O tomto stavu přemýšlejí dnes národohospodáři, sociologové, finančníci a politikové, všichni se snaží tvářiti se velmi moudře a učeně - a zatím bezradnost a nemohoucnost zírá z každého jejich slova. Ani já nejsem schopen ukázati cestu z této světové nesnáze, a pokud snad naznačím tuto cestu, jsem předem jist, že tato cesta nebude se líbiti, že nenalezne se nikde ochoty uvažovati o schůdnosti cesty mnou naznačené.

O bezprostředních příčinách dnešního stavu jsme všichni shodni. Je to způsob výroby, nazývaný všeobecně racionalisací. Správně pojato, není to racionalisace, nýbrž na nejvyšší míru vybičovaná technisace. Racionalisací naprosto nelze nazvati to, co se příčí zdravému rozumu, že stroj, který měl sloužiti člověku a ulehčiti jemu těžké a vysilující práce, tedy býti jeho pomocníkem, stal se jeho tyranem - a člověk, který měl býti pánem nad strojem, stal se jeho otrokem. Stroj měl člověku jeho život usnadniti, zpříjemniti a ulehčiti, a zatím stroje člověka ubíjejí, nejen při nehodách a poruchách, ale i při tom nejklidnějším a nejsprávnějším chodu ubíjejí stroje tisíce lidí, protože tyto stroje člověka samého nahrazují, činí ho zbytečným a nepotřebným, berou mu výdělek a chleba - a kdo béře člověku chléb, ten mu bere život . . .

Bylo by zbytečné, abych vypočítával číselně, jak stroje vyřazují čím dál tím větší počet dělníků z hospodářství, průmyslu i kanceláří, to zde v této debatě i jindy před tím učinili jiní - před chvílí to tu konstatoval pan kol. Zimák - to můžeme čísti a sledovati denně v novinách a opakoval bych jen to, co jiní zde uváděli.

To, čeho jsme svědky, jest doslovné splnění fantastické divadelní hry "Vzpoura robotů". "Robotem" představovali si někteří zkonstruování stroje podobného člověku, který za člověka měl vykonávati práci. Tyto stroje však možno zříti všude v různých podobách, ať je to rotační stroj tiskací či sázecí, ať je to magnetický jeřáb či automatické stroje stavební, rýpadla, bagry, automatický stroj tkalcovský či stroje všech druhů. Tyto stroje, vyhotovené a zkonstruované člověkem, provedly vzpouru proti člověku a vybíjí lidstvo, a nejsmutnější při tom je, že vzpoura tato jest inspirována a dirigována člověkem samým.

Celý svět s účastenstvím a lítostí sledoval ohromné katastrofy rázu vulkanického, ať již se staly na Novém Zélandě, v Japonsku, v Jižní Americe, v Itálii, či kdekoliv jinde. Nemůžeme si vůbec představiti, že by bylo možno, aby se člověk spojil se silami přírodními k ubíjení svých spolubratří. Nejen že to prakticky není možné, ale nebylo by vůbec možno si dobře představiti, že by v lidském srdci mohly se vyskytnouti podněty k tomu, aby člověk svým ničivým dílem podporoval a rozmnožoval ničivé dílo sil přírodních.

A přece, čím jest ono neštěstí a ony pohromy i při ohromném jejich rozsahu proti oné nezměrné bídě, kterou dnes trpí veškeré lidstvo? Čím jest 1.200 ubožáků, zahynuvších na Novém Zélandě, proti oněm hrozným milionům lidí, kteří jsou bez zaměstnání a bez chleba, odsouzeni k pozvolnému umírání v bídě a hladu, zimě a nedostatku všeho druhu? Čím jest oněch 1200 mrtvých proti oněm statisícům, kteří denně jsou ubíjeni v životech mateřských, aniž by světla světa spatřili, jednak z obavy před nedostatkem, častěji z požitkářství a nedostatku lásky a ochoty k oběti?

Na jedné straně litováno je, že není možno zabrániti ničivé síle přírodních, živlů, na druhé straně však lidstvo samo navzájem se ubíjí právě svým pokrokem a svojí civilisací.

O těchto zjevech bylo zde již mnoho mluveno, nejčastěji pány kolegy z řad komunistických, kteří tvrdí, že dnešní společenský řád je neudržitelný. To ostatně všichni cítíme, že takto nemůžeme dále. Komunisté praví, že jediné východisko spočívá v zavržení dnešního kapitalistického řádu a nahrazení novým řádem, řádem komuny. A přece přihlédneme-li k poměrům ruským, vidíme, že ani touto cestou nedospěje lidstvo k lepší budoucnosti. Co jest komunistická pětiletka? Nic jiného, než snaha po vybičování nejvyšší možné technisace a industrialisace, je to systém, který, kdyby se zdařil, i to přírodně bohaté a nedostatečně zalidněné lidstvo přesytil by nadvýrobou a způsobil nové dalekosáhlé komplikace v celém ostatním světě.

Jsme zajisté všichni shodni v tom, že poměry hospodářské, sociální a finanční tak, jak dnes se jeví v celém světě, jsou nezdravé a pro budoucnost v tomto stavu neudržitelné. V rozpoznání příčin těchto zjevů se rozcházíme.

Chci poukázati na prapříčinu všeho zla, v němž dnes žijeme. Lidstvo zbavilo se Boha. Člověk však musí nějakého Boha míti. Nechce-li uznávati Boha stvořitele, tedy staví si bohy jiné. Hlavními bohy, které lidstvo si vytvořilo, jsou mamon, poživačnost a pýcha, či jak theologové říkají, žádost očí, žádost těla a pýcha života. Tato tři božstva ničí dnes veškeren svět. Všimněme si toho trochu blíže.

Kdyby část lidí nebyla ovládána bezměrnou pýchou, kdyby v každém člověku viděla spolubratra, nebylo by možno, aby jedni žili v nadměrném blahobytu a tupě, netečně se dívali, jak tisíce lidí hladoví a dře se na blahobyt a pýchu jiných. Poživačnost u jedněch působí nekonečnou bídu u druhých lidí. Kolik to lidí musí trpěti hlad a nedostatek, aby jeden velkofláma mohl za jediný večer v Alhambře utratiti 36.000 Kč? V onen večer, kdy v jedné přední pražské restauraci sedělo čtvero pánů "u komanda" a bank dostoupil výše 192.000 Kč, byla jistě řada rodin i jednotlivců, kteří za poslední peníz si koupili k večeři kousek chleba. Ostatně poživačnost sama působí hlad i v rodinách dělnických. I při dnešních nedostatečných výdělcích je řada dělníků, kteří v určité sezóně vydělávají více, než k normální spotřebě stačí, a přece i u nich vlastní poživačnost nepřipustí, aby pamatovali na horší doby. (Sen. Mikulíček: Utratí také 36.000 Kč za jednu noc?) Stačí, když utratí 60 Kč a nic si neušetří. (Sen. Mikulíček: Třičtvrtiny dělníků pracují pod 25 Kč denně!) Ano, hned k tomu přijdu.

Co se vydělá, ihned se utratí, a když přijde nezaměstnanost, vypijí tito lidé ony prostředky, které jsou určeny pro lidi, jejichž mzda nepřipouštěla jakéhokoli zaspoření. Nedávno mi řekl starosta jednoho většího jihočeského města - politickou příslušností socialista -: V naší městské cihelně vydělávali dělníci v létě 300 až 350 Kč týdně a když přišel listopad a cihelna zastavila práci, neměli ani haléře a ujídají chleba těm, kteří ani v létě si nemohli vydělati více než 15 až 20 Kč denně. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

V mém okolí není oné zžíravé bídy, ač výdělečná možnost je tam dosti skromná, protože každý zná přísloví: Zeptá se zima, cos dělal v létě, a každý i ze skrovného výdělku pamatuje na horší časy.

A nyní si všimněme onoho nejhroznějšího boha, mamonu. Mamon je to, touha po zisku, který podnikatele pobádá, aby dražší sílu dělnickou nahradil levnější silou strojovou, touha po zisku je to, která brání snížení cen výrobků, mamon je to, který tvoří kartely, trusty a koncerny k udržování nepřiměřených a nespravedlivých cen a zisků. Mamon je to, který redukuje výrobu a provádí výluky, aby nemusil snížiti ceny, mamon je to, který pobádá za doby konjunktury vytvoření nových podniků bez ohledu na to, zda je svět potřebuje čili nic. (Sen. Mikulíček: Proto je dobře, když do celého pořádku zasáhne arcibiskup!) Když dal na nezaměstnané 200.000 Kč, myslím, že to bylo leckterému komunistovi dobré. Kdyby jsi šel pár kroků k nemocnici pod Petřínem, viděl bys tam každého dne, nejen dnes, i jindy, řadu lidí komunistů, kdybys přišel do Karlína do ústavu Milosrdných sester, najdeš tam i vaše lidi, ale kdyby jsi přišel do Lidového domu v Hybernské ulici, nevím, kolik bys tam našel těch, kterým se dává jíst. (Sen. Mikulíček: Mají také komunisté právo na život?) Mají! Proto se také naše ústavy starají a dávají, kolik dávati mohou. I arcibiskup dal 200.000 Kč, ale vy na něho nadáváte.

Před 40 roky zemřel ve Vídni Baron Voglsang, zakladatel křesťanského socialismu. Ve svých spisech vyslovil zásadu: Výroba nesmí býti určována toliko ziskem, nýbrž spotřebou. Je-li pohnutkou výroby toliko zisk bez ohledu na spotřebu, dostavuje se nadvýroba, nezaměstnanost, krise a bída. Tuto zásadu vyřkl snad před 60 až 70 lety, a hle, dnes splňuje se do poslední litery. Jaký je podnět dnešních podniků?

Je přirozeno, že velké, těžké věci jako lokomotivy, železné vozy, turbiny, říční uzávěry a jiné nelze jinak pracovati než v továrnách a za pomoci strojů. K čemu však je potřebí továren na věci, jako je obuv, jejíž výroba dá se prováděti ručně, a to daleko lépe nežli strojově? Byli by lidé chodili bosi, kdyby nebylo továren Baťových, Poprových a Bussiových?

Bylo potřebí, aby Baťa vyráběl 75.000 párů obuvi denně? Na to bylo zde 40.000 obuvníků, ale Baťa neměl ohledu na ně, jsa pobádán velikášstvím a touhou po zisku. (Sen. Mikulíček: A vy jste mu to umožnili, že má náskok daňový proti konkurenci přes 50 mil. ročně!) Kdo je to vy? (Sen. Mikulíček: Systém váš, kterému sloužíte!) Dosáhnuv kapacity 75.000 párů, vytkl si standard 100.000 párů a když to splnil, určil si denní výkon na 150.000 párů a v přítomné době ohlašuje denní výkon na 200.000 párů. A kdyby dosáhla jeho výroba milionu párů bot denně, pak by to ještě nestačilo, poněvadž ho stále a stále pobádá duch mamonu a pýchy. (Sen. Mikulíček: Běžte s tím do Zlína, on vás vyhodí s tou řečí!) Já jsem mu to, pane kolego Mikulíčku, napsal. Kdyby tě to zajímalo, já ti dám přečíst, co jsem mu napsal; to mu jistě nikdo jakživ nenapsal. Mohl bych ti vynajít v čítárně "Rudé právo", kde bylo "Boty mluví", víš, ten celostránkový insert, za který dal Baťa "Rudému právu" nejméně 10.000 Kč. Víš, jak jsem tě tenkrát ve sněmovně zchladil před celou sněmovnou a jak jsem ti řekl: "Mikulíčku, mlč, boty mluví." (Sen. Mikulíček: Kdybych to byl věděl, byl bych radil "Rudému právu", aby to tam nedávalo!)

Je to jediná touha po zisku, která vyvolala v život řady podniků, které zapříčinily svou technisaci, dnešní nadvýrobu, nezaměstnanost a bídu. Jako staropohanskému bohu Molochovi obětovány byly děti, tak dnes bohu Mamonu den ze dne přinášeny jsou nové a nové oběti. Služba Mamonu má svou progresi. Stačilo-li velkopodnikateli před rokem, aby dosáhl denně čistého zisku řekněme 1.000 Kč, chce dnes dosáhnouti 10.000 Kč, za půl roku bude požadovati 50.000 a aby jich mohl dosáhnouti, přináší v oběť ne sebe, nýbrž své spolubratry, které však ve své pýše za bratry nepovažuje. Stroj stává se mu milejším než člověk, protože nese více užitku.

Když před 100 lety v Anglii byly zaváděny nové zdokonalené stroje textilní, vzbouřili se dělníci, vnikali násilně do továren a tyto stroje rozbíjeli, takže v některých městech vojsko i s dělostřelbou utlumilo tyto demonstrace. Na to rozvinula se mezi sociology a národohospodáři debata, v níž anglický socialista Sismond se ptá: "Bude nám lépe, když veškeru práci v továrnách i na polích vykonají stroje, takže ku práci stačí tolik lidí, co jich má ženevská republika?" Na to mu odpověděl Ricardo: "Ano, bude nám lépe, lidé se nebudou musit tolik namáhati, snáze si opatří veškeré úživné prostředky, bude zkrátka větší pohodlí a větší blahobyt." Na to mu odpověděl Sismond: "Je-li tomu tak, potom by bylo nejlépe, aby na ostrovech anglických zbyl sám král a otáčel klikou automatu, který by řídil stroje, jež by obstaraly veškeru výrobu."

Dnes po 100 letech, projevuje se to u nás. Dnes vede se debata o tom, je-li lepší větší či menší populace. Pro nás katolíky nemůže býti o této věci žádné diskuse, poněvadž Řím promluvil v encyklice "O manželství" a pře je pro nás skončena.

Jestliže však bude ještě po dalších 10 až 20 roků pokračovati nynější ztechnisování veškeré výroby, pak stane se otázka větší či menší populace vůbec zbytečnou, poněvadž nestačí potom, aby se noví lidé nerodili, nýbrž budou se musiti i zbývající lidé povražditi, a stačí, aby u nás zbyl president a jinde král a otáčeli klikou u automatu, poněvadž lidé stanou se nejen zbytečnými a postradatelnými, ale přímo nemožnými. (Sen. Mikulíček: Čili nová válka bude dobrodiním lidstva!)

Bude nutno přemýšleti, jak by bylo lze zastaviti a zabrániti stavbu a zařizování dalších strojů, které zbavují člověka práce a chleba. Ostatně už cosi v této věci bylo započato. Zákaz stavby nových cukrovarů u nás a prohibiční daň 25 dolarů na jeden pytel cukru vyrobeného na Kubě event. v novém cukrovaru je počátkem omezení nekonečné industrialisace a výroby.

A tak jsme dospěli tam, že dnes nevíme, co dále. Každý, ať sociolog, ať národohospodář, ať politik se ptá: Co dále? A nikdo nemá odpovědi. (Sen. Mikulíček: Kordáč to řekl, doba je zralá k revoluci! Sebrat podnikatelům 30 miliard zisku, účelně jej rozděliti, jednou třetinou hraditi státní rozpočet, o ¹/₃ zvýšiti mzdy a ¹/₃ dáti na investice, a je to! - Místopředseda Trčka zvoní.)

Počkej, kol. Mikulíčku, ty jsi již o těchto věcech mluvil mnohokrát, je to pořád málo platné, budu šťasten, když se po mně přihlásíš o slovo a řekneš, že já jsem neměl pravdu a že ty přineseš ten kámen moudrosti, co má lidstvo dělat.

A přece ta odpověď byla pronesena už před 19 sty lety samým Kristem v onom podobenství o marnotratném synu. Jako marnotratný syn vzal podíl od otce, lehkomyslně jej utratil a pak upadl do bídy, takže si přál najísti se toho, co bylo předkládáno vepřům, tak i lidstvo, zbavivší se Boha, dostalo od něho na cestu podíl, t. j. rozum.

Co je rozum? Je to pouze výslednice činnosti mozkových tkání? Proč tedy lidstvo činností mozkových tkání nepřišlo v minulých stoletích na ony výzkumy, k nimž došlo za posledních 50 let? (Sen. Mikulíček: Poněvadž bylo nevolnictví a individualita se nemohla rozvinouti a uplatniti! - Místopředseda Trčka zvoní. - Ty nevíš ani jako senátor, že byl člověk spoután, musil robotovat podle přání a rozkazu pánů, proto se nemohlo lidstvo rozvinouti, teprve když mu byla dána individualita, mohl se rozvinouti!)

Místopředseda Trčka (zvoní): Pan kol. Mikulíček nemá slovo!

Sen. Krejčí J. (pokračuje): Vždyť je přece dokázáno, že lidstvo degeneruje jak fysickou silou, tak zdravím i věkem. Jestli tedy dnes zdegenerované lidstvo přichází za jediný rok k vynálezům, na které dříve tisíciletí nestačilo, pak není to jen výslednice činnosti mozkové tkáně, nýbrž osvícení vyšší mocí. Bůh dává člověku, aby dokázal, kam to se svým rozumem, se svou racionalisací dovede. Dovedl to tak daleko jako onen marnotratný syn, že nemá ani to, co se dnes předkládá vepřům. Či tomu není u nás doslovně tak: Kolik chlebovin se zkrmilo letos u nás dobytkem a proč na druhé straně ženou se lidé hladoví proti bodákům? (Sen. Mikulíček: Proč mají u arcibiskupa lesní dělníci 15 Kč denně?) Proč v Americe pálí se pšenice v lokomotivách, proč topí se rýže v moři, když v Číně lidé umírají hladem? Protože bůh Mamon nepřipustí, aby byly přebytky, které překážejí dáti lidem umírajícím zadarmo nebo na úvěr nedostatečně zajištěný. Marnotratný syn 20. století dovedl to se svým podílem, se svým rozumem tak daleko, že nemůže dále. Jak dále? - ptá se kde kdo. Odpověď, kterou si dal biblický marnotratný syn, dáti si nechce: "Vrátím se do domu otce svého." Je potřebí, aby lidstvo vrátilo se ke svému otci, k Bohu, aby se vrátilo ke své lidskosti, bohem do jeho duše dané, aby se vrátilo zpět ku praktickému křesťanství. Pýcha však lidstvu brání, aby toho neučinilo, a proto nezbývá nic jiného, než že musí trpěti tak dlouho, dokud nezmoudří a nevrátí se k životu, který by vyrovnával dnešní ohromné protivy. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Tato doba, tato krise není nic nového. Nic nového pod sluncem, řekl už Ben Akiba. Všimněme si poměrů před 19 sty lety ve starém Římě! 10.000 vyvolených, žijících v nesmírném nadbytku, a ostatní v otroctví nesnesitelném. Všechny snahy po nápravě vyzněly naprázdno. Odboj otroků udušen v jejich vlastní krvi. Starý Řím nemohl dále.

A tu přichází do Říma vetchý stařec. Byl to sv. Petr. Nesl Římu nový společenský řád, řád lásky. Musil se skrývati v katakombách a odtud zvrátil řád násilí; z tyranů učinil největší dobrodince, z boháčů nejštědřejší rozdavače, z otroků lidi svobodné. Kdo má dosti troufalosti, aby zapřel nebo oddiskutoval historický fakt, co učinilo křesťanství před 19 sty lety se společností lidskou? (Sen. Hlávka: 90% českého národa bylo Husitů, evangeliků a Českých bratří a jesuité vraždami přivedli všechny národy na římskou víru! Tak to bylo! To byla španělská inkvisice!) Před 19 sty lety? Jděte se učiti dějepisu, ať vám vás učitel dějepisu vrátí školní plat. (Sen. Mikulíček: Řekni taky, co bylo před 16 sty lety, když faráři a mniši zradili učení Kristovo za mamon a začali švindlovati o vrchnosti bohem dané poddaným!) Mikulíček má větší orgán a proto musí míti pravdu. (Sen. Hlávka: Jesuiti povraždili náš národ!)

Místopředseda Trčka (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Krejčí J. (pokračuje): Tedy neexistuje náš národ? Vy jste ho patrně zplodil znova.

Namítne se, že dnes křesťanství nemá už té moci, síly a účinnosti, toho ohně a tvůrčí síly. Kdo by toto tvrdil, podobal by se člověku, který by tvrdil, že slunce nemá v zimě tolik síly co v létě. Působivost slunce je stále stejná, ale poněvadž v zimě odkloní se země s určitou částí svého povrchu od slunce, proto neužívá jeho tepla, světla a působivosti. A protože svět odklonil se od křesťanství, proto slunce jeho učení a jeho morálky nemůže projeviti ve světě své blahodárné účinky.

Mluvte s kýmkoliv o jevech dnešní doby, na konec každý vám řekne, že všechny nesnáze dnešní doby spočívají v nedostatku morálky. Jak chcete dospěti k morálce, zavrhujete-li věrouku? Kam chcete dospěti s morálkou laickou? Chcete laickou morálku přesvědčiti kapitalistu, že 12 či 20 či 100%ní zisk je nemorální? Chcete laickou morálkou přinutiti podnikatele, aby nezařizoval ve svém podniku nových strojů, že tím připraví řadu lidí o chléb? Co je podkladem laické morálky? Čiň dobro pro dobro! Ale vždyť zavedení strojů zvyšující jeho zisk je pro jeho dobro. Vždyť Baťa se chlubí, že výstavbou nové továrny v Polsku dá zaměstnání 10.000 dělníkům, kolika však lidem jejich existenci rozvrátí, na tom mu nezáleží. Tedy i on svoji racionalisaci považuje za dobro, které s laickou morálkou dá se docela dobře sloučiti.

Vážím si velmi národohospodářské znalosti pana ministra Engliše a jeho příležitostné exposé s velkým zájmem poslouchám: Myslím však, kdyby národu našemu byl dán nový František z Assisi, který by vrátil lid morálce a který by byl s to, obměkčiti srdce propadlá mamonu a navrátil veškeré lidstvo vzájemné spravedlnosti, že by našemu národu prospěl více, protože veškerá dobrá snaha našich národohospodářů tříští se o nedostatek všeobecné morálky.

A nyní se vraťme k případu duchcovskému! Lituji velice, že věci došly tak daleko, že utraceny byly lidské životy. Odpovědnost za ně padá na ty, kdož pobízeli je k činům nezákonným a kdož bídy lidu na příkaz z Moskvy využívají k pokusům o násilný převrat. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Krejčí J. (pokračuje): Já počkám, až se kolega Mikulíček vymluví. - Nutno však se vší vážností a důrazem konstatovati, že četnictvo nekonalo nic jiného, než svoji povinnost, jež je mu všeobecně uložena: bdíti nad zachováním klidu a pořádku, který je první a hlavní podmínkou k nalezení východiska z obtížné situace dnešní. Násilím a srocováním dokáže se, nejméně. Vyřešení těžké svízelné situace musí se díti jinde, nikoli na ulici. Uvažujme jen, co by bylo následovalo, kdyby četnictvo v Duchcově nechalo si vzíti zbraň. Kdyby karabiny oněch 12 četníků dostaly se do rukou sroceného dělnictva, následoval na to útok na četníky ostatní, zmocnění se jejich zbraní za cenu jejich životů, loupení a plenění ve městě, prohlášení diktatury proletariátu v Duchcově, dnes jsme mohli státi před faktem, že by Duchcova musilo býti na vzbouřeném lidu dobýváno. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Kolik by to stálo lidských životů, kdyby vzbouřenci obsadili nejen ulice, nýbrž i domy, a na to se dá mysliti jen s hrůzou; že by komunisté neopomněli chvilkové převahy plně využíti, to nám již mnohokráte jasně pověděli. Avšak tento případ nutí velmi naléhavě, aby s největším urychlením hledány byly cesty, jak by lidu bylo možno dáti práci a chléb. Kdo to má dělati? Stát? Což je stát jediným činitelem a nikdo jiný? Dnešní krise není první. Když po vídeňské výstavě v r. 1873 nastala všeobecná krise, kolik tu dělal rakouský stát? V peněžních ústavech je 45 miliard Kč vkladů. Což vlastníci tohoto kapitálu nemohou pomoci v této situaci? Má to snad všechno dělati stát sám? Má stát sám živiti nezaměstnané a starati se jim o práci, když stát dluží téměř tolik, kolik je vkladů z majetku národního? (Sen. Mikulíček: Dnes jsme měli schůzi kontrolní komise státního dluhu! - Dvě miliardy jsou dlužni bohatí na dávce z majetku!) Pane kol. Mikulíčku, budeš míti dosti příležitosti, aby ses přihlásil ke slovu a vypovídal se, buď také trochu zdvořilý. (Sen. Mikulíček: To tě nemusí nijak rušiti! Je to pravda!)

Je nutno podnítiti a vzkřísiti soukromý stavební ruch. Ten je daleko vydatnější než stavební ruch financovaný státem. Aby však soukromý stavební ruch se povzbudil a rozvířil, k tomu je bezpodmínečně nutno přijíti s definitivním zákonem o ochraně nájemníků, který by programově a definitivně řešil odbourání ochrany nájemníků.

Ochrana nájemníků nechrání jen chudé, ona chrání i bohaté, kteří by mohli a měli stavěti nebo postavené domy kupovati. Je pravda, že dnes řada nových bytů je neobydlena, protože zámožní lidé bydlí za pár stokorun a na nové byty jsou odkázáni ti nejchudší, kteří měli to neštěstí, že se později narodili a založili si později domácnost. Pošťák, železničář, kancelářský pomocník, mající 600 Kč platu, jest odkázán bydleti kdesi za Prahou v novém domě, docházeti do služby až 2 hod. cesty a při tom platiti 4.000 Kč z bytu, kdežto vládní rada nebo bohatý obchodník bydlí v bytě o 3 až 4 pokojích a platí nejvýše 3 až 4.000 Kč. Naše veřejnost je však tak zhýčkána, že tropí povyk, jakmile se stane jen zmínka o zrušení ochrany nájemníků. Jako malé dítě, které je nemocno, ale lék přijmouti nechce, ač by mu pomohl. Zrušení ochrany nájemníků byl by lék třeba hořký, ale účinný. Odstranil by nezaměstnanost, rozproudil by nový život, pozvedl by obchody a umožnil řadě lidí slušně bydleti.

Nedávno jsem se sešel v hostinci s jedním pražským stavitelem. "Co děláte, pane staviteli?" ptám se ho. "Nic, protože nic dělat nemohu. Postavil jsem za 13 mil. nových domků, mám v tom veškero svoje jmění, polovinu jsem na to dlužen, prodati je nemohu, inkasuji tedy nájemné, platím úrok a nic podnikati nemohu." Kdyby tento a jiní stavitelé mohli prodati postavené domy, stavěli by znova. Řada lidí mohla by si koupiti vlastní dům, ale oni toho nepotřebují, protože bydlí za pár stokorun.

Každý se na tuto otázku dívá se sobeckého stanoviska, že snad by po zrušení ochrany nájemníků musil platiti o 500 nebo 1000 Kč ročně větší nájem. Bude-li však stát sám udržovati stavební ruch a bude-li živiti sám nezaměstnané, kam dojdeme? Stát se vykrvácí finančně a bude dříve či později, nucen sáhnout ke snížení platů svých zaměstnanců. Kolik pětiset korun ztratí státní zaměstnanec, bude-li služné o 30 až 35% sníženo, jako v Italii, Německu a jinde? Kolik ztratí obchodník, bude-li musit platiti daleko větší daně, aby byla kryta vydání způsobená vyrovnáváním bídy způsobené nezaměstnaností? Bude nutno přemýšleti o revisi i jiných poválečných zákonů. Bude nutno podrobiti revisi t. zv. zrovnoprávnění žen a zákon zrušující celibát učitelek a státních zaměstnanců. (Sen. Plamínková: Aj, aj!) Paní kolegyně se již o to hlásí. Není možno dívati se lhostejně na fakt, že v některých rodinách pobírají muž i žena značný plat, co zatím řada lidí je bez zaměstnání a nemůže nalézti obživy ve státních službách. (Sen. Mikulíček: Ale já znám několik soudních radů, kteří berou 30.000 pensi a jsou v kanceláři!) A dokonce jsou i lidé, kteří jsou v pensi a zase pro stát pracují za další bohatý plat. To všecko se bude musit revidovati.

Co přineslo ženám jejich zrovnoprávnění? To, že ženy začínají v kanceláři s platem 200 až 300 Kč měsíčně a muž musí s nimi konkurovat. Kdy za těchto okolností dosáhne tolik platu, aby se mohl oženiti a onu živořící ženu obživiti?

Zrovnoprávnění žen bylo pro ně samé danajským darem, právě jako manželská rozluka. Vidí-li dnes svobodný muž, že jeho kolega, který se snad před rokem oženil, je zase svobodný s tím toliko rozdílem, že musí platit alimenty, řekne si: Mám býti za rok či za dva zase svobodný a platiti alimenty, tedy se nebudu ženit. A kdo to na konec odnese, jsou opět ženy. (Sen. Mikulíček: Jde to podle vzoru deseti tisíc dobře živených svobodných mládenců! Ti mají ještě k tomu mnoho měřic půdy!) Pane kolego, ty máš jen 50 měřic půdy a jdeš také dobře vstříc svým příkladem. (Sen. Mikulíček: Jedenáct tisíc mládenců je bez ženění, proč by nemohli býti civilisté bez ženění?)

A zas tu přicházíme k nedostatkům morálky. Rozvrat rodinný je dnes opěvován v řadě časopisů, my přímo dýcháme ze všech koutů manželskou nevěru a rodinný rozvrat, a ačkoli tento červ hlodá přímo na kořeni národa a státu, státní správa, naše ministerstvo spravedlnosti je k tomu hluché a slepé. Upozorňoval jsem v rozpočtovém výboru pana ministra spravedlnosti na tisk všeobecně znemravňující v textu a inserci a on na to odpověděl, že na to nemá moci, nemá zákona. V Italii tento zákon v poslední době usnesli, u nás není na to ani času, ani chuti.

K řadě příčin, které způsobily dnešní tíseň hospodářskou, dlužno přičísti i dvě vymoženosti poválečné. Je to pozemková reforma a starobní pojištění, v přítomné době vedou se obsáhlé debaty o zjevu, že venkov se vylidňuje a města nebezpečně narůstají. Je zajímavo sledovati, že úbytek obyvatelstva v tom kterém okrese je ve stejném poměru s rozparcelováním velkostatků. Zaměstnanci, ztrativší zaměstnání na velkostatku, odstěhovali se do měst a tam velmi tísnivě rozmnožují konkurenci práce, nedostatku a bídy. (Sen. Chlebounová: Ba ne!) Že ne, paní kolegyně? Na Milevsku ubylo 2.010 obyvatelů, byl tam rozparcelován dvůr, na Sedlčansku jich bylo více a ubylo 4.045 obyvatel. (Výkřik sen. Plamínkové.) Paní kolegyně, je tam štěstí, že tam rostou milionová města? Ale nejenom ti, kteří ze dvorů do velkoměsta odešli, ale i noví lidé, kteří by mohli jako svobodní kočí či služky sloužiti u sedláka do 25 až 30 let věku a potom jako ženatí ve dvoře, když vidí, že možnost zaměstnání na velkostatku skoro úplně zmizela, utíkají již od 14 let do měst a tak ztrácí se 10 až 16 roků, kde by tito mladí lidé mohli u sedláka sloužiti; a poněvadž nabídka svobodné čeledi je malá a poptávka veliká, proto sedlák nemůže zaměstnávati plný počet svobodné čeledi a proto se venkov vylidňuje. Není to jen touha po příjemnějším zaměstnání ve městě, nýbrž je to strach z nedostatku obživy na venkově, který vyhání lidi do měst, poněvadž 30letý muž pozdě by ve městě začínal. S těmito lidmi odchází však do města i budoucí jejich potomstvo a tak můžeme s určitostí říci, že vylidňování venkova zastaveno ještě není. Co znamená nebezpečné narůstání velkoměst, vidíme na Německu a Anglii, kde právě hustota velkoměst působí dnes ohromnou nezaměstnanost a hospodářskou krisi větší, nežli máme u nás.