky druhých stran a jinak se nám jakákoli přímá pomoc stále odpírá.

A v této nepromyšlené politice tkví značné nebezpečí nejen našemu stavu, nýbrž i státu, protože musejí tak vysýchat prameny příjmů, jestliže se neposkytuje podpora tomu, kdo tyto prameny napájí. Jak je možné klásti na náš stav tak značné daňové a jiné povinnosti, když se strany povolaných činitelů nic se nečiní, aby platební schopnost tohoto stavu byla udržena? Jak je možno předpokládati, že by stroj, od něhož chceme určitý výkon, mohl a musil pracovati bez obsluhy? To pochopí každý laik, že je to nemožné, a tím více se může očekávati od odborníků, kteří jsou ke státnímu stroji postaveni, aby každá součást byla stejně ošetřována.

Po sčítání lidu byla vydána statistika, a tu se zjistilo, že v našem státě máme přes 700 tisíc samostatných průmyslových a obchodních podniků. Bylo však také konstatováno, že devět desetin podniků má l až 5 zaměstnanců, tedy že ve značné míře převládají menší podnikatelé. 6 % podniků má do 20 zaměstnanců a jen 0,2 % podniků má nad 200 zaměstnanců. Tím, myslím, je dostatečně dána směrnice hospodářské politiky v našem státě, z toho lze poznati, že je v zájmu státu potřebí, podporovati jak z hospodářských, tak sociálních a demokratických důvodů právě malé a střední vrstvy, aby mohly své občanské povinnosti dokonale plniti.

Tomu ovšem tak není a já ukáži na markantním příkladě, že se činí právě opak. Před několika týdny byla svolána do Prahy protestní schůze obuvníků z celé republiky, které se zúčastnili i bývalí, dobře prosperující majitelé koželuhoven, jakož i výkrojci koží, kteří dnes zničením živnostnictva obuvnického jsou stejně postiženi jako obuvníci. Na této protestní schůzi byly zastoupeny snad všechny politické strany, kolik jich v republice máme, a také všechny prostřednictvím svých zástupců prohlásily, že se k ochraně těchto živností něco vykonat musí, nemá-li ten nejposlednější padnouti.

Bohužel, nebyla to první taková schůze, bylo jich již několik a na všech byla zástupci stran slibována podpora, ale dosud se nestalo, aby se od slibu přešlo ke skutkům.

Je velikým omylem, že konec konců nezáleží na nějakém oboru živností, že, zanikne-li jeden, druhý vznikne a tak že se mezera doplní. Snad by se tato domněnka stala přijatelnou, kdy zánik nastal změnou denních potřeb, že by některé odvětví odumíralo anebo že by konečně soukromé podnikání nebylo tak ohroženo, jako je v případě obuvníků, koželuhů a výkrojců koží, a že by zejména nebyla ohrožena státní pokladna. Ale zde vidíme, že zánik má nastati chamtivostí jednotlivce, že výroba jednoho artiklu má býti soustředěna u jednoho kapitalisty, který za žádných okolností nechce vedle sebe ve výrobě obuvi nikoho nechati žíti. A nejde jen o malé živnostníky, kteří pracují buď jen sami nebo s jedním učněm, o nichž Baťa ve svém časopise píše, že to jsou desetikorunoví poplatníci, jde také o závody větší, s 20 a 50 dělníky, a o závody veliké s několika sty dělníky. Ty všecky dnes filiálkovým systémem jsou ubíjeny a ubity.

Ale tímto systémem je také zničeno kdysi u nás kvetoucí koželužství, které bylo značným přispivatelem na veřejné potřeby, bylo velkým poplatníkem státu a samosprávných svazků. Tento průmysl byl naší chloubou a tento dříve tak bohatý průmysl upadá a upadl, musí omezovati svou výrobu, ano dokonce zavírati závody, protože jeho největší odběratel, obuvníci, jsou zničeni. Firma Baťa stala se výstavbou nových továren koželužských téměř již soběstačnou a průmysl koželužský nemá komu by dodával.

Nahradí tento kombinovaný závod vzniklou ztrátu úbytkem daní a přirážek státu a samosprávným svazkům? Nejen že nenahradí, ale naopak na státu a samosprávných svazcích daňově a přirážkově ohromně těží. Pak ať se nikdo nediví, že státní pokladna zeje prázdnotou, když stát velkokapitalistickou politikou je připravován k dobru jednotlivce o stamiliony.

Ale touto politikou nejsou zničeni pouze jednotlivci, ať výrobci obuvi nebo koželuzi a výkrojci koží, dnes následkem trpění kapitalistického systému jsou zničeny celé kraje - jmenuji jen v Čechách, pokud je mi známo, Holičsko, Skutečsko, Sezemicko, Kostelecko a mnoho jiných - kde je dnes bída domovem, kde lid, ať bývalý dělník nebo živnostník, nemá to nejpotřebnější ke svému životu, nemá chleba.

Ptám se proto, je v zájmu státu tento utloukací systém trpět? Nechá si stát nadále ubíjeti své poplatníky a nechá vyháněti dělníky z práce? Jaká je to hospodářská politika státu, nechat soustřeďovati kapitál v jedněch rukách? Je to politika zdravá? Stát je k tomu, aby hospodářství upravoval tak, aby v prvé řadě sám sebe nepoškozoval. Mělo by se přestali s chloubou silných jedinců, když na druhé straně hromadí se statisíce žebráků. Mělo by se přestati s vychvalováním za dobře honorované inseráty, když se poškozuje celý hospodářský život.

Schvalovali jsme provádění pozemkové reformy, protože jsme v ní viděli řešení hospodářské a sociální otázky. Schvalovali jsme ji proto, že v jejím provádění jsme viděli provádění hospodářské demokracie, která odpovídala novému zřízení státu. Schvalovali jsme ji také proto, že není myslitelno, aby na jedné straně stálo málo jedinců, vlastnících ohromné latifundie, a na druhé straně miliony bezzemků. Jestliže se prováděla hospodářská demokracie pozemková, pak plným právem musíme žádati demokracii průmyslovou. Nejde nám o podniky, které po maloživnostensku prováděti nelze, nýbrž o podniky, které svou povahou maloživnostenské jsou.

Nikdy jsme nechválili velkolatifundisty, že se u nich dá racionálněji hospodařiti a že by v důsledku toho mohly jejich výrobky býti levnější, jak to slyšíme s druhé strany. Nám šlo a jde o to, aby největší množství lidu vlastnilo půdu, aby mohli býti samostatní, volní, aby každý z nich mohl býti živ. My však také víme, že ti drobní přispívají na veřejné potřeby daleko větší měrou než ti velcí, kteří se dovedou různým způsobem vyhnouti těmto povinnostem a že tedy při hospodářské demokracii lépe pochodí i stát.

Podali jsme zde již několik návrhů na ochranu těchto poplatníků, ale dosud nebyl projednán ani jeden, každý leží u ledu. Jaké nebezpečí mimo ztrátu daní vyrůstá z této tendence a možno říci systému, poznali účastníci obuvnického sjezdu, o jehož náladě z pochopitelných příčin nebudu zde mluviti. Mohu jenom říci, že hrozí značné nebezpečí, které by se v případě lhostejnosti dalo těžko omeziti na pole hospodářské. (Místopředseda dr Hruban převzal předsednictví.)

Proto vláda nemůže zůstati lhostejnou k systému výrobnímu, jaký se vyvíjí a rozšiřuje, kdy jednotlivci těží na úkor celku. To cílí již i ti, kteří pod pláštíkem služby veřejnosti svým systémem stát a tím celý náš hospodářský život ochuzují. Státu nemůže stačit zvětšování jediného závodu, vychvalování systému, stát se musí ptáti, co z toho má, máli z toho prospěch nebo škodu a uděláli přesnou bilanci, pak zjistí, že na svých příjmech ztratil a že mu mimo to zůstává nezaměstnané dělnictvo, že tedy bilance končí ohromným schodkem.

Toho je si vědom i Baťa, a proto jen tak se nechá odůvodniti, proč vydal provolání ke kolegům obuvníkům, které za tučný honorář téměř všechny denní listy otiskly. Začíná míti obavu, že by se jasně do celého systému mohlo nahlédnouti a že by se činilo proti tomu opatření. Proto honem vydal provolání, aby veřejnost a vláda byla svedena na jinou cestu. Ve svém provolání se snaží dokázaii, že jeho systém není škodlivý, naopak, prospěšný. Toto provolání jest jako mnoho jiného jen dobře promyšlenou reklamou, protože podle dosavadního jednání nelze tvrditi, že se v něm probudilo svědomí s ubožáky, kteří jsou připraveni o poslední skývu chleba a že jim nabízí práci. Je to obava před opatřením, které některé státy začínají již prováděti. Zejména státy americké zdaňují enormním způsobem filiálky, aby bylo znemožněno okupování trhu jednotlivci.

Již bývalý ministr zahraničí v Německu dr Stressemann krátce před svou smrtí usiloval o změnu politiky a řekl doslovně: Musíme dosíci toho, co se nazývá průmyslovým středním stavem. Půjdeli vývoj jako dosud, dojde se ke stavu, kdy na jedné straně budou trusty a na druhé straně miliony zaměstnanců a dělníků. Tato politika vede do propasti. Ovšem, mohlo by se mi namítnouti, že podle systému Baťa je každý zaměstnanec spolumajitelem podniku, tedy že je každý dělník současně spoluvlastníkem závodu. Toto tvrzení jest jistě bláhové, protože ve skutečnosti jest jen pouhou součástkou poháněnou jenom jiným způsobem než součástka poháněná silou motorickou. Může míti dělník radost z práce, vykonává-li jeden a týž pohyb a je hnán továrním pasem a nesmí si ani odpočinouti? Jak dlouho vydrží s přepínáním sil? Pochybný kapitál - pochybný proto, že zaměstnanec je nejen účasten na zisku toho kterého oddělení, nýbrž i na ztrátách, a jakmile odchází, pak po vyúčtování dostane buď nepatrný obnos anebo nic, a proto mnoho zaměstnanců před obavou těchto ztrát ze závodu nevystupuje, ačkoli by tak rádi mnozí učinili. Ten kapitál, na nějž Baťa poukazuje, že si každý v jeho závodě ustřádá, nenahradí zaměstnanci ztrátu nervů, zdraví. Zdraví a schopnost výdělku je nejjistějším kapitálem člověka. Po letech, až nynější mladí zaměstnanci tohoto závodu zestárnou, se k tomu přesvědčení dojde.

Ale mně nejde v tomto případě o luštění těchto otázek, jde mi o to, jsou-li návrhy na získání práce pro obuvníky, jak ve svém provolání uvádí, takového dosahu, v jakém je staví na odiv veřejnosti, aby našlo 100 lidí práci jednak v čištění bot, v pedikúře a opravách bot. A tu jsem přesvědčen, že ani sám tomu nevěří, protože je mu dobře známo, že 90 % vlastníků obuvi jsou lidi více méně nemajetní, kteří si čištění bot, byť i ne tak odborně, budou obstarávati sami, protože musejí počítati s každým haléřem a nemají na takovou službu peníze.

Tak je tomu i s ošetřováním noh. (Hluk. - Místopředseda dr Hruban zvoní.) Miliony lidí takové služby nepotřebují, miliony lidí vzhledem ke své chudobě si ošetří nohy sami a kdyby i zavedením takové živnosti tu a tam veřejnost tuto službu vyhledávala, pak najde zaměstnání v tomto oboru mizivý zlomek počtu, jaký Baťa uvádí. A správkárny zabírá čím dále tím více pro sebe a navrhuje-li ministerstvu obchodu subvencování správkáren, ovšem z prostředků státních, pak ví předem, že by je svou konkurencí ubil a že by subvence byla úplně vyhozena. (Sen. Johanis: Jak by k tomu ten stát přišel, aby k ochraně batismu podporoval zde spráukárny? ) Ale pan Baťa chce dělati dobrodince na účet státu. Nejdříve svým systémem zničí tisíce malých i velkých poplatníků, vyžene lid z práce, a to jak samostatné podnikatele, tak i dělnictvo, a pak státu radí, aby dal několik milionů na sanaci, ač dobře ví, že by byly vyhozeny. Vydal brožuru: Reorganisace obuvnictví, v níž státu navrhuje, jak by měl obuvníkům zaopatřiti práci, ve svém časopise >Zlín< píše, že firma bude zařizovati tisíce filiálek a správkáren a že bude k vedení a k provádění potřebovati tisíce nových zaměstnanců. Na tuto lichotivou nabídku hlásili se schopní a dobří odborníci. Tak hlásil se Fr. Mareček z Třebše, člověk zdravý, silný a teprve 42 roků starý, hlásili se písemně tři a odpověď došla obratem, že ho nepřijímá. Hlásil se druhý, svrškář Jaroslav Kašpar a hlásil se osobně, je mu 35 roků a nebyl přijat, poněvadž se přijímá do 25 let. (Sen. Johanis: Dále jenom do 40 let! - Výkřiky sen. Kindla.) Tak klame veřejnost, klame úřady a klame i stát, poněvadž zde zůstává nesprávná domněnka, že i ševci pracovati nechtějí. Mám zde originál dopisu, v němž píše: >Vaší žádosti o zaměstnání ze dne 27. října t. r. nemůžeme vyhověti.< Tak to dělá napořád. Tak ve skutečnosti vypadá ta snaha o lidi, nemající chleba. Proto jeho návrhy na reorganisaci živnosti obuvnické jsou jen zakrýváním zla, které působí svým systémem státu a celému hospodářskému životu.