Pánové, po našem komunistickém názoru, a když posoudíme účetní uzávěrky tohoto státu, nepotřebovali jste sahati vůbec a zejména ne k investiční půjčce ve výši 1.300 milionů. V účetní uzávěrce máte dr Koernerem dokázáno, že dlužných daní je okrouhle 5 miliard, máte tam dr Koernerem dokázáno, že na dávky z majetku a přírůstku na majetku, kterou chudáci již dávno zaplatili, je nutno zaplatiti ještě 1.954 milionů. Dohromady tyto obnosy vzaty, činí částku, kterou vám dluží bohatí kapitalisté, na 7 miliard Kč do státní pokladny, a to daní provozních, daně pozemkové, výdělkové, z majetku a přírůstku na majetku, které mají už roky, co trvá tento stát, zaplatiti. (Sen. Kindl: Kdyby to dlužili ti malí, dovedli by to už vytlouct!) To by byla investice.

Vážení pánové, když rozdělíte celé finanční zatížení a daňové zatížení poplatnictva tohoto státu, o němž před 7 lety vyslovil se dr Engliš v rozpočtovém výboru parlamentu, že nesnese dalšího zatížení občanstva, jest jedenáckrát větší než v době před válkou, ačkoliv valorisace není jedenáctkrát vyšší, než byla. Když rozdělíte strukturu rozpočtu, a když od přímých daní odpočítáte ty daně důchodu, které zaplatí dělnictvo, které nevydělává více než 190 Kč týdně, a ti ostatní zaměstnanci, učitelé, úředníci a ostatní pracující, dojdete k cifře, že všichni bohatí kapitalisté, jimž tento režim, včetně socialistů, slouží, nezaplatili na daních tolik, kolik by činil jednoroční rozpočet tohoto státu. Není větší průměr, ačkoli jsme měli rozpočet i 17 miliard, ale průměr zdanění kapitalistů není ani 1.300 mil. ročně. Jeto za 12 let 16 miliard, ale 7 jest již odepsáno a 5 jsou ještě dlužní. Kolik zaplatili? Jak se platí daně? Ukáži jen na vzor vás všech, kteří hájíte tento právní řád, na vzor, který pozvedl profesor národního hospodářství, socialista, který tvrdil, že jest zástupcem dělnictva, posl. dr Macek, vzor, který povznesl nad Marxe, na vzor Tomáše Bati, jak platí daně. Prosím: Při projednávání tohoto zákona v rozpočtovém výboru řekl živnostník pan sen. Thoř, že má úředně zjištěno, že za r. 1927 měl Baťa zaplatiti výdělkové daně 3 mil. korun, ale zaplatil jen 790.000 Kč daní. 2,210.000 Kč nezaplatil. Pan sen. Thoř, jehož kolegou jest také ministr, zodpovědný za vládnoucí systém v tomto státě, řekl dále, že Baťa vydělává proti konkurenci jen nedostatečností zákona o obratové dani denně cca 200,000 Kč, někdy více, někdy méně. Tak platí daně váš vzorný svatý. Měl jsem v ruce předlohu rozpočtu obecního ve Zlíně a tam obecní potřeby hradily se 200% přirážek. Předpisy, a to pozemkové a výdělkové daně mimo daň domovní, činžovní a třídní, ale pro celý Zlín a továrnu, která vyrábí za 1.5 miliard Kč, kromě toho je tam 5 továrniček menších, s 100-150 dělníky, několik desítek hotelů, živnostníků, dělníků, velkostatky a lesy - ze všeho toho zaplatilo se na přímých daních, které jsou základem pro obecní přirážky, na hospodářský rok 1931 744.947 Kč. Rozpočet se sestavoval tak, že řádný rozpočet se uhradil 200% přirážek, kromě přirážky domovní zbyla 1 Kč, na mimořádný rozpočet se uzavřela půjčka 19 mil. Kč, která se uhradí přebytkem řádného rozpočtu a obecní úřad zlínský půjde na vyrovnávací fond, ze kterého nemůže dostati chudá obec pár set korun, aby mohla zaplatiti úroky na školu, aby mohla obíliti školu, upraviti cesty. Na ten fond půjde Baťův Zlín. Pánové, když jsem protestoval proti tomu na finančním ředitelství v Brně, že to není možné při 100 mil. Baťovu zisku, dal jsem se informovati - máme tam několik 6-8člených buněk, přímo v závodech u Bati - že Baťa nepracuje pod 15% čistého zisku. Uvažte, z 1¹/₂ miliardy 15% je přes 220 milionů. Z toho on se všemi těmi ostatními, to jsou ti drobní lidé, je tam asi 21.000 obyvatel, platí 744.000 Kč daně výdělkové a pozemkové.

Pánové, mám zde překlad článku z "Prager Tagblattu", který také někdy dostane od Bati 3.000 Kč za ten insert na zadku, aby se kupovaly Baťovy boty. Ve článku ze dne 13. února 1931 se píše: "Na protestní schůzi proti Baťovi, která byla svolána na den 9. února okresním svazem živnostenských společenstev pro okres karlovarský, jednalo se o placení daní Baťou. Byly získány informace u berní správy v Uherském Hradišti, podle nichž Baťa má ve své pražské filiálce ročně obrat 30 mil. Kč, ale platí výdělkové daně pouze 8.954 Kč, v Liberci má obrat 20 mil. Kč, ale výdělkové daně má předepsáno 2.476 Kč, v Opavě má obrat 20 mil. Kč, ale výdělkové daně platí 1.743 Kč, v Teplicích má obrat 10 mil. Kč a daně platí 1.236 Kč, v Bilíně z 3¹/₂ mil. Kč platí 173 Kč obratové daně, při obratu 3¹/₂ mil. Kč! Pánové, myslíte, že toto již v celém okolí a na celé Moravě, kde to člověk vysvětlí, nepohne i nejzaostalejším agrárníkem, i tím klerikálem a živnostníkem, když na jedné straně člověk, který terorisuje všechno - budu o tom mluviti při své imunitce, tam mám připravený značný materiál o tomto člověku, který kupuje všechno, který všechno ničí hospodářsky - a když se mu nepodaří zničiti hospodářsky, jde na to jinou cestou, a já jsem v poslední době měl za úkol, abych jednoho takového konkurenta Baťova vytáhl z bryndy - tento člověk je takovým způsobem zdaněn, zatím co se tomu druhému prodá třeba i to poslední co má, aby to, co mu bylo předepsáno, také zaplatil. Pánové, my víme, že tento investiční zákon víceméně vyšel z hlav vašich socialistických, protože vy máte na prvém místě strach, abyste zamezili nespokojenosti mas, které vidí, že jste 1¹/₂ roku ve vládě a lidem se daří stále hůř. Vy právě také víte podle těch podrobností, že na investice se toho dá nejméně, že na takové investice, jako stavby silnic a stavby dráhy daleko větší procento, můžeme říci ³/₄, se vydá na materiál a různým strýčkům, kteří o tom rozhodují, a na jiné věci, nežli na dělnické mzdy. Tento váš investiční plán nejen neodstraní krisi, ale ani ji nezmírní. My vám zde podáváme návrh, nedávati kapitalistům nové desítky milionů do nenasytných hrdel, ale když chamtivost kapitalistů tuto krisi zavinila, ať v takové krisi, jaká jest dnes, také ze svých přeplněných měšců kapitalisté na zmírnění této bídy přispějí. Proto podáváme návrh, stejně jako jsme jej podali v poslanecké sněmovně, kde navrhujeme:

Pozměňovací návrh sen . . . . . . . a druhů.

Zákon ze dne . . . . . . . . 1931 o dávce z majetku, místo dosavadního zákona, znějž zákon takto:

1. Na provedení nouzových prací prospěšných pracujícímu lidu uvaluje se na všechny kapitalistické společnosti, vlastnící více než jeden milion Kč, a na všechny jednotlivce, jichž jmění přesahuje 1 milion Kč, 10% dávka z majetku. (Sen. Modráček: To snad socialisté jsou také milionáři?) Kolega Modráček je veliký národohospodář, četl jsem jeho úvahy v revui "Akademii", on nevěří, že by stát byl dosti silným, aby sebral bankovním pirátům - a možno říci i průmyslovým pirátům 10% z toho, co v tomto státě nashromáždili. Což by to nešlo, pane kolego Modráčku, pomocí socialistů a komunistů provésti i v Německu, aby s kapitálem utéci nemohli a také ve Francii a jinde? Tato krise je mezinárodní a socialisté tvrdí, že jsou rovněž internacionální, že mají organisaci rázu internacionálního. Jestliže tento návrh bagatelisujete, jestli dokonce ho znevažujete, pak dokazujete pracující třídě, nejenom dělníkům průmyslovým, ale i pracující třídě na venkově, že to nemyslíte s nimi upřímně, že jim dáváte mazat med kolem úst, a podle toho sklidíte jednou zaslouženou odměnu. (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Slavný senáte! Odmítám nemístné a nepravdivé tvrzení pana sen. Mikulíčka o nesprávném volání jeho k pořádku v této schůzi předsedajícím pro jeho neslušné výroky a výkřiky. Pravdou je, že členové předsednictva jdou vždy ve své benevolenci při posuzování nemožných a nepřípustných řečí a výroků některých pánů senátorů až za hranice možnosti.

Prohlašuji však, že použijeme pro budoucnost veškerých prostředků, které nám poskytuje jednací řád, abychom udrželi slušnost ve všech řečích a výrocích a u každého člena senátu bez výhrady. (Kontroverse mezi sen. Mikulíčkem a sen. Ant. Novákem.)

Dalším řečníkem je pan sen. Modráček. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Modráček: Ctěný senáte! V přehojných řečech, které vyvolala dnešní hospodářská situace, zde a ve druhé sněmovně, slyšeli jsme řadu různých návrhů větší nebo menší kvality o tom, jak bojovati proti následkům i příčinám hospodářské krise nynější a budoucí. Myslím, že velice prostince pojala tyto otázky strana komunistická, která má za to, že nevíme, jakou spásu přinese nezaměstnaným, když s nimi bude pořádat každý měsíc aspoň jeden "Rudý den" a která si myslí, že rozřeší snad všecky krise budoucí, když bude neustále opakovati hesla revoluce. Bylo viděti, že zkouška, kterou s těmito prostředky provedla tato strana, vypadla prabídně. Nezaměstnaní měli více rozumu než oni a hezky zůstali doma. A pokud se týče jejich revolučních hesel, tu mně to připadá, když se mává dnes před hladovými lidmi s nějakými budoucími revolucemi, jako když se ukazuje hladovému psu namalovaný buřt.

Kol. Mikulíček, který měl zde odvahu, že dokonce protestoval proti tomu, že byl pro krobiánství napomenut, ten dokonce svoji řeč si tak dalece zjednodušil, že nám vlastně již neřekl nic, jak si představuje řešení nynější hospodářské mizerie a řešení otázky nezaměstnanosti. Až ke konci vyrukoval s návrhem, aby na majetné vrstvy, na akciové společnosti a jednotlivce mající více než 1 mil. Kč jmění, byla uvalena 10% dávka z majetku. (Slyšte!) Kol. Mikulíček asi dobře neví, že všechny akciové společnosti a společnosti s ručením obmezeným v republice representují kapitál necelých 10 miliard, ale z té velké části nedosahují jeden mil. akciového kapitálu. Na ty by vůbec žádná dávka nepřišla. A kdybychom spočítali jednotlivce - nevím, kolik jich je - bylo by toho tak málo, že by to rozhodně ani zdaleka nestačilo na to, co komunisté žádali, aby každý nezaměstnaný dostával týdně 500 Kč. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Myslím, že je to návrh neobyčejně likvidátorský, je tak umírněný, že bychom jej sami nechtěli podepsati, a bojím se, že kol. Mikulíček a jeho soudruzi přijdou pro to ještě před inkvisici jejich Polbyra. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Ten návrh je tak umírněný, že s ním sami nesouhlasíme. Rozhodně jsme čekali od Tebe něco jiného. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Dalším návrhem, jakým způsobem by bylo možno vybřednouti z hospodářské krise nynější a vůbec hospodářských krisí zaviněných vývojem kapitalistickým, je názor pánů ze strany živnostenské.

Pan sen. Thoř a jeho kolegové dávali v úvahu, zda by nebylo záhodno zákonem omeziti nebo zabrzditi t. zv. racionalisaci, to znamená zabrzditi další technický pokrok, další racionalisování výroby a obchodní administrativy. Zdá se mně, že tito kolegové přehlížejí, že nejsme na světě samojediní, že, kdybychom my u nás chtěli zabrániti tomu, aby technický pokrok neničil živnostenský stav, aby nevedl k nadvýrobě atd., kdybychom těmito prostředky toho chtěli dosáhnouti, přišli bychom k tomu, že by se náš průmysl ocitl v technické a konkurenční nevýhodě s cizinou, se kterou musíme konkurovati, zkrátka, místo abychom si tím prospěli, jen bychom se tím přizabili. Nikomu dnes neškodí velký rozvoj techniky a t. zv. racionalisace více než dělnictvu. Živnostenský stav je dnes na malé výjimky vlastně již takřka soustředěn v těch odvětvích, kde je technický pokrok a racionalisace poměrně nejslabší, kdežto masy dělnictva se více soustřeďují právě do podniků, kde technický pokrok kráčí nejmohutnějšími kroky vpřed, a proto nikdo tím tak netrpí, jako dělnictvo samo.

Čtu-li v plzeňském listě "Nová Doba", že stroj v papírně, obsluhovaný snad dvěma lidmi, udělá za 10 hodin tolik práce jako nedávno za týden 21 dělníků, čtu-li, že dnešních 109 továren sklářských s 13.000 dělníky vyrábí tolik, ne-li více, než před nějakou dobou 200 sklářských továren s 28.000 dělníky, vidíme, jak úžasně mohutně, pronikavě a revolučně zasahuje právě technika a racionalisace do života dělnictva. Dělnictvo nejvíce trpí tímto vývojem, a přece vidíme, že odborové organisace dělnické nežádají zastavení technického pokroku, nežádají zákazu racionalisace nebo zabrždění nových technických vynálezů atd. Co žádají, je to - a to musí každý uznati za rozumné - aby se pracovní doba přizpůsobila technickému pokroku a výsledkům racionalisace, jinými slovy, aby se zkrátila pracovní doba úměrně s tím, jak pokračuje produktivita. Je jisté, že tento požadavek má své obtíže v tom, že může býti proveden jen mezinárodně. Není možné v jedné zemi snížiti pracovní dobu, když by v jiných zemích snížena nebyla. Také nemůže tento požadavek býti proveden všeobecně, nýbrž jen v těch odvětvích, kde technika a racionalizace jsou nejmohutněji rozvinuty, neboť tam, kde technický pokrok je poměrně nepatrný, by mělo všeobecné, šablonovité snížení pracovní doby za následek zdražení výroby a všeobecné snížení reálné mzdy. Ale pokud se týče těch odvětví, kde snížení pracovní doby by nemělo vlivu ani na náklady výrobní - aspoň ne podstatně, znatelně - ani na zdražení výroby, tam je nejvyšší čas, aby se tím zabývaly mezinárodní instituce, aby to co nejdříve bylo provedeno. Není závadou, bude-li v jedněch odvětvích pracovní doba kratší než v jiných, protože v odvětvích, kde technika je nejvelkolepější, kde práce je zmechanisována, dělníci také nejvíce trpí a vyčerpávají se za několik hodin daleko více, než v odvětví, kde pracuje se volněji, kde může se vydechnout a kde je změna pracovní. Nedalo by se nic namítati, kdyby v hornictví, textilnictví nebo v Baťově továrně, kde dělník je vystaven strašlivé mechanisaci, byla pracovní doba kratší než v jiných podnicích. Tento požadavek je proveditelný, rozumný a odpovídá také hospodářským, sociálním a hygienickým potřebám.

My se ovšem dnes nemůžeme zabývati otázkami, jež jsou mezinárodního dosahu, nýbrž jen návrhy, jež řešiti je v naší moci, jež můžeme sami prakticky prováděti. Můžeme se na př. usnésti na zákonu, aby v průmyslových odvětvích, kde jsme nad potřebu saturováni a kde se právě technika a racionalisace nejmohutněji uplatňují, bylo omezeno zakládání nových podniků. To můžeme udělati, to není proti rozvoji a hospodářskému pokroku. My bychom jen regulovali výrobu. Výrobu regulovati musíme, to je v našem programu. Tam, kde bychom viděli, že by zakládání nových podniků vedlo k neblahým hospodářským důsledkům, musí stát míti právo, aby mohl výrobu regulovati. Tím by ovšem nebránil pokroku technickému hospodářskému uvnitř tohoto odvětví, on by jen zabraňoval zřizování podniků, které by byly pak snad národnímu hospodářství na obtíž. Jak jsem zde uvedl v jedné své řeči, někteří němečtí národohospodáři obviňují z toho, že Německo přišlo do ostré a strašné hospodářské krise, ne tak racionalisaci a technický pokrok, jako zakládání nových podniků. Právě vysoká konjunktura svedla tam kapitalisty, aby vyvolali řadu nových podniků v život, a tím rozumí se samo sebou nastala v jednotlivých odvětvích nadměrná nadvýroba, která pak musila vésti ke krisi, jako také vedlo to u nás ke krisi, zejména v oborech jako cukrovarnictví a textilnictví, kde jsme skutečně více než nasyceni.

Můžeme dále usnésti se na zákonech, které v době krisí použijí ladem ležících kapitálů na práce užitečné a nutné, které jsou zanedbávány v době hospodářské prosperity. Návrh takový je ztělesněn v zákoně, o němž právě jednáme. Je to naprosto rozumné, když těch kapitálů za pomoci veřejné, za pomoci státu se použije k tomu, aby práce byla zjednána, aby se tvořily nové hodnoty, které přijdou k dobru celému národohospodářskému životu. Tento zákon má ten účel. A co mu vytýkáme a vytýkati musíme, je ne to, co vytýkal kol. Mikulíček, že 1300 mil. je moc, my mu vytýkáme, že je to málo. Z těch 1300 mil. připadne, jak víme, 600 mil. vlastně na deficity drah, tedy přijde to na investice, jež měly býti prováděny loňského roku z částek, jež finanční zákon drahám poskytoval z dopravní daně a které dráhy dostaly a pravděpodobně prodělaly v provozním hospodaření. Tedy touto půjčkou má se vlastně dostati ne drahám, nýbrž státu, refundace peněz, které on drahám dal zálohou nad míru stanovenou zákonem. Tedy zde již 600 mil. odpadá z půjčky, která, má teprve býti emitována. Dále odpadá z ní 150 mil. mimořádného úvěru z doby předvánoční. Pak odpadá 65 mil., jež jsou určeny na investice různým státním podnikům, opět podle finančního zákona, takže vlastně, jak zde bylo již referenty vyloženo, zbývá na nové investice, mimo investice, předvídané v rozpočtu a ve finančním zákoně, toliko 485 milionů. Není pochyby, že je to částka, se kterou krisi nezažehnáme. Jestliže kol. Pánek myslil, že nás tento zákon vyvede z bludného kruhu, opravdu náš stát by musel býti moc malinký, naše hospodářství úžasně jednoduché, aby nás 485 mil. mohlo vyvésti z bludného kruhu nynější hospodářské krise.

My jsme čekali daleko účinnější zásah státu do nynější hospodářské situace. Naprosto se neostýchám zde říci, že by mi bylo milé, kdyby byl stát si vypůjčil ne 1.300 milionů, nýbrž 2.600 milionů. Nám je milejší vypůjčiti si 2 až 3 miliardy na investice ke zjednání práce a nových statků, nežli vypůjčiti si 100 milionů na podpory. Dělnictvo samo si přeje práci. Dělník strašně nerad čeká u radnice s hrníčkem na polévku nebo oběd, který tam rozdělují. Nerad béře podporu, kterou dostává od státu za pomoci odborové organisace. On by raději pracoval - aspoň organisovaný dělník. Mase uvědomělých dělníků bylo by daleko milejší, kdyby stát použil peněz na práce, u nichž by mohl býti zaměstnán, než když se jim dostává nedostatečná podpora k výživě, poněvadž dostatečná podpora se ani dávati nemůže vzhledem k finančním potížím. (Sen. Johanis: Protože by ochuzovali odborové organisace vybíráním podpor! - Sen. Havlena: A že by to mohl býti úvěr na věci rentabilní!) Není pochyby, že by bylo daleko rozumnější, kdyby bylo možno bídu v dělnicku odstranili zaměstnáním dělníků. Víme, že to nejde všeobecně udělati, ale musíme se aspoň tak dalece snažiti, aby co možná největší počet dělníků práci dostal pomocí veřejného zásahu, pomocí investic. Ovšem, kdyby byl finanční ministr snad se odvážil přijíti s výpůjčkou dvakrát tak vysokou, možná, že by byl narazil méně na obtíže bursovní, jichž se bojí vládní návrh - vždyť dnes leží 1200 mil. Kč v Národní bance bez úroků! Absolutně nedá se těch peněz použíti k nějaké rentabilitě - jsem toho mínění, že by byl narazil na jinou obtíž. Nevěděli bychom, co s těmi penězi počíti.

Naše státní správa přichází do této krise úplně nepřipravena. To je to, co musím nejostřeji vytýkati. Od čeho máme ministerstvo obchodu, aby vidělo, v jaké jsme hospodářské situaci, aby dovedlo posouditi, bude-li hůře či lépe a aby dělalo přípravu? Od čeho máme ministerstvo veř. prací? Od čeho máme naše státní podniky? Aby měly pro dobu svízelnou, jako je nynější, jaksi do zásoby připravené projekty, které by se mohly hned uvésti do chodu a které by mohly přispěli k oživení hospodářského ruchu. Ale my nemáme nic. Těch 485 milionů se dá hlavně na silnice, to je to nejjednodušší. Ale měli bychom také dělati jiné práce, nejen úpravu silnic. I řada jiných prací, jako prací regulačních, vodocestných a melioračních je zde, které by se mohly dělati, kdyby zde prostě byly projekty. (Předsednictví převzal místopředseda dr Heller.)

Děláme hospodářskou politiku čistě jen pro dobu příznivé konjunktury. V době prosperity prostě děláme výdaje, aniž se valně ohlížíme, zdali je do budoucna sneseme. V době prosperity snižujeme daně, aniž se ptáme, zdali to nebude míti těžké následky finanční. Rozumí se daně přímé, jiné se nesnižují. A teď, když přijde hospodářská mizerie, v jaké jsme nyní, musíme si vypůjčovati a děláme nové daně, daně tak nerozumné, jako je navrhovaná daň z benzinu.

To není rozumná hospodářská politika. Kdyby se u nás dělala hospodářská politika trochu se zřením do budoucna, měli bychom jisté fondy pro dobu krise; zejména my jich potřebujeme, kteří jsme vystaveni tak silně a intensivně všem mezinárodním poruchám, poněvadž jsme vývozním státem. A nemáme-li dostatečné fondy, měli bychom míti přichystané projekty, které by se mohly bez valného zdržování prakticky prováděti. To všechno zde není. Právě proto je nemožno si vypůjčovati více, protože bychom stáli nad těmi miliony, i kdyby nám je li lidé dali, celí zmatení, protože bychom opravdu nevěděli, co s nimi dělati.

Zde se dotýkám jedné bolné věci, kterou bych mohl rozvésti velmi široce, totiž dotýkám se nehybnosti státní administrativy. Prosím, u nás se udělá třeba zákon o stavebním ruchu, při čemž se zavedl znova příspěvek státní na nejmenší byty. Rozumí se samo sebou, že to podnítilo stavební podnikavost řady družstev i obcí. Ale teprve po velkých urgencích udělalo se opatření, aby byl rozmnožen počet technických úředníků v oddělení 40. zem. úřadu, v oddělení pro stavební ruch, a aby se tam zpracovala podání, jichž tam bylo nahromaděno 1.700 za nějakého půldruhého roku. Jaký smysl má zákon, který jinak je dobrý, když prostě není pro něj administrativy, když se jeho provádění znemožňuje tím, že tu není úřední výkon, že to zůstane všechno plavati? Dnes - je to velmi dobrá věc - dává ministr soc. péče obcím příspěvek na dělníky, kteří jsou zaměstnáni při nouzových pracích obecních a okresních. Dobrá věc, jak pravím. Řada obcí o to zažádala, dostala to, to je v pořádku. Ale kolik těch obcí bude, které nebudou moci použíti toho příspěvku, poněvadž nemají peněz na ostatní výlohy! Mají příplatek na mzdu dělníků, ale kde jsou peníze na ostatní náklady? Důsledek toho bude, že dostanou příslib subvence, které nepoužijí.

Co přivedlo obce do fatální situace nynější, že ohromná většina, z nich se nemůže hospodářsky hnouti, víme. A po mém soudu to více zavinil zákon o přímých daních, než zákon č. 77. Představíme-li si, že v důsledku zákona o přímých daních klesla na příkl. zvláštní daň výdělková u podniků veřejně účtujících ze 250-300 milionů na 41 mil. r. 1928 a asi 88 mil. r. 1929, že klesla na jednu třetinu a snad na jednu čtvrtinu nebo ještě níže, že je tomu tak i u všeobecné daně výdělkové, částečně také u daně pozemkové, z toho můžeme pochopiti, že pak přirážky samosprávné slétly právě v tom poměru dolů a obce musily přijíti do nejhorší situace.

Dnes se mají věci tak, že řada obcí nedostane vůbec výpůjčky, a kdyby ji dostaly, vyšší instance to neschválí, poněvadž obec nemá dostatečných příjmů na úroky a úmor výpůjčky. Na to se také mohlo včas pomýšleti, jak tyto věci upraviti. Víme, že se nyní činí na rychlo

kroky zejména v tom směru, aby se rychle vyřizovaly obecní rozpočty, chce se přehlížeti také nějaký ten schodek v obecním rozpočtu, ale k tomu se přistoupilo teprve teď v době nejvyšší nouze. Obecní hospodářství mělo se dáti trochu dříve do pořádku a samospráva měla býti připravena daleko lépe pro úkoly doby tak vážné, jako je nynější.

Souhlasím úplně s tak zvanou meziministerskou investiční komisí! Je to dobrá instituce vzhledem k tomu, na jaké překážky naráželo každé zadávání státních prací, když procházelo několika ministerstvy. Ovšem, meziministerská komise nemůže také dělati žádné zázraky, když nebude míti ani dosti prostředků, ani dosti projektů, které by se mohly rychle uvésti v život.

To, co se provádí podle pravidelného rozpočtu, co se provádí každý rok, nemůžeme nazývati výpomocí pro dobu krise, nýbrž jen to, co je nad rozpočet, tedy prostředky hojnější, než nám dává pravidelný rozpočet.

Vedle těchto finančních otázek, které tíží podnikavost samosprávy, je velkou přítěží zejména velkých obcí nedostatečné, nedokonalé a zastaralé vyvlastňovací právo. Mnohé obce by prodloužily, rozšířily ulice, prodlužovaly by komunikace, zavedly by kanalisaci, ale jejich úsilí naráží na sobectví majitelů pozemků a nemovitostí, kteří žádají za své objekty horentní sumy, takže obec buďto aby se s nimi dlouhá léta soudila, nebo je nucena těch prací zanechati. Zejména tím trpí Praha. Prahu stojí tento stav vyvlastňovacího práva obce, které vlastně nemá skoro žádné hodnoty, ročně ohromné miliony, jež vidíme v rozpočtu na výkup kde jaké bouračky, kterou musí obec platiti dvakrát a třikrát více než by platila, kdyby měla po ruce trochu lepší zákonitou pravomoc. My víme, že Praha stále nemůže začíti s výstavbou elektrické dráhy do Modřan, poněvadž se nemůže dohodnouti s majiteli pozemků. Trvalo to dlouho než se dohodla s majiteli pozemků, aby mohla prodloužiti elektrickou dráhu na Kačerov. (Sen. Ant. Novák: 2¹/₄ milionu Kč stál výkup pozemků!) Ano.

A nyní se podívejte, že z takové ulice, z takové přerušené dopravy mají soukromí majitelé ohromné zisky bez práce. Jejich movitosti stoupnou několikráte v ceně. Nicméně nechce ministerstvo vnitra přivoliti k tomu, aby obce mohly ukládati investiční dávky na nemovitosti, které získávají obecní politikou, obecními investicemi. Máme jeden okres v Čechách, je velmi blízko Prahy, okres Praha-venkov, jehož finanční poměry jsou snad nejdesolátnější z celé republiky. To je okres, který nejen že neplatí účty svých podnikatelů, kteří pracovali pro něj, nejen že neplatí úroky a úmor z dluhu, poněvadž na to nemá, ten okres nezaplatil by dnes 5 for štěrku na silnici. To je okres v bezprostředním obvodu Prahy, který má přímo mimořádně příznivé podmínky finanční. Okres, kde se vzrůstem obyvatelstva, rozšířením dopravy (Hlas: A velkým průmyslem!), stouply pozemky a nemovitosti vůbec přímo horentně v ceně, kde se vydělaly miliardy bez práce, tento okres nemá práva a nedostane toho práva, aby mohl uvaliti investiční dávky na ty, kteří bohatnou z těchto příznivých okolností. Obce, které se o to pokusily, byly odmítnuty. Praha, tuším, dvakrát žádala o rozšíření vyvlastňovacího práva anebo o podobnou dávku, určitě se nepamatuji, ale její návrh byl odmítnut. To je podivná politika, když k vůli lidem, kteří bez práce bohatnou z rozvoje města, z rozmnožení obyvatelstva, z hospodářského rozkvětu, když k vůli lidem, kteří do kapsy strkají miliony bez práce, musí trpěti bídu celý okres, musí nechati rozkopané cesty a silnice, jež nemůže spravovati, poněvadž nemá peněz, nemůže ani žádati ministerstvo soc. péče o tu subvenci 10 Kč na dělníka. (Sen. Johanis: Ani na produktivní péči!) Ani to nemůže žádati. To je, prosím, u Prahy! Školy se tam nemohou stavěti. (Sen. Johanis: Silnice je ze všech míst okolo Prahy nejhorší!) Ano.

Když již jsem u ministerstva vnitra, musím si ještě dále stěžovati. Kdo nejvíce brzdí pokusy, aby došlo k nějakým zákonitým opatřením proti lichvě se stavebními místy, je ministerstvo vnitra. V loni na jaře svolalo ministerstvo zásobování poradu odborníků, která se zabývala podmínkami stavebními, cenami materiálu stavebního, mzdami, cenami pozemků atd. Tam byly uváděny přímo úžasné případy lichvy pozemky, ne jen v Praze, ale i v jiných městech. Bylo to také zpracováno v několika protokolech. Mysleli jsme, že tato porada povede k nějakému cíli, ale nevedla. Byla úplně bezúčelná, poněvadž se jednotlivá ministerstva, zejména ministerstvo vnitra, vyslovila proti tomu, aby se ministerstvo zásobování zabývalo takovými věcmi. Když tam to bylo zmařeno, myslili jsme, že se tím bude zabývati t. zv. bytová komise, zřízená při ministerstvu soc. péče ve smyslu usnesení soc. politického výboru poslanecké sněmovny. Komise ta zasedala od léta, ovšem, ne zrovna často. Jejího jednání zúčastnili se zástupcové koaličních stran. Jednání bylo úžasné. Bylo to mluvení bez konce a zvonce. Zkrátka pánové z našich stran majetkových myslili, že tam musejí mluviti neustále jedno a totéž a jednání co nejvíce prodlužovati. Zejména se vyznamenal p. dr Kalaš. Přesto, že jednání bylo neobyčejně obtížné, myslili jsme, že přijdeme k cíli aspoň zhruba, chtěli jsme se už spokojiti jen se zásadami. Přišli jsme k otázce zákroku proti pozemkové lichvě, a ihned byl konec. Posl. dr Kalaš vystoupil, o tom že se nemůže teď jednati, že musíme jednati o ochraně nájemníků, ta že musí býti dříve projednána, pak teprve že budeme jednati o tomto. Vylítl ze sedadla, jako když ho uštkne, a s ním ještě někteří jiní páni. A výsledek byl ten, že to byla poslední schůze, kterou bytová komise měla, od té doby se více nesešla. Toto jednání je nepochopitelné.

V době tak vážné, jako je nynější, kdy stavební ruch je zaražen, kdy jest potřebí práce, není možno pohnouti otázkami, jejichž řešení by přivedlo nesporně oživení hospodářského ruchu, zejména ruchu stavebního. Klidně mohou majitelé pozemků šroubovati ceny do výše, zdražovati činže do nesmírného, přímo nesnesitelného stupně. Včera jsem četl v "Českém slově", že v novostavbě na Žižkově, nebo kde, chtějí z jednoho pokoje a kuchyně 7.000 Kč. To všecko se dovoluje, my to připouštíme, poněvadž si nemůžeme pomoci, poněvadž strany, které ve vládě spolurozhodují, za žádných okolností nechtějí připustiti, aby se sáhlo těmto živlům, jak se říká, na kobylku.