Předseda: dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr Heller, Klofáč, Trčka, Votruba.

Zapisovatelé: Johanis, Stržil.

99 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři: dr Meissner, dr Trapl; za ministerstvo financí odb. přednosta dr Vlasák.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič, jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Oznamuji, že dal jsem dovolenou na dnešní schůzi sen. Ďurčanskému, Koukalovi, dodatečně na včerejší schůzi sen. dr Farkasovi.

Navrhuji, aby dána byla zdravotní dovolená na měsíc květen sen. Kohlerovi.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh můj je přijat.

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Zápis o 93. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 29. dubna 1931.

Výborům ústavně-právnímu a technicko-dopravnímu:

Tisk 448. Vládní návrh zákona o zkoušení a označování ručních střelných zbraní a o označování nábojů.

Výborům zahraničnímu a národohospodářskému:

Tisk 449. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění k projevu souhlasu obchodní úmluva mezi Československem a Tureckem, podepsaná v Ankaře dne 17. ledna 1931.

Podle usnesení iniciativního výboru ze dne 5. května 1931 přikázáno:

Výborům národohospodářskému a rozpočtovému:

Tisk 436. Návrh sen. Časného, Filipínského a soudr. na poskytnutí účinné pomoci katastrofou postiženému obyvatelstvu střední a severozápadní části země Moravskoslezské.

Tisk 447. Návrh sen. Janíka, dr Budayho a spol. na poskytnutie súrnej podpory požiarom poškodeným občanom v obci Fekišovce (okres Sobránce).

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad dnešního jednání, a to především:

1. Zprávu I. výboru technicko-dopravního, II. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 426) k vládnímu návrhu zákona, jímž se mění a doplňuje zákon ze dne 14. července 1927, čís. 116 Sb. z. a n., o silničním fondu. Tisk 445. - Pokračování.

V rozpravě je přihlášen jako další řečník pan sen. kol. Šťastný, jemuž uděluji slovo.

Sen. Šťastný: Slavný senáte! Při projednávání novely zákona o silničním fondu prošli jsme některými okamžitými potížemi. Nechci tvrditi, že to snad byly potíže úmyslné. Měly cosi věcného v sobě. Ony požadavky, jak byly preliminovány, není možno odmítnouti jen tak a priori. Musíme míti pochopení pro každý požadavek, váže-li se na nároky z tohoto zákona plynoucí a má-li někde pomoci, aby doprava byla snadnější. Chápeme také, jestliže venkov žádal některé zvláštní přednosti. Ale nesmíme přece při tom zapomínati, že máme úkoly, které jsou daleko přednější, zejména u velkých měst, ale v prvé řadě u našeho residenčního města republiky. A jestliže byl spor o to, že na státní silnice dává se poměrně vyšší příspěvek než na silnice okresní ve svém celku, tož je to velmi pochopitelné. My jsme také v technicko-dopravním výboru tyto věci, myslím, přivedli na pravou míru. Při této příležitosti chci poukázati zejména na požadavky, před kterými nesmí zavírati oči ani ten, kdo hájí zájmy venkova, poněvadž republika jest jen jedna, a její representace také jen jedna, její residenční město také jedno, a já považuji za ostudu celého státu, jestliže my, v residenčním městě, vykazujeme takovou úpravu cest, že se k nám cizinci přímo bojí automobilem přijeti.

Praha si pomáhá, jak může sama. Na letošní rok do rozpočtu zařadila 40 mil. Kč na komunikační investice. Ale když se člověk podívá na praksi, těch 40 mil. Kč je velmi slabá dávka na ty ohromné potřeby, které v tomto směru v Praze jsou.

Praha od toho rozpočtu do této doby sotva a těžce sehnala prvních 10 mil. Kč. Rozumí se, že, bude tíže shánět těch druhých, pak je velkým otazníkem těch třetích deset milionů a kde se staví ten chudičký preliminář.... (Sen. Kindl: Na banky to máte peníze!) Banky, pořád banky, tady jest jednotka, která si může peníze vypůjčit, anebo nemůže. Stát subvencuje tyto velké dálkové cesty až 70 procenty. Je to smutné, že Praha, opakuji, která representuje republiku, je postavena naroveň nejposlednější zastrčené vesničce, poněvadž všude tam jest úprava dovolena s pomocí až do 70% subvence. Ale i kdyby ta věc šla tak hladce, jsou případy, že Praha podala v tom smyslu žádost a přes rok, více než jeden rok, čeká na vyřízení, kterého dosud ani nemá. To je viděti, že i po té stránce subvencí se postupuje velice nevhodně vůči Praze. Praha sama abych dokázal její dopravní kapacitu, má umístěno ve svém středu více než 21.000 automobilů. Když vezmeme průměr jen té dávky podle zákona o silničním fondu, tedy ta Praha zaplatí okrouhle 100 mil. Kč silničnímu fondu. Tedy konečně zde vysvítá velmi jasně ten nepoměr. Když ta Praha žádá pouze to, nač má každý nárok, pouze tu subvenci, vypadá to tak, že tyto práce nemohou pak pokračovat. Je zajímavo - nechci zde mluviti o tom, jak stála Vídeň proti bývalé monarchii - to víme, že na účet všech ostatních zemí a periferií, byla vybudována skvěle a také dnes Vídeň podle toho vypadá, tam je hodně našich peněz, nechci na to apelovat, ale stojí za porovnání tento případ. R. 1910 rakouská vláda věnovala Praze subvenci 16 mil. tehdejších korun na tyto investice, jako nábřeží, ulice atd. To udělali v Rakousku, ačkoliv taktika nebyla zvelebovati Prahu. Kdybychom to násobili, jak máme dobré právo při znehodnocené valutě dnešní, deseti, bylo by to 160 mil. Kč. To udělala vláda rakouská, ačkoli její politika nebyla zvedati Prahu, nýbrž její politika byla pokud možno držeti Prahu dole, aby Vídeň pro cizinu vynikla, aby ta, diference zde byla co možná patrnější. Vláda československá r. 1924 vyzvala Prahu, aby zpracovala a předložila t. zv. velký investiční plán, zejména komunikační. Praha tak učinila s největším urychlením, vyřídila věc ještě v polovině r. 1924 a od té doby je velmi klidné mlčení. Nikdo o věci nemluví, nikdo podle tohoto investičního plánu nic nedělá a nikdo s Prahou nejedná, jestli potřebuje či nepotřebuje, jestli trvá nebo netrvá na tomto pléně, prostě veliké mlčení. Řekl jsem, že tyto komunikace Velké Prahy, jak vypadají, jsou tak trochu ostudou státu, a následkem toho to není jen věcí pražských příslušníků, jak jsem řekl, a úzce jenom té Prahy. Je to věcí nás všech republikánů, jak zde jsme. Nebudu zde mluviti o tom, nač jsem ukázal při dvou zasedáních v rozpočtových debatách, jak je Praha v určitých hodinách zaplácána nemožností dopravy; jak některá místa jsou přecpána, doprava se nemůže hnouti a my víme, co je to ztráta času, a tam se ta ztráta času nejlépe projevuje, když lidé, kteří spěchají do úřadu a do práce, nemohou se tam dostati. Jsou to některá místa, která jsou zejména tímto trochu nebezpečná, je to ten sběh tratí elektrických v Nuslích. Odpomoc je zde snadná, jen kdyby se přikročilo k výstavbě spojovacího mostu ze Sokolské třídy. Tím by byla věc okamžitě rozřešena. Druhá taková věc, kde se zaplácá doprava, je libeňský podjezd pod drahou. Praha na to nemá. Tento libeňský podjezd by nebyl tak enormně nákladný, ale přeci jen je to záležitostí státu, poněvadž je to pod státní drahou, aby upravila tuto věc, a tento libeňský podjezd by také měl býti vzat do programu prací plynoucích z norem státního silničního fondu. Tedy to jsou nesporně celou svou povahou dálkové cesty. Je to viděti na periferiích Prahy. Kdo se trochu všímá těchto věcí, ví, jakmile se staré domy činžovní nebo blok domů činžovních v určitých případech zbourají, že nikdy již se tam nevystaví činžovní dům. To znamená, že všichni, kteří v zbouraných domech bydlili, poněvadž musejí bydleti v Praze, že se tlačí na periferie. Následkem toho periferie Prahy je stále hustěji a hustěji obsazena, a zase jsou to lidé nemajetní, kteří docházejí do práce, a je tu veliká otázka úspory času, která souvisí s otázkou komunikačního spojení. Praha tuto dopravu dělá, pokud může, ale jsou tu některé neschůdné terainy, které těžko překonává také proto, poněvadž státní dráhy v některých případech neustupují, aby Praha mohla natahovat své dopravní linky. Ale hlavní je doprava autobusová, zde se v §u 25 zákona o silničním fondu stanoví v tomto případě dávka 30%, pakliže doprava autobusová přesahuje hranici Velké Prahy, tedy města. Dnes už tyto hranice jsou poněkud úzké se zřetelem k osídlení celé periferie, a má-li tento dopravní prostředek stačiti a má-li míti poněkud svůj význam, pak musí přes tuto hraniční čáru Velké Prahy, to znamená okamžitě zdražení jízdného o celých 30%.

Ten případ již nastal počátkem listopadu r. 1927, když vstoupil v účinnost zákon o silničním fondu. Elektrické podniky města Prahy si lehce pomohly; zastavily prostě u potravní čáry; a na druhé straně, kde dojíždějí do Kbel, zastavily také u potravní čáry, aby nemusily jízdu zdražiti. Je potřebí - tenkráte se nám podařilo benevolencí těch 3 ministerstev, které jsou naznačeny v zákoně, že jsme docílili úlevy této dávky - ale je tu přece jen potřebí, aby se na to vzal opravdový zřetel a aby i v této věci bylo Praze a obyvatelstvu pomoženo. Nechci dále se šířiti o těchto věcech. Měl bych mnoho co říci o těch okresních silnicích, jichž je 58.000 km a 17.000 km, jak uvedl pan referent, skutečně dálkového významu. Proč by se nemohlo na těch ostatních 17.000 km - v zákoně to nemůžeme říci, je to jen jaksi připomínka - proč by se nemohlo oněch 17.000 km okresních silnic, majících dálkový význam, inkamerovati, a nebylo by to tím z části, z velké míry, dobře řešeno? Ale to jsou věci, o kterých nemůže býti již řeč, na kterých nemůžeme nic změniti.

Novela zákona jak prošla poslaneckou sněmovnou, je doporučena plenu senátu a po některých potížích snad také bude přijata. Ale chtěl jsem poprositi slavný senát, aby obě resoluce, které jsme předložili v technicko-dopravním výboru, z nichž jedna se týká cesty Prahou a jedna těchto dávek z jízd autobusy, aby byly slavným senátem schváleny. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan sen. Mikulíček.

Sen. Mikulíček: Pánové! Projednávání osnovy zákona tohoto provázely ve výborech zvláštní události a tu se potvrdilo to, co my dávno všem vládním stranám vytýkáme, že v boji o tučná vládní koryta, o tučné žlaby, když se nemohla koalice dohodnouti, tu nejsilnější koaliční strana - kde jsou, budu o nich mluviti později, paní kol. Plamínková - která celých 12 let řídí většinou kormidlo tohoto státu, vstoupila do oposičního boje proti vládní předloze, proti předloze, která byla ve sněmovně usnesena i za součinnosti poslanců téže vládní strany, proti předloze, která nesla podpis čelného předáka této strany, ministerského předsedy.

Vážení! Bylo to tak trochu s hlediska vládní koalice tragické, když vzájemně vládnoucí koaliční strany si vyčítaly demagogii a nenasytnost, když mluvčí druhé nejsilnější koaliční strany vyčítal nejsilnější koaliční straně, že by ráda celou republiku snědla. (Veselost.) Připomněl jsem v rozpočtovém výboru, že snad, kdyby se správně tato nejsilnější strana poměrně rozdělila s tou druhou nejsilnější stranou, že by nic proti tomu snědení republiky neměla ta strana druhá. (Sen. Kroiher: Ale bez vás!) Pardon, my jsme se ještě k žlabu nehlásili a ani se nás tam nedočkáte, třebas jste nás tam několikráte, zvláště po druhém volebním období, prostřednictvím listů vyzývali, abychom se zúčastnili toho tučného papání z těch vládních žlabů. My jsme považovali za účelnější pro pracující třídu v soukromokapitalistickém právním řádě státi v krajní oposici proti tomu řádu, poněvadž v dnešním řádě pro pracující třídu nedá se nic užitečného v zákonodárných sborech uskutečniti a uzákoniti. Mluví-li se o páteři samosprávy, že tato předložená osnova je důsledkem toho, že samospráva nemůže plně splniti i její povinnosti v otázkách vybudování a udržování komunikací, kritisovali tento stav i pánové mluvčí z agrární strany. A já se táži: Kdo uvedl tuto samosprávu do nynějšího stavu, že nemůže ani splniti mnohdy svoje kulturní poslání, nemůže, ani plně nevystačí na to, aby postavila pořádnou školu, aby postavila řádné byty pro učitele, aby postavila řádné příbytky pro zestárlé, v práci zedřené příslušníky svých obcí, tím méně má prostředky, aby budovala a udržovala komunikace. (Sen. Kindl: Za to staví pro vojenské kobyly stáje!)

Vážení! Byla vyslovena obava, že i finanční páteř hlavního města Prahy nesnese úkolů na ni ukládaných a že pravděpodobně v nejbližší době bude nutno sanovati zrovna tak finance hlavního města, jako prý - a tohle bylo řečeno ústy vládního senátora - stát několikráte již musil sanovati rozkradené banky.

Vážení! Je to charakteristické, když senátor, jehož strana má ve vládě tři ministry a hlavně toho, který by měl krádeže stíhat, ministra spravedlnosti dr Meissnera, se prostě spokojí jenom takovou kritikou v senátním výboru, ale dále pro tyto zloděje, kteří banky rozkrádali, neučiní podle zákona příslušné opatření, aby byli přísně potrestáni, nýbrž naopak její příslušníci ještě intervenují za statisíce, aby ta banka, co její ředitelé rozkradli, dostala ze sanačního fondu hrazeno.

Vážení! Dnes nebude stačiti a nestačí tyto věci jen kritisovati v rozpočtovém výboru senátu. S tím se nespokojí poplatníci, a hlavně poplatníci daní nepřímých, poněvadž státní rozpočet je tak vybudován, že, odpočítáme-li přímé daně, daň z důchodu, daň výdělkovou a daň pozemkovou, kterou platí produktivně pracující dělníci, manuelně i duševně pracující, kterou platí produktivně pracující malorolníci a maloživnostníci, na kapitalisty po čertech málo zbývá těchto přímých daní.... Nedopočítá se žádný, byť to byl sebelepší odborník v počtech, že by kapitalisté ¹/₁₀ daní, které stát potřebuje k vydržování svého aparátu, platili. Z těchto 90% daní vymačkaných z práce malorolníků, dělníků a maloživnostníků házíte sta a tisíce milionů na rozkrádané banky. (Místopředseda Votruba převzal předsednictví.) To konstatoval sám senátor, jehož kolegou je ministr spravedlnosti. Ale místo aby tyto zloděje v rozkradených bankách odevzdali státnímu zástupci, sahá se do státní pokladny k sanování bank. Mám zde včerejší >České Slovo<, >Večerník<, kde se píše na úvodní straně: Roční příjem ředitelů bank až 10 mil. Deset ředitelů bank má roční příjem přes 40 mil., jeden unese 40 správních radovství jako nic. A dále se píše, že v Živnobance je 10 ředitelů, tito pánové mají 163 místa ve správních radách, dr Preis má 43, Bělohříbek 49, Tille 21, Dvořáček, ten Dvořáček, který nám svého času ministroval a oháněl se vlasteneckými frázemi, má 19 správních radovství. A tak to pokračuje. (Sen. Kindl: Může z toho být živ?) V době dnešní krise, kdy se lidé po desítkách a stovkách z bídy a zoufalství vraždí sami, anebo jiné, aby uchvátili pár krejcarů na prodloužení života, v té době píše socialistický list, že máme ředitele bank, kteří mají na 10 milionů, a myslí, že to stačí pro ukojení jeho a čtenářské jeho obce, že to kritisují. A ministr dr Beneš, Franke a novopečený ministr Trapl, který se také zařazuje do této politické strany, ti nedělají proti bankovním pirátům nic, ba naopak, když ještě tito bankovní piráti uvedou tu neb onu banku do krachu, s klidným svědomím ruku v ruce se zástupci strany národně-demokratické, která je representantkou kapitalismu jak průmyslového, tak finančního (Slyšte!) se zástupci strany agrární, klerikální, socialistických hlasují pro sanování těchto bankovních zlodějen. (Sen. Kindl: Pro dělníky nemají peněz!) Tento předložený zákon jistě popohnala v projednávání všeobecná krise. Zase jedna naděje pro pracující lid, který je ve statisícových masách vyřazen z výrobního procesu a odsouzen v nezaměstnanosti pozvolna umírati hlady. Ale myslím, že naděje bude zase marná, jako byla marná naděje se 150 mil. odhlasovanými 19. prosince 1930, a jako byla marná naděje s investiční půjčkou v obnosu 1.300 mil. Kč. Tehdy správně napsaly měšťácké listy: na burse práce je klid, když zákon byl odhlasován, ale veliký ruch vzbudilo odhlasování zákona o investiční půjčce na burse finančníků, poněvadž ti už na tom vydělali 65,650.000 Kč. Na mzdy ani nezbude tento obnos, na mzdu, kterou si bude ten nezaměstnaný, který bude do nouzové práce zapražen, krvavě zaslouží, jak dokáži několika případy.

Okresní úřad v Kyjově staví silnici, kterou více méně označí jako silnici dálkovou. Dělnictvo tam pracovalo za 2 Kč na hodinu, čili za pracovní den zákonný, za 16 Kč. (Výkřiky.) A najednou, aniž by kdokoliv s dělnictvem vyjednával, při výplatě v sobotu cestmistr okresní stavby, který má dozor nad touto stavbou silnice, srazil mzdu až na 1,30 Kč na hodinu na osobu. (Výkřiky: To je skandál!) Vážení pánové, táži se vás, je to nějaká mzda, 11,20 Kč při práci, po níž zůstávají ruce tvrdé jako podešve, při níž není možno choditi boso, poněvadž by člověk utrpěl úraz, a při níž se chce jísti? Je to mzda pro živitele rodiny? Už jednou zde jsem mluvil o tom, že >České Slovo<, aby podkuřovalo v tom zlínskému césarovi Baťovi, (Veselost.) psalo, že dělníci mají zaručeno nadstavbě silnice na Zlínsku 360 Kč týdně. Řekl jsem tehdy, že by >Melantrich< byl exekučně vyprodán v krátké době, kdyby měl hraditi ten deficit. A poslední výplata dělnictva zlínského dála se za patronance několika četníků. Proč? Poněvadž místo slíbených 3 Kč na hodinu dostalo dělnictvo vyplaceno za plných 5 dní po 10 hodinách 45 Kč za týden. Vážení pánové, nač to je? Za 45 Kč za týden může jen ukojiti hlad ten, kdo pracuje, ale co žena, a co děti? Kdyby na ně sáhl, aby se jich zbavil, dáte mu provaz a tento šlendrián, který vyplácí tak mizernou mzdu živiteli rodiny, nezasloužil by stejného trestu? On přímo provaz na krk mu sice nehází, ale pozvolna ho odsuzuje k smrti hladem, a o to je tato smrt trapnější, že je pozvolnější, poněvadž, když někomu dáme provaz na krk, je útrapa menší, poněvadž je snad rychlejší.

Nuž, v Hodoníně jak takž dohodli jsme se s českými socialisty ve věci, kde český socialista byl starostou. (Výkřiky.) Konstatuji fakt, to byla naše věc, jak jsme na to vnitropoliticky hleděli, a naši také svoji dávku od ústředí pro porušení linie si vypili. Ale tehdy na radnici hodonínské se snažili opatřiti několika stům dělníků práci a platili mzdu za 8 hodin 20 Kč denně. Žádné ohromné obnosy, 20 Kč denně. Ale poněvadž se sociálním demokratům nepodařil jejich plán na radnici hodonínské, zorganisoval proletář vrch. rada zemského soudu Novák a majitel bohatého vinného sklepa v Mutěnicích, ostatní strany, aby se vzdaly. 22 členů ze 36 se vzdalo. Dnes tam nastoupil vládní komisař. Prvním činem tohoto vládního komisaře je snižovati mzdu dělníkům.

A ještě se jim vysmívá při intervenci: vždyť stovčička týdně je krásný peníz, říká. Kdyby tak toho vládního komisaře, který je úředníkem okresního úřadu a který kdysi na severu Moravy byl šéfem okresního úřadu, stát odměnil za jeho daleko levnější práci fysickou, než koná ten dělník, ten by jistě z toho úřadu utekl co nejdříve a možná že by rozmnožil řady nespokojených komunistů. Ale pro dělníka je toho platu dosti.

Vážení! Podívejte se, jaké jsou platy cestářů na silnicích! Začáteční plat cestáře, který má býti 8 hodin na okresní silnici, je necelých 200 Kč měsíčně. (Sen. Kindl: Někde také 120, někde dokonce 90!) Co si může živitel rodiny - většinou jsou to 35 až 45letí mužové - za 200 Kč měsíčně poříditi? (Sen. Sechtr: Kdepak je to?) To je právě vidět, že pan kolega Sechtr spadl s měsíce. Vždyť s konečným platem 380 Kč jdou cestáři do pense za 25 až 35 let služby. Má-li 380 Kč měsíčně.... (Sen. Sechtr: Jmenuj okres!)... Jsou to okresy Napajedla, Hradiště, Zlín, nikoliv obce, nýbrž okresy. Já neznám poměry ve tvém okresu, ale v našem okresu, kde jsem zasedal v okresní silniční radě několik let.... (Hlučné výkřiky sen. Sechtra a K indla.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Prosím o klid! (Opětné výkřiky sen. Sechtra a Kindla.)

Sen. Mikulíček (pokračuje): Na všechny strany vládní časopisy píší, že předložená osnova o zmírnění nezaměstnanosti.... (Výkřiky sen. Sechtra.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Prosím pana sen. Sechtra, aby nevyrušoval řečníka!

Sen. Mikulíček (pokračuje): Podívejme se, z jakých zdrojů čerpá tento nový silniční fond, který bude míti samostatné hospodaření, svůj příjem. Ne jako v jiných kapitalistických státech, uvádím na př. Anglii, ze zvýšených příspěvků, z luxusních aut, nýbrž základem financování pro silniční fond je Ústřední sociální pojišťovna. Krvavě vydřených peněz od nejmizerněji placených v tomto státě neupotřebí se k výstavbě ozdravoven a k výstavbě laciných dělnických bytů, nýbrž k výstavbě luxusních silnic v okolí Prahy, Karlových Varů, Mariánských Lázní, Luhačovic, Trenčanských Teplic a jinde, aby napapaná buržoasie se netřásla v luxusních autech.

Vážení! V zákoně v čl. 3. stojí, že zdrojem pro tento fond budou daně z motorových vozidel. My se kloníme také k názoru, aby motorová vozidla luxusní byla důkladně zdaněna, ale socialisté ostatních směrů nečiní rozdílu mezi motorovými vozidly. Jim je lhostejno, zda je to auto dra Preise, Bělohříbka, Petschka nebo Bati, anebo zda je to autobus, který dováží dělníky ráno do práce, aby je večer zase odvezl, a kde taková daň z motorového vozidla jistě velmi silně postihuje poplatek za tuto jízdu do práce a z práce.

Je zde ve čl. 5., v odst. 1, položka: Na úrok a úmor dluhů silničního fondu ročně částkou atd. atd. Nemá jenom silniční fond dluhy, měly také okresní silniční výbory dluhy. Proč do nich zabředly? Prostě proto, že měšťácká koalice v r. 1927, aby snížila povinnosti daňové a dávek, bohatým uzákonila ten nešťastný zákon č. 77, který je dnes kritisován i z řad měšťáckých stran, agrární a jiných, ulevila bohatým v povinnosti platiti potřebné výše přirážek na správu silnic, a dnes na umořování a úrokování těchto dluhů musí se sháněti nové a nové dávky.

Vážení! Projednávání celé této osnovy ve výborech a projednávání její zde a schválení potvrdí výrok jednoho vládního senátora v rozpočtovém výboru, že vy děláte věci, které dělat nemáte, že zapomínáte, že tu stojí strážci pracujícího lidu jako andělé s mečem plamenným, ale tito andělé nepřijdou jenom s mečem plamenným, nýbrž přijdou s ostrým ocelovým koštětem, aby v zájmu života pracujícího lidu celý tento systém i s vámi vymetli. (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Dále je ke slovu hlášen pan sen. Danko. Uděluji mu je.

Sen. Danko: Slávny senát! >Slovenskí poslanci a senátori v českých stranách, národ bude súdiť nad vami. Preto memento mori<. Tak bolo tu včera povedané. Takýto výrok menom strany republikánskej odmietam a zdôrazňujem, že Slováci v republikánskej strane sú si vědomí svojho dôležitého poslania a zaujmu, svoje záujmy hájili a hájiť budu vždy s oddanou, uprímnou a dokázanou láskou ku svojeti, ako to urobili vo výboroch pri prejednávaní predlohy o silničnom fonde, ktorý v pléně senátu teraz prejednávame. Před námi je vždy úlohou svätou národ, vlasť a svornosť, sloboda. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Energicky a sebavedome odmietam tiež všetky ako v pléně, tak vo výbore a v tlači republikánskej strane nepriateľskej odznelé výroky a držím za nedôstojné s republikánskym presvedčením, abysom sa s nimi jednotlive zaoberal. Zdôrazňujem, že senátori nie dočasne najväčšej strany, ale fakticky čo zástupci najširšej vrstvy národa, ľudu zemedelského, svojim vystúpením pri projednávaní predlohy o silničnom fonde vo výbore hájili záujmy celej republiky, hľadali a domáhali sa pravdy, a budúcnosť ospravedlní ich energické vystúpenie, keď to, za čo horlili, všetky samosprávné svazky chcely mať už v tejto predlohe zabezpečené. Áno, nám išlo o vec, o verejný záujem a nepadá na nás zodpovednosť, že sa z predlohy stane nedokonalý, záujmy samosprávnych sväzkov poškoďujúci zákon, trebárs sme >smysel pre dohodu a loyalitu< zdánlive narušili a poškodili.

Tendenčně, palcovými literami uvedené zprávy v časopisoch ľudu zemedelskému nepriateľských nás od našej pravdy neodklonia, neodstrčia a my kráčame po svojej ceste bezpečne vpred. Ľud náš takýmto zprávam na lep nesadne, brutálnosť je nie našim spôsobom, ideme istým vývojom k cielu a ľud dospeje k poznaniu, že pravá politika v tomto štáte musí sa konať na zemedelskom základe.

Poslanecká snemovňa Národného shromaždenia republiky Československej v horúčke náhlenia na veľkonočné sviatky schválila dňa 27. marca 1921 osnovu zákona o silničnom fonde asi v poznaní pravdy, že rychlá práca je nie dobrá, a v nádeji, že to senát N. S. napraví. My chceli sme to napraviť a ľutovať prichodí, že nám nebolo porozumené a že tak potrebný a dôležitý zákon neuzrie svetlo sveta v pravej jeho potrebe.

Chceli sme chybu napraviť, chceli sme vyhoveť skutočnej, nutnej potrebe uvedenej a výstižne doloženej v prípise českého zemského ústredia obcí, miest a okresov v Prahe, upravenom na predsedníctvo senátu N. S. a predsednictvá všetkých klubov senátu, ako i v návrhu usnesenie zastupiteľstva slovenskej zeme, zo dňa 18. marca, upravené na vládu republiky Československej. Tieto predostretia diktovala skutočnosť, usnesené boly jednomyseľne za účasti samosprávnych činiteľov rozličných politických stráň a je naozaj čudné, že sa s nimi okrem senátorov republikanskej strany senátori ostatných politických strán vážne nezaoberali a dôvody v nich uvedené k uplatneniu v prejednávanej predlohe si vôbec nepovšímli. A čo nám isto pri tejto predlohe?

Štátnych ciest je len 8.500 km a za 10 rokov má sa na ne vynaložiť obnos Kč 2.228,619.259; okresných ciest je 58.348 km, skoro sedemkráť toľko ako štátnych, a za tú istú dobu dostanu tieto len Kč 929,070.883. Tedy len asi tretina bude na ne vynaložená, miesto toho, aby bolo na okr. cesty dané sedemkráť toľko, ako na štátne. Či je to nie ukrutná a ničím neodôvodnená krivda, ktorá sa týmto spôsobom na samosprávnych sväzkoch pácha? Či tento krikľavý príklad dostatočne neodôvodňuje zákon v tom znení, ako ho v osnove potrebuje snáď minister ver. prác, ale všeobecnej potrebe všetkých zemí absolutne nevyhovuje, ba je zemiam na škodu a neospravedlňuje zákrok republikánských senátorov?

Už za roky 1927-1930 boly neštátne cesty ukrátené o 186 mil. Kč, ktorý obnos mal byť vyplatený zemiam, a okresy sa oň marne uchádzali, nedostaly prídel. Ministerstvo verejných prác na to potrebuje § 5 a) prejednávanej predlohy, aby na štátne cesty tieto už ztrovené milionové zálohy mohlo definitivne preúčtovať. V zákone č. 116/27 zabezpečený ročný obnos Kč 90 mil. a od r. 1941 100 mil. Kč na neštátne cesty je celkom nevyhovujúci a nedostatočný a mal byť ustálený aspoň v obnose 180 mil. Kč a postupne zvyšovaný. Kvóta slovenská dľa teritoriálneho pomeru mala byť spravodlivo určená v 33¹/₃%, a to tým väčšmi, že na strednom Slovensku štátnych ciest tak rečeno niet, aby tieto čím skôr mohly byť vybudované. Že je to eminentne štátny záujem, to dokazovať netreba. Hospodárska a strategická dôležitosť ciest na Slovensku priamo štát núti, aby sa tu pristúpilo k činu.

My slováci s boľom postrádame, že v tejto predlohe nie je odčinená krivda slovenská ohľadom neštátnych, vicinálnych a obecných ciest i bez dialkového významu, ako sme to v našich zamietnutých návrhoch žiadali. Na Slovensku mal by štát ihneď prevziať do svojej správy aspoň 2.000 km ciest. Tým by Slovenská zem usporila na nákladoch investovaných na byvalé župné cesty určite okolo 20 mil. Kč. Úprava týchto ciest patrí štátu, zem to ďalej robiť nemôže, lebo je to stav nemožný, aby polovicu svojho rozpočtu vynakládala na cesty, čím zanedbáva svoje iné vznešené a přepotrebné úkoly. Uvážime-li, že je na Slovensku 5.891 km zemských bývalých župných a 6.853 km vicinálnych ciest, vidíme, že Slovensko potrebuje rýchlej a dôkladnej pomoci. Na Slovensku v dôsledku nedostatočného silničného zákona okresných ciest nieto. Týmito sú vlastne cesty vicinálne. Napriek tomu, že sa jedná len o zámenu právneho pojmu, tieto zo silničného fondu neboly vôbec podporované, vo väčšine pripadov však plne zodpovedajú podmienkam zákona práve tak, ako iné podporované neštátné cesty. Otázka podpory vicinálnych ciest je význačnou a dôležitou požiadavkou zemedelského ľudu. Neustaneme tedy, dokiaľ toto nedocielime, a oprávnené je naše rozhorčenie, keď sa starý hriech prenáša do nového zákona, ktorý krivdí menovite záujmom Slovenska. Veľkou krivdou je, že i zákon o vodocestnom fonde a záplava nedávno rozvodnených riek, Moravy, Váhu, Nitry, Hrona, Ipľa atď., a narobené nesmierne škody, ba i ľudské životy a utonulé hovädá volajú žalostne i tu po prepotrebnej čo skorej náprave.