Asi před půl rokem četl jsem v novinách, že kterýsi profesor biologie na universitě v Bratislavě dovozoval, že naše zeměkoule stačila by obživiti 30 miliard lidí, tedy patnáctkráte tolik, co jich dnes na světě žije. Za základ jeho výpočtu sloužilo, že 5 ha vzdělané půdy uživí pětičlennou rodinu a množství půdy, která na světě je vzdělána, nebo vzdělati by se dala, stačila by k obživení tohoto počtu lidí.

Je to pravda, ale jen potud, že by ovšem tento počet lidí země obživila, kdyby vlastnictví půdy bylo v tomto poměru rozděleno, což tu není a nebude, a kdyby lidé žili oním způsobem, jakým žili ještě před 100 lety, tím přírodním způsobem. Poněvadž však lidé nahrnuli se do měst, kde pracují ne na prvovýrobě, nýbrž na tom, co má zpříjemniti život a zvyšovati blahobyt, jakmile nastane hospodářský otřes, tito lidé ve městech nahrnutí, ztrácejí možnost výdělku a obživy. (Sen. Mikulíček: Tak vidíš, na Prečanově statku by bylo živo 10.000 lidí! - Není to nekřesťanské, že to drží sám?) Poruč mu, ať to dá! (Sen. Mikulíček: Brzy se mu to poručí, to buď bez starosti! Svobodný mládenec potřebuje ¹/₄ mil. měřic země!)

Starobní pojištění má zabezpečiti dělníka pro jeho stáří, ale tím právě ujímáme pro dnešní dobu značnou část jeho úživných prostředků. Je to nucené šetření. Všimněme si několika příkladů. Chalupník, který by se svou rodinou byl slušně živ, přikoupí pole na dluh, chtěje upláceti a toto nucené šetření působí rodině bídu, ač majetkově roste. Dělník či úředník, jemuž se dobře daří, postaví si vlastní domek, zůstane naň značnou část dlužen, snaží se ji uplatit a ač majetkově narůstá, trpí při tom bídu. Soukromník či úředník, který uzavřel životní pojistku nad své poměry, touto pojistkou bohatne, ale placení prémie vyvolá u něho nedostatek.

Sociální pojištění odssává dnes značné množství úživných prostředků z rodin dělnických, zatěžuje nepoměrně veškeré podnikání. Je to nucené šetření, které však pro dnešní dobu nepřináší užitku a teprve snad za 20 až 50 roků, až vyplácení rent stane se pravidelnějším, nastane zde určité ulehčení. Je pravda, že tyto peníze se neztrácejí, že Ústřední sociální pojišťovna ve způsobě zápůjček státu, obcím a okresům vrací je do oběhu, ale jde tu o úrokovou službu, kterou ani obce, ani okresy, ani stát dobře nésti nemůže.

Sociální pojištění je do jisté míry vyvlastňování kapitalistických podniků, avšak větší měrou vyvlastňuje zemědělce, který platí nejenom svou kvotu, ale i kvotu na dělníka připadající, a tím béře zemědělci možnost, aby zaměstnal tolik lidí, kolik za jiných poměrů by jich zaměstnati mohl. Bude nutno uvažovati o tom, zda v nynějších mimořádných poměrech nebude nutno zavésti dočasné příročí v sociálním pojištění. Rozhodně však musí býti otázka pojištění samostatně výdělečně činných odsunuta ad Calendas Graecas.

Zabýval jsem se ve své řeči zjevy všeobecnými, z nichž vyvěrá, všeobecná bída a nezaměstnanost, ač jako rolník měl bych více zdůrazniti požadavky naše zemědělské. Činím tak zúmyslně. O záležitostech zemědělských mluvil jsem zde v minulé debatě o hospodářské krisi a nechci opakovati věci mnou i jinými pronesené.

Ostatně spatřuji větší nebezpečí pro naše zemědělce ve všeobecném ožebračení lidu než v tom, stojí-li dnes žito o 10 Kč více či méně. Odstranění nadbytku zemědělských výrobků a zvýšení cen mohou i bez našeho přičinění vyřešiti dvě až tři léta neúrodná, ale budeme-li my zemědělci obklopeni samými žebráky, kteří nejsou s to koupiti a zaplatiti naše výrobky, v tom spatřuji nebezpečí trvalé. Že bychom my zemědělci mohli chtíti, aby naše produkty byly v ceně v době, kdy široké vrstvy lidu budou bez haléře, na to není pomyšlení. Nejsme tu sami, a není válka s blokádou. Ostatně moji voliči, katoličtí zemědělci, ani za války nelichvařili a ani sami by si nepřáli prodávati draho lidem zbídačeným.

Naproti tomu však je nad slunce jasnější, že je nutno zvláště při projednávání obchodních smluv věnovati největší péči našemu zemědělství, neboť není možno přezírati konsumní schopnost 7 milionů zemědělského lidu. Nebude-li míti naše zemědělství náležité ochrany, pak i ono zchudne tím více a potom dostaví se tím větší nezaměstnanost a bída podle přísloví, nemá-li sedlák, nemá nikdo. Toto přísloví nevztahuje se toliko na chléb, nýbrž i na peníze. O tom by se pan kol. Zimák, který o věci před chvílí zde mluvil, mohl přesvědčiti u živnostníků i továrníků, vyrábějících zemědělské a jiné potřeby.

Hledáme cesty, jak bychom výrobky průmyslové mohli umístiti v cizině, a proto nesmíme si zavírati cestu ke zkonsumování těch výrobků doma u poloviny obyvatelstva našeho státu, u lidu zemědělského.

K možné diskusi o zvýšení cel. Zaplatili jsme za kus potištěného papíru skoro 1 miliardu Kč. Nevím, kdo by měl dnes chuť za další kus potištěného papíru zaplatiti druhou miliardu.

Prohlašuji jménem strany lidové, že naše strana bude hlasovati pro prohlášení vlády a že nabízí nejlepší vůli a nejusilovnější snahu ke spolupráci a zlepšení hospodářské situace. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Další slovo má paní sen. Plamínková.

Sen. Plamínková: Vážený senáte! Vládní prohlášení nám dalo aspoň trochu naděje, že rozhodující činitelé usilovně uvažují o dnešní hospodářské depresi a mají vůli pomoci. Také nám naznačilo prostředky, aspoň částečně, kterými chce k tomuto cíli jíti. Bylo zde již jednou řečeno a také novinami prošlo, jak úřední aparát je připraven, nebo slouží těmto úmyslům vlády. Chtěla bych jen několik poznámek k tomu říci.

Na př. příspěvky na nouzové práce pro obce. Na začátku prosince podané žádosti leží koncem ledna nevyřízené v ministerstvu sociální péče. Na 500 těchto žádostí tam leží nevyřízených, ne ze zlé vůle, nýbrž proto, že není dostatek sil, aby zpracovaly tyto nové, zvláštní úkoly. Je potřebí, aby byly dány síly těm orgánům, které mají agendu dozoru a povolování investic nebo různých subvenčních zásahů atd. Jestliže je početně nedostatečný úřednický aparát, potom bude jistě se všemi úmysly vlády zle. Slyšeli jsme dnes ráno zase opakovati, že má býti méně, ale dobře placených sil. Víme však, že toto heslo zklamalo při restrikci. Je prostě potřebí mnohem více úřednictva. Včera zde bylo vypočítáváno, jak se v republice zvýšil počet úřednictva, ale jak se zvýšila úřední agenda za trvání republiky, o tom nebylo řečeno ani slova. Tedy my nemůžeme čekati, až se zase znovu přesvědčíme o tom, že úřady nemohou vykonati to, co jest jim ukládáno jako důsledek vládního prohlášení.

Obdobné případy máme také při provádění zákonů platových. Vezměme třeba vánoční příspěvky. Byly jmenovány vánočními a dodnes ještě nejsou vyplaceny v mnohých oborech. První etapa staropensistů - a dodnes ještě nejsou vyplaceny zvýšené pense! Jen, prosím, uvažme, že to znamená podvázání kupní síly těchto lidí, a že tedy, chceme-li, aby se rozvinul u nás obchod, musíme dbáti, aby tyto věci byly také rychle vyřízeny.

Ale je tu ještě jedna věc: čtou-li občané, jaká jsme udělali usnesení, jaké zákony, dále, jaká prohlášení udělal ministerský předseda atd. v důsledku hospodářské krise a potom vidí, že vyřízení se nedočkávají, že tyto zákony se neprovádějí, jistě tím ztrácejí důvěru v úřady a tak státní správa sama způsobuje neklid ve státě.

Znova zdůrazňuji, že zde není možno dívati se žárlivě na to, je-li potřebí o něco více personálu; zároveň si musíme uvědomiti, že to znamená také vhodné zasáhnutí do nezaměstnanosti inteligence, vezmou-li nyní úřady personál, který potřebují k provádění všech dobrých úmyslů vlády.

Jsou ještě jiné věci, které zdržují rozvoj zaměstnanosti anebo zvýšení hospodářské síly lidí. Uvedu na př. autobusové linky. Nevím, jaké vy máte zkušenosti, ale o povolení linky z okr. úřadu zpráva se nedostane, dělej co dělej. Mám příklad, že začátkem ledna byla koncese vyřízena, ale dodnes dotyčný člověk nedostal vyřízení do rukou, leží na okr. hejtmanství. A mohl by již dávno jezdit, sloužiti i obchodu a průmyslu.

Druhá věc je překládání státních zaměstnanců v této době na horší místa, na př. s nižším činovným. A proč? Poněvadž se někdo nepoklonil u vrbiček, nebo že prý ta síla je drahá pro místo, které zastává. Byla tam 6 let, ale teď najednou je drahá. A ten nešťastný člověk má si najímati nový, drahý byt, má zhoršenou existenci atd. Říkám, že je to neklid, který naše úřady samy vnášejí do občanstva úplně zbytečně, místo aby si byly vědomy, že jsou zde proto, aby uklidňovaly, aby pomáhaly v hospodářské depresi každému, aby se povznesl.

Podívala bych se ráda na zemědělské věci. Mám v ruce výnos Státního pozemkového úřadu z 27. ledna, kde je platební rozkaz: Honem, honem vyklop 778 Kč! Myslím, mohly-li tyto věci - jsou to doplatky přídělové ceny - čekati od roku 1923, jak vidím, dodnes, že by zrovna v dnešní depresi pro malého zemědělce takové platební rozkazy také neměly býti vydávány. Nepřihlížím ještě k tomu, že jsou do 31. ledna vypočteny úroky a od 1. února už se počítá 6% ní úrok z prodlení! Tedy ten člověk to ještě ani nedostane do rukou - a už se mu počítá 6%ní úrok z prodlení!

Jiná věc: 3%ní zápůjčky pro živelně poškozené měly býti vyřízeny do 15. října m. r. Tak to bylo slibováno. Dodnes však vyřízeny nejsou! Podobně zaknihování přídělů. To znamená, že si nemůže přídělce vypůjčiti levnější peníze, chce-li na př. stavěti, protože vlastně ten příděl mu ještě není přiznán a ústavy žádají jistoty.

Zrovna tak podpory na koupi strojů malých lidí, nebo při pádu dobytka - to jsou věci, jichž vyřízení trvá nekonečně. Je nutno, aby se rozhodování neponechávalo až do září - jak zpravidla bývá při nákupu strojů - nýbrž aby to bylo rychlé, protože, kdo rychle dává, dvakrát dává.

Jsem velmi ráda, že se slibuje předložení předloh o melioračním fondu, vodocestném a o elektrisaci venkova. Jen bych si přála, aby to bylo jedna-dvě-tři! - Zase z toho důvodu, že rychle - znamená velmi mnoho.

Při tom musím zdůrazniti věci, které těžce doléhají na malé zemědělce: ta nešťastná daň z obratu z vlastní potřeby, daň z masa při domácím zabíjení a pod., také sem náležejí pachty obecních pozemků, velmi vysoké, protože při dražbě draží i majetní - to jsou bolesti malých lidí a skuteční se zdá, že je necháváme čistě na pospas osudu.

Znovu zdůrazňuji, že všechny podobné případy, kdy úřady zaviňují zdržení ať výplat, ať vyřizování záležitostí, které mohou znamenati hospodářské posílení jednotlivců nebo celých skupin, je zvláště přísně posuzováno v dobách tak hospodářsky vážných. Nedivte se pak, že lidé říkají: Což pak těm pánům tam nahoře, těm úředníkům je dobře, protože oni jsou zaměstnáni, jim plat jde, oni necítí, co tady ten malý člověk trpí!

Myslím si, že zvláště pro náš národ, který je tak založen na destrukci, jsou takovéto věci v tak vážných dobách zrovna dělány, aby destrukci v něm podporovaly. A pak se nedivte, že přichází takový Duchcov . . .

Mnozí řečníci žádali úřady - i sám pan ministerský předseda je žádal - aby věci rychle vyřizovaly. Už samy tyto žádosti jsou zjevem velmi kormutlivým. To je přece samozřejmostí, o které se nemá ani mluviti, že úřad má konati svou povinnost! Tím méně ministerský předseda!

Tedy řekla jsem, že je nedostatek úřednictva, ale pak je povinností šéfů a dozoru, aby se žádalo o jeho rozmnožení. Řekla jsem zde již několikráte, že v republice se povýšilo několik vysokých úředníků na diktátory a všichni ostatní, i ministři, jsou nyní v zajetí jejich ideologie. A jak jsou ti někteří páni nedůtkliví! Promiňte, že se o tom zmiňuji s tohoto místa. Vznesla jsem na pana ministra vnitra dotaz o určitých jednáních okresního hejtmana, a pan okresní hejtman, jehož se to týkalo, poslal do časopisu, který uveřejnil můj dotaz, opravu, a v té napsal zvláště význačně, že jsou v mém dotazu hrubé nepravdy! Tuto opravu poslal, prosím, jménem úřadu, o němž nebylo v dotazu ani slova. Redaktor opravu neuveřejnil, poněvadž věděl, že můj dotaz byl úplně správný. Také odpověď ministra vnitra ukázala, že všechny výtky, které byly v dotazu, byly správné. Představte si tu kuráž toho okresního hejtmana, který se opováží posílati opravu do novin, na dotaz, určený ministrovi - a ještě jakou opravu. A to není jen jednou, to máte napořád. Opovážila jsem se na př. žádati v rozpočtovém výboru jednoho z ministrů o interes pro určitou věc. A víte, že referent v ministerstvu, jemuž záležitost patří, se na mne hněvá? Víme všichni, jak dnes i parlamentní zástupci se obávají pohněvati si vysoké pány, protože pak "s Bohem" s věcmi, které musí s nimi vyjednávati.

V našich úřadech, přirozeně, jen v některých, však všichni sami to znáte, vážení pánové a dámy, vládne teror proti mísení se členů parlamentu do chodu úřadů. Když někdo jiný nemá kuráž, tedy já to zde zdůrazňuji a riskuji, že se ti vysocí páni budou na mne hněvati . . . Já zde říkám, že dovedu býti laskavá, ale že mám také zuby. Tedy snad to půjde až na ty zuby! Jsem si vědoma, že ústava říká, že nemáme intervenovati v záležitostech, kde jde o osobní prospěch, ale to přec neznamená, že má býti trpěna nespravedlnost, že nemáme na ni upozorňovati, že nemáme se domáhati nápravy, i když jde o osoby! Budu vděčná osudu, stačí-li a prospěje-li toto upozornění k vyčištění vzduchu.

Ještě jeden moment k této partii. Znovu zdůrazňuje ministerský předseda, že vláda ve svých činech se řídí zásadou moderního zákonodárství, to jest podporovati, chrániti a bráti ohled zejména na hospodářsky slabé. Tedy státní podniky - říkal dále - vedle činnosti investiční musí dbáti i o to, aby v potírání nezaměstnanosti předcházely dobrým příkladem. Jak je to krásně řečeno! Ale fakt je, že železnice propustily letos před vánocemi daleko dříve a daleko více dělníků vrchní stavby než jiná léta, kdy se pracovalo vždy až do zámrzu. Jako důvod se uvádělo: vyčerpané úvěry. Nebylo snad potřebí práce na těch stavbách? Naopak. Odborníci vám řeknou, v jakém zpustlém stavu jsou naše dráhy. Jednala jsem s panem ministrem železnic i s úředníky ministerstva železnic a žádala jsem správu, jak by se dala věc zaříditi, aby státní podnik nezhoršoval situaci nezaměstnanosti propouštěním. Nic se nestalo. Pan ministr se mnou sdělil, že nařídil, aby aspoň ženatí a s dětmi byli udrženi. Ale byli propouštěni všichni šmahem! A tak, prosím, je všude.

Nezdá se vám, že je potřebí, aby všechny úřady a podnikové správy samy podrobily rozboru práce a aby se snažily plánovitě stanoviti, které práce možno dělat dělnictvu v zimě, na příkl. práce ve skladištích, úpravy vnitřní atd. Nezdá se vám, že je to zvláště důležité při železnici, kde se na vrchní stavbě pracuje asi s 15.000 smluvními dělníky?

Tedy to bylo, pokud jde o vládní prohlášení, a nyní dovolte, abych se obrátila k nezaměstnanosti samé.

Víme všichni, že je to následek války. Doufám, že právě ty ekonomické poruchy zadrží možnost nové války. Je to těžký trest a těžké vykupování, ale kéž aspoň vykoupí, kéž otevře oči těm, kdož zachraňují své neživotné nebo nelidské nápady - nemohu je nazvat zásadami - voláním do zbraně, válečnými fanfárami.

Je zcela logické a historie nás o tom poučí - ovšem jen ty, kteří se chtějí poučiti - že taková revoluce, jako je každá válka, převrací hodnoty do té které doby platné skoro za nevyvratitelné, a ukazuje přímo ruby všech problémů. Poslední válka přelila hranice států pochody, vývojem, změnami, které by byly trvaly desítky let, ale jež všechny uzrály v roce, ve dvou, čtyř letech.

Předimensování výroby, které nám vlastně způsobilo nezaměstnanost, jest jen jediným důsledkem. Investice nesmyslné a zhoubné podporoval i sám náš stát - vždyť odčítal daně tomu, kdo investoval bez ohledu na to, bylo-li toho potřebí nebo ne. Jiná taková věc, která se k nám dostala, jest nutnost hybnosti, nutnost elastičnosti, to, co dovedou Američané a Francouzi, tedy aby se lidé přizpůsobovali poměrům, aby se přeorientovávali. Toho u nás, prosím, vůbec není. U nás prostě zůstane každý na svém místě, ať je to bankovní kapitál, který ztrnule trčí, ať to jsou miliardové škody jiné, ať je to nesmyslná cukerní výroba, zastaralá výroba zemědělská a cokoliv jiného. Zatím co jiní národové se s tím vyrovnávají jak takž na účet kapitálu, u nás se to děje na účet nás všech, tedy na účet vlastně také drobných lidí.

Říkáme-li si, že naše nezaměstnanost není na úrovni nezaměstnanosti ostatních států a těšíme-li se tím jaksi, tedy musíme si uvědomiti, proč? Protože naše výroba je levnější, protože úroveň našeho dělníka je nižší.

Musíme si uvědomiti, že vyvážíme na př. textil do Anglie, která je textilním státem par excellence, ale jen ty výrobky, kde velký podíl tvoří dělnická práce, nikoli materiál, levné výrobky. Dělník anglický by prostě nemohl vyrobiti ty věci za tyto ceny. Amerika na př. od nás béře jemné stroje, jednotlivé věci specielní, zase tu dělnickou práci, naprosto ne věci standardní. Není tedy možno se příliš radovati z toho našeho náskoku v nezaměstnanosti, který je, jak jsem řekla, vyvážen nižší životní úrovní našich dělníků a mistrů. Ale je to zároveň ukazatel, kde je ve světové konkurenci pro nás možný náskok: v jakosti práce. Tu si musíme uvědomiti, jak mnozí a mnozí výrobci, místo aby drželi trhy, které máme, právě jakostí práce, svou nesvědomitostí odbývají objednávky pro okamžitý nějaký prospěch a ztrácejí trhy ke škodě všeho průmyslu.

Soudím, že je nutno, aby se zde zavedl pořádek; řádná organisace vývozu, kartely a trusty nejen na výboj a zisk, ale i organisace dozoru nad vývozem. Bylo by potřebí, aby stát žádal, aby průmysl sám zavedl dozor nad vývozem. Zdá se, že jednu nevýhodu budeme my, Češi, míti dlouho, totiž tu těžkopádnost, o které jsem se zmínila. Amerika hází na trh každý rok nové zboží, novou módu, nové výrobky; a není nikoho, kdo by kupoval staré. To je koloběh statků, který způsobuje, že zaměstnanost stále se oživuje. Ale my? Slyšeli jsme zemědělce, že se má konsument přizpůsobiti. I pan generální zpravodaj v poslanecké sněmovně kladl požadavek, aby se lidé přizpůsobili zemědělské výrobě. Naši lidé jsou vůbec velmi ochotni vidět vinu v tom druhém, aby byli oprávněni setrvati ve svém pohodlí, dosavadních názorech a cestách. Ale stát, který slibuje zásahy k úpravě věcí, nesmí nechati nepovšimnutu tuto nebezpečnou vlastnost, která ohrožuje naši schopnost konkurence.

Bude nutno zaříditi studijní odbory při všech pracovních odvětvích, ať textilu, ať módy, ať zemědělské výrobě, které by sledovaly vývoj vkusu, odklony, změny a dávaly popudy k přizpůsobení. Tak na př. sklo. Vyrábíme těžké, řezané sklo, kdy už celý svět vůbec těžkého skla nechce, a pak se divíme, že náš sklářský průmysl zůstává sedět. (Místopředseda dr Heller převzal předsednictví.) Tak se to má s jinými věcmi také. Musíme jíti při této nezaměstnanosti, při nedostatku odbytu velmi do hloubky, něco se z toho naučiti, a ovšem také pracovati pro budoucnost. Ale právě tak mají povinnost na př. zemědělské výzkumné ústavy, musea atd., sledovati naši výrobu po stránce soutěžeschopnosti a sledovati směr dovozu nejen tak, jak se to činí dnes. Dováží se; najednou se zpozoruje, že se dováží mnoho, dá se na ten produkt clo - a je po všem. Uvedu příklad. R. 1929 dovezlo se k nám podle výkazu statistického úřadu za 60 mil. Kč vajec a nikdo z agrární strany doma neřekne, že je to cosi nezdravého a nesnaží se proti tomu pracovati. Sbírati vejce, organisovati jejich prodej znamená velkou práci a odpovědnost, protože je to produkt snadno podléhající zkáze a žádá poctivost dodavatelů. Fakt, že v Praze nedostaneme čerstvé vejce celou zimu, je přímo obžaloba nehybnosti produkce. Představte si, kolik by bylo příjmu, kdyby se organisoval takový sběr a prodej vajec. Teď běží v Praze dánský film, který nás poučuje, jak je tam organisován sběr vajec. Tu je odpovědnost a práce.

To je těžší věc, než prostě hodit na produkt clo. Nelze dávat vše na starost státu, každý pracovní odbor musí přispět ke zvýšení soběstačnosti, konkurence schopnosti, aniž se vyřazuje ze světového obchodu. Někde vidíme k tomu náběhy. Velmi ráda zde uvádím, co jsem viděla letos na Slovensku, jak se Legiobanka snaží racionalisovati finančnictví a peněžnictví na Slovensku, jak kumuluje na Slovensku banky, kde bylo třeba 6 bank v jednom místě a půl hodiny cesty elektrikou zase banka, jak je sbírá, slučuje a tím snižuje režii. Myslím, že takovým způsobem bychom se dostali bez vládní nebo státní pomoci přece jen kousek kupředu.

A teď to předimensování výroby, které je nejdůležitější složkou krise. Mám k tomu ovšem korekturu: ještě nejsou všichni lidé tohoto státu obléknuti vůbec, tím méně v oděv slušný, v prádlo vyhovující, nebydlí v příbytcích vůbec trochu lidských a neužívají zdravotních opatření, jak by bylo slušno, tím méně mají komfort, odpovídající jejich pracovní námaze. Předimensování výroby, nadvýroba - není peněz, není kupní síly, čili není ani slušných minimálních mezd, ale zato je maximální výkonnost, a o tom chci několik slov říci.

V tomto rozpětí, že vůbec nemáme stanoveny ani minimální mzdy, ale za to maximální výkonnost, je jedna z hlavních příčin nezaměstnanosti, ale ovšem také ruinování pracovníků, dělníků a v některých oborech i úřednictva. U nás nemáme výrobní statistiky vůbec. Němci mají svůj ústav pro zkoumání konjunktury, Angličané svůj Economic Service a Amerika úřady výzkumné. I Společnost národů koná šetření, kdežto my nemáme o svých poměrech přehledů vůbec. U nás je pořád ještě to maloměšťácké tajení výroby, mentalita, kdo s koho, každý na svou pěst atd. - i zde je nutno vystoupiti z maloměšťáctví a zase bude musit patrně stát dáti popud k poznání všech ekonomických podkladů, abychom měli jasný přehled o stavu věci a tím ovšem podklad pro organisaci výroby, která by znamenala aspoň do značné míry klidný a neotřesený chod průmyslu a obchodu.

Dnešní krise může býti školou, která zasáhne všechny složky našeho soukromohospodářského i státního života. Nebude-li touto školou, nezasloužíme, že jsme žili v dobách tak velikých. Je to krise celého dosavadního hospodářského systému. Je fikcí dnes už volnost obchodu a volnost podnikání. Přece není volností právo na vykořisťování malého člověka, ale při tom právo na miliony a na miliardy ze státních peněz, t. j. z krve a kapes právě toho malého člověka.

Pan sen. Krejčí nám zde vykreslil obrázek racionalisace, jenže obrátil lokomotivu zpátky. Prostě řekl: Až se vrátíte, že nebudete dělat strojů, potom zaměstnáte lidi. To je také jen možné při určitém názoru světovém. My víme, že racionalisace tady je, že může býti požehnáním; že není požehnáním, že není osvobozením lidí, to je vina naše, protože nedovedeme tu racionalisaci domysliti.

Dnes je nezaměstnanost veliká, ale ona nepřejde zcela, vždy zůstane určité procento nezaměstnaných. A dále to procento bude růsti právě s rozvojem techniky, zůstane-li jinak vše při starém. Právě proto je potřebí, abychom se na věc podívali velmi důkladně.

Kolektivisace úžasně stoupá a je žádána, ovšem jen do určitého stupně, i těmi jednotlivci a stranami, které vždy velmi rozhodně stály proti zasahování státu do hospodářského ústrojí. A toto zasahování bude čím dále, tím žádanější. Proto my, členové Národního shromáždění, musíme daleko hlouběji promýšleti důsledky hospodářské přeměny světa, máme-li dále řádně konati svoji povinnost zodpovědných řídičů státu.

Teď ta racionalisace. Také nám dnes pan sen. Krejčí připomněl, jak dělníci první stroj roznesli, jak ho naházeli do moře, protože jim bral práci. Stroj měl však osvoboditi člověka, on mu měl umožniti, aby nemusil tu černou těžkou práci konati rukama, vlastní silou. Ale protože se zapomnělo na toho hlavního činitele, bez něhož není vůbec výroba možna, člověka, stroj se nestal požehnáním. Práce byla tehdy ode tmy do tmy, práce se zmechanisovala, stala se neradostnou. Tehdy začal úsilnější zápas za heslo: 8 hodin práce. Ale v život se uvedlo příliš pozdě. Nezapomínejme, prosím, že to heslo vzniklo v době Komenského, v době, kdy lidé docela jinak pracovali, kdy pracovali na zdravém vzduchu, kdy měli pomalé tempo pracovní, kde se nemusili tolik duševně namáhati. Stroj však žádá dnes nejen tělesnou námahu, ale také a hlavně duševní. Když se heslu 8 hodin práce dostalo konečně uplatnění, dávno již nestačilo toto zkrácení, lidé byli vyčerpáváni tou prací 8 hodin více, než dříve 10, 11 hodinami!

Lidé se domnívají, že hlavní znak racionalisace je spěch, hon, že musí býti každý jako na číhané. Viděla jsem v Americe racionalisovanou továrnu do 85%, jiné méně racionalisované. A co bylo podivné? Že tito lidé tam pracovali s neobyčejným klidem. Každý věděl, co má dělati, pracovali zcela jistě. Tedy jestliže máme i u nás racionalisaci, letí-li plátno, řetěz, pruh, který přináší práci, není možno, aby letěl v tom tempu, jako letí u nás dnes. Musí se počítati při tom s člověkem, rychlost může býti jenom taková, jakou člověk snese, aby se nezruinoval. Dále při této dnešní naší honící racionalisaci nesmí býti 8hodinová práce. Při této racionalisaci nesmí býti ani noční práce, a hlavně ne 8hodinová noční práce. Jen si představte, prosím, noční práci, při které přemáhá člověk nejen námahu z práce plynoucí, nýbrž i únavu z ospalosti plynoucí. Tedy v tom to je. 8hodinová doba pracovní uvolnila čas, ale neuvolnila člověka. Racionalisace pomáhá hmotě, kapitálu a výrobě, ale zapomněla zcela na možnosti člověkovy.

Tedy racionalisovaný podnik; do toho ještě musí zasáhnouti stát, aby tempo strojů bylo přizpůsobeno schopnosti člověka. Racionalisovaný podnik musí zkrátiti pracovní dobu. Noční práce musí býti mimo to zvláště ještě zkrácena, aby člověk zůstal člověkem. Jestliže, prosím, si takto domyslíme racionalisaci, pak vidíme, že nebude nepožehnáním, nýbrž že může býti požehnáním a zdůrazňuji ještě jednou, že při racionalisaci nejdůležitější prvek, člověk, byl docela odsunut stranou, a proto máme nezaměstnanost, protože se nevyvážily prvky hmoty a lidské energie. Náš mluvčí se toho krátce dotkl. Já zde chci zdůrazniti a domysliti racionalisaci.

Dnes v tisku nikdo se neopováží mluviti proti racionalisaci, ale nikdo neřekne, co s ní dělati, aby nehubila lid, neničila zaměstnanost. Tedy přizpůsobiti racionalisaci člověku, dělníku. To musí ovšem udělati stát. Dokud bude o racionalisaci dbáti jen kapitál, nedojdeme východiska; ten se stará jen o výrobu, třeba i nadvýrobu, o mamon, jak řekl kol. Krejčí, ale nedbá o člověka. Zde je potřebí, aby stát udělal odbornou komisi, ale z venku, nikoli z úředníků - úředníci jsou děláni na jiný systém a mají dosti své práce - komisi, která by připravila normy využití člověka v racionalisovaném podniku. Ovšem ta komise musí míti jednu vlastnost: totiž jemný smysl pro člověka.

Lituji, že volání našeho programu z r. 1918 po hospodářském parlamentě nebylo vůbec popřáno sluchu. Lituji, že sbor pro hospodářské otázky stal se vlastně jen čímsi parádním a dokonce po celou dobu nefungoval. Snad bychom byli dále. Víme, že při tom, až začneme mysliti na člověka v práci, si vzpomeneme, že je konečně potřebí míti poradny pro volbu povolání. Domáháme se jich 4, 5 let a celá věc se ponechává jako soukromá záležitost soukromé instituci, ačkoli tu jde o národ, abychom postavili každého pracovníka na pravé místo, kde by mohl dobře dělati ve směru a síle svých schopností a sil.

Je potřebí, abychom dali popud - a bude to musiti udělati stát - k výzkumným ústavům psychotechnickým, které ukáží, co je možno naložiti na člověka. V souvislosti s tím zdravotní vyšetření nemocí z povolání. Mezinárodní úřad práce koná tato šetření, ale ovšem my u nás v republice neděláme nic podobného. Musí to dělati lidé, kteří se dovedou ponořiti do života těch, o něž jde, aby jim nebyli aktem, číslem, nýbrž živým organismem. Žádám jistě hodně málo, chci-li jen, aby se na člověka dívali jako na živý organismus, aspoň takový, jako jsou ti pánové, kteří tyto věci vyšetřují a kteří o nich budou rozhodovati.