Úřední spis zemědělské rady říká: Jsou dva fondy, pro odpis daní a přirážek, tedy pozemkové daně a přirážky k pozemkové dani, a druhý fond pro podporu zemědělců. A ten říká: Zemědělcům v širším slova smyslu, tudíž i majitelům lesů podpory udílí zemědělská rada. A nezemědělcům, mezi to >ne< a >zemědělec< dává vodorovnou čárku, tedy sice zemědělcům, ale ne podle politického smyslu, udílí podpory ministerstvo vnitra. Když převážné zaměstnání jest jiné než zemědělské, není dotyčný zemědělcem a takové nezemědělce odděluje vodorovnou čarou od zemědělců. (Hlas: A když ten veliký zemědělec je v mnoha správních radách velikých podniků a béře statisíce, ten podporu dostane? - Místopředseda dr Hruban zvoní.) Kdyby měl pan ředitel Preis velkostatek a živly mu poškodily půdu, dostane podporu.
Na stránce 18., kde se vykládá, kdo je zemědělec a kdo ne, praví se, komu se uděluje podpora: Podpora zemědělské rady se uděluje pouze zemědělcům, nikoli nezemědělcům. Tito mohou žádati o podporu u ministerstva vnitra. Nezemědělci, i když mají rozbité žito, pšenici, brambory a odplavenou ornici, musí žádati na ministerstvo vnitra, a o ministerstvu vnitra na kraji říká pán, že na to nemá žádné peníze, že má jen půl milionu ročně na všechny škody nezemědělské. Tam je posílá. A jak věci daleko jdou, ukazuje, co on tu říká: je tedy nesporně zemědělcem velkostatkář, statkář, sedlák, rolník, malorolník, neboť mají dostatečně velký zemědělský majetek, aby hospodaření na něm jim zabezpečovalo existenci. Ale není zemědělcem ten, kdo je hostinský, šenkýř, dělník atd., když zájem výdělečný převažuje. (Hlas: Pane kolego, snad bude nejlépe dát do zákona doplněk, že to mají dostati výhradně agrárníci, ať nás nemají za hloupé!) Jistě, ať dají s tím podfukářstvím pokoj; kdo je ve straně agrární, dostane, kdo není, nedostane. Tak by to mělo být rozděleno a nač dělat zákon! (Sen. Johanis: V nemocenském pojištění zase každý podnik, ať je to cihelna nebo kovář, je podle jejich výkladu zemědělský podnik!) A lihovar, cukrovar - všechna zemědělství, a za chvíli uhlí, protože je ze země, bude také zemědělstvím.
A ke konci říká prováděcí nařízení: Vždycky - a to budiž zvláště zdůrazněno - zemědělec je zde pojem hospodářský, nikdy však politický. Hospodářsky tedy musí převažovat hospodářské povolání.
A na str. 22 říká: Zvláštního upozornění zasluhuje, že do protokolu o škodách patří správně pouze zemědělci, a nikoli nezemědělci, i když třeba také byli poškozeni, poněvadž těmto může dáti podporu jen ministerstvo vnitra, nikoli však zemědělská rada.
A v tom je právě ta hrozná věc, ten podvod, že, když čtete návrhy pánů senátorů a poslanců strany agrární, jsou to oni, kteří tam pláčí - raději bych řekl bečí - že ti ubožáci malí do 5 ha jsou úplně zničeni a, vládo, tumluj se a dej jim podporu. A když jim to vláda dá, bolest přestane, a proto to dělá tak dlouho, aby ta bolest byla pryč. Dělá to rozdělování skoro vždycky po roce a vyloučí ty, kdo nejsou zemědělci. Zvláště dobře jsem si všiml návrhu pana Mašaty a pana ministra Viškovského. Ale nápadné je jen toto: Majitelé lesů neplatí nic, ti neplatí žádnou daň pozemkovou, ani 12%ní příplatek k dani pozemkové. Ale v majitelích lesů se nedělá rozdíl. Nezkoumá se, zda majitel poškozeného lesa je také zemědělec, kdežto u žita a pšenice se zkoumá, jeli jeho vlastník převážně zemědělec: u majitelů lesů se nezkoumá nic. (Výkřiky. - Místopředseda dr Hruban zvoní.) Poněvadž žádný malý člověk nemá lesů, proto to nemusíme zkoumat.
Vážení! Několika slovy chci poukázat na § 11, odst. 6, vládního nařízení č. 74 z r. 1928: >Zbytku dotací - t. j. když se zaplatí daň poškozenému a přirážky k dani, kterou on platil - zbytku dotací, který nebyl běžnými výdaji a povolenými náhradami daně s přirážkami v dotyčném roce vyčerpán, může býti použito k poskytování mimořádných podpor pro hospodářsky slabé poplatníky pozemkové daně, jimž ke zmírnění škod způsobených živelními pohromami je zvláštní pomoci potřebí a případný zůstatek uloží se jako reserva pro krytí výdajů příštích let na úrok. Úroky z uložené reservy plynou do fondu.<
Zde je háček. Když přebude něco z fondu č. 74, může se z toho vyplácet přebytečná reserva na škody, o kterých zde mluvíme. A říká se tu: Ale musí to býti použito pro hospodářsky slabé. A prosím, my nedostaneme nic, poněvadž nejsme zemědělci. Malý člověk do 5 ha není nikdy hospodářsky slabým podle dra Schneebergera, ten je vždy hospodářsky silný, i v tom případě, když má najatou velkou část pozemků, když ze strychu platí 300 Kč ročně, i když nemá tažný dobytek, třeba jen jedinou krávu, mrvu musí si dáti vyvézti a všechny práce si musí dát udělat. I v tom případě není zemědělcem, když už je třeba půl druhého roku bez práce. Ve Věšíně byl požár. O pohořelém bylo tam prohlášeno, že prý není zemědělcem, že je dělníkem, a byl odkázán na ministerstvo vnitra, které nemá na to peníze, může dát podporu jen do 400 Kč, kdežto od zemědělské rady z fondu mohou dostati pohořelí až 6000 Kč. To je ovšem rozdíl. Tedy my nemůžeme z těch peněz dostati nic, i když jsme hospodářsky slabými poplatníky pozemkové daně.
Teď k tomu nařízení 75. Do tohoto fondu připlácí stát ročně 8 mil. hotově, z toho je 12 % přirážka zemědělců. To je nejméně 18 mil. ročně. Podle mého názoru z těchto peněz nemůžeme dostat zase nic, neboť zase je tu výklad toho, kdo je zemědělcem. V §u 5, odst. 1, se praví: >Z prostředků uvedených v §u 2 a 5 budou se poskytovat podpory zemědělcům včetně držitelů lesů, kteří budou postiženi živelními pohromami v r. 1928 a v letech dalších.< Prosím, zde už se neříká v tomto nařízení, že někdo musí býti hospodářsky slabým nebo hodně poškozeným, už se říká všeobecně mírně, liberálně >těm, kteří byli poškozeni<. Pan kol. Kroiher řekl: Já jsem měl nějakou kontroversi v rozpočtovém výboru s někým, jemuž jsem řekl, dostává tu podporu zemědělec, nebo půda? To je moc filosofické. Zemědělec je tam proto, aby nedostal tu podporu ten, kdo má poškozenu cihelnu nebo stavení a není zemědělcem, nebo ten, komu na pile bylo odneseno dříví, nebo komu byl zbořen mlýn přívalem vody. Proto je tam zemědělec, aby ti, co nejsou zemědělci, šli k ministerstvu vnitra a zemědělec aby šel na fond. Zase je tu výklad, že nároku nemáme, a to je ta trýzeň. S kol. Křížem podali jsme před půl druhým rokem návrh, aby komise ke zjišťování živelních škod byly rozšířeny. Šlo o to, aby náhrady podle toho zákona 118 nebo nařízení 75 mohly býti vypláceny v hotovosti. Prosím, nic není. Rozšíření okresního poradního sboru není, rozšíření okresního vyšetřovacího sboru není. U nás dávají se pořád naturálie. Máme zjištěno letos nezvratně, že Morava vyplácí peníze. Je vidět, že na Moravě jsou lidé poměrně měkčí a nejsou takoví podfukáři, jako jsou naši agrárníci. Funkční období poradního sboru, okresního sboru pro živelní škody, je tříleté. Funkční období tříleté je právě pryč, poněvadž v r. 1928 byl sbor utvořen. Neslyšíme nic, že bude jmenován nový. Budeme si dávat pozor na to a do té doby chceme, aby náš návrh byl vyřízen.
A teď ještě několik slov - jdu už rychle ke konci. Zemědělská rada nechce se vzdáti svého odporu k drobným zemědělcům ani v naší republice, která v politických věcech je určitě demokratická. Někdo dává to slovo >demokratický< do závorek, já jistě ne. A to je právě příznačné pro zemědělskou radu, že přes to, co vyváděla všechna léta dříve za Rakouska, ještě ani trochu toho svědomí, lidskosti a demokracie se do ní nevpravilo. Pan předseda Prokůpek vypadá jinak, když s ním mluvíte jako s předsedou Národní rady, na kterém byste mohli štípat dříví, a neřekne nic, co by nebylo správné, ale jako předseda zemědělské rady nemá snahu, aby věci, které má na starosti, se prováděly správně ve smyslu zákona. A teď ta pověstná věc. Asi před 30 lety byl nejsilnější boj za zdemokratisování zemědělské rady. Tenkrát jsme měli v úmyslu, dostati všeobecné hlasovací právo pro každého zemědělce, držitele půdy. Pan dr Viškovský, tehdejší tajemník zemědělské rady, vydal velmi obsáhlý spis, ve kterém docela rozumně pro agrárníky uvedl: Nelze dáti všem zemědělcům volební právo, protože zemědělci do 5 ha nejsou producenty, to jsou konsumenti. Těm se nedostává 10 mil. q pšenice a žita k jídlu a k novému osevu, tudíž neměli by zájem podnikatelů producentů, nýbrž zájem konsumentů. Tím by se úmysl, ke kterému byly zemědělské rady zřízeny, zhatil. Dnes je pan dr Viškovský ovšem domovinářem a velmi byste se ho dotkli, kdybyste to tu předčítali v jeho přítomnosti. On je velmi spravedlivý k domařům a domovinářům a ke všem, a to by teď rád neslyšel. Dnes to máte v zemědělské radě opakováno. Dnes můžeme platit velikou pozemkovou daň stejně jako oni. V Německu je aspoň pozemková daň odstupňována, drobný držitel půdy tam platí méně, velký více, kdežto u nás platí každý stejně, ale podle daňové reformy je u nás výnos z hektaru malého zemědělce mnohem větší než hektarový výnos velkostatkáře. Čím má kdo více půdy, tím jest jeho výnos k zdanění menší. A k této >demokracii< dává zemědělská rada své pokyny a své poslední slovo, tedy instituce znamenitá. A dnes se jde tak daleko, že nám odpírají v této české zemědělské radě podporu z peněz obcí, z těch 10 %, které odvádějí obce k dani pozemkové, a z 8 mil., které odvádí stát každoročně do fondu. Jsou to věci, nad kterými by člověk plakal, když to vidí. Člověk běhá za podporami, vymáhá je, běhá blátem od vesnice k vesnici, abychom se tam ukázali, zatím co naši agrárníci lidem slibují. A konec toho je, že nemůžete pro ty lidi nic vůbec dostat, že jsou označeni v jejich elaborátech jako nezemědělci. Jsou to nemožné věci, když jsou takoví přemoudří cynikové v zemědělské radě a dovedou takové věci dělat. Ale komu tím pomohou? Jak daleko s tím dojdete, když na živelní pohromy budu chodit a řeknu shromážděným lidem na zničených pozemcích: Nemůžete nic dostat a nic nedostanete, protože to páni drží v hrsti pro velkostatkáře. Co budete dělat? Co mi řeknete, pánové, jaký jsem člověk a jak tu republiku upevňuji? A když je to pravda, já to také řeknu, neuděláteli v té věci pořádek a neodvoláli fond tu svou brožuru, budu ty věci tak dělat, že pomalu každému řeknu: Ty musíš jíti na ministerstvo vnitra a nedostaneš nic, protože tam nic nemají. Já bych, pánové a pane zástupce ministerstva zemědělství, raději jednal s ministerstvem vnitra, než s ministerstvem zemědělství, ale dejte peníze ministerstvu vnitra a ne fondu zemědělské rady. Když vyhoří někomu domek a je to malý člověk, fond mu nedá podporu. Šíbruje ten případ na ministerstvo vnitra, přešíbruje to tam i v případě, když vidí ze spisů, že mu vyhořela stodola, chlév, nářadí ve stodole, že mu shořela sláma a seno, fond jej prohlásí za nezemědělce, pošle na ministerstvo vnitra a ministerstvo vnitra, protože nemá peníze, žádost zamítne. Fond trochu dělal s požáry, než mu zase narostly rohy a poněvadž myslel, že o té brožuře nevíme (Hlas: Není k dostání!), a já jsem o ní také nevěděl, nevěděl jsem, že tato brožura obsahuje vlastně pokyny k prováděcímu nařízení zemědělské rady. Od fondu jsem dostal na pohořelého v nejlepším případě 1.000, ve zlých případech až 6.000 Kč; představte si: dostati 5-6000 Kč, nebo u ministerstva vnitra nic! To je veliký skok pro malého člověka. To nelze trpět. Že podfukářsíví je takového hrozného druhu u nás v Čechách, je viděti v našem zemědělském výboru. S úžasem jsem se díval, že rozpočtový výbor ve své resoluci se přimlouvá, aby podpory na živelní pohromy byly vypláceny všem zemědělcům, nejen těm zemědělcům, jak oni to vykládají. To bychom v našem národohospodářském výboru neprosadili, ani ponětí, to by se pánové bránili. Tedy ne naturálie, ale peníze, jako na Moravě. Cožpak si potřebují pomáhati agrární družstva, prodávají ztuchliny a méněcenné věci za nejlepší sadové a setové plodiny?
V resoluci, kterou předkládáme, je, že pozemkový úřad má poshověti, dáti aspoň na rok moratorium. Bylo by záhodno, aby si národohospodářský výbor dal podati zprávu o tom, komu za ta léta již něco odepsal pozemkový úřad. Myslím, že slyší pozemkový úřad trávu růst, že neodepsal z těch malých nikomu; a když, jistě jen tomu, kdo dal 5 Kč na kolek, ale tomu, kdo se zvláštním podáním na pozemkový úřad neobrátil, neodepsal ani haléře. Budeme zkoumati, jestli také poslouchají zákony, jestli také je slyší na Václavském náměstí, když je zde usneseme.
Jde o to, odvolati toto prováděcí nařízení. (Hlas: To není nařízení!) Je to prováděcí nařízení, když se úředníci musí podle toho držeti a nemohou to zmoci. Jde o to, aby bylo odvoláno, neboť není možno dále trpěti, aby se rozdělovaly podpory bohatým ve vesnicích a chudí aby se na to dívali a nedostali nic. V pevném přesvědčení, že toto nařízení, tato brožura, bude odvoláno, slibujeme, že budeme hlasovati pro oba návrhy. (Potlesk.)
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dále má slovo pan sen. Füssy.
Sen. Füssy (maďarsky): Ctěné dámy a páni! Zasa pojednáváme o jednom takom návrhu zákona, ktorého základný dôvod zpäť sa odvádza na polnohospodársku krízu a o ktorej polnohospodárskej kríze už veľmi mnoho reči padlo v tomto shromaždení bez toho, aby slová, skutky, a sľuby podpory ich splnenie boly následovaly. Toľko rečí počuli sme o kríze polnohospodárskej, že na tomto poli sotva môžeme už niečo nového povedať a naše požiadavky, smerujúce na vážnu, a základnú podporu, naše návrhy narazily na hluché uši.
Ani nedá sa o tomto predmete už veľa rozprávať, lebo človekovi duša plače, keď vidí biedu zaťažujúcu polnohospodárstvo. Ale nie na reč, ale na rýchle, rozhodné a veľkorysé skutky je tu zapotrebí, keďže polnohospodárstvo chceme zachrániť od konečnej zkazy.
Je na poľutovanie, že nám predložené snemovne usnesenie, ktoré zneje o čiastočnej podpore v roku 1931 živelnými pohromami zapríčinených škôd, zasa neni to opatrenie, ktoré by nielen Maďar zo Slovenska, ale celé československé poľnohospodárstvo mohlo očakávať od tej vlády, v ktorej vláde má najviac ministrov česká agrárnická strana udajne chrániaca agrárnické záujmy. Aby sme návrh dostatočne mohli oceniť, musíme máličko zpäť nazrieť na vývin hospodárskej krízy a zvlášte poľnohospodárskej krízy.
Plače duša hospodára, keď sa na Slovensku žatva už ukončila a počala sa mlaťba: stroje drkocú, je na poľutovanie, prázdnu slamu mlátia, prázdno je vrece a sklad plodín, iba ťažké starosti sa zamieňajú, čo bude v budúcnosti.
Obtiaže dnešných strašných čias, ktoré vulgárne hospodárskou krízou menujú, objavily sa v prvom rade u polnohospodárstva a síce u kríze pri zceňování zrnkovej úrody. Kríza sa rozprestrela i na chov zvierat, najnovšie na lesníctvo a keď úhorom učinila každú odvetu výroby polnohospodárskej, vtedy sa choroba rozšírila i na výrobu priemyselnú. Malý priemysel dávnejšie už i tak zničila výroba továrnického priemyslu, teraz však prišiol rad aj na továrne. Továrnicky priemysel na Slovensku a Rusínsku totiž vláda hneď pred štátnym prevratom vedome a úmyselne zničila a týmto zbolševizovala hromady továrenských bez zamestnaných robotníkov, dnes však i v zemi českej a moravskej tiež už za staré železo predávajú drahé továrnicke zariadenia, lebo niet objednávky, niet práce. Totiž to dnes stejnomerne trpí na ťažké obtiaže tak výroba polnohospodárska ako aj priemyslová, a ani jedna nevie, čo donesie zajtrajšok, čí bude nádeje na nejaké zlepšenie, alebo máme sa pripravovať na konečnú zkazu.
Dobre vieme, že túto obtiaž, ktorá je všeobecná a javí sa na celom svete, taký malý činiteľ, akým je vláda Československej republiky, nemôže v jej ničiacej ceste zastaviť, avšak vieme a to právom i očakávame, že vláda môže také opatrenia učiniť, ktorými boľasti krízy môže uľaviť. Na zúfanie je potom to, že vo vláde na toto nevidíme žiadnej základnej náchylnosti. Čo režim vládny činí, to je len nervózne, bezplánovité chvátanie.
Kdežto správny zámer práce už označuje práve nastínená cesta krízy. Ako som už poznamenal, ohlásila sa kríza u polnohospodárstva, teda, keďže vláda na obtiažoch chce pomôcť, tak každú svoju usilovnosť, každú svoju schopnosť musí postaviť do liečenia položenia poľnohospodárstva. Toto rozkazuje aj tá polnohospodársku krízu stupňujúca okolnosť, že naše, vrtochom počasia vystavené poľnohospodárstvo v tomto roku aj živelné pohromy poškubaly, a keď pred pár rokmi to bola oktiaž, že hospodár chlebové zrno bol prinútený spotrebovať na krm, tak dnes máme sa tak, že hospodár toho roku ani toľko nezožnie, na čo má potrebu k udržania svojej rodiny a o zrne, potrebnom k jasennému siaťu, ani nemôžeme hovoriť, lebo keď sa po prípade vo väčších hospodárstvách i nachádza, je jakovosti tak mizernej, že je škoda pod to zem zorať, lebo aj tak dobrú úrodu nemôže doniesť.
Nie raz sme počuli, ale mnohokráť, že hlavnou oporou štátu je roľník, ktorého tu viaže hruda, kdežto továrník, keď sa mu tu nevedie dobre, v Rumunsku alebo v Jugoslavii zasadí si žrď šiatra a viac neplatí Československej republike daň. Roľník však nemôže odísť nikde, sem ho viaže zem. Je tedy skutečná pravda, že najsilnejšia opora štátu je hospodár. Slušnou vecou by bolo, aby štát svojho najlepšieho platiteľa daní, keď sa dostal do obtiaž, v prvom rade podporoval, nielen preto, že hospodár nosí kríž tejto doby od najdlhšieho času, ale i preto, lebo keď sa hospodár na nohy postaví, grošom neklepe na svoje zuby, ale si kúpi priemyslové tovar a týmto napomôže zcenenie výroby továrnického priemyslu.
Rozmýšľajúc nad týmito vecmi nemôžeme nechať bez slova to nesmyselné chvátanie vlády, ktoré práve aj teraz musíme vidieť. Továrnický priemysel veľa stomiliónovej podpory dostáva v podobe vývoznej úverovej garancie na ten účel, aby smrteľným nepriateľom spoločenského poriadku, ruským bolševikom, lacné stroje dodávať mohol. Tomu Rusku, ktoré obilím, vypestovaným do rabstva utisknutými masami robotníkov, nie bezvýsledne usilovalo sa zkaziť ceny obilia, jedine a výlučne len preto, aby po Evrope sem a tam hospodársku biedu, s touto všeobecnú nespokojenosť vykľúvalo, aby povstaly revolúcie, v ktorých by potom mohlo uskutočniť čertovské zámery komunizmu. Toto Rusko mieni teraz na dva-tri roky trvajúci úver zakúpiť nové stroje a aby sa tak mohlo stať, československý štát prevezme garanciu za to, že cenu dopravených strojov po výšku 70 procentov zaplatí továrnikovi, keď by Rusko účty nezaplatilo. Toto je rovno strašné šialenstvo vtedy, keď by mal peniaz tisíc miest vo vnútornej krajine. V dôvodoch návrhu o vývoznej úverovej garancie prizvukuje sa síce, že továrňam vo vnútrozemí majú byť poskytnuté objednávky a týmto spôsobom robotníctvu práca, čo je veľmi chválitebná vec, ale zpytujem sa: prečo má československý štát platiť najväčším nepriateľom poriadku celého sveta, bolševikom za ich objednávky, a - keď už sú na toto peniaze - prečo priemysel zo štátnou subvenciou nevyrába lacnejšie pre poľnohospodárstvo vo vnútrozemí, veď je našou starou požiadavkou, aby továrnici lacnejšie predávali poľnohospodárske stroje, šatstvo a potom aj my hospodári nebudeme ľutovať, keď cena obilia ešte väčmi upadne.
A keď už vidíme, že vláda tak ľahkomyselne hádza stomilionami zahraničnoobchodnými úverovými garanciami, ktoré o dva-tri roky predsa len nám, hospodárom bude prichodiť zaplatiť, - daj pán Boh, aby som bol zlým prorokom - vtedy naša vláda nehanbí sa poskytnúť na podporu poľnohospodárstva po výšku 50 miliónov korún od úveru, ktorý si zainteresovaní sami musia obstarať, trípercentovú podporu na úroky, čo by pre hospodárov celej krajiny znamenalo ročitej 1,500.000 podpory. Keď vezmeme do povahy, že dľa predloženého návrhu táto podporu bude dávať štát za 15 rokov, tak na 15 rokov učiní podpora 22 a pol milióna korún, kdežto priemyslu dodávajúcemu Rusku behom dvoch- troch rokov bude nútený štát dľa prevzatej garancie šesto-sedemsto miliónov korún vyplatiť. Totiž: nášmu hospodárstvu na podporu za 15 rokov 22 milióny, na dopravu strojov pre boľševikov behom troch rokov sedem sto miliónov, - toto je počtoveda československej vlády.
Ešte strašnejší rozdieľ, s akým vláda dáva prednosť továrnickému priemyslu na úkor poľnohospodárstva, javí sa v opatrení obsaženom v druhom paragrafe predloženého návrhu, ktoré o tom zneje, že štát po výšku 5 miliónov korún prevezme garanciu za polnohospodárske pôžičky. Totižto dáva sa garancia roľníkom, ktorí znamenajú hlavní oporu štátu, 5 miliónov, súčasne však najväčším nepriateľom celoevropského spoločenského poriadku sedem sto miliónov. Či je toto nie do neba volajúce rozoznávanie? Svojim ľudom udeľovať almužnu, našim nepriateľom kniežacké údely!
Ja sa neohradzujem proti tomu, aby ste Vy svoj český priemysel podporovali sedem sto miliónovou garanciou, ale i desať ráz násobne, dajte však napred nám hospodárom, čo nám patrí. Lebo keď má štát na dostač, aby v prospech Sovietov garantoval pôlmiliarclové úvery, tak má nájsť aj na to spôsob, aby vopred zabezpečil aspoň takú garanciu pre sorganizovanie vnútorného polnohospodárského úveru, lebo hospodárovi je potrebný úver, ako kus chleba. Pri tomto úveru riziko štátu bolo by to najmenšie, lebo sa vie, že na jeho zaokrytie vždy slúži celý majetok hospodára a i osoba hospodára viazaná ku zemi, kdežto stopu ceny do Ruska dopravených, strojov bude jedného dňa tak liferant ako aj úver garantující československý štát palicou honiť.
Tu potom do oči bije ešte aj druhá myšlienka. Nie len Soviet, ale aj naši hospodári pred letmi tiež kupovali stroje, traktory, žacie a mláťacie stroje a veľa kade čoho. Dobrému gazdovi s ochotou dával kupec a továrnik stroj. Hospodár nakupoval potrebné veci, aby mohol zároveň kráčať s hospodármi druhých štátov, ktorí lacnejšie pestovali. Teraz sa však to deje, že továreň cenu na úver kúpeného stroju ohňom a železom vymôže a poneváč hospodár nemá hotové peniaze, pred pár rokmi kúpená mláťačka a traktor príde na buben a následkom toho, že pri dražbe niet kupca - kdo by licitoval bez peňazí - obchodník, továrnik, zpäť si zamení stroj za jednu desiatu čiastku kúpnej ceny, ostatok nechá zaintabulovaný na hospodárovom majetku. A už teraz nešťastnému hospodárovi neostal stroj ani peniaze, iba množstvo dlžoby na nehnuteľnostiach, čo snáď ani jeho deti nebudú v stave splatiť, keď že sa tieto strašné časy na lepšie neobrátia. Prečo neprevezme štát za týchto svojich hospodárov garanciu u továrnikov, obchodníkov, aby títo spokojnejšie vyčkali lepšie časy a nedočkavosťou nedonášali na žobrácku palicu chudobnú >hlavnú oporu< štátu.
Malý hospodár je československým stranám len po čas volieb dobrý, keď kadeakými sľubami usilujú sa zakúpiť jeho svedomie, aby sa čím lepšie založily základy samovlády. Keď sa však hospodár topí v riave dlžôb, vtedy štátna moc ukáže chrbát v nebezpečí sa nachádzajúcemu, kdežto najväčším nepriateľom spoločenského a mravného svetového poriadku, bolševikom ponáhla sa na pomoc. Naše mravy však práve to rozkazujú, že máme topiacemu sa ponáhlať na pomoc aj nasadením svojho života, vláda však vybočila z cesty týchto mravov vtedy, keď bez pomoci nechala od najstaršej doby s krízou boriacich sa hospodárov, chrbát obrátila v stížnostiach sa nachádzajúcim a ani tým sa nemôže vyhovárať, že niet pomoci, niet peňazí, lebo keď sa od svojho poľnohospodárstva odvracia s uzavretou dlaňou, v tom samom čase otvorí roh hojnosti továrnickému priemyslu, no a bolševikom. Pomenujme dieťa svojim vlastným menom: toto sú ozaj nie kresťanské mravy.
Vláda však na pomoc hospodárom neponáhla sa ani inými prostriedkami. V minulých týždňoch čítali sme síce, že pán minister financií mal vydať nejaké nariadenie, aby sa pri daňových exekúciách opatrnejšie zachádzalo a v subjekte dane ponechaný bol aspoň nejaký život. Je na poľutovanie, že na vidieku nemožno veľmi zkusovať, že by učenie pána ministra financií padlo bolo do dobrej pôdy. Vzdor sľubu pána generálneho finančného riaditeľa exekútori aj ďalej pokračujú v ničiacom válčení a len zriedkavé sú obce, v ktorých spôsob vymáhania daní uľavil.
Vôbec nezastal neriad exekútorov nemocenských pokladieň, a predsa vláda a minister sociálnej pečlivosti má cesty - spôsoby, aby umenšil velkú pažravosť nemocenských pokladieň, zvlášt vtedy, keď tieto pokladnice ani hospodárovi, ani robotníkovi zvláštne výhody nezabezpečujú a ani nedajú.
Viem, že i vládne strany vidia, že je maličkou almužnou to, čo poskytujú polnohospodárstvu teraz sa chystajúcim zákonom, a z tejto príčiny väčšina snemovne prijala rôzne rezolučné uzavretie, v ktorých vyzýva vládu na zastavenie daňových exekúcií, na výplatu podpory v hotovosti, a na iné vítané opatrenie. Veľmi dobre vieme, že čo znamenajú tieto rezolučné výzvy. Páni ministri vo výboroch prisľúbia hory doly, lenže páni zákonodárci nech nepožadujú, aby opatrenie za potrebné uznané dostalo sa i do osnovy zákona a nech sa uspokoja s rezolučným usnesením, s ktorým si potom členovia vlády - zapália na fajku. To sa vie, že štátna moc v tomto štáte nie je na to, aby vôlu zákonodarstva prevádzala, ale ako to škandál pomenovaný Stríbrnýho aférou tak jadrne ukázal, len na to, aby si účastníci moci dobre napchali svoje vrecká.
Medzi takýmito okolnosťami žiadny sa nenájde medzi zodpovednými činiteľmi, ktorý by zpozoroval, že toho roku následkom živelných pohrôm nie len chlebová plodina vyšla na mizinu na toľko, že by sa malo postarať o zrno na siatia, poneváč tohoročná úroda na južnej čiasky Slovenska nie je zpôsobilá na osivo, ale že zkazu vzalo i krmivo, zkazilo sa seno, repu žere hmyz a týmto zpôsobom krajne nebezpečie hrozí aj chovu zvierat. Cena porážkového dobytka z jedného dňa na druhý klesá, lebo hospodár nútený je ten odpredať, a ešte viac klesať bude cena zvierat na zimu a na budúcu jaro, v ktorej dobe nebude už ani krmnej slamy v dostatočnom množstve. Teraz čítame štatistiku chovu zvierat, ktorá nám ukazuje, že od roku 1925 stav rožného dobytka sotva sa zvýšil. Proti tomu významne sa zvýšilo procento porážiek zvierat. Totižto aj v riadnych okolnostiach poľnohospodárskych chov zvierat republiky ešte nemá takých pevných základov, že by mohla byť reč o sebastačnosíi v potrebe mäsa. Keď že teraz hospodári následkom nedostatku krmiva vstupnujúcej miere nútení budú zcenovať, lepšie rečeno zpeňažovať svoje zvieratá, tak následky tohoto zasa odnesie chov zvierat v celej republike. Nikde ani stopy nevidieť tomu, že by vládni činitelia túto obtiaž boli spozorovali, a predsa tu je pálčivá potreba súrnej pomoci.