Národohospodárska župa stredoslovenská vo Zvolene, ktorej činitelia gruppujú sa z politických strán a ichž predsedom je soc.-dem., zaoberala sa silničnou akciou minulého roku hneď po jej založení. Z ich úvahy o nepostačiteľnosti pridelov pre Slovensko uvádzam toto:

>Na Slovensku vo veľmi mnohých pripadoch vytrel nadriadený úrad položky rozpočtovej potreby s jednoduchým odôvodnením, že >presahuje finančnú schopnosť obce<, ačkoľvek jednalo sa o udaje, ku ktorým je obec dľa zákona povinná a ktorých nezbytnosť bola preukázaná. Ku pr. príspevok obce na udržavanie vicinálnej cesty zaradený do obecného rozpočtu na základe schváleného rozpočtu vicinálnej skupiny.<

Obce však okrem vicinálnych majú i svoje vlastné cesty, ktoré sú v stave preubohom a za daždivého počasia sa tam člověk v blátě ide zatopiť. Čo vystojí zemedelec, povozník i so svojim hovädom na týchto cestách, to sa nedá vysloviť. Nápravu obce na seba odkázané bez pomoci štátu, zeme, okresu nikdy neprevedú, sú k tomu hmotne neschopné.

Okresy očakáva veľký úkol prevziať náklad na vydržiavanie terajších vicinálnych ciest, budúcich to silníc okresných.

Keď z vicinálnych ciest na Slovensku pripadne okresom povedzme 4.000 km pri udržovacom náklade asi 6.000 Kč na 1 km, vyžaduje podporovanie týchto silníc ročite 24 mil. Kč, čo reprezentuje 50% celého daňového základu zeme Slovenskej. Ku tomuto pristupuje náklad na udržovanie technickej kancelárie pre správu silníc a potrebného aparátu. Pri tom treba uvážiť, že okresy očakáva nielen udržovanie týchto ciest, ale vlastne vo veľkej väčšine ich vybudovanie. Neutešený stav terajších vicinálnych ciest je všeobecne známy. Takmer všeobecne v slovenských okresoch veľká časť obcí postráda riadnych komunikačnych prostriedkov. Vicinálne cesty ešte i v terajšej dobe sú udržiavané spôsobom nedostačujúcim, alebo i vôbec udržiavané niesú. Menovite tam, kde vicinálne cesty sú ešte udržiavané t. zv. verejnými prácami, je ich stav úplne nevyhovujúci.

Nie je možné poukázať na to, že aký náklad s udržiavaním týchto ciest na okresy pripadne. Obce nie sú jedinými prispievateľmi na vicinálne cesty a vo väčšine prípadov ešte teraz obce príspevok na ne pripadajúci uhraďujú naturálnymi verejnými prácami, takže finančný efekt tohoto nákladu z obecných rozpočtov nie je patrný.

Povinnosťou okresov je už teraz starať sa o riadne udržovanie ciest a prevziať či už vo forme subvencie, či už spôsobom iným na seba časť stavebných nákladov, kedže sa jedná o také záležitosti vnútorné, ktoré sa dotýkajú spoločného prospechu okresu a jeho obyvateľov.

Náklad na udržiavanie budúcich okresných ciest a celého ku tomuto potrebného aparátu ďaleko presahuje finančné schopnosti slovenských okresov. Slovenské okresy nemajú žiadnych majetkov, ktoré by značily príjmový prameň. Sú teda tieto okresy odkázané výlučne na dôchodok výnosu okresnej prirážky. Veľká početnosť slovenských okresov a nepatrný daňový základ spôsobujú, že i tento zdroj príjmový je nepostačujúci.

Zo 78 slovenských okresov majú 4 okresy daňový základ nad 1 mil. Kč, 6 okresov pri 150% okr. prirážke dosiahne dôchodku 1 mil. Kč, 56 okresov pri 150% okres. prirážke dosiahne dôchodku len 2 až 3 mil. Kč. 9 okresov nedosahuje daňový základ ani 100.000, len 32 slovenských okresov môže očakávať pri 150% okr. prirážke dôchodku asi ¹/₂ mil. Kč. Pri očakávanej priemernej okresne-rozpočtovej potrebe v obnose 1 mil. Kč ukazuje sa nedostatok asi 40 mil. Kč.

Daňové preťaženie Slovenska je bezosporne patrné už z toho faktu, že zemská prirážka je stanovená najvyššou sadzbou, že iste v 68 okresoch je najvyššia prirážka okresná a že vo veľkom počte obcí je najvyššia prirážka obecná.

Uvedené stručné pripomienky, dáta a odhady sú podstatným odôvodnením potrieb Slovenska, na ktoré sa náležitý ohľad neberie a ktoré je i prítomnou predlohou o silničnom fonde veľmi macošsky zaopatrené.

Správne vyrešienie silničnej predlohy je pálčivou a bolestnou otázkou našich zemí a je neuveriteľné, že príslušníci ostatných strán, o ktorých predpokladáme, že republiku túto rovnako milujú, sú jej oddanými synmi a dcérami tak, ako príslušníci strany republikánskej, nepodali nám pomocnú ruku, aby predloha táto vyhovovala, aby bola jedným z ohnív k lepšej a skvelejšej budúcnosti národa a štátu.

Toto je stanovisko našej strany, toto verný odkaz republikánskeho zemedelského ľudu, ktorí žiada túto žhavú otázku riešiť, a to čím skôr ku všeobecnej spokojnosti všetkých oblastí našej drahej otčiny.

Místopredseda Votruba (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Havránek. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Havránek: Vážený senáte! Projednáváme osnovu zákona, jejíž důležitost pro hospodářský život a pro zmírnění nezaměstnanosti je nesporná. Pokud jde o zmírnění nezaměstnanosti, nutno především zaznamenati produktivní péči o nezaměstnané, která se osvědčuje ve formě příplatků ke mzdám na nouzové práce, podnikané veřejnoprávními korporacemi, a podle úředního zjištění byla tímto způsobem zaopatřená práce asi 80.000 dělníkům na dobu odpovídající délce podporovaných prací. Mimo to má býti urychleným převedením státních dodávek a prací obstaráno zaměstnání pro další časové období ve větším rozsahu.

Stejným směrem se nese povolená investiční půjčka v částce 1300 mil., která jednak zajišťuje provedení investičního programu, pojatého do státního rozpočtu i přes zhoršenou finanční situaci státu následkem krise, ale na druhé straně má mimo to umožniti další investice, zejména zvýšenou činnost, týkající se splavnění toku, vodohospodářské meliorace a nyní úpravu silnic. Při tom je neobyčejného významu okolnost, že tu jde všeobecně o práce, které vyžadují upotřebení poměrně značného počtu pracovních sil, a tím jsou obzvláště výhodné k obstarání příležitosti ku práci.

My sociální demokraté jsme si toho plně vědomi, že uvedenými opatřeními neodstraníme nezaměstnanost, neboť nejdůležitější a nejvážnější příčiny hospodářské krise spočívají v soukromokapitalistickém systému, v anarchistickém řádu a v nesprávném systému distribučním. Dokud tento systém nebude změněn, nebude se stále zabývati otázkou nezaměstnanosti. Hnací silou tohoto kapitalistického systému výrobního je zisk. Vyrábí se nikoliv pro ukojení potřeb, nýbrž za účelem největšího výtěžku.

Za takových poměrů není divu, že dochází ke zjevům, které až příliš jasně osvětlují anarchii ve výrobě a na druhé straně odhalují jednak zlořády, jednak neudržitelnost poměrů. V četných odvětvích výrobních omezuje se výroba, poněvadž není dostatek kupců, kteří by výrobky koupiti mohli. Omezuje se výroba v továrnách textilních přesto, že značný počet obyvatelstva oděvu nutně potřebuje, ale nemá prostředků, aby si ho opatřiti mohl. Kartel cukrovarnický zasahuje do výroby cukru a pěstění řepy, přesto, že je velmi mnoho lidí, kteří musí omezovati konsum cukru, nemajíce možnosti, aby za vysoké ceny cukr koupiti si mohli. Kartel cukrovarnický diktuje omezení pěstění řepy a výroby cukru, aby zajistil členům kartelu dosavadní vysoké zisky. Nechce snížiti ceny, nýbrž omeziti výrobu, aby vysoké ceny zůstaly zachovány, a při tom žádá, aby se mu dostalo státní podpory, ať přímo, nebo ve formě refundací obchodových daní.

Působení kartelů a trustů zhoršuje situaci i tehdy, když se usiluje o to, aby se snad učinily podnikové poměry příznivějšími. Soustředěním a stupňováním výroby prospívají pouze svému oboru, nebo jen některým jeho podnikům. Snahy o určitou organisaci výroby působí zde často pouze jednostranně a proto škodlivě. Případ továrny >Busi< v Třebíči měl by býti podnětem, aby znemožněny byly manýry našeho kapitalistického a hospodářského života. Celá továrna se 2.000 dělníky byla vlastně majetkem banky. Zde vidíme, v jakém područí je náš průmysl vůči bankám a jak se naše banky pořád pletou do podnikání průmyslového, místo co by se měly starati o své vlastní peněžní určení. Měšťácké strany se sice starají, aby každý hokynář, fotograf nebo holič měl průkaz způsobilosti, bankám se však dovoluje, aby vedly celé průmysly a všechny možné branže obchodu. Když pak takové banky dojdou k několikamilionovým a bůh ví jakým deficitům a ztrátám, uplatňují nárok na sanaci z peněz státu jako docela něco samozřejmého a při tom mají ještě odvahu trvati na vyplácení dividend svým akcionářům a správním radům, třebas na tyto dividendy nebylo ani haléře vlastních prostředků bankovních a třebaže tatáž správní rada si nedělá žádných starostí s dělnictvem, které dík neschopnému komerčnímu vedení přijde o práci a o celou existenci. Tomuto nesprávnému chápání bankovnictví bude nutno učiniti konec, neboť nelze nechat úplně volné pole tendencím, jejichž obětí se stává dělnictvo.

Účelem práce je zajistiti dělníkům mzdu, ze které by mohli býti živí. Zdali však ze mzdy 80-120 Kč týdně - a na Českomoravské vysočině ještě méně - může dělník býti slušně živ a může také pro sebe a svou rodinu odebírati to, co náš průmysl vyrobí, o tom lze pochybovati.

Účelem života je práce. Dovede-li společnost dáti práci svým členům, rozřeší tím současně řadu obtížných problémů.

Nezaměstnanost, která je produktem hospodářské krise, přivodila nedostatky a bídu v rodinách dělnických. Způsobuje, že statisíce dělnických rodin bídně živoří, trpí podvýživou a namnoze je vydáno všanc zoufalství. Tyto poměry nezůstávají bez vlivu na živnostníky a obchodníky. Jsme o tom přesvědčováni projevy z řad živnostenských i obchodnických, z nichž je patrno, že také zde způsobovány jsou značné a těžké ztráty. Ukázala se v jasném osvětlení správnost tvrzení, že, nemá-li dělník, nemá také obchodník a živnostník. Konkursy, zavírání živností a obchodů, rozmnožování řad nemajetného proletariátu, toť logický důsledek rozháraných hospodářských poměrů.

Avšak nejenom tyto následky se projevují, dochází ještě k jiným zjevům. Mnozí zaměstnavatelé, využívajíce hospodářské tísně, vrhají se na nezaměstnané dělnictvo, aby mu zhoršili jeho mzdové a pracovní podmínky. Snižují se mzdy, zvláště tam, kde není kolektivních smluv pracovních, redukují se úkolové ceny a zaměstnanci doháněni jsou pod hrozbou propuštění z práce k nejvyšší výkonnosti. Zaměstnavatelé, kteří se tímto způsobem chtějí dostati z hospodářské krise, sledují opačnou cestu, než která by nás z ní vyvedla. Nejenom že neprospějí svým zájmům, ale škodí i zájmům celku, ano i státu. Proto se stát musí brániti. Jestliže společnost postavila hráze proti bezohlednému vyděračství, které se ve válce provádělo lichvou s potravinami, a bylo zneužíváno těžkých hospodářských poměrů, pak je nutno také uvažovati o tom, aby se postavily hráze proti bezohlednému využitkování hospodářské krise ke snižování mezd. Snižování mezd bude míti v zápětí mnohé další nepříznivé účinky na hospodářský život, neboť snižuje tím životní úroveň dělnických rodin a tím i jejich potřebu, ale zeslabuje také prostředky, jimiž se ostatním vrstvám zaměstnaneckým umožňuje aspoň částečně překonati nynější těžkou dobu. Snižování mezd pocítí proto hospodářský život dvojnásobně.

Snižování mezd není s to pomoci našemu průmyslu a zvýšiti jeho soutěživost snižováním výrobních nákladů, stejně jako v zemědělství nezvýší jeho výnosnost. Může někdo vážně tvrdit, že snížení mezd o 5-10% vykoná nějaký vliv na zvýšení hospodářského výnosu? Naproti tomu, nechť každý soudný zaměstnavatel uváží, jakou roli hraje i těch 10 hal. za hodinu v rozpočtu dělnické domácnosti!

V odborných kruzích není tajemstvím, že mzdy a sociální dávky jsou sice důležitým činitelem ve výrobě, ale nejsou rozhodujícím břemenem. Daleko větším břemenem, ano mnohdy brzdou našeho podnikání, je nedostatek úvěru, a to zejména úvěru levného.

Nepřehlížíme nebezpečí, které s sebou nese podnikání, ale přes to nutno zdůraznit, že nesprávné rozvržení důchodů je také jednou z důležitých příčin naší hospodářské krise a často také příčinou příliš nízké životní úrovně většiny našich dělníků a úředníků. Kdyby se pracovalo celý týden a dělníci vydělávali plnou mzdu, snad by mohli podnikatelé tvrdit, aspoň v jednotlivých případech, že je možno slevit, zejména kdyby snad dalšími technickými opatřeními, usnadněním práce, umožnili nahraditi případné ztráty. Když se však pracuje pouze 3-4 dny v týdnu a výdělky starých, zapracovaných dělníků činí týdně sotva 80-150 Kč, pak je nutno tento postup co nejrozhodněji odmítnouti.

Ale nejen v průmyslu přišlo se s požadavkem snižování mezd. Několikatýdenní jednání o směrnice, které sjednaly poradní sbory pro otázky zemědělského dělnictva, jsou toho důkazem. Je potřebí si uvědomiti, jaké mzdy vlastně u našeho dělnictva a úřednictva převládají. Podle dat Všeobecného pensijního ústavu je 54,4% pojištěnců v nižších 5 třídách, v nichž služné činí nejvýše 15.000, Kč ročně. Podle dat Ústřední sociální pojišťovny je 61 % pojištěnců v 6 nižších třídách, v nichž průměrná denní mzda činí 4-24 Kč. Při tom pouze 8,5% pojištěnců je ve tř. VI. se mzdou Kč 24, ve třídách vyšších VII.-X. se mzdou Kč 27 a výše je pouze 29% pojištěnců.

Je možno tuto mzdovou úroveň ještě snižovat? Uvědomili si ti, kteří tuto politiku sledují, k jakým důsledkům povede v našem hospodářském životě, nehledě k neklidu, které vyvolají hospodářské zápasy? Vizme jen malý příklad, jak působí ve spotřebě toto nerovnoměrné rozvržení důchodů. Je možno tvrdit, že bankovní ředitel, který má 2 miliony ročního důchodu, spotřebuje skutečně tolikrát více šatů, obuvi a jiných nezbytných potřeb, kolikrát má větší důchod, než jiný zaměstnanec, a to třeba s platem 24.000 Kč ročního důchodu, kterýžto plat není jistě nejmenší? Ani v přepychu nevydá ze svého důchodu na tyto předměty tolikráte víc. Ale co by znamenalo, kdyby jeho důchod byl snížen jen na polovinu což by znamenalo jistě ještě dostatečné uznání jeho práce! Snížila by se nejen režie podniku, jež se často zachraňuje jen snižováním mezd a platů nižších kategorií, ale zvýšila by se rozhodně spotřeba širokých vrstev, neboť zachování mezd a platů zaměstnaneckých, dokonce jejich zvýšení, zvláště nižších kategorií a upravení jejich na slušnou životní úroveň je vlastně příkazem našeho hospodářství a prostředkem dalšího jeho rozvoje. Nikoli snižování mezd, ale správné rozvržení důchodů, plynoucích z práce, spravedlivé hodnocení výkonů je jedna z cest, jež vedou k rozřešení hospodářské krise.

Jak jsem již v úvodu uvedl, je projednávaná osnova zákona o silničním fondu též jeden z příspěvků ke zmírnění nezaměstnanosti. Novelisace zákona byla hlavně vyvolána potřebami silnic nestátních, jichž stav je zejména na Českomoravské vysočině velice ubohý. Zákon čís. 77 a č. 125 z dob občanské koalice způsobil, že v řadě případů v okresích není možno mluvit o stavbě nových silnic, neboť sotva stěží je možno udržet dosavadní stav. V rozpočtech silničního fondu v letech 1927-1930 byly na zlepšení nestátních silnic podpory ve výši Kč 222,5 milionů, avšak této sumy bylo samosprávou využito jen částečně, poněvadž nebylo možno za současného finančního stavu uhraditi částku, která by doplnila státní subvenci, a tak bylo skutečně vyplaceno v letech 1927-30 nestátním silnicím pouze 123,4 milionů Kč. Částky nevyužité bylo použito spolu s ostatními přebytky běžných příjmů fondů v těchto letech jako záloha pro zlepšení státních silnic v částce 186 milionů Kč.

Touto novelou se mění a doplňuje zákon o silničním fondu z r. 1927, neboť se ukázalo, že příjmy tohoto fondu nestačí ani státním, ani nestátním silnicím. Ukázala se nutnost zvýšiti příjmy fondu a umožniti uzavírání zápůjček též jinde, než u Ústřední sociální pojišťovny, ve větší výši, než bylo dosud přípustno. Novelou zaručuje se nestátním silnicím stálý roční příspěvek ze silničního fondu, což dříve nebylo, ve výši 90 milionů Kč ročně a od r. 1941 pak ve výši Kč 100 milionů. To je značná výhoda. Druhá věc cennější pro nestátní silnice, je v tom, že novela dává možnost opatřit i pro nestátní silnice potřebné prostředky zápůjčkami, při čemž běžné příjmy nestátních silnic nemohou sloužit k zúrokování a umořování. Dosud se podobným způsobem opatřovaly prostředky jen pro silnice státní.

U silnic nestátních jsme před problémem, který souvisí s finanční krisí samosprávy. Ku př. na Moravě v r. 1929 jevila se potřeba okresů podle usnesení okresních zastupitelstev, ovšem již po redukci 133,801.765 Kč. Úhrada byla Kč 36,535.433, to je úhrada z běžného hospodářství. Schodek činil Kč 42,217.911, a poněvadž se zemi z vyrovnávacího fondu nedostalo prostředků, mohla země Moravskoslezská okresům dáti na jejich schodky pouze 72 %. To činilo Kč 30 milionů, takže neuhrazených zůstalo Kč 12,217.911. Podíváme-li se na výsledek z rozpočtu pro rok 1930, vidíme, že cifry zde stoupají, že stoupá potřeba, a budou-li se věci do budoucna v tomto směru nadále pohybovati, bude to míti v zápětí další zadlužení okresů. Poněvadž nejnutnější věci bude v okresích přece nutno provésti, a budou-li uskutečněny jen ty nejnutnější, není možno, aby samospráva s prostředky, které jsou jí dány, vystačila.

K této situaci přistupuje ještě problém inkamerace okresních silnic, neboť máme v zemi Moravskoslezské poměrně méně státních silnic, než v Čechách. Potřebuje se proto daleko větší podpora. Je zde potřebí nutně a nevyhnutelně nápravy. Novelisovali jsme zákon čís. 77. ale již nyní se ukazuje, že stanovený přirážkový limit daleko nedostačuje a že je nutná pronikavější náprava.

Stav silnic je velice neuspokojivý a je na překážku automobilové dopravě, zejména nákladní. Při nákladní dopravě na nevelké vzdálenosti a nutnosti okamžité dodávky může býti zvlášť dobře použito dopravy automobilové, a používá-li se při tom strojů o náležitých rozměrech, je taková doprava vždy rentabilní. V Československé republice máme 8.500 km silnic státních a 58.895 km silnic nestátních. Z toho bylo v roce 1928-1930 upraveno 3.000 km státních silnic, což znamená, že máme v republice upraveno jen 35% všech státních silnic a 1864 km silnic nestátních, což činí pouze 3,2 %. V roce 1927 se předpokládalo, že postačí částka jedné miliardy Kč, aby silnice mohly býti během 10 let uvedeny do pořádku. Nyní však se seznává, že k splnění programu je potřebí ještě 7.600 milionů Kč, a to na úpravu silnic státních 3.400 mil. Kč, a na úpravu nestátních, pouze nutných 15.136 km silnic, Kč 4.200 mil., třebaže na opravu silnic bylo již vynaloženo 1.047 milionů Kč. Rozšířiti tyto práce ukázalo se nutným vzhledem k rychlému rozvoji československé automobilové dopravy a těm novým požadavkům, které jsou kladeny na silnice.

V Československé republice máme výbornou žulu, která je právě v těch chudých a průmyslově nerozvinutých krajích, kde můžeme při důsledném provádění silničních prací získati prvotřídní materiál a zaměstnávati tisíce dělníků. Ve všech zemích republiky je naléhavým problémem nestátních silnic náležitá slušná úprava poměrů zaměstnanců silničních, zvláště cestářů, a vybavení silnic dostatečným počtem personálu. Nic nepomohou stavby i nejlepších silnic, nebudou-li řádně udržovány. Je potřebí dát do pořádku poměry okresních cestářů a zrovnoprávniti je s cestáři státními.

Vážený senáte! Tento zákon měl již senát projednávati dne 30. a 31. března, avšak na nátlak agrární strany byly tyto schůze telegraficky odvolány. Doufejme, že to bude ojedinělý případ v historii našeho parlamentarismu. Hlavní důvod tohoto postupu strany agrární je, aby současně projednáván byl návrh zákona o míchání benzinu s lihem. Záleží jí na tom, aby její družstevní lihovary mohly vyrobiti co nejvíce lihu, a při tom, což nijak nepřekvapuje, jde jí v první řadě o zajištění největšího zisku. Nezáleží jí, jako naší straně záleželo, na provádění veřejných prací, zabezpečujících zaměstnání tisícům a tisícům dělníků, nýbrž jde jim o špiritus, o zajištění většího kvanta výroby lihu a v důsledku toho o jednostranný třídní a stavovský interes. Tento svůj postup chtějí agrárníci zakrývati poukazem na potřeby naší okresní samosprávy. Uvádějí, že při projednávání zákona o silničním fondu žádali, aby příspěvek na nestátní silnice pro obce, města a okresy činil, počínaje rokem 1931 Kč 130 mil. ročně, zatím co vládní návrh, tudíž také návrh, se kterým plně souhlasili agrární ministři, zabezpečuje na nestátní silnice Kč 90 milionů ročně. Při tom smaží se vystupovati jako lidé, jimž na samosprávě obecní a okresní záleží. Časopis >Venkov< z 29. března 1931 v článku >Neslýchaná věc< snaží se dokázati, že straně agrární šlo o samosprávu. V uvedeném článku se uvádí: >Příslušný ministerský resort - veřejné práce - patrně neví, jak naše samospráva zápasí, že okresní výbory, které jednak už měly a jednak po novém samosprávném uspořádání převzaly starost o okresní a nestátní silnice, jsou prodluženy, že nemají ani štěrku, ani na výplatu cestářů a úroky.< >Naše pozměňující návrhy - praví se dále - >byly sice změněny v resoluci, ale měly býti z úcty a povinnosti k samosprávě vtěleny v zákon.<

Tento zájem agrární strany o samosprávu musí nyní překvapiti. Patří přece k zásluze strany agrární, že naše samospráva neobyčejně trpí, že obce, města a okresy hospodářsky jsou poškozovány a ubíjeny, a že jejich rozhodování jest v podstatě okleštěno. Agrární strana to byla, jež společně s měšťáckými stranami, českými i německými, projevila co nejméně úcty k samosprávě tím, že nejenom prosadila zákon čís. 77 o finančním hospodářství svazků územní samosprávy a zákon čís. 125 o organisaci politické správy. Zavinila, že obce a okresy nemají ani štěrků, ani na výplaty cestářů a úroky, že nemohou plniti svoje sociální, hospodářské a kulturní poslání, zavinila, že v okresích rozhodují úzkoprsí byrokraté a že zvolení zástupci občanstva jsou téměř bez jakéhokoliv vlivu.

A nyní najednou pánové z této strany si stěžují, že okresní výbory jsou prodluženy, že nemají peněz, a dokonce jdou tak daleko, že mluví o potřebě úcty k samosprávě. Takové jednání svědčí nejenom o nevážnosti, nýbrž dokonce o demagogii, která musí býti prohlédnuta a odmítnuta. Nejde zde o zájem o samosprávu, nezáleží straně agrární na pronikavém zlepšení poměrů v samosprávě, nýbrž tato strana se domnívá, že si bude moci přihřáti v tomto případě svoji stranickou polévku a uplatniti stavovský požadavek, resp. vykoupiti svůj souhlas se silničním fondem osnovou o míchání lihu s benzinem. Možno proto plným právem zdůrazniti, že straně agrární, která má nyní některé požadavky ve prospěch samosprávy, nejde o samosprávu, jako jí o samosprávu nešlo v roce 1927.

Podnikanou stavbou silnic přemáháme překonati nynější hospodářskou krisi, kteréžto stavby jsou rentabilní, přinášejí prospěch celku a umožňují plánovitě po několik let práci tisícům dělníků při stavbách a udržování silnic v budoucnosti.

Stejně jako i u prací vodocestných a melioračních je nutno i u staveb silničních klásti kategorický požadavek, aby při všech silničních pracích státních i státem podporovaných nestátních byli dělníci řádně placeni, aby byly dodržovány kolektivní smlouvy a zákonná pracovní doba. Jinak by nebyly splněny naděje v předlohu kladené.

Možno doufati, že různými již dříve provedenými opatřeními ve spojení s touto předlohou a se sezónním rozvojem hospodářského života podaří se v nejbližších týdnech docíliti určité zeslabení nezaměstnanosti. (Potlesk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Dále má slovo pan sen. Sechtr.

Sen. Sechtr: Slavný senáte! Vystupuje na řečnickou tribunu mohl bych snad býti veden snahou, abych odpověděl kolegovi, který s takovým gustem se pustil do nenáviděných agrárníků. Je pravda, že budu se zabývati otázkou, kterou zde kolega nadhodil, a vynasnažím se, abych ho přesvědčil, že ne s mé strany nebo se strany našeho parlamentního klubu je demagogie, nýbrž naopak, že je prováděna se strany jeho, ergo z jeho parlamentního klubu vůbec. (Sen. Kindl: Vždyť vy se dohodnete!) Kolega zde mluvil, že právě my jsme spojovali zákon silniční s lihem. Kdyby na tom bylo něco pravdy, dělali bychom to z toho důvodu, abychom mohli kol. Kindla naložiti do toho lihu a ponechati budoucím, aby viděli, jakou jsme měli raritu v tomto století. (Výkřiky sen. Kindla.)

Vážení pánové, na nestátní silnice není potřebí jenom úpravy mezd, ani kolektivních smluv, ale je potřebí také materiálu a ten nám úplně chybí. Proč? Poněvadž tam, kde pánové mají na okresu většinu, nejen se nepostarali o práci drobného, malého člověka, naopak ještě mu ji zničili.... (Sen. Kindl: Vy se o ni staráte!) Od které doby jsi obhájcem? Tomu se nejvíce divím. Snad bude pravdivé, že už jsi na indexu a že se s kolegy smlouváš, aby tě do toho přijali. Mohu říci toto: Na okresu hořovickém bylo zvykem, že zimního času malí a drobní lidé tloukli štěrk, ovšem primitivním způsobem a v zimě ho také rozváželi. Dělali to sedláci, kteří tam na růžích nemají ustláno. Když nastoupila vláda těch, kteří tvrdí o sobě, že jsou zástupci těch sociálně nejslabších, zřídili tam štěrkovnu, zařídili tam stroje a tamější lid zbavili té práce. Ten drobný lid, který dnes nemá následkem toho při dnešní nezaměstnanosti práce, vyplnil řady támhle těch. (Ukazuje na komunisty.) Dříve stál metr štěrku na silnici dovezený a utlučený od 30 do 40 Kč, když pánové zařídili štěrkovnu, stál 90 Kč, tedy o 50 Kč více, ale ten malý drobný člověk byl zbaven práce. Poněvadž však nemohly okresy přes různé a silné intervence dostávati finanční prostředky, štěrkovna v Hořovicích ztroskotala, prodali ji do Tábora a sentinel prodali místnímu velkostatkáři na okresu hořovickém. Ten dnes dováží místo těch nenáviděných sedláků tento štěrk na nestátní silnici. Pravda, všeho se zbavili, ale dluh tomu okresu zůstal. To je blahodárné hospodářství, které zde bylo kolegou přede mnou nedávno vyhlašováno. A nyní chtěl bych říci povšechně... (Sen. Kindl: Jak to bylo s tím špiritusem?) Půjdeš do něj. (Veselost.) Bohužel u nás, jakmile se jedná o hospodářskou otázku, okamžitě se to spojuje s politikou, dělá se z toho politikum a jedna partaj hledí druhou okamžitě přetrumfnout přesto, že jsou v tak zvané koalici. (Sen. Mikulíček: Naposledy se dohodnou na procenta!) Já, kolego, nemám s Baťou co dělat a myslím, že ty mi nebudeš odpovídat, poněvadž já Baťovým obhájcem nebudu a ani bych se zde Baťou nezabýval. Buď tak dobrý, nech mne aspoň v tomto okamžiku. (Sen. Mikulíček: Kdybys ty mne obhajoval, prohrál bych všecko! Papučák má bál!)

Když jsi ráno mluvil, měl jsem obavu, že neuslyším nic o Baťovi, poněvadž se jedná o silnice, a ne o boty. Ale poněvadž Baťa zřizuje silnici a vozí tam drobný štěrk a poněvadž se kolega obává, že by mu Baťa boty neprodal, poněvadž se s ním stále hádá, stará se o to, aby mu boty dlouho vydržely, a proto se přece jen obořil do Bati.

U nás, bohužel, stále spojujeme tak důležité věci, jako jsou silnice, také s hospodářskou otázkou, ergo s politickou otázkou, a to je veliká chyba. (Výkřiky komunistických senátorů.)

Podívejte se, kdo by měl míti více stesků proti novému řádu - a bylo zde ještě voláno, aby tento policejní řád byl zostřen na silnicích ještě více - kdo by proti tomuto řádu měl více oprávněných stesků než ti nenávidění a napadaní zde zemědělci. Kdo stavěl tyto silnice, kolik potu a co krve venkovského lidu na těchto budovaných silnicích venku, státních i nestátních bylo obětováno! (Hlas: Malorolníků!) Ano, malorolníků. Kdy byly stavěny tyto silnice? V době roboty. A my se dnes dočkáme toho, že tito nenávidění agrárníci nebudou směti na tyto silnice, které stavěli jejich předkové, vjížděti. (Výkřiky komunistických senátorů.) Vážení pánové! My se jistě dočkáme ještě mnohých a mnohých věcí. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Ale pane kolego, kdybychom byli v Rusku, už by to zakázáno jistě bylo, poněvadž bychom musili dělati volnou cestu Stalinovi. A jen tomu, že nejsme v Rusku, máme co děkovati, že po těchto silnicích můžeme jezditi.

Vážení pánové! Mám v tomto ohledu obavu, že na nestátní silnice nezbude vůbec nic. (Sen. Mikulíček: Avšak stát řídí Udržal!) U vás je to Stalin. V zákoně je neobyčejně pružné ustanovení, kde stojí, že v prvé řadě musí býti z tohoto fondu uhrazen úrok a úmor a potom teprve že se může dostat něco na nestátní silnice. (Sen. Kindl: Nešlo by ty silnice zalívat špiritusem, aby se mohl někam vylíti?) Až, co zbude po tobě. (Veselost.)