Ale přátelé moji, když již jednou přijde taková doba, že v určitém zaměstnání není práce, resp. je nezaměstnanost, tu se domnívám, že se má přijmouti práce každá, že tu naprosto odpadá otázka, jestli se ten člověk té práci učil, nebo ne. Zeptejte se těch, kteří byli v Americe. Přijede do Ameriky - u nás sedlačil - a když nemůže jíti dále z Nového Yorku, tak tam pracuje v tabákové továrně a když najde práci, která by mu vynášela o dolar týdně více, jde a vezme tam tu práci. My jsme po převratu byli neobyčejně zamilováni do amerikanismu. Tu je kus amerikanismu, co povídám. Vzíti každou práci, která tu jest, a pustit ji, jakmile se najde práce lepší. Náš amerikanismus se omezil na to, že jsme dovolili některým lidem, aby přijali práci bez ohledu, jestli ji umějí nebo ne, ale v úřadech republiky, kteroužto práci ti dotyční neopustili dobrovolně. Někteří ji ještě zastávají, někteří byli pensionováni. Tento amerikanismus byl chybný.

Je také prý plán - já to nevím - z té nové výpůjčky hraditi schodky státních drah. Minulé schodky i budoucí. Mám z těch budoucích schodků strach, a to proto, poněvadž naše dráhy zapomněly při posledním svém rozhodnutí, že zvýší tarify, na jeden paragraf. Totiž, když se zvyšují tarify na dráze a chce se míti větší výnos, je nutno tam ještě přidati paragraf: Každý občan republiky je povinen jezditi tak jako loni - a pošta má podotknouti - a poslati tolik balíků jako loni.

Ale tu je právě chyba, že tento paragraf tam nebyl dán, a nyní proto vidíme, že schodek, přes zvýšení jízdného, naprosto neklesá. Já jsem v rozpočtovém výboru si troufal říci: Když má naše železnice a pošta býti obchodním podnikem, měla by se učiti od Bati, který snad obchodníkem je. Tedy podle toho, když chce více vydělati, měla by sleviti, aby více lidí jezdilo, neboť v těch garniturách vlaků, které se potulují po našich tratích, by mohlo býti bez přidání vozů jednou, ba třikráte tolik lidí a ještě by tam nemusila býti úplná tlačenice, jaká byla na př. na drahách v Německu před válkou, kde jednoduše musila býti všechna místa obsazena. Ale když budete zdražovati, tak budete moci udělati úsporu tím způsobem, že budou se škrtati vlaky a proto bude možno propouštěti personál. Myslím ale, že tato úspora nebyla v ministerstvu zamýšlena, že se tu do jisté míry stala chyba. Zrovna tento týden při cestě do Prahy jsem si četl "Neue Freie Presse", což se mi častokráte nepřihodí, a tam byl článek o tom, jak si počínají Bundesbahnen, které svoje tarify snížily a jsou odhodlány, nebudou-li míti přes to takovou frekvenci, vyvoditi z toho důsledky a nechtít býti zaopatřovacím ústavem, nýbrž zůstati obchodním podnikem státu.

Dovolte, abych se také zmínil o krisi, která je ve stavbách a v bytech. My chceme řešiti krisi tím způsobem, že chceme stavěti nové budovy. Já bych proti některým těm budovám nic neměl, jenže mám strach . . . (Hlas: Kdo tam bude bydlet!) No, ony to mohou býti budovy, ve kterých by se nebydlilo, ale mám strach, že přesto, že by tam nikdo nebydlel, a že by 99% Pražanů tam vůbec nešlo, přece jen by se mezi sebou hádali, zdali se má stavěti, a kde se má stavěti. Máme toho pěkný příklad na budově Moderní galerie, kterážto přece již od odborných kruhů dávno byla určena na Kampě, všechny kruhy uznaly, že by to bylo nejpěknější místo, a nyní, když věc přiblížila se k svému řešení, ukázalo se, že tam to býti nemůže, že si nikdo nevzpomněl, že by mohlo přijíti nebezpečí vody, že to kazí pohled na Malou Stranu atd. a důsledek je, že, i kdyby některý mecenáš na Moderní galerii vysázel ty peníze, přece by se nestavělo. Tak si to představuji, že bychom měli starost při těch stavbách, které navrhl citovaný mnou list. Ale já vám řeknu slovo poněkud kacířské: jsem toho mínění, že není správné, abychom my do té míry, jak jsme to dělali, chtěli podporovati stavební ruch. Pánové, co je nám to platné, když se nastaví hodně těch budov? Vždyť máme v Praze spoustu domů, kde nikdo nebydlí a máme na př. v Č. Budějovicích, kde nám ubylo obyvatelstva a přibylo přes 800 nových domů, 120 domů, kde nebydlí ani domovník. Tedy proč máme stavět? Proč? Jen proto musíme stavěti, poněvadž se nám po převratu, kdy stavby byly skutečně potřebny, neobyčejným způsobem tak, jako ty buňky se dělí, nějak rozmnožili stavitelé, architekti a podnikatelé. Kde kdo sehnal pár tisíc, spojil se s někým, kdo měl právo dát si tabulku na novostavbu, a kde kdo začal podnikání. My máme nadbytek těch lidí, kteří se do stavby dali a kteří spojili s nimi svou existenci. Ale oni také přibrali do práce v těch dobách, kdy se tolik stavělo, spoustu lidí, kteří nebyli zedníky, kteří se dosud jen na zedníky dívali, a z těch udělali zase řemeslníky, resp. kvalifikované dělníky. Těm se vymohla mzda jako pro kvalifikovaného dělníka a nyní se na těch mzdách trvá. Ale ti lidé, to nejsou jen zedníci, tesaři a všichni, kteří dodávají těm stavitelům atd., ti všichni dnes říkají, že je povinností republiky, aby stavěla dále.

Já jsem to byl, který ještě v předešlém volebním období, když jedna z našich stran mermomocí chtěla, abychom prodloužili ještě na jeden rok tu výhodu 35letého osvobození od daní pro novostavby, svou stranu přemluvil, abychom se proti tomu postavili, a to proto, poněvadž jsem řekl: My potřebujeme pouze určité množství prostoru bytového pro Prahu a ovšem také pro ostatní obyvatelstvo. Čím dříve tohoto množství dosáhneme, čím dříve ta bytová potřeba bude ukojena, tím hůře, protože ti podnikatelé nemohou se zastaviti v tom okamžiku, kdy už je bytů dost, oni budou přirozenou setrvačností stavěti dále, a důsledek toho bude, že budeme míti krisi majitelů domů, poněvadž půjdou byty dolů a ovšem také i ceny domů půjdou dolů.

Já jsem také svého času vřele souhlasil s předákem naší strany, který nechtěl, aby stát vůbec stavěl v době, kdy byla tak prudká horečka stavební, který chtěl, abychom se stavbami ministerstev a všech těch veřejných budov sečkali raději potom, až - což ovšem při stavitelích platí nanejvýš obrazně - nebudou ti stavitelé míti do čeho kousnouti, až se soukromé podnikání nasytí, potom že bude čas, aby se stavěly všechny tyto veřejné budovy. A není to žádné neštěstí, jestliže by byl stát platil činži z těch budov a místností, které potřeboval, když na druhé straně musíme uvážiti, co by byl ten stát ušetřil na všech těch nákladech stavebních, které naprosto nebyly malé.

My jsme stavěli v dobách, kdy byl drahý materiál, drahá práce, kdy kde kdo se předháněl, aby ten materiál získal, kdy si stavitelé převáděli dělníky. A to byla chyba od státu. Stát měl počkati a stavěti potom, až soukromníci už se jaksi vyčerpají.

Řekl jsem, že bude klesati cena bytů a že bude také klesati cena domů. To je zákon, kterému se nevyhneme. To je samozřejmá věc. Zrovna jako na začátku války šťasten byl ten, který, populárně řečeno, měl jmění ve věcech a neměl peníze, po případě měl dluhy, tak se to musí vyrovnati a musí také přijíti taková chvilka, kdy je to obráceně. A nuže, ta chvíle je zde dnes. A my - to prosím, aby nebylo myšleno "my republikáni" - tedy chci říci my, kteří žádnou chalupu nemáme, my bychom se na to mohli dívati s jistou lhostejností, co mně by bylo do toho, jestli ten nebo onen majitel domu ztrácí tu svou, třeba jen vykalkulovanou cenu toho domu? Ale mně na tom také záleží, poněvadž nesmíme zapomenouti, že právě tady je cesta, kudy půjde krise do našich peněžních ústavů, které poskytovaly stavební úvěr, po případě půjčovaly už na hotové budovy v předpokladu, že ta budova má takovou a takovou cenu, a že následkem toho tento obnos je tam ještě kryt jistotou sirotčí. Ale dneska, když půjdou domy dolů - a ony jdou - i naše půda zemědělská klesá v ceně také, se zmenšuje ta sirotčí jistota a hypotéka, která předtím nesla pyšné jméno "první hypotéka", nyní by mela začínati skláněti hlavu. Povážíme-li, s jakou snadností se mnozí lidé dlužili, resp. jak lehkomyslně mnohé podniky půjčovaly, hledíce jen na to, že jim byl slíben 10- až 12%ní úrok, musíme se zamysliti nad tím, do jaké míry bude naše peněžnictví zastiženo krisí. Šťastný každý takový ústav, kterému předtím bylo nadáváno, že je příliš opatrný v povolování zápůjček, neboť ten bude chválen členy a vkladateli!

Ale jde také o jinou věc, než o tyto důsledky poklesu cen nemovitostí. Leckdo si vydlužil; také náš zemědělec si vydlužil a zavázal se k určitým splátkám a úrokování. To bylo tenkráte, řekněme r. 1928, kdy plodiny zemědělské byly více než jednou tak drahé jako dnes. Mohl-li tenkráte zemědělec platiti v kampeličce 5¹/₂ % úroku a dejme tomu 3% nebo třebas i 5% amortisace, dnes je v té posici, že může zaplatiti jen úrok, a kapitál zůstává státi. A něco podobného je také u každého živnostníka. A proto pravím: Je potřebí, abychom si vše dobře rozvážili a hleděli ve svých peněžních ústavech míti co možná největší pořádek již teď, abychom ho nedělali, až bude pozdě. (Výborně!)

Dnes se jedná o snížení úroků. Pánové, nezapírám, že sám také jsem v ředitelství jedné banky. A teď vám pravím: Co je vlastně hlavní věcí v dnešní krisi? Je to otázka, aby dostával kapitál a vkladatel méně, anebo snad je důležitější, aby dlužník platil méně? Já, ačkoliv jsem vkladatelem, držím v této věci s dlužníky. (Sen. Stöhr [německy]: To je stará historie!) Pane kolego, v Písmě Svatém stojí: "Nepotřebuje zdravý lékaře, ale nemocný", a nemocný je ten dlužník. Tedy tady nutno hlavně zatlačiti.

Ale vidíme, že snížení úroku vkladového je pronikavější než snížení úroku zápůjčkového. To není zrovna nejsprávnější cesta, kterou naše vedoucí banky zde zahájily a ve které i ostatní peněžní ústavy volky-nevolky je musí následovati.

Pánové, dovolíte mi, abych ještě řekl, že u nás jsme měli napřed krisi zemědělskou, že to bylo se všech stran uznáváno a že jsme se v prvé době snažili přemoci tuto krisi hlavně s udržením dosavadních cen. Náš pokus byl marný. Ceny jsme udržeti nemohli a já to zase přiznávám, že je to z toho důvodu, že jsme příliš malí, než abychom se mohli postaviti proti proudu, kterým jde hospodářský život světa. Ale potom jsme si řekli, že bychom se spokojili ne s tím, abychom dostávali hodně peněz za své výrobky, nýbrž abychom za své výrobky dostávali hospodářských potřeb zrovna tolik jako před 2 roky, tedy ne více peněz, ale stejně zboží. A tu vidíme, pánové, že se v této věci setkáváme s velkým neporozuměním a že je to hlavně velký zkartelovaný průmysl, který se houževnatě brání, aby slevil. Pravda, slevuje, ale je to jako dáti hluchému pozdravení. Ta sleva není hrubě znáti a má se to asi takto: Byl jsem na schůzi v Sánech, kde jeden domkář pravil: Ono se řekne: Sítem nabírej, nic nenabereš, ale vody přece ubude, protože síto zůstane mokré. Tak také než železo dojde z Vítkovic ke kováři na ves, projde několika rukama a každé síto je trochu mokré. Některé více, některé méně. (Sen. Thoř: Veřejná břemena!) Ovšem, že to jsou veřejná břemena, ale nesmíme zapomenouti, že to jsou častokráte břemena v obcích - ale na druhé straně, že tak daleko přátelství nesahá, abychom si zamlčovali, že to jsou také ti, kteří se na ta břemena vymlouvají, a že je dosti takových prostředníků mezi výrobcem a zprostředkovatelem, kteří po případě na ta břemena tuze naříkají, zůstanou je dlužní, ale prozatím ukládají. (Sen. Thoř: Tak to neznáte!) Pane kolego, vy také neznáte ty lidi. Znáte snad Hradec Králové, kde jsou lidé, kterým se nezaslouženě říká "otroci", ale skuteční otroci jsou jinde. U vás jsou hodní lidé! (Veselost.) Faktem je, že musíme přinutiti tento velký průmysl, aby slevil, ale také ty druhé, aby nechtěli vydělávati jako před tím. (Sen. Thoř: Především musí sleviti stát!) Ne stát, já jsem napřed a potom přijde stát, poněvadž stát bez nás tu nemůže býti. (Sen. Thoř: Ale nesmí zvyšovati břemena!) To se rozumí, ale také se nesmějí zvyšovati výdělky. (Sen. Thoř: To musí býti dokázáno!) Je dokázáno, že jsou věci, které se prodávají ve velkém laciněji, než před ¹/₄ rokem, a v drobném se prodávají pořád stejně draho. (Sen. Johanis: V přítomné době!) Ano, a proto pravím: Nemůžeme to strkati na stát, aby nám pomohl, musíme si pomáhati sami a musíme si říci: Když jsme v krisi, musíme si odepříti, co nutně míti nemusíme. Nebudu kupovati, nikoliv z trucu, ale proto, že je hloupostí kupovati na dluh. V novinách to pěkně vypadá, když se lidé hádají, mají-li nyní v kritické době šetřiti, nebo rozhazovati. Přijde-li člověk a řekne: Poslední svůj krejcar vydej a dej jej do oběhu, tím tomu pomůžeš . . . (Sen. Stöhr: Ale kolikrát to udělá?) Ano. Neříká: Já jsem vydal, nebo: Zítra jej vydám. Nedávno jsem četl v jednom z nejrozšířenějších českých listů, jak by se prospělo anglickému železářství a jiným oborům anglického průmyslu, kdyby si každý muž a mladík v Anglii koupil kapesní nůž za našich 20 Kč. To je moc hezká věc, ale promiňte, moc hezkých věcí bývá hloupých, a i toto je hloupá věc, protože spousta těch mužů v Anglii by byla šťastná, kdyby těch 20 Kč vůbec v kapse měli a koupili by si jistě za to něco zcela jiného, protože bez nože může býti člověk živ, ale bez chleba těžko. A konečně spousta mužů už ten nůž má ještě od loňska, a doma by to neobyčejně neradi viděli, kdyby přinesl ještě jeden nůž forotní.

Takhle se to, pánové, podle mého názoru nedělá. Není možno, abychom vydávali na dluh. Já jsem toho mínění, že musíme svůj lid vychovávati k tomu, aby vydával jen tolik, kolik přijímá, a aby dělal dluhy pouze v největší nouzi, jinak, prosím vás, když jej naučíme, aby nyní v době krise se neohlížel na rozpočet, co bude dělat, až bude doba konjunktury? Co povídá Baťa ve svém "Zlíně", že máme továrníky, kteří pracují s 80, 100 dělníky a nemají ve své továrně žádnou nemocnici, ale nevkusnou vilu, a panička září brilanty a on že musí býti každý rok na Rivieře a neohlíží se, jak pracuje konkurent. Co povídá Baťa ve velkém, musíme si říci také my malí mezi sebou a kázati to těm, kteří jsou ještě menší, že je nutno, aby náš národ pracoval, nerozhazoval, nýbrž šetřil.

A teď vidím, že tu mám zrovna poznámku, která s tím, co jsem teď bezprostředně řekl, nesouvisí, ale která přece jen souvisí s podporou veřejného podnikání a ruchu. A to je věc, o které už se zmínil také kol. Votruba, to je, že náš stát bohužel neplatí včas nejen subvence - tomu bych rozumněl, jak to svého času řekl ministr Engliš: Proč bychom platili subvence na jaře, když nemáme peněz, počkám, až se mi sejdou po žních a budu platiti až v posledním kvartálu roku, neboť ta subvence jest jen morální povinností státu, tu může stát také počkati s výplatou. Ale, pánové, co si máme mysliti, když stát objednává stavby, ať jsou to stavby domů, silnic, mostů atd., že stavitel, podnikatel, když stavby jsou kolaudovány a když už se jich dávno užívá, pořád nemůže dostati peníze a následkem toho buď také zůstává dlužen svým dodavatelům nebo, má-li více šikovnosti než svědomí, se vyrovná, po případě, je-li pořádný, platí drahé bankovní úroky. Co z toho plyne, když dejme tomu stavitel, který staví některou naši fakultu - abyste si nemysleli, že snad některého z nich znám - nebo některé naše ministerstvo, má čekati dva roky na tak ohromný kapitál a má z něho platiti tak veliké úroky? Pánové, to je polévání té podnikavosti horkou vodou a po té podnikavost zvadne. Kde má vzíti peníze, kuráž, aby na něco oferoval? Tedy myslím, že tady už neplatí pomyšlení: my nemáme krytí. Když nemáte krytí, neměli jste to objednávati. To jste, pánové v ministerstvech, musili věděti, máte-li povolen úvěr na tu věc, a když jste jej neměli povolený, patřilo by žalovati dotyčného pána, který poručil, aby se stavělo a pracovalo, když to nebylo ústavně povoleno. (Hlas: To je vždy ministr!) To není vždycky ministr.

A nyní dovolíte, abych vám řekl jednu věc, která nebude přijata s všestranným souhlasem.

Svého času četl jsem rozhořčený článek - a vlastně ne jeden - o tom, že v Jugoslavii topí kukuřicí, v Americe že spalují bavlnu, že tam topí pšenicí, v Kanadě a při tom byl výkřik . . . (Hlas: To jsou jen takové povídačky!) Pardon, já to beru za pravdu. (Hlas: To jsou mořští hadové novinářští!) Já se přiznávám, pane kolego, že ty tomu mořskému hadu lépe rozumíš než já. Já jsem učedník v žurnalistice, a jak se páni brzy dovědí, neumím to, jak se patří. Dejme tomu, že je to pravda, že se tam hází pod kotle suchá kukuřice. Tedy byla by to věc, kterou je těžko pochopit a se kterou se náramně snadno agituje, když se řekne: Podívejte se, kolik lidí by se najedlo té pšenice, kolik by se mohlo slepic a jiného, pašíků, vykrmiti tou kukuřicí, ba máme dosti lidí u nás v republice, kteří by byli šťastni, kdyby této kukuřice dosti měli. A nyní se ta věc maří, aniž by z toho lidé něco měli. Souhlasil bych s tím, i s tou podmínkou, že je to pravda, ale teď vám něco řeknu: takhle hubuje člověk, který zároveň by mohl svoji práci laciněji prodávat, kdyby chtěl, a bylo by tou prací hromadě lidí také pomoženo, zrovna tak jako kdyby ten majitel pšenice nebo bavlny laciněji tuto pšenici a bavlnu prodal, aby se mohlo více lidí ošatiti, po případě najísti. Pánové, musíme si také uvědomiti, že neexistuje na světě práce sama o sobě, a na druhé straně že výrobky, které přicházejí na trh, obsahují v sobě také hromadu práce, práce je, když se vyrábí ta surovina nebo dostává ze země, a potom když se ta surovina zušlechťuje. Myslím, že je stejný zločin spalovati pšenici, spalovati kukuřici a bavlnu, jako nechtít dělati, když bych musil na své práci sleviti, neboť na té pšenici je také práce a nejen práce, na té jsou také daně a různé veřejné dávky, kterých jest ovšem v Americe daleko méně. A tak si musíme uvědomiti, poroste-li ta krise stále, jako já tvrdím, několik let, že musí zachvátiti také mzdy a služné. Já nehledám popularitu, nýbrž pravdu, a při tom povídám, že jsem toho mínění, že spravedlnost žádá, aby to snížení mezd a služného přišlo až poslední, až tu nebudou pouze předpoklady pro zlevnění života, nýbrž až tu bude fakt, a to proto, poněvadž také při zvyšování cen životních potřeb pokulhávaly mzdy a pokulhávalo služné za těmito cenami, nuže, ať se tento poměr zachová i nyní.

Já jsem již reagoval proti tomu, abychom nechtěli všechno od státu, nýbrž abychom také my něčím přispěli. A tu mi nemějte za zlé, jestliže vzpomenu, že, když jsme začali mluviti o té krisi zemědělské, že jsme s mnoha stran musili slyšeti štiplavá slova: Ať sedláci dosazují, však mají, však si nahrabali!

Já jsem referentem peněžního oddělení v Ústřední jednotě hospodářských družstev, tedy v největší organisaci družstevní v republice, ba vůbec v největší samostatné organisaci v celé střední Evropě. V této funkci mohl bych říci, že mohu naslouchati tepotu venkovského kapitálu. A musím vám říci, kdybychom měli peníze, které spravuje naše družstevnictví, zredukovati na počet zlatých korun, jako jsme měli r. 1914, že by ty imposantní cifry se tuze scvrkly, že by již nebyly tak nápadné. Ale nejsem takový, že bych chtěl zase říkati, že my zemědělci jsme nějakými extražebráky. Dobře, vždyť kdybychom nebyli něco měli, tak bychom nebyli mohli vydržeti ta kritická léta. Ale zase na druhé straně, prosím, copak je to v průmyslu najednou tak zcela jiné? Copak se stalo, že ten průmyslník, když měl těch, neřeknu sedm let, ale když měl takový bohatý rok, dal všecko na daně, dělníkům, úředníkům a založil snad nějakou fundaci? Ne, ten má ty peníze dobře schované, pokud je neprolumpoval a . . . (Sen. Chlebounová: Ten je má za hranicemi!) možná, že je má za hranicemi, možná, také u nás na falešné jméno. A teď najednou, když přijde kritický rok, ten továrník by se měl stydět před venkovským malorolníkem, který se nadře se svou ženou, ale on ten rok svou děvečku, chůvu, pasáka nepustí, on je živí a všechno za ně platí, a když přijde rok ke konci, tak si řekne: Jak bych měl míti to svědomí, vždyť já je někdy také budu potřebovat. Já bych mohl celé měsíce v roce vydržeti bez nich, ale jak potom mohu jíti k nim, aby šli ke mně sloužit, když bude té práce mnoho? Náš zemědělec to vydrží a podobně také malý živnostník, když má práci pro půldruhého člověka, svého dělníka nepropustí a sám má při tom újmu. Já to dobře vím, u nás máme přes 80 truhlářských mistrů, vím tedy, jak si takový drobný živnostník počíná. A teď se podívejte: Takovíhle boháči, kteří své peníze mají - možná také nemají, poněvadž je ztratili v útoku na frank nebo zachycovali marku, možná že si tenkráte tuze odlehčili své kapse - ale oni přece jen mají peníze, vždyť jejich výrobky jsou pořád nad průměr celkové drahoty. Nuže, tak to není správné, aby oni okamžitě hodili své dělníky státu a dělnickým organisacím na krk. Tu by se mělo zakročiti a mělo by se říci: To nejde, abys byl zde občanem jen tenkráte, když slunce svítí, ty tu musíš s námi být a musíš nám svůj deštník také trochu půjčit, když na nás prší. (Výborně! - Potlesk. - Hlas: Mají reservy!) Pravda, vždyť oni je mají, jenže ne pro celý podnik, nýbrž pro svou rodinu. (Hlas: Oni nic neriskují!) Oni nic neriskují, oni mají jen tu výhodu, že si ponechají hlídače skladu a že se jim mezi tím sklady vyprázdní.

Nyní mi, pánové, dovolte, abych již konečně jednou vyhověl vašemu přání a skončil tím, že pochválím list, od kterého bych byl nečekal takové porozumění pro náš venkov. To je "Právo lidu", které právě v posledních dnech se přesvědčilo a tím přesvědčením před svými čtenáři se netají, že to je na venkově mizerné, a dokonce tam stojí, jako kdyby se pro naše zemědělství až dosud nebylo nic stalo. Ono to tam tak není doslovně, že se nic nestalo, ale každý si to musí tak přečísti a tak tomu rozuměti. Nuže, já, zástupce venkovského zemědělského lidu zde pravím: Není to pravda! Pro venkovský lid se stalo, nestalo se dosti - ale stalo se, ale kdyby bylo pravda, že se nestalo, anebo bylo pravda, že se stalo málo, že se mělo státi víc, prosím, to nám nevzkazujte do vesnic, poněvadž u nás na vesnicích vědí, že mi zástupci zemědělců, kterým se říká "vy agrárníci", jsme pro své lidi dělali dost, a vy jste nám vyčítali, že jsme chamtivci a že bychom chtěli tu státní pokladnu a celou republiku, jako kdyby to byl náš majetek, vyžrati. Tedy, prosím, my to přesto rádi vítáme a chtěli bychom, aby k slovům se připojil skutek, (Výborně!) ale aby ten skutek byl čistý před svědomím nás všech. Tak prosím, musí se pomáhati zemědělství a nesmí býti při tom intence nebo oumysl, aby se pomohlo té straně. Totiž to není naší straně, nýbrž té straně, která tak k zemědělcům mluví. A nyní vám řeknu. Tak to nemůžeme dělat, musíme si býti vědomi, že krise je nejen všesvětová, nýbrž je také všenárodní a že není možné, aby jeden stav zde v národě trpěl a ostatním aby to šlo k duhu. To je vždy, že každá taková hospodářská a jakákoli porucha se ukazuje nejen na tom místě, kde je vřed, kde se vřed provalil, nýbrž celý organismus tím trpí. A tak myslím, že by bylo správné, abychom se nestavěli aspoň v době této krise na stanovisko, zde zemědělec, zde dělník, zde živnostník, nýbrž abychom si řekli, že jsme všichni nejen členy národa po stránce nacionální, nýbrž že jsme všichni údy obyvatelstva, občanstva této republiky. (Výborně!)

Řekl jsem ve výboru a opakuji, že se mi zdá, že naše republika je v hospodářském ohledu podobna lodi, do které teče. A pravil jsem, jakmile začne do lodi téci, pak je nesmysl hádati se, jestli do ní teče zprava nebo zleva, nýbrž ze všech konců této lodi se musí sběhnouti mužstvo a musí tu díru zacpati. A tak také myslím, má-li krise přejíti co možná s nejmenší škodou pro celou republiku, že je nutno, abychom všichni bez jakékoli závisti, bez jakýchkoli postranních úmyslů přiložili ruku k dílu. (Výborně! - Potlesk.)

Předseda (zvoní): Posledním řečníkem je pan sen. dr Havelka.

Sen. dr Havelka: Slavný senáte! Pan předseda vlády uvedl ve vládním prohlášení mimo jiné toto: "Bude vládou zavčas připravena tak, jak při projednávání posledního bytového provisoria bylo přislíbeno, osnova definitivního bytového zákona, od něhož veřejnost právem očekává oživení podnikavosti a zaměstnanosti ve stavebních živnostech."

Vládním prohlášením, zvláště právě citovanou jeho částí, byli majitelé domů a domků posíleni ve svých tolikráte zklamaných nadějích, že konečně nastane normální stav. Jinak však skoro se zdá, že naše zákonodárné sbory nerady se zabývají těžkými a pro ně nepříjemnými problémy, jako je problém bytový, což zvláště bolestně pociťujeme my, majitelé domů a domků.

Je nesporno, že hospodářsky jedině možné a spravedlivé řešení bytového problému jde proti politické srsti některých politických stran, a proto je samozřejmo, že hledí před takovými pro ně nepříjemnými, třeba na výsost spravedlivými, věcmi uhnouti, a to za všech okolností a každým způsobem. Důkazem toho jsou právě provisoria ochrany nájemníků.

Všechny důvody uvedené nejen majiteli domů a domků, nýbrž i nejpřednějšími našimi hospodářskými korporacemi odrazily se od politické a volební vypočítavosti, co tomu řekne jeho veličenstvo volič, třeba právo, spravedlnost i ústava při tom zaplakaly.

Bohužel je obava, že se to nezmění, pokud bude trvati nynější systém, kdy bezvýjimečně na každé rozhodování v bytovém problému má rozhodující vliv stranické stanovisko jistých stran.

Je zajisté smutným zjevem, že zákony o ochraně nájemníků se neustále jen prodlužují, aniž by byla podniknuta vážná zákonodárná práce k definitivnímu rozřešení tohoto problému.

Ve stranické politice je nejvyšším vrcholem moudrosti právě stranická politika, a tato moudrost obrazí se nejvíce v pověstných odůvodněních bytových provisorií. Poměry se nezměnily, aby se mohlo atd., puntík a dosti.

Bylo by nadbytečné, abych dnes při debatě o hospodářské krisi uváděl důvody spravedlnosti, práva a morálky pro zrušení vázaného bytového hospodářství, stalo se to od r. 1925, od kdy mám čest býti členem slavného senátu, již několikráte a obsažně, a proto dovoluji si pozornost tohoto slavného zákonodárného sboru obrátiti k jedné pravdě: vzkříšením stavebního ruchu se odstraní z valné části nezaměstnanost a tím se odpomůže hospodářské krisi aspoň v tom směru, v jakém byla u nás přímo neodpustitelně přes všemožné vážné a včasné výstrahy zaviněna.

Stav stavebního ruchu je kritický, potřebuje pomoci i do budoucna. Kritický pokles zaměstnanosti ve všech stavebních odvětvích je dobře znám nejen zúčastněnému dělnictvu a živnostnictvu, nýbrž i naší veřejnosti.

Tak ministerstvo železnic ve své zprávě o poklesu příjmů státních drah z důvodu zmenšené dopravy vidí hlavní příčinu v pokleslém stavebním ruchu.

Nepřezíratelným musí býti stanovisko našeho stavitelstva, za nímž aspoň v tomto směru stojí armáda stavebních dělníků a živnostníků a řada průmyslů pomocných. Jaké je to stanovisko, vystižené tak trefně na př. stavitelem Kloubem? Stavební ruch je dvojí: stavební ruch veřejný a stavební ruch soukromý. Stavební ruch veřejný jsou stavby státní, obcí a fondů veřejných. Tento stavební ruch je plně závislý na dočasné finanční situaci státní i všech druhých finančních činitelů. Stavby prováděné pomocí úvěru přicházejí zde méně v úvahu. Není-li úhrady, nelze prostě stavěti, ať stagnace je sebe citelnější a situace sebe hrozivější. To je stinná stránka stavebního ruchu veřejného a ten není s to způsobiti takovou zaměstnanost, aby nynější nezaměstnanost byla znatelně odstraněna, třeba je nutno, aby, pokud tu budou prostředky, zahájeny byly stavební práce v největším rozsahu, jako železnice, silnice, meliorace, mosty, vodní stavby atd. Ale úplně může povznésti pokleslý stavební ruch jen soukromý stavební ruch, neboť na stavby veřejné nutno opatřiti peníze v plné výši stavebního nákladu, kdežto soukromý stavební ruch stojí na zcela jiné základně. Jeho základ je kapitál soukromý a je to pravidelně více, než polovina celého stavebního nákladu. Stavebník dá pravidelně polovinu nákladu a druhou polovinu si vypůjčí u záložen, pojišťoven nebo hypotekárních ústavů, ale celkem možno říci, že soukromý stavební ruch poskytne ²/₃ nákladu sám a teprve jednou třetinou je při stavbě zúčastněn kapitál cizí. Z toho vychází, že soukromý stavební ruch je schopen při stejně velkém kapitálu z půjček stavěti dvakráte tolik, jako korporace veřejné a ovšem také při stejném nákladu stavebním zaměstnati dvakráte tolik dělnictva, jako stavby veřejné. Má-li tedy býti stagnace ve stavebním ruchu odstraněna, musí býti umožněn a podporován stavební ruch soukromý. Velikou položkou soukromého stavebního ruchu jsou přestavby a opravy starých domů. Dobrá třetina stavebního dělnictva je normálně zaměstnána při těchto pracech. Proč není možno domy adaptovati a v řádném stavu udržovati, to je smutná, známá příčina. Je to ochrana nájemníků, v důsledku které domy nic nevynášejí a nezbývá z činže ani na adaptace, ani na udržování domů. Soukromý stavební ruch, nehledíme-li ke stavbám továren, které jsou jen malou jeho složkou, slouží k opatřování budov obytných, obstarává přestavby budov starých a udržování jich v řádném upotřebitelném stavu. Soukromý stavební ruch, nejsa financován vybíráním daní a dávek, jest odkázán z větší části na kapitál stavebníka, z menší na úvěr a ovšem musí býti přiměřeně zúročen, neboť jinak by ho do stavebního ruchu nikdo nedal, ale právě zúročení tohoto kapitálu překáží ochrana nájemníků. Nejvyšší výše dosáhl stavební ruch v Praze r. 1928 a je zajímavo, že to bylo právě v době, kdy stát neposkytoval již žádných podpor, jak to činil ve značné míře v letech předcházejících, a to proto, že se očekávala konečná likvidace vázaného bytového hospodářství, a již tato naděje stala se vzpruhou později nastalého soukromého stavebního ruchu. Soukromý podnikatel může jen tehdy se odvážiti stavěti na pronájem, když se důvodně může domnívati, že přestane nekalá soutěž staveb činžovních družstevních, majících výhody v tom, že nemusí pomocí činží úročiti celý stavební náklad, nýbrž jen jeho část, a dále když má stavebník důvodnou naději, že také přestane spoléhání nájemníků na nekonečnou ochranu staré činže, a starých bytů vůbec. Soukromý stavební ruch by započal po zrušení ochrany nájemníků v rozměrech velmi značných a způsobil by plnou zaměstnanost stavební a všeho, co s tím souvisí. Také hypotekární ústavy by povolovaly úvěr vůbec a do výše předválečné, to je do 50%, což v důsledku ochrany nájemníků se nyní neděje. Zcela jinak se to půjčuje tomu, kdo dal do stavby polovinu nákladu z vlastních prostředků, než tomu, kdo jde do stavby prostředky očividně slabými, byť i měl tak mocné ručitele. Zákon o stavebním ruchu z r. 1927 nastalou důvěru jen posilnil a povzbudil soukromý stavební ruch do výše nebývalé, a to při plné zaměstnanosti. Nebylo totiž pochybováno o skončení bytové ochrany. Ale již zákon o stavebním ruchu z r. 1928 znamená ztrátu jedné polovice daňových a jiných výhod, jaké poskytoval zákon z r. 1927.