To byla první rána do čilého stavebního ruchu a do zaměstnanosti. Je přirozeno, že za těchto okolností musila jak u soukromých podnikatelů, tak i u hypotékárních ústavů nastati opět nedůvěra a zdrženlivost.

Krisi dovršili nájemníci. Majíce výběr v nových bytech, ale hlavně zbaveni obavy, že nastane likvidace ochrany bytové, ba posilnění v naději na udržení její do nekonečna, nenajímali nové byty a odkládali zajistiti si byty nové, jsouce jisti nejen dalším setrváním ve starém bytě, ale i starou levnou činží.

Nastal nadbytek nových bytů, ale ty byty by se byly obsadily, kdyby byla tehdy ochrana nájemníků zrušena. V r. 1929 se pouze dostavovaly v r. 1928 započaté stavby a nových staveb skoro nebylo.

Je tedy nutno příčiny stagnace stavební a této nezaměstnanosti správně poznati a vyvoditi z toho, čeho třeba, aby stavební ruch se zase povznesl aspoň k rozsahu pro náš hospodářský život absolutně nutnému a aby se tím odstraňovala nezaměstnanost. Je mnohem snazší povzbuditi soukromý stavební ruch, nežli začíti stavby veřejné.

Má-li se stavěti, je potřebí peněz. Při stavbách veřejných nebo družstevních je potřebí 100%ního nebo 90%ního stavebního nákladu a tím se prostředky hypotekárních ústavů vyčerpávají. Soukromý stavebník postaví dvakrát tolik budov než tak oblíbená družstva a obce, protože 50% dá do toho ze svého. Bohužel, tvoří se a budou se tvořiti různé společnosti a sdružení, které se usazují přímo v ústavech u pramene hypoték, spotřebují pro sebe všechno, aniž by samy přiměřeně něco do stavby přinesly. Sociální pojišťovna prý zásadně odmítá hypotéky soukromníkům poskytovati a poskytuje je jen družstvům a obcím, třeba soukromníkům může na stejný objekt půjčiti jenom polovinu, kdežto družstvu plný náklad. To jest umělý a nezdravý chod stavebního ruchu.

U staveb soukromých nežádá se na státu žádných finančních obětí, vyjímaje osvobození od daní, kteréžto daně by stát stejně nedostal, nebude-li se stavěti. Žádá se dále, aby soukromému stavebnímu ruchu a tím zaměstnanosti nebylo překáženo nevhodnou, škodlivou politikou bytovou, jako je udržování ochrany nájemníků.

Slyšeli jsme při prodlužování zákona o ochraně nájemníků, že je nutno ochranu definitivně skončiti, že je potřebí vypracovati vhodný plán, ale že na to není času a že tudíž nutno prozatím tvořiti další provisoria. Má-li někdo pracovati a nemá-li do práce chuti, najde plno výmluv, proč dělati nemůže. Není chuti ku vypracování zákona s definitivním skončením ochrany nájemníků a proto také slyšíme z různých stran o nevhodnosti nynější doby pro takové řešení.

Co však řekl poradní sbor pro otázky hospodářské již v r. 1925? Nízké činže ve starých domech způsobují, že není dostatečně silné a solventní poptávky po bytech v novostavbách. Ta bude, až činže ve starých domech dostoupí výše činže v domech nově vystavěných. Za tím účelem musí omezení, týkající se zvyšování činží ve starých domech, skutečně býti odstraněna. Ochrana nájemníků znesnadňuje opatřování kapitálů potřebných pro novostavby a omezuje realitní trh.

Uplynulé roky až na r. 1930 znamenaly konjunkturu nebývalou. Dnes není ovšem to, co bývalo, avšak to má býti důvodem k tomu, aby likvidace vázaného bytového hospodářství byla odkládána tak dlouho, až by se zase nová vhodná doba promeškala? Podle hospodářských zákonů následuje po krisi nová hospodářská konjunktura. Je tedy nutno činiti v době krise opatření pro dobu konjunktury.

Namítá se nevhodnost nebo nemožnost nynější doby k řešení bytového problému a tíživost nutného zvýšení nynějších činží.

Nejlepší jasno v tomto směru poskytují nám státní statistiky o domácích účtech v rodinách. Je to tím správnější, že i z kruhů vládních se tvrdí, že nelze jen tak zrušiti ochranu nájemníků, dokud se prováděnou statistikou neprokáže, že zvýšení činží neohrozí nájemníky v jiných nezbytných potřebách. Normální část příjmů na činži podle normálních časů před válkou činila 20 až 25%. R. 1924 u sledovaných rodin dělnických činil průměrný příjem pro jednu rodinu 18.900 Kč. Nájemné činilo 2.83% příjmů. Mzda jednoho týdne stačila na zaplacení celoroční činže. Vytápění bytu 4.29%, čili o polovinu více nežli nájem. Bydlení je přece potřebou nepostradatelnou, a na ni věnováno jen 2.83% příjmu.

Jsou tu však také potřeby postrádatelné, aspoň na tu dobu, nežli by příjmové potřeby nájemníků se zlepšily. U dělnických rodin bylo spotřebováno - není to žádná špička proti tomu nebo onomu stavu, zde jest úřední statistika - na vzdělání, noviny, knihy 2.26%, na organisaci a spolkové příspěvky 1.18%, na zábavy, výlety a útratu v hostincích 1.64%, na dary a sbírky 0.31%, na kuřivo 1.01%, na různá vydání, vesměs postrádatelná 1.99%, tedy na zbytné, postrádatelné potřeby bylo vydáno ze 100 Kč příjmu 8.39 Kč. To znamená třikrát tolik jako na činži. Ve stejné době sledovaných 8 rodin úřednických s ročním příjmem 28.800 Kč mělo tato vydání: nájemné činilo 2.74% příjmu, ostatní postrádatelné potřeby 14.58%, čili skoro 5krát tolik jako činže. Pouhá položka kuřiva činila 1.66%, čili více než polovinu částky, věnované na činži. Sečtou-li se položky na zábavy 1.77% s položkou na kouření, dají dohromady 3.43%, čili více než 1¹/₂krát tolik jako procento činže.

R. 1923 byly poměry dokonce tak abnormální, že 18 rodin za rok vydalo na nájem 4.551 Kč, ale prokouřilo za tutéž dobu 5.999 Kč, čili utratilo se na pouhé kouření o ¹/₃ více, než se platilo na činže.

R. 1928, tedy skoro 5 let později, to vypadalo takto. (Výkřiky sen. Petříka.) To je statistika státní, v příjmu 79 sledovaných dělnických rodin není téměř rozdílu. Činí na jednu rodinu 18.800 Kč. Nájemné činilo 3.91% celkového příjmu. V tomto nájemném jsou již u 13 rodin byty v nových domech, t. j. asi 15% uvažovaného počtu. Nájemné ze starých bytů bylo 3.5%, čili jen 0.7% více, nežli r. 1924. To je celé stoupnutí nájmu za 5 roků. Vytápění bytů činilo 4.2%, tedy opět více, než činže, postrádatelné potřeby 8.97%, čili 2.3kráte tolik, jako činže. Potřeba na kouření činila 1.46% a přičteme-li zábavy a výlety 2.03% a dary a sbírky 0.69%, dostaneme celkem 4.18%, t. j. o 0.27% více, než bylo vydáno na činži r. 1928.

V r. 1928 sledovaná statistika poměrů u 28 zřízeneckých rodin s ročním příjmem 19.800 Kč praví nám toto: Nájemné 5.56%; nové byty byly při tom zúčastněny as 22%, nájemné ze starých bytů 2.5%, ale postrádatelné potřeby 8.5%.

V r. 1928 sledováno 122 rodin úřednických. Průměrný příjem 27.500 Kč. Nájemné 6.10%, nových nájmů 45, tedy 37.5 %, jiných nových bytů 18, starých pouze 59, t. j. jen 49% celkového počtu bytů.

Je zajímavo pozorovati, že již 51% těchto sledovaných úředníků bydlí v nových domech a neméně zajímavo by bylo věděti, kdo jim na činži v nových domech připlácí, když se stále tvrdí, že gážisté nemohou vyšší činži platiti a zde pojednou již 51% gážistů platí nové činže a zbývá jim ještě na potřeby postrádatelné, kterých jim ostatně ze srdce přeji.

Postrádatelné potřeby činí u této kategorie 13.55%, čili 2.2krát tolik jako činže, třebas tato činže je poměrně vysoká oproti r. 1924. Samo vydání za kouření 1%, zábavy 2.89%, dary 1.17%. a spolkové příspěvky 0.30%, celkem 5.36%, činí skoro tolik jako činže. Třebas tedy je tu již poměrně značná část nové činže, nebyly tyto potřeby podstatně omezeny.

Z těchto vyšetřovaných rodin úřednických a pomocného personálu bylo v Praze 75% a mělo příjem pro jednu rodinu 27.000 Kč. Nájem u nich činil 6.66% příjmu, postrádatelná vydání činila 13.81%, tedy opět dvakrát tolik jako činže.

Z uvedené statistiky možno dovozovati, že nutné zvyšování činže ve starých domech nemůže nájemníky vážně a v nutných potřebách ohroziti, že je tudíž proveditelné.

Statistika úřednické kategorie je také zajímavá tím, že možno s dosti možnou pravděpodobností určiti z ní konečný efekt vydání na činži, až budou všichni tito úředníci bydleti v nových domech.

Celkové nájemné činí u nich 6.1% příjmu, z toho nájemné ze starých bytů 1.8% příjmu, zbývá na nájemné v nových bytech 4.3% příjmu a je těchto nových bytů 51%, jedna polovina bytů - 51% - vyžaduje tedy 4.3% příjmu, druhá - 49% - ve starých domech 1.8% příjmu.

Zvýší-li se nájemné této poloviny bydlících ve starých domech tak, aby se vyrovnalo nájemnému bydlících v nových domech, bylo by třeba zvýšiti je pouze o 2.5% příjmu. Sečteno dá 8.6% příjmu, jež by tato kategorie byla nucena věnovati ze svého příjmu na činži, kdyby všichni přestěhovali se do nových domů, čili kdyby okamžitě byla zrušena ochrana nájemníků. Tedy při jedné stovce příjmů toliko 2.50 Kč.

To jsou statistická data u skupiny, která prý naprosto není s to vyšší činži platiti. Vidno, že nemusí nová činže pohlcovati podstatnou část příjmu.

Hlavní položkou vydání u všech skupin jest vydání na potraviny a nápoje. U skupiny úřednické činí 37% příjmů, u zřízenecké 46% příjmů, u dělnické 55% příjmů. Žádati šetření u tohoto vydání je vyloučeno a nebylo by zajisté na místě, ale nutno si povšimnouti indexu potravin.

Průměrný index zemědělských plodin ve velkém byl v září 1903 již 656, u textilií 628.5. Nejdůležitější potravina nemajetnějších vrstev, brambory, měly index 389. Celkové indexy vykazovaly číslo 807 proti 952 r. 1927 a 997 v r. 1924.

Průměrný index mzdový byl 985, tedy vysoko nad indexy potřeb.

Doba poklesu cen veškerých potřeb a zejména, jak se ukazuje, potřeb nezbytných, je vždy vhodná pro likvidaci ochrany bytové, ovšem jen soukromým stavebním ruchem, jak jsem dovodil.

Proč mají býti na př. nadále chráněny byty velké, když je zřejmo, že chráněním nízké činže i lidí majetných - a za tyto nutno považovati jistě nájemníky velikých bytů - poskytuje se těmto veliký dar, veliká chudinská podpora bezdůvodně a mají ji beze všech žádostí a beze všech intervencí v úřadech?

Co musí vše dělník prokázati, než dostane podporu v nezaměstnanosti? Sám si musí ze mzdy na ni spořiti. A zde tak velké dary jsou samozřejmé a mají potrvati snad do nedohledna.

Ovšem u podpor v nezaměstnanosti ukázalo se, že věc sebe důležitější může se také zvrtnout. Takové případy se neustále množí. Na př. na Vinohradech běželo o shrabování blátivého sněhu a přihlásilo se sedm osob. Včera jsme četli v novinách, že Bratislava nemohla sehnat nezaměstnané na odklizování sněhu. Stal se též případ u krajského soudu v Chrudimi, kde se měla nějaká místnost přestěhovati a jak jsem informován, tamější president soudu se obrátil na zprostředkovatelnu a nabídl určitou mzdu za práci spojenou s přestěhováním těch skříní atd. Bylo to, tuším, 15 Kč na půl dne, ale nedostal na tu práci žádného nezaměstnaného, takže stěhování musili provésti trestanci. Tak to tedy vypadá. Půjde-li to takhle dále, pak se z podpory v nezaměstnanosti stane, nezakročí-li se včas a rigorosně, podpora v lenosti, jak se to vtipně nazvalo. A toho si nemůžeme nikdo v naší republice přáti.

Již v r. 1925 pravil prof. Mildschuh ve svých přednáškách o bytové otázce, že uvolnění činží je nutnou podmínkou, aby se vyvinul trvalý stavební ruch. Tím by se nejvydatněji čelilo nynější nezaměstnanosti. Ale to je tak: Když majitel domu chce větší činži, je to vždycky nemorální, je to sobectví, je to vydřidušství - nechce-li totiž nájemník více platit, třebas ten nájemník na jiné zbytné věci utrácí více než na činži. Ale utrácení peněz nájemníkem je, jak se zdá, vždy u nás morální.

Zdravá finanční situace státu je valně závislá na zdravém hospodářském stavu především ovšem zemědělství a pak živností a průmyslu. Bude-li se u nás nadále z důvodů skutečně nicotných odkládati řešení bytového problému, pocítí důsledky této krise každý. Soukromý stavební ruch jest jedním z bezpečných léků proti celkové krisi výrobní a proti nezaměstnanosti, neboť jinak naše kapitály utíkají nám do ciziny.

Amerika poválečnou hospodářskou krisi léčila soukromým stavebním ruchem a dosáhla úspěchů.

Jednou z nejnicotnějších námitek proti zrušení vázaného hospodářství bytového je, že prý po zrušení ochrany nájemníků nastane bytová katastrofa. Rozumní lidé již dávno jsou přesvědčeni o tom, že by se nestalo nic; vždyť veliké procento nájemníků již je v nových domech a mezi chráněnými nájemníky je mnoho těch, kteří by mohli platit nové činže. Jen je potřebí zrušením ochrany nájemníků vyhnati boháče z laciných starých bytů, které by se uvolnily pro lidi sociálně slabší a hromadná nabídka takto uprázdněných bytů od těch boháčů by nedopustila, aby činže ve starých domech vzrostly tak, že by to bylo nepřípustné.

Podle pražské statistiky bylo ve Velké Praze dne 1. ledna 1930 221.058 bytů a 806.100 obyvatel. Nových bytů přibylo v Praze 55%, obyvatelstva sotva 20%. Jak může tedy nastati nouze bytová po zrušení ochrany nájemníků?

Rozumných důvodů proti zrušení ochrany nájemníků není, ale zato uváděna je námitka nejnovější, že "nyní" vůbec nelze hnouti touto otázkou. Tak to, bohužel, hlásá jedna z největších politických stran, aniž by své zamítavé stanovisko vysvětlila.

A také jako překážka uvádí se nynější krise hospodářská a nezaměstnanost. Avšak bylo již uvedeno, že hospodářskou krisi a nezaměstnanost lze podstatně odstraniti soukromým stavebním ruchem, na který stát nemusí sháněti a dlužiti si peníze, neboť soukromý stavební ruch se financuje ze tří čtvrtin sám.

Je pravda, že nezaměstnaností je nejvíce postižen průmysl textilní, kovoprůmysl, sklářství a stavební živnosti, ale stagnace stavebního ruchu se očekávala, tedy i nezaměstnanost v něm. Ale nejen, že se nechtělo pomoci stavebnímu ruchu nutným zrušením ochrany nájemníků, nýbrž nezodpovědně a zaviněně vyvolanou nezaměstnaností operuje se proti zrušení ochrany nájemníků a přímo se zavilostí se trvá na vědomě nesprávném a zkrachovaném názoru s houževnatostí lepší věci hodnou, jen když se tím shání neinformované, ano přímo falešně informované voličstvo. Nezaměstnanost není překážkou zrušení ochrany nájemníků, nýbrž je to zase nové, a to demagogické heslo na chytání voličů. (Odpor.)

U našeho dělnictva nepřichází ochrana nájemníků vůbec v úvahu a dělnictvo odhlasuje hned třebas desateronásobné zvýšení činží, bude-li míti práci a tedy i mzdu.

Konečně zákon o ochraně nájemníků není přece jen pro osoby nezaměstnané; platí a chrání všecky nájemníky, ačkoli nájemníci velkých bytů nevědí nic o nezaměstnanosti, nemají žádné krise a tedy nepotřebují žádných ohledů. Všechny námitky proti zrušení ochrany padly dávno samy sebou a přece se nic nestalo.

Proto, slavný senáte, my, majitelé domů a domků, voláme: Zrušte v zájmu státu, v zájmu klidu a pořádku a v zájmu spokojenosti lidu vázané bytové hospodářství! - A jaká ozvěna se nám ozývá? Sociální právo nájemní, tato loupež na disposičním právu našem. Jen tak vlastenecky dále pokračujte, pánové! Moskva může z vás míti radost, ale vlast československá nikdy! (Potlesk. - Sen. Dundr: To je krásná fráze!) Ale přiléhavá. (Sen. Dundr: Ne, přiléhá falešně! - Potlesk a odpor.)

Předseda (zvoní): Rozprava je skončena.

Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

Ve smyslu §u 65 jedn. řádu je nám tuto rozpravu zakončiti hlasováním, schvaluje-li senát prohlášení pana předsedy vlády čili nic.

Senát se však může usnésti, že hlasování odkládá.

Návrh na odklad hlasování mně podán nebyl a budeme tedy hlasovati, zdali senát schvaluje uvedené prohlášení čili nic.

Kdo schvaluje prohlášení pana předsedy vlády, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Uvedené prohlášení se schvaluje.

Na pořadu jednání je:

Zpravodaji jsou: za výbor technicko-dopravní za omluveného sen. Pavelku, sen. inž. Havlín, za výbor rozpočtový sen. dr Rozkošný.

Uděluji slovo zpravodaji za výbor technicko-dopravní, panu sen. inž. Havlínovi.

Zpravodaj sen. inž. Havlín: Slavný senáte! Zákon o úpravě některých právních a finančních poměrů soukromých místních drah ve státním provozu objevil se naprostou nutností, poněvadž má přinésti jednak zákonný podklad pro skončení konsolidace právních poměrů soukromých místních drah ve státním provozu, jednak také jednotnou zákonnou základnu pro úpravu poměrů finančních, hlavně pokud se týče poskytování finančních výhod. Dále má provésti unifikaci předpisů v tomto směru pro celou Československou republiku a konečně má utvořiti zákonný podklad pro ty akce, které byly již provedeny v době minulé. Tímto zákonem odstraňují se některé nesrovnalosti, jak na ně poukáži. Díváme-li se na některé místní dráhy soukromé, vidíme, že to jsou dvě kategorie, dráhy garantované a dráhy, které garancie nemají. Zákonem č. 156 z r. 1925 bylo celkem postátněno 48 drah garantovaných státem a zemí českou a kromě toho zbylo 56 soukromých místních drah, které garantovány nebyly. Právní a finanční poměry těchto soukromých drah těch dvou kategorií liší se od sebe velmi zásadně. Garantované místní dráhy měly provozní smlouvy sjednané na zásadě úhrady skutečných provozních výdajů za vedení provozu. Tyto smlouvy odpovídaly směrnicím naší doby.

Pokud se týče sídla společnosti místních drah, většina z nich měla sídlo v Čechách; bylo to 32 drah, které byly garantovány zemí českou, 16 státem garantovaných drah nemělo své sídlo v Čechách, nýbrž ve Vídni, ale tyto byly nostrifikovány.

I po finanční stránce měly garantované dráhy převzatou garancií státní nebo zemskou zajištěno, že mohly plánovitě umořovati a zúročiti svůj prioritní kapitál, po případě úhradu správních výloh. Jinak tomu bylo u ostatních místních drah, které byly ve státním provozu a které po převratu převzaly naše čsl. dráhy rovněž do svého provozu.

Z těchto drah měly pouze některé společnosti své sídlo již před převratem na území naší republiky a v důsledku toho se naším státním osamostatněním staly společnostmi tuzemskými. To byla na př. dráha Planá-Tachov, Opava-Hradec, Votice-Sedlčany, avšak značná většina těch soukromých společností měla své sídlo buď ve Vídni nebo v Budapešti. Tím se stalo, že provozní smlouvy nebyly jednotného typu jako u drah garantovaných. Některé provozní smlouvy těchto místních drah totiž stanovily, že koncesionáři jsou povinni hraditi státní železniční správě skutečné provozní výdaje, účtované podle jednotlivých služebních odvětví. Většinou však byly místní dráhy povinny platiti za vedení provozu tak zv. paušál z dosažených provozních zisků v tom kterém roce. Tento paušál byl zaveden především pro zjednodušení účtování a výše jeho byla namnoze pohyblivá, ale měla vystihnouti jistý obnos, který skutečně za vedení provozu se jevil potřebným. Opatření to bylo účelným v době normálních hospodářských poměrů, ale za války, kdy se poměry velmi citelně změnily, kdy stouply ceny materiálu, práce a pod., kdy stouply i různé jiné provozovací výlohy místních drah, nemohl tento paušál stačiti a proto bylo potřebí sáhnouti k určitým jiným opatřením. Nejprve se řešila věc zvyšováním tarifů, ale i zvýšení tarifů došlo určité meze, přes kterou se nemohlo jíti z důvodů všeobecně hospodářských, panujících ve státě.

Na Slovensku byly poměry jiné. Tam místní dráhy slovenské měly sídlo svých společností většinou v Budapešti a za vedení provozu platily paušál, který byl normován většinou 50% na základě normální smlouvy, uzavřené r. 1884. I tam se opakoval tentýž zjev jako v býv. korunních zemích, že totiž bylo nutno z důvodů válečných i poválečných hraditi zvětšené výlohy tím způsobem, že se zaváděl nový klíč, a to podle výkonnosti místní dráhy oproti úsekům drah státních. Některé společnosti s tím nesouhlasily a nesouhlasí ani dodnes. Tyto desolátní poměry vedou k tomu, že je potřebí všeobecné právní úpravy poměrů všech místních drah. Je možno to řešiti jedině tak, aby se to dalo na podkladě úhrady skutečných provozních výdajů, účtovaných fakticky podle jednotlivých služebních odvětví, jak je tomu ve většině jiných států.

Tomu se hledělo čeliti vládním nařízením č. 546/20, avšak toto vládní nařízení narazilo na jisté potíže, poněvadž ono praví, že se tak může díti jen na podkladě uznané smlouvy provozní, sjednané před počátkem účinnosti tohoto vládního nařízení, a tato podmínka namnoze znemožňovala provésti úpravu právních poměrů z vedení provozu u drah, které měly své sídlo v cizině. Jejich staré provozní smlouvy nejsou a nemohou býti závazné pro československé státní dráhy, ježto byly sjednány buďto s bývalou správou rakouskou, případně uherskou a po případě se společnostmi, které se po státním převratu octly na půdě cizí a nejsou tudíž příslušníky československými, nýbrž rakouskými, po případě maďarskými. Proto nebyly tyto smlouvy československými státními drahami uznány za právoplatné.

Většina takovýchto společností uznala sice oprávněné stanovisko československé státní železniční správy a přistoupila na hrazení nákladů podle skutečných výdajů s platností od 1. ledna 1921, a takové dráhy, které provedly tuto akci, byly nostrifikovány.

Výjimku činí pouze několik drah, které jsou uvedeny v příloze k předloze zákona. Některé z drah tam uvedených mohu prozraditi, ovšem nejsou tam správně počítány, poněvadž v posledních dnech ministerstvo železnic provedlo nostrifikaci některých.

Jsou však jiné dráhy, které mají odmítavé stanovisko do dneška, na př. místní dráha Štramberk-Veřovice, pak zde máme ještě dále místní dráhy, které patří cizímu kapitálu, švýcarskému. To jsou místní dráhy: Piešťany-Vrbová, Šala nad Váhom-Neděd, Nitra-Zbehy-Radošinná a Trebišov-Vranov. Tento cizí kapitál se vymlouvá, že starými provozními smlouvami vlastně získal určitou státní garancii, ale i u těchto drah doufám, že se dojde k dohodě.

Důsledné provedení zásady úhrady skutečných provozních nákladů znamenalo ovšem pro všechny místní dráhy značné hospodářské zatížení, takže ony namnoze by nemohly dostáti svým závazkům vůči prioritním obligatářům, prioritním akcionářům a po případě vůči peněžním ústavům, které jim poskytují hypoteční výpůjčky.

Z toho důvodu státní správa u místních drah v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, opírajíc se o ustanovení zákona č. 149/10, který pojednává o drahách nižšího řádu, poskytlo těmto místním drahám určité výhody poshověním s úhradou provozních schodků a poskytováním záloh na hotovosti na honorování jejich přednostního kapitálu a na úhradu jejich správních výdajů. Tyto položky poshověné činí zúročitelnou pohledávku státní správy, která se má umořovati z docílených eventuelních zisků místních drah, ale ony tvoří také zároveň část jejich jmění pro případ, že by byly státem vykoupeny.

Na Slovensku neexistovalo něco takového, tam nebylo pro to zákonité základny a proto se uzavřela určitá dohoda, protokolovaná 5. července 1922, aby se mohla poskytovati záloha i těm drahám, které toho nevyhnutelně potřebovaly.

Státní železniční správa poskytla tedy i slovenským drahám místním poshovění úhrady provozních schodků a zajistila jim zálohy na úhradu a potřebu honorování prioritního kapitálu, a na placení správních výdajů za podmínek, jako se to stalo u místních drah v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ovšem s tou výhradou, že všecky tyto věci nabývají platnosti, bude-li pro ně získán zákonitý souhlas.

Z toho, co jsem přednesl, jest jasno, že bylo potřebí zde nového zákona, který by tyto poměry řešil úplně jednotně. Zmíněné dráhy, které nejsou nostrifikovány, odpíraly namnoze přijmouti tyto závazky a dovolávaly se, abychom uznali jejich závazky, převzaté ze staré monarchie. Československá republika však není žádný právní nástupce bývalého císařství rakousko-uherského a v důsledku toho nemá povinnost tyto závazky přejímati, jak je to stanoveno také v mírových smlouvách saint-germainské a trianonské. Pro nás platí jenom ty závazky oproti zahraničí, které do mírových smluv skutečně pojaty jsou, a žádné jiné.

Proto, slavný senáte, snaží se nyní navrhovaný zákon, aby i v této věci zavládl dokonalý pořádek a navrhuje tudíž v §u 1 předložený návrh zákona, aby se sjednaly vzájemné smlouvy o náhradě nákladů provozních, aby se smlouvy tyto vyhotovily oboustranně a jenom v tom případě, kdyby strana druhá odpírala uzavříti takovéto dohody, aby mělo ministerstvo železnic právo po vypršení 3 let jednostranným aktem prostě tuto věc provésti.

Pokud se týče zásady úhrady skutečných provozních výdajů, i tady má býti uplatněna s platností od 1. ledna 1921, jak se tomu stalo u místních drah v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

§ 2 řeší úpravu finančních poměrů těchto místních drah. Vychází při tom ze zásad, které byly původně vytčeny v zákoně čís. 149 z r. 1910, ale rozšiřuje v zákoně obsaženou novou věc, že mohou býti těchto výhod účastny i dráhy místní, které jsou po případě trvale pasivní. Naproti tomu dal jisté omezení, že tyto zálohy mohou se poskytovati pouze na honorování kapitálu investičního. Tohoto omezení dříve nebylo. Podmínky pro poskytování těchto finančních výhod zůstávají beze změny zrovna tak, jako jsem předem vylíčil, ale výslovně se stanoví, že pro pohledávku státní správy takto povstalou zůstávají při zestátnění příslušné místní dráhy nedotčeny kromě nároků hypotekárních věřitelů i také ještě nároky prioritních akcionářů, pokud a v jakém rozsahu byly zajištěny zálohami na honorování prioritních akcií. (Sen. Mikulíček: Ale majitelé kmenových akcií ztratí všechno!) Ano, poněvadž, kdyby měli nahraditi státu, co má za nimi, musili by na to mnoho dopláceti.

Pokud se týče otázky úhradové, o tom jedná § 3 a § 5, a bude jistě podána zpráva panem zpravodajem výboru rozpočtového.

§ 6 stanoví osvobození od kolkové a poplatkové povinnosti pro smlouvy, které z tohoto dojednání vzejdou do 3 let od účinnosti tohoto zákona.

Slavný senáte! Tímto zákonem se má dosíci unifikace právních předpisů, dále pak jednotné úpravy právních a finančních poměrů soukromých místních drah ve státním provozu a konečně má tento zákon konvalidovati - zpraviti - fakticky již provedenou úpravu těchto poměrů místních drah na Slovensku. Vyřešením všech těchto úkolů, které tento zákon sleduje, budou splněny nezbytné předpoklady pro další postup v zestátňovací akci, po které volá celá veřejnost, hlavně Slovensko.

Technicko-dopravní výbor, projednav vládní návrh ve své schůzi dne 20. ledna 1931, doporučuje slavnému senátu, aby schválil osnovu zákona ve znění otištěném v tisku senátním 356. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Zpravodajem výboru rozpočtového je pan sen. dr Rozkošný, prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. dr Rozkošný: Jelikož pan zpravodaj technicko-dopravního výboru předlohu dostatečně objasnil, není potřebí, abych se u ní déle zdržoval. Konstatuji jenom, že výbor rozpočtový zabýval se touto předlohou hlavně po stránce finanční a shledal, že vlastně uskutečnění tohoto zákona rozpočet státní ve státní pokladně vůbec nezatíží a že nemůže proto činiti žádných námitek proti jeho přijetí. Doporučuji tedy jménem výboru rozpočtového taktéž, aby slavný senát tomuto návrhu dal své schválení. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Jednání je skončeno. Budem tedy hlasovati.

O osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli hodlám dáti hlasovati najednou. (Námitky nebyly.) Námitek není, budeme tedy takto postupovati.