Považuji také za neprakticky myšlené, když státní správa v nynějším okamžiku provádí tak nepopulární a obchodně-politicky protismyslná opatření, jako zvýšení cla na automobily. Ochranné clo jako clo na automobily, které se zde zavedlo nyní podle naší nové autonomní sazby, nepomáhá také v boji nic, naopak, budí na druhé straně odvetná opatření, Německo, Italie a Amerika, jak tomu bylo již jednou dřív, budou se nyní tím více zpěčovati a řeknou: Vyloučíme také toto zboží, které sem ještě pouštíme. Což to není protismyslné, že dnes v tuzemsku za vůz, který bychom si vlastně mohli opatřiti za 14.000-15.000 Kč, máme platiti 30.000 Kč, že cenu vozu dlužno zaplatiti ještě jednou státu na clu? (Sen. Luksch [německy]: Co musíme platiti za hospodářské stroje!) Nejsme-li výkonnými v tomto směru, pak zanechme tohoto průmyslu, a mám za to, že se tím státu přinese více užitku, než když bezpodmínečně musíme prodati těchto 4.000 neprodaných vozů Škodovky. Kdo má prospěch? Pan Schneider z Paříže, který je zúčastněn u škodovky. Čím jest ostatně naše domácí výroba proti tomu, co se dostává na trh z ciziny? Jsme však již dnes poškozováni ochrannými cly. Máte dnes tisíce lidí zaměstnáno ve správkářském průmyslu automobilovém. Máte sta lidí, kteří jsou zaměstnáni jako zástupci a jednatelé. Že automobil již není žádným přepychovým zbožím, dokazují nám naše silnice. Podívejte se jen na naše silnice, zvláště je-li špatné počasí, a podívejte se na auta, která dnes slouží dopravě. Nevidíte již žádných přepychových automobilů, nýbrž dopravní vozy pro každého obchodníka, který chce ušetřiti času, aby se dostal rychleji z místa na místo. Bude-li vůz státi 30.000 až 40.000 Kč, bude pak vůbec ještě možná nějaká doprava? To je nesmyslné opatření, a mělo by se obchodně-politicky uvážiti, že se takovýmito opatřeními mnohem více škodí, nežli prospěje. Desetitisíce nezaměstnaných, jež zavinila opatření finanční správy, budou nás v budoucnosti zatěžovati mnohem více nežli to, čeho můžeme z tohoto ochranného cla získati pro naše hospodářství. Jistě se proti tomu se všech stran bude také remonstrovati. Ale finanční správa nechť se postará o to, aby těchto malých opatření obchodní politiky - běží jen o jeden příklad mezi mnohými - bezpodmínečně bylo dbáno, neboť hospodářská krise, podpora v nezaměstnanosti, produktivní péče o nezaměstnané souvisejí vesměs spolu úzce a bude musit proniknouti veliká myšlenka, že dlužno utvořiti veliká hospodářská území, nepochybná to myšlenka budoucnosti, a nepřijde-li nám sama, pak nám jednoho krásného dne bude tuto myšlenku diktovati Rusko, a to bude pro nás výhodou bolševismu. (Sen. Stöhr [německy]: Nějaká výhoda tedy přece existuje z bolševismu!) Ano v tomto okamžiku naučíme se jinak mysleti.

Před nedávném mně vypravoval jistý průmyslník: Dosud jsem své skleněné zboží prodával do Turecka, a dnes, ježto zase chci své tabulové sklo dopravovati do Turecka, dozvídám se tam, že v Turecku možno tabulové sklo obdržeti skoro zdarma. Vyptávám se po příčině a sděluje se mi, že se tabulové sklo z Ruska přibaluje k dříví do Turecka. Tedy dumping na straně vzrůstajícího, velkého, státně-organisovaného hospodářství. Jiný případ: Kdosi měl dosud konkurenci jistého zboží z Hamburku. Shledává, že tam lze toto zboží obdržeti pod konkurenční cenu a sděluje se mu, že se pro ruské zboží kalkuluje dopravné vůbec teprve z Hamburku. Jest jasno, že tu není možná žádná konkurence. Nyní je otázkou, jak můžeme vyloučiti tuto konkurenci, i myslím, že bude musit proniknouti zdravý názor také pro Československo, že jen větší hospodářská území nám mohou pomoci, nikoli malá odbytiště pro našich 13-14 milionů lidí. Průmysl pracuje na tom místě, kam ho příroda sama dosadí. Elektrárenské hospodářství bude se musit usaditi, kde jest uhlí. Také zde jsem opětovně již říkal, a vidíme to stále jasněji a jasněji: jednoho krásného dne bude musit chemický průmysl býti jen v blízkosti dovozních a vývozních míst, anebo alespoň při velkých vodních tratích, poněvadž bezpodmínečně potřebuje vody atd.

Tyto otázky se přece dnes neprojednávají, chci je jen spolu naznačiti. Myslím však, že by se také z těchto kritických poznámek mohla finanční správa a státní správa lecčemu naučiti pro nynější investiční půjčku, i chceme projeviti naději, že také zlepšení všeobecné hospodářské situace budoucně usnadní vládě její těžkou práci v tomto směru. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr Havelka. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. dr Havelka: Slavný senáte! Ve včerejší debatě jeden z vážených pánů řečníků zavadil také o bytový problém. To mně dává podnět, abych několika málo větami reagoval na jeho vývody.

Tento pan kolega proléval slzy krokodýlí nad lichvou se stavebními pozemky, nad ministerstvem vnitra, nad bytovou komisí, nad stavebním ruchem a nad činží.

Slavný senáte! Především stěžoval si na ministerstvo vnitra, že prý brzdí kroky, které by měly býti podniknuty proti lichvě se stavebními pozemky. Připomínám, že proti lichvě musí býti každý, ať je lichva kdekoliv a kdykoliv. Přijde ovšem na to, kdy je to lichva a kdy je to snad konjunkturální zvýšení ceny. (Výkřiky sen. Ant. Nováka.) Správně řečeno, lichva jest jen tehdy, když jeden využívá hospodářské tísně druhého, a to takovým způsobem, že ten druhý by mohl býti na své existenci ohrožen. To je lichva, a ostatní všechno je konjunkturální zvýšená cena.

Tedy pustil se trochu do ministerstva vnitra, že prý to brzdí, že totiž ministerstvo zásobování svolalo poradu odborníků, která se měla zabývati cenami stavebních pozemků, materiálu stavebního, mzdami atd., ale že nevedla porada k ničemu, protože některá ministerstva, zvláště ministerstvo vnitra, proti tomu se postavila.

My majitelé domů říkáme, zaplať Pánbůh, že se tak stalo, že bylo, abych se vyjádřil populárně, ministerstvo trochu přiklepnuto, aby nezasahovalo tam, kam nepatří. Podle úsudků jiných je ministerstvo zásobování u nás, abych neurazil . . . (Sen. Thoř: Zbytečné!), nechci říci, zbytečné, ale nadbytečné, a protože nemá zvláštní, vyhraněný program, hledí se dostati do ostatních ministerstev, a na tom (Výkřiky sen. Ant. Nováka.) jsme my majitelé domů zvláště interesováni, protože by se mohlo státi, což nedopouštěj Pánbůh, že by se nám také pletlo, je-li výraz tento přípustný, i do našich domů. (Tak jest!) My máme jedno ministerstvo, a to sociální péče, a toho máme až dost my majitelé domů. (Hlasy socialistických senátorů: To vám věříme!)

Dále řekl tento pan kolega, že byla bytová komise, správně řečeno, poradní komise při ministerstvu sociální péče. Zřízení této poradní komise je kabinetní mistrovský kousek, jak oddáliti konečné řešení bytového problému, a bylo již zajímavé, co v důvodové zprávě ku provisoriu dubnovému minulého roku říkalo ministerstvo v tom směru, že totiž svolá poradní komisi, aby se komise ta radila - teď je ten háček - o ochraně nájemníků a o stavebním ruchu. V tom vězí ta mistrnost, neboť ochrana nájemníků měla končiti listopadem minulého roku a zákon o stavebním ruchu končí teprve koncem r. 1932.

Tato komise byla svolána po velikých urgencích. Konečně se sešla. Ale nezačala řešiti ochranu nájemníků, která dopadala, nýbrž stavební ruch, o němž zákon končil až za dvě léta. (Sen. Ant. Novák: To úzce souvisí, pane doktore!) Je pravda, co dále povídal včera onen pan kolega, pan sen. Modráček. Bylo asi 8 schůzí. Přišlo léto a v těch schůzích se nedělalo nic, jen se mluvilo a mluvilo, jak pan kolega říkal, bylo to mluvení bez konce a zvonce. Velikou část debaty vyplnil prý tam sám pan ministr soc. péče. Komise nedostala se nikam.

Pozastavuje se p. kolega dále nad tím, že, když majitelé domů a domků jsme očekávali, že se začne s řešením ochrany nájemníků, začlo se najednou se stavebním ruchem, tedy zcela obráceně, jak ukazuje skutečnost. Řekl doslovně, že zástupce republikánské strany, tedy mé strany, vylítl ze sedadla, jako když ho uštkne a s ním ještě někteří jiní páni z naší buržoasie. Vážený senáte, to je málo, vylítnouti ze sedadla. Když to tak někdo pozoruje, co se děje s ochranou nájemníků a vůbec s vázaným bytovým hospodářstvím, to by skutečně člověk z kůže vylítl.

Bytová komise. Mluvilo se, mluvilo a konečně zesnula. Smrt její hlásil sám pan ministr soc. péče v rozpočtovém výboru našeho senátu dne 17. prosince m. r. Komise zemřela na výřečnost a my, majitelé domů, přejeme jí lehké odpočinutí, aby prach ministerské registratury byl jí lehký. Pak se pan kolega pozastavoval nad tím, že je zdražována činže přímo do nesnesitelného stupně a citoval z "Českého slova", že na Žižkově, nebo kde, bylo žádáno za jeden pokoj a kuchyň 7.000 Kč. Slavný senáte, když někdo žádá 7.000 Kč z bytu, pak ještě těch 7.000 Kč nedostane. Dále přijde na to, jak je ten byt zařízen, přijde na to, jakým nákladem byl postaven dům, a přijde také na to, kdo to chce dáti. Když to někdo chce a může dáti, proč by se nevzalo. Ovšem u nás je zakořeněné mínění, že, když chce něco majitel domu, tak je to nemorální, a když nechce platiti nájemník, tak je to morální. (Sen. Ant. Novák: Nedostatek bytů vede k tomu, ze Jiskra mohl vybrati přes 1¹/₂ mil. na byty!) Já tu věc neznám. Divím se panu kolegovi Modráčkovi, který jest přece jedním z našich nejlepších a seriosních kolegů, že může vytrhnouti něco takového z novin, co nemá žádného opodstatnění, a

hodí to tak najednou, že tu byl požadavek 7.000 Kč za pokoj s kuchyní, nad čímž se může každý na prvý pohled otřásti. Ronil také slzy nad zaražením stavebního ruchu. Slavný senáte! Měl jsem příležitost v jedné z minulých schůzí zmíniti se o stavebním ruchu. Stavební ruch je zaražen, ale kdo jej zarazil? Ochrana nájemníků a družstevní stavební podnikání, které je na tom daleko lépe, než podnikání soukromé. S těmi činžemi, slavný senáte, není to také tak, jak se to tvrdí. Při minulé příležitosti jsem citoval podle statistiky činže u sledovaných rodin. Byly to rodiny úřednické, zřízenecké a dělnické, kde se pohybovala činže ve 2.83% celoročního příjmu, tedy ze stovky 2 Kč 83 h, 5.56%, 6.10%, 6.66%, kdežto před válkou to činilo a počítalo se se čtvrtinou nebo 20% příjmu ročního. To bylo tak zakořeněno a nájemníci se podle toho také řídili, že bylo samozřejmo, že čtvrtinu ze svých příjmů musí na činži obětovati. Při vyměřování daně z příjmů zjistily si odhadní komise, jaké kdo platí nájemné, a když platil 1.000 Kč, řekla: pětkráte tolik musíš míti příjmu, abys to mohl platiti; a nic mu nebylo platno, že by říkal, že má menší příjem.

Ale, slavný senáte, pomalu objevují se nám výsledky posledního sčítání a některé číslice přímo bleskem osvětlují situaci, tu mizérii majetku domovního a osvětlují důvody, které se proti zrušení ochrany nájemníků vedou.

Za 10 let přibylo v Československé republice 344.479 obytných budov. R. 1921 bylo jich napočteno 1,871.298 a r. 1930 již 2,215.777, tedy o 344.479 obytných místností máme více, tolik jich přibylo. Naproti tomu v téže době přibylo 547.357 bytových stran. R. 1921 bylo jich 3 mil. 114.821 a r. 1930 již 3,662.178.

Slavný senáte! Z toho jde, že, srovnáme-li počet bytových stran přibylých v r. 1921 až 1930 s počtem nových domů, připadají na jeden nový dům sotva 2 nájemníci, resp. 2 bytové strany. A to nyní může míti někdo odvahu říkati, že je nedostatek bytů? Co z toho však vyplývá, slavný senáte? Že se s ochranou nájemníků, s tímto naříkáním nad zaraženým stavebním ruchem, nad vysokými prý činžemi, neprovádí nic jiného, nežli bohapustý demagogický předvolební švindl a přípravy již na volby, neboť je snaha, aby ochrana nájemníků trvala tak dlouho, až budeme míti říšské volby, aby nepřátelé domovního majetku nepřišli o jedno demagogické heslo: Kdo nechcete, abyste byl vyhozen na dlažbu, abyste byl lichvářsky od domácího vyssáván, volte naši stranu! To je účel toho, a žádný důvod rozumný proti zrušení vázaného bytového hospodářství uvésti nelze.

Ale, slavný senáte, u nás v republice nebude pořádek, nebude mír v občanstvu a nebude klidu, dokud nezmizí tato ohavná skvrna na čistém štítě naší republiky, dokud nezrušíte vázané bytové hospodářství a dokud ve skutek nebude uvedeno to, co bylo tak krásně řečeno ve volebním provolání mé, republikánské strany, dokud ve skutek nebude uvedeno heslo: Můj dům, můj hrad! (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Slovo má pan sen. Teschner. Prosím, aby se ho ujal.

Sen. Teschner (německy): Slavný senáte! Projednávaná předloha o investiční půjčce je přirozeným následkem světové hospodářské krise a nedostatku práce i nezaměstnanosti, která s ní je v příčinné souvislosti. Zástupcové různých politických stran zaujali již stanovisko k této investiční půjčce, a je vlastně skoro zbytečně ještě něco připojovati. Také po vládním prohlášení pana ministerského předsedy Udržala byl v debatě o hospodářské krisi učiněn pokus ukázati na její příčiny a důvody. Postrádali jsme při tom, že vlastně nebylo poukázáno k základní příčině světové hospodářské krise, neboť tato světová hospodářská krise začala přece již r. 1928 a nikoho nenapadlo k tomu poukázati, že vlastně politické důvody jsou příčinou celé hospodářské krise. Tyto politické důvody nelze však odstraniti hospodářskými prostředky, nýbrž musilo by se proti nim bojovati vlastně zase politickými prostředky. Hlavní příčinou je podle našeho názoru mírový diktát ve Versailles a s tímto mírovým diktátem související reparační závazky nejen německé říše, nýbrž také všech druhých evropských států a úplná odvislost celého světa od zlata, soustředěného v Americe. K tomu přistupuje deflace zlata, a víme dnes, že se podle vlastního doznání Francie nalézá v tresorech Francie malá suma 64.395 milionů Kč, nehledě k příšernému množství zlata, které leží ve Spojených Státech, tedy nejvlastnější krve hospodářství, která odňata byla veškerému hospodářství. Jsou zde tedy skutečně politické příčiny, které způsobily hospodářskou krisi, nejsou to jen ryze hospodářské. (Sen. Stöhr [německy]: Ale také nikoli ryze politické!) Ale ty tvořily velikou příčinu. Ovšem nesmí se také zapomínati na racionalisaci, na nadvýrobu technických strojů, které nebyly vytvořeny, aby dělníkovi usnadnily práci, nýbrž aby vyloučily tisíce rukou, ochotných pracovati. Jsme přesvědčeni, že to jsou vedlejší zjevy, které spolu přispěly k tomu, aby zostřily hospodářskou krisi. Ale velké příčiny jsou politické povahy a spočívají obzvláště také v deflaci zlata, v příšerném, úmyslném vzestupu ceny zlata, čímž způsoben byl pokles cen všech přírodních výrobků. Odejme-li se živému tělu krev, musí se konečně zhroutiti, a krví hospodářství jest a zůstává zlato anebo peníze. Když pak se tyto deflací uměle nahromaďují, je přirozeno, že pak hospodářské těleso musí chřadnouti a konečně zemříti.

V československém státě bylo již roku 1928 poukazováno na blížící se krisi. Bylo řečeno, že tento stát je relativně ostrovem blažených, viděli jsme však, že také Československá republika stržena byla s sebou do víru. Předloha praví, že se stát vidí nucena sjednati investiční půjčku 1.300 milionů. Dovolil jsem si říci r. 1928 při rozpočtové debatě, že se máme připravovati na přiostřující se krisi a vytvořiti snad t. zv. fond pro nezaměstnané. Naznačil jsem, že by se těch 315 milionů úvěru pro ozbrojení, který byl r. 1926 povolen zmocňovacím zákonem na 10 roků, mohlo použíti alespoň jakožto přípravy ke zmíněnému účelu, a měli bychom dnes, počítáno od r. 1928 do 1931, zabezpečeno 4krát 315 milionů pro tento účel, to jest l.260 milionů, které by dnes byly připraveny. Prohlásil jsem tehdy výslovně, že, nepotřebujeme-li jich, mohly by se vrátiti zase svému původnímu určení, použíti jich jako úvěru pro ozbrojení. Dostalo se mně výsměchu. Tyto obnosy měli bychom dnes připraveny. (Sen. Stöhr [německy]: Tím říkáš, že s ozbrojením souhlasíš!) Je-li ho potřebí, nestavím se proti tomu. Tyto obnosy by však nezbyly a stát nemusil by sjednávati žádnou půjčku. Kdyby se toho obnosu nebylo potřebovalo, byl by se mohl vrátiti původnímu účelu.

Ostatně jsou přece všechny ty obnosy již rozděleny a zbývá, jak řečník přede mnou, starosta Kostka, prohlásil, již jen obnos 485 milionů. Máme za to, že vláda bude brzo nucena žádati nové úvěry, poněvadž obnos 1.300 milionů nepostačí k tomu, aby se celé hospodářství oživilo a aby se bída jen částečně odstranila. Co my národní socialisté obzvláště k tomu chceme říci, je, že žádáme, a to v poslanecké sněmovně podanými návrhy, aby se tato suma hned zvýšila na 3 miliardy a aby se nezapomnělo velkou část tohoto obnosu poskytnouti obcím, okresům a zemím, aby se odtud, s naší strany řečeno, vzal také přiměřený zřetel na německé území.

Tato hospodářská krise znervosňuje již všechny a tato nervosita přenáší se asi z ústředních míst také k podřízeným místům. Neboť jinak nebylo by možno si vysvětliti, že v době symbiosy, která se od r. 1926 s několika stran podporuje, na příklad četnictvo a orgány státní policie nechávají strhovati k jednání, ke kterému zde bezpodmínečně musím zaujmouti stanovisko. Nevím, je-li to pocit nejistoty, strachu před něčím příštím, něčím neurčitým, čemu vláda nedovede dobře čeliti, co také zachvacuje nižší orgány správy.

Při demonstracích dne 25. února udál se v Šumperku případ, o kterém pan ministr vnitra Slávik při svých přednáškách v Paříži určitě nebude podávati zprávu. Byly tam uzavřeny ulice, že by přitáhli komunisté, bylo vyloučeno, mohlo se jednati jen o šumperské občany. Jednotliví žáci vyšších škol byli na cestě do školy a s jistým 18letým žákem, jak sdělím, jednala státní policie nelidsky. Co sděluji, vyňato je z autenticky sepsaného protokolu státní policie, ze stenogramu. Tam se praví: "Na cestě do školy potkal jsem na Eichelbrennerově náměstí 2 kolegy ze školy. Když jsme právě zabočovali do Sadové třídy, přišel k nám strážník v helmici, který mne oslovil: "Je zde shromáždění?" Podívám se na něho, chci se obrátiti a odejíti. V tom mne popadne za rukáv a praví: "Pojďte s sebou!" Udiven táži se: "Jak to? Pusťte mne!" Strážník mne tlačí a popadne a praví nahlas: "Pojďte s sebou!" "Ano, ale pusťte mne!"

Místopředseda Trčka (zvoní): Prosím, pane senátore, mluvte k věci!

Sen. Teschner (pokračuje): "Tak jsem byl strážníkem zatčen a odváděn. S ranami a hrubým napomínáním strkal mne strážník do strážnice. Vrávoraje následkem ran, octl jsem se v kruhu tří strážníků. Nevlídně dívaly se na mne cizí obličeje. Strčili mne do jiné světnice. Tam stojím sám, tváří v tvář strážníkovi. Táže se mne, kdo jsem a zda jsem se zúčastnil komunistické schůze. Odpověděl jsem mu: "Šel jsem do školy." Není s odpovědí spokojen. Sršící oči se mně blíží. A nečekaně dostanu políček. Půl tuctu následuje ještě z leva a z pravá na tváře. Krotím se. Pak jsem zase odveden, spíše vystrčen do přední strážnice. Tam sepisuje nějaký písař mé nacionále, několik strážníků blýská po mne očima. Jeden praví: "Stojíš tady jako podělaná figura!" Přistoupí blíž a vytne mi zvučný políček. Sepisují mé nacionále. "Víš, to je státní policie." A vytne mi zvučný políček. Totéž řekne ještě jednou. "Vím", odpovím, v tom ke mně přistoupí písař a chce mně dáti políček. Shýbnu se. Ruka letí nad mojí hlavou vzduchem. Rozzloben chce mně dáti ještě jeden políček. ."

Nechci předčítati dále podrobnosti. Mladík byl držán ještě 6 hodin v temné místnosti, poněvadž byl na cestě do školy a poněvadž prý se podle domnění pánů strážníků chtěl zúčastniti komunistické schůze. A samo účastenství na nějaké schůzi nebylo by ještě důvodem někoho týrati. (Výkřiky.)

Druhý případ udál se dne 8. března v Kopistech u Mostu. Byl jsem sám přítomen. Byla svolána veřejná schůze, které jsem se měl zúčastniti já a zemský zástupce Proske. Schůze byla protivníky znemožněna. Po hodinovém vyjednávání byla schůze, která dosud vůbec nebyla zahájena, zase skončena, t. j. ohlášena schůze podle §u 2. Komunistický starosta obce rozpustil schůzi. V témže okamžiku přihnalo se 12-14 četníků na tribunu, kde sedělo předsednictvo a malá část pořadatelů. Četnický strážmistr nasadil mně bajonet na prsa. Řekl jsem mu: "Jsem členem parlamentu, chci vás jen požádati, abyste nezpůsobil žádné krveprolití. Nikdo se nepral, lidé opustí sál." Odejde a bije zemského zástupce Proske, kterého osobně zná, pažbou pušky do stehna a křičí na něho: "Zůstaňte v Mostě a vyprázdněte si svoji držku v Mostě." To jsou události, které nelze vylíčili. Četníci byli, jak jsem dodatečně zjistil, dopraveni ve dvou soukromých automobilech z Mostu do Kopist; na čí popud, vymyká se mému posouzení.

V Bochově u Karlových Varů chtěli členové spolku "Volkssport" pořádati dne 4. března smuteční slavnost. Zažádali u okresní správy ve Žlutících za povolení k pořádání pochodňového průvodu z náměstí k pomníku padlých. Byl jim zakázán a proto uspořádali tichou smuteční slavnost v hostinci. Sedm mladíků šlo s nehořícími pochodněmi ven k pomníku padlých, nesli pochodně pod paží, zastrčili je tam do země, aniž by zpívali, aniž by mluvili, a konali tichou pobožnost. Tu se událo toto: Četnický strážmistr Schaller z Bochova . . .

Místopředseda Trčka (zvoní): Upozorňuji pana sen. Teschnera po druhé, aby mluvil k věci!

Sen. Teschner (pokračuje): Jsem ihned hotov. Schaller vyběhl na kopec, začne, aniž by něco dále řekl, tlouci do mladých lidí. Čtyři utekli, pak přijdou ostatní četníci a Schaller křičí: Postřílejte je, ty psy! A jednoho z tří zachycených tloukli četníci hořící pochodní do hlavy. Vrchní strážmistr Schaller tloukl tyto lidi a zatkl je. Udávají na obecním úřadě v Bochově do protokolu toto: Alois Ulm vypovídá: "Dostal jsem od vrchního strážmistra jako první ránu do zad, běžel jsem pryč a také jsem unikl." Walter Cecil: "Od Ulma přiskočil strážmistr Schaller na Jana Matusche, tloukl po něm, nezasáhl ho však, poněvadž tento dosti rychle utekl. Skočil pak ke mně a tloukl mne přes záda, takže jsem padl. Ve všeobecném zmatku jsem odlezl a běžel pak pryč, také jsem šťastně unikl." Alois Ulman: "Vběhl jsem po svahu kopce strážmistrovi Urbanovi do rukou. Ten na mne zvolal "stůj, nebo střelím!" a držel napřažený revolver. Ačkoli jsem ihned zůstal klidně státi, přiběhl ke mně vrchní strážmistr Schaller ze zadu a tloukl mne svým nástrojem nejdříve do týla a přes levé ucho, a pak dvakrát přes rameno. Pak mi poručil, abych shasl pochodně, on sám vzal jednu hořící pochodeň a udeřil mne jí jednou zleva a zprava do hlavy. Konečně mně dal ještě dva políčky."

Jiří Böhm: "Také mně vyhrožoval strážmistr Urban střílením, i zůstal jsem státi. Sám jsem nebyl bit, mohl jsem však z nejbližší blízkosti pozorovati týrání, kterému byl vydán Alois Ulman."

Florián Zimmer: "Byl jsem na svahu kopce zadržen četníkem Maderem, který vyhrožoval střílením, zůstal jsem státi, odvedl mne zpět k pomníku, kde mne vyzval, abych shasl pochodně. Když jsem to ihned neučinil, udeřil mne vrchní strážmistr Schaller svým nástrojem dvakrát tak přes záda, že se mi zatajil dech a že jsem se musil opříti o pomník. Když jsem se zase zotavil, musil jsem stejně jako oba druzí vzíti s sebou pochodně na četnickou stanici."

Víte, že nejsem žádný štváč, a že jsem se vždycky pohyboval v mezích politické slušnosti. Ale to již volá do nebes, i musím apelovati na německé vládní strany a klásti jim na srdce prosbu, aby pečovaly o to, by takovýmto věcem v tomto státě bylo konečně zabráněno, a aby se s Němci nejednalo jako se psy. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Další slovo má pan sen. Kindl.

Sen. Kindl: Vážený senáte! Předloha tato, která je zde prý na řešení krise, má vyřešiti dnešní bídu a hlad mezi dělnictvem. Již včera soudr. Mikulíček vám objasnil, co se bude řešiti, a já chci se zcela krátce zmíniti o tom, jak krise bude řešena na železnicích. Z těchto 1.300 mil. Kč, které dáváte na řešení krise, má dostati 600 mil. Kč železniční podnik. 400 mil. Kč již bylo věnováno loni, z toho již loni ty práce na dráze byly udělány, a těch 400 mil. Kč má zaplatiti tento dluh, který na dráze se udělal za investice loňského roku. 200 mil. Kč z těchto 1.300 mil. Kč má přijít na letošní investice na drahách, po případě na další léta. Ale co se, prosím, pořídí za těch 200 mil. Kč? Co chcete poříditi na drahách, jak zde kol. Mikulíček sám povídal, za stavu, jaký je na železnicích? Za těch 200 mil. Kč neuděláte na dráze ani toho nejmenšího. Dráhy jsou zruinovány a situace tato, která zavládla na drahách, přivádí železniční podnik do úplného bankrotu.

A s těmito 200 mil. se má zabrániti železničnímu bankrotu? Tím se bankrotu nezabrání, tím jen budete ještě více na dráze zostřovati fašistickou instituci, budete prováděti fašisaci železnic. Vraždící racionalisaci na dráze již provádíte. Není jednoho dne, aby nebyl na dráze zavražděn železničář. V Plzni jste za jeden den zavraždili vaší racionalisaci 2 železničáře. Takovým způsobem chcete zabrániti dnešní bídě a hladu? Vy chcete jen rozšiřovati bídu a hlad mezi železničáři, jak praví sám důvěrný oběžník ministerstva železnic, že u jízdného a posunujícího personálu je přebytek 2400 lidí. Běžte se podívati, jak dnes vypadají turnusy jízdního personálu. Jedete-li vlakem, optejte se průvodčího, jaký má odpočinek po těžké a odpovědné službě. Říkají: jsme honěni jako psi ve službě, nemáme dostatek odpočinku, mimo to za karabáčnického systému, který jste na drahách zavedli, za systému fašistického, špiclovského nejsme ve službě jisti, nebudeme-li udáni, když promluvíme s někým, kdo je podezřelým z protistátní činnosti, na příklad s vámi. Tak mluví železničáři. Bojí se promluviti, poněvadž jste rozestavili v dílnách, po dráze špicly, kteří jsou postrachem personálu tím, že jej u hořejších úřadů šikanují, že špiclují. Takový zaměstnanec má býti podle prohlášení ministerstva železnic vyhozen. V prvé řadě budou vyhazováni ti, kteří prý mají nějakou kaňku. Z toho vysvítá, že se na drahách bude propouštěti, tím spíše, že ten ministerský oběžník praví, že 2.000 zaměstnanců od jízdy musí pryč. Musí se to udělati tak, že zaměstnanci, kteří dělali dvě léta dobrou výkonnou službu, budou dáni k vrchní stavbě. Takovým způsobem zřízenci, kteří mají odbytou zkoušku, budou dáváni ke krumpáči a lopatě. Tak se zachází ve 13. roce osvobození českého lidu se zaměstnanci, kterým se dávaly po převratu papírové pochvaly za jejich činnost, kterou přispěli k osvobození tohoto státu.

V tom výnosu se také praví, že 60tiletí budou pokud možno pensionováni. Také ti, kteří snad pro nemoc nebo podobně nejsou ke službě schopni, budou pensionováni. Známe již tu vaši taktiku, víme, kdo je podle vás pensionován pro neschopnost. Jsou to ti, kteří si přečtou komunistický leták nebo časopis; ti budou míti podle ministerstva železnic kaňku a budou vyhozeni na dlažbu jako ten kolář Hora, který byl po 12tileté službě vyhozen, a musí teď i s rodinou strádati v bídě a hladu.