To je tedy jedna z těchto příčin. Druhá je ta, že následkem stoupnutí výroby máme tady veliké zásoby surovin. Následkem předimensování a vzrůstu průmyslu máme tady veliké zásoby také hotových výrobků. Z toho ovšem vyplývá nebývalá nezaměstnanost, poněvadž průmysl dlouho na sklad zbytečně pracovati nemůže. Tato nezaměstnanost jest ještě více zvýšena racionalisací. O racionalisaci můžeme míti sice mínění, jaké chceme, průmyslu může prospívati, ale mluvíme-li o celkové hospodářské krisi, musíme říci, že není s to odvrátiti těžké následky hospodářské krise, které nás při všeobecné racionalisaci výroby očekávají.
U nás specielně je příčinou také to, že máme mnoho průmyslu, my jsme přeprůmyslnění. Ze starého Rakousko-Uherska přebrali jsme země, které byly zařízeny na průmysl pro 44 mil. obyvatel, a na začátku nás bylo tehdá něco kolem 14 mil., dnes ten poměr, poněvadž i průmyslu u nás přibylo, je 15:50. Máme 15 milionů obyvatel - podle posledního sčítání něco přes - ale průmyslu máme na 50 milionů obyvatel. Co to znamená? To znamená, že pro ten přebytek musíme hledati odbytiště jinde, musíme dělati hospodářské smlouvy s jinými státy. A víte, že tam nerozhoduje žádná láska, ani žádná politická příbuznost, že tam rozhoduje heslo: Dej a já dám také, já pustím tvé výrobky k nám, ale ty musíš pustit moje výrobky k vám. - A narazí-li to ovšem zase na ochranu naší domácí produkce, ať už je to zemědělská nebo jiná, dovedeme si představiti, s jakými potížemi se potkává sjednávání těchto vzájemných smluv mezinárodních.
Dále je potřebí, abych se tu zmínil o ruském dumpingu. To je také jedna z příčin. Ruský dumping nás tlačí a může nás tlačiti, poněvadž Rusko vyrábí za naprosto nestejných hospodářských předpokladů. U nás musíme dělnictvo velmi dobře platiti, u nás je nemůžeme tak dříti, kdežto v Rusku prostě je moderní otroctví. Tam nemají zákonů o 8hodinové době pracovní - oni by jich také nedodržovali - tam se prostě karabáčem ženou lidé do práce, dá se jim za to, co se chce, a na základě toho výrobek je lacinější, poněvadž nemá tolik složek, které dohromady jako výslednice nalézají výraz v ceně, a může konkurovati s výrobkem naším. To jest i důležitou příčinou toho vyřazení Ruska ze světového obchodu. Dále máme t. zv. vlastenecké hospodářské hnutí Indů, kteří nechtějí kupovati cizí výrobky. To všecko zavinilo světovou hospodářskou krisi.
Nelze také opominouti, že velké daňové zatížení, které dnes je ve všech státech, k této hospodářské krisi silně přispívá. A další příčinou krise u nás a v některých státech je také přílišné zasahování státu do soukromého podnikání a hospodaření. Následkem toho jest tíseň v zahraničním obchodě vůbec.
Je nesporno, že situace na domácím trhu a hospodářská tíseň zanechává také své určité stopy v bilanci zahraničního obchodu každého státu. Český obchodnický list "Český Lloyd" zabýval se touto otázkou v minulém týdnu a přišel k poznání, že dnešní relativní nadvýroba hledá usilovně nové zahraniční trhy, zatím co každý stát hledí oživiti svůj vlastní trh ve prospěch svého průmyslu, aby jeho zboží neleželo ladem a bylo konsumováno alespoň ve vlastním státě, pokud ovšem kupní síla domácích konsumentů stačí. Boj o trhy nezbytně zintensivní v době, kdy plné sklady ohrožují chod strojů v továrnách. Proto čísla, mluvící o stavu zahraničního obchodu, nelze dosti dobře srovnávati s čísly předešlých roků, kdy poměry byly normální, anebo také proto, že cenová hladina se pohybuje a že by se tudíž snadno mohlo státi, že letos vyvezené zboží, ač kvantitativně větší než loni, má menší hodnotu peněžní, takže se zdá, že je tu určité pasivum v zahraničním obchodu.
Pro tyto důvody nelze činiti pesimistické závěry z čísel, která byla o našem zahraničním obchodu uveřejněna a která ostatně nejsou úplná. Lze je činiti tím méně, poněvadž ještě nevíme, co bude, až dospějeme k obchodní smlouvě s Maďarskem, když víme, že, sotva jen vešlo ve známost, že obchodní smlouva s Maďarskem bude vypovězena, jak u nás, tak i v Maďarsku obchodníci hleděli, aby vyvezli své zboží na sklad a tím se vyhnuli placení vysokých cel, která by vzhledem k jejich prodělku za to zboží nebyla v žádném poměru.
Z dosud uveřejněných čísel je patrno, že celkový obraz našeho zahraničního obchodu se zmenšil z 2.982 milionů Kč na 2.730 mil. Kč. (Slyšte!) Ale tento pokles je zaviněn spíše snížením cen, než zmenšením množství zboží, jak jsem již předeslal. Největší podíl na snížení hodnoty má bavlna, které bylo dovezeno jen o 9.8% méně než loni, což však v důsledku snížení jejích cen znamená 28% snížení peněžní hodnoty než r. 1929. Z ostatních dovážených produktů bylo dovezeno tuků o 28% méně, lnu, konopí a juty o 12% méně. Vývoz všech produktů klesl, a to: cukru o 4.4%, bavlněného zboží o 9.5%, vlněného zboží o 10%, skla o 14%, obilí o 6.4%. Nutno ovšem při tom poklesu nákupu počítati také s psychologickým stavem konsumentů. Každý konsument počítá, když zboží klesne v ceně, že bude klesati neustále, a proto zadržuje nákup, jak myslí sám, na dobu příhodnější. Věc se obrátí, až pozná, že další pokles u nás v těchto cenách již nebude.
Jaký tedy má stát vůči tomu úkol? Musíme přispěti k řešení zemědělské krise a krise průmyslové. Pokud se týče průmyslu, musíme rozřešiti otázku exportu, exportní úvěry, exportní ústav, který by se zřídil a byl veden prakticky, a nikoliv způsobem byrokratickým. Dále je to vrácení obratové daně při exportu, což je pro náš průmysl také důležitým. Také čeká a již tluče na dveře celého našeho Národního shromáždění otázka prodloužení zákona o celních slevách pro stroje, které u nás nevyrábíme.
Musíme se také snažiti čeliti nezaměstnanosti. Nezaměstnanost je nejbolestivější stránkou nynější krise a jde ruku v ruce s vyvolanou hospodářskou krisí. Souhlasili jsme se všemi zákony, které byly zde loni usneseny, a měly za úkol zmírniti zemědělskou krisi. Musíme si však bohužel říci, že k tomu zmírnění ani na základě zákonů nedošlo a že bude potřebí ještě další péče o zemědělství. Souhlasili jsme se 150 mil. Kč, neviděli jsme v tom ani ukojení všech požadavků, které klade krise na stát, ale viděli jsme v tom symbol dobré vůle, kterou projevuje vláda, a měli jsme jen jeden požadavek, aby těch 150 mil. Kč se dalo tam, kam jsou zákonem určeny. Souhlasíme s ohlášenými investicemi i s investiční půjčkou. Víme, že náš člověk si nepřeje milodarů, ale žádá práci a za práci mzdu, aby mohl uživiti sebe i svou rodinu a postaviti ji do světa, aby se mohla živiti sama. Dáti práci a nikoli milodary, je hospodářsky i mravně prospěšnější. Ovšem musíme přizpůsobiti také správu našeho státu, aby se u nás hospodárně pracovalo. Řekli jsme si, že máme určitá ministerstva, jichž hospodářství musíme považovati za podnik, který má býti obchodnicky veden. Ale bohužel, nemůže býti veden po obchodnicku. Vezměme si železnice, pošty, veřejné práce. V resortu ministerstva železnic se najednou vyskytne palčivá otázka; je někde potřebí budovati druhou kolej, na příkl. Brno-Břeclava. Divím se, že to staré Rakousko těch 61 km neudělalo, poněvadž to bylo nejpřímější spojení Brna s Vídní a Brno se stávalo tak předměstím Vídně. My na to nemůžeme vynaložiti více, než co se v každoročním rozpočtu na to povolí, a proto, když se z těch 61 km udělalo 10 km, bylo z toho mnoho radosti, která byla projevena slavnostním zájezdem. Jeli jsme po druhé koleji, ale jen 10 km, a od té doby čekáme 3 léta, až pojedeme po dalších několika kilometrech. To není po obchodnicku. Obchodník a samostatný podnikatel, když vidí, že do svého závodu potřebuje dáti určité investice, ví, že čím dříve je udělá, tím více bude prosperovati, že zabrání cizí konkurenci, a proto nebude čekat, až co za rok vydělá, aby to po kapkách naléval a pustil do této práce, když snad bude pozdě.
Má-li peníze, dá je, má-li kaventa nebo majetek, vypůjčí se a půjčku tu vloží do nutných investic a pak zde stojí závod, který je konkurence schopný a o kterém může předpokládati se vší jistotou, že bude prosperovati. A to bych rád viděl u ministerstva železnic a pošt a také bych řekl, že ve vlastním resortu tato dvě ministerstva divně čelí drahotě. My říkáme, že chceme drahotě čelit, vláda přináší určité oběti, které se postupně převalují na nás a na naše občanstvo, ale zapomíná se na to, říkáme-li, že máme drahotu, že cena výrobků se řídí výrobními náklady. Jestliže se naříká na drahotu a ministerstva sama, státní správa upraví jednu z těchto složek tak, že výslednicí je zvýšená cena, pak přispívá vláda a dotyčné resorty ministerské samy ke zdražování.
V době, kdy se naříká, že železnice nevynášejí, zvýšiti tarify o 20%, není cesta hospodářsky rozumná. Volá-li se všude po snižování, ale ministerstvo železnic zvyšuje, ministerstvo pošt právě tak. Dnes se pomalu ani nevyplácí malý balík někam posílati, poněvadž cena jeho není s cenou dopravy v žádném poměru.
Proto vítáme myšlenku investic a investiční půjčky, ale přejeme si, aby skutečně také jen pro tyto nutné investice bylo této půjčky užito.
Je potřebí u nás dále levného úvěru - o tom stále mluvíme - lidového, živnostenského a zemědělského. Pokud živnostnictva se týče, jest ještě potřebí upraviti otázku dodávek. Otázka veřejných a státních dodávek je vlastně upravena vládním nařízením, které vyšlo v prvních letech naší republiky, a také referát o tom byl v této sněmovně přednášen. Ale to je jen forma. V provádění jsme se daleko uchýlili. Hlavní vada je, že podnikatel, který převezme dodávku nebo státní práci, 1. dlouho čeká na kolaudaci, 2. potom dlouho čeká na peníze. Od státu jdou peníze jako z chlupaté deky, těžko je člověk vybírá, pomalu, nebo po kouskách.
Když uvážíte, že každý podnikatel není hospodářsky a finančně silný, aby mohl pracovati s vlastním kapitálem, nýbrž že pracuje často s kapitálem vypůjčeným, pak si spočítejte, když má u státu 5 až 6 roků peníze, jaké úroky musí sám platiti a nedostane zaplaceno za svou práci nic, úroky mu pomalu úplně vyssají výdělek, ale za to, když on má platiti daně, nehledí se na to, že má za státem pohledávku, že má pro určitou práci složeno vadium - když nezaplatí, je exekvován. Stát má stejně, jako to žádá pro sebe v hospodářských ohledech, jednati s našimi poplatníky a občany. Také myslím, že bude důležité, abychom se zabývali dalšími otázkami, např. otázkou vybavení z dluhů veřejných a soukromých úředníků. Tato otázka vybavení z dluhů určitých vrstev není u nás nová. Za starého Rakouska, kdy zemědělství bylo v takovém velkém poklesu a bídě, vyskytl se plán, jak vybaviti zemědělský stav z dluhů. Víte, že to byla řada návrhů, že to byl ministr orby Falkenhayn, který přišel s návrhem selských dědičných rentových statků. Jak si to představoval, bylo to dobré, praktické, a dalo se to provésti. Stát by převzal statek a vyplatil dluhy, ale statek by zůstal jaksi v rodině, která by si to splácela určitými anuitami.
Když se podíváme dnes na stav zaměstnanců veřejných i soukromých, vidíme, že něco podobného by bylo i u nás potřebí a na místě, zejména u soukromých zaměstnanců, kteří právě touto racionalisací nejvíce trpěli, poněvadž nejvíce ztratili místa. A nemůžeme-li hned vyřešiti tuto otázku u soukromých zaměstnanců, můžeme aspoň řešiti otázku zvýšení požitků starodůchodců podle zákona o pensijním pojištění, abychom těm nejstarším a nejpotřebnějším nějakým způsobem pomohli. (Zcela správně!)
Velikou naší chybou je, že my krisi svoji zachycujeme státně. Všechno se hází dnes na stát a slyšel jsem zde slova, s nimiž musím polemisovati. Na př. kol. Pánek pravil, že se rýsuje na obzoru nový hospodářský řád, liberalismus že se přežívá a že reglementace bude tvrdou skutečností. Kol. Plamínková pravila, že heslo o volnosti obchodu je fikce, tedy všechno prováděti kumulativně státem a ne soukromě. Já jsem naprosto jiného názoru. Musíme si říci, je-li skutečně pravda, že hospodářský liberalismus jest u nás překonán a dále musíme si položiti otázku, zdali je potřebí tolik zásahů státu do hospodářského života a do hospodářského vývoje našeho státu. Nedávno jsem četl v "Národním Osvobození". To ve své snaze potříti liberalismus dokázalo vlastně samo statistikou, že jedinou zemí, ve které hospodářský pokrok v poslední době se projevil zlepšením situace širokých mas podstatnějším zvýšením jejích reální mzdy, je právě ta země, která je zemí nejrozhodnějšího liberalismu hospodářského, totiž Spojené Státy Severoamerické. Ve všech ostatních zemích, které nastoupily druhé dvě možné cesty hospodářské politiky, tedy cestu zvýšené sociální péče a státního socialismu, naproti tomu i podle vlastních statistik "Národního osvobození" reální mzdy nestouply, nýbrž spíše poklesly.
Pro nás nezní tedy otázka, jak odstraniti hospodářský liberalismus, nýbrž jak využíti jeho předností ve prospěch hospodářského pokroku na základě soukromého vlastnictví a na základě soukromého podnikání. (Tak jest!) Postátněte všechno a uvidíte tam, kde to jde kolektivně, jak je na věci tolik shnilého, jednak že se vyřizují věci dlouho a jednak že se přichází k těm cílům, které takový kolektivismus sleduje příliš draho, a nikde nevidíte, že by v kolektivních podnicích ceny jakýchkoli výrobků byly levnější než u soukromého podnikatele, ať výrobce, ať obchodníka. (Zcela správně!)
Při tom zdůrazňuji, aby se nemyslilo, že chráním takový liberalismus, jako bylo staré manchestrovství, že není ani možno řešiti krisi jednostranně, snižováním platů a mezd. (Výborně!) Tím krisi nerozřešíme, neboť dnes není otázka, co stojí ten či onen předmět, dnes nelze mluviti o drahotě. Drahota? Ať se sleví na cenách, vždyť se slevuje, ale co je platné laciné zboží, když na něj nemám. Záleží mi více na tom, aby se nesnižovaly platy a mzdy, záleží mi více na zaměstnání a povznesení hospodářském, a na zvýšení kupní síly každého konsumenta. Tím rozřešíme naši krisi daleko spíše a lépe. (Sen. Johanis: Větší konsum!) Větší konsum bude, když na něj bude. Napřed míti na něj a potom kupovat. Levné ceny? Vždyť je to strašně relativní poměr, co je levné a co je drahé? A také se do toho míchá lichva, ovšem neprávem, poněvadž, jak jsem řekl, ceny výrobků musejí se říditi výrobními náklady. Draze vyráběti a lacino prodávati je zjev hospodářsky nezdravý, který vede potom ke všem hospodářským excesům, jež se vyjadřují v zaviněných krídách, vyrovnáních atd., krátce v nezdravých národohospodářských zjevech.
Dovolte mi ještě, když jsem promluvil o úvěru lidovém a živnostenském, abych promluvil k otázce národohospodářského úvěru, že je také dlužno řešiti otázku zemědělského úvěru. Zejména je potřebí, aby nejrychlejším způsobem byla otázka tohoto úvěru rozřešena pro nabyvatele půdy z pozemkové reformy, jejichž situace je přímo hrozivá. Nejtěžší je u bývalých zaměstnanců na velkostatcích, kteří místo odbytného a odpočivných prostředků dostali půdu. (Sen. Dyk: Byli náležitě odbyti!) Ano, to bylo skutečné odbytí. Tito lidé, kteří neměli náležitého kapitálu a mají v době dnešní krise příliš drahý úvěr, nemohou se bez rychlé pomoci udržeti na svých statcích a je akutní nebezpečí, že se půda dostane do rukou, ve kterých jsme ji míti nechtěli, a že, jestliže se dříve rozdělovala, bude se zcelovati, ale rozdělovala se někým jiným a zcelovati se bude, bohužel, také někým jiným. (Tak jest!)
Pan ministerský předseda mluvě o zemědělské krisi řekl nám sice několik utěšujících slov, ale jsou otázky, na které dodnes odpovědi jsme nedostali. Dnes by bylo na př. nutno říci, co mají lnáři síti místo lnu, když len nevynáší, beze ztráty nelze ho u nás odbýti, co mají osazovati chmelaři místo chmele, který ani za pomoci právě utvořeného syndikátu nemohou odbýti.
Nejtěžší situace přichází však také pro řepaře a tím přirozeně také pro cukrovarský průmysl, jehož prosperita je životní otázkou našeho státu. Již dnes se mluví o značné redukci řepního osevu a podle ceny cukru se zdá, že bude za řepu nabídnuta cena, za kterou ji řepaři nebudou moci pěstovati, a tu je otázkou, co bude pěstováno místo řepy. Budou-li lnáři, chmelaři a řepaři pěstovati místo lnu, řepy a chmele samé obilí, bude to znamenati takové znehodnocení obilí, že následky toho budou skutečně nedozírné.
Při této příležitosti musím říci, že je nejen nutno, ale také spravedlivo, aby se dodrželo ujednání s cukrovarníky a aby jim byly vyplaceny nejenom zadržené refundace, nýbrž i ty, které připadají na tento rok.
Když již mluvím o zemědělských otázkách, musím říci také něco ve věci pozemkové reformy, která se blíží aspoň co do zemědělské půdy svému ukončení. Varuji jménem svého klubu velmi důrazně před tím, aby ještě i nyní byla půda přidělována politicky a stranicky (Výborně!), a prohlašuji, že bychom toto další provádění v tom směru velmi těžce nesli, a ještě tíže bychom nesli, kdyby příslušníkům naší strany bylo měřeno jinak, než příslušníkům stran jiných. (Tak jest!)
To neznamená snad nějakou nedůvěru k panu presidentovi státního pozemkového úřadu, nýbrž naopak posílení jeho, aby svůj úřad mohl vésti spravedlivě a samostatně bez pomoci kohokoli třetího. (Výborně!) Nechci se ovšem dnes touto otázkou zabývati šíře, ale musili bychom se jí zabývati, kdyby tato moje varovná slova nebyla respektována.
Z celého je vidno, že nás čekají různé a těžké úkoly. Ke splnění jich je potřebí v prvé řadě dobré vůle a zase dobré vůle, a to na všech stranách. U nás tato dobrá vůle je, my jsme ji prokázali a ještě ji prokazujeme dnes prohlášením, že budeme pro vládní prohlášení hlasovati. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Uděluji slovo dalšímu zapsanému řečníkovi, panu sen. Kroiherovi.
Sen. Kroiher: Slavný senáte! Dovolíte, abych za nepřítomnosti strany, z jejíž úst zde padl výkřik, prohlásil, že s tou stranou v této věci naprosto souhlasím. Byli to komunisté, kteří prohlásili při čtení vládního prohlášení, že tohoto prohlášení se u nás žádný dělník nenají. Já jim dávám v tomto směru naprosto za pravdu a ještě dodávám, že jejich prohlášení se dělníkům co nejdříve přejí. Je pravda, a já si to nezapírám, rád bych, abychom si to vůbec uvědomili, že přespříliš se u nás o krisi ať zemědělské, ať jakékoli jiné, mluví. Pánové, v "Radě zvířat" je napsáno: Zde nepostačí štěkati, tu nutno kousati. A tak také bych byl rád, kdybychom méně mluvili a více se radili, více pracovali a promiňte mi, jestliže vám řeknu, že naprosto nemohu přiznati debatám ať v poslanecké sněmovně, nebo zde v senátě charakter porad. Je to to, k čemu parlament vlastně je, mluvení, opakování jednotlivých věcí a řekl bych, je to krise řečnická, horší než kterákoliv jiná, poněvadž na př. naše zemědělské výrobky, bohudík, mohou býti snědeny jen jednou, kabát jeden druhému tak snadno nepůjčí, ale návrhy, které se vykládají v takových debatách, jsou půjčovány od jednoho kolegy druhému, každý je obrací z líce na rub a z rubu na líc, ale, pánové, bohužel, krisi to nikterak neškodí. (Sen. Hubka: Krise nadbytku!) Zde máme jistě krisi nadbytku a spíše krisi pohotovosti půjčovati si tyto věci, takže není potřebí nových. A tu vám řeknu, že jsme toho názoru, že krise naše tím, co zde děláme, nikterak nebude odstraněna, nýbrž že bude pouze zmírněna, pro některý stav více, pro některý stav méně. A ona nemůže býti námi odstraněna jednoduše proto, poněvadž si musíme uvědomiti, že jsme v hospodářství světa přespříliš malým činitelem a že tato krise nevznikla u nás, a také u nás neskončí. Je to krise celého světa, a proto, kdybychom zde, nevím, co si pověděli, tu krisi nemůžeme zdolati a je zdolatelnou pouze dohodou mocných v celém světě, ke kteréžto dohodě bychom ovšem rádi přistoupili. Já, pánové, nevěřím naprosto tomu, co se u nás nyní píše, že krise již dostoupila vrcholu, a že snad se jeví již známky, jako kdyby ten vrchol byl překročen. Nikoli. Podle mého názoru - nelekejte se, pánové - ještě nemáme krise. Máme teprve bídu. Neboť co to je krise? Krise znamená rozhodující den, kdy se má rozhodnouti smrt anebo život. To, co my nazýváme krisí, není krise. Jsem toho názoru, že tyto poměry budou trvati u nás a na celém světě nejméně 4 až 5 roků, a kritický stav na takhle dlouho by žádný stát a národ nevydržel. Já tvrdím, že krise se bude stále rozrůstati, že zachvátí všecky stavy v každém národě, že zachvátí všecky státy světa jeden po druhém. To žádá jednoduše spravedlnost, poněvadž všecky státy, všecky stavy, byly vinny na kořenu této krise a částečně svým sobectvím tuto krisi udržují.
Byl bych ve velkém pokušení ukázati na to, že naše republika je rozhodně slabá, aby rozřešila nějak tuto krisi, třebas jen způsobem rozumovým, a ukázati, kterak jiné velké státy udělaly pokusy, aby čelily krisi, která přirozeně mne musí nejvíce zajímati po stránce zemědělské. Ale mám vám ještě také já po tolika řečnících připomínati, kolik milionů dolarů dala Amerika a kolik milionů dolarů dala Kanada, aby zadržela pokles cen svého obilí, mám vám připomínati to zklamání, kterého se dočkaly tyto velké státy, které mají i energii, ale také peníze na to? Spojené Státy Severoamerické se chlubí, že 95% své výroby mohou zkonsumovati samy, že tedy pouze pěti procenty průmyslových výrobků jsou odkázány na vývoz. A podívejte se, tento stát nemá dosti moci, aby zachránil své farmáře. Jak to má potom udělati stát menší svojí povšechnou silou a hlavně menší svoji silou kapitálovou.
A konečně bych také řekl, že v této otázce krise nerozhoduje ani ten názor, že je lepší dosavadní světový řád, anebo ten názor, který se těší, že již vidí červánky nového řádu, neboť vidíme, že v Anglii vláda strany práce právě ztroskotává o otázku, kterak dáti práci svému lidu, a že tato vláda, která ráda bývá prohlašována za socialistickou, je stejně bezradná jako maďarská vláda, která do tohoto podezření ještě dlouho a dlouho nepřijde, (Veselost.) zrovna tak bezradná, jako vláda v Německu, která sestává ze všech stran.
Tedy, přátelé moji, těžko je v této věci o krisi promluviti něco takového reálného, kde by se řeklo: Hle, zde je paprsek, za tím půjdeme. Vždyť nevědí si zde rady ani ti nejvyškolenější národohospodáři a politikové.
Nuže, my v této otázce si nebudeme namlouvati, že bychom vedli svět. Já bych byl rád, kdybychom si dávali pozor, co ten ostatní svět dělá, a kdybychom se od toho světa učili, a kdybychom ho ve značné části věcí následovali, ovšem vždycky bych byl rád po náležité úvaze.
A tu mi dovolíte, abych tak promiscue zde se zmínil o některých věcech. Přiznávám se, že jsem měl sestaveno cosi systematického, ale vzhledem k tomu, že jednotliví řečníci mně ty "hrozinky" vybrali, nezbývá mně než se držeti některých narážek.
Teď zrovna se mluví o tom, že je potřebí udělati velikou investiční půjčku a že je potřebí dát lidem práci. Pánové, mluví se také o těch 150 mil. Kč. Sami jste slyšeli, pokud jste poslouchali, kolik lidí a kolik směrů si na těch 150 mil. Kč činilo nárok, a myslím, kdybychom tak ty nároky spočítali, že by se ukázalo, že těch 150 milionů je pakatel a té půldruhé miliardy, nebo nač to má přijíti, té nové investiční půjčky, že by tak bylo asi zrovna dost pro dnešní chuť. Ale nežli se tato půjčka uzavře, bude, pánové, chuť mnohem větší. A nyní se řekne: My potřebujeme dáti lidu práci. Ó ano! Já jsem pro to a vždy to rád čtu v listech, které jsou nazývány, nebo které skutečně jsou listy dělnickými, když se řekne: My nechceme almužnu, my chceme práci. To je krásné slovo muže. A bylo by potřebí, aby to vždy bylo upřímně míněno. Ale pánové, uvažme si jedno. My chceme dnes dělati investice za 11/2 miliardy a budeme podnikati věci, o kterých ovšem ještě dnes nevíme, my se budeme hádat, zdali potřebujeme stavět věci naprosto potřebné a nutné už teď, či máme-li stavěti nějakou hladovou zeď, která by prakticky nic neznamenala, ale lidu by dala práci. Četl jsem zrovna tyto dny v jednom listu, řeknu to upřímně, v "Národních Listech", redaktor Pimper tam píše, že je nutno stavěti budovy státních škol, nemocnice, podnikat investice na drahách, poštách nebo ve státních lázních, zkrátka podnikat investice takové, kde mohou pracovati kvalifikovaní dělníci. Já, pánové, bych s tímto byl se vším tak do jisté míry souhlasil, ale mrzelo mne při tom, že tam bylo dokazováno, že naše zemědělství, ale ne vlastně zemědělství, nýbrž venkov se svými požadavky meliorací, regulací a silnicemi může počkati. (Sen. Stöhr [německy]: My musíme vždy čekati u pánů v Praze a ve velkých městech!) Pane kolego, netrapte se, kdybychom nestavěli teď, za takovéto situace, tak nenadávali by tolik sedláci, jako by nadávali páni z měst, poněvadž my venkované potřebujeme jen malý kousek silnice. Mnohý sedlák u nás za rok ujede po silnici takový kus se všemi svými jízdami, jako leckterý pán z města projede za den ve svém autu. (Sen. dr Witt: Někde je potřebí silnice jen od dědiny k dědině!) Ano, my ji potřebujeme! Já se zrovna horším nad tím, že pan redaktor Pimper v "Nár. Listech" v úvodníku dokazuje, že my můžeme na ty silnice také připlácet, ale že můžeme počkat, poněvadž napřed je potřebí těch věcí pro města. A teď se vás, plánové, zeptám: (Hluk.) Já počkám, páni kolegové, až se dohodnete. Rozhodně by bylo dobré, kdybychom měli více nemocnic pořádně vybudovaných, bylo by dobré, kdybychom na př. měli tu nemocnici pro lupus, která peníze má, ale, bohužel, nikdo tu nemocnici do zdí anebo alespoň poblíž svého města nechce. Jistě že bychom našli na mnohých místech nutnost postaviti větší školu, než je dosud, anebo aspoň přistavět. To všechno, přátelé, považuji za pravdu. Jistě že na př. u nás na venku poštovní úřady jsou umístěny tak, že je to hanba pro republiku, že v takových místnostech se úřaduje jménem republiky. Ale byl bych rád, kdybychom si uvědomili, že takovou investiční zápůjčkou 11/2 miliardy okrouhle zatěžujeme svoje potomstvo, které bude dlouhá a dlouhá léta tohleto platit. Ale to není ta největší chyba při tom. My bereme těm dalším generacím práci, neboť to, co uděláme dnes jaksi předčasně, abychom řešili svou dnešní krisi, to nebude musiti dělati generace budoucí, řekněme jen, příští desetiletí, a následek toho bude prodloužení této krise, poněvadž oni zase si budou musit vymýšlet něco, co by dělali a čeho ještě dosud úplná potřeba není. (Sen. Stöhr [německy]: Zcela správně!)
Myslím, že doba krise má znamenat dobu šetření a úspor, dobu omezování svých potřeb, ale nikoli to přesvědčení: Musím býti stůj co stůj živ tak, jak jsem byl tenkráte, když byla doba konjunktury. Prosím, aby se nemyslilo, že toto slovo mířím snad do levých řad. Ne, já je posílám všechněm, poněvadž si musíme uvědomiti, že u nás v českém národě neumíme šetřit.
Přátelé moji, já jsem povídal a mám tu kuráž říci svému venkovskému lidu: když krise, tak podle té krise buďte živi! To není žádná krise, když vás vidím, že chodíte na pivo na př. jako loni. Ale teď musíme také říci zde v městech: Pánové, podívejte se - teď už by bylo snad pozdě, ale před hodinou - jděte tak o 51/2 nebo o 6. hodině kolem lahůdkářských obchodů zde v Praze a uvidíte, že je zde spousta lidí, kteří na žádnou krisi nevěří v praktickém životě, ale kteří ovšem neobyčejně rádi poslouchají na schůzi, když se jim říká, že jsou vlastně žebráci, a že by měli míti mnohem větší příjem, než mají. (Hlasy: To je pravda!)
Nyní přijdu také trochu a dovolíte mně, abych se zmínil o té starosti "Národních Listů" a ovšem také jiných listů - to by už šlo více na levo - o to, aby byla odstraněna nezaměstnanost kvalifikovaných dělníků. Jsem, prosím, toho názoru, že má býti čest práci každé bez rozdílu, zdali je kvalifikovaná, či nádenická. Hlavní věc u mne je, aby byla počestně a poctivě dělána! (Hlas [německy]: Velmi dobře!) Aby tak, jako chce na jedné straně ten živnostník dostati za svůj výrobek poctivý peníz, jako chce dělník, aby dostával svoji smluvenou mzdu, tak aby oba: i ten dělník, i ten živnostník a vůbec každý, kdo pracuje a kdo si svou práci platit dává, odváděl práci dokonalou a pořádnou. Tady je práci čest.