A teď ti (Další slovo bylo usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeno z těsnopisecké zprávy.) kteří okrádají proletariát o výtěžek práce, si troufají přicházeti s tvrzením, že budou napravovati děti proletářů.

Prosím, podle tohoto zákona má to dojíti tak daleko, že dělnickým ženám budou brány děti a budou trestáni také rodiče, vezme-li dítě nezaměstnaného dělníka z hladu housku. Bude potrestáno nejen to dítě, ale také jeho matka, která v té době buďto někde dělá nějakému kapitalistovi za pár krejcarů, anebo sháněla práci. Podle předlohy pana dr Meissnera jest odpovědná za hladové dítě, které ze zoufalství vezme někde u hokynáře housku. (Výkřiky.) Svede-li měšťácký zpupný synek proletářské dítě, bude trestáno nejen to děvče, ale také jeho matka, protože je neopatrovala, aby se mu to státi nemohlo.

Jak vypadá v praksi toto trestání mladistvých provinilců, mohu vám ilustrovati na konkretním případě. Stal se v Chomutově. Několik dětí školních 9 až 10letých hrálo si u železniční tratě. Jsou to děti rodičů, kteří byli všichni zaměstnáni, děti jsou ponechány ulici, nikdo se o ně nestará. Tyto děti hrály si u železniční tratě a jak jsou ty dráty, kudy se signalisuje z jednoho strážního domku ke druhému, a jsou tam ta kolečka, jak si hrály, jedno kolečko vyšroubovaly. Dovědělo se o tom četnictvo. Kolečko přišlo na své místo, ale byla z toho ohromná aféra. Rodiče těch dětí dostali příkaz, aby se dostavili s dětmi na policejní strážnici. Rodiče přišli a bylo jim tam nařízeno, aby v přítomnosti policistů na policejní strážnici své děti tělesně potrestali. Dva z nich odepřeli a řekli: My jsme svým dětem již pokárání dali, my jich nebijeme, poněvadž jsme toho názoru, že dítě není potřebí bíti, že je možno vychovati je bez bití. A tu inspektor Göttlicher strážníkovi Helmichovi poručil, když rodiče děti nechtěli potrestati, aby to učinil on. Strážník Helmich vzal jedno devítileté dítě za druhým a gumovým obuškem, který má na svou obranu proti zločincům, je střískal (Další věta byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy. - Výkřiky.) Místo abyste se proletářským dětem postarali o řádnou výchovu, o chleba a bydlení, chcete je léčiti nucenou výchovou v káznici, káznice má odstrašiti proletářské děti od boje proti kapitalismu a učiniti z nich stvůry, které by zrazovaly své spolubojovníky. A co je při tom ještě krásné v té předloze, kterou zde máme, je to, že líčení s takovým mladistvým provinilcem bude tajné, veřejnost k němu nebude připuštěna, provinilec nesmí býti přítomen při výslechu svědků a řeči svého obhájce, pouze rozsudek bude pronesen v líčení veřejném, aby působil odstrašujícím dojmem.

Jak to vypadá v těch polepšovnách, do nichž chcete nacpat proletářské děti, o tom máme skvostnou knihu v české literatuře od Fráni Káni, který ztrávil dvě léta v takové polepšovně a líčí poměry, jaké jsou tam, přímo příšerné. Já bych vám ji doporučil, abyste viděli, jak vypadají ti dozorci v polepšovnách, o nichž se ve vládní osnově praví, že jsou k tomu zvlášť vychováni, zvlášť způsobilí atd. Fráňa Kána píše strašlivé obrázky v té své knize o těch dvou letech polepšovny, které tam ztrávil. Já sám z vlastní zkušenosti mám také takový obrázek. Poznal jsem v jedné venkovské obci obecního sirotka. Když dochodil školu do 14 let, domovská jeho obec Nové Strašecí, aby na něho nemusila už platit, smluvila s jedním vesnickým kovářem, že ho dají k němu do učení. Ten vesnický kovář vedle kovárny měl také polnosti, tři děti, neměl ani děvečku ani čeledína, všechno dělal sám a když tam toho 14letého chlapce dostal, ten chlapec se neučil tomu řemeslu, nýbrž dělal mu tam otroka od časného rána pozdě do noci. Chlapec, který mne znal, obrátil se na mne a prosil mne, abych mu opatřil nějaké místo v Praze, kde by se mohl vyučiti nějakému řemeslu. Řekl jsem mu: Obstarej si svolení obce, že to může býti, já se o tebe postarám. Vyjednával jsem s pražským živnostníkem Štolbou z Karlína, instalatérem, který nemá dětí, jestli by ho vzal. Se vší ochotou. Přišel jsem do Nového Strašecí, jednal jsem s farářem, který řídí tam chudinství a ten mně řekl: Pane Nedvěde, vezměte ho, je to proň lepší, když přijde z tohoto prostředí. S jeho svolením jsem ho dal tomu mistrovi, ale za několik dní tam byli policajti pro něj, že prý se tam dostal bez dovolení. A dali ho do útulku Svatého Josefa na Vinohradech. To má hezkou firmu, ale jak to tam vypadá za těmi vraty, prosím, abyste se tam podívali. Chlapec byl celý vyděšený, když se dostal ven, jak se tam s ním zacházelo. Něco strašného! A pak jsem já ještě dostal předvolání a byl jsem obžalován pro únos nezletilého. (Výkřiky.) Takhle to se mnou dopadlo, že jsem se staral o opuštěného sirotka. Pak se všechno vysvětlilo. Bylo mně sděleno, že vyšetřování je zastaveno, ale takovou proceduru musí člověk prodělávat, když sám na místo úřadu stará se tam, kde úřady a instituce nestačí.

Samozřejmě, že s tímto zákonem nesouhlasíme a že podáváme celou řadu pozměňovacích návrhů. Celá ta spravedlnost československá může se rovnati té nynější vládní předloze.

Krásnou ilustrací československé justice byl právě proces sen. Stránského v Mostě, který předevčírem večer byl skončen. Již ta dekorace při procesu byla velmi zajímavá. V 8 hodin ráno vymašírovalo 32 po zuby ozbrojených četníků, obsadilo chodby a vrata krajského soudu v Mostě, pouštělo se pouze na vstupenky, kdo neměl vstupenku, nesměl dovnitř. Jsem přesvědčen, že, když soudili Leciána, takováhle bezpečnostní opatření se nedělala, ani když se soudil kterýkoli z loupežných vrahů, které jsme již v republice měli.

Byla vybrána k tomu účelu zvlášť malá jednací síň, aby tam mnoho dělníků nemohlo přijít a býti svědky toho, jak jejich zástupce bude souzen a odsouzen.

A teď smysl obžaloby. Stránský byl žalován pro § 81, tedy veřejné násilí, a § 87 veřejné násilí, kdy je zvláštní nebezpečí, kteréžto dva paragrafy si jaksi ideálně v trestním zákoně konkurují.

Ale obžaloba se nezmiňovala nijak o tom, že tam padli 4 mrtví, že četníci stříleli, a když během průvodního řízení na tyto věci obhájci naráželi, když o tom mluvili, když kladli svědkům otázky v tom smyslu, tu okamžitě předseda soudu rada Snížek řekl: Pánové, to tady neprojednáváme, tady jednáme jenom o tom, jestli je to pravda, že sen. Stránský šel v čele, jestli je to pravda, že dal heslo "jen skrz", "nur durch" a jestli je to pravda, že se rval s četníkem o pušku. O těch čtyřech mrtvých a o těch politických důsledcích, které zde vyvozoval pan ministr vnitra Slávik, se tam nesmělo v průvodním řízení vůbec mluviti, ač právě zde se mělo jednati naprosto s jiného hlediska, poněvadž z těch četníků žádnému se nic nestalo. Jeden z obhájců Stránského, dr Bill, který přece není komunistou, nýbrž příslušníkem něm. soc. demokratů, správně konstatoval po dotazech na každého jednotlivého četníka, že žádnému nebyl zkřiven ani vlas a že žádnému nebyl utržen ani knoflík, kdežto z demonstrantů 4 byli zabití, 4 těžce a několik lehce raněno. Tedy správně měla obžaloba zníti, že bylo zvláštní nebezpečí pro lid, ale pak by byl musil tento případ jíti před porotu, a to se těm pánům, kteří o tom rozhodovali, nechtělo a proto se dala sedmaosmdesátka s odůvodněním, že bylo zvláštní nebezpečí pro četníky, aby to mohlo jíti před senát a nemohlo to býti projednáváno před porotním soudem.

Ještě něco jiného: obhájce zdůrazňoval z předpisů pro četníky . . . (Výkřiky.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Nedvěd (pokračuje): . . . že jistě, jelikož byli čtyři mrtví a několik raněných, musilo býti s četníky zavedeno nějaké řízení. Takové řízení musí býti zavedeno, když četník někoho zastřelí a podobně, i když to nemá výsledek, ale formální předpis je, že, jakmile četník někoho zastřelí anebo poraní, musí býti disciplinární řízení zavedeno a on musí dokázati, že zbraně použil přesně ve smyslu instrukcí. Přes to, že tento předpis je a nadřízená instance musila s četníky zahájiti disciplinární řízení, byli četníci všichni připuštěni k přísaze a přísahali ve své vlastní věci, kdežto proti těm, kteří nikomu neuškodili, nikomu neublížili a přihlásili se jako svědkové vývodní, okamžitě bylo zahájeno vyšetřování pro spoluúčast, aby byli odstrašeni od vydání svědectví. Zajímavé také bylo, jak četníci vystupovali u soudu. Hned první z nich, vrchní strážmistr Emmer, který velel k palbě, když mu obhájce začal klásti otázky, řekl: Já vám odpovídati nebudu, a také ostatní četníci jeden za druhým obhájcům nechtěli odpovídati. Bylo viděti, že jsou instruováni, že jim bylo shora řečeno: dejte si pozor, ti obhájci jsou mazaní, mohli by vás splésti, raději jim neodpovídejte. A teprve na protest obhájců, když upozornili předsedu, jak je to možné, předseda poučil četníky, že musí obhájcům odpovídati, pokud on sám jim neřekne, že není potřebí odpovídati, kdyby se jednalo o úřední tajemství.

Jeden z nejdůležitějších svědků průvodních, četník Prachenský, který byl první, který vystřelil, nedostavil se k hlavnímu líčení, a když obhájci žádali, aby byl předvolán, poněvadž ho chtěli podrobiti křížovému výslechu, byl omluven nemocí, ale pak se zjistilo, že běhá po duchcovských ulicích. K soudu nešel a nebyl předvolán jen proto, poněvadž by vznikla situace pro obžalobu velmi nepříjemná.

Na jednání předsedy senátu rady Snížka musili si stěžovati i obhájci - dr Bill, který je naším protivníkem i dr Kohner, který je měšťáckým advokátem. Musili si stěžovati do postupu předsedy senátu rady Snížka, který průvodním svědkům dával sugestivní otázky, ačkoliv to odporuje výslovně §u 167 trest. zák.

Vrcholná koruna tomuto krásnému soudnictví byla posazena, když prvního dne večer oznamuje obhájce Stránského dr Kohner: Pane předsedo, právě se dovídám, že svědkové, které vedu jako obhájce, jsou zatýkáni. Svědek Fantl byl zatčen na nádraží v Duchcově, když chtěl jeti k soudu vydat svědectví. Svědek Plzák byl zatčen na chodbě v soudní budově.

Ale co se dále stalo, přesahuje všechny meze. Svědkové, kteří odsvědčili i kteří neodsvědčili, byli v místnosti pro svědky a přijdou tam k nim četníci dovnitř a říkají: Tak vy jste už odsvědčil a Vy jste vypovídal tak a tak. To vás bude mrzet, z toho koukají 4 neděle. A těm, kteří ještě neodsvědčili, říkali: Vezměte si z toho příklad, budete-li takto mluvit, budete všichni zavřeni. (Výkřiky komunistických senátorů.)

Prosím, takhle vypadá vaše spravedlnost v Československu! Svědkové okamžitě přišli k obhájcům, naříkali si, že jsou terorisováni četníky, ale předseda soudu říká: To neleží v mé pravomoci, četníci mně nepodléhají, četníci podléhají ministru vnitra. A jestliže proti nim toto máte, tak podejte na ně stížnost. Ale prosím, za svědkem Suchým z Bíliny, který je organisovaným příslušníkem strany českých socialistů a byl vyslýchán první den líčení jako poslední, druhý den přišel četnický strážmistr Fišer z Bíliny a řekl: Vy jste byl včera u soudu a svědčil jste v tom procese. Vy jste vypovídal tak a tak, to vás bude mrzet. Jak se jmenujete, nacionália a teď budete vypovídat, jak to bylo u toho duchcovského viaduktu. A když svědek na to řekl: vy nemáte právo na to se ptát, řekl mu strážmistr: Budete vidět, co vám z toho bude koukat, budete obžalován a dostanete za to pěkný trest. A ten svědek Suchý přišel předevčírem ráno k soudu a prosil obhájce o ochranu. Byl tam redaktor "Českého Slova", představil jsem mu ho a řekl: Pane redaktore, je to váš člověk, příslušník vaší strany, ať vám poví, co se mu stalo. Ten svědek Suchý, bratr český socialista, obrátil se na žurnalistu "Českého Slova" a ten mu řekl: Já vidím, že je to (Další slovo bylo usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeno z těsnopisecké zprávy.) ale co tím mám, bratře, pomoci? Tak vypadá vaše justice!

Vážení pánové, když to došlo tak daleko, že dr Bill se vzdal obhajoby . . . (Výkřik sen. Mikulíčka.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Volám pana sen. Mikulíčka k pořádku!

Sen. Nedvěd (pokračuje): . . . A dr Bill první den přelíčení . . .

Místopředseda Trčka (zvoní): Mluvte k věci!

Sen. Nedvěd (pokračuje): Já jsem už hotov. - A dr Bill vzdal se demonstrativně obhajoby a prohlásil, že to není žádné soudnictví, že to není žádná justice a že to ještě nikdy . . . (Hluk. -Výkřiky sen. Kindla.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Volám pana sen. Kindla k pořádku!

Sen. Nedvěd (pokračuje): Vážení pánové, teď přijde něco pro vás. Když jsem zde mluvil posledně, ukazoval jsem na to, že to, co usnesl imunitní výbor, je naprosto nepřípustné. Imunitní výbor v tisku 391 a 393 výslovně již sám napřed sen. Stránského odsoudil. (Výkřiky.) Vy jste to zde hájili a odhlasovali. Namítal jsem a říkal jsem: Imunitní výbor má právo projednati žádost o vydání a říci: Vydáváme ho proto, poněvadž - jestliže se toho skutečně dopustil - není to slučitelno s funkcí senátora. Ale imunitní výbor nesmí říkati: Ano, on je vinen, nemůže předbíhati soudu a nemůže ho také odsuzovati.

A víte co se stalo? Státní zástupce dr Tolman těmito dvěma zprávami imunitního výboru mával a říkal: Slavný soude, vždyť jeho vlastní kolegové zákonodárci zde to píší, že sen. Stránský je vinen a když oni to uznali, jistě to také uznáte . . . (Výkřiky.) Vy jste to byli, kteří jste Stránského uznali vinným, vy jste ho poslali do kriminálu, ačkoliv jste ho nevyšetřovali, ani nezkoumali průkazný materiál a nevyslýchali svědky.

A ten Stránský, 53letý člověk, který dodnes byl zachovalý a nebyl nikdy vojákem a nikdy žádného násilí nespáchal, který byl mrzákem, před 6 lety už ze šachty vyhozen pro nemoc, slabý člověk, ten byl uznán vinným, že se vrhl na ozbrojeného četníka a že se s ním rval o pušku, ačkoli každý, kdo ho zná, kdo zná jeho život a jeho názory, musí uznati, že toto všechno je (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)

Já jsem řekl a prohlásil Stránskému už napřed: Budeš odsouzen a musíš býti odsouzen, poněvadž Udržalova vláda potřebuje tvoje odsouzení jako důvod k zákazu 25. února, jako důvod k represáliím proti komunistické straně a revolučnímu proletariátu. Ale nic si z toho nedělej, vyjdeš zase ven a budeš s námi společně bojovati za povalení tohoto (Další slovo bylo usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeno z těsnopisecké zprávy.) systému. (Výborně! - Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dále má slovo pan sen. dr Holitscher. (Výkřiky sen. Mikulíčka. - Místopředseda Trčka zvoní.)

Sen. dr Holitscher (německy): Velevážení pánové! Stává se členům vládní většiny, která je složena z různorodých částí, jak tomu - to lze zajisté otevřeně říci - jest u nás, nezřídka, že pro předlohy, které se jim předkládají k odhlasování, hlasovati mohou jen s jakýmsi vnitřním odporem. Tím potěšitelnějším jest, a s tím větším zadostučiněním to vítáme, poskytuje-li se nám příležitost projeviti souhlas s předlohou, jakou je předloha, kterou se dnes zabýváme. Tato předloha o trestním soudnictví nad mládeží je zřejmým, a velkým pokrokem, který činí naše soudnictví, pokrokem, který provedlo již několik států před námi. Víte přece, že v Rakousku, v Anglii, v Německu, ale také dokonce již v části našeho státu, na Slovensku, existuje trestní soudnictví nad mládeží. Že to zde u nás trvalo tak dlouho, na tom vlastně nikdo nemá viny. Již ve starém Rakousku bylo úmyslem vytvořiti takovýto zákon; nedošlo k němu tehdy pro potíže, ve kterých se staré Rakousko nalézalo již mnoho let před svým pádem, a také zde trvalo to dosti dlouho, a dlužno připsati iniciativě nynějšího ministra spravedlnosti, že se konečně odstraňují veliké nedostatky v tomto oboru. Neboť ve skutečnosti staly se poměry naprosto neudržitelnými. Trestní zákon, kterému se dnes ještě těšíme, jest, jak přece víte, 80 roků starý a jeho kořeny sahají ještě dále nazpět do doby císaře Františka na začátku XIX století.

Tento zákon nevyhovuje tudíž také jinak nižádným způsobem požadavkům, které dlužno klásti na moderní trestní zákon, nejméně však, pokud jde o trestání trestných činů mladistvých osob.

Předloženou osnovu dlužno uvítati z toho důvodu, že se co do pojmu zločinu, trestného činu, přimyká moderním názorům, nepovažuje již zločin za důkaz člověka samo sebou špatného a především se uchyluje od dosavadního názoru, bohužel také v našem trestním zákoně dosud platného, že trest má působiti odstrašujícím způsobem, že do jisté míry vlastní účel a základ trestu je, že trest nyní nemá více býti pomstou, odvetou, kterou společnost je nucena si zjednati na provinilci. Právě u mládeže je naléhavě nutno upustiti od této zastaralé zásady a přizpůsobiti se moderním zásadám, které směřují k tomu, že způsob, jakým se jedná s mladistvými provinilci, nemá býti, nemůže a nesmí býti pomstou, prostředkem odstrašení, nýbrž že v každém smyslu má působiti výchovně. Polepšení mladistvých je hlavní úlohou, trestní soudnictví nad mládeží má za povinnost, aby z mladistvého provinilce podle možnosti udělalo zase užitečného člena lidské společnosti, cíl to, kterého samozřejmě ve všech případech nedosáhne a nemůže dosáhnouti, který však nikdy nesmí pustiti se zřetele, i musíme přiznati, že se zákon snaží, aby se těmto snahám podle možnosti přiblížil.

Vážení pánové! Nesmíme od trestního zákona pro mladistvé anebo pro dospělé osoby očekávati zvláštní účinky co do zmenšení počtu trestných činů. Pan zpravodaj uvedl nám několik číslic, které nám přece byly známy, aby dovodil, jakou měrou zločinnost mladistvých v posledních desetiletích vzrostla, že mladistvé osoby jsou stále vzrůstajícím procentem zúčastněny na zločinnosti. Vítáme tuto osnovu zákona, ale neslibujeme si a nesmíme si od ní slibovati, že podstatnou měrou zmenší zločinnost mládeže. Nechci, jak to učinil zde řečník přede mnou, použíti této příležitosti, abych pronesl propagační a agitační řeč. To odmítám. Přesto je bezpodmínečně potřebí poukázati při této příležitosti k tomu, že vzrůst zločinnosti připsati dlužno panujícímu hospodářskému řádu, nynějším sociálním a hospodářským poměrům, zjevům, které se měrou stále vzrůstající uplatňují, že dnešní hospodářský řád stále méně a méně je s to, aby ovládl hospodářské problémy, že se tím stále větší část obyvatelstva stlačuje pod úroveň životní míry, jíž je potřebí, aby člověku zachována byla mravnost, které potřebuje, aby se nestal trestným. Dokud se tudíž společnosti nepodaří nalézti nové cesty, na kterých by bylo lze ovládnouti hospodářství, na kterých by bylo lze změniti strašlivé poměry, které dnes panují nejen zde u nás, nejen v celé Evropě, nýbrž na celém světě, dokud nebude možno jednotlivému člověku zaručiti bezpečnost života, dokud nebude možno, na místě upadající rodiny, která po tisíciletí byla základem lidské společnosti, a která spletitosti nynějších sociálních poměrů nemůže více čeliti, postaviti něco jiného, dokud panovati budou nynější vyživovací, bytové a hospodářské poměry, dokud ani otec ani matka nemohou se starati o dítě, poněvadž musí jíti za výdělkem, dokud však také nebudeme míti veřejná zařízení, abychom dětem poskytli to, co společnost dnes na nich zanedbává, dotud budeme musit počítati s tím, že nemůžeme zdolati zločinnost mládeže.

To však nemění ničeho na skutečnosti, že tato předloha vychází vstříc naléhavé potřebě. Dosud se s mladistvými osobami od 14. roku věku počínaje před soudy, alespoň podle paragrafu, jednalo jako s dospělými. Je štěstím, že bylo a jest ještě mnoho rozumných soudců - bohužel, jsou také výjimky - kteří mají pochopení a s mladistvými pokud možno

jednají laskavě. Ale co je to všechno platné, když výkon trestu naprosto neposkytuje možnosti odvrátiti všechna ta nebezpečí, se kterými je spojeno odsouzení mladistvého do žaláře. Zde přirozeně spočívá jádro celé věci. Způsob, jakým dosud trestáni byli mladiství provinilci, nejen nedovedl je odstrašiti anebo polepšiti, nýbrž byl přímo školou zločinu. Přicházeli do styku s dospělými zločinci, byli zavíráni do našich trestnic, byli-li uznáni vinnými trestným činem, jenž je posuzován jako zločin, a tam přirozeně byli přímo zkaženi. Že se tomu konečně činí přítrž, je největším pokrokem, který zaznamenáváme, a od kterého si přirozeně můžeme slibovati také dobré účinky.

Zákonu samému lze již vytýkati málo. Osnova, jak byla předložena poslanecké sněmovně, byla v mnohých věcech nedokonalá a vadná, mohu to otevřeně říci, neboť ministr spravedlnosti to sám doznal a prohlásil, že je srozumem s dalekosáhlými zlepšeními, jež navržena byla ve výboru poslanecké sněmovny; předloha vyšla z poslanecké sněmovny ve velice zlepšené formě. Jestliže si dovoluji poukázati na některé nedostatky, které po mém názoru jsou ještě v zákoně, pak chtěl bych především říci, že právě nejsem právníkem, nýbrž lékařem, a že se tudíž na mnohé věci dívám s jiného stanoviska. Chtěl bych poznamenati, že se mi nezdá býti úplně správným, přihlížíme-li k našim poměrům a k našemu obyvatelstvu, stanovení hranice stáří pro mladistvé osoby od 14 do 18 let. Byl bych velmi rád viděl, kdyby hranice nedospělosti, t. j. dětského věku, kde vůbec není žádného stíhání, kde, dojde-li k trestnému činu, tento čin se trestá mimosoudně, zvýšena byla na 15. nebo ještě raději na 16. rok, a kdyby nejvyšší hranice pro mladistvé zvýšena byla na 19., anebo ještě lépe na 20. rok. Stojíme dnes před tím, že hranice školní povinnosti bude patrně za nedlouho zvýšena. Tato otázka, jak vám je přece známo, stala se nyní následkem krise akutní. Myslilo se, když se jeden ročník ubere, když patnáctiletí budou ještě choditi do školy, že se trhu práce uleví. Ale nehledě k tomu, uznává se, že čtrnáctiletí ještě daleko nejsou vyspělí, že je bezprávím vydávati je existenčnímu boji, a že by tudíž bylo s výhodou, kdybychom děti nechali choditi do školy ještě alespoň do 15. roku. Musíme také přiznati, že převážná většina našich dětí mezi 14. a 15. rokem a také v 16. roce skutečně neznají dosahu toho, co podnikají, co činí, čeho opomíjejí, a že proto nelze je ještě považovati za zodpovědné za své činy. Je zajímavé, že pan zpravodaj v poslanecké sněmovně, dr Winter, ve svém konečném referátu, když se také v poslanecké sněmovně jednalo o téže otázce, mínil, že věc má něco do sebe, že však dnes ještě nejsme tak daleko, poněvadž také v jiných státech je dosud stanoven 14. rok věku jako hranice. Mezitím se však něco změnilo potud, že ve výboru říšské rady pro reformu trestního práva v Berlíně byl dne 27. ledna přijat návrh, který zvyšuje trestní hranici stáří z dosavadních 14 let na 16 let. Pan posl. Winter mínil, když se poměry vyvinou v tomto smyslu, to jest bude-li v dozírné době školou povinné stáří zvýšeno na 15 let, že přece potom novelisací zákona bude snadno možno této potřebě vyhověti. Poukázal však také k tomu, že se vlastně dosud ještě nikde nepřistoupilo k otázce zvýšení stáří školou povinného. A tu je zase zajímavo, že zrovna v posledních dnech anglický ministr vyučování Trevellyan, člen Labour-Party, vzdal se svého místa jako ministr spravedlnosti, a že rozhodujícím motivem bylo, že nebylo vyhověno jeho návrhu na zvýšení školou povinného stáří na 15 let - nikoli v parlamentě, ale ministerstvo se nepřidalo k jeho návrhu. Vidíte tedy, že již nejsme tak vzdáleni toho, že v dozírné době již zde a onde vznikne tento průlom.

Měl bych také námitku proti složení senátů mládeže. Senáty mládeže mají se skládati ze dvou soudců mládeže a jednoho laika. Také zde je laický živel odstrčen - je to tendence, kterou dnes bohužel pozorujeme v kruzích právnických znalců. Existuje dnes hnutí proti porotním soudům, kmeti jsou stále dále zatlačováni a také zde vidíme, že se tento soud má skládati ze tří soudců, z nichž mají býti 2 soudcové z povolání, a jeden laik. V Německu je složení senátů mládeže jiné. Tam jsou také 2 soudcové z povolání, k tomu však přistupují 3 kmeti, takže senát mládeže se skládá z 5 osob; mně bylo by takovéto složení, právě kde běží o mladistvé, lépe vyhovovalo, především proto, poněvadž považuji za správné a vhodné, kdyby v těchto senátech mládeže, obzvláště jde-li o ženské trestance, o dívky, zasedaly také ženy. Jestliže však tam zasedá jen 1 laik, bude těžko dosáhnouti toho, aby tímto laikem byla žena. To jsou malé nedostatky, které jsem chtěl vytknouti.