Tato vládní osnova zákona o pracovních soudech není nic jiného než nový karabáč na proletariát. Její hlavní smysl je - a to je obsaženo v §u 39 - aby byly znemožněny a zardouseny jakékoliv mzdové boje se strany dělnictva. Až se budu zabývati meritem, ještě k tomu přijdu. (Výkřiky sen. Kindla.)

Všechny t. zv. soudy a instance, které mají sjednati dělníkovi, když se mu děje křivda, právo, neslouží v kapitalistickém státě dělnictvu, nýbrž slouží vždycky kapitalistům. Vidíme to, když dělník se dostane do sporu s nemocenskou pojišťovnou a svůj spor přednese rozhodčímu, dozorčímu výboru, vidíme to, když dělník se dostane do sporu s úrazovou pojišťovnou a jde k rozhodčímu soudu, (Sen. Mikulíček: Ale ředitel tam bere z dělnických peněz 10.000 Kč měsíčně!) jak vždycky a všude dělníci jsou při těchto soudech, které mají jim sloužiti, biti. Já sám jsem zastupoval několik případů u rozhodčího soudu úrazové pojišťovny a prohlašuji otevřeně, že všechny tyto případy jsme vždycky prohráli, a že vždycky zvítězila úrazová pojišťovna, to jest ústav, který shromažďuje stamiliony z kapes a příspěvků dělníků, a pak jim na druhé straně nechce nic dávati. (Místopředseda dr Hruban převzal předsednictví.)

A nyní přejdu k projednávání tohoto vládního návrhu podrobně. K §u 2 my navrhujeme dodatek, a to, že srážky ze mzdy smějí se díti jen po rozhodnutí soudním. To považujeme za velmi důležité. Nyní zaměstnavatelé zcela bezohledně, kdykoli jim napadne, nadiktují srážky ze mzdy a dělníci jsou beze zbraně. Jediná zbraň je vstoupiti do stávky, vstoupiti do boje. Když již pánové chtějí tyto spory řešiti klidně a soudy, které mají pomáhati dělníkům, navrhujeme, že zaměstnavatelé nejsou oprávněni žádné srážky ze mzdy prováděti, až teprve po rozhodnutí soudním.

V §u 4. odst. 1. Podle vládního návrhu zřídí se takový pracovní soud vládním nařízením, objeví-li se toho v dotyčné oblasti, kraji, potřeba. My podáváme pozměňovací návrh, a to: navrhujeme, aby takovýto pracovní soud byl v sídle každého okresního soudu.

V §u 4, odst. 4, vládní návrh praví: Náklady pracovního soudnictví nese stát. To je hodně nejasné a hodně všeobecné. My to pozměňujeme a říkáme: Náklady pracovního soudnictví, útraty soudního řízení a právního zastoupení zaměstnanců nese stát. Vycházíme z toho stanoviska, že dělník jako hospodářsky nejslabší třída ve státě, musí míti možnost, aby se mohl souditi, aby svůj spor mohl vésti, a proto navrhujeme, aby všechny tyto útraty nesl stát.

V §u 5 říká vládní návrh, že ministr spravedlnosti jmenuje předsedu, místopředsedy, přísedící, náhradníky, tedy ty presidenty vrchního soudu, a to po návrhu organisací. My navrhujeme: Pracovní soud skládá se z volených členů z řad zaměstnanců, a jednoho soudce z povolání, jako referenta. My chceme, aby tyto soudy opravdu sloužily dělníkům, aby nezvrhly se zase v soudy, které budou obráceny, jako všechny ostatní instance kapitalistického státu, proti dělníkům. A tu je zajímavé, co říká důvodová zpráva. V důvodové zprávě - a pan dr Witt také o tom mluvil - se říká, že organisace zaměstnanců i zaměstnavatelů v malé menšině se vyslovily pro zachování voleb, ostatní velká většina souhlasí v tom, že volba přísedících pracovních soudů není vhodná. A na výkřik soudr. Mikulíčka řekl pan zpravodaj dr Witt, že prý i zástupci našich komunistických, rudých odborových organisací, se vyslovili při anketě pro tento způsob. Prohlašuji jménem komunistické strany Československa, že pan dr Witt zde buď vědomě, nebo nevědomě nemluvil pravdu. Anketa se konala v době, kdy jsme rudých odborových organisací neměli, kdy snad zastupoval tyto organisace Hais, který je dnes ve straně sociálně-demokratické, a který v té době byl už od nás na odchodu, byl v rozporu se stranou, který trval dlouhé a dlouhé měsíce, a ukončil se tím, že byl Hais ze strany vyloučen. (Sen. Mikulíček: Ukradl dělnický majetek!) Tedy které organisace zaměstnanecké to byly, které se vyslovily pro jmenování? Byly to organisace sociálfašistické, a ne revoluční organisace odborové. Tím, že se vyslovily pro jmenování, dokazují jenom, že úplně srostly se státním aparátem, což o nich stále tvrdíme, dokazují, že jsou si vědomy toho, že ztratily důvěru dělnictva, což se dokazuje při každých volbách do závodních výborů, a my jsme přesvědčeni, půjde-li to tímto demokratickým vývojem dále, že se dočkáme toho, že dají návrh, aby i do závodních výborů v továrnách byli členové jmenováni zaměstnavateli, fabrikanty, aby se vyhnuly výprasku, který dostávají, když se konají volby svobodně a když dělníci rozhodují. (Sen. Kindl: Jako ve Škodovce! Tam si to nakomandovali sami! - Místopředseda dr Hruban zvoní.)

Důvodová zpráva říká: Jmenování vyhovuje praktické potřebě mnohem lépe, než volby, a je možný lepší výběr osob. To je opravdu krásný vtip. (Sen. Mikulíček: Kdy budou jmenovat senátory a poslance? ) Dojde k tomu také. Takhle prý je zajištěna praktická potřeba a lepší výběr osob - t. j. pan ministr spravedlnosti a presidentové vrchních soudů budou mít lepší výběr osob, ale nebudou mít žádného výběru dělníci, poněvadž návrhy budou dělat odborové organisace. (Sen. Mikulíček: Až s Preisem při večeři!) Ty budou dělat návrhy, na kterých se dohodnou, a dělníci nemají právo do toho mluvit, ti mají právo jen držet hubu (Sen. Kindl: A platit!) a platit, ano. Bude prý zaručen lepší výběr osob, to je opravdu povedený vtip.

Teď dále: Doporučovalo by se tento systém také zavésti při volbách obecních, abychom to měli úplné. (Sen. Mikulíček: Už to dělají!) A okresní náčelník by mohl najmenovat členy okresního zastupitelstva. (Výkřik sen. Mikulíčka.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím, nevyrušujte řečníka, pane sen. Mikuličku!

Sen. Nedvěd (pokračuje): Podle důvodové zprávy je tento způsob, t. j. jmenování, snáze proveditelný a levnější; volby jsou spojeny s rozruchem veřejnosti, a to není žádoucí. Není nad upřímnost, opravdu. V r. 1918, 1919, 1920 se ještě říkalo něco jiného; stále se říkalo: Hlasovací lístek, to je zbraň, ne revoluce, ne násilí, hlasovací lístek, a teď jsme se tím demokratickým vývojem od hlasovacího lístku dostali k otevřenému diktátu shora, a hlasovací lístek se bere dělníkům i pro ty instituce, kde se jedná o jejich osudy a o jejich existenci. My to chápeme. Dělníci při volbách by mohli mluviti, mohli by svolávati závodní schůze, veřejné schůze voličů do pracovních soudů, mohli by klásti své požadavky na kandidáty, mohli by stavěti podmínky, mohli by kandidáty odmítati, stavěti si ty kandidáty, o nichž vědí, že budou jejich zájmy hájiti, a poněvadž sociálfašističtí vůdcové vědí, že by jejich kandidáti při tomto výběru šeredně propadli, raději budou zodpovědní vládě, než dělníkům.

Důvodová zpráva dále praví: >V zákoně není možno stanoviti, které organisace mají býti o návrzích na přísedící slyšeny.< To už je také háček. Vidíte to tedy, odborové organisace mají býti slyšeny, ale v zákoně není možno říci, které. My ale už víme, které. To tam nemusíte dávat tuto skrývačku. Víme, že to budou vaše organisace sociálně-demokratické a národně-sociální, a že se nikdy neobrátíte na rudé odbory, aby podaly také návrhy na přísedící pracovních soudů.

Teď důvodová zpráva praví: >Jmenování bude provedeno nestranně.< (Hluk. - Výkřiky.) Jak to dopadne s tím nestranným jmenováním? Předložím vám zde důkazy. Mám zde soubor předpisů o organisaci a působnosti zemských a okresních úřadů a zastupitelstev. Redaktory jsou pan dr Václav Joachim, dr Richard Holl a dr Leopold Jabůrek. Při §u 12 o zemském zastupitelstvu se praví, že dvě třetiny jsou voleny a jedna třetina jmenována. A tyto autority z oboru práva ústavního, pan dr Joachim, Holl a Jabůrek, doprovodily tuto knihu poznámkami ke každému paragrafu a k tomu §u 12 je tam poznámka: >Naprosto nemá býti toto jmenování prostředkem ke korektuře volebních výsledků a doplnění zastupitelstva, aby hovělo požadavku dočasných vládnoucích stran.< Jak to dopadlo? Toto se dalo do zákona, takovým způsobem se kašulírovalo, a při jmenování nebyl jmenován jediný komunista z celé republiky, jako jmenovaný člen okresního nebo zemského zastupitelstva. A sociální demokraté a čeští socialisté, kteří se toho s počátku báli, poněvadž se to provádělo za měšťácké vlády a měli strach, že přijdou zkrátka, když tam ta měšťácká vláda najmenovala jejich lidi pod firmou odborníků do zastupitelstev, jsou dnes rádi, poněvadž takové zastoupení početné by z rukou dělnictva nikdy nedostali. A nyní samozřejmě to bude vypadat zase tak, § 6 vládního návrhu praví: >Přísedící pracovních soudů jsou jmenováni z polovice ze zaměstnavatelů a z polovice ze zaměstnanců. Návrhy podávají ústředny odborových organisací.< Navrhujeme změnu, a to: >Členové pracovních soudů jsou voleni na jeden rok a volí je všichni zaměstnanci i nezaměstnaní dělníci podle zásady všeobecného, rovného, tajného práva hlasovacího.<

To nejzajímavější a nejkrásnější je až vzadu, v §u 39. Tam se praví, že hromadné spory mezi jedním nebo několika zaměstnanci nebo zaměstnavateli, nebo odborovými organisacemi, mohou býti na žádost některé ze stran předloženy pracovnímu soudu, aby mohly býti odklizeny smírem. A nyní se dále praví: >Smír před pracovním soudem ujednaný je pro obě strany závazný po dobu šesti měsíců, nebyla-li ustanovena tím smírem jiná lhůta.<

Jak to bude vypadat prakticky? Pracovní soudy budou složeny, jak jsem již dokázal, tak, aby plně, na 100%, vyhovovaly zájmům kapitalistů. Budou tam zástupci zaměstnavatelů, zástupci sociál-fašistických odborových organisaci a soudce z povolání. A nyní, když dojde v některém závodě ke sporu, předloží se to tomuto pracovnímu soudu na žádost některé ze sporných stran. Jisto je, že kapitalisté nikdy nebudou předkládati takovéto otázky k rozhodnutí pracovnímu soudu, když se jim bude jednat o to, aby dostali dělníky ze závodů ven, jako pan Dederer v Karlově Huti, když se chce dělníků zbavit, nadiktuje zkrátka něco, co dělníci nemohou snésti - a okamžitě ohlásí výluku a vyhází je. (Sen. Kindl: A sociálfašisté to schvalují! Ministr spravedlnosti už to nemohl snésti, tak už odešel!)

Tedy toto je vyložený útok a pokus, aby byly znemožněny jakékoliv dělnické boje. Říká se zde: Pakliže jedna ze zúčastněných stran, ze sporných stran bude žádat, aby to bylo předloženo pracovnímu soudu... Poněvadž dělnictvo bude zastoupeno sociálně-demokratickými funkcionáři, kteří vždy a všude hlásají, že je nutno vésti politiku hospodářského smíru, a spolupráce mezi prací a kapitalismem, v zájmu umožnění konkurence československé výroby, budou to oni, kteří vždycky půjdou před ten pracovní soud a budou dělnické boje lámat, bez ohledu na to, jestli jim dělníci dají k tomu legitimaci, aby šli k tomu pracovnímu soudu. (Místopředseda Votruba převzal předsednictví.) Dělníků v závodě se nebudou ptáti, nýbrž oni, jako přísedící pracovních soudů, mají ve smyslu měšťáckého zákona legitimaci k zastupování dělnictva. Půjdou tam, třebaže je dělníci tím nepověří, a požádají, aby ten spor byl vyřešen pracovním soudem, a pak v zastoupení dělníků, ačkoliv k tomu nebudou míti práva, uzavřou s kapitalisty smír, který bude závazný pro dělníky nejméně na dobu 6 měsíců. A budou-li dělníci přes takové zákulisní čachrování prodávání a zrazování chtíti vésti boj, budou postaveni mimo zákon a řekne se: Podívejte se, takový krásný zákon jsme jim udělali, pracovní soudy zde mají, jejich zástupci tu jsou - a přesto oni ještě vedou boj, když k tomu v naší republice není žádného důvodu. (Sen. Kindl: Pak budou rozhodovat četníci! - Sen. Mikulíček: Tak to dopracujete, jako když házeli pracující dělníky do dolů!)

Tento návrh zákona nám dokazuje, že se třídní rozpory čím dál tím více zostřují. My jsme podali celou řadu pozměňovacích návrhů, o kterých bude v této schůzi hlasováno. Podali jsme je za tím účelem - když už chcete pracovní soudy - aby tyto pracovní soudy opravdu sloužily dělníkům, těm, kteří jsou hospodářsky nejslabší. My víme, že pro ně hlasovati nebudete. Budete hlasovat podle toho, jak to potřebuje pan dr Preis, a jak to potřebují kapitalisté. My také víme, že v tomto státě není jediné instituce, kde by se dělník spravedlnosti dovolal, víme, že všechna justice v tomto státě je třídní, že pro dělníka spravedlnosti není, ať stojí před civilním soudem, ať stojí před trestním soudem, ať stojí před rozhodčím soudem, ať stojí před tím vaším pracovním soudem. Celé zákonodárství je třídní a dělnická třída dojde spravedlnosti teprve tehdy, až svrhne panství kapitalismu a bude ve státě dělníků a rolníků. (Výkřik sen. Mikulíčka. - Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan sen. Šťastný. Uděluji mu slovo.

Sen. Šťastný: Slavný senáte! Uznávám, jestliže někdo ne dosti příznivě kritisuje předlohu právě projednávanou. Vždyť tato předloha, jak to říkal už pan referent dr Witt ve své důvodové zprávě, měla dosti pozoruhodný vývoj. Konstatuje ve své zprávě pan referent, že byla projednávána 28. a 29. ledna, 4. listopadu, 12. února, 7. a 20. května, měl ještě býti tak laskav a dodat, že osnova byla předložena již 6. března r. 1925. Ale to byla ona původní, která byla vzata s denního pořadu, a nahrazena osnovou druhou, nelze říci, že zpracovávanou právě z ideálních pohnutek, z oněch ideálních pohnutek se zřetelem ke svému účelu, dělnictvu dát nejlepší možné.

Uvedená data dokazují, že tento vývoj byl hodně upocený. To si, prosím, netajme. Chci také říci, že poslední volby do živnostenských soudů, které byly právě teď, resp. budou suspendovány a nahrazeny zákonem, jehož osnovu právě projednáváme, konaly se v r. 1912; v roce 1914 je doplnit, k tomu již nebylo času, začaly řinčet zbraně, a tak pokračoval stav, který v živnostenském soudnictví vykazuje úctyhodný >ex lex< trvající celých 17 roků.

Pan referent ve své zprávě praví také, že trapné >ex lex< trvá, atd. To trapné, nechci o tom druhém, které měří celkem 17 roků, mluviti jako o trapném, poněvadž volby potlačila vyšší moc, to trapné je ono, jež jsme zavinili sami. Je zajímavo, jak tenkráte naši nynější radikálové drželi pusu, neříkali nic, bylo to dobré, to byla jimi uznaná vyšší moc, že ano? A vy jste tu vyšší moc velmi ctili a velmi respektovali. To bylo dobré tenkráte. No, pochopitelně, když radikálové mlčeli, mlčel také ten ostatní svět. Ale od r. 1919, kdy jsme měli již vlastní stát, kdy zde již neřádila litice války, která suspendovala polovičku bývalé rakouské ústavy, která suspendovala i jiné zákony a povýšila kaprálovo bodlo nad parlament a zákony, kdy tedy již to všechno pominulo, řekněme aspoň v r. 1919, od tohoto data začíná, pane referente, ono trapné >ex lex<. Podškrtávám a úplně souhlasím.

Kdybych měl jíti do merita, což nechci právě dělat, na mnohé bylo by si stěžovat. Ale vím, kritika je velmi pohodlná věc, zejména když je nedosti vázaná ohledy slušnosti a nemá-li zřetel k okolostojícím a působícím zákonům morálním a mocenským, na které nemáme přece nikdo z nás dost vlivu, které také zatím vystřídat nemůžeme po svém. Nechci tedy do merita hrubě zasahovat, ale přece jenom chci tady... (Sen. Mikulíček: Nebylo možno volené zástupce v pracovních soudech ponechati v zákoně? - Že nebylo možno prováděti nemožnosti?)... poukázat na toto: Že smluvní dělníci ze státních podniků, myslím, měli také kousek nároku, aby byli pojati do rámce tohoto zákona, poněvadž nejsou v oněch podnicích vyloučeny některé spory, i když působí t. zv. paritní komise. Ty konec konců máme zavedeny kolektivními smlouvami v každém velkém a solidním průmyslu. Tedy, přece jen bylo by velmi žádoucno, aby byli u státních podniků smluvní dělníci, kteří nemají žádný dekret, kteří nejsou stálými dělníky, pojati do tohoto zákona. Oni jsou však výslovně vyjmuti.

Šel bych dále. Pánové, řekli jsme již několikráte, že je zbytečno ustavičně rozdělovati pracovní proletariát. Při jednání o zákonu o závodních výborech r. 1921 jsme bránili, aby nebyli vyloučeni bankovní úředníci, odmítajíce znění §u 1, který v závěru poslední věty mluví o závodu, který trvá půl roku od zahájení >výroby<. My jsme žádali slovo >činnosti<, poněvadž jsme chtěli míti širší rozsah působnosti a pružnější pojem zákona. O bankovních úřednících jest jen spravedlivo konstatovati, že nejsou na tom nikterak lépe než dělníci, zejména poslední dobou, když se s úředníky provádí racionální řízení práce a když se tak ostrým způsobem restringuje úřednictvo. Je tedy pochopitelno, že úředníci měli býti také jmenováni a chráněni. Proto již tenkráte jsme žádali, aby § 1 zákona o závodních výborech zněl trochu pružněji slovy >od zahájení činnosti< a ne >výroby<. Ovšem pánové na druhé straně tomu rozuměli také, a proto vnutili ono tvrdé slovo >výroby<, aby se nestalo, co jsme chtěli, to jest po právu i bankovním úředníkům. Vždyť je toho, pánové, plný vzduch, denně se potkáváme se zjevem, že zejména menší úředníci v bankách přicházejí do mzdového konfliktu se svými nadřízenými orgány, a byl jen spravedlivým požadavek, aby se náš zákon vztahoval také na ně. Je zbytečno dělati šraňky mezi pracovníkem perem nebo kladivem. Není toho potřebí.

Další kritická poznámka k meritu. § 28, když ad 1. až 6. taxatívně určil, kdy se může strana z rozsudku odvolati z důvodů zmatečních, v konečné větě ustanovuje: Ve sporech o hodnoty vyšší než 300 Kč lze rozhodnutí pracovního soudu odporovati odvoláním, ve kterém důvody odvolací uváděti není potřebí.

Zde vidíme, že teprve až nad 300 Kč je hodnota, která se připouští, aby mohlo býti provedeno odvolání, není-li zmatečních důvodů. Považuji tuto číslici za příliš vysokou, měla by býti podstatně nižší. Běží-li o týdenní mzdy, konstatuji, že není mnoho dělníků právě, kteří mají nad 300 Kč týdenní mzdy, spíše méně, 200 Kč, 180 Kč, 150 Kč. Mohl bych jíti ještě hlouběji, ovšem není možno generalisovati, ale tato hranice měla býti stanovena jinak, než nad 300 Kč. Nechci říkati, že v každém případě se odvolání vyhrává. Tak dalece zkušení jsme. V případech živnostenského soudu, když jsme se odvolali, také jsme nevyhrávali vždycky, ale přece jen je tu kus naděje. Také nechci říci, že I stolice musí v každém případě býti nespravedlivá, nebo a priori předem podezírána. To všechno nechci tvrdit, ale to už se stává, instance se říznou bona fide, a nemáme-li možnosti odvolací, jako v tom případě se později velmi často ukáže, nedocílíme dobrého práva. Vím, že konstrukcí zákona již velmi těžko hneme, ne zbytečně jsem poznamenal, že to je dílo velmi upocené, ale bylo by potřebí, aby se to zde aspoň povědělo. Také jsem již ne právě příznivě se zmínil o datech, která uvádí pan referent ve své zprávě a která jsem ještě doplnil 6. březnem 1925 a také rokem 1912, provedením voleb do živnostenských soudů a trapným ex lex, který trvá od roku 1919. Dílo koaliční je nutně dílem kompromisu a kompromis nemůže úplně uspokojiti žádnou z kompromisujících stran. Nutná míra svědomitosti zase na druhé straně žádá nepokrytě konstatovat, že bez kompromisu se v demokracii vládnout nedá. Zejména to platí v našich politicky tak trochu nemocných poměrech, které se projevují přepychem 17 politických stran... (Sen. Mikulíček: A měly by býti jen dvě: kapitalistická a dělnická. Více jich není potřebí, poněvadž 16 stran je švindl!) Pokud stranu odůvodňují okolnosti kulturní, dobrá, ať koná povinnost, ale kolega Mikulíček by měl aspoň dodatečně odhadnout míru oprávnění tvořit novou marxistickou stranu, která jako taková byla zcela zbytečnou. Ale chci říci toto: Když již jsme v těchto kompromisech a víme, že všechno musíme vykupovat tak draze, a když už všechno jde takovou upocenou procedurou, je tu potřebí poukázat na kategorii věcí, které vůbec nejdou. Tady poznamenávám, že již v roce 1926 8. února byly předloženy návrhy na novelisaci zákonů: o závodních výborech, o placené dovolené dělnictva, zákona o zachování pracovního poměru v případě vojenské služby záložnické. Všechny tyto tři zákony potřebují novelisace ne jenom a výlučně ve prospěch dělníků, ale ve prospěch jasného práva a pořádku. Po zkušenostech s temnými místy textů, které si vyžádaly již spoustu výnosů nejvyššího správního soudu, jest očividně jen v zájmu právního pořádku, aby zákony tyto byly konečně novelisovány. Ale od r. 1926, kdy ráčila nově se tvořící měšťácká koalice - a můžeme podle toho také odhadnout cenu ztrát, když není koalice zástupci dělnictva kontrolována - naše odůvodněné návrhy zamítnout, nejsme s to dovolati se novelisace ani v nových koaličních poměrech. (Sen. Mikulíček: Čili: uznáváš, ze jste tam pátým kolem u vozu!) Já ti to řeknu za chvíli, Mikulíčku, dočkáš se.

Místopředseda Votruba (zvoní): Prosím, aby řečník nebyl vyrušován!

Sen. Šťastný (pokračuje): Máme tu návrh zákona o obilním monopolu. Nepatří to k dennímu pořadu a já jsem poprosil, abych směl tyto věci poznamenati. Vím, že jsou některé strany a priori proti, zejména strana národně-demokratická. Nevytýkám jí to, je to její dobré právo, a podstatnou částí programu. Ať si spolu s živnostníky hájí svobodu lichvy. Bylo již řečeno na tomto místě, že potřebujeme řádnou konservativní stranu, má ji každý parlament a nikde to není hanbou. Dobře, ale ať se k čertu přizná, že je konservativec, kdo jím je. Ale, přetvářkou se navenek líčit sociálně pokrokovou a organisovat dokonce dělníky, to je politická nepoctivost.

To se rozumí, že jejich argumenty proti obilnímu monopolu kulhají na všechny čtyři. Dalo by se tu namítnout, že i >Právo lidu< mělo v neděli úvodní článek z péra snad povolaného odborníka, který mluví tak trochu nedosti jistě o této záležitosti, ale zatím samo nic jiného nedoporučuje, nic jiného nepřináší, a my máme našeho sedláka vydat znova po žních v nebezpečí lichvářského útoku, aby obilí za pár švestek prodal a pak je draze kupoval, aby se opakoval případ letošní, že rolník na podzim prodal žito za 70 Kč a za 160 Kč na jaře kupoval! Ta celá lichva běžela tak, že, když žito bylo za 70 Kč, pekař o tom nevěděl na cenách nic, ale když bylo za 160 Kč, začal kalkulovat a začalo se hlasitě mluvit o nutnosti zdražit pečivo. To všechno se má zbytečně opakovat?

To si musíme jednou říci, nějaký způsob se tu najíti musí, něco je potřebí udělat. Jestliže někdo má námitky, ať je uplatňuje. Jako u přítomné předlohy zákona, kde jsem řekl před chvílí: nic na světě nevyjde z kompromisu dokonalého a nemůže uspokojiti každého, ale obilní monopol mohl by býti aspoň něco, mohl by býti aspoň něco, mohl by býti regulátorem dosavadní lichvy, když ne hned, aspoň ve svém pozdějším vývoji. Rozumí se, že by se páni agrárníci musili smířiti se snížením cel, poněvadž v té výši se cla při nové úpravě udržeti nedají. (Výkřik sen. Mikulíčka.) Ale nevyšetřuj pořád jako vyšetřující soudce! Ty jsi příliš načichl tou črezvyzajkou.

Je tu dále připraven návrh zákona o záruce na průmyslový vývoz. Jestli něco potřebujeme k oživení hospodářských poměrů, je to právě tento zákon, toto opatření. Vždyť je to hříšně zbytečné, aby nyní uprostřed rozvinuté sezóny náš lid chodil kolem fabrik hladový, abychom měli 200 tisíc nezaměstnaných. Ovšem, jak se rozumí sezóně. Na justiční palác by se měl pan ministr důkladně podívat, jak se mrhají státní peníze prodlužováním prací a vznikajícími tak interkaláry. Ale to jen mimochodem, pane ministře, považoval jsem za oportunní na to upozornit (obrácen k ministru spravedlnosti dr Meissnerovi), využívaje Tvé přítomnosti.

Konstatoval jsem tu 5. února v debatě o prohlášení vlády případ, že jsme byli ve velmi dobré konkurenci v Rumunsku na osmimilionovou zakázku, z níž přes 5 milionů bylo obsaženo jen ve mzdách. Byla to jemná mechanika a optika, to je práce a jen práce, takže v ceně převažuje plat úředníka a plat dělníka, a my jsme to na konec prohráli. Německá konkurence opírající se o zařízení, které tam v této věci mají, mohla poskytnouti bezúročný dvouletý úvěr, a naše firmy, aby na obchodu tom nenechaly kabát, musily ustoupit. Jen proto jsme o ten obchod přišli, ale ne jen o ten, ztráty jsou už veliké. A jestliže se >Národní listy< odváží o věci promluvit, patrně nerady, třebaže okázale zastupují průmyslový - či jak se obecně říká - kapitalistický živel, a když už by skrz zuby cedíce, ráčily připustit to, už hned vylučují Rusko. Pánové, proč bychom tu garancii dělali, vždyť právě o to Rusko nejvíce běží, právě v Rusku je potřebí dlouholetého úvěru a je potřebí učiniti všecka opatření, abychom do Ruska jednou už mohli. Uvážíme-li, co všechno Rusko potřebuje, že to jsou tovary, pro které je náš průmysl nejzpůsobilejší, musí nám být přece jasno, že tak vyhazujeme možnost obživ statisíců nezaměstnaných, rdousíce tak i hospodářství státu.

Smí tak daleko jít animosita jednotlivcova, smí se odvážit takových justamentů strany, jimž na prvém zřeteli má státi hospodářství národa? To jsou poměry v koalici nemožné. To je junktim a jen samé junktim. Při vleklém jednání o garancii pro průmyslový vývoz přicházejí zase páni agrárníci s junktim pro svou pojišťovnu. Ta ovšem bude státi značné miliony přímo státní pokladnu, čehož u záruky pro vývoz průmyslový přece jen není. Tato praxe nemožného politického sobectví udržuje naše rozdováděné poměry. Krajně levý a krajně pravý pól udržují fysicky ten oblouk napětí, z něhož zatím hrom netluče, ale ustavičně jen zuby cení, jednou ten levý, po druhé ten pravý. Tady se také poskytuje půda zjevům á la Duchcov a konečně Košúty. Toho přece není potřebí, a mělo by se uvažovati o tom, jakými prostředky znemožniti tyto případy. Jestliže naši páni radikálové jdou na tribunu v senátě a zde nám, jak hrdlo ráčí, vyzpívají celou svou škálu svých vědomostí na tu kterou předlohu nebo kousek pořádku státního, jest otázka, zda nemají do nějaké míry pravdu a jestli se tu někdo nestará, aby měli pravdu. To není fráse, ale smutná pravda, že naše hospodářská a sociální reakce upravuje rudému radikalismu půdu tak, jak by sám nikdy nedovedl. Tedy ne vlastními, cizími silami udržuje se náš bolševism.

V Rusku by naši bolševici se svým bezuzdným křikem nepochodili. Panuje tam tuhý řád a disciplina. Tomský, sekretář odborové organisace, varoval nejdříve dělnictvo, závodní výbor dělnický před radikální politikou, která prý velmi často vede ke stávkám, aniž je výbor předem hlásil řediteli. Později vláda suspendovala tovární buňky, a konečně vyloučila vliv závodního výboru na ředitelství podniku. Musili tak učinit, neměl-li zahynout průmysl a s ním pak civilisace. Ale to jsou holá fakta, z nichž však plyne, že v Rusku jde vývoj směrem nazpět. Proto máme plné právo upozornit kolegy levého kraje, že v Rusku by s touto politikou neobstáli. (Sen. Mikulíček: Mají tam akcionáři 180 mil. čistého zisku? To má dělnický stát!) Tam nemá stát nic a dělník také nic. Tam je rovina v bídě. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Pokud by ze mne mluvila závist, na níž bych měl trochu práva, vidím-li vaši lehkomyslnost, mnohé bych řekl jinak. Ze mne však mluví svědomitost. Chci jen dobré, a má-li se jeden dobře, musí se starat, aby druhý aspoň jakžtakž slušně prošel. A u nás by to mohlo býti, kdyby se tomu chtělo. Jsme na opačné cestě, než v Rusku. Jak tam běží poměry od počáteční, triviální svobody nazpět, u nás jdou kupředu. Ale pomalu, velmi pomalu a upoceně. Kdyby u nás měl bráti odpovědnost vinník, zle by dolehla na naše rudé radikály. Oni rozbili a dále rozbíjejí morálku v dělnictvu, štvouce dělnictvo věcmi, které nejsou pravdivy, jak jsem teď právě konstatoval. Konec konců celý ten proletářský voličský element je tu vinníkem, nechává-li se tak lehko svádět z rozumné cesty demokratického práva. Bolševici se dobře odvděčili svým mecenášům, svádějíce proletatriát od skutečného a možného, k abstraktním nesmyslům. Prozatím zanechávají stav rozdrcených sil pro positivní práci. Naše reakce víc nepotřebuje.

Na meritu naší předlohy zákona a pracovních soudech bylo by velmi mnoho co kritisovat, ale opakuji, co jsem již řekl: Je to dílo kompromisu a kompromis nikdy všechny neuspokojí. My to musíme nejen loyálně konstatovati, ale také přijímati jako skutečnost a pravdu. Nám nezbývá nic jiného, než uznati tuto osnovu, stane-li se zákonem, přece jen za značný pokrok. Je lepší, než bývaly živnostenské soudy, a konečně také jednou vyvrací to staré a trapné ex lex, čímž se dostaneme zase k normálním poměrům. Nezbývá tedy než jako pro pokrok ve věci, pro tento zákon hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Další slovo má pan sen. Stránský.

Sen. Stránský: Vláda předkládá návrh zákona o soudnictví ve sporech z poměru pracovního, služebního nebo učebního, to jest o soudech, které konečně nejsou žádnou novinkou, kterých v Československu máme bohužel dost. Ale tu vidíme, že v praxi veškeré tyto soudy, které existují, ovlivněny jsou vůbec kapitalistickou třídou. Já se nebudu zabývati tímto zákonem, poněvadž o tom dost jasně podal charakteristiku soudruh Nedvěd, chci udělati jen krátkou zmínku o našem soudnictví hornickém, o rozhodčích soudech hornických, které mají v prvé řadě hájiti zájmy těch nejubožejších, zájmy horníků. Proč? Poněvadž stále horníci jsou vždy nejvíce napadáni zaměstnavateli, takže ani kolektivní smlouvy nejsou dnes hornickými soudy hájeny. Když si všimneme různých sporů, které vzniknou mezi dělníkem a zaměstnavatelem, vidíme, že dělník ve skutečnosti každý případ, který se předkládá rozhodčímu soudu hornickému, projede. A jak zachovává se odvolací instance, nejvyšší soud? Pravděpodobně že ne jinak, než rozhodčí soud v té neb oné oblasti.