To jest jeden případ, který jsem nesměl smlčeti. Ale je tu druhý případ, neméně bolestný a neméně nebezpečný. (Výkřiky.) My víme, to stačí jako fráze, aby to poštvalo lidi, kteří méně studovali poměry a kteří méně přemýšlejí o důsledcích. Když některá veliká továrna ohlásí propouštění dělníků, pochopitelně dělnictvem otřásá zlá předtucha. (Sen. Stejskalová: Co vy děláte?)
Předseda (zvoní): Prosím o klid!
Sen. Šťastný (pokračuje): Dělníci jsou znepokojeni očekáváním nesnází, o nichž neví, kdy vezmou konce. Předevčírem večer o 5. hodině byl uspořádán pod vašim vedením a vašimi instancemi improvisovaný tábor lidu před Českomoravskou strojírnou. Vycházeli dělníci a oni, kteří mají již rozdělené úlohy, vždyť víme, jak je to organisováno - ukazovali: "Ejhle. sociálfašista." Tito ubozí lidé před chvíli sňali se sebe tu umazanou bundu, v níž s ostatními společně pracovali, a teď je to "Ejhle, sociálfašista". Insultovali tentokrát soudr. Rolla. Není to příslušník mé organisace tento "sociálfašista", náleží k organisaci kovodělníků, kopali ho a škrtili. (Sen. Stejskalová: Oni, věděli proč!) Tak daleko se došlo ve vašich štvanicích. Tak daleko jsou poměry, že si dělník před vámi není jist životem. Zítra budou insultovati jiného a nebude si nikdo jist svou bezpečností, třebaže je to dělník, poctivý socialista, který jako organisátor stál mezi dělnictvem a má jistě zásluhu o to, že aspoň něco opory tu stojí a že aspoň něco můžeme dělati. Tak hluboko upadají mravy pod vzorem vašeho vystupování v samém senátě. To jsou mravy, které patří někam jinam, ale do senátu sotva.
Poslouchali jsme vládní prohlášení. Pan ministerský předseda zejména prohlásil, že prvním úkolem těch, kdož spravují veřejné poměry, je starati se především o opatření práce pro nezaměstnané. Pokud to není možno, tedy v druhé řadě starati se o podporování těch, kteří jsou bez zaměstnání. (Sen. Nedvěd: To se pořád slibuje!) Konstatuji, že oproti číslici 72.891 nezaměstnaných v lednu 1930; v prosinci téhož roku již nezaměstnanost činila 236.000 jednotlivců. To znamená, že podle úředních číslic průběhem loňského roku stoupla nezaměstnanost 31/4krát od ledna do prosince. (Sen. Nedvěd: To jsou úřední cifry!) Já vím, že jsou to úřední cifry, také jsem se netajil při rozpočtové debatě, a vy se na to musíte pamatovati, pokud jste mě poslouchali nebo jste si řeč přečetli, že nemám nejlepší víru v ty úřední cifry. Při oné příležitosti jsem také řekl, že to znamená včetně příslušníků rodin 1/2 mil. lidí v malém našem národě úplně bez prostředků k výživě, až na tu podporu. Ostatně máme alespoň dohady. Ale zůstaňme při tom, že úřední čísla jsou, jak je máme a že jsou správná. (Místopředseda Votruba převzal předsednictví.) Copak je to maličkost? Za leden ještě nemáme zprávu, ač v lednu bylo značně propouštěno. Je tu potřebí podívati se příkladmo jen na jeden jediný závod, závod Škodových podniků v Plzni, který ještě v srpnu 1929 zaměstnával 22.780, tedy téměř 23 tisíce dělníků a dnes jich zaměstnává pouze 13.000. Tedy od srpna 1929 propustil přes 10.000 dělníků, zůstal téměř na polovině. A co prohlásil vedoucí ředitel, když s ním mluvili důvěrníci, o této katastrofě? Zcela poctivě přiznal, že to neznamená, že by byla jen umenšena obchodní schopnost podniku, že by byly tak silným procentem redukovány objednávky, ale je to způsob práce, je to vybroušená technika výrobní, která tímto absolutně vyloučila dělníky z práce.
My jsme to věděli, ale takto je potvrzeno, abychom nebyli v pochybnostech, jaké důsledky má t. zv. naše racionalisace. (Sen. Nedvěd: Ty jsi ji podporoval a doporučoval!) To podporují inženýři. A když chcete vědět mé stanovisko, které jsem zde již několikráte proklamoval, je toto: Čím tvrdší ocel, tím měkčí mohou býti ruce dělníkovy. A bylo by žehnati vyspělosti technické, že pokročila tak, že se nemusí lidé tak jako kdysi s prací namáhati. (Sen. Stejskalová: Naopak!) Vím to, děvenko. Ale důsledky je potřebí také odvoditi z této výrobní techniky. Bojem, jako byl boj formanů proti železnicím, nevybojujeme nic, a nevím, jestli by se vám dařilo lépe, kdyby jezdili formani, a nikoli železnice. O tom je potřebí mluviti vážněji, než vykřikovati nedomyšlená hesla. (Sen. Haken: Ne, ale vy tomu nerozumíte!) Jsem strojníkem, pane učiteli Hakene, a nezávidím Vám Váš měkčí život, než byl můj!
Chci říci toto: Čísla nezaměstnanosti mají v zápětí čísla jiná. Stát vyplácí podle gentského systému podpory v nezaměstnání. Za rok 1930 pouze na státním příspěvku bylo vyplaceno 47,721.000 Kč. Mimořádných podpor, to bylo zejména v textilní oblasti, kde řádné podpory nestačí, bylo vyplaceno 825.366 Kč. Stravovací akce, která je jakési plus těchto podpor, zejména ve velkých městech, obnášela za loňský rok deset mil. Kč. V lednu tohoto roku obnášela 4 miliony Kč a v únoru, který teprve začíná, již 6 mil. Kč. Je viděti, že tato akce se vážně rozvinula. Mléčná akce, která byla z podnětu pana presidenta republiky, který také věnoval oněch prvních 2 mil. Kč, jest již téměř vyčerpána. Vánoční příspěvek nezaměstnaným v uplynulých vánocích obnášel 4 mil. Kč, tedy dohromady to činí 74,546.366 Kč. Tyto číslice uvádím proto, poněvadž chci zde říci, že tyto peníze byly vyplaceny naprosto neproduktivně. To nám řeknou mnozí z nezaměstnaných dělníků, kteří nechtějí vypadati jako almužníci. Naše dělnictvo nechce almužnu, nechce žádnou podporu v nezaměstnání, ono, pokud je solidní, chce práci, a že je solidní, to platí o převážné většině dělnictva. Vedle toho podle hlavy VI poslední novely zákona o gentském systému, která zavádí produktivní péči o nezaměstnané vedle oné neproduktivní, bylo na nouzové práce vyplaceno za r. 1930 12,869.000 Kč. Za prvý měsíc a týden v tomto roce bylo již vyplaceno nebo alespoň poukázáno 10,742.000. Celkem za loňský rok a částka letošního roku 23,611.000 Kč. To už ovšem bychom rozuměli podporování nezaměstnaných, ale jestliže mně někdo řekne, že je to na nouzové práce, tedy už to není takové, to člověk vidí, jak to pojmově skřípe. Jakápak nouzová práce? Copak máme nějaké nouzové práce? Buď je práce, nebo není, ale nouze je právě v tom, že ty práce se nedělají, které zde jsou a namnoze velice naléhavé. To je právě ta nouze, že se nedělají.
Praha je velikým investičním problémem. Jen vzpomeňme na poměr Praha-Vídeň za starého Rakouska. Celá říše cpala té Vídni, poněvadž vlády měly smysl pro město residenční. Heslo: "pod okny hradu", chtělo, aby Vídeň podle něho vypadala a dnes ještě tak vypadá. Byla vybudována na útraty všech národů ve státě rakouském. Praha zůstala plánovitě stranou, plánovitě byla opomíjena, poněvadž tehdy záleželo právě na tom, aby Praha nevypadala podle Vídně důstojně. My jsme Prahu zdědili chudou, nahatou, jak je. Je zajímavo za onoho stavu věcí, že v r. 1910 vídeňská vláda sama dala Praze subvenci v obnosu 16 mil. K. My bychom mohli mluviti tedy o 160 mil. korun československých. Máme dosti dobré právo k tomu, když se podíváme na reálnou cenu věnování z oné doby, abychom dnes násobili deseti. Je zajímavo chování vlády dnes, když máme vlastní republiku, jejíž hlavním a sídelním městem je Praha. Konečně se slavná vláda rozhoupala - myslím, že k podnětu pana presidenta republiky - a v r. 1924 - vyzvala Prahu, aby zpracovala velký investiční plán do budoucna, Praha tak učinila a předložila ho vládě ještě v témž r. 1924. Vláda po předložení vyžádaného plánu mlčí, neříká dále nic a nic nedělá. (Sen. Haken: Byly za Rakouska obce tak okradeny a znemožněno jim finanční hospodaření jako teď?) O okradení nechci mluviti. Krádež se snad nestala, aspoň o ní nevím, ale že je vládním opatřením zúžena možnost hospodářského pohybu obcí, to je těžká pravda. Město Praha, já nechci říci, že by tenkráte kopírovalo nějakou ruskou pětiletku, ale podle výzvy vlády udělalo program takové desetiletky. Do deseti let. Tento program znamenal celkem okrouhle - když při tom ani nepomýšlela prováděti ony nutné práce, o nichž ještě povím, práce velmi důležité pro rozvoj Prahy a také mimopražského, státního života - tedy finanční potřeby 1.200,000.000. Mimořádný rozpočet na letošní rok obnáší 423 mil. Ale poněvadž Praha tento obnos do rozpočtu dala, ale ví, že jej nesežene, tedy stanoví pevně pouze částku 150 mil., to znamená hraditi jen ty nejběžnější udržovací potřeby města, na nic většího nestačí. Tedy sáhla k úvěru, poněvadž má vypočítány některé práce, které jsou naléhavé a musí býti provedeny. Zemská banka půjčila 40 mil., Sporobanka 30 mil. Kč. Račte mně rozuměti, 30 a 40 je 61. Banky sice půjčily jedna 40 a druhá 30, ale vyplaceno dostala Praha jenom 61 mil. Kč, poněvadž srážky, manipulační poplatky atd. a já nevím, jaká všecka skonta, to všecko znamenalo, že dostala jenom 61 mil. Kč, ale dlužná je 70 mil. Kč.
Tak je to ostatně s každým, octne-li se v tísni, zkrátka, když se člověk dostane pod vodu, všechno ho strká dolů. Tak se to má i s hospodářstvím hlavního residenčního města Prahy. Praha potřebuje pro tento rok nezbytně, na komunikace 10 mil. Kč, na mosty 7 mil. Kč, na školy 12 mil. Kč, na kanalisaci 14 mil. Kč, na vodárnu 18 mil. Kč, ač jen vodárny by žádaly při nejmenším 52 mil. Kč. A pamatujeme snad všichni tu ostudu, když před 2 lety cizinci v našich hotelích se neměli ani čím umýt, nebylo ani potřebné vody. Potřebovala by tedy 52 mil. Kč na vodárnu, ale musila práce rozpočísti pouze 18 mil. Kč. Z nouze čert mouchy lapá, ovšem.
Řekl jsem, že na mosty má 7 mil. Kč. Když si člověk představí, co znamená pro Prahu dostavení Jiráskova mostu z Resslovy ulice na Smíchov! Tam stojí v cestě Dienzenhoferův pavilon. Nejsem archeologem, nevím, jakou to má míti strašlivou cenu, ale chtěl bych ho, třeba nejsem architektem, obkresliti a když dáme potřebné prostředky, tak mně ho jistě každý architekt zbuduje znovu. Ale to musilo všechno zůstati, cihly, tašky, malta a Památkový úřad a nevím, jak se jmenují všecky ty instituce, řekly, že Dienzenhoferův pavilon se nesmí zbourati.
Městská rada se usnesla, jak jsem slyšel na zbourání, ale teď je to u ministerstva financí, které mělo dotovati jeho přeložení, přestěhování, a viděli bychom bývali to, co je v Americe běžným zjevem, že se stěhují domy s místa na místo. Ministerstvo financí nedělá žádného rozhodnutí, ani o zboření, ani o přemístění. Od loňského června pilíře Jiráskova mostu, kterého je potřebí, vidíme v úrovni hladiny vodní a od té doby nic dále. Tak se rozumí u nás nejvýš nutným investičním pracem ve vysokém státním úřadě, v tomto případě v ministerstvu financí. Tak se realisuje desetiletý investiční program s podporou státní.
Jaký je rozvoj pražského života, to myslím, že tyto číslice také trochu ukáží. Praha má nyní ve svých hranicích 21 tisíc automobilů. U srovnání s Berlínem, a Vídní stačí, aby vynikla ta Praha na svůj rozsah a na svou bohatost, když konstatujeme, že Berlín má 31 tisíc automobilů a Vídeň 22 tisíc. To znamená, když ta Praha je takto obsazena jenom automobily, že také potřebuje nějaký průduch a když si člověk představí, že má 12 mil. Kč na komunikace na celý rok, pak chápeme, že to nestačí ani na dláždění. My máme ohromné požadavky - na naše poměry, musím říci ohromné - ale neprovádějí se ani malicherné samozřejmosti, ačkoli máme silniční fond. Je to na př. železniční přejezd v Libni. Kdo ví, jak se tam zdržuje všechna frekvence, co to zdržování znamená za škody, vždyť je to přidušení běžného hospodářského pohybu, ale léta, nějakých 10 roků, je projekt na projektu, ustavičně se o tom hovoří a nic už, nic. Město to dělat nemůže a ministerstvo železnic nemá žádných důvodů, aby se do toho pouštělo, tak daleko přece ono nevidí.
Chce někdo mluviti o nouzových pracích, když taková samozřejmá věc není prováděna? Máme dále otázku spojení Nového města s Pankráckou plání, pankrácký most. Při projednávání rozpočtu na letošní rok jsem zval pány, aby kolem 7 hod. ranní se projeli tramvají v oblasti Michle, Pankráce, Vršovic a na té křižovatce, aby odhadly sílu davu. Až 300 lidí tam ráno čeká, poněvadž z periferie, řekněme z Pankráce, je dovezou a tam, pokud cesta jejich směřuje na Vinohrady, musí čekat třeba 1/4 hodiny, poněvadž vozy přijíždí přeplněné. Každý ví, jaká je to ztráta. Lidské zdraví je v zimním vlhku ohroženo ve velkém. Kromě toho uvažte, co to znamená v dílnách a úřadech, když zaměstnanci notoricky přicházejí do zaměstnání pozdě. Praha si nemůže pomoci, není možno tam zmnožiti vozbu elektrickou. To je vyloučeno. Více to místo nesnese. A tu se rýsuje ideální linie budoucího mostu, po kterém bychom byli z Pankráce za 4 minuty na Václavském nám. Jaká je to újma pro Prahu, když se ta věc nedělá! Silniční fond má sice býti letos, jak jsem slyšel, dotován 500 miliony, je to číslice pozoruhodná, ale zapomíná se, že onen most je v podstatě svého úkolu jedna z dálkových výpadových silnic, nikoli pražská ulice, nikoliv pouhý pražský most. Tady jest jedna investiční, vysoce rentabilní položka. Konečně stát sám tu má povinnost iniciativy. Pan ministerský předseda byl tak laskav a jménem vlády prohlásil, že především je potřebí opatřiti práci. Novelisovaný zákon o gentském systému mluví také o produktivní péči o nezaměstnané. Ministerstvo soc. péče připlácí v takovém případě 10 Kč denně na jednoho ze zúčastněných dělníků na takové veřejné práci. K tomu je potřebí poznamenati, že na okresních silnicích pracují dělníci za 8 Kč denně a ministerstvo soc. péče samo na ně 10 Kč připlácí. Kdo to tu vlastně na dělnické bídě vydělává? Vždyť ten krumpáč při takové mzdě musí šmajdat jenom nalevo. Není možné, aby dělník za tohoto mzdového stavu mohl vykonávati vůbec nějakou práci.
Právě přichází pan ministr železnic. Jsem tomu rád, poněvadž přistupuji k věci, která spadá do jeho resortu. Je to nákladní nádraží Červený dvůr. Každý ví, jak je na něm Praha interesována. Má Prahu osvoboditi od zbytečného převážení zboží povozy nebo automobily z vnitřního města. Zboží má býti koncentrováno na periferii. Toto nádraží se dělá řadu let. Pracuje tam nějakých 100 dělníků. Kdo zná rozsáhlost budovaného komplexu, ví, že se tam vejde tisíce dělníků. Ale - ono se dělá! Bývali jsme zvyklí v továrně, že se nám říkalo: Nepovídej, že děláš, ukaž, že máš uděláno. Velmi rád bych, pane ministře, aby tohle platilo i ve vašich případech. Nestačí nám říkat, že se dělá.
Totéž je s nádražím v Kolíně. To se staví již 6 roků. Do konce minulého roku bylo do těch prací investováno více než 30 mil. Kč. Jeďte kolínským nádražím a podívejte se na tu práci. Je to sice ohromný komplex; vyrovnání terénu samo vyžaduje ohromnou práci, ale člověk tam často nevidí ani dělníka. Takové staveniště by se mělo obstoupiti lidmi a práce, která se táhne a zatěžuje zbytečným interkalárem rozpočet, by mohla býti již při nejmenším hotova. Takto se bude dělat ještě 10 let. To je hotové plýtvání veřejnými prostředky, když se takovým způsobem provádějí naše investice.
Prosil jsem při rozpočtové debatě slavný senát, aby doporučil vládě, zejména ministerstvu železnic, značnou investiční půjčku. To jsme se již ve škole učili: Nemáš-li, vypůjč si. Někdo si těžko vypůjčuje, ale naše republika na tom není tak zle, aby si nějakou miliardu nemohla vypůjčiti. Konečně se přichází se strany vlády s plánem na větší investiční půjčku. Je dobře, projektuje-li se půjčka vnitřní, abychom zbytečně nemusili sahati k cizímu kapitálu. Taková velká investiční půjčka by zachránila tyto nemožné investiční a pracovní poměry v oboru ministerstva železnic.
My máme také, a už dlouho o tom mluvíme, zlepšiti zákon o ochraně domácího trhu práce. Já vím, že to dobře nejde, máme své dělníky v Německu a v Rakousku a vydali bychom se zbytečným retorsím, poněvadž by nám Německo a Rakousko pochopitelně odpovědělo svým způsobem. To je velmi těžký problém, ochrana domácího trhu práce nedá se tak snadno prakticky řešiti. (Hlas: U úřednictva ano!) Jiná je věc, objednáváme-li předmět, který vyrábíme doma a kde nám stačí naše domácí výroba. Je těžkým hospodářským hříchem, objednáváme-li v takovém případě za hranicemi, jde-li zejména o takový artikl, který znamená ne materiál a hmotu, nýbrž převážně jen lidskou práci. A zde máme případ, že ministerstvo financí samo objednává pro své úřady určité aparáty asi za 30.000 u našich dobrých firem, Srb a Štýs a firma Frič. To jsou pražské firmy, které dodávají do ciziny a úspěšně konkurují i cizím firmám. Současně vypsány teodolity, a když se po nich tyto jmenované firmy dotazovaly, bylo jim řečeno ministerstvem financí, že tyto nepřicházejí zatím v úvahu. Nepřicházely v úvahu v březnu loňského roku, avšak už v lednu letošního roku byly objednány, ovšem v Porýní u německé firmy, tedy v zahraničí u cizí firmy. Jak to zodpoví ministerstvo financí, je, myslím, vážnou otázkou.
Namáháme se o exportní úvěry. Měli jsme vážné přípovědi od pánů ministrů zahraničí a obchodu, kterých se záležitost v prvé řadě týká. Posledně v minulých týdnech, nám unikla pro jmenovaný výrobní obor, kde je skoro samá lidská práce a tím dělnická mzda převážnou položkou, objednávka v Rumunsku v částce 6 mil. Kč, jen proto, poněvadž naše firmy stále ještě nemohou použíti dobrodiní exportních úvěrů, jako je v Polsku, Německu, Rakousku, Italii a jiných státech. Německá firma šla do Rumunska s úvěrem pod 7% úroků. Poněvadž Rumunsko neplatí hned, je pro ně úroková míra rozhodující. Naše firmy, které mají debetní úvěr až 14%, nemohou sáhnouti tak hluboko do kapsy, aby při úrokování 7% mohly obchodovati. v Německu to hradí vývozní úvěr, koná tu úkol, aby vývozce ono rozpětí percentuelní snesl. Vyšli jsme tedy v Rumunsku na prázdno ve věci, která znamená čistých 5 milionů dělnických a úřednických mezd.
Máme případ Baťův. Nechci hovořiti o tom, co bylo řečeno jedním z vážených kolegů v poslanecké sněmovně o tom vertikálním růstu Baťova podniku, bylo by snad horší, kdyby rostl dolů. Baťa posledně objednal spoustu vagonového železa z Belgie. Byla to snad demonstrace proti železářskému kartelu. Člověk to musí chápat. Snad nejde všechno hájiti a chrániti, třebaže je to můj obor. Ale, Baťa staví papírnu a má ji vyzbrojiti stroji, proto jedná v Porýní s německou firmou o dodání těchto strojů. Zde nutno konstatovati, že na tyto stroje máme výborně zařízené továrny, dokonce způsobilé pro konkurenci zahraniční.
Tady by toho průmyslník Baťa činit neměl. Rád bych při této příležitosti s tohoto místa Baťu poprosil, aby těchto experimentů již jednou nechal a netýral náš národohospodářský život. Jemu se daří dobře a my mu to přejeme. Obchází-li hladoví dělníci polozavřené fabriky, to není žádná radost. Přejeme mu jeho výsledky z důvodů národohospodářských, ale tytéž důvody nás nutí říci, že by takových experimentů jednou již mohl nechati.
Tyto věci jsem chtěl konstatovati při této debatě, poněvadž nestačí jenom vyjádření dobré vůle. My jsme rádi v poslední schůzi slyšeli prohlášení vlády, poněvadž má konkretní položky, které mám dávají určitou naději do budoucnosti. Ale když už prohlášení vládní má své konkrétní položky, pak je potřebí poprositi vládu, aby uspíšila tu dobrou vůli a proměnila ji v činy, poněvadž nejde jen o ty materielní věci. Nezaměstnanému dělnictvu dospěje lhůta, kdy vybere podporu v nezaměstnání. Je v naprosté beznaději a řekl jsem, když jsem kritisoval včerejší případ duchcovský, že jsou tu dva vinníci. Nejenom bolševická agitace, která v dělnické bídě nachází přímo zúrodněnou půdu pro vyštvané experimenty, ale také ti, kteří nechávají dojíti k poměrům, v nichž se štvanicím přímo dodává materiál a zaručuje nebezpečný zdar. (Předseda dr Soukup ujímá se předsednictví.)
Chtěl jsem ještě říci, že zápas o hospodářské postavení dělnictva není věcí jenom socialistů. Je velmi zlé, postupují-li zaměstnavatelé soustavným snižováním dělnických mezd v nepatrných stopách zlevňovací akce. Není jen věcí socialistů, zastaviti zlé účinky t. zv. racionalisace, kterou jako stoupenci pokroku nechceme proklínati. Nutná opatření proti zbytečné bídě mas jsou věcí moudré rozvahy všech, kdož mají moc a vliv. Chtěl jsem poprositi slavný senát ve všech jeho složkách, aby uvážil vývoj s jeho nebezpečími a nahlédl už jednou, že je potřebí důsledně vykonati povinnost, vyplývající z výrobní racionalisace. Tou je podstatné zkrácení pracovní doby. Průmysl pak nechť je si pamětliv, že politika nízkých mezd je hospodářskou sebevraždou celé národní společnosti. Je nutno, aby na všech stranách v tomto slavném senátě bylo uváženo (Výkřiky.), že prohlášení vládní nesmí zůstati pouze na papíře literou, nýbrž že musí dojíti rychle k činům a skutkům. (Potlesk. - Výkřiky komunistických senátorů. - Hluk.)
Předseda (zvoní): Volám pana sen. Nedvěda k pořádku. (Výkřiky sen. Hakena.)
Volám pana sen. Hakena k pořádku! (Výkřiky sen. Kello.)
Volám pana sen. Kello k pořádku! (Výkřiky sen. Stejskalové.)
Volám pí sen. Stejskalovou k pořádku! (Výkřiky sen. Hlávky.)
Volám pana sen. Hlávku k pořádku! (Hluk. - Výkřiky.)
Prosím, aby tato schůze nebyla nikým mařena!
Oznamuji slavnému senátu, že do schůze dostavil se pan ministerský předseda. (Dlouhotrvající potlesk.)
Slovo k vládnímu prohlášení vyžádal si pan ministr vnitra. Prosím, aby se uchopil slova. (Hlučný potlesk.)
Ministr vnitra dr Slávik: Poľutovaniahodný prípad, ktorý sa stal včera dňa 4. února 1931 v Duchcove, ukladá mi povinnosť, . . . (Hluk. - Výkřiky.)
Předseda (zvoní): Prosím o klid!
Ministr vnitra dr Slávik (pokračuje): . . . abysom slávnemu senátu podal vo veci ihneď zprávu. (Hluk. - Výkřiky.)
Předseda (zvoní): Prosím naposledy o klid!
Ministr vnitra dr Slávik (pokračuje): V širokom merítku na včerajší deň komunistickou stranou patrne organizovaná predprava pre 25. únor 1931 . . . (Výkřiky sen. Stejskalové.)
Předseda (zvoní): Volám paní sen. Stejskalovou k pořádku! Ohražuji se proti maření schůze!
Ministr vnitra dr Slávik (pokračuje): . . . vyznely na premnohých miestach spôsobom poľutovaniahodným. Pripomínam Horní Litvínov a Most, pripomínam Najdek, pripomínam Aš a pripomínam menovite Chodov, kde četník bol zranený do hlavy tak, (Slyšte!) že mu bola prerazená prilba a kde došlo k zatčeniu pána posl. Haiblicka (Výkřiky sen. Langra.)
Předseda (zvoní): Volám pána sen. Langra k pořádku!
Ministr Vnitra dr Slávik (pokračuje): V Duchcove vyznela . . . (Hluk. - Výkřiky.)
Předseda (zvoní): Nedopustím maření schůze.
Volám pána sen. Hakena k pořádku! (Výborně! - Potlesk.) Prosím pana ministra vnitra, aby pokračoval ve své reči.
Ministr vnitra dr Slávik (pokračuje): . . . poľutovaniahodná predprava tragicky. Už v predcházajúcich dňoch bolo komunistickou stranou v Duchcove a okolí rozhlašované, že dňa 4. února 1931 bude odpoľudnia v Duchcove usporiadaná veľká demoštrácia nezamestnaných a bolo k účasti na tejto demonštrácii v okolných obciach agitované od osoby k osobe. Okresný úrad učinil včas primerané opatrenia, aby verejný kľud a poriadok bol zaistený, a dal preto všetky príchody do mesta uzavrieť četnickými hliadkami, aby bol zamedzený príliv demonštrantov z vonkova do mesta. V kritickej chvíli mal okresný úrad k dišpozicii 30 četníkov. Krátko pred 3 hod. odpol. bolo zistené, že do mesta tiahne prúd demonštrantov od obce Ledvic, ktorý cestou vzrastol na dav čítajúci na 400 až 500 osôb. Tento dav narazil pred mestom u viaduktu štátnej dráhy na četníckú hliadku, čítajúcu i s veliteľom 12 mužov, ktorá dav vyzvala, aby sa zastavil. Dav povelu neuposlechol, ale zo vzdialenosti 5 až 6 krokov pred kordonom v tesne srazených radoch muž na muži so sklonenou hlavou vrhol sa proti kordonu četnictva so zrejmým úmyslom kordon preraziť. V čele davu bol senátor komunistickej strany Peter Stránský a v prvých dvoch radoch boli vybraní najmladší silní muži. Na každého četníka v prvom rade vrhli sa 3 či 4 demonstranti a uchopili ho za karabinu, aby mu ju vyrvali. Veliteľovi hliadky počal rvať karabinu z ruky sám sen. Stránský. (Hlasy: Hanba!) Četnická hliadka ocitla sa takto v krajne kritickej situácii, súc priamo na svojch životoch ohrožená. Bolo ďalej nebezpečie, že demonstranti, podarí-li sa im zmocniť sa zbraní, použijú ich k páchaniu ďaľších trestných činov. Velitel hliadky dal preto povel k paľbe. Na to padly 4 či 5 výstrelov - presný počet sa ešte zisťuje -. Vystrelili oní četníci, ktorí boli demonštrantami na živote najviac ohrození. Po výstrele dav ustúpil a bol potom za pomoci dostavivšej sa posily zjednaný znenáhla poriadok.
Pri zakročení četnictva bol na mieste usmrtený 27letý Josef Studnička, bytom v Břežánkách. Ďaľších 7 demoštrantov bolo zranené. Sú to: Antonín Zeithammer, 19ročný svobodný, bytom v Hostomicích, bez zamestnania; Alois Lamač, 25ročný delník v tehelni, bytom v Bilíne; Václav Skuthan, 30ročný delník v pivovare v Biline; Josef Kadlec z Biliny; Evžen Syřiště, 22ročný svobodný z Hostomic, t. č. bez zamestnania, Gustav Syřiště, 24ročný svobodný z Hostomic, t. č. bez zamestnania a Antonín Kraus z Ledvic. (Hluk. - Výkřiky komunistických senátorů.)
Předseda: Prosím o klid! Aspoň pieta k těmto hrobům vás musí nutiti, abyste zachovali důstojný klid v této chvíli. (Hlas: Jen se nerozčilujte!) Já mám pro to důvody.
Ministr vnitra dr Slávik (pokračuje): Všetci tito zranení boli ihneď dopravení do okresnej nemocnice v Duchcove, kde Antonín Zeithammer, Alois Lamač a Josef Kadlec zraneniu podľahli.
Prípad vyšetruje na mieste vyšší politický úradník zemského úradu v Prahe a vyšší štábny četnický dôstojník zemského četnického veliteľstva v Prahe. Zo skutečností až dosiaľ zistených nutno usúdiť, že použitie zbrane bolo podľa platných predpisov okolnosťmi prípadu docela odôvodnené a že četnictvu, ktoré len plnilo presne svoju obtížnu povinnosť, nelzä v tomto smere činiť žiadnych výtok.
Prípad tento nutí mňa už teraz k varovnému prehláseniu, že dňa 25. února 1931 žiadne demonštrácie trpené nebudú a že v záujme všetkého občianstva nemôžu byť trpené násilnosti proti orgánom verejnej bezpečnosti. (Hlučný potlesk.) Orgány verejnej bezpečnosti, pokiaľ v rámci služobných predpisov poctive a verne vykonávajú svoju odpovednú a často nebezpečnú službu, požívajú samozrejme najplnejšej ochrany svojich nadriadených. (Výborně!) Ľutujem nesmierne celého prípadu, ľutujem padlých i ranených, nemôžem však inak, než so všetkým dôrazom s tohoto miesta konštatovať, že vina padá na tých, čo provokovali, v prvom rade na sen. Stránského. (Hlučný potlesk koaličních senátorů. - Výkřiky: Hanba!) Vôbec ku svojmu hlbokému poľutovaniu nemôžem sa vyhnúť pripomienke, že premnohi páni komunisticki poslanci a senátori sa zdajú využívať svojej imunity spôsobom, ktorý ohrožuje nielen verejný pokoj a riad, ale tiež bezpečnosť premnohých nevinných jednotlivcov. (Výborně! - Hlučný potlesk koaličních senátorů. - Výkřiky u komunistických senátorů.) Varujem pred podobnými výtržnosťmi, lebo kľud musí a bude za všetkých okolností zachovaný. (Výborně! - Potlesk.)