Dále převezme finanční správa závazek nekonvertovat a nespláceti cestou nákupu na volném trhu, tedy pravidelným slosováním, ale vyhrazuje si právo toto slosování provésti dříve, než během 25 let, podle stanoveného plánu, a že slosování to započne 1. února 1936.

Na tuto půjčku musíme se dívati také trochu kriticky, a nevím, jestli ten název pro celou částku 1.300 mil. Kč byl názvem přiléhavým, uvážíme-li, prosím, že připadá lví podíl na investice železniční, které z velké části jsou jaksi přeinvestovány, těch 400 mil. Kč je určeno na investice, které již byly podniknuty v roce loňském, kdežto 200 mil. Kč zbývá na investice, které budou provedeny letos, po případě také i podle zákona v letech příštích.

Částka 64,692.500 Kč je ještě dosud intaktní, může si ji ministr financí opatřiti úvěrovými operacemi, což jistě učiní, a bude tato částka také určena na investice.

Při této příležitosti bych chtěl upozorniti, že podle §u 2 poslední odstavec, kde se jedná o úhradu investičních nákladů státních podniků, které půjdou nad míru stanovenou rozpočtem, nemůže se přirozeně již jednati o investice železniční, poněvadž pro tyto železniční investice je opatření zde v zákoně jiné. Těch 150 mil. Kč, o nichž byla řeč nedávno, když jsme je loňského roku povolovali ministru financí, nemůže býti řeči o nějakých investicích, poněvadž těchto 150 mil. Kč je určeno ke zmírnění hospodářské krise. To znamená: poněvadž loňského roku určité položky v rozpočtu byly jaksi slabě dotovány, a pravděpodobně budou snad zvýšeny, jistě že v důsledku hospodářské krise, aby ministr financí snad dodatečně nemusil žádati o úvěr, je to jakási reserva pro tyto položky, tedy rovněž to nepřijde ve prospěch investic. Zbývá tedy skutečně jen ta částka 485 mil. 307.500 Kč, které, jak jsem již řekl, budou sloužiti ke skutečným investicím.

Bude míti tedy státní správa k disposici oněch 485 mil. Kč, dále oněch 64 mil. Kč a 200 mil. Kč, celkem asi 700 mil. Kč, kromě investic, pro něž jest již učiněno opatření v řádném rozpočtu, tedy částka jistě velmi slušná.

Nyní je potřebí, abych také několika slovy vysvětlil motivy, které vedly státní správu k tomuto opatření. Já, samo sebou se rozumí, nemám na mysli opakovati to, co bylo zde sneseno v poslední hospodářské debatě. Výslovně jsem tehdá řekl, že bych si přál, aby ta debata byla skutečně debatou poslední o hospodářské krisi, a aby konečně od slov se přešlo k činům. Takovým prvním činem je vlastně tato půjčka, to je něco konkretního. Nejdříve musíme míti peníze a pak můžeme činiti projekty a můžeme chtíti něco podnikati.

"Leitmotivem" osnovy zákona je vůle zákona a zákonodárných sborů pomáhati ke zmírnění hospodářské deprese, nebo, chcete-li, krise - někdo slovo krise nerad slyší - která oslabuje finanční kapacitu státu a v důsledku toho snižuje životní míru širokých vrstev lidových jak výrobních, tak i konsumních, což vykonává svůj nepříznivý vliv na příjmy státní správy a jmenovitě státních podniků. My můžeme označiti krisi, ve které se ocitáme, jako bludný, začarovaný kruh, jako labyrint nejspletitějších národohospodářských otázek, z kteréhožto labyrintu se musíme dostati ven. To bludiště je asi takovéto: Klesající rentabilita výrobních odvětví, zejména prvotní výroby - a tu musím zdůrazniti zemědělskou výrobu - má za následek nezaměstnanost. Ta nezaměstnanost samo sebou se rozumí má zase v zápětí snížení životní úrovně, koupěschopnosti širokých vrstev lidových, a to vede zase k oslabení dopravy, živností, průmyslu, a zase se to vrací zpět, ale ve zvýšené míře, k výrobě a k dalšímu ještě většímu snížení životní míry našich pracujících vrstev. To je ten začarovaný kruh, z kterého se musíme dostati ven.

Mám za to, že vláda přichází s řešením národohospodářsky zcela správným, jestliže nás chce vyvésti z tohoto bludného kruhu tím, že chce oživiti výrobu prováděním nejrůznějších investičních prací v nejrůznějších oborech, v oboru dopravním, v oboru silničním - železnice, pošty a pod. - v oboru vodohospodářském úpravou vodních toků, vodních staveb, pracemi melioračními a konečně i jinými opatřeními v rámci našich státních podniků. Krátce řečeno, chce poskytnouti možnost práce a výdělku a tím zmírniti bídu pracujících vrstev, tím oživiti obchod, průmysl, zdvihnouti výrobu zvýšením koupěschopnosti širokých vrstev lidových, čímž také ovšem chce zvýšiti i své státní příjmy, krátce vzpružiti celý náš národohospodářský aparát a roztočiti jeho kola. To jest asi "Leitmotivem" této osnovy, pokud jde o její účel.

Samo sebou se rozumí, že takové mimořádné úkoly, taková mimořádná opatření jdou nad rámec našeho řádného rozpočtu, že daleko přesahují i tento rozpočet, a proto musíme sáhnouti také k mimořádným opatřením. Náš státní rozpočet - to musím zdůrazniti - díky prozíravosti naší finanční správy, jest až dosud přes tu krisi intaktní. Můžeme býti se státním hospodářstvím celkem spokojeni. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Za r. 1930 přece ještě vykazujeme určitou reservu 300 mil. Kč. Ovšem jinak je tomu u státních podniků. Já mluvil přece o státním hospodářství, a ne o podnicích. Zde je situace jiná. Zde musíme bohužel konstatovati, že až na tabákovou režii téměř všechny ostatní státní podniky se ocitají v krisi a dokonce vykazují i slušný deficit, jako železnice. Mám za to, že je to zcela přirozený pochod. Jestliže se ocitá naše celá výroba a naše soukromé podnikání v krisi, nemohl přece nikdo očekávati, že naše státní podniky nebudou krisi dotčeny a že snad budou proti této hospodářské krisi imunní. To je přece jasná věc, o které by bylo zbytečno ztráceti slovo. Jestliže jsme naše podniky postavili úplně na basi soukromokapitalistického hospodaření, jestliže žádáme od nich, aby samy si stačily, aby dokonce i prováděly nákladné investice - vždyť ty investice stávají se státním majetkem - nesmí se zapomínati, my těmi investicemi rozmnožujeme státní majetek, jestliže mají všecky tyto investice tedy hraditi z vlastních prostředků, pak mám za to, že v této době nemohou dělati zázraky a nikdo také od nich nečeká, že je budou dělati. Nikdo přec nemohl čekati, že na př. ta krise půjde vedle našich zemědělských státních podniků, že naše státní lesy a statky budou snad imunní vůči té krisi, že budou snad vůči ní imunní naše báňské a hutní podniky, anebo konečně že budou vůči ní imunní také železnice, že snad ta krise se našich železnic nedotkne. Když stojí fabriky, když není co dopravovati, přirozeně se to dotkne také naší dopravy. Já jsem s tohoto místa před lety několikráte upozorňoval na důsledky, jaké nám vyplynou z toho, jestliže zkomercialisujeme železnice a pošty. Mám tedy po té stránce úplně klidné svědomí a upozorňoval jsem, že se dostaneme dříve či později do určité soutěsky a také nelogičnosti, a už v té soutěsce jsme. My přece žádáme od našich státních podniků něco více než od soukromých podniků, to je jasné. My od nich žádáme, aby především byly velmi laciné. Ale my od nich také žádáme, aby poskytovaly různé výhody, a to někdy velmi značné výhody. My od nich žádáme, aby co možná nejvíce investovaly, a jak jsem již naznačil, ze svých vlastních prostředků. My od nich žádáme, aby měly nejmodernější zařízení, stroje, lokomotivy, aby stavěly tratě, aby stavěly telegrafy, telefony, aby se stavěly pošty, atd., aby se rozšiřovaly železniční tratě, aby doprava byla co nejpohodlnější, co nejčastější. A my také od nich žádáme, v zájmu veřejného blaha a - to je to nejdůležitější - v zájmu bezpečnosti státu, tedy z vojenských důvodů, aby stavěly mnohdy věci, o kterých již předem víme, že nejsou rentabilní. Račte dovoliti, nedávno se mluvilo velmi mnoho a já jsem s tím souhlasil, o dráze Červená Skála-Margecany. Jistě se o ní mluvilo nejen z důvodů dobrého spojení se Slovenskem, tedy z důvodů obchodních a z důvodu čilejšího styku se Slovenskem, ale také z důvodů strategických je této dráhy potřebí. Mám však za to, že soukromý podnik by tuto dráhu nestavěl. My ale dále žádáme, od našich státních podniků také určité vyšší cítění sociální, rozhodně vyšší, než může projeviti, nebo se projevuje, u soukromých podniků. My žádáme, aby i v dobách těžké krise naše železniční správa nepropouštěla zřízence, a jistě že se vždy proti tomu ohrazujeme, jestliže tak činí a jestliže nám rozmnožuje počet nezaměstnaných, jestli dává tak špatný příklad soukromému podnikání. My ale také od našich státních podniků žádáme, aby jejich zaměstnanci byli lépe placeni. Tedy žádáme od nich rozhodně více, než můžeme snad žádati od soukromého podniku. My ale je také komandujeme, diktujeme jim, činíme různá zákonná opatření, která zatěžují také jejich rozpočty, tedy opatření, které soukromému podniku ovšem ukládati nemůžeme.

Pročpak se o tom zmiňuji? Proto, poněvadž tato předloha je přímo klasickým dokladem, jak se dnes vede státním podnikům, zejména železnicím. Nechci mluviti o poště, ta konečně ještě tak se udržuje dosti na povrchu, ta ještě nemá deficit, ale dotknu se ještě několika slovy železnic. Především podotýkám, že nechci dělati žádného advokáta železniční administrativě, také mě nikdo o to nežádal, také jsem si neopatřil nikdy nějaká data, to všecko je mně stranou. (Sen. Mikulíček: Když jsme jezdili z Přerova do Vídně 200 km za K 2.50, tak soukromý podnikatel Jajteles na tom ještě vydělal, neříkám to proto, že byl žid, nýbrž že tomu rozuměl!)

Já nechci nijak posuzovat administrativu železniční. Proč ji nechci posuzovati? Poněvadž nejsem odborníkem, nemohu říci, zda to ta železniční správa dělá dobře nebo ne. Já bych jí možná křivdil. Dnes se o železniční správě velmi mnoho mluví a píše - možná, že spravedlivě, možná, že nespravedlivě. Já také nebudu posuzovati, jaký podíl má snad eventuelní neschopnost anebo těžkopádnost. To slovo těžkopádnost bych také řekl o naší státní administrativě vůbec, když bych měl býti spravedlivý, nejen o železniční správě. Také nemohu určiti ten podíl na tom deficitu, na němž ta neschopnost jaksi participuje. Rozhodně ten celý deficit nezavinila neschopnost naší administrativy železniční, prostě proto, poněvadž by se to musilo projeviti také v dobách dobré konjunktury. Víme, že železnice až dosud vykazovaly dosti slušné přebytky. Své investice musily hraditi ze svého, a také je nám přece známo, že finanční správa na vrub železnic vybírá daně dopravní a přepravní a jen určitý podíl až dosud vracela. Teprve tímto opatřením vrací celé ty zisky; dosud vracela železniční správě jen nepatrný podíl. Takové opatření finanční správy jest jen v málo státech, jako jest u nás. Zde za 3 roky, musím to konstatovati, naše finanční správa vybrala na dani dopravní a na dani z jízdného 2 miliardy 516 milionů a vrátila železnici na investice a pense pouze částku 585 milionů korun, takže zbylo k dobru finanční správy na účet železniční dopravy jedna miliarda 934 milionů, tedy bezmála 2 miliardy - velmi slušná částka. Kdyby byla tato částka ponechána železnici, nemusili jsme dnes mluviti o deficitu a dělati taková opatření. Jistě že ten deficit má i různé jiné příčiny, nebudu o nich mluviti, o těch se zmíní můj klubovní kolega sen. Vaněček poněkud obšírněji. Chci se jen dotknouti jedné příčiny a chci předeslati této příčině následující. Mám za to, že železniční správa byla krisí právě tak překvapena a právě tak málo připravena jako my všichni. Chcete důkaz? Vzpomínáte si, když jsme začali v říjnu loňského roku mluviti o hospodářské krisi, jak jsme byli zakřiknuti? Kdybychom byli různá opatření, jako tu investiční komisi dali do života již tehdy, mohlo to jinak běžeti než to běží. Ale my pořád ještě nevěřili, že se ta krise v takovém rozsahu projeví, jako se projevila, a v takovém bludu, řekl bych, byla i naše železniční správa. Ale jest omylem míti za to, že snad železnice jen u nás v naší republice prožívá krisi. To je v celé střední Evropě. Vidíte, jaká v Rakousku se činí opatření, jak se tam snižují platy. Vidíte to i v Německu, ale i ve Francii. Kdo si všímá hospodářského života ve Francii, jistě že četl v pařížských novinách, že společnosti - tam jsou totiž dráhy v rukách společností - měly společné schůze se zástupci ministerstva financí a prostě žádaly, aby jim státní správa nahradila část jejich deficitu. Ve Francii dráhy, ač jsou v rukách soukromých, stejně prožívají také krisi a přicházejí na stát a prostě říkají: No, dobře, budeme udržovati dopravu ve stejné výši a ve stejném měřítku, jako jsme ji až dosud udržovaly, ale vy nám musíte část toho deficitu hraditi. Nemůžeme udržovati dopravu, jestli nám nepomůžete. Já se o tom, prosím, zmiňuji proto, že u nás se vyskytuje názor, že bychom měli železnice propachtovati. Někdo si myslí, že by to byl zvláštní lék, jenž by nám ozdravil poměry na železnicích. To je veliký omyl. (Předsednictví převzal místopředseda Trčka.) Myslíte, že by společnost, kdyby zde byla a měla deficit, nepřišla na stát? Přišla by stejně a musila by přijíti. (Sen. inž. Havlín: Neměla by deficitu!) Ale, jistě by jej měla.

Tedy, kdyby se měly železnice říditi stejnými zásadami soukromého hospodaření, co pak by dělaly v opačném případě, kdyby jim nikdo nepomohl? Začaly by omezovati dopravu, propouštěti zaměstnance, kdežto naše železnice jako státní podnik musí dopravu udržovati ve stejné výši, jako kdyby měly nejlepší konjunkturu. Ony nemohou jezditi méně, nebo rušiti vlaky, nebo propouštěti zaměstnance atd. Ono se řekne: před válkou jsme měli také soukromé společnosti. Ale kdopak byl tehdy svědkem - a přece jsme zde všichni starší lidé - nějaké takové hluboké krise, jakou prožíváme dnes? Nikdo. Představte si, jak nepatrně soukromé dráhy investovaly. Vždyť víme dobře, v jakém stavu jsme přejímali dráhy z rukou soukromých společností. To všechno se musí uvážiti. Vždyť my v pravém slova smyslu převzali jsme tehdy místo železnic hřbitov a to se nedá nahraditi ani zlepšiti v krátké době.

Řekne se: zlevniti dopravu. Pokud jde o osobní tarify, snad by se o té věci dalo hovořiti. Kdyby byly tarify levnější - a tu má kol. Mikulíček pravdu - snad by se více jezdilo. To je jistá věc. Ačkoliv jsem toho názoru, že z luxusu nikdo nejezdí, nýbrž z potřeby, a kdo jezdí z luxusu, ten výhody z velké části má. Mají je spolky, mají je lyžaři, a nevím, jaké všechny výhody železnice poskytuje. Snad by se jezdilo tedy více. Pokud jde o osobní tarify, neměl bych žádných námitek, ale musím konstatovati, že osobní doprava nikdy mnoho nevynášela. Hlavně vynášela nákladní doprava. Ale když není co dopravovati, nic by tu nebylo. Kdopak bude z luxusu dopravovati nějaké zboží, když toho není potřebí? Jak jsem již naznačil, železnice musí udržovati stejný počet zaměstnanců atd., tedy má docela jiné povinnosti než soukromý podnik.

Co však je nutno zvláště vytknouti železniční správě, je to, že si dala přerůsti přes hlavu autobusovou dopravu, že si zde vybudovala konkurenci, s níž prostě konkurovati nemůže. To je vyloučeno. Proč? Poněvadž režie autobusové dopravy je přece nepoměrně levnější, než u železnic. Mám na mysli autobusovou dopravu, provozovanou po živnostensku na krátké vzdálenosti. Pokud jde o větší vzdálenosti, je tomu opačně. Ale dobře víte, že jsme do železnic vložili ohromný kapitál a ještě nejsme u konce. Při autobusové dopravě se bude režie stále snižovati, jak budeme zlepšovati silnice. Ty platí veřejnost z veřejných prostředků a nota bene i z této půjčky, kdežto naopak režie u železnice bude stále stoupati, poněvadž ještě nejsme hotovi, ještě musíme vybudovati celou řadu tratí, nemáme v pořádku náš vozový park, nemáme lokomotiv, nejsme moderně zařízeni. U železnic bude tedy režie stoupati, kdežto u autobusové dopravy bude klesati. To se musí dnes zde zjistiti. Mám za to, že ten miliardový kapitál, který tam máme, musí se také nějakým způsobem zúročiti, vždyť přece dobře víme - nevím, je-li to už provedeno - že železnice buduje t. zv. východiskovou bilanci, to znamená, že se musí vykazovati také určitý zisk z toho investovaného kapitálu, čehož až dosud nebylo.

Ale nyní ještě jednu věc. Copak dopravují autobusy a co železnice? To je důležité. Autobusy na krátkou vzdálenost dopravují osoby a mohou ovšem poskytnouti výhody, mohou dopravovati levně, poněvadž nemají tu režii, jakou má železnice. Autobusy dopravují také zboží, hlavně potraviny, krátce to, co je skladné. Ale já ještě neviděl, aby někdo na dlouhé trati dopravoval autobusy dříví, uhlí, kmeny; to se ponechává samozřejmě železniční dopravě a to málo vynáší. Čili jinými slovy - já to řeknu populárně: autobusová doprava vybírá hrozinky a těsto se přenechává železnici.

Co dále vytýkám - a to nejvíce vytýkám železniční správě - je, že uděluje koncese a že si tak sama buduje konkurenci proti sobě. Když se snad nevyplácí doprava na takové silnici, copak udělá ten podnikatel? Jde, a zase tu koncesi dráze prodá. On si ji dá vykoupiti a tak jednou budeme vykupovati - zase to říkám a zase přijde na má slova - všecky autobusové trati, a to draho.

My jednou budeme musit uvažovati o dopravním monopolu. Není přece možná, abychom zde měli dvě skupiny dopravní: jednu s risikem a jednu téměř bez risika. To není dobře možné, aby vedle státní dopravy existovala ještě soukromá doprava a jedna aby měla risiko a abychom všechno od ní chtěli, a druhá aby neměla risiko žádné. To je to, co chci, aby se co nejdříve dalo do proudu, abychom o těchto příčinách a odstranění těchto neblahých zjevů na železnici jednou hovořili.

A nyní dovolte, abych několika slovy stručně reagoval na to, co bylo řečeno v rozpočtovém výboru, na co však pro krátkost času nebylo mně jako referentovi možno reagovati. Chci konstatovati, co jsem řekl již v hospodářské debatě: Tato zápůjčka se musí zaplatiti, musí se zúrokovati. A to musíme platiti my, veřejnost, a proto se musí šetřiti s každou korunou, ani jedna koruna nesmí přijíti na zmar. Můžeme této zápůjčky použíti jen výhradně na produktivní účely. Žádné dary, žádné subvence - to podotýkám. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Já nebudu míti z toho nic, kolego Mikulíčku, buďte ujištěn.

Z této půjčky, jak jsem již naznačil, můžeme poskytovati jenom zálohy. Nic jiného. Ty se musí vraceti zpět, musí se zúročiti a musí se také samy umořiti.

Také byla řeč v rozpočtovém výboru, když se mluvilo o odstranění nebo zmírnění hospodářské krise, že by se snad mohlo zavésti určité příročí ve věci sociálního pojištění, to znamená, že by se po dobu hospodářské krise zastavily povinnosti a práva, plynoucí ze sociálního pojištění.

Takové moratorium jest prostě nemožné. Nedovedu si to představiti technicky, jak bychom to mohli provésti a jak bychom se zase včlenili nazpět, kdyby ta krise přestala, a co by pak následovalo. Je omyl míti za to, že snad peníze, které dnes dostává pojišťovna ve formě příspěvku, přicházejí jaksi na zmar pro peněžní koloběh v republice. To není pravda, vždyť sociální pojišťovna tyto peníze zase půjčuje, a ponechává si pouze určité částky, kterých nezbytně potřebuje pro výplaty. Já bych si jen přál . . . (Sen. Johanis: Nemocenské pojišťovny dnes vydávají 113 hal. na dávky a 100 hal. přijímají!) To je správné, zde by se rozhodně nic nezískalo. Ale pokud jde o půjčky, tu bych snažně prosil, aby se neděly jednostranně.

Také se mluví o ubývání sil na venkově. Musím konstatovati, že investičními pracemi, které podnikneme, zase odejmeme zemědělské výrobě mnoho sil. Je nesporné, že meliorační, silniční práce, vodní cesty a stavby odejmou zase zemědělské výrobě mnoho sil, ale není jiného vyhnutí. Také se mluvilo o eventuelním snad zákonném zákazu resp. o jakémsi omezení výstavby nových strojů. Zde už mluvil kol. Marušák o racionalisaci. Já také nejsem přítelem racionalisace, pokud předbíhá konsumu a pokud je překotná. Ona prospívá zatím jen podnikateli, výrobci, ale rozhodně je kletbou těch, kteří práci hledají. Ale my nemůžeme zastaviti technický pokrok. Já vždycky říkám: racionalisace je problémem světovým a zase se musí světovými prostředky a opatřeními řešiti. (Sen. Mikulíček: Světovou revolucí!) Nevím, zda revolucí se dají řešiti otázky hospodářské, ale budiž. Ale, kolego Mikulíčku, což pak to není revoluce, co je dnes v továrnách? (Sen. Mikulíček: Ale v čí prospěch?) To už jsem řekl. Jistě že je to světový problém a my nemůžeme jako stát na výsost exportní brzditi strojovou výrobu. Jak bychom mohli pak konkurovati s cizinou? To je vyloučeno.

Také se mluvilo o státních dodávkách, aby jimi bylo čeleno hospodářské krisi. Máme dvě investiční komise; jedna je zřízena vládou a má na mysli provádění investičních projektů, staveb atd., a máme také zvláštní dodávkovou komisi při ministerstvu obchodu. Obě tyto komise jsou zřízeny za účelem mobilisace všech projektů a mají na mysli hlavně zvýšenou činnost státní ve dvou směrech. Předně: aby se investice prováděly rychle a přesně a aby se prováděly okamžitě. (Sen. Ant. Novák: To rychle dejte do uvozovek!) To je to, co bych chtěl také vytknouti. Mám za to, že máme v našem rozpočtu hodně pamatováno na investice, ale jen dát ty peníze do proudu. Za druhé: aby státní dodávky, na příklad dodávky vagonů, textilií, obuvi, papíru a jiné byly zvýšeny a aby byly po případě zadány na několik let napřed. A o té věci si musíme pohovořiti několik slov.

U investic budou 3 hlavní skupiny prací. Předně jsou to stavby, na něž je už pamatováno v rozpočtu; tam jsou už uhrazeny, jen je dáti do proudu. Pak se jedná o stavby, které jsou částečně, nebo mají býti uhrazeny z různých fondů, a konečně je to třetí druh prací, to jsou investice, kde teprve si musíme obstarávati úvěr, abychom je nyní mohli dáti do proudu.

Pokud jde o dodávky, nikoliv investice, ty jsou samozřejmě finančně uhrazeny, avšak pouze ono množství, jež máme v rozpočtu. Kdybychom měli snad sáhnouti k dodávkám několik let dopředu, mám za to, že bychom anticipovali něco, co máme zadávati teprve v příštích letech. Tuto věc, jak jsem již naznačil, nutno posuzovati s trojího hlediska: finančního, rozpočtového a všeobecně-hospodářského. S finančního hlediska rozumí se samo sebou, že si můžeme opatřiti úvěr, a také to činíme, to by nenaráželo na žádné obtíže, a pokud jde o investice, je to dlouhodobý úvěr, který se zase bude státní pokladně vraceti. Ale pokud jde o dodávky, je to krátkodobý úvěr, úvěr spotřební, a tu bychom musili změniti strukturu našeho rozpočtu a rozpočtování vůbec, musili bychom tyto položky, které bychom dnes vydali, zařaďovati do příštího rozpočtu, ale nesměli bychom jich použíti, poněvadž to by bylo bankrotářské hospodářství a se stanoviska všeobecně hospodářského není to také dosti dobře možno.

Je pravda, že bychom snad nyní tím, kdybychom dodávky zadali na několik let dopředu, odstraňovali krisi, ale musili bychom míti záruku, že krise také brzy přejde. Té záruky nemáme, nevíme, kdy se ukončí, a co bychom dělali pak, kdyby krise nepominula? A pak je tu také cenová politika, na kterou bychom narazili. Mám za to, že zlevňovací proces není ještě ukončen, a kdyby se dnes kontrahovaly dodávky na několik let za dnešních cen, mohl by stát eventuálně býti velmi poškozen. V těch věcech musíme býti velmi opatrní a ukládati si reservu.

Ale v každém případě bych kladl důraz na to, že by bylo žádoucí, aby investiční komise znala také finanční rozsah, t. j. aby znala, kolik se chce na který projekt obětovati. Ona toho dnes neví, tápe naprosto ve tmách.

Bude také potřebí dáti do proudu investiční práce zemí, okresů a obcí. Tu musíme rychleji vyřizovati rozpočty. (Sen. Johanis: Hlavně to "rychleji" podškrtni!) Ano, rychleji. Stále a stále vidíme byrokratický aparát před sebou a říkáme: To dělají ti byrokrati. Jistě, že je mezi nimi hodně lidí, kteří brzdí. V každé společnosti jsou zlí lidé. Ale přál bych si, aby také ti, kteří řídí a vedou, byli jaksi odpovědni za tyto práce, jestliže se neprovádějí. Víme, že některá oddělení, v nichž se tyto práce soustřeďují, jsou málo dotována personálem, kdežto zase jiná oddělení mají personálu nadbytek. Tedy příslušná oddělení jak v zemských úřadech, tak v ministerstvech, kde se koncentrují práce a projekty, měla by býti dotována personálem. Byl jsem nedávno v jistém oddělení v ministerstvu veřejných prací, kde se jedná právě o silniční věci, o technické posudky, pokud jde o drtiče, voznice atd. Vypíše se drtič, úředník dostane 73 oferty na jeden drtič, a je na to sám. Představte si, jestliže má všech těch 73 ofert otevříti, popsati, porovnati, udělati zprávu, jak to dlouho trvá, když v oddělení, kde takové posudky se konají, jsou dva lidé. To je nemožné. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Také byla ventilována otázka, máme-li uzavříti půjčku domácí, či cizí. Nemám námitek proti názorům. Názor proti názoru. Ale musím se říditi důvodovou zprávou k vládnímu návrhu, kde se o půjčce mluví takto - a je to jistě potěšující zjev, jestliže se takto píše o této půjčce: "Protože pak se jeví na peněžním trhu mimořádně příznivá situace (Výkřiky sen. Mikulíčka.) pro úvěrovou transakci, nelze úhradu investičních nákladů úvěrem odmítnouti. Stojíme-li zásadně na stanovisku, že úvěr na investice, pro něž nepotřebujeme žádné věcné pomoci z ciziny, musí býti opatřen doma, pak má tento úvěr určité meze, dané ohledem na peněžní trh atd."

Taní bylo výslovně řečeno, že touto půjčkou nebude postižen peněžní trh, že to nebude míti vliv na úvěr a snad na úrokovou míru. (Sen. Mikulíček: Proč se vypisuje půjčka na 95%, proč ne na 100, na to zůstanete odpověď dlužni!) My tedy víme dobře, že finanční správa bránila se až do poslední chvíle proti jakékoli půjčce zahraniční i domácí, naopak, dík prozíravosti našeho pana ministra financí a celé finanční správy energicky se splácely státní dluhy, což

přinášelo do našeho hospodářství nové finanční prostředky a vykonalo to také svůj vliv na úrokovou míru. Nejen krise snížila úrokovou míru, ale i tato prozíravost státní správy, která splácela dluhy a tak tlačila na úrokovou míru.

Dnes vzhledem k tomu, že jsme tímto postupem nastřádali určité kapitálové částky, které nyní může dát peněžní trh k disposici, můžeme uzavírati domácí půjčku za docela jiných výhodnějších podmínek, jak jsem naznačil, nežli jsme mohli půjčku uzavírati dříve; kdyby zde nebyl dostatek kapitálu, musili bychom se obrátiti na cizinu. Můžeme se přesvědčiti na úvěrních sazbách v zemích kolem nás, kde je stejná hospodářská oblast - přece patříme do přibližně stejné hospodářské oblasti - že tam je situace, pokud jde o úrokovou míru, horší než u nás. Ty naše půjčky - nejen státní - jsou na bursách v Londýně a New Yorku hodnoceny podstatně výše, než jiné půjčky středoevropské. Je tedy jisto, že cizina béře na vědomí, že snižujeme úrokovou míru, ale béře také na vědomí jistotu našeho papíru. A jsem přesvědčen, že by nám dnes cizina půjčila za výhodnějších podmínek, nežli se stalo dříve. Ale není-li toho potřebí, myslím, že je na to dosti času. I když kontrahování půjčky v tak značném obnosu není zrovna zjev příznivý, přece jen mám za to s hlediska veřejného hospodářství, že není potřebí, abychom klesali na mysli a abychom krisi líčili černěji, než je.

Mám za to, že ve státě, který má tolik přírodního bohatství, takový pracující lid a takové podmínky, nemusíme se bát, že snad krisi nepřestojíme. Vždyť v našem státě jest ještě mnoho možností, kde můžeme uložiti do dobrých podniků a investovati peníze, které se nám vrátí zase zpět. Hůře by bylo, kdybychom chtěli sahati k nějakým takovým hladovým zdím, luxusním nebo zbytečným stavbám a projektům. Můžeme-li peníze poskytovati na plodné investice, tedy to s námi není tak zlé.

Slavný senáte, rozpočtový výbor pojednal zevrubně o předloze a doporučil plenu senátu, aby schváleno bylo usnesení poslanecké sněmovny tak, jak jest otištěno v tisku č. 401. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Navrhuji řečnickou lhůtu půl hodiny. Jsou námitky? (Nebyly.)

Námitek není. Návrh můj je přijat.

Ke slovu je přihlášen pan sen. Mikulíček.

Sen. Mikulíček: Předem, než začnu mluviti k věci, co nejdůrazněji se ohrazuji proti jednání předsednictva, které mě volalo k pořádku, když jsme měli kontroversi se soc. demokraty. Jsem znám v parlamentě i zde, že většinou potírám nepřítele satirou, a že teprve, když jsem vyprovokován hrubostmi, sám také hrubostí užiji. Jestli u mě bylo odsouzeníhodno podle názoru pana předsedy, že jsem řekl panu sen. Wittovi "dobytku", a já byl za to volán k pořádku, pak měl pan předseda také věděti, že pan sen. dr Witt, který 20 roků chodil do školy a učil se skládati abecedu a zkoumati vědu, řekl mi předem: "Ty jsi dobytek a patříš do chléva," a je-li to u mne činem, který zaslouží pokárání, u mne, kterého bída po 6 letech obecné školy vyhnala do práce za 30 krejcarů denně, je to tím více odsouzení hodno u člověka, který 20 roků chodil do škol obecné, měšťanské, střední a vysoké.