Jak jsem již řekl, je to dílo kompromisu, které má své vady a nedostatky.

Chci nyní poukázati na některé nedostatky této předlohy, především: na kterou dobu se nevztahuje nový zákon? Bohužel, je zde určitá velká mezera. Zákon se především nevztahuje na přestárlé, kteří vstoupili po prvé do zaměstnání po dokonání 50-tého roku věku, dále se nevztahuje tato předloha na dobu, kterou ztrávil úředník v dělnickém poměru. Je to velmi bolestné, specielně pro ony kategorie úřednictva, které musí projíti dělnickým stavem, dělnickou kategorií, než se dostanou do úřednického stavu. Dále se nevztahuje zákon také na dobu nezaměstnanosti, nemoci, vojenské služby, na dobu zaměstnání odbytého na území, které dnes nepatří k Československé republice. Někdo na př. vstoupil do služeb r. 1900, řekněme, ve Vídni. Zákon pensijní vstoupil v účinnost r. 1909 a on o celou tu dobu přichází, poněvadž ji ztrávil na jiném území. Dále před 1. lednem 1919 přešel do zaměstnání a pojištění v Československé republice. Nepřihlásil-li se do 31. prosince 1918, tedy do 1. ledna 1919, ztrácí veškeru dobu, kterou ztrávil ve službách na území, které dříve patřilo k Rakousku. To postihuje zejména vojíny, kteří přešli do našich čsl. vojenských formací, ale ty formace nebyly po 1. lednu ještě rozpuštěny, takže neměli vůbec možnost se přihlásiti, a nyní je tu ta krutost zákona, že ztrácejí veškeru tu dobu.

Velmi důležité je také upozornění v zákoně, že každý se musí přihlásiti o dobu u příslušného nositele pensijního pojištění, pensijního ústavu, to jest, musí sám podati žádost o započítání oné nepojištěné doby, resp. o ty vyšší dávky, poněvadž se fakticky ona nepojištěná doba nezapočítává, nýbrž se zvyšují pouze o polovinu dávky. To je také ustanovení, které jistě že bude míti v zápětí mnoho a mnoho nesrovnalostí. Přijde na to, jak se věci budou vyřizovat. Bylo by jistě žádoucí, aby příslušné úřady byly ihned upozorněny, aby daly do proudu tuto otázku, aby se nestalo to, co se stalo již v pensijním zákoně, kde se tehdy měli zaměstnanci přihlásiti, tuším, do 30. června 1929. A dnes máme celou řadu zaměstnanců, sta žádostí, které, prosím, byly vyloučeny z dobrodiní zákona pensijního proto, poněvadž se nepřihlásili, poněvadž o tom nevěděli. Ovšem zde je zákon v této věci jaksi přesný, ale myslím, že při dobré vůli nositele pensijního pojištění by se mohly takovéto žádosti poněkud liberálněji vykládat. Také zde musíme apelovat na nositele pensijního pojištění, na Všeobecný pensijní ústav, aby zde se také vykládal tento zákon poněkud liberálněji, a aby již stačila pouhá žádost - on má sice předložiti doklady, ale prosím, to je mnohdy těžké, ty doklady si opatřiti. Vždyť se jedná o zaměstnání před 30 až 40 lety. Což když ten zaměstnavatel nebo ta firma neexistuje? Bylo by jistě žádoucí, aby se spokojil nositel pensijního pojištění s pouhou přihláškou a teprve dodatečně aby si opatřil doklady. Ta doba se mi zdá býti poměrně velmi krátká.

Nuže, já jsem již naznačil, že zákon má vady, ale také má přednosti. Přednost spočívá v tom, že se to dotýká celé řady zaměstnanců, zejména těch starších, a že nám odejde nyní na odpočinek asi 16.000 zaměstnanců, ovšem velmi okrouhle řečeno, čímž se zase také uvolní pracovní trh, poněvadž, jestliže odejdou do pense, zase mladší budou přijímáni do služeb, pokud ovšem nebudou pohlceni racionalisací. To je ovšem jiná, bolestná otázka.

Ještě bych při této příležitosti chtěl také poukázati na § 176 pensijního zákona. Tam se totiž jedná o státní příspěvek za válečnou dobu, za vojenskou službu, kde stát přispívá určitou kvótou na započtení této vojenské doby. Ale prosím, cožpak jde o válečné úkony? Zde by bylo potřebí jasně prohlásiti, že se vojenskou službou, dobou, míní také i válečné úkony tehdejší podle toho neblahého zákona Stürghova o válečných úkonech z r. 1914. Nuže, to by asi tak byly - zkrátka řečeno - vady a nedostatky tohoto zákona. A nyní bych se několika slovy zmínil o požadavcích soukromých úředníků vůbec, když už o té věci hovoříme. Já jsem pochválil koalici, že její tempo ve prospěch soukromých úředníků je rychlejší, nežli bylo před tím, ale přál bych si velmi vřele, abychom na této cestě pokračovali i v budoucnosti, specielně, abychom přikročili skutečně k novelisování pensijního zákona. Vždyť tato novelisace je velmi kusá a týká se pouze jednoho úseku, ale my máme ještě celou řadu nedostatků, které vyplývají z nejasného ustanovení pensijního zákona. Tedy zejména žádáme, aby byla příznivěji stanovena definice invalidity v §u 17. To je kruté ustanovení v neprospěch zaměstnanců soukromých. Dále aby bylo zlepšeno ustanovení §u 24 o maximu důchodu a aby byla konečně provedena úprava přestupu z pojištění pensijního do pojištění dělnického a dána pojištěncům, kteří se dožili 55 let, možnost, aby v případě nutnosti mohli dosáhnouti starobního důchodu, aby doba, ztrávená u pensijního ústavu na území bývalého Rakouska-Uherska, uznána byla oněm pojištěncům, kteří se mohli vrátiti na území československé až po 1. lednu 1919, jak jsem již zde řekl. Ovšem to ponechává vláda reciprocitě, vzájemnému dohodnutí se s okolními státy. Upozorňuji, že reciprocitu máme už s Německem, pokud jde o započítávání služby, ztrávené na území německém; nedávno byla tato smlouva ratifikována a bylo by žádoucí, abychom se dohodli s těmi státy, které jsou nám blíže, kde máme skutečně řadu takových zaměstnanců, t. j. s Rakouskem, Maďarskem, Polskem a pod.

Samo sebou se rozumí, že žádáme, aby co nejrychleji byla provedena novelisace nemocenského pojištění, to znamená, aby bylo vybudováno. Je totiž už připraven, pokud vím, nemocenský zákon, a je přece známo, že měl býti projednáván zároveň s pensijním zákonem a že jen pro odpor zaměstnavatelů k tomu nedošlo. A teď, prosím, máme zde jistou anomálii, totiž tu, že se v pensijním zákoně odvoláváme v mnohých paragrafech na zákon, který ještě neexistuje. To je absurdní a bylo by žádoucí, abychom tuto věc konečně už jednou vyřešili.

Teď bych měl reklamovat věc, která se dotýká pomalu významu a cti senátu. Je to zákon o zaměstnancích ve vyšších službách. To je celá Odyssea. Nezapomínejme, že v r. 1924 právě senát dal podnět, aby konečně byla vypracována příslušná předloha, to je tedy už sedm let, a my opravdu nevíme, kde tato předloha je, zda vůbec existuje a co se s ní má státi. Vždycky slyšíme >ano<, při každé odpovědi na naše interpelace, jako teď se mně právě dostalo odpovědi vlády na interpelaci, pokud jde o prodloužení výpovědních lhůt, a tu bych myslil, že v této hospodářské krisi bylo by velmi účelné a žádoucí - a jestliže jsme to učinili v r. 1921 zmocňovacím zákonem, kdy jsme prodloužili výpovědní lhůty, musíme těm, kteří jsou krisí nejvíce postiženi, zachrániti nějakou krátkou dobu, na 6 nebo na 8 neděl existenci v podnicích; jestliže jsme to mohli učiniti tehdy, proč se to nestane dnes? A vláda zase odpovídá, že nechce vytrhávat jednotlivé otázky z celého komplexu, nýbrž že to chce vyřešiti zvláštním zákonem o zaměstnancích ve vyšších službách. My o jeho existenci nevíme, ale myslím, že by bylo žádoucí a na místě, aby se tato otázka, zejména komplex otázek, které se nevyřeší tak snadno a rychle tady - velký zápas s tím druhým světem zaměstnavatelským - vyřešily ve prospěch zaměstnanců.

Konečně také bych měl reklamovati novelu zákona čís. 12 ř. z. z r. 1894 o závodních správcích a závodních dozorcích v hornictví. Myslím, že je to velmi zastaralý zákon, který už neodpovídá dnešním poměrům. Bohužel, také se k tomu nemůžeme dostat.

Že reklamujeme snížení pracovní doby, to, myslím, je samozřejmé nyní, pokud jde o racionalisaci, vždyť to bude asi jediný prostředek, kterým se vůbec můžeme vyhnouti celé té krisi, která zde vznikla z racionalisace: snížení pracovní doby. Říká se, že je to otázka mezinárodní, že se nemůže řešiti snad jen v jedné zemi. Je to do jisté míry pravdivé. Já to musím připustiti, když vidíme události v Německu, kde asi sotva se bude zkracovat, ač k tomu tam zavdali podnět. Tam jsou chytří, dají podnět k něčemu, ale nikdy to neprovedou; to bylo s osmihodinnou pracovní dobou, kterou neprovedli, ale dnes přicházejí s návrhem na sedmihodinovou pracovní dobu.

Nu, také bychom si přáli, aby byla vyřešena otázka dvojího zaměstnání. Já to musím také říci v době, kdy je skutečně krise, kdy máme statisíce nezaměstnaných. Velice bych si přál, aby dvojí zaměstnání bylo omezeno na míru nejmenší.

Pokud jde o kolektivní smlouvy, víme, že je to také otázka, kterou reklamují zaměstnanci soukromí, ale v dnešní době stěží bychom mohli s věcí přijíti a prosazovati ji, ale jestliže se stále z toho zaměstnavatelského světa apeluje na zaměstnance a mluví se o vzájemnosti, o dohodě a dobré vůli, mám za to, že by žádný řádný zaměstnavatel neměl trpět bezesmluvní stav. Pak by nebylo potřebí žádné závaznosti kolektivních smluv.

Že se nechrání také domácí trh práce, že dnes v Československé republice zaměstnáváme celou řadu příslušníků cizích států, které bychom mohli snadno nahraditi domácími pracovními silami, to je zjevno. Ale nesmíme býti tak úzkoprsí v této věci, poněvadž víme, že máme také v cizině zaměstnány naše lidi, ale tam jsou opatrnější a také daleko přísnější, pokud jde o zaměstnání cizinců, než u nás. Všimněte si, co se děje ve Francii, zejména v Paříži, jakým způsobem přímo veksatorickým se postupuje proti zaměstnancům jiných států a také proti příslušníkům našeho státu. To by bylo v krátkosti všechno. Také ty úřednické komory, nyní se tomu říká komory spotřeby a práce; o této věci nebudeme mluviti, je to otázka budoucnosti, ale musí k tomu dojíti, abychom měli po této stránce určitý pořádek.

Končím a prohlašuji, že zákon má určité mezery. Budeme pracovati k tomu, aby nedostatky, o nichž jsem mluvil, byly odstraněny. Musíme dojíti k tomu, abychom novelisovali pensijní zákon, ale jinak vítáme tuto předlohu a budeme pro ni hlasovat.

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Fr. Novák (lid.).

Sen. Fr. Novák: Vážený senáte! K celé řadě zákonů sociálních se řadí jeden velice důležitý sociální zákon, a to o započtení nepojištěné doby v pensijním pojištění. Předložený návrh zákona o započtení nepojištěné doby v pensijním pojištění je nutným doplňkem pensijní novely z 21. února 1929. Naše strana, která sleduje otázky soukromozaměstnanecké, již tehdy upozorňovala na připomínky odborné komise, ale za stávající tehdejší politické konstelace nebylo možno požadavek tento prosaditi. Věděli jsme, že zákon, pokud nebere zřetel na přestárlé, nebude dokonalý a že je nutno uspokojiti starší generace takovým způsobem, aby nepociťovaly neblahé důsledky předválečné protisociální politiky. V r. 1929 byli jsme nuceni hlasovati pro zákon, abychom snad svým odporem dobrou věc neznemožnili. Ale nepustili jsme věc se zřetele a byla to také naše strana, která přišla s návrhem, aby započtena byla nepojištěná doba a aby stát ze svých prostředků na toto opatření doplácel. Bylo to poprvé, kdy jsme pro soukromé zaměstnance žádali peněz ze státní pokladny, ale byli jsme odmítnuti. Nezbývalo tudíž nic jiného, než přemýšleti o tom, jakým způsobem opatřiti úhradu, a tu po pravdě konstatuji, že dohodli jsme se se soukromoúřednickými organisacemi a zejména s Jednotou českých soukromých úředníků o tom, aby na započtení nepojištěné doby přispívali pojištěnci. Zbyla nám nevyřešena otázka, jak se k věci zachovají zaměstnavatelé, a je potřebí s povděkem kvitovati, že u zaměstnavatelů nalezli jsme plné porozumění pro příznivé vyřešení této důležité otázky, a můžeme býti právem na to hrdi, že dnešní generace nalezla pochopení pro potřeby těch, kdož z práce v důsledku stáří vystupují. Sám pak mám hřejivý pocit, že sloužili jsme dobré věci, a že se nám podařilo docíliti korektury na zákoně tam, kde toho bylo nejvíce potřebí, že se nám podařilo prosaditi započtení nepojištěné doby.

Podle zákona, o němž hlasujeme, budou zvýšeny nároky na důchody a důchodcům zvýšeny dávky jim přiznané, které odpovídají započtení poloviční služební doby, která nebyla pojištěna, protože v době, kdy byla absolvována, neexistoval zákon o pensijním pojištění vůbec, anebo tehdy některé kategorie zaměstnanců byly z povinného pensijního pojištění vyloučeny. Tímto zákonem započítává se poloviční nepojištěná doba všem obchodním pomocníkům, šafářům, poklasným, hajným, dozorcům a pod., doba zaměstnání před 1. červencem 1920 a těm, kdož touto dobou podléhali povinnému pensijnímu pojištění jako soukromí úředníci, dílovedoucí a pod. započítává se doba před 1. lednem 1909 a všem zaměstnancům na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde dříve pensijního pojištění nebylo, započítává se do pojištění doba před 1. lednem 1922. Podle návrhu zákona musí to ovšem býti zaměstnání, které bylo vykonáváno na území Československé republiky. Podle návrhu dnes předloženého nezapočítává se doba dělnická, byť byla i nezbytnou průpravou činnosti vyšší, ač jsme o to usilovali. Postiženi budou tímto zákonem ti, kdož ztratili svá pojištěná léta proto, že přestoupili do cizozemských pensijních ústavů po 1. lednu 1919, neboť ti jsou z dobrodiní zákona vyloučeni. Stejně budou postiženi ti, kdož z důvodů jakýchkoli pracovali a byli zaměstnáni mimo hranice Československé republiky. Dožadovali jsme se, aby se tento zákon vztahoval alespoň na oblast býv. Rakouska-Uherska, ale v tom nám nebylo vyhověno. Snad v mnohém případě bude možno odpomoci mezistátními smlouvami, což budeme míti na zřeteli.

Že zákon nepřiznává nárok na započtení nepojištěné doby, je jeho nedostatkem. Zákon tento přiznává nárok cizím příslušníkům, ale ke svým vlastním státním občanům, kteří byli nuceni, ať již z jakýchkoli důvodů, vykonávati zaměstnání ve Vídni, v Pešti nebo Sarajevě, chová se náš stát macešsky. Dále nepřináší žádné výhody těm, kdož vstoupili do pojištění po 1. lednu 1929, a zejména pak ne těm, kdož byli vyňati pro vysoký věk z pojistné povinnosti.

Mluvím úmyslně o těchto nedostatcích zákona z toho důvodu, abych na ně upozornil, abychom si uvědomili, že nesplňujeme plně požadavky zaměstnanců v soukromých službách a zejména chci upozorniti na to, že naše zákonodárné sbory až dosud otázkami soukromých zaměstnanců se velmi málo zabývaly a když, tak pouze povrchně. Vítám proto tím srdečněji dnes předložený zákon, který sice neuspokojí snad všechny, ale uspokojí snad 95 % těch, jichž se toto opatření týká. Jménem strany, již mám čest v senátu zastupovati, prohlašuji, že budeme pro přijetí doplňovacího zákona hlasovati. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále má slovo pan sen. Johanis.

Sen. Johanis: Dámy a pánové! Vládní návrh, kterým mají býti zvýšeny dávky pensijního pojištění zaměstnanců ve vyšších službách tím, že se jim započítá polovina doby služební dříve nepojištěné, a usnesení senátu, kterým se stane usnesení poslanecké sněmovny zákonem, je nutno vyzdvihnouti jako velký sociálně-politický čin. Je to splátka, kterou Československá republika platí dluh soukromým zaměstnancům, vzniklý z převážné míry ještě z dob Rakouska. Jak se správně v důvodové zprávě říká, mají býti tímto zákonem odčiněny důsledky toho, že pojištěncům nynější generace nebyly započteny v pojištění doby zaměstnání, jež leží před vstoupením zákona o pensijním pojištění a jeho novel v účinnost. Je to vlastně posunutí dnešního zákonného stavu nazpět, ovšem s tím účinkem, že nemohla býti postihnuta celá služební doba, nýbrž pouze její polovina. Jde o dobu zaměstnání, ležící před 1. lednem 1909, pro četné pojištěnce před 1. říjnem 1914 a 1. červencem 1920 a pro všechny pojištěnce Slovenska a Podkarpatské Rusi před 1. lednem 1922.

Výhod tohoto zákona má se dostati velmi značnému počtu zaměstnanců. Je-li odhadnut v důvodové zprávě tento počet téměř na 162.000 pojištěnců a 30.000 důchodců, je zřejmo, že zákon má velmi širokou působnost, poněvadž téměř 200 tisícům osobám poskytne zvýšení jejich důchodů, případně zvýšení jejich čák.

Je přirozené, že musí se oceniti toto opatření, jež generaci minulé zajišťuje generace přítomná a budoucí tím, že se bude platiti přirážka k měsíčnímu pojistnému podle tříd odstupňovaná, a to na dobu 40 let.

Není to však pouze sociálně-politický charakter tohoto opatření, který s hlediska lidského nutno všeobecně uvítati, ale ono může míti též značný účinek národohospodářský, a to na poli uvolnění pracovního trhu.

Je první povinností zástupců odborových organisací skupiny zaměstnanecké, které se zákon dotýká, a jichž representanti věnovali tomu, aby zákon byl uveden v činnost, velikou energii, aby zhodnotili co nejvíce výsledky zákona v individuelních případech. Já osobně chtěl bych proto především upozorniti na stránku druhou, o které jsem se právě zmínil, totiž na stránku národohospodářskou.

Podle pojistně matematické zprávy odhaduje se počet zaměstnanců starších 55 let, kteří budou míti prospěch z tohoto zvýšení důchodu, na 16.000. Zvýšení je toho druhu, že se dá očekávati, že valná část těchto zaměstnanců své zaměstnání opustí. V době, kdy racionalisační snahy ovládají nejen tovární výrobu, nýbrž i kancelářskou práci, jež je oborem této kategorie zaměstnanců, v době hospodářské krise, kdy závody, podniky a obchody propouštějí své nejdražší, t. j. nejstarší zaměstnance a kdy tito nemo hou nalézti na pracovním trhu umístění své pracovní síly, je tuto stránku věci co nejvíce oceniti. Nejsem takovým optimistou, abych si sliboval od tohoto opatření více, než může dáti, abych doufal, že místa, která budou takto uvolněna, budou všechna zase obsazena. Ale přece dá se očekávati, že z toho vyplyne aspoň částečná úleva.

U zhodnocení důchodů 30.000 důchodců je nutno pak bráti v úvahu také fakt, že jistá část jich, aby doplnila své důchody, vstupovala znovu v zaměstnání, čehož nebude potřebí, budou-li jim důchody zvýšeny, a z čehož opět nastane jistě uvolnění pracovního trhu.

Při radosti, se kterou kvitují jistě všichni úspěch, kterého se dostalo kategorii soukromých úředníků, nemohu však nezmíniti se, že druhá, desetinásobně početnější, kategorie zaměstnanců dělnických čeká stále také na splnění svých požadavků, jež rovněž považuje za dluh společnosti a státu vůči sobě. Ne se závistí, ale s lítostí a s určitou trpkostí srovnávají se nároky kategorií úřednických a kategorií dělnických. Poukazuji jednak na dávky, které jsou odpírány pojištěncům dělnickým, jako je absolutní důchod vdovský, nemocenské ošetření důchodců, dále na rozdíl, jakým je definována invalidita, ale poukazuji zejména na rozdíl výše, v jaké jsou dávky vyměřovány. Není mým úmyslem volati po novelisaci, ale ohrazuji se velmi rozhodně, aby snad z těchto mých vývodů bylo vyvozováno, že kategorii soukromých zaměstnanců ve vyšších službách její zvýšené nároky nepřeji - pravý opak je pravdou - ale dožaduji se sociální spravedlnosti vůči kategorii zaměstnanců dělnických.

Je velkou křivdou, když na př. nejkvalifikovanější dělník odpovědného postavení, jakými jsou jistě na př. členové některé kategorie kovodělníků a typografové, po 40leté, případně i vyšší pracovní době, když dosáhne věku 65 let, má nárok na starobní důchod, jehož výše nedosahuje invalidního důchodu, na který má nárok kancelářský praktikant nebo prodavačka ihned, jakmile uplyne 5letá čekací doba, nebo případně se jejich důchodu jen rovná.

Jestliže konečně důchody nejvyšších kategorií z pojištění sociálního nedosahují důchodů nejnižších kategorií pojištění pensijního, nebo se jim jen rovnají, je to sociální rozdíl ničím nezdůvodněný, nespravedlivý, který musí býti v době nejkratší odstraněn.

Řada případů ukazuje, jaké jsou rozdíly v dávkovém systému pojištění sociálního a pojištění pensijního. Tak základní částka důchodu invalidního a starobního v pensijním pojištění činí Kč 3.600, kdežto pojištěním sociálním jen 550 Kč, t. j. 6,5krát méně. Zvyšovací částky podle pensijního zákona v úhrnu činí ve všech třídách 278 Kč měsíčně, kdežto v invalidním a starobním pojištění za 4 týdny pouze 23 Kč. Průměrně činí zvyšovací částky v pensijním pojištění 25,27 Kč měsíčně a počítáme-li zvyšovací částku podle §u 111 zákona čís. 221/24 ve znění novely, činí průměrně za 4 týdny 4,60 Kč. V pensijním pojištění činí invalidní a starobní důchod po 5 letech pojištění v nejnižší třídě 3.720 Kč, v nejvyšší 6.600 Kč. V invalidním a starobním pojištění činí v nejnižší třídě po 5 letech důchod 1.206 Kč, v nejvyšší 1.505 Kč. Průměrný důchod ve všech 11 třídách pensijního pojištění činí 5.256 Kč, kdežto v invalidním a starobním pojištění pouze 1.349 Kč. Čím déle trvá pojištění, tím se tento rozdíl v neprospěch dělnických pojištěnců zvyšuje.