Proto jsme hned od počátku vedli boj:

1. aby sociální pojištění zahrnovala a vztahovala se na všechny pracující;

2. aby sociální pojištění bylo jednotné a nebylo tříštěno ke škodě pojištěnců;

3. aby důchody a jejich výše byla dostatečná, aspoň taková, aby dělník, zaměstnanec a úředník byl se svou rodinou slušně živ a aby jeho rodina po jeho smrti měla životní existenci zajištěnu;

4. aby na sociální pojištění platili příspěvky zaměstnavatelé ze svého a nesměli pojišťovací příspěvky převalit na pracující pojištěnce;

5. konečně aby sociální pojištění, všeobecné dělnické pojištění, pensijní pojištění ve vyšších službách, pensijní pojištění státních zaměstnanců, hornické pojištění, pojištění státních zaměstnanců spravovali jedině volení zástupci pracujících pojištěnců a aby zaměstnavatelé byli z rozhodování v sociálních pojišťovnách vyloučeni. (Výkřiky komunistických senátorů.)

Za tyto zásadní, avšak všeobecné požadavky všech pracujících vede jediná strana komunistická třídní boj v pevné víře, že jedině probojováním těchto požadavků cestou třídního revolučního boje bude pracující třída zbavena všech těch pijavic. Do boje za okamžité vypsání voleb do Všeobecného pensijního ústavu! Do boje za svržení panství sociálfašistických vůdců v sociálních pojišťovnách, největších pijavic a upírů nemocných, starých dělníků, zřízenců a malých úředníků! (Sen. Mikulíček: Úředník má 4.000 Kč měsíčně, ale dělník nemůže dostat 8 Kč denně, když je nemocný!)

V závěru své řeči musím jménem dělnických zástupců v parlamentě, zástupců strany komunistické, se vším důrazem protestovati proti způsobu, jakým se všude proti nám postupuje, i zde v zasedací síni, kde se nám naše řeči konfiskují, kteréžto právo ani staré shnilé Rakousko poslancům nebralo, ale nyní ve státě osvobozeném jsou poslanci a senátoři posíláni do kriminálů jen proto, že vám zde překážejí, že vynášejí na veřejnost vaše (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 14. července 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Když my na to jako zástupci pracujícího lidu poukážeme, což je naší povinností, hned se někteří páni rozčilují, snad právě ti, kteří jsou tím postiženi. Kdo má čisté svědomí, jistě že se ho žádná taková narážka nedotkne, ale kdo je zatížen ministerskou kleptomanií, je cítit benzinem nebo špiritusem, ten se musí bát, aby nepřišel ke světlu, a proto se také tak zuřivě rozčiluje. A proto voláme: Ven ze žalářů s poctivými revolučními bojovníky, do kriminálu s korupčníky a zloději, třeba sedí na vysokých místech. (Potlesk komunistických senátorů.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan místopředseda senátu kol. Votruba.

Sen. Votruba: Slavný senáte! Předloha, kterou právě projednáváme, znamená splnění dávného požadavku soukromého úřednictva. Chci při tom připomenouti, že jsme se starali, aby se tato předloha stala skutkem. Bylo to už 20. prosince 1928 v poslanecké sněmovně, kdy jsem jako zpravodaj rozpočtového výboru o novelisaci zákona o pensijním pojištění v doslovu mluvil pro nadlepšení nejslabším pojištěncům, kteří berou důchod podle zákona, ovšem k výživě naprosto nedostatečný. Dále připomínám zde resoluci, kterou kol. Fáček podal 21. února 1929 zde v senátě, a konečně návrh kol. Dyka, tedy návrh našeho klubu z r. 1930. Přes všecku nepříznivou kritiku má tato předloha veliké výhody a znamená přece jen zlepšení pensí. Číselně může se počítati od 1.800 Kč ročně průměrem až do 5.400 Kč, ba nebudou také vyloučeny případy, kdy toto zlepšení bude činiti v nejvyšších třídách 7.200 Kč.

Toto zlepšení má vedle sociálního také národohospodářský význam. Vím, že dnes náš průmysl a zaměstnavatelé mají zaměstnáno plno starších soukromých úředníků, které nechtějí dáti do pense nebo propustiti, poněvadž pense podle zákona dosud poskytované jsou naprosto nedostatečné. Nyní ta možnost bude a bude možnost regenerace těchto sil přibráním nových mladých, kteří jsou bez místa, a tím se také uleví mnoho a mnoho panující nezaměstnanosti.

Předloha byla uskutečněna dohodou mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, ochotou zaměstnavatelů a hlavně také přispěním Všeobecného pensijního ústavu, jehož ředitel prof. dr Schönbaum, který je autorem projednávaného zákona, přičinil se o tuto dohodu, a podle mého názoru nebylo by právě vděkem, kdybychom zde těchto jeho zásluh nevzpomněli. Při tom Všeobecný pensijní ústav jde tak daleko ve finanční pomoci, že deficit, který bude resultovati z přijetí tohoto zákona a který bude činit podle matematicko-pojistných výpočtů 8 mil. 850.000 Kč ročně, bude platiti ze svého, aby se mohlo úplně vyjíti vstříc všem nárokům, které staropensisté z tohoto zákona budou míti. Úhrada druhá je míněna přirážkami, které ponesou zaměstnavatelé i zaměstnanci na polovic, ovšem podle dosud platného zvyku zaměstnavatelé větším dílem platí za své soukromé zaměstnance toto pojištění. Tyto přirážky pohybují se od 2 do 10 Kč měsíčně podle tříd platebních. Není to tedy, když se ještě vezme polovina, žádné veliké zatížení, o kterém mluvil kol. Kindl. První třída vůbec zatížena nebude, druhá dvěma korunami, polovina z toho jest jedna koruna, tak to půjde do nejvyšší třídy až na 10 Kč.

Chtěl bych zde zdůrazniti resoluční projev poslanecké sněmovny ohledně uplatnění nároku na nepojištěnou dobu všech těch, kdož jsou nyní v republice naší zaměstnáni a byli buď zdejšími firmami zaměstnáni na území byv. rakousko-uherské monarchie, nebo na území Rakouska, kde pensijní pojištění bylo zavedeno, t. j. hlavně můžeme jmenovati ty části, které připadly jinam, když Rakousko-Uhersko přestalo býti samostatnou říší. Zdůrazňuji dále jako velkou výhodu tohoto zákona, že tento nárok na započítání doby, které je potřebí ke zvýšení pensí, mají dobrovolní pojištěnci, také ti, kdož platí uznávací poplatek. To je přece velká výhoda, uznávací poplatek činí 25 Kč ročně, a tím se zachovávají nároky až do té doby, kdy se začne platiti uznávací poplatek do doby nabyté. Dále mají tento nárok, kdož jsou nyní sice ohlášeni, ale jichž nároky podle zákona pensijního z r. 1929 se zachovávají po celých 30 měsíců.

Mám ovšem některá přání i k tomuto zákonu. Vím, že mnoho se dá provésti praktickým prováděním, mnoho také i vládním nařízením. Tak na př. bude se musiti přihlašovati, podávati žádost za přiznání, započítání této doby. Tu bych prosil, aby lhůta, která je stanovena do 30. června 1932, byla směrodatnou jen pro podání žádosti, což je důležité, a aby pokud se týče dokladů, Všeobecný pensijní ústav počínal si co možná nejliberálněji, poněvadž víme, jak těžce shánějí se doklady po tolika letech, zejména nejsou řídké případy, že jednotlivec, u kterého byl zaměstnán soukromý zaměstnanec, nebo i celá firma již dávno neexistují, že to vymřelo, že ten závod zde vůbec není. Zde bude třeba liberálního výkladu. Při své intervenci v pensijním ústavu byl jsem potěšen ujištěním, že bude liberálně postupováno v opatřování a posuzování dokladů, a to úplně v dohodě s organisacemi soukromozaměstnaneckými.

Dále je přirozenou žádost a odůvodněným požadavek, aby úroky ze zpětných prémií, splatných od 1. dubna letošního roku, až do doby, kdy se začne zákon prováděti, poněvadž doba platnosti jest od 1. dubna, nebyly žádným způsobem počítány a účtovány. Také Všeobecný pensijní ústav mne ujistil, že tyto úroky žádati nebude.

Máme ještě ovšem bolest ohledně výkladu §u 176, který týká se státního příspěvku na válečné úkony. Zde není posud žádného autentického výkladu. Ministerstvo sociální péče dalo pokyn Všeobecnému pensijnímu ústavu, aby všechny žádosti, které v tom směru byly podány, prostě ještě zadržel a nevyřizoval, až dojde k dohodě stanoviska mezi ministerstvem sociální péče, národní obrany a ministerstvem financí. Jsou zde sporné názory o tom, co lze a má se pokládati za válečné úkony, za něž má se tento státní příspěvek platiti. V tom směru není ještě dosaženo jednoty.

Nyní ještě, pokud se týče §u 13, který mluví o presenční službě vojenské. Tu můžeme říci, že nejméně 90 % pojištěnců neuplatňuje tohoto nároku proto, poněvadž jim není znám. Doporučovalo by se tedy, aby již armádním rozkazem před opuštěním vojenské služby bylo vydáno vojínům potvrzení o této službě, aby je mohli předložiti Všeobecnému pensijnímu ústavu jako nositeli pojištění. A to se nepřimlouvám jen za soukromé úředníky, zde to platí také pro dělnictvo, poněvadž v sociálním pojištění je také ustanovení o započítání presenční služby vojenské a také je velmi málo dělníků, kteří o tom vědí a kteří opouštějíce presenční službu nežádají na nikom potvrzení, že ji absolvovali, a nikdo jim toto potvrzení také nedává.

Při této příležitosti musím prohlásiti, že je možno litovat, že nebude započítána doba, která byla ztrávena pojištěncem, dokud byl dělníkem. Stává se mnoho případů, že z dělníka stane se dílovedoucí, nebo na venkově šafář. Tu se mu doba, po kterou pracoval jako dělník podle toho zákona, nebude započítávati, ač to předchozí zaměstnání dělnické není nikterak na překážku, když se stane později mistrem a nějaký čas v tomto zaměstnání je, aby se mu doba, po kterou byl zaměstnán jako mistr nebo šafář, do ustanovení tohoto zákona nepojala.

Jiná věc je s definitivními státními zaměstnanci. O této věci je také zmínka ve zprávě výborové. Otázka započtení let na základě převodu je už dnes upravena. Ovšem musím zde podotknouti, že doby před 1. lednem 1909, anebo převody po 1. červnu 1920 mohou býti započteny do pense na základě dobrovolných úmluv mezi Všeobecným pensijním ústavem a mezi státem ve smyslu §u 183 zákona o pensijním pojištění soukromých úředníků. Všeobecný pensijní ústav je ochoten takovéto smlouvy dělat, ale na straně státu nevidíme po této stránce žádné ochoty. Jinak by vyžadovalo toto započtení velikých nákladů, které odmítli pojištění i zaměstnavatelé nésti ze svého. V původním návrhu tohoto zákona měl celé břemeno nésti stát, který to však také odepřel.

Bolestivá je otázka zaměstnanců v cizině, mimo území naší republiky. Za starého Rakouska jich bylo mnoho, ale i naše domácí firmy, které měly své filiálky ve Vídni, nebo tam měly hlavní sklady a filiálky zde, zaměstnávaly mnoho soukromých zaměstnanců. Ti podle projednávané osnovy nemají nároku na započtení let, která ztrávili v cizině, což je ovšem pro ně jistě velmi smutné. Ale je možno podle ustanovení této předlohy upraviti věc mezinárodními smlouvami a mezinárodní smlouvy, založené na principu reciprocity, budou pro ty zaměstnance, kteří dnes jsou na cizím území, nebo před tím byli na cizím území, daleko výhodnější, poněvadž bude možno upraviti jim započtení ne polovinou, jak tato předloha praví, nýbrž bude možno jim započítati celou tu dobu, když státy podobné smlouvy udělají. My máme takovou smlouvu již s Německem a v nejbližší době má dojíti k takovéto smlouvě s Rakouskem. Ovšem je nepochopitelno, proč se tato věc zdržuje, když Německo a Rakousko podobné smlouvy, spočívající na základě reciprocity, má již s Jugoslávií. Polskem a Itálií. Toto řešení je také podle mého názoru přijatelné i s hlediska státního a sociálně-politického, poněvadž se béře zde ohled na veškerou dobu, nejen na polovici, jako v předložené nám osnově zákona.

Pokud s jednotlivými státy podobné smlouvy nemohou býti uzavřeny, zde jsou resoluce, připojené k této zprávě, které doporučuji také ku přijetí, poněvadž umožní zjištění nákladů a tím buď legislativní úpravu anebo zlepšení na útraty nositelů pojištění.

S radostí konstatuji, že Všeobecný pensijní ústav zahájil již přípravné kroky k rychlejšímu provedení nového zákona a že rozešle ještě před koncem tohoto měsíce všem pojištěncům formuláře žádostí, ačkoli vlastně by nebyl k tomu žádným způsobem povinen, a měla by to být věc pojištěnců samých. Ústav hodlá při vyřizování žádostí postupovati co nejrychleji a nejliberálněji.

Jistě mně nikdo nezazlí, když vezmu Všeobecný pensijní ústav poněkud v ochranu proti útokům, které zde kol. Kindl na něj podnikl. Divil jsem se zástupci dělnictva, že vytýkal, že miliony tam nashromážděné jdou na produktivní výdaje, že jdou na výdaje zemské, na elektrisaci na příklad atd. Myslím, že zástupce dělnictva má vítat, aby se něco dělalo, aby peníze šly na produktivní a potřebné výdaje. Dělník při tom má práci a čelíme tím nynější nezaměstnanosti. Ukládací politika našeho Všeobecného pensijního ústavu je naopak velikým dobrodiním. Povážíme-li, že od převratu umožnil Všeobecný pensijní ústav výstavbu 12.000 bytů, že dal 700 mil. Kč na produktivní účely, na příklad na komunikace, na kanalisaci jednotlivým obcím, že půjčuje státu, zemi, že poskytuje nejlevnější hypotékární zápůjčky, pak vidíme, že takováto ukládací politika je jistě velkým dobrodiním pro stát, pro veřejnost, pro hospodářské naše poměry i pro nynější situaci.

Vytýká se Všeobecnému pensijnímu ústavu, že z peněz pojištěnců staví paláce, jeden tady a jeden v Brně. Dovolím si připomenouti, že to nejsou paláce, nýbrž že to budou budovy, jichž je potřebí k administraci celého tak velkého a rozsáhlého tělesa, jako je Všeobecný pensijní ústav a jednotlivé úřadovny, vzhledem k tomu, jak enormně vzrostl počet pojištěnců. O tom mluví tyto číslice. 1. ledna 1919 měl Všeobecný pensijní ústav 30.000 pojištěnců a 1. ledna 1929 činí jich počet již 300.030. Tedy o 300.000 za tu dobu vzrostl počet pojištěnců Všeobecného pensijního ústavu. Přese všechnu agitaci těší se Všeobecný pensijní ústav důvěře jak pojištěnců, tak zaměstnavatelů a že veřejnost velice často se na něj obrací, nepotřebuji zvláště připomínat.

Končím tedy prohlášením: Projednávaný návrh na doplnění §u 177 novým paragrafem pod čís. 177 a) pokládáme za zlepšení poměrů staropensistů Všeobecného pensijního ústavu, poněvadž obsahuje citelné zlepšení, a byť nedával všechno, dává aspoň větší splátku těm, kteří byli při zakládání tohoto ústavu, a budeme proto pro návrh tento hlasovati. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Beutel.

Sen. Beutel (německy): Slavný senáte! Předložená osnova zákona nevyhovuje našim původním přáním, neboť již před reformou zákona o pensijním pojištění, který nyní od 1. ledna 1929 je v platnosti, žádali jsme snížení hranice stáří pro nápad práva na důchody a započítání celé nepojištěné doby služební. Naše požadavky ztroskotaly o to, že podle původního návrhu měl stát převzíti náklady této reformy, čehož nebylo lze docíliti. Nenechali jsme však od té doby společně se zaměstnanci činitele v úvahu přicházející nikdy v pochybnostech o tom, že nadále trváme má požadavku započítání nepojištěné doby služební a zvýšení důchodů. Tak došlo po ustavení nové poradní komise a ve spolku s touto komisí u ministerstva sociální péče konečně k předložené osnově, která pojištěncům sice nepřináší snížení hranice stáří, za to však přece započtení poloviny nepojištěné doby služební a zvýšení důchodů, které odpovídá této době, jestliže by služební poměr byl zakládal pojistnou povinnost, a to podle třídy služného, do které pojištěnec před účinností tohoto zákona byl naposled zařaděn. U důchodce rozhoduje třída služného v posledním měsíci před nastoupením pojistného případu.

Jestliže se z občanské strany v poslanecké sněmovně a také zde namítá, že předloha jako taková neznamená nic uceleného, tož dlužno přece připamatovati, že dřívější většinové strany přece při všech sociálně-politických vymoženostech projevovaly nepřátelské a škodlivé snahy vůči pojištěncům a nepřipustily, aby tyto zákony dopadly jinak, nežli jak toho vyžadují jejich zvláštní zájmy. Tak potom přicházíme právě zase k tomu, abychom podobně jako u sociálního pojištění novelisovali zákon o pensijním pojištění takovýmto způsobem, jak se to zde děje. Jestliže se tedy nyní cestou kompromisu tyto nedostatky zase urovnávají, pak je to přece jen stále ještě lepší, než kdyby potrval starý stav, ježto se předloha týká 28.640 důchodců a dále 161.867 aktivně pojištěných, a to 36.387 žen a 125.480 mužů. Možno doufati, že zákon usnadní odchod starších zaměstnanců do pense, a tak mladším, kteří nemají místa, umožní zaujmouti jejich místa, což by se přirozeně usnadnilo ještě více, kdyby se byla také změnila hranice stáří. Rozhodujícím pro to, že se to nemohlo státi, bylo svého času vyloučení §u 194, tedy odstranění státního příspěvku. Náklad činí za nynějšího stavu přes 430 milionů, při úhradě asi 422 milionů projevuje se schodek 4 mil. 850.000, který pensijní ústav hradí ze svého, ačkoli nemá žádných přebytků. Tedy stanovisko jistě uznání hodné.

K veliké nejasnosti zavdává příčinu stylisace bodu 6 v novém paragrafu 177a), poněvadž tam byla vsunuta slova: >pokud tyto dávky stejně již nevyhovují podmínkám pro uznání za náhradní ústav (§ 106)<. Následkem toho se v kruzích náhradních ústavů nikoli neprávem kalkuluje takto:

>Kdežto pojištěncům u Všeobecného pensijního ústavu se nepojištěná doba započítá beze všeho, jestliže podají průkaz, že nebyli pojištěni, anebo že nebyli přihlášeni, má příslušník náhradních ústavů tyto dávky obdržeti jen, pokud neodpovídají již podmínkám §u 106 pensijního zákona. Na druhé straně však prohlašuje § 106, že se náhradní ústavy uznávají jen tehdy, poskytují-li alespoň totéž, co pensijní ústav. Znění bodu 6 připouští možnost, že u náhradních ústavů nepojištěná doba může se jeviti započtenou již v úhrnných dávkách, kdežto se u Všeobecného pensijního ústavu z tohoto titulu poskytuje zvýšení důchodu. Zmírněnou stylisací se tomuto účelu neposlouží, ježto zákon má býti jasný a zřetelný, naopak výklad zákona se zatemňuje. Původní návrh byl bez tohoto dodatku srozumitelnější.

Při srovnání tohoto znění s dřívějším textem objevuje se zdánlivé omezení, které připouští pochybnost o rovnoprávnosti osob pojištěných u náhradních ústavů při započítání nepojištěné doby. Že náhradní ústavy podle §u 106 musejí poskytovati více jest jasno, poněvadž by jinak nesměly existovati. Tato okolnost má také za následek, že osoby u náhradních ústavů pojištěné musí za větší dávky platiti o jednu pětinu vyšší příspěvky. Kumulace tohoto ustanovení s předloženou osnovou § 177 a) není tedy naprosto odůvodněna a jeví se také právnicky neudržitelnou.<

Na to lze jen říci: Aby se v této příčině zabránilo pochybnostem, budou se jak pojištěnci, tak také správní orgánové v náhradních ústavech musit snažiti, aby jasně definovanými změnami stanov čelili falešným výkladům. Právě tak jako zde, ba ještě mnohem drastičtější, jsou nejasnosti v mnohých bodech zákona o nemocenském, invalidním a starobním pojištění. Roku 1928 projevovala se hlavně snaha snížiti >břemena< za invalidní a starobní pojištění, aniž při tom zůstalo nedotčeno nemocenské pojištění, čímž se nemocenské pojišťovny octly v kritické situaci. Počet pojištěných na příklad klesl roku 1930 při nesmírně zhoršeném placení příspěvků asi o 165.000, kdežto počet osob k práci neschopných vzrostl ze 174.466 na 196 tisíc. Roku 1931 klesl průměrný počet pojištěnců o 215.679 na 2,070.488, kdežto počet osob hlášených za nemocné vzrostl na 223.482. Nepříznivý vývoj nemocenských pojišťoven má svou příčinu v intensivním vzrůstu všech dávek, jehož příčinou asi je především hospodářská krise a nedostatek zákonité péče o nezaměstnané, ježto podle zkušeností nouze a podvýživa jsou nejlepšími předchůdci pro nebezpečí onemocnění. Tyto úvahy nepatří zajisté k předloženému předmětu, ale nutno na to poukázati vzhledem k citovaným nejasnostem, poněvadž se právě chystá novelisace také tohoto zákona. Právě při vyřízení předlohy na změnu zákona o pensijním pojištění nutno projeviti, aby osnova, která má býti vypracována pro sociální pojištění, neobsahovala zase podobné vady, a aby konečně jednou vzat byl zřetel na smutnou situaci nemocenských pojišťoven a aby zákonitým pojištěním pro případ nezaměstnanosti dostalo se těmto pojišťovnám takové úlevy, aby jejich další trvání bylo zabezpečeno. Dalo by se zde říci mnoho. Budiž zde jen pro příklad krátce poukázáno na tyto nedostatky, aby také pensijní pojištění při takovémto stylisování přes všechny snahy o zlepšení nemohlo se ocitnouti v podobných poměrech. Ostatně je naše stanovisko k předloze dáno již v resoluci, na které se slavný senát usnesl ve schůzi dne 21. června 1930, z kteréhožto důvodu budeme hlasovati pro předlohu. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Pánek.

Sen. Pánek: Slavný senáte! Mám pouze několik poznámek k projednávané předloze. Není sporu, že tato předloha znamená opětně jakýsi krůček kupředu má poli naší sociální politiky, zejména pokud jde o budování soukromozaměstnaneckého práva pensijního. A není také sporu, že vděčíme dnešní koalici, která přichází s tímto návrhem, a že to také není její první krok ve prospěch soukromozaměstnanecké věci. (Hlasy: A také ne poslední!) Doufejme, že to nebude krok poslední - já ještě ta petita všechna řeknu.

Po gentském systému, který jistě velmi prospěl a jehož dobrodiní se pociťuje nyní v těžké hospodářské krisi, přišly pracovní soudy a nyní přichází tato osnova. Uvážíme-li, že do r. 1929 se pro soukromé úředníky nic nestalo, musíme loyálně doznat, že dnešní koalice přece jen vyřizuje soukromozaměstnanecké věci rychlejším tempem, i když ne tak rychle, jak bychom si všichni přáli.

Tato předloha přirozeně jako každá jiná narážela na určité potíže, překážky, vždyť zde nešlo jenom o zaměstnance samé, kteří jsou přímo interesováni má této předloze, nýbrž také o zaměstnavatele, kteří na to musejí přispívati, a konečně je tu ještě třetí činitel. To je nositel pensijního pojištění, Všeobecný pensijní ústav. A přece, i když zde byly tři různé druhy činitelů, kteří rozhodovali o této předloze, došlo jaksi k vyrovnání, došlo k vyřízení této věci, což je nejlepším dokladem, že při dobré vůli se dají vyřizovati věci, i když jsou na pohled velmi choulostivého rázu. A jistě že nejde o bezvýznamnou věc. Vždyť soukromí zaměstnanci budou musiti přispívati polovinou na úhradu oněch zvýšených příspěvků, a to nejen zaměstnanci, na něž se zákon přímo vztahuje a kteří budou míti přímo prospěch z této předlohy, ale i ti zaměstnanci, na které se zákon nevztahuje. Zde musím konstatovati skutečně vzornou solidaritu, jaká panuje v soukromozaměstnaneckém světě, kde i ti, kteří přímo nejsou interesováni, souhlasili s tím, aby se zvýšily příspěvky pro ty, kteří jsou interesováni, i pro ně, kteří nejsou interesováni. A také zaměstnavatelé se dohodli se zaměstnanci, a budou musit také přispívati polovinou na úhradu těch zvýšených příspěvků, a konečně pensijní ústav, jak bylo řečeno, přispívá částkou 8,5 mil. Kč na vyrovnání oné diference, která vzniká mezi novými a starými dávkami a která přirozeně připadne k tíži Všeobecnému pensijnímu ústavu. Tedy vládě nezbývá již nic jiného než asistovati při této dohodě, poněvadž státní pokladna není angažována ani jediným haléřem na této předloze, a vláda jen vypracovala řečenou předlohu a nic více.