Opíráme-li se ve svém universitním působení o českou vědu, je to přirozené, poněvadž nepřízeň doby nedovolila Slovensku vytvořiti vědu vlastní, a česká věda je zajisté Slovákovi bližší než věda maďarská nebo německá. Slovensku neuškodí, bude-li čerpati ze zdrojů kultury české, neboť není potřebí se obávati, že by tím zanikla jeho svéráznost, v níž je veliká životní síla. Jsem přesvědčen, že Slovensko dá navzájem ještě mnoho i české kultuře.

Úkol Slovenska je v naší republice velmi významný. Je také osobitý jak po stránce politické, tak i kulturní, tedy v určitém směru odlišný od úlohy země České a Moravskoslezské. Právě z tohoto důvodu nesmí býti Slovensko v republice stavěno na místo podřadné. Obě země české i Slovensko - nehledíme-li na Podkarpatskou Rus, která má podle ústavní listiny zaručeno zvláštní postavení - tvoří stejně důležité a rovnocenné částky naší republiky. Prospěch státu nesmí se proto řešiti s úzkého hlediska prospěchu jen jedné této části, nýbrž naopak prospěchu celé republiky se musí podříditi zájem kterékoli z nich, kdyby mu snad odporoval. Naše republika není ani česká, ani slovenská, jak by si ji ludová strana představovala, kladouc rozdělovací znamení mezi slovo "český" a "slovenský", nýbrž československá. (Výborně!) Není vyšší zájem ani Čechů, ani Slováků, nejvyšší je zájem republiky. Pojem československý není "nanútený", jak se vyjádřil pan dr Buday, pojem Československý je výrazem našeho státního života a je proto nadřaděný pojmu "český" a "slovenský". (Výborně!)

A když jsem se již dotknul vysoké školy na Slovensku, budiž mi dovoleno, abych se zmínil také o technice, po jejímž zřízení v Košicích se na Slovensku volá. Nemůže býti sporu, že Slovensko má na techniku plné právo, a že ji také zajisté dostane. Ale právě tak jsem přesvědčen, že by okamžité její zřízení bylo velikou chybou. Nezasvěcená veřejnost si nedovede ani uvědomiti, s jakými obtížemi se budovaly nové university v republice Československé, v Brně a Bratislavě, a přece tu byly poměry zralejší, než tomu je při technice, která je mnohem složitější a potřebuje nákladnějšího vybavení i užšího styku s praksí než universita ve svém celku. Je nebezpečí, že by technika nakvap zřízená nesplnila svého úkolu a Slovensku by více uškodila než prospěla. Opatrnost je tu opravdu matkou moudrosti! (Sen. Plamínková: V době, která byla finančně příznivější, než dnešní!) Tento důvod je také závažný. Snad by bylo prospěšnější, kdyby vláda zřídila v Košicích vysokou školu zemědělskou, neboť její umístění by tam nečinilo obtíží a její důležitost pro Slovensko, hledíc na jeho zemědělský ráz, je zajisté nesporná. Také je nutno, aby universita Komenského byla doplněna fakultou přírodovědeckou.

Pan kol. Šelmec, když vyvracel důvody proti okamžitému zřízení slovenské techniky, přimlouval se za to, aby podmínky habilitační na vysokých školách byly zmírněny. Nehledě na to, že posouzení kvalifikace v habilitačním řízení je autonomním právem vysokých škol, které nemůže býti porušeno, velmi bych varoval před tím, aby tento návrh byl uskutečněn. Vysoká úroveň vysokoškolských profesorů v naší republice musí býti zachována nejen v zájmu československé vědy, nýbrž i pro prestiž naší republiky, neboť činnost vysokých škol je dnes kontrolována i mimo hranice států. (Tak jest!)

V závěru své řeči chtěl bych jen ještě jednou zdůrazniti, že poměry slovenské nutno posuzovati osobitě, že se na ně často nehodí měřítko a metoda zemí historických a že úprava jejich má význam celostátní. Nedošel jsem k tomuto přesvědčení z nějakého regionalismu, který často zájmy místní přeceňuje, nýbrž z objektivní kritické úvahy. Jsem také přesvědčen, až překonáme těžké doby hospodářské, až poměry dovolí, aby naše republika vyvinula všechny své síly, že bude také Slovensku umožněno žíti plným svým životem, aniž bude potřebí tvořiti z něho zvláštní autonomní území, které by jeho vývoji spíše uškodilo, než prospělo. (Min. Bradáč: Velmi správně!) Ale k tomu se dojde cestou lásky, nikoli nenávisti. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Uděluji dále slovo pana sen. Havlenovi.

Sen. Havlena: Slavný senáte! Nejbolavější stránkou dnešní hospodářské krise je, že nejpočetnější vrstva našeho lidu ocitá se v nezaměstnanosti a že nemá výdělku. Kam se má nezaměstnané dělnictvo obrátiti o pomoc? Pochopitelně, že ji hledá u toho, od koho ji může obdržeti. Především se obrací se svou bolestí a se svými požadavky ke státu. Stát je dnes velkým podnikatelem. Téměř všechna ministerstva mají v rozpočtu větší nebo menší investiční položky, ať už jde o stavbu budov úředních, škol, nemocnic, ústavů a pod.

Věcný rozpočet ministerstva veřejných prací jest už dán úkolem tohoto ministerstva a je tedy z převážné většiny rozpočtem investičním. Sem spadají investice na státní silnice, stavby mostů, letectví, velké vodní stavby, přehrady, elektrisace, báňské podniky atd.

Do ministerstva zemědělství spadají pak práce meliorační, regulace potoků a řek, venkovské vodovody a investice, týkající se státních lesů a statků.

Pak zde máme ministerstvo železnic a ministerstvo pošt.

Na investiční položky je pro r. 1931 preliminováno u hospodářských státních podniků 1.198 mil. Kč. Klademe-li si otázku, zda tímto opatřením v oboru našeho státního hospodářství bylo učiněno všechno, co je v těžké situaci možno učiniti, aby se čelilo nezaměstnanosti, pak musíme s politováním konstatovati, že největší náš hospodářský podnik, železnice, dokonce propustily na deset tisíc smluvních zaměstnanců, ačkoli železnice vyžadují ještě mnoho a mnoho péče, aby mohly dostáti svým úkolům. Právě železnice mají na příští rok zrovna v této těžké době preliminováno na investice o celých 59 mil. Kč méně než na r. 1930. Mají preliminováno na investice okrouhle 515 mil. Kč. Na to má se jim dostati z daně přepravní přídělu 400 mil. Kč, z provozního zisku mají míti oprávnění použíti 33 mil. Kč a dalších 81 mil. Kč z vlastních prostředků nebo ze své pokladniční hotovosti. Při tom jsou železnice v investičním podnikání a výdajích omezeny finančním zákonem, jak se to praví ve čl. 2. Není bez zajímavosti, když se přiděluje železnicím oněch 400 mil. Kč z přepravní daně, povšimnouti si, že daň z jízdních lístků, daň přepravní a daň ze zavazadel - podle obsáhlého spisu, který vydalo ministerstvo železnic k desetiletému výročí naší republiky - činily dohromady v letech 1919 až včetně 1927 5.318 mil. Kč. K tomu nutno připočísti výnos těchto daní za r. 1928, 1929 a 1930 a dodávám, že v rozpočtu jsou preliminovány příjmy z těchto daní pro příští rok částkou 792 mil. Z těchto velkých částek dostaly železnice teprve r. 1926 příděl 136 mil. Kč, r. 1927 143 mil. Kč, činilo to potom okrouhle asi 20 %, později 25%, do letošního rozpočtu 45% a příděl, který se z těchto daní dal železnicím na investice jako příspěvek pro příští rok 400 mil. Kč, ten se nerovná ani 45%, jak to měly přiděleny pro minulý rok. Poněvadž je zde také v souvislosti výtěžek železnic, ze kterého mají konati různé povinnosti úrokové a umořovací, padá na váhu, že železnicím ubylo 60 mil. v příjmech, které jim byly účetně jaksi přiznávány z titulu dopravy pro poštu.

Musíme tedy uznati, že železnice v tomto případu nebyly na nynější těžkou dobu a hospodářskou krisi dostatečně obdařeny potřebnými prostředky, aby mohly všechny potřebné investiční práce prováděti. Železnice jako hospodářský podnik mají mnoho co doháněti. Naše železnice by měly prováděti a zvyšovati investice již vzhledem ke konkurenci. Na naše dráhy dolehla veliká konkurence v dopravě automobilové, v osobní i nákladní. Těžisko prosperity našich drah je a bude v hromadné, levné, bezpečné a rychlé dopravě dálkové. To bude ovšem vyžadovati, aby naše dráhy s urychlením co možná největším byly náležitě a po každé stránce vybudovány.

V "Ročence", kterou vydalo ministerstvo železnic a která byla rozeslána členům technicko-dopravního výboru, jest uvedeno, aby byl zřetelný nepoměr v drahotě dopravy, jak daleko může se jeti na př. za 1 dolar. Ze 16 států jsme u osobních vlaků co do příznivých cen a do vzdálenosti na místě šestém a u rychlíků na místě pátém.

Tedy otázka tarifní i cenová jízdních lístků je z velké míry tangována právě tím, že železnice jsou působením vyjmenovaných daní velmi těžce zatíženy a že je to na újmu jejich tarifní politiky a jejich kalkulace.

Bylo by záhodno za těch úkolů, které železnice mají, hledati prostředky, aby se potřebné práce mohly prováděti ve větším rozsahu a nemusilo se sahati k propouštění dělnictva, které potom řady nezaměstnaných rozmnožuje.

Ještě bych chtěl zdůrazniti jednu věc: Dráhy musejí čeliti konkurenci automobilové dopravy zase automobilismem. Zde je už předstihlo ministerstvo pošt, které začalo daleko dříve. Naše pošty zaměstnávají při automobilové dopravě už 560 osob, příjmy jsou přes 39 mil. a výtěžek je preliminován částkou 2 mil. 321.000 Kč, jenom z této automobilové dopravy poštovní. Pošty mají k tomuto účelu na investiční potřeby preliminováno 231 mil. Kč. Pokud se týká automobilové dopravy, jsou tady železnice v neúměrně slabší posici. Železnice zavedly sice dopravu motorovou po kolejích, ale silniční provoz železnic oproti poštám je mizivě malý. Příjmy jsou tu na př. preliminovány částkou 14 mil. - zlomky nejmenuji - vydání obnosem necelých 13 mil., a hrubý zisk necelé 2 mil. Železničních autobusů je poskrovnu, jenom asi 19 silničních tratí. Pošty mají převážně, vlastně všude, silniční dopravu. Kde mají železnice autobusovou dopravu na silnicích, není tam zase poštovní doprava, někdy to sice je, ale z toho je už patrno, že tu je jakási rivalita mezi příbuznými dvěma státními podniky a už z toho jaksi vysvítá, že by bylo záhodno zjednati v tomto směru nápravu a otázky dopravy soustřediti. Bylo by tím ulehčeno obtížnému a zdlouhavému řízení při žádostech o koncese, kde to musí putovati po všech možných úřadech, přes okres, ministerstvo obchodu, ministerstvo pošt, ministerstvo železnic a velmi dlouho to trvá, než to projde touto křížovou cestou, někdy to jde i 3krát nazpátek na úřad a jsou případy, že třebas i ta projektovaná dopravní linka soukromá, kam železnice nebo pošty nezařídily autobusovou dopravu, která tedy jde docela mimo okruh jejich zájmu, je přesto přece jen zamítána, poněvadž by to prý škodilo železniční dopravě. Z toho je nasnadě, že by se tady především nemělo na tomto šetřiti, a aby ať už železnice nebo pošty dopravu na potřebných místech zřizovaly, aby rozvoj byl ulehčen.

Obyvatelstvo odlehlých obcí a míst musí míti, a má zájem na tom, aby bylo vhodným dopravním prostředkem přiblíženo k ostatnímu světu. Není-li v tom směru učiněno potřebné opatření se strany státu, vítá občanstvo pochopitelně každého soukromého podnikatele a tak se rozmáhá dnešní doprava soukromými autobusy. Tyto soukromé podniky ve velké většině pracují s velmi značnými zisky. Stát má míti ovšem přednost. Naše strana přímo programově vyjadřuje, že jdeme tím směrem, kde má se přáti státu před soukromými podnikateli. Ale tam, kde stát dopravu nechce zřizovati, je přece pochopitelné, že nemá také brániti tomu, chce-li tu potřebu obyvatelstva obstarati soukromý podnikatel.

Důležitou dopravní tepnou staly se právě při tomto rozvoji automobilové dopravy silnice, a tu je nezbytností, aby s urychlením byly náležitě vybudovány všechny naše silnice, protože jsou lehce stavěny, největší počet jich jest ještě z doby, kdy autobusů vůbec nebylo. A proto my také vítáme, že v tomto ohledu mají býti zvýšeny investiční dotace na vybudování a vyspravení silnic státních i nestátních.

Má to i ten svůj význam. Silnice vedou do všech koutků republiky a úpravou a vedením silnic dostane se kousek práce nezaměstnaným v každém i nejodlehlejším koutě, třeba pro malé skupiny nezaměstnaných. Když se podnikají někde veliká díla, ponejvíce dostane práci dělnictvo z okolí, kdežto při úpravě silnic, které jsou dopravní tepnou v moderní době a jdou do všech koutů, dostane se kousek práce pro dotyčné kraje. Bude to míti význam při nejmenším pro tu část dělnictva, která je pro tuto práci tělesně nebo odborně způsobilá. My usilujeme o každý kousek práce, kde jen je jí možno pro naše nezaměstnané dělnictvo opatřiti. Stát se proto chystá k velikým investičním podnikům, stát také přináší pomoc nezaměstnaným, třebas pro jednotlivce; je to pomoc nedostatečná, ale v celku pro stát to znamená, což dlužno uznati, přece jen značnou položku. A v takové chvíli, kdy stát je volán na pomoc, je velmi litovati toho, ztrácíme-li staré naše trhy zahraniční, ztrácíme-li staré zákazníky, je litovati toho, že zůstane nám zase řada továren státi, neb omezí výrobu. Teď právě máme bezesmluvní stav s Maďarskem. Víme, že se v této věci těžce kříží výstřelky krise zemědělské a průmyslové, a naše strana všemožně usilovala, aby došlo k dohodě. Není naší vinou a litujeme, nedošlo-li k tomu. To bude znamenati značné zostření hospodářské krise. Zejména v oboru textilním, kde již dnes je dělnictvo tolik postiženo, kde hrozí ještě další zvýšení nezaměstnanosti tím, že na př. přádelny připravují se k tomu, omeziti počet vřeten o celých 25 %. Neshoda s Maďarskem není jen věc malicherná a bezvýznamná. Musíme uvážiti, že do Maďarska vyvážíme z našeho celkového vývozu 91 % palivového dříví, 66% důlního dříví, 56% užitkového a stavebního dříví. Prosím, to musí míti za následek nezaměstnanost lesního dělnictva, když odpadne takový konsument. Dodáváme Maďarsku 50% surové litiny, 42% balicího papíru, 33% tiskařského papíru, 37% dřevěného uhlí, 30% mědi, 22% bavlněných tkaniv a 14% uhlí z celkového našeho vývozu. Z těchto cifer musí každý poznati, že to není věc bezvýznamná, která, kdyby se jí nepodařilo v blízké době vyříditi přijatelným způsobem, těžce by se zařízla do našeho hospodářského života ve smyslu nepříznivém. Soudíme, že politika, která nás zbavuje vývozu, připravuje lid o výdělky a také domácí producenty o konsumenty, nemůže se trvale uplatniti.

Zdárná hospodářská a obchodní politika musí směřovati k zabezpečení trhů zahraničních, abychom měli kam prodávati, aby byly výdělky, a náš lid aby byl doma schopen nakupovati své potřeby. Obchodní a hospodářská politika, která směřuje k zastavení továren a dílen, znamená nouzi a každý ví, že nouzí postižené vrstvy nemohou nakupovati. Nemáme už dosti nezaměstnaných? A co si myslí ti, kdož tady žehrali na vyplácení podpor v nezaměstnání? Slyšeli jsme tu nářky několika řečníků bývalé koaliční vlády, že za jejich režimu se šetřilo a teď že se zvyšuje rozpočet. Z lavic strany živnostenské padla dokonce slova: Když se budou vypláceti podpory v nezaměstnání, nebude nikdo hledati práci. (Sen. Chlebounová: To je přirozené! - Sen. Sáblík: Na Vinohradech se přihlásilo 10 dělníků!) Slyšíte to tady znovu. Tak mohou mluviti jen lidé, kteří nemají nejmenšího pochopení, v jakých poměrech jsme a v jaké bídě a nouzi je dělnictvo, které je bez zaměstnání a výdělku.

Právě živnostníci a zemědělci, kteří chtějí prodávati, měli by míti zájem, aby v době tak veliké nezaměstnanosti nespočetné desetitisíce lidí, kteří jsou bez vlastního výdělku, měli aspoň nějaký příjem, i když malý, z titulu státních podpor v nezaměstnání. Vždyť peníze odnesou zase k živnostníkovi a obchodníkovi a má na nich podíl i zemědělský producent. Nezaměstnaní nežádají ničeho zadarmo. Náš průmysl a obchod v dobrých letech prosperoval jen proto, že pracující lid přinášel po dlouhá léta těžké oběti. Pracující lid nízkými mzdami a vysokými cenami životních potřeb, které platil, zvalorisoval majetným, ve válce i po válce zbohatlým lidem, jejich majetky. Pracující náš lid s nízkou mzdou byl obětován, abychom se svými výrobky mohli proniknouti na cizí trhy. Váleční zbohatlíci uložili svou kořist do majetku domovního, organisují tažení na nájemníky, aby ti jim zvalorisovali jejich válečné zisky, uložené do domů. V tom je snad vysvětlení nepochopitelného zjevu, že strana agrární, která má své těžisko na venkově, má tak živý zájem, aby majetek domovní byl zvalorisován zvýšením činží ve městech a centrech průmyslových.

To nebyly zázraky bývalé vlády, že v době jejího režimu, jak se vykládalo na voličských schůzích a jak jsme i tu slyšeli, měli jsme příznivou konjunkturu. Dokud byly u nás a v jiných státech neurovnané politické a valutární poměry a neustálené ceny nákupní a prodejní, byla nejistota kalkulací a podnikání. V té době, ač potřeby lidu opatřeny nebyly, nemohli jsme náležitě kupředu ani s naším hospodářským životem. Panská koalice nastolila svou vládu už v poměrech konsolidovaných a stabilisovaných. Naši výrobní, obchodní a peněžní činitelé budovali své úspěchy po cizích trzích na nízkých mzdách našeho dělnictva a také našich spotřebitelů, neboť tito musili a musí platiti ceny, diktované kartely a zájmy sdruženými. Na bedrech dělnických byl a je nesen hospodářský náš rozvoj. To nejsou slova mluvená na plano.

Poukazuji na posudky jiných. Časopis vysloveně hospodářský, ne stranický, přiznávám, že odborně a svědomitě vedený, "Hospodářský Rozhled", svého času napsal článek "Nežádoucí vývoz". Obsah celého článku odpovídá skutečnosti. V tomto článku bylo poukázáno na posudek, který o našem státě podal anglický obchodní ataché Mr Kershaw ve své pro Československo celkem příznivé zprávě, vydané anglickým Departement of Oversea Trade. Praví se v ní: "Možno se zajisté ptáti, jak to, že Československo, nemající vlastní pobřeží a velmi málo přírodních zdrojů surovin, může tak úspěšně soutěžiti na světových trzích, jak to že jeho obchodní bilance je příznivá, proč má tak málo nezaměstnaných, proč jeho finance a měna jsou charakteristicky tak dlouho trvající stabilitou." A ihned k tomu dodává: "Zajisté za hlavní důvod nutno označiti nízké mzdy a v důsledku toho i nízké výrobní náklady."

Vážení pánové, my vyvážíme na př. v příznivé době konjunkturní textilních, a konfekčních výrobků za 7 miliard. Mezinárodním šetřením bylo rovněž zjištěno a v příslušné úvaze uvedeno, podle srovnání International Federation of Coton Spinners and Manufacturers Ass., že u přádelen bavlny činí mzdy na jednu obchodní libru, to je necelého půl kilogramu příze čís. 20 v Anglii 1.5 d, v Německu 1.9 až 2 d, v Nizozemí 1.18, ve Švýcařích 2, ve Španělsku 2.06, v Belgii 0.93 a v Československu 0.80 až maximálně 1.19 d.

"Při průměrném výkonu" praví se dále "48 hodin týdně činí mzdy: v Anglii 65 šilinků, v Nizozemí 50, Španělsku 14 sh 10 pencí, Švýcařích 42 sh 9 pencí, Německu 40 až 44 sh, Belgii a Francii 28 sh, v Československu 24 až 25 sh. Tedy nejméně. Na posledním místě jest jenom ještě Španělsko.

Jestli nás někde vytlačují z odbytiště jiné státy, na př. Anglie, Německo a Amerika, činí to tím, že nás předstihly technicky i při vyšších mzdách. Na př. ve Spojených Státech Amerických činil index reálních mezd r. 1928 čís. 197, u nás 49, což znamená v Americe mzdy 4kráte vyšší a přece mají možnost vyráběti na př. Ford automobil a prodávati za 12 až 14.000, za kterýžto automobil se u nás žádá kolem 45.000.

Příslušný časopis činí názorné a správné srovnání: "Pak-li dvě země vyrábí totéž zboží v ceně 5 dolarů, činí-li při tom mzda v jedné zemi 3 dolary a ve druhé zemi jeden dolar, tedy se tyto dva dolary někde ztratily, buďto zůstaly podnikateli, nebo se ztrácejí ve špatné výrobní a technické zaostalosti" nebo - dodávám já, dává se část, nebo vše, darem do ciziny k usnadnění konkurence a získání objednávek.

To znamená, že jsme tlačeni zpět, kde soutěžíme při strojní výrobě a prorážíme jen tam, kde se uplatňuje práce lidských rukou, špatně placená. Na př. pletená obuv, která se vyráběla ve velkém ve východních Čechách i po vesnicích v Orlických horách, měla velký odbyt do Ameriky, neměla konkurence při amerických mzdách, byl by přišel, jak bylo zváženo, jeden pár na 12 až 15 dolarů a my jsme jej dodávali za 3 dolary. Ovšem Amerika to zabrzdila potom zavedením ochranných opatření, a musím připomenout to, co řekli v Americe, když zástupci naší republiky se bránili americkým opatřením, aby na nás tíživě nedolehly. Dostalo se jim odpovědi: "Musíme chrániti mzdy našeho dělnictva proti nízkým mzdám dělnictva vašeho." Konsumenti cizích států dostávají darem, co měl dostati náš dělník ve mzdě, která mu nebyla vyplacena.

Když my kupujeme výrobky z ciziny amerického, německého nebo anglického průmyslu, kupujeme výrobky zdatnosti technické a cizina od nás laciné mozoly našich dělníků, které my rozdáváme cizině darem. Jinde svým dělníkům vysokými mzdami zvyšovali životní úroveň a koupěschopnost domácího občanstva. My při nízkých mzdách máme slabý domácí konsum a rozdáváme cizině. To ovšem zvyšuje naši hospodářskou krisi. Ale co ještě děláme? Vyváželi jsme za hranice cukr za 1¹/₂ až 2 miliardy Kč. Abychom konkurovali, prodávali jsme do ciziny cukr za ceny neobyčejně nízké, někdy i pod cenou. Ale za to doma platíme ceny neobyčejně vysoké. Cizina kupuje cukr lacino a konkuruje při výrobě cukrovinek, čokolády, zavařenin a podobně našemu průmyslu, který musí u nás doma cukr velmi draho kupovat.

Uvedl jsem, v jakém ohledu přinášel a přináší pracující lid oběti našeho hospodářského života. Kdybychom měli hledati, jakých obětí přinesly majetné vrstvy, málo bychom toho nalezli. Průmyslové podniky, obchodní kruhy a banky mají zvalorisovány své kapitály, rozmnožily bohatě své reservní fondy, u četných akciových společností byly vypláceny vysoké dividendy, u mnohých podniků stoupla cena akcií dvoj-, čtyř-, pěti- i desítinásobně, a když některé banky nevyplácely vysoké dividendy, přišli akcionáři k zisku vzestupem kursů akcií stejně jako akcionáři podniků průmyslových. Že někde se nezdařily některé spekulace, jako na př. s markou na severu Čech, na věci nic nemění. Činnost bank je pak kapitolou pro sebe. Některé banky prováděly spekulace a obchody, že byly přivedeny do bankrotu. Byli ošizeni vkladatelé, nebo přišel na pomoc s velkými obnosy stát. Banky jsou dnes těžkým příživníkem průmyslového podnikání, vysoká úroková míra je často přímo zabijákem podnikání.

Velmi četné podniky pozbyly přímo někdejšího svého samostatného postavení. Jsou velmi četné podniky k určitým bankám přímo přivázané a jimi uchvácené. Nebudu je jmenovat, ačkoliv seznam mám po ruce. Ale my vidíme, že jsou bankovní podniky, které uchvátily banky do svých rukou. 70, 60, 80, 28, 30 a pod. část těch podniků. Dostane-li některá banka na některý podnik laskominy, těžko se dostává z jejího dosahu. Jsou případy, že podnik, není-li v koncernu banky, velmi těžce získává úvěr, anebo jen za krvavé lichvářské úroky.

Z uvedeného je patrno, jak měřiti zásluhy o náš hospodářský život. Pracující lid nese na svých bedrech celou prosperitu našeho života hospodářského, ale také celou tíhu neštěstí, dochází-li ke krisím a otřesům. Držitelé výrobních prostředků mají na zlé časy dostatečné reservy. Dělnictvo žilo ze dne na den, nemá reserv a má proto právo žádati, aby se mu buď opatřila práce, nebo aby se mu dostalo pomoci. Je jen spravedlivo, aby stát jako organisace celku dělnictvu přispěl ku pomoci, je spravedlivo, že tak činí, a žádný činitel, nikdo ať nezapomíná, že nejpalčivější otázkou je, jak opatřiti lidu práci, výdělek, zabezpečení nebo aspoň nejnutnější existenci a jak daleko se to nedaří, že je povinností přispěti v rozsahu možnosti ku pomoci z prostředků státních i jiných veřejných prostředků, jak velí lidský cit a svědomí v zájmu trpících, ale i v zájmu celku, celé naší republiky, neboť lid si bude dobře pamatovati, že mu republika v těžké chvíli přispěla ku pomoci. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dávám slovo panu sen. Ušákovi.

Sen. Ušák: Slavný senáte! Při příležitosti projednávání rozpočtu, který podroben byl kolegy řečníky přede mnou důkladnému rozboru, a na jehož výši, bohužel, nemůžeme ničeho měniti, chci říci několik poznámek týkajících se zejména těžkých poměrů, ve kterých žije naše zemědělství.

Zdá se, že řešení zemědělské krise a vyplynuvší z této krise všeobecné, stal se určitý pokrok zatím jen v tom směru, že poznali dnes již všichni, pokud nejsou předpojatí, že vznik hospodářské deprese vyšel ze zemědělské výroby.

Příčinou byla zde světová nadprodukce, která způsobila katastrofální pokles cen zemědělské výroby. Tedy příčina je známá, a jestliže známe pramen zla, nalézáme snáze prostředky k odstranění nebo alespoň zmírnění tohoto stavu. Jest ovšem jisto, že škody, které byly zdlouhavými řešeními zemědělské krise způsobeny, bude velmi těžko napravovati a zbývá nám jen laciná útěcha, že snad v budoucnosti bude lépe.

Je pravda, že rekriminacemi se nic nespraví. Než nemohu si odepříti poukázat na smutný zjev, že naše konsumentské vrstvy musily býti zákonem donuceny k tomu, aby kupovaly mouku domácí produkce, a soudím, že k propagování této samozřejmosti připadá i tisku městských vrstev daleko větší úkol, než si tento předsevzal ve věci tak důležité, jako je podpora domácího zemědělství.

Nikdo nemůže s určitostí říci, jak se budou věci dále vyvíjeti, protože katastrofální pokles cen zemědělské výroby postihl skorem celý svět. Ale příčinu známe. A je proto nutno, aby parlament a vláda, poučena dosavadním vývojem, účinně a rychle pomáhala všude, kde ukáže se toho potřeba; zejména je nutno v zájmu všech vrátiti našemu zemědělství kupní schopnost.

Je potřebí, aby všichni upřímně pracovali k nápravě poměrů, ne s úmyslem druhého napáliti, v hospodářské politice se napalování nejméně vyplácí. Na konec vrací se účinek na hlavu toho, kdo napáliti chtěl, protože trvale nemůže býti některá třída ve státě favorisována a druhá přezírána, aniž by z takového stavu nevznikly veliké národohospodářské škody, které ve svých důsledcích postihnou všechny. Určité výrobní skupiny mají svoje určité zájmy a je nejen dobrým právem, ale i povinností jejich mluvčích, aby tyto zájmy prosazovali. Ale domnívám se, že k řešení všech problémů byl by výborný recept, který slyšel jsem, myslím, již několikráte od jednoho našeho předního politika, který doporučuje, abychom ve sporech nebo zápasech vmyslili se alespoň na několik okamžiků do situace našeho odpůrce nebo protivníka. Já jsem přesvědčen, že formulka, tuto filosofii vyjadřující, měla by býti napsána jak v síních parlamentu, tak v místnostech ministerské rady.

Zemědělci pochopili svůj úkol v tomto státě vůči široké veřejnosti. Řada zákonů rázu sociálního potvrzuje, že pracovníci na půdě vidí dobře a správně, jaké povinnosti ukládá moderní stát svému občanstvu. A právě proto obrací se ten zemědělec na stát, aby tento konal svoji povinnost k zemědělství tak těžce ohroženému, které dostalo se do této svízelné situace, ne svojí vinou. A je to zejména zemědělec drobný, na něhož tíha poměrů nejvíce doléhá.

Bylo správně a včas řečeno představitelem československého zemědělství, že zemědělec nemůže býti posuzován podle několika statkářů, u nichž snad rodinné důvody způsobily, že se jim vede lépe. Velkou většinu zemědělců tvoří zemědělci drobní a střední, které nemůže a nesmí nikdo v tomto státě nutit, aby pracovali zadarmo. Mluví se o prostředcích, ke kterým by mohlo býti sáhnuto v případě, že dosavadní opatření nestačí. Monopol, kontingentace. Našemu zemědělci je lhostejno, jaká opatření to budou, ale on žádá, aby byla účinná. Aby byla účinná, musí býti včasná, abychom opět nepřišli s křížkem po funuse.

Že vláda snaží se o uzpůsobení cen průmyslových výrobků k výrobě zemědělské, vidíme. Nevidíme ovšem dosud valných výsledků. To není ovšem vinou vlády. Zkartelovaný průmysl nechce pochopiti, že všichni musí přinésti oběti světové hospodářské krisi, jejíž příčinou je světová nadprodukce, prapříčinou světová vojna.

Pánové ovšem zapomínají, že zemědělský producent je velikým, někdy jediným konsumentem průmyslové výroby, a chtěl bych to říci zejména také na adresu továren na umělá hnojiva. Jsme si vědomi svojí odpovědnosti, nechceme lehkomyslně vyzývat k nekupování umělých hnojiv nebo jiných průmyslových výrobků. Víme, že zápasy podobného druhu jsou nebezpečné národnímu hospodářství celému. Ale parolu pánům průmyslníkům ne zrovna příjemnou nalezli bychom velmi snadno v tom případě, že nestačí zákroky státní správy o úměrnou slevu průmyslových artiklů.

Pan ministr zásobování považuje cenový proces za nejdůležitější problém současné politiky hospodářské. Kdybychom však z poznání příčin současného stavu nevyvodili důsledky a nesnažili se o zhodnocení zemědělské výroby, musili bychom řešiti další a, myslím, těžší problémy. To je problém dluhů, dluhů státu, země, komun, jednotlivců, vzniklých v dobách vyšších cen veškeré produkce ve státě. Že by se neobešlo řešení tohoto problému bez značných otřesů hospodářských i sociálních, je jisté a náš průmysl by měl zejména pochopiti, že i jeho prospěchem bude spíše cenová rovnováha než nová deflace.

Poměr nynějších cen k cenám zemědělských výrobků v r. 1924, tedy ne již roku příznivější konjunktury poválečné, je tento: pšenice 74.8%, žito 56%, ječmen 61.1%, oves 74.8%, brambory 60.2%, maso hovězí 79.7%, vepřové 82.5%, telecí 72.7%, skopové 78.1%, máslo 89.4%, chmel znamená dokonce 9% ceny z r. 1924. I když víme, že tehdejší ceny chmele byly příznivé, je nynějších 9% z ceny z roku 1924 skutečnou žebráckou almužnou. Čísla, která jsem přednesl, jsou zjištěna státním úřadem statistickým ze září t. r. Od té doby zejména maso opět značně pokleslo. Zemědělské obyvatelstvo je právem znepokojeno tou okolností, jestliže by bylo nutno počítati s nynějšími cenami jako trvalejšími, že obráží se v poměru k penězům tato skutečnost tak, jako by peníze stouply o ¹/₄ dřívější hodnoty. Tedy všude tam, kde má zemědělec povinnosti v Kč, dluhy, daně, mzdy a pod., jako by nyní všechna ta břemena o čtvrtinu stoupla.

Pokles cen zemědělské produkce způsoben byl vyšší mocí, to dovedeme pochopiti. Mohli bychom jen vytýkati loudavost zemědělské krise a neporozumění pro opatření, která měla tuto cenovou deroutu zmírniti, ale žádáme, jak bylo zpravodajem kol. Stodolou zdůrazněno, aby i ostatní výroba se přizpůsobila.