Docházíme k realisaci tohoto zmocnění, jenže v míře daleko větší, poněvadž máme dáti souhlas ke zvýšení státního dluhu o 1 miliardu 300 milionů Kč, takže celkový dluh státu bude převyšovati obnos 38 miliard.

Tato skutečnost sama si vynucuje, aby předložená osnova byla zkoumána co nejkritičtěji, a zejména je nutno zkoumati, zda nebude ohrožena největší pýcha našeho státu: rovnováha finanční a její stabilita. Je to nutné proto, že předložený návrh neznamená nic víc a nic méně, než že o těch 1.300 milionů Kč, které si má pan ministr financí vypůjčiti, stoupne naše zadlužení. Je pravda, nemá tento obnos býti vydán neproduktivně, naopak má sloužiti jako jeden z prostředků, jimiž vláda sleduje snahu, oživiti tempo hospodářského podnikání, zmenšiti hospodářskou krisi a zmírniti nezaměstnanost průmyslového dělnictva. Jakkoli tedy účel státní zápůjčky investiční je dobrý, přece jen nemůže nikdo jásati nad faktem, že v našem státním podnikání se zadlužujeme, a to hned celými miliardami, a že k tomuto zadlužování přecházíme nedlouho po té, kdy z oficielních míst mluvilo se o přebytcích ve státním hospodářství a kdy na účet těchto přebytků fusovaly se banky a schvalovaly naše povinnosti plynoucí z jednání o reparacích. (Tak jest!) Tehdy jsme myslili, že máme peněz přebytek, dnes si vypůjčujeme na nezaměstnané, na investice, zdražujeme dopravní tarify na drahách, zvyšujeme poplatky poštovní, zavádíme nové daně a nevíme, kde a kdy se to všechno zastaví.

Než k věci samotné! Z té státní investiční zápůjčky v obnose jedné miliardy a 300 milionů Kč je určeno hned celých 600 milionů Kč, tedy téměř celá polovina, na státní dráhy, a to 400 milionů Kč na investice v roce minulém a 200 milionů je určeno pro rok letošní. S těmi drahami to máme vůbec nějak v nepořádku. Je to podnik, o němž stále jen slyšíme, že potřebuje tolik a tolik milionů, že se mu nedostává, že je pasivní a v nedávných dnech si podnik tento zvýšil osobní tarify průměrně o 20%, a to právě ve chvíli, kdy se nejvíce volalo po nutnosti všeobecného snižování cen i veřejných břemen. Že zvyšování dopravních tarifů nemůže prospěti akci zlevňovací, to je přece jasné každému. Nesporně vyvolává a utvrzuje se dojem, že státní podnikání je těžkopádné a drahé, a nasvědčuje tomu také ta okolnost, že soukromá doprava autobusy stává se velmi nebezpečným konkurentem našim drahám.

Tak vydáme-li drahám nyní najednou 600 milionů Kč, zbude nám tu z celé investiční půjčky už jen 700 milionů Kč. A ty mají býti rozděleny takto: na investiční potřeby státních podniků 64,692.500, na zmírnění následků hospodářské krise 150 milionů - což bylo již odhlasováno - a 485,307.500 Kč na zálohu silničnímu fondu, po případě i jiným fondům a na úhradu investičních nákladů státních podniků nad míru stanovenou rozpočtem na rok 1931.

Za obnos téměř půldruhé miliardy dá se už jistě udělat dost, co by mohlo znamenat oživení podnikatelského ruchu a zaměstnání našich továren, živností a dělnictva, zvláště když se v současné době zadávají státní objednávky pro rok 1931. Tak ministerstvo železnic objednalo již za 631 milionů Kč různého materiálu, zadává objednávky vozů, lokomotiv atd. asi za 200 milionů Kč, objednalo textilií za půl milionu, štěrku a pražců a j. za 95 milionů. Ministerstvo zemědělství zadalo za 50,000.000 Kč práce z oboru vodohospodářského. Ministerstvo pošt objednalo různých potřeb: vah, telegrafního materiálu, tiskopisů, textilií atd. za 42 miliony 360 tisíc Kč. Mimo to za 55 mil. 770.000 Kč zadalo stavby budov telegrafního vedení a jiné. Ministerstvo veřejných prací objednává a subvencuje různé potřeby a práce obnosem 991 mil. Kč. Ministerstvo zdravotnictví zadalo za víc než 6,000.000 různých prací.

Proč uvádím tyto výpočty? Činím tak proto, abych jimi dokumentoval, jaké stamilionové a miliardové obnosy určeny jsou k tomu, aby se rozběhla kola továren, aby nastal pracovní ruch v živnostenských dílnách a aby dělnictvu opatřena byla příležitost k práci a výdělku. I my, kteří zde mluvíme za vrstvy zemědělské, máme nejživější zájem na tom, aby z tísnivé krise vybředl náš průmysl, živnosti a dělnictvo a vítáme s povděkem starost vládních činitelů, aby těmto výrobním vrstvám byla v těžké době podána pomocná ruka. Ale prosím, aby totéž porozumění bylo věnováno také našemu zemědělství.

Jest jisto, že zemědělství naše je v krisi už krajně povážlivé, tak jak tomu nezvratně nasvědčuje rychlé zadlužování našich selských usedlostí. Ptejte se kampeliček a okresních hospodářských záložen, jak se u nich jeví pohyb vkladů a zápůjček. Odpověď zní: vkladů rapidně ubývá, výpůjček rychle přibývá. Tak jak se v zemědělství hospodaří dnes, nehospodařilo se již celá desítiletí. Nářek na malou tržbu je všeobecný.

Dělnictvo naříká - a jistě vším právem - že nemá práce a tudíž ani výdělku. Zemědělci mají práce dost, ale nemají zisku. Ptejte se chmelařů, kolik prodělávají na chmeli, jehož pěstování vyžaduje tolik práce. Ptejte se lnářů, jak se jim vede v horských krajích, kde tržbu za len stačí ztrávit jen berní úřad. Ptejte se pěstitelů obilí, zda jsou spokojeni, když ceny obilí poklesly během jednoho roku tak hluboko. A ptejte se řepařů, o nichž vládne klamné domnění, že jsou aristokracií mezi zemědělci, jak se jim vyplácí pěstování cukrovky. Tu všude vidíme, že je zle, opravdu zle, že na venkově je nouze již o každou korunu. A důsledek toho jeví se i v oněch odvětvích průmyslových, která jsou úzce spjata s výrobou zemědělskou.

Markantní příklad a doklad toho podává naše cukrovarnictví. Nechci široce se zmiňovati o této všeobecně známé krisi, chci toliko říci, že je nutno, aby předloha o malých hospodářských cukrovarech, která byla již ministrem obchodu podána v poslanecké sněmovně, byla co nejrychleji projednána. (Sen. inž. Havlín: Zcela správně!) Při této příležitosti musím poukázati, jak se jednak neekonomicky, jednak bez ohledu na senát podávají různé hospodářské předlohy. Sněmovna má vládní návrh o silničním fondu, o fondu pro splavnění řek a využitkování vodních sil, o spotřební dani z minerálních olejů, malý zákon přídělový a návrh zákona o státním fondu pro vodohospodářské meliorace, které nemůže rychle, ač jsou velmi naléhavé, vyříditi. Senát však bude míti zase týden prázdno, načež tyto předlohy budou sem dány a bude se žádati, aby zde byly co nejrychleji promrskány. Senát zajisté má nárok, aby část vládních návrhů dostával z prvé ruky (Sen. inž. Havlín: Tak jest!) a způsob, jak nyní se praktikuje, jest jistě na újmu prestiže senátu. (Sen. Ant. Novák: Je také kousek viny na nás!) Jistě však není k užitku širokých vrstev lidových, jimž se má rychle pomoci.

A nyní přehlédněme situaci zemědělské výroby jako celku. Řekl jsem již, že se zemědělství vede špatně a že se zadlužuje měrou katastrofální. Bilance hospodaření u většiny zemědělců za rok 1930 je pasivní a mnohé podniky jen důsledkem zadlužení jsou na pokraji zkázy. Musím podotknouti, že v tomto případě nejde jen o podniky nové, utvořené pozemkovou reformou, nýbrž i o staré, malé i střední usedlosti. Nejlepší přehled o hloubce a intensitě zemědělské krise poskytuje cena půdy. V obcích, ve kterých ještě v roce 1928 se prodával korec půdy za Kč 8.000.-, dnes není možno tutéž výměru prodati ani za Kč 4.000.-. Jsou však také obce, kde shodou okolností více půdy přichází do prodeje, což má za následek, že prodejní cena klesá na úroveň ceny přídělové. To je dnes, a snadno je si vypočítati miliardovou ztrátu na majetku zemědělců při prodloužení, nebo dokonce zhoršení dnešní krise.

Situace je tím horší, že není jen krise cenová, nýbrž je v zemědělství i krise odbytová, což znamená nejtěžší hospodářskou poruchu.

Jest jisto, že pokud trvá ochromení československého průmyslu včetně stavebního ruchu, není možno přivésti naše zemědělství k rozkvětu. Plný chod továren, a řemeslnických dílen - doprovázený samozřejmě plnou zaměstnaností kvalifikovaného i pomocného dělnictva

- je základní podmínkou pro odstranění odbytové krise v zemědělství.

Jako se zemědělství přesvědčilo, že samotná cla mu nepomohou, nesmí ovšem ani průmysl pomocí cel udržovati ceny konsumentům nedostupné. Automobilový průmysl nabude v tom případě zkušenosti co nejdříve. Naše republika je hospodářským útvarem, který může býti aktivním jen při stoupajícím vývozu průmyslových výrobků do ciziny a při klidu a spravedlivém souzvuku všech hospodářských činitelů doma. K tomu je potřebí spolupráce průmyslu, zemědělství, dělnictva, obchodu a v řadě neposlední též státu a jeho administrativy.

Chci jen stručně odůvodniti, proč považuji plný provoz průmyslových podniků za nutný pro odstranění zemědělské krise. Bylo to až do jarních měsíců roku 1930, do kdy průmysl byl aspoň uspokojivě zaměstnán a kdy přes to, že byl velký dovoz vepřů do republiky, docilovalo se za 1 kg živé váhy Kč 9.-. A dnes, kdy s Maďarskem vedeme celní válku a kdy dovoz je znemožněn, nemohou zemědělci prodati ani za Kč 6.-. (Slyšte!) Je tu skutečně odbytová krise nevídané intensity. Kupec, řezník dnes nepřichází a nejde proto, poněvadž nepotřebuje koupit. Co je toho příčinou?

Dělnictvo, které je nejdůležitějším činitelem v konsumu zemědělských výrobků vepřového masa a uzenin obzvláště, nemá dnes zaměstnání, nemá výdělků a následkem toho zemědělec ani při nízké ceně nemůže prodat. Zmínil jsem se o této souvislosti a vzájemné odvislosti proto, poněvadž jen její respektování může vésti k ozdravení hospodářských poměrů v našem státě. Toto hledisko musí se uplatniti nejen v politice daňové, nýbrž i ve svazech zaměstnavatelů, v odborových organisacích zaměstnanců - a ovšem zejména také v obchodních smlouvách mezistátních.

Jsem přesvědčen, že tato nutnost hospodářské tuzemské kooperace má v sobě tolik síly, že zmůže i překážky, navalené v cestu zpolitisováním hospodářského života.

Zemědělci se snaží se všech sil napomáhati k nejrychlejšímu zdolání současné hospodářské krise. Povinností státu jest, aby naproti tomu pomohl zemědělství, neboť za stávajících poměrů zemědělec skutečně existovati nemůže. Vždyť obilí prodal sotva za výrobní cenu, na 1 hektaru chmelnice prodělává prokazatelně 12 až 15 tisíc Kč, dále klesla cena koní, hovězího dobytka, vepřový dobytek jatečný je neprodejný, selata může prodati jen za cenu 60.- Kč za kus, mléko ve většině případů dodávají zemědělci za 1.- Kč za litr, takže úhrnná tržba zemědělského podniku činí sotva polovinu oproti době před krisí. Naproti tomu zemědělec nakupuje sotva o 20 procent levněji, režie je stejně drahá, pozemková a domovní daň třídní je stejně vysoká, přirážky jsou větší, takže i nejšetrnější a nejpracovitější zemědělec musí za tohoto stavu prodělávati. A skutečně zemědělec již nežije dnes z výtěžku práce, nýbrž žije z kapitálové podstaty majetku, což samozřejmě na dlouho není možné.

Takový je stav našeho zemědělství jako celku: intensita hospodaření upadá, zemědělci se proletarisují.

Za této situace stát přichází, aby obnosem 1.300 milionů zrychlil hospodářské tempo a aby především dělnictvu opatřil práci. Souhlasíme s tímto počinem, ale poznovu upozorňuji, že jest již nejvýše na čase, aby všichni činitelé si uvědomili, že mluví jménem státu, který má 38 miliard dluhu a u vědomí tohoto fakta také jednali. V době, kdy dělnictvo trpí bídu, v době, kdy široké masy zemědělského lidu jsou nuceny zatížiti půdu dluhem, z něhož nevybřednou ani za 20 let, nutno žádati, aby i stát v oboru neproduktivní representace vyznačoval se co největší skromností (Sen. inž. Havlín: Zcela správně!) a aby co nejdříve zreorganisoval svou administrativu tak, aby při menších nákladech lépe a rychleji fungovala.

Podobný krok musí učiniti i okresní a zemědělské pojišťovny, které jsou povinny, chtějí-li udržeti sociální vymoženosti posledních desíti let, aby po dobu krise snížily příspěvky.

Přímá pomoc v zemědělské výrobě vedle kolektivních prací elektrisačních a melioračních musí spočívati v dokončení výkupu chmele z roku 1930, výkupu sklizně lnu, umožnění osevu cukrovky, byť v míře redukované, umožnění nákupu strojů a v ulehčení na daních. To jsou věci nutné pro udržení zemědělské výroby v chodu. Pro zemědělce, jako majitele půdy je potřebí organisovati velkorysou úvěrovou akci za součinnosti hospodářských záložen, banky hypoteční a zemské, tak, aby tyto ústavy provedly konversi dluhů značně zatížených zemědělských podniků a spokojily se po dobu krise nanejvýše 6% včetně úmoru. Mimo to zemědělcům, kteří upadli do dluhů nezaviněně v důsledku rodinných poměrů, živelních katastrof budiž přiznán dvouprocentní státní příspěvek úrokový, takže tito dlužníci by platili po dobu trvání hospodářské krise z hypotekárního dluhu 4% úroků včetně umořovacích anuit.

To jsou minimální opatření, která jsou nutná, aby naše zemědělství nepadlo pod tíhou poměrů a aby nedošlo k úplné proletarisaci širokých vrstev venkova.

Skrovné požadavky tyto mají nejen hospodářskou oprávněnost a účelnost, nýbrž i velký dosah sociální a proto nejen zasluhují, nýbrž opravdu si vynucují nejrychlejší realisace. Žádám spravedlivé rozdělení investic pro země historické, Slovensko i Podkarpatskou Rus. (Výborně!)

Za tohoto předpokladu bude náš klub hlasovati pro schválení investiční půjčky, jako pro opatření směřující ke zmírnění všeobecné krise hospodářské a v důsledku toho i ke zlepšení hospodářských poměrů všech vrstev zemědělského lidu. (Pochvala.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Kostka. Uděluji mu slovo.

Sen. Kostka (německy): Pánové! Všechny debaty ve většině parlamentů evropských a tak také v Československu pohybují se v poslední době v tom směru, hledati jednak příčiny nynější mimořádné, prudké hospodářské krise, jednak prostředky a cesty, jak zmírniti a zlepšiti tísnivé postavení širokých vrstev obyvatelstva. Také nynější předloha o investičním úvěru patří do této kapitoly. Není pochybnosti o tom, že bezpodmínečně potřebujeme takovéhoto investičního úvěru, jak důvodová zpráva praví, k oživení konjunktury, pro produktivní péči o nezaměstnané a také pro státní investice. (Hluk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Kostka (pokračuje): Podle zákona vyloží se k upsání půjčka 1.300 milionů, z toho je 600 milionů pro investiční potřebu železnic, která jest již obsažena ve státním rozpočtu, 65 milionů má býti věnováno jiným státním podnikům, 150 mil. jest určeno pro fond na zmírnění krise, na kterém jsme se již usnesli a 485 mil. zůstává konečně pro další investice. Pomýšlí se zde podle důvodové zprávy na silniční fond a také na jiné státní podniky. Podle mého názoru bude při přísném posuzování celé předlohy a celého stavu věci v nynější době potřebí pronésti vážné pochybnosti proti konstrukci, dále však také proti výši a konečně proti pravděpodobnému provádění půjčky, i chci sobě dovoliti, zde znovu přednésti několik z nich, o kterých v poslední době již opětovně byla řeč. Co se týče konstrukce půjčky, dlužno bezpodmínečně vytýkati slučování účelů u této investiční půjčky. V nynější době nejvyšší hospodářské tísně není na místě, investice, o kterých se jedná v řádném státním rozpočtu, současně uváděti ve spojení s půjčkou na zmírnění krise, neboť právě z tohoto slučování účelů vznikají pro státní a finanční hospodářství velmi nepříjemné následky. Bylo by nutno bezpodmínečně žádati přísné odloučení a rozlišování různých půjček pro investiční účely. Z takovéhoto rozlišování vyplývají však samo sebou úsudky co do výše takovéto půjčky na zmírnění krise, co do jejího použití a její úhrady. S hospodářské strany - myšlenka nepochází ode mne, je však po mém názoru důležitá - poukazuje se k tomu, že slučování účelů musí vésti k zastírání schodkového hospodářství státu. K tomu dovolil bych si několik slov. Budiž mi dovoleno připomenouti, že stát a zemské správy právem u všech samosprávných korporací, když povolují půjčky, postupují nejpřísnějším způsobem a zjistí produktivnost půjčky. Musíme při takovýchto půjčkách debatovati o každé koruně a poukázal jsem již s tohoto místa k tomu, že zemské úřady činí také zcela neoprávněné námitky z důvodů ryze byrokratických.

Všeobecně však považuji za zcela správné, že se dobře rozlišuje: jen u kulturních a sociálních účelů všeobecného blaha lze upustiti od toho, aby půjčka nalezla úhradu jaksi v sobě samé. Bohužel se to při zásobování vodou některé samosprávné korporace, při kanalisaci i při stavbách u státní správy železniční nedodržuje, neboť tato státní správa železniční zapomíná na zásadu, že úhradu vždy nalézti dlužno nejprve tam, kde se činí výdaj. Nechci říci, že se ani zde nemůže ukázati schodek, také u menší nebo větší dráhy ukáže se schodek, ale v našem libereckém kraji máme příklad, a tento malý příklad, který se vztahuje na několik milionů, je příznačný pro celou správu. Máme již projekt horské dráhy soukromohospodářsky zajištěný. Byla utvořena společnost, provedeny přípravné práce, miliony pro stavbu byla by si dotyčná společnost opatřila sama. Co by byl měl stát v tomto okamžiku na práci? Byl by měl říci: Dobře, je to zajisté velmi dobrá věc, zde poslouží tato společnost našemu státu tím, že přijdou peníze do země, že se povznese turistika atd. Co však učiní železniční správa? Vezme soukromé společnosti tento projekt z ruky a řekne: vystavím tuto dráhu sama. (Sen. Stöhr [německy]: Ale kdy?) Doufám, že vůbec nikdy, neboť považuji to nyní za zbytečné a myslím, že je lépe, když se tam nyní silničním projektem, podporou produktivní péče o nezaměstnané umožní, aby se mohlo jezditi na vrch také omnibusem, když to někdo potřebuje. Co se nyní ukazuje? Železniční správa, která chce takovýto projekt sama provésti a vydala za to miliony, nedovede na druhé straně, viz Rudohoří, provésti takovýto projekt; neboť není pochybnosti, že projekt, který tam státní správa provedla, ve skutečnosti nevyhovuje. Podnikatel práci řádně neprovedl, celý projekt není řádně proveden a železnice do vrchu nefunguje. To je malý, ale příznačný příklad, že se zásada úhrady půjčky u železničního ministerstva dnes přiměřeným způsobem neprovádí. Nechci tím říci, že by stát, jak to dnes bohužel činí, musil kalkulovati tak, že by všechno, co není uhrazeno, ihned převedl na tarify. To jest ovšem ryze hospodářsky také falešné. Neboť je celá řada jiných činitelů výloh, která snad je mnohem důležitější pro celý provoz nežli příjmy z tarifů. Vím to velmi dobře, a prosím, aby se mi nevykládalo ve zlé, zmiňuji-li se o tom, že půl tuctu starých zkušených úředníků, i když neznají zcela přesně všechna jména z přírodopisu ve státním jazyce, takovémuto podniku mohou prokázati lepší služby nežli plný tucet nezkušených nováčků, které dlužno plně platiti a kteří podniku nemohou sloužiti stejným způsobem. Chtěl bych také poukázati k tomu, že právě, když bereme v úvahu činitele nákladů - a toho je pro investiční potřebu železnic bezpodmínečně potřebí - bezpodmínečně dnes musíme také od dělníka žádati nejintensivnější pracovní výkon. Je dobře pomýšleti na dogmata a zásady, žijeme-li v normálních dobách anebo v přebytku. Je však nedobře zanedbávati nejintensivnější pracovní výkon tehdy, nalézáme-li se v době krise. V tomto okamžiku není tím pomoženo ani dělníkovi. To budiž obzvláště zřetelně zdůrazněno, pokud jde o železnice.

Zbývá tedy podle předlohy částka 485 milionů, které jsou zde pro investiční účely, nechce-li se dráha sama starati o sebe, a když, také theoreticky řečeno, tato investiční potřeba nemá býti vyloučena, což by po mém názoru bylo bezpodmínečně nutné. Neboť slučování je falešné. Máme zde vytvořiti úvěr, půjčku na zmírnění krise, a to je něco podstatně jiného nežli normální investiční potřeba některého státního podniku. (Souhlas.) To je základní vada předlohy. Pro takovouto půjčku na zmírnění krise je obnos 480 milionů absolutně příliš malý. Malý výpočet může to ihned ukázati. Máme 300.000 dělníků, které dnes platíme jako nezaměstnané, a kteří dříve byli plně zaměstnáni. Jestliže pro těchto 300.000 dělníků počítáme jen 25 Kč pracovní mzdy při 300 pracovních dnech za rok, dá to pracovní mzdu za rok v částce 2250 milionů Kč. Neříkám, že si stát má vypůjčiti 2250 milionů Kč, abychom je rozdali nezaměstnaným, snad dokonce jako podporu, nemá je ihned platiti ani jako mzdu. Ale je dán důkaz, že se 480 mil. nemůžeme oživiti hospodářství, že je to vyloučeno. Nastane tedy velmi brzo potřeba nové půjčky a úhrada zůstává pak teprve naprosto nerozřešenou otázkou, sjednáme-li druhou anebo třetí půjčku. Finanční správa musila by tedy po mém názoru, chce-li nyní skutečně hrozící a dnes ještě tak akutní a dlouho trvající problém nezaměstnanosti řešiti správně, otázku obrátiti a tázati se, zdali může sehnati úhradu, a podle toho stanoviti výši půjčky. Tedy začíti od druhého konce, nejdříve pečovati o úhradu a pak stanoviti výši mimořádné investiční půjčky.

Otázka úhrady po mém názoru - poukázal jsem k tomu již opětně - i když pomýšlím na potřebu 3.000 milionů, není naprosto neřešitelnou pro náš státní rozpočet. Náš vojenský rozpočet obsahuje nyní, a to již po několik let, sumu 1.600 milionů. Bylo nyní opětně - také ve své poslední řeči při rozpočtové debatě dovolil jsem si k tomu poukázati - nezvratně zjištěno a lze z trhových poměrů každého dne znovu zjistiti, že ceny všech předmětů, které také pro vojenskou potřebu přicházejí v úvahu, klesly o 15 až 20%. Kde je tento obnos? Musíme si tuto otázku položiti. Tohoto obnosu, ačkoli byla učiněna úspora, bylo použito v téže rozpočtové položce. To je hrubá chyba a mstí se dnes, když chceme sjednati takovouto půjčku na zmírnění krise. Předpokládáme-li s vyloučením osobního etatu u vojska jen 10%ní pokles cen, tedy samo sebou vznikající takovouto úsporu ve vojenském rozpočtu, pak obdržíme ročně samo sebou plynoucí úrokovou službu 160 milionů Kč, kterýžto obnos při 6%ním zúročení a amortisaci odpovídá půjčce 2.700 mil. Kč. Státní rozpočet nebyl by tím nikterak zatížen nad dnešní výměru. 2.700 milionů mohlo by při šetrném používání hojně sloužiti k vydatnému oživení hospodářství v různých směrech. (Místopředseda Trčka převzal předsednictví.)

Ovšem, jednoho by k tomu bylo potřebí: Skutečně upřímného hospodaření ve státních financích, žádného zastírání, žádných skrytých úspor, žádného přesunování z jedné položky na druhou a konečně také žádného překračování, jaké se v našem vojenském rozpočtu bohužel stalo zvykem. Myslím, že jsem tím nikterak neublížil potřebám vojska. Každý nechť o tom smýšlí, jak chce. Je to ryze hospodářská kalkulace. Úspory přece musí býti všude. Zde je dnes největší potřeba, největší nákupy, zde se nejvíce vydávalo. Osobní etat nechť zůstane. 10% takovýchto úbytků spočteno dá obnos 160 milionů, který zde musí býti z úspor finanční správy. Snad se vynasnaží naše finanční správa, která zajisté velmi dobře zná tyto chybné prameny iniciativy ministra financí, aby pomáhala těmto zajisté všeobecně chvalitebným zásadám proniknouti také v jiných resortech.

Zbývá použití investiční půjčky. Považuji za naprosto prospěšné, aby při použití půjčky stát, země, veřejné fondy a obzvláště také samosprávné korporace pracovaly v trvalé dohodě. Především nechť se nezapomíná, že běží o nouzovou půjčku a proto také o nouzové úvěry. Dosavadní postup při zadávání státních zakázek zde především není na místě. Pracující ruce musí býti tam zaměstnány a stroje uvedeny v pohyb tam, kde toho následkem zjevů krise je nejvíce potřebí. Pomýšlím zde především na naše velké severočeské textilní okresy. Co tomu máme říci, když se z úředních zpráv z poslední doby dovídáme, že z dosud zadaných státních dodávek, na příklad plášťů a jinakých potřeb pro železniční zaměstnance, dále také z vojenských dodávek a i ze stavebních dodávek v německém území zadán byl zcela nepatrný zlomek podnikatelům v tomto německém území, z vojenských dodávek, z dodávek pro železniční zaměstnance skoro ničeho. Možno zde ovšem poukázati k tomu: "Ano, stanovili jsme zásadu nejlevnější ceny, každý má právo dodávati za nejlevnější cenu, nabízeti ji a byl by zakázku obdržel." Považuji za falešné, když se při nouzových zakázkách, při nouzových půjčkách a při nouzových úvěrech používá tohoto řízení nejlevnější ceny. Nechci o tom vykládati theorii, zdali máme nyní přejíti k prostředku cenového řízení, jak to živnostenský stav tak nutně žádá, ale časem je potřebí, aby se určité zakázky přidělily určitým krajinám. Kdo nejpřesněji kalkuluje, řekne ovšem: Nesmíš žádati přílišný zisk, já tvoje zboží přesně překalkuluji. Ale nejde jen o to, že se zde vydá několik tisíc korun více, nýbrž o to, aby se v těchto okresech zachovaly existence. Zdali se zde provedla malá úspora, není věru při obrovské zakázce směrodatným. (Sen. Stöhr [německy]: To se u průmyslu zase vrátí!) Celé oživení bude záležeti v tom, že se kupní síla v onom okrese posílí, že živnosti, obchod a zemědělství naleznou zase silné kupce, ježto dnes tu sedí na pokraji zkázy a nevědí kudy kam. A nyní se podívejte na listinu státních dodávek, jak uveřejněny byly v poslední době, a viděli jste, že železniční správa nepovažovala ani za nutné se tázati, zda by bylo možno provésti určité zakázky v německých krajinách. Zda potom zboží v kvalitě skutečně odpovídá ceně, která byla zaplacena, dal bych v jednotlivých případech přesně přezkoumati; pochybuji o tom, neboť vím, co nakonec znamená nejnižší podání. Lidé, kteří činí takovéto podání, na konec vůbec nemohou řádně dodávati. Proto je hrubou chybou, zde při provádění úvěru a při provádění těchto zakázek bezpodmínečně zachovávati toto nabídkové řízení. Zajisté se při provádění projeví četné obtíže, o tom nepochybuji. Ale za pomoci průmyslu, živností a zemědělství se tyto potíže překonají a každý chce konečně zachovati svou existenci. Připouštím také, že je státu nemožno nakupovati jabloneckou bijouterii anebo luxusní porcelánové zboží, nebude také státu možno nakoupiti všechno textilní zboží, má však dbáti toho, aby právě samosprávným korporacím, obcím a okresům v těchto krajinách poskytoval zvláštní výhody, neboť, nemůže-li tohoto zboží potřebovati, pak musí pečovati alespoň o to, aby zaměstnal dělníky. Kdybychom měli po ruce úvěr pro obce a okresy, kdyby stát zde řekl, mám úrokovou službu pro tuto půjčku ve svém rozpočtu vlastně úplně hrazenu již dnes, mohu ti poskytnouti nezúročitelnou půjčku na stavební práce s amortisací 2-3%, pak uviděli bychom ve všech krajinách oživení stavební činnosti; co může obec provésti a co dnes z velké části již provádí . . . (Sen. Stöhr [německy]: Musilo by býti zrušeno nucené hospodářství!) Ovšem, musilo by býti zrušeno nucené hospodářství při bytovém hospodářství, musilo by nastati oživení samo sebou.

Dlužno zde pomýšleti na to, že by někdo mohl činiti námitku, že stát se již o to zasazoval a že na produktivní péči o nezaměstnané dává již asi třetinu toho, co bychom mohli provésti na stavebních pracích u silnic a pod. To se v praxi neshoduje a mohu to říci z vlastní zkušenosti, ježto není každá obec a každý okres s to, aby si opatřil poslední dvě třetiny vlastní silou, nemá toho, není s to, nemůže tedy vlastně prováděti produktivní péci o nezaměstnané, a proto to zvláštní zatížení těch krajin, které tak mohou učiniti, kde se tísní všechno to, co v okolí nemá zaměstnání. Přál bych pánům v senátě a v parlamentě vůbec, když přicházejí z ryze zemědělských krajin, aby s lidmi prodělávali rozmluvy, jako já mám příležitost skoro každý den, když se najde 50-60 žen, které říkají: Nejsme více s to své děti dále uživiti, nemáme více ničeho, nemůžeme platiti nájemné. Dosud jste prováděli produktivní péči o nezaměstnané, nyní jste dospěli k hranici. Hranice se objevuje velmi brzo. Neboť i větší města, jako na příklad město Liberec, nemohou trvale, jak to musila činiti dosud, vydávati na produktivní péči o nezaměstnané měsíčně asi 400.000 Kč a mimo to ještě asi 70.000 Kč na podporách. To přesahuje daleko naši výkonnost, a vidím přímo před sebou hrůzu na celé čáře, která musí zachvátiti nejen vedoucí, ale také pracující, když se řekne: Nemáme již vůbec žádné daňové základny, klesla na nulu. Na čem máme zakládati své přirážky? Zde mohl by stát poskytováním nezúročitelných půjček takovýmto krajinám skutečně prakticky pomoci, ale k tomu je potřebí skutečně prakticky mysliti.