Pristupujem k záveru. Sme i starí parlamentári a videli už pred válkou ako veci sú. Jen nie mnoho skepse k našej veľkej budúcnosti. Prial by som si tedy, aby v debate bolo menej pessimismu. Skepticismus neznamená jedine intelektuálnu pochybovačnosť, ale i duševné ochromenie. Čím možno pracovať proti krizi ideovej? Jedine konštruktivizmom. Celá tvorivá síla nášho štátneho organizmu musí sa tu systematicky uplatniť, všetky inštrumenty našej výroby, všetky výrobné stavy musia tu harmonicky hrať spolu. A ovšem to si môžeme riecť, že naša republika i Slovensko s našou úzkou bázou surovín musí sa stať veľkou dielňou najvyššej technickej úrovne, najvyššej osobnej výkonnosti.

Konečne chcem riecť, že riešenie kríze, ktorá je pred nami, je kríza nedôvery a tá vyžaduje dôveru k jednomu, totiž, že bude zachovaný mier. Preto vítame osvedčenie 4 ministrov zahraničných velmocí v Ženeve ohľadne toho. My potrebujeme konštruktivný mier, nie negativny mier, ako riekol sir Artur Salter ze Ženevy, ale mier, kde je myšlienka konštruktívy. Nemal by som nič proti tomu, aby všetky národy europské boly povolané do Ženevy, ako sme sedeli vo Švýcarsku v r. 1927 i s Ruskom. Tento mier je centrálnou ideou. Táto myšlienka bola vždy centrálnou ideou aj našej vlasti, v jej znamení stala sa naša republika, ako verejná mienka v zahraničí udáva, zázračným dieťaťom Evropy. Hospodárský život nezná sentimentalitu ani romantiku. To by sme si my Slováci mali predovším uvedomiť. A my vedúci mužovia slovenského a rusínskeho hospodárskeho života sme dnes postavení pred ťažkú odpovednosť. Pred ťažké úkoly. My sa ich nebojíme. My znova musíme zrevidovať naše hospodárske problémy slovenské a podkarpatoruské, musíme vypracovať reformný hospodárský program pre Slovensko a Podkarpatskú Rus, ač práve čo sa týče sľubov do budúcnosti, musíme byť opatrní a skromní. Lebo i u nás zapríčinila válka veľké prehodnotenie hodnôt, ale hlavná kvalita našeho ľudu nebola prehodnotená a to je tradicia práce, úspornosti, vernosti a oddanosti k viere, rodine a rodnej brázde. Toto je tá vložka, ktorú donášame do spoločnej domácnosti, to sú naše veľké mravné rezervy. Naša činnosť musí sa vyvíjať vo smerniciach mezinárodného úradu práce v Ženeve. Sú to uznania vzájomnej súvislosti a závislosti hospodárskej a sociálnej medzi jednotlivými štáty a spoločenskými vrstvami, ďalej vo smerniciach hospodárskej činnosti, nie vo smysle návratu k minulosti, ale vo smysle vztýčenia nových zásad. Táto činnosť musí sa vyvinovať v znamení praktického amerikánskeho súdneho, striezlivého optimizmu.

Tedy k záveru. Čo sa týče budúcnosti, čakáme ďalší vývoj s istými starosťmi, ale kľudne. Ale, slávny senát, i to chcem verejne riecť. Celú slovenskú verejnosť uspokojením naplňuje zdravá tradícia našej spoločnej práce v zásade veľkej synthesy za blaho našej vlasti. A konečne napľňa nás Slovákov a isté i Rusínov dôverou od budúcnosti stará odveká tradícia, tradícia sympatie a vernosti slávneho veľkého českého národa oproti nám. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan sen. Haken.

Sen. Haken: Vážení pánové! Je samozřejmo, že za okolností, za kterých se ujímám slova, nemohu tak činiti s myslí klidnou, nýbrž s myslí rozechvěnou, s největším rozhořčením nad případem, který se udál v Duchcově. Ve všech parlamentech vždycky podobná událost byla příčinou obzvláštní pozornosti a také vnesla do sněmovního jednání i určité rozechvění. Proto je zcela přirozené, jestliže my, kteří stojíme v řadách bojující proletářské třídy, nemůžeme s klidnou myslí trpěti (Další slovo bylo usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 5. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeno z těsnopisecké zprávy.) její příslušníků, našich kamarádů, nýbrž že s největším rozhořčením musíme proti (Další slovo bylo usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 5. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeno z těsnopisecké zprávy.) nezaměstnaných dělníků v tomto případě důrazně protestovati.

Máme reagovati na dvě vládní prohlášení. Jedno učinil pan ministerský předseda Udržal, druhé pan ministr vnitra Slávik. Řeknu hned, že obě prohlášení se vzájemně doplňují. Pan ministr Slávik, s jehož vývody se budu nejdříve obírati, vlastně jenom zdůraznil vyhrůžku, která byla již obsažena i v prohlášení pana ministerského předsedy, t. j. vyhrůžku k zachování "klidu a pořádku".

Věděli jsme hned při vyposlechnutí exposé pana min. předsedy, co tato vyhrůžka znamená. Ovšem nedovedli jsme si představiti, že by tak rychle byla uskutečněna.

Jestliže prohlášení pana min. předsedy Udržala mělo ráz zastírati velikost a pravé příčiny i důsledky hospodářské krise, prohlášení pana ministra mělo ráz čistě policajtský. Mělo ráz četnického exposé. Pan ministr vnitra nedal si pražádnou práci, aby se vnořil do situace, za jaké se chomutovský případ udal. Vláda nezkoumala příčiny, které vedly ke konfliktu dělnickou třídu, nebo dělníky nezaměstnané, hladovějící, se státní ozbrojenou mocí; tak hluboko prohlášení vládní nešlo, nýbrž spokojovalo se po starém policajtském vzoru konstatováním fakt, které byly seřazeny v četnické relaci a novou pohrůžkou proti - jak tomu říká zpráva - výtržníkům a rušitelům veřejného klidu a pořádku. Po této stránce tedy je naše kritika prohlášení pana ministra vnitra zcela krátká a výstižná.

Přednesl četnickou relaci, byl to policejní raport a (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 5. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) hrozil novými násilnostmi hladovějícím dělníkům. Ale prohlášení pana ministra vnitra mělo ještě jednu zajímavou stránku a neméně důležitou. Pan ministr vnitra ve svém prohlášení - a je to mínění celé vlády - uplatňoval ke konci opovážlivý (Další slovo bylo usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 5. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeno z těsnopisecké zprávy.) názor, že komunisté jsou příčinou výtržností. Oni jsou příčinou . . .

Místopředseda Votruba (zvoní): Volám pana sen. Hakena pro tento výrok k pořádku!

Sen. Haken (pokračuje): . . . nespokojenosti a rozechvění v řadách dělnictva a dokonce pan ministr ve svém prohlášení šel až pod úroveň "Večera" a "Večerníku Českého Slova", když tvrdil, že je sen. Stránský vinen na srážce s četníky u Duchcova. Zdůrazňuji toto tvrzení ministrovo, že komunisté nebo jejich agitátoři, jejich funkcionáři, i poslanci a senátoři jsou vinni rozechvěním dělnictva. Názor, že sen. Stránský byl příčinou tohoto konfliktu, že jej vyvolal, zdůrazňuji, je názorem nejzaostalejšího pisálka v nějakém večerníku . . .

Místopředseda Votruba (zvoní): Volám pana sen. Hakena pro tento výrok po druhé k pořádku!

Sen. Haken (pokračuje): . . . nějakého kreténa a omezence. Není možno, abychom soudili o těchto věcech jemněji. (Výkřiky.) Ale tvrdím, že vláda a ministr vnitra dobře jsou si vědomi, že takto se věci pojímat nemohou. Oni dobře vědí, že příčinou rozechvění dělnictva, které jde tak daleko, že dělníci si neváží svého života, že páchají sebevraždy, že jdou s nasazením života i proti bodákům četníků, že příčina tohoto zjevu je hlubší, než agitační řeč nějakého senátora nebo komunistického listu. Přiznávám i této vládě, že ona je si dobře vědoma, kde jsou příčiny nespokojenosti lidu a které to jsou. Ale že ona tímto způsobem mluví, má za účel tyto příčiny zastříti a poštvati veřejné mínění proti komunistické straně, strhnouti, odvrátiti veřejné mínění od bídy, hladu a nezaměstnanosti a převrhnouti pozornost na komunisty, poněvadž připravuje tato vláda persekuční tažení proti straně, nejen proti jednotlivým příslušníkům. (Sen. dr Heller: To si přejete, to byste byli rádi, kdyby se to stalo, to vám věřím!)

Demonstrace v Duchcově nejsou ojedinělým zjevem. Vždyť vláda dobře ví, že projevy nespokojenosti rozhořčené, jdoucí přímo do zoufalství, jsou dnes v celé dělnické třídě, že nalézají odezvy v celém státě. A vláda dobře ví, že tento zjev není jen zjevem v našem státě, nýbrž že je zjevem mezinárodním. Jestliže vláda zakrývá pravé příčiny tohoto zjevu, sleduje tím úmysl zastříti je a ošáliti dělnickou veřejnost a na druhé straně každý rázný postup dělnictva za kus chleba, za zaměstnání utopiti (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 5. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Já teď si všimnu specielně případu duchcovského. Tvrdím, že máme podrobnou zprávu už od účastníků a že tvrzení pana ministra vnitra v leckterých partiích nesrovnává se s pravdou. Je to přirozené, poněvadž, jak jsem řekl, je to četnická relace. Ale myslím si, že v dnešní době již vláda a inteligentní ministr vnitra nemůže se spokojiti jenom s četnickou relací, nýbrž, když už předstoupí před sněmovnu, že se musí na případ dívati hlouběji a také zkoumati příčiny, které tento případ vyvolaly.

Pan ministr vnitra toho ani v nejmenším neudělal. Srážka, resp. útok četníků, stal se nedaleko Duchcova u viaduktu. Proti průvodu čítajícímu 300-400 lidí nezaměstnaných dělníků, mužů i žen, který táhl směrem od Bíliny. Za tímto průvodem celou cestu od Biliny šla četnická patrola v počtu - asi 12 až 14 mužů - z Biliny až k Duchcovu, aniž by se snažila nějak průvod rušiti, aniž by napomínala k rozchodu, aniž by se tedy dříve snažila o to, aby nějakým způsobem tento průvod se rozešel. Četnická patrola v počtu 12 až 14 mužů šla vzadu za průvodem celou cestu. Proč mohla tato patrola jíti klidně celou cestu až k tomu viaduktu? Poněvadž tu byla nastrojena právě ta past na demonstrující dělníky.

Mluvil-li pan ministr vnitra, jak mu to četníci napsali, že komunisté připravovali útok, že dali mladé muže dopředu, tu pan ministr ukazuje, že si nikdy nevšiml průběhu demonstrace, pochodu demonstrantů, poněvadž není možno v takové době tak podrobné organisační přípravy dělati jako generálnímu štábu v manévrech. Ale něco jiného bylo možno, to co ukazuje, jak se srážka stala. Že byla četníky připravena past na demonstranty právě u viaduktu. Proto šla ze zadu patrola, aby uzavřela ústup, šla v zádech průvodu, proto se chovala celou cestu zcela klidně, poněvadž věděla, že u viaduktu je lapák. Tam bude státi četnická patrola z Duchcova asi v témže počtu a tam máme celý průvod v kleštích. To se také stalo. U zmíněného viaduktu, kde nebyl možný ústup dozadu, poněvadž tam se četnická patrola rozvinovala, v tom okamžiku po celé šířce silnice, kde nebyl ústup možný ani na strany, vpředu na krátkou vzdálenost - tam je zátočina, jak to mám líčeno - na krátkou vzdálenost hned četnická patrola uzavřela silnici a obrátila zbraň připravenou na několik kroků proti dělnictvu. Nebylo jinak možno v této nastrojené, připravené situaci, nežli že musilo dojíti ke srážce. Kam měli dělníci jíti, kam se měli rozejíti, co měli dělati? Ovšem celá záležitost měla velmi rychlý spád.

V zátočině u viaduktu čekali četníci tak, jako se čeká na zajíce v zákoutí, takže se průvod rychle přibližoval k nim, a teď jeden četník, jehož jméno tu mám uvedeno, vystřelil snad z rozechvění, nedočkavosti, a týž četník zvolal "palte", vyšla první salva, po níž následovaly ještě dvě další, celkem bylo vypáleno přes 40 ran. Zajímavo jest . . . (Výkřik: To je hrdinství, do bezbranných lidí a žen střílet!) Uvedu ještě jeden příklad. Když nastalo zděšení, panika a na silnici leželo několik raněných, přirozeně se starali jejich kamarádi, aby je odnesli ze silnice, aby nebyli pošlapáni, nýbrž aby byli ošetřeni. Ale četníci nikoho nepřipustili, ba dokonce jeden četník vyhrožoval ženě, která dávala kabát pod hlavu raněnému: "Běžte odtud, nebo budete mít kulku v břiše."

Srážka neměla takového průběhu, jak četnická relace líčila, nýbrž vypadala docela jinak. Jisto je, když jsem se pokusil aspoň částečně nastíniti situaci, v níž se srážka stala, že uzná každý, kdo střízlivě se na věc podívá, každý kdo není třídně fašisticky založen, že tento surový postup četníků nebyl nutný. Ale pan ministr vnitra se velmi široce - jindy to nebývalo obyčejným zjevem, je to zvláštnost - velice široce a podrobně zabýval účastí sen. Stránského na demonstracích. Přirozeně, že sen. Stránský jako funkcionář, jako příslušník dělnické třídy, která tam demonstrovala za práci a chléb, musil býti v průvodu a je zcela přirozeno, že musil býti v čele průvodu. (Výkřiky.) Pane kolego, to je jiná věc, na to nebudu reagovat. A když Stránský odhadl situaci, v níž se průvod ocitl, nemohl nic jiného činiti, než že se snažil za všech okolností zabrániti srážce, případně i obětovati svůj život, aby zachránil životy ostatních, poněvadž bylo nebezpečí střelby do masy. Poněvadž Stránský byl těsně u četníků, tedy mu žaloba klade za vinu, že prý chytil četníka za karabinu. Ano, kdyby mohl chytit a do vzduchu obrátit karabiny všem 15 četníkům, byl by to jistě vykonal. (Sen. Riedl: Musil věděti, že tomu nezabrání tímto způsobem!) Pane kolego, když budete v takové situaci, tak se chopíte toho prostředku, který máte nejblíže po ruce, který vám okamžitě napadne, abyste zabránil neštěstí. (Sen. Thoř: Tu situaci si sám zavinil!) Tu situaci si zavinil tím, že se staví do řad dělnictva. V tom okamžiku Stránský vykonal tolik, co mohl, aby zabránil střelbě do dělníků a katastrofě. Nemůže mu to nikdo vykládati za zlé. (Hluk. - Výkřiky.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Prosím, aby pan řečník nebyl vyrušován a pana řečníka prosím, aby pokračoval.

Sen. Haken (pokračuje): Zdůrazňuji opětně, že pan ministr vnitra sleduje určitý úmysl, když celou demonstraci a celý případ svrhuje na jediného senátora. Je zvláštní, že pan ministr vnitra nám nemůže říci, kolik četníků bylo raněno, jak dav se choval hrozivě proti četníkům, že ti jsouce pamětliví svých "předpisů" byli nuceni ke střílení. Tato okolnost jen potvrzuje, co jsem řekl: jak byla past na demonstrující dělníky pěkně připravena, a marně teď se snaží pan ministr vnitra zdůvodniti nějak tento - nechci užívati již těch výrazů způsoby obhajoby četníků - že demonstrace, protesty, nespokojenost dělá několik komunistů a že i tento případ vyvolal komunista sen. Stránský a činit jej zaň odpovědným.

Přejdu k prohlášení pana ministerského předsedy Udržala. Pan ministerský předseda přednesl nám mínění vlády, jak ona se dívá na krisi a co chce učiniti k jejímu odstranění nebo zmírnění. Když podrobně čteme a rozebíráme řeč pana ministerského předsedy, prohlášení vlády, vidíme, že analysa vlády, analysa krise, jejího rozsahu, jejich příčin je naprosto nedostatečná, vláda konec konců si nedělá starostí s tím, kde jsou příčiny krise a které jsou příčiny krise. Hlavní ton, nejsilnější ton, který se nese v řeči pana ministerského předsedy, je zastírání. "Krise jinde je větší, u nás probíhá v mírnějších formách." Pan ministerský předseda uváděl nám různá čísla, kterými chtěl ukázati, jak se dosud vláda snažila po finanční stránce zmírniti krisi. Ovšem pan ministerský předseda nemohl nám říci nic o výsledcích. Ona ta čísla na první pohled vypadají veliká, ale když přihlédneme k rozsahu krise, k rozsahu nezaměstnanosti, pak tato čísla jsou velmi maličká. A když uvážíme, vzpomeneme-li si, jakými velkými sumami na př. byla řešena krise bank, kdy hned, bez řečí, bylo zkrachovaným bankám dáno k disposici 500 mil. Kč a vzpomeneme-li si na všechny případy, když se jednalo o kapitalisty, banky, spekulanty, jak tu vláda velmi rychle a s velikými obnosy byla pohotově, pak přijdeme k poznání, že vláda neučinila téměř nic. Krise ani v Československu není věcí novou, krise již se tu tlačí po 2 léta, my již konečně po celá dvě léta v obou sněmovnách na krisi upozorňujeme, o krisi hovoříme. Nejdříve se nám vládní kruhy a vládní poslanci vysmívali, co to pořád s tou krisí máme, a když konečně se krise zastírati nedá, když se nedá již odmluviti, snaží se, aby neukázali krisi a její důsledky v plném světle, nýbrž aby klamali obyvatelstvo zmírňováním a zjemněním důsledků krise a co všechno bylo uděláno, jak nám tu dnes také pan sen. Šolc opakoval, znamená, že to všechno nic není, poněvadž výsledky nejsou žádné. Hladovějící dělnictvo, úplně nezaměstnané, nebo jen částečně zaměstnané, nemůže čekat tak dlouhou dobu snad na otevření práce z jara, tak dalece není trenováno v hladovění, aby odložilo své požadavky až na pozdější dobu, nýbrž ono je nuceno probojovati své požadavky ihned, poněvadž boj o život je nejsilnější boj, jejž každý tvor podniká. Z tohoto boje o život vyplývá, co se stalo v Duchcově, z toho vyplývají všechny projevy nespokojenosti, demonstrace, stávky atd. To jsou všechno symptomy úžasně hluboké krise pracující třídy. Nejen dělnictva, ale také drobného živnostnictva a drobných zemědělců.

Podívejte se jen zhruba na rozsah nezaměstnanosti. Úředně zjištěných nezaměstnaných v minulých měsících bylo 250.000. To jsou ti, kteří se hlásili o práci. Ale samy vládní kruhy tvrdí, že nezaměstnaných je více. Sčítání nezaměstnaných bylo snad provedeno posledním sčítáním. Ovšem statistika o tom nevyšla. Státní statistický úřad, respektive vláda, pustí do veřejnosti některé věci z posledního sčítání, na příklad, že se počešťuje Bratislava a Užhorod, odmaďaršťují a odněmčují jiná města s německou nebo jinou menšinou a mění rázem v města česká, také o různých náboženstvích jsme četli . . . Ale to, co musí nyní v prvé řadě zajímat obyvatelstvo tohoto státu a konečně i nás, kteří jsme v čele politického života, statistiku nezaměstnanosti vláda neuveřejnila. (Hlas: Ona to nemůže potřebovat, to jsou veliké číslice!) Ovšem, že jsme se také nedověděli, mimochodem podotýkám, kolik je v Československu Čechů a Slováků. Ačkoliv jsem se zapsal jako Čech, tedy jsem se ze statistiky ztratil. Najednou jsme jenom Čechoslováci. (Sen. Stodola: To neškodí, v zahraničí jste všude Čechoslováci!) Něco jiného je státní příslušnost, pane kolego, něco jiného je národnost. Vláda tuto statistiku neuveřejnila. Jistě má také důvod proč.

V posledním čase však možno konstatovati také, pokud máme soukromou statistiku ze závodů, že na 1000 závodů zastavilo práci, a jsou to závody velké. V listopadu a prosinci bylo zastaveno přes 50 závodů úplně a na 60 částečně, tedy byla omezena výroba s propuštěním části dělnictva. V každém týdnu dochází k dalšímu zastavení a omezení výroby, k propouštění dělníků, k omezování práce, takže statistika z předešlého týdne je již zastaralá. Ale v celku možno tvrditi, že je částečně zaměstnáno na 1 milion dělníků jen částečně zaměstnaných. Nepřekročíme nějak skutečnost, když odhadneme, že s rodinami trpí v Československu nezaměstnaností na 5 milionů.

Vážení, toto je zjev mimořádný. To není nějaká přechodná nezaměstnanost. Nelze mluviti o přechodné krisi, nýbrž, jak i měšťáčtí národohospodáři konstatují, že je to krise dlouhá. Mnohý tvrdí, že trvalá. I zástupci různých vlád mluví o trvalé krisi, trvalé nezaměstnanosti. Ovšem že v některém státě je krise převahou zemědělská, v jiném státě průmyslová. U nás je průmyslová i zemědělská. Není správné, jak o té věci mluvil pan předseda vlády, který zdůraznil v první řadě - snad to z jeho stranické příslušnosti vyplývá, ale odporuje to skutečnosti - že v prvé řadě je krisí zemědělskou, která podle jeho tvrzení vyvolala krisi v průmyslu, a pravda je, že je to opačné, že v primerní krisi je u nás jako v přeprůmyslněném státě krise průmyslová a teprve v druhé řadě krise zemědělská. Ovšem pan ministerský předseda nám nemohl říci ani o zemědělské krisi, že by se malým zemědělcům nějak těmito opatřeními, o nichž on tu mluvil, pomohlo. Na dvě věci poukazoval pan předseda vlády jako na velmi důležité: na snížení úrokové míry a na zvýšení cen zemědělských produktů. Konstatovali i národohospodáři - a konečně je to samozřejmé, že pokles úrokové míry neznamená pranic, když se provede tak, jako se to provádí nyní u nás, že se z vkladů i výpůjček úrokové procento sníží o ¹/₂ procenta, poněvadž na této spekulaci, ničím jiným to není - vydělají jedině banky, ale v obyčejném obchodním životě nebude to míti nejmenšího příznivého důsledku.

Také samo zvýšení cen zemědělských produktů nemůže zlepšiti situaci malého zemědělce. V posledních zprávách bursovních četli jsme o náhlém stoupnutí cen obilí. Ale nutno uvážiti, kdo má z něj užitek, kdo bude česati ovoce. A tu je samozřejmo, že to nebude drobný zemědělec, který exekucemi byl donucen k tomu, aby zaplatil daně, a který byl také nucen k uhájení životních potřeb prodati obilí za nejnižší ceny. Drobný zemědělec nemůže uskladňovati obilí a nemůže spekulovati, poněvadž mu to nedovolí jeho vlastní žaludek, jeho vlastní potřeba a dále berní šroub, exekutor. S tohoto náhlého, přirozeně umělého stoupnutí cen zemědělských plodin, najmě obilí, mají zisk obilní spekulanti a agrární družstva, která s nimi spekulovala. (Sen. Adolf Scholz [německy]: To je Váš názor!) Agrární družstva, spekulanti a velkoobchodníci skoupili za nízké ceny u drobných zemědělců obilí, na němž teď vydělají ohromné sumy. Tento zjev je novým umělým okrádáním drobného zemědělce.

Mnoha řečníky i ve vládním prohlášení bylo zdůrazňováno, že je potřebí poskytnouti občanstvu možnost práce, a vládní prohlášení naznačovalo některé investiční práce, jež budou podniknuty, aby se zvýšila zaměstnanost a klesl počet nezaměstnaných. Řekl jsem již, že tento program je na dlouhé lokte a že závisí také od finančních možností. Proto již vláda tyto možnosti shání a mluví o vnitřní půjčce. Jak to bývá u těchto půjček a u podobných podniků vždycky? Tak jako u těch sbírek. Budou se nutiti k upisování půjček různými způsoby a machinacemi, také poklesem úroků atd. drobní lidé, aby upisovali investiční půjčku a jak je přirozeno, největší užitek stáhnou banky, ten zůstane v bankách, v pokladnách a banky samy neupíší tolik, kolik by jejich finanční možnosti odpovídalo, čili to je zase starý recept, abyste vy, dělníci a lidé, kteří jakž takž jen živoříte, sami pracovali k tomu, aby se zvýšila zaměstnanost a aby se odstranila krise. Čili všeobecně řečeno: tíha krise a její léčení přesunuje se na hřbety pracujících vrstev a ukládá se jim povinnost, aby tento kapitalistický režim udržovali vlastním potem a vlastní krví.

Bylo tu mluveno i o zkrácení pracovního týdne zavedením 5denního pracovního týdne, a když pro to horoval pan kol. Stodola, již je samozřejmé - bral si příklad z amerických vydřiduchů - (Sen. Stodola: V cigaretové továrně Ford!) Je samozřejmá tendence . . . (Sen. Stodola: Cigaretové továrny Ford!) Ano, vydřiduch. Ale když už jste to doporučoval Vy a bral jste za příklad amerického vydřiducha, že už ta věc nějak pro dělníka smrdí. A v čem to vězí? Vy jste ovšem nedbal zájmů dělníků, vy jste dbal na to, že podnikatel méně spálí atd., čili že uspoří. Že pro podnikatele, fabrikanta je v dnešní době výhodnější zavésti 5denní pracovní týden, jest správné . . . (Sen. Stodola: Je to v zájmu podnikatele i dělníka!)

Vy jste mluvil o kooperaci zaměstnanců a zaměstnavatelů. Uznejte, že ani Ford, ani Baťa nemají zřetele k dělníkům, neb jen potud, pokud jim to prospívá. Zřetel závodu, zřetel jich vlastní, je na prvním místě. Ovšem je to přirozeno. Ale je také přirozeno, aby dělníci neměli zřetele na kapitalisty, nýbrž na zájmy své vlastní třídy. (Sen. Stodola: Ale i ten podnikatel může míti kus citu!) To neexistuje. S tím již manipuloval Saint Simon a jiní lidé a vždycky to zkrachovalo. Na lidskost nejde útočiti. Pro dělníky 5tidenní pracovní týden sám o sobě nemá významu, jestliže dělník vydělá za 5 dní tolik, co vydělal za 6 dnů, a jestli zavedením 5 pracovních dnů v týdnu v intensitě pracovní se mu uleví, tak to má pro dělníka význam.

A kapitalisté byli také proti 8mihodinové době pracovní. Potom se s tím smířili. Je blahobyt dělnictva větší, je vykořisťování menší? Není. Došlo se až tak daleko, kde jsme nyní.

A tu přijdeme k našim požadavkům, které jsme ve sněmovně formulovali v návrhy zákonů; to je zavedení 7mihodinové doby pracovní, ovšem bez snížení mezd. Další otázka, která souvisí s otázkou nezaměstnanosti, je otázka podporování nezaměstnanosti. Tu přirozeně je mi potřebí mluviti o gentském systému.

Ani jeho přítel nemůže tvrditi, že gentský systém podpor v nezaměstnanosti dnešní situaci vyhovuje. Největší přítel gentského systému musí uznati, že gentský systém v situaci katastrofální nezaměstnanosti úplně zkrachoval. My jsme to tvrdili již při jednání o gentském systému. Tvrdili jsme, že možná postačí při malé normální nezaměstnanosti, ale i v takovém případě, že naprosto není správno důsledky nezaměstnanosti svrhovati na bedra dělníků. Dělník není vinen, že není práce, dělník není vinen svou nezaměstnaností, nýbrž kapitalistický řád a třída, jež tento řád udržuje. Proto také kapitalisté a jejich třídní stát jsou povinni podporu v nezaměstnanosti dělníkovi v plné mzdě vyplatiti.

Gentský systém je útokem na dělnictvo, poněvadž se požaduje, aby nevinný dělník, který nezavinil krisi, který nezavinil svou nezaměstnanost, si na ni platil. Totéž platí o tak zv. pojištění. Zase takový útok na dělnictvo. Dělník nemá v moci, aby rozhodoval o hospodaření veřejném i státním. Naprosto ne. Jestliže socialisté jsou ve vládě, to neznamená, že oni rozhodují nějak o principu výroby, směny atd., nýbrž jen tomu principu přisluhují. Dělník není vinen nezaměstnaností, vinen je kapitalistický systém, vinna je třída, která tento systém udržuje, a proto také povinnost podpor v nezaměstnanosti náleží kapitalistům, resp. jejich státu.

Ale při gentském systému nutno uvažovati ještě o druhé otázce, t. j., že gentský systém spoutal odborové organisace, že z nich udělal podpůrné spolky, ačkoli odborové organisace byly založeny jako třídní bojovné organisace dělnictva. Gentský systém připoutal tyto organisace a pomocí jejich snaží se připoutati nebo spoutává dělnictvo se zájmy kapitalistů a zájmy kapitalistického státu. Připoutati dělnictvo k zájmům kapitalistů a kapitalistického státu, tomu říkáme sociálfašismus. Toto slovo není nadávkou, nýbrž je konstatování fakta, že socialisté, kteří opustili třídní linii, připoutávají dělnické řady k spolupráci s kapitalisty a jejich státem. To je sociálfašismus, ne nadávka, nýbrž konstatování tohoto fakta.

Gentským systémem připoutávají se odborové organisace dělnické, které byly zřízeny jako bojovné třídní organisace, ke kapitalismu a kapitalistickému státu, stávají se od státu kapitalistického odvislé, ztrácejí svou nezávislost a jsou odkázány teď k tomu, aby žebraly o podpory zemi anebo stát, aby je z finanční kalamity, do nichž je přivedlo vyplácení podpor, vytáhl.

A k tomu ještě přistupuje další důležitá věc, a to je otázka neorganisovaných. Je pravda, my snažíme se zdůraznit důležitost organisace a organisování dělnické třídy. Ovšem je rozdíl v organisacích. Tam u národních demokratů organisuje pan Hudec dělníky, také tomu říká dělnické organisace, Národní sdružení. Tyto organisace ovšem nejsou organisacemi dělnickými svým principem, duchem a určením, nýbrž, organisacemi zaměstnavatelskými, byť by i byly složeny z dělníků. Organisace, zvané. reformistické, ztratily třídní bojovný charakter, staly se součástkou vlády kapitalistů a kapitalistického režimu, pracují k součinnosti dělnictva s kapitalisty. Tyto organisace, jejich tendenci, program, rovněž nemůžeme počítati za organisace dělnické, byť by v nich ještě dnes byla organisována značná část dělnictva u nás.