Ako praví Slováci, ktorí slovensky a slaviansky smýšľame, ktorí s touto republikou stojíme a mrieme, vzdor ťažkej situácii však nikdy nedovolíme, aby na Slovensku táto dnešná ťažká situácia bola využitkovaná a aby sa opakovalo to, čo sa nedávno stalo, že, vo 12. roku republiky, min. predseda maďarský Bethlen opovážil sa hovoriť, že on si žiada plebiscit na Slovensku, že nech sa vraj Slováci rozhodnú, kam chcú vraj patriť. Nuž, prirodzene nielen že proti takým pokusom protestujeme, ich odmietame, ale my chceme svojou prácou a smýšľaním všetky Čechov, Moravanov i Podkarpatských Rusínov, verných tejto republike, presvedčiť o tom, že Slováci sa rozhodli hneď po prevrate, kam majú patriť, ti už vedeli, čo to znamenalo, a v tomto duchu a v tejto práci treba len ďalej pokračovať.

Pánovia moji, my patríme k tým, ktorí uznávame prácu šľachetných Čechov, ktorí na Slovensko prišli a s idealizmom tam pracovali. Dopustíme, že, bohužial, stalo sa i to, že mnoho nehodných, mnoho zlých Čechov sa tam dostalo, ale vieme, že to sami poriadni Česi zatracujú a odsuzujú a vieme to, že i dnes mnohí by sa chceli odtiaľ vrátiť, ale my sami ich prosíme: zostante a konajte svoju historickú missiu tam. (Výborně!)

Veľavážený senát, keď toto dovolil som si prehovoriť, chcem ešte niečo aj o kulturných otázkach Slovenska spomenúť. Ako ráčte dobre vedeť, v kulturnom ohľade Slovensko bolo zanedbané. Bývalej vláde nezáležalo na pozdvihnutí národného školstva vôbec. Prijali sme stav plačlivý, prijali sme také školstvo, že skutočne zhrozili sme sa nad tým, ale nezúfali sme, dali sme sa do práce a pracujeme na vývoji nášho školstva. Dnes už na Slovensku máme 3645 škôl ľudových a v týchto je 6406 tried. Je pravda, ešte vždy nie je to ideálny pomer, keď v Čechách na jednu triedu pripadá 34 žiakov a na Slovensku 50. Je treba ešte veľkého počtu nových tried a ako na školskom referáte som sa dozvedel, že keby 3000 nových tried bolo postavené, to by ešte nevyhovelo všetkým potrebám. Je treba stavať, je treba pristavovať a rozvíjať to školstvo, ale prirodzene na to sú potrebné finančné prostriedky. Tie vecné náklady musí snášať ten udržovateľ školy, či je to církev, či je to obec, či je to štát. Avšak vecné náklady i štát svalí na obce. Keď si povážíme, pravda, že okrem štátnych daní, platí sa 160% zemskej prirážky, vyše 200% obecnej, 30, 40, niekde aj vyše 100% okresnej prirážky, tak prirodzené je, že tie obce nevládnu za 200, 300, 400 tisíc Kč novú budovu si postaviť. Ba mnohé obce ani úveru už nemôžu dostať u bánk a preto ja vítam skutočne ten návrh pána ministra Dérera, že ide na pomoc a umožní istú garanciu štátnu, tuším 15 mil., s ktorou sa má pomôcť obciam, ktoré niesu vstave, aby taký kapitál si zaopatrily, ktorý by k výstavbe školy stačil. My len to si žiadame, aby táto štátna garancia využitá bola v prospech všetkých škôl bez výnimky, aby sa z tejto garančnej istiny dostalo nielen štátnym a obecným, ale aj cirkevným školám, ktoré sú na to najviac odkázané. Čo sa týče tých meštianok, skutočne ľutujem, že sa nepodarilo previesť tie obvodové meštianske školy. Prečo? Dnes tie vecné náklady na tie meštianky musí snášať tá obec, v ktorej je meštianka, a na Slovensku niekde ²/₃ všetkých žiakov prichádzajú z okolia, a tie obce, ktorých žiaci v tak veľkom počte navštevujú, neprispievajú na vecné náklady tej školy ničím. Spravedlnosť žiada, aby nejakým obnosom prispely na vecné náklady a tomu by mal odpomôcť zákon o obvodových meštianskych školách.

Čo sa týka našich gymnázií, máme ich dnes na Slovensku 45. Niektoré gymnáziá sú veľmi preplnené, na pr. Košice, Bratislava, Trnava, Nitra. Včil, že následkom nového zákona bude dovolené ešte i z meštianky prvej a druhej prechádzať na gymnáziá bezo zkúšky, obávame sa, že taký nával bude na gymnáziá, že budovy, ktoré dnes jestvujú, nebudú vstave taký počet žiakov prijať. Tak musí sa na to mysleť, aby v najväčších miestach boly dve gymnáziá, lebo toľko pobočiek ktoré budú vyhovovať. My, ktorí stojíme na svetovom kresťanskom stanovisku, ktorí chceme k vôli konsolidácii Slovenska i náboženský mier uplatniť, ktorí chceme, aby v každom ohľade Slovákom vyhovené bolo, aby nik ani tú najmenšiu príčinu k sťažnosti nemal, pri tejto príležitosti, pri pojednavaní tých gymnaziálných otázok si žiadame, aby v tých mestách, kde sú potrebné dve gymnázia, tam bolo postavené jedno katolícke, aby takto odbyt nastal z tých štátnych gymnázií; z druhej stránky aby umožnená bola v biskupských mestách theologická výchova kňazská, prirodzene i prísne národná.

Ako ráčite vedeť, otázka katolíckych gymnázií právne ešte ani dnies nie je riešená. Keď na Slovensku do povahy berieme, že evangelíci majú dve štátom udržiavané gymnáziá v Prešove a Kežmarku, dobre, nech majú, ale už dľa zásady spravodlivosti musíme uznať, že i tým katolíkom je treba voľačo dať k uspokojeniu a to tým viac, lebo toho žiada výchova kňazského dorastu, ktorý je povolaný na Slovensku, aby tam i národný úkol konal.

Zmienim sa aj o tej technike - ktorej otázka dnes natoľko je pretriasaná na Slovensku a využíva sa jej zas k politickému štvaniu proti Čechom a my sami vyzvaní sme boli, aby sme ani štátny rozpočet neodhlasovali, keď už v tomto rozpočte nebude postavená položka na tú techniku, zaujímame to stanovisko, ktoré každý Slovák zaujíma, že sme za techniku, ale prirodzene, všetko treba pripraviť, a to nejde za deň. Jednu vysokú školu vybudovať bez dostatočných profesorov a snáď aj bez dostatočného počtu poslucháčov, veď i to je otázka, koľko by sa ich tam prihlásilo, to naraz nejde a ja som na pr. počul i také hlasy, že tí, ktorí sú na západe, radšie pôjdu študovať do Prahy a Brna, než do Košíc.

Pánovia moji! Všetko sa musí uvážiť, všetko sa musí prejednať a zdravý predpoklad utvoriť a potom: áno, sme za to, aby tá technika tam bola postavená a tým rovnoprávnosť Slovenska stala sa ešte viac vypuklejšou.

Ako kňaz, ako profesor, ako Slovák predprevratový žiadam si, aby cirkevné pomery na Slovensku tiež čím skôr upravené a sriadené boly. Máme už dva roky modus vivendi, ktorým sa maly tieto otázky vybaviť. My vieme, že sa pracuje k tomu, len toho si želáme a prejame, aby to čím skôr bolo ukončené v záujme republiky a v záujme mieru a v záujme konsolidácie pomerov na Slovensku. Lebo tiež dobre vieme, čo to znamená na Slovensku. Na Slovensku tá cirkev a ten kňaz je i dnes veľkým činiteľom, ktorý má vplyv na ten ľud a keď tie pomery tak budú usporiadané, že cirkev bude nositeľom národnej myšlienky a štátotvornosti, a keď budeme mať takých kňazov národovcov, ako vy ste mali a máte, my sme o tom presvedčení, že tie pomery na Slovensku iné budú a nebude tam treba vzpomínať žiadneho iredentizmu a žiadnej nespoľahlivosti. Konečne s týmto modus vivendi súvisí otázka patronátna. Ako ráčite vedeť, na mnohých statciach, bola tá ťarcha, ktorá sa volala patronátnou ťarchou. Pri odhlasovaní zákona o pozemkovej reforme a pri prevádzaní tohoto zákona na túto vôbec alebo nič pamätované nebolo. Následok toho je, že tí ľudia, ktorí majetok rozparcelovali, hovoria: "My sme sa z tej povinnosti oslobodili a z toho majetku, čo nám zostal, tie ťarchy snášať nemôžeme."

Tí noví majitelia pravia: "My sme to s tou podmienkou nedostali. Z tej malej čiastky, ktorú máme, to nemôžeme snášať." A tak sa to z jednej strany na druhú prevaľuje a konec koncov je, že nikto tú povinnosť neplní, budovy sa rúcajú a zlomyseľné živly tiež toho využijú na štvanie proti republike. Preto ja v tomto ohľade si žiadam, aby ten návrh, ktorý vo snemovni náš člen dr Nosek podal na riešenie tejto patronátnej otázky, skutočne za základ bol prijatý, pojednávaný a aby sa táto otázka kompromisne k uspokojeniu všetkých riešila.

Toľko, veľactený senát, za Slovensko. Okrem toho, poneváč členovia našej strany z Podkarpatskej Rusi poverili mňa, abysom niektoré ich žiadosti predniesol, dovoľujem si i ohľadom Podkarpatskej Rusi niečo povedať. Ponajprv, ľudia sú tam znepokojovaní rečami o revízi hraníc. To je boľavá otázka nielen Podkarpatského Ruska, ale celého Slovenska. To je podivné, že všetky zprávy o revízii hraníc sa hneď rozširujú po Slovensku, novinami, letákmi, aj akýmisi mysteriozitami, ktoré z povetria padajú. (Hlas: Najmä v Trnave!) Aj tam, ja sám som ich videl. A tým sa obecenstvo ustavične rozčuľuje: Však republika ešte není stála, však ešte príjdu lepšie a iné časy a tých Čechov všetkých vyženeme von. Pánovia moji, toto je nálada, a my bohužial kamkoľvek ideme, proti tejto nálade bojovať a vystupovať musíme. A prirodzene vo väčších rozmeroch je toto rozčúlenie rozšírené v Podkarpatskej Rusi. Ľud je znepokojovaný a bojí sa, že príjdu ešte tie horšie časy, aké boly pred tým a nemá dôvery k tejto republike. (Hlas: Z trnavského gymnázia bolo to hádzané!) Z gymnázia to nebolo, to sa vy mýlite. (Hlas: Bolo to v "Robotníckych novinách"!) - Ja tu sa osvedčujem, tisíc korún vám hneď dám, keď mi dokážete, že jedon leták z gymnázia vyšiel.

Žiadame upravenie církevných pomerov tiež v Podkarpatskej Rusi. Tam bolo sriadené grécko-katolické biskupstvo v Užhorode a ako dotácia toho biskupstva bolo ustálené, že dostane mesiačne 10 tisíc. Neviem, následkom akých príčin, že nielen toto nedostáva, ale že uplynuly mesiace, že vôbec nič nedostane. Tiež seminár je tam v takom stave, že nielen nestačí kryť ten deficit, ale vo svojej biede musel predať i tú záhradu, ktorá k semináru patrila.

Ďalej naša strana je tam upodezrievaná z nespoľahlivosti, iredentizmu, ukrajinizmu, čo vôbec konkrétne ničím není dokázané a prosím, keď naša strana, ktorá svoju vernosť ustavične dokazuje tomuto štátu, teraz tam vystúpila a iný smer hlásať nebude a nemôže ani na Podkarpatskej Rusi.

Veľký chaos tam zapríčiňuje tiež dosiaľ neustálený jazyk vyučovací. Je to tam opravdu chaos, z ktorého najviac čerpajú nepriatelia nášho štátu. Nám je to jedno, v akom jazyku sa tam bude učiť, ale nech sa tam už konečne ustálí nejaký jednotný jazyk, na ktorom sa jazykozpytcovia dohodnú a tento nech je vyhlásený za úradný vyučovací jazyk. Ale neni možné, aby na jednej škole vo veľkoruskom jazyku, na druhej v maloruskom, ukrajinskom, alebo v nejakom dialekte týchto 3 jazykov vyučovalo. Ráčte si to len predstaviť, že z pedagogického ohľadu aké následky toto môže mať!

Rusínsko od predávna, aj za bývalého uhorského režimu bolo považované za najchudobnejší a najzaostalejší kraj, kde najmä zúrila úžera. Páni moji! My vieme, že to bola boľavá otázka celého Uhorska, ale bývalá maďarská vláda zúmyselne sa o tento ľud nestarala, aby bol čím chudobnejší, aby čím ľahčie upadol v korisť maďarizácie. Našiel sa vzdor tomu jedon šľachetný človek, istý Egán, ktorý z prirodzenej humanity chcel tomu ľudu pomôcť, išiel tam a študoval tam tie pomery. Spravil referát, urobil návrhy, čo by sa tam malo robiť, a vieme, že ten človek naraz bol zavraždený. A nevyšetrilo sa nikdy, kto to spáchal.

Páni moji, vieme, že ten rusínsky národ je zvláštny národ, vieme, že s touto staršou generáciou snáď si ani už nepomôžeme, ale musí tam vyriasť celkom nová generácia, ktorá ma isté prirodzené túžby po dokonalejšom, ľudskejšom živote. Dosial ten chudák Rusín, keď mal kúsok chleba a trochu a kde tu pálenky, bol s tým úplne spokojný, ale v dnešnej dobe to už nestačí. Tam musí vyrásť nová generácia, ktorá má iné názory na život. Zatiaľ je treba, aby tomu ľudu bolo pomožené nejakým lacným úverom. Hodnoverní ľudia mi vyprávali, že ten Rusín aj 30-40% úroky musí tam platiť, za vypožičaný obnos. Požičá si od voľakoho 50 Kč, ten veriteľ každú nedeľu prijde a žiada od neho, ako sa dohodli, 3 až 4 Kč z toho vypožičaného obnosu. To je, pánovia moji, neslýchaná úžera, čo sa tam prevádza, to sú nesvedomité hieny, ktorí sa tam takto obohacujú. Tedy jestli je v nás trochu ľudského citu a spravedlnosti, musíme týmto ľudom prísť na pomoc bez ohľadu na stranícku príslušnosť a z tých ľudí najprv ľudí vychovávať. (Výborně!)

Tedy veľa sa primlúvam za to, aby sa tam založily úverové spolky, družstva, jednoty a pod. veci, a nech im tam štát dá najskôr nejakú bezúročnú pôžičku, základ, menovite tým, ktorí na to sú najviac odkázaní, aby sa pomohlo tým ľuďom. Lebo keď to tak ďalej pôjde, bude to hanba celej našej republiky, že takéto pomery ešte dnes trpíme.

Veľactený senát! Keď týmto končím svoju reč, vyhlašujem, že prijímame rozpočet. Prijímame ho v tom vedomí, že na Slovensku od prevratu mnoho sa urobilo a vieme, že kedy naši predkovia vstali z hrobu, by sa sami najviac divili, čo sa už na Slovensku len od prevratu vykonalo. Ja to vždycky aj mojim protivníkom dovolím si povedať: Buďme spravodliví a buďme uznanliví! (Tak jest!) 10-12ročná práca, ktorá sa tam koná, tá nevie naraz, pravda, zahladiť všetky bývalé nedostatky a napraviť všetky tie chyby. Ale keď aj, pravda, pre nedostatok finančných prostriedkov všetko naraz zahojiť nemôžeme, prosíme o tú dobrú vôlu, spravedlivosť, o ten bratský cit a žiadame od vás: pomáhajme tomu Slovensku, veď pomáhame tým celej republike, je to jej súčiastkou, a pri udeľovaní všetkých prídelov, pri prevádzaní meliorácií, regulácií atď. pamätujme spravodlivou kvótou vždy na Slovensko! Je to síce investovaný kapitál, ale ten prinese svoje úroky. (Výborně!).

Pán prezident republiky, keď bol v Bratislave, sám povedal: Slovensko má bohaté prírodné krásy. Áno, toľko krás a toľko nevyužitých ešte prameňov bohatstva je tam, že keď sa do toho investuje, to bohaté ovoce prinese, nielen v prospech Slovenska, ale v prospech celej republiky. Uznáme, že Čechy i Morava konajú národnú misiu na Slovensku, keď pomáhajú, aby sa táto čiastka republiky pozdvihla, aby bol ten Slovák skutočne spokojný a aby raz navždy odmietol tie pokušenia, ktorým ešte aj dnes je vystavený. (Výborně! - Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Filipínský.

Sen. Filipínský: Slavný senáte! Přihlásil jsem se ke slovu, abych se dotkl některých otázek, týkajících se naší národní obrany, o nichž v této debatě bylo proneseno velice málo slov. Stanovisko sociální demokracie k stálým armádám jest jistě známo. Nic na něm nezmění ani okolnost, že převzetím odpovědnosti za řízení tohoto státu nelze se nám ani k vojenskému rozpočtu zachovati negativně. Nejsme pro militarismus, potíráme dobývačnost, která násilím a pomocí vražedných zhraní trhati chce území a podmaňovati si národy, co nejrozhodněji se stavíme proti řešení mezinárodních otázek na válečném poli. My, sociální demokraté, věříme, že člověk je více než Čechoslovák, Němec, Francouz něho Angličan, my věříme, že všechny státy v celém světě tvoří lidé a že musí jednou zvítěziti lidství, které smete všechny hranice a vytvoří jeden veliký stát lidí, kteří v míru a vzájemné lásce stanou se nositeli kultury.

Snad se bude zdáti tento můj úvod divný v debatě o rozpočtu ministerstva vojenství, ale myslím, že by nebylo dobře smazati ze vzpomínek všechny hrůzy, jež nám světová vojna nakreslila. Bolí nás tyto vzpomínky, trhají nám srdce, ale přesto musíme je oživovati, musíme hleděti, aby jejich krvavá barva nevybledla a aby jejich palčivost neztrácela na intensitě.

Tato rána nesmí se zacelit tak, aby nám přestala připomínat naše nedávné neštěstí, aby uspala v nás ostražitost před novým možným nebezpečím. Ty miliony mrtvých a další miliony mrzáků musíme míti stále na paměti, stejně jako nesmíme zapomínat hrozné bídy a útrap, jež válka přinesla i občanstvu civilnímu. Současná situace nemusí snad buditi v nás obav, a jsme také přesvědčeni, že náš stát nezavdá příčin k mezinárodnímu konfliktu, ale válka je netvor, kterému těžko se ubránit, když už stojí před námi.

Mluví-li se o trvalém míru zřetelněji a opravdověji než jindy, pak bychom si přáli, aby to nebyly jen vzdechy vyčerpaných, ale pevná předsevzetí, prýštící z poznatků, získaných ve světové válce, aby to byla opravdová vůle po sblížení národů světa a po odstranění stálých armád stejně drahých, jako zbytečných. A až ze zákonodárných sborů všech států zmizejí vojenské rozpočty, pak věřím, že bude Československo mezi státy, které světový mír přivítají nejupřímněji.

Jsme povděčni panu ministru národní obrany za některá sdělení, zejména však nás těší jeho nedávné ujištění, že jsme se značně přiblížili zkrácení služební doby vojenské. Nemusím připomínati, jak těžce jsme to nesli, když nedošlo k uskutečnění 14měsíční vojenské služby, jak původní branný zákon stanovil. Neupíráme státu právo na obranu, ale přejeme si také, aby touto obranou bylo občanstvo pokud možno nejméně zatěžováno. Jsme názoru, že hlavní podmínkou řádné obrany státu není ani tak cvičení obránců, jako spíše jejich obranná síla vyvolaná přesvědčením, že mají brániti věc dobrou. Nezáleží na délce cvičení, ale na tom, s jakými pocity vojín toto cvičení absolvuje, a že nadšení v každém zápasu více dokáže, než nucení, o tom jistě jste, pánové, všichni přesvědčeni. Zdůrazňujeme proto stále, že spokojeností občanstva lze nejlépe vyvolati nadšení pro stát, a tím zajistiti jeho bezpečnou obranu.

Nepomůže nikterak, budeme-li mladého muže 2 i 3 roky cvičiti v obraně státu a při tom stále mu ukazovati, že se jeho kamarádi za hranicemi mají mnohem lépe, budeme-li žádati po něm obětavost a při tom mu upírati právo na řádnou existenci, na lidský život. Lásku láskou a ne zákonem a násilím! Ano, pánové, toto přesvědčení vedlo nás k tomu, že jsme od původního branného zákona žádali brzké zkrácení služby vojenské.

Dobré obránce státu možno školiti i v občanském životě bez pušky a kulometů, zato zabezpečením jejich existenční jistoty a projevováním stejné spravedlivosti ke všem vrstvám. Ti, kteří za dnešních poměrů mohou býti spokojeni, ti, kdož oplývají bohatstvím a žijí v pohodlí, nedají ani ránu, až bude vlast v nebezpečí, nejvýše že přidrží své měšce tam, kde nějaký pramen zlata se objeví, ale tam, kde krev poteče a životy se budou klást, tam je neuvidíte. A jsme-li přesvědčeni, že právě na nejchudší vrstvy klade stát při své obraně nejtěžší požadavky, musíme si tuto obranu zajistit také spravedlností, a ne jen disciplinou.

Zkrácení vojenské služby naráží u nás na jisté překážky. A tu je zase potřebí poukázati na to, že tyto překážky prýští z nespokojenosti. Nemáme dostatek lidí, kterým by se na vojně líbilo tak, že by chtěli déle sloužiti. Tuto okolnost nutno vyzvednouti tím více, uvážíme-li, jak se dnes těžko mladí lidé existenčně probíjejí, jak lze nesnadno nalézti práci, a přece tito mladí muži vzdávají se vyhlídek na existenci a utíkají z vojny do civilu. Jistě je nutno uvážiti příčiny, proč se jim na vojně nelíbí, a snažiti se tyto překážky odstraniti. Pravda, je to do jisté míry špatné honorování déle sloužících a právě v této věci slibuje se nyní náprava, ale jsou to také jiné příčiny, které nezdržují mladé muže na vojně přes povinný služební čas. Již několikráte jsme poukázali na to, že máme v naší armádě disciplinu poněkud přemrštěnou. Dokonce se tvrdí, že chceme míti vojáky více štram, než mělo Rakousko. Nikdo nebude tvrditi, že bez kázně lze se v armádě obejíti. Těleso, pozůstávající z tak různorodých jednotek, nelze si představiti bez kázně, nebylo by je možno udržovati bez přísných pravidel, ale disciplina má více stupňů ostrosti a zdá se, že my máme právě ten nejostřejší. Málo se uvažuje o tom, že máme co činiti s příštími obránci státu, s lidmi, kteří snad jednou ponesou risiko zabezpečování existence naší země. Oni přece vědí, že jsou cvičeni pro případ války a vědí také, co taková vojína umí, ne sice z vlastních zkušeností, ale slyšeli o tom od otců a příbuzných, četli a čtou o tom stále. Žádný voják si nekreslí pro případ války růžové vyhlídky a tuze málo je těch, kdož snad myslí na odškodnění za válečné útrapy nějakým dobrodružstvím. Všichni slouží v přesvědčení, že výsledkem tohoto jejich cvičení má býti tvrdý, strastiplný život na frontě, stálé nebezpečí smrti nebo zmrzačení a bída těch, kdo tu po nich zůstanou. A dosavadní péče o válečné poškozence jistě jim nečiní vyhlídky do budoucnosti růžovější. Nuže, to všechno si uvědomují při konání vojenské služby a proto je každá rána dvojnásob bolí. Nemyslím ovšem rány v pravém slova smyslu, ačkoliv i s takovými by se u nás setkal, ale mladého, inteligentního člověka bolí i takové rány, které jsou mířeny nebo aspoň zasahují jeho duši. Proto také se stávají sebevraždy v naší armádě tak všedním zjevem, že máme nejlepší vyhlídky ocitnouti se ve statistice v tomto směru na prvém místě. Chápeme těžkou a odpovědnou práci příslušných činitelů, víme, že na život si nesahá jen vojín po výstupu s poddůstojníkem, ale také poddůstojník po ostřejším výkladu kázně se strany nadřízeného důstojníka. Ale právě proto se nám zdá, že ta štram disciplina valí se lavinově shora dolů a že také drtí nahoře i dole. Myslím, že by nebylo třeba uvolňovat disciplinu, aby se sebevraždám v armádě bránilo, ale netřeba tu kázeň vykládati tak příliš štram, že to až hraničí s nemožností a že se to stává nesnesitelným.

Máme národní obranu proto, aby zabezpečovala náš stát pro případ zahraničního konfliktu, ale ne proto, aby nás i v míru připravovala o mladé životy. Braňme proto vraždění v armádě snesitelnějším výkladem discipliny. Uvažme, že vojenská služba je pro mladé lidi vybočením z kolejí života. Jenom na čas ocitnou se v tomto ostřejším podnebí a mnozí z nich po prvé slyší tvrdé slovo na vojně. Ten přechod z matčina hýčkání do vojenské discipliny nesmí býti tak náhlý, aby se to smrtelně dotklo duše mladého člověka. Ne každá květinka vydrží ostrý mráz. Armáda přijímá mladé muže nejen pro vojenský výcvik, nýbrž také na další péči. Nadřízený na vojně má býti pokračováním otce a ne drábem z dob roboty. Přijímáme zdravé lidi na vojnu, nuže aspoň v míru je také zdravé vracejme! Jsou lidé, kterým jde vojenská služba k duhu tělesně i duševně. A to zase budiž připsáno k dobru naší národní obraně! Mnoha mladým mužům špatně živeným a při tom těžce pracujícím prospěje velmi značně těch několik měsíců vojenské stravy a účelného tělocviku. Nelze popříti, že takovým lidem vrátila vojenská služba hodně síly, že se stala jejich tělesnému organismu pravým dobrodiním. Ale i duševně zde mnozí mladí lidé získávají. Opravdu, nelze dosti oceniti školení negramotných v československé armádě. Ani slabikář nemusí chyběti mezi rekvisitami vojákovými. Za 11 let trvání naší národní obrany bylo mnoho tisíc lidí, kteří teprve z kasáren vstoupili do kulturního života. Ti všichni děkují své vojenské službě za to, že se naučili číst, psát a počítat, že se stali skutečnými lidmi, kteří nyní mohou se dále vzdělávati a státi se platnými činiteli společnosti lidské. Jest jistě velkou zásluhou naší armády, snižuje-li soustavně a úspěšně procento našich analfabetů. Sám měl jsem už několikráte možnost slyšeti díky takového šťastného člověka, který teprve na vojně z duševní tmy prohlédl. Ti všichni ovšem budou míti aspoň jednu milou vzpomínku na své vojákování.

Stejně chvalitebnou je péče o vojenské knihovny. Netřeba zvláště uváděti, že dobrá kniha je osvěžujícím prostředkem pro duši mladých lidí. Ale ona dovede býti také jejich dobrým vůdcem a ochráncem. Mladý člověk hledí volný čas nějak využitkovati. Nemá-li knihu, hraje v karty, jde do hostince, obehraje kamarády nebo sebe, opije se, působí výtržnosti a bývá za to trestán. Má-li knihu, čte, uvažuje, rozeznává, co člověka zušlechťuje a co duševně ubíjí. Československý vojín má snadný přístup ke knize a on také rád tohoto dobrodiní využívá. Důsledek toho musí se také jeviti. Inteligence dnešního vojína proti rakouskému značně stoupla, procento opilých vojínů výtržníků kleslo znatelně a stále více klesá, vojenské rvačky, které bývaly kdysi všedním zjevem, stávají se vzácností. V Brně i jinde byla za Rakouska řada hostinců, do nichž byl vojínovi vstup zakázán. Dnes opravdu nemůžeme si stěžovati na nedostatečnou mravní úroveň československého vojáka. Ovšem velkou zásluhu o to má také dnešní škola, která dává státu dokonalejší občany. Obdivujeme-li dnešní úroveň vojáka, nemůžeme míti na zřeteli jen vliv kasáren na jeho duši, ale musíme také uznati práci učitelovu. Nemusíme míti tedy obav, že jednou kulturně poklesneme, až zrušíme kasárna a rozpustíme armádu. Jestli se však dosud bez armády neobejdeme, nelze jinak, než abychom učinili z kasáren pokračovací školy. Stará kasárna, v nichž nacházeli mladí muži mravní úhonu, patří minulosti. Nevoláme po nové moderní kasárně, není jí třeba, ale musí-li už býti, ať nám není ke škodě, ale k prospěchu.

Přiznáváme tedy vojenské správě snahu dáti vojínům potřebný výcvik i vzdělání, ale při tom znovu zdůrazňujeme, že za daných okolností nelze uznávati za správnou takovou kázeň, která nutí vojíny k sebevraždám. Zejména nutno rozlišovati mezi opravdovou kázní a trýzněním a urážením vojínů. Uvážíme-li, jak těžký trest postihne vojína, jenž užil ostřejšího slova vůči svému představenému, pak musíme také se vší rozhodností potírati a odsuzovati šikanování a týrání, jimiž je mnohdy vojín k neprozřetelnému činu provokován.

Zmínil jsem se již také, že silná vojenská strava je mnohým mladým mužům dobrodiním. Žel i zde je potřebí říci, že jsou výjimky a že si mnohde vojíni na stravu stěžují. Nepochybuji, že jsou to jen zjevy lokální a že vojenská správa se s ledabylým stravováním vojska nikterak neztotožňuje. Máme dokonce důkazy, že těžce byli potrestáni vinníci tam, kde se zjistilo zkracování vojínů na stravě. Ježto se však vojíni z pochopitelných důvodů bojí stěžovati si na nějaké nepřístojnosti, jest jistě třeba, aby se kontrola stravování prováděla důsledně a nečekalo se teprve na stížnosti vojáků. Slouží-li vojín státu, jest stát povinen postarati se mu o řádnou výživu, slušné ošacení a zdravé ubytování.

Otázku déle sloužících, která tak těsně souvisí se snížením služební doby vojenské na 14 měsíců, chce vojenská správa účelně řešiti, jak v branném výboru prohlásil zástupce pan generál Eliáš. Jest opravdu již nejvyšší čas, aby se touto otázkou hnulo. Vždyť těžko lze chápati, že mohly býti stanoveny podmínky pro déle sloužící tak povrchně promyšlené. Což očekávala vojenská správa, že na tak nízký žold, jaký déle sloužícím přiřkla, dá se zlákati dostatečný počet poddůstojníků? Přece se předpokládá u poddůstojníků jistý stupeň inteligence a mohlo se proto předem věděti, že podmínky, jaké byly stanoveny, inteligentní lidi rozhodně neuspokojí. Po osmi letech služby nabídlo se těmto lidem zaměstnání za 750 Kč měsíčně. Mohly takové vyhlídky na existenci někoho zlákati?

A co se všechno za tyto chabé naděje od délesloužících žádalo? Předně celibát. Délesloužící poddůstojník nesmí se oženiti, a nesmí se státi otcem dítěte. Ovšem za 3.50 Kč denně je těžko se oženiti a těžko také živiti dítě, ale přesto zdá se smělým od zdravých lidí, aby do 50. roku zůstali svobodnými, a to jen za vyhlídku, že po 30. roce mohou se při sedmistovém platu oženiti.

Uváží-li se, že jednopokojový byt dostane potom za 300 Kč, nejsou to krásné vyhlídky na bídu a strádání? Oč lépe mohl by se mnohý takový inteligentní člověk zajistiti v civilním životě!

Délesloužící mají také nárok na 28 dní dovolené v roce. A na tyto 4 týdny dostanou 98 Kč. Co si s tímto obnosem má počít poddůstojník na dovolené? Nezbývá mu, než aby se na ten čas stal přítěží rodičům a příbuzným, nebo aby se dovolené vzdal.

Vedlejší zaměstnání se těmto lidem nedovoluje a při tom neposkytuje se jim ani tolik, aby jim zbylo na sodovku a cigaretu. Divadlo, koncert nebo nějaká zábava jsou pro těch 8 let úplně vyloučeny.

A při tom ztratí úplně nárok na státní zaměstnání, stanou-li se během těchto 8 let nezpůsobilými k další aktivní službě, či nevyhoví-li jinak přísným předpisům. Za těchto okolností ovšem nelze se diviti, že potřebného počtu délesloužících se nedocílilo a je nejvýš na čase, aby se poměry těchto lidí zlepšily alespoň tak, jak to pan zástupce ministerstva národní obrany v branném výboru přislíbil.

Stejně naléhavého řešení vyžaduje také otázka rotmistrovská. Hmotné poměry rotmistrů v československé armádě jsou přímo nesnesitelné. Svědčí o tom také celá řada sebevražd, jejichž bezprostřední příčinou se stala bída. Rotmistři domáhají se zlepšení svých existenčních podmínek a není proto divu, že se stávají již rozmrzelými. Je neuvěřitelné, že mohou býti také rotmistři, kteří v 10. a 11. služebním roce a ve stáří 29-30 let mají služné 600 až 665 Kč měsíčně, jak jsme mohli čísti v jejich časopise "Hlas Národní Obrany".

Tento bídný stav je zaviněn zejména tím, že rotmistrům, jmenovaným po vydání zákona 103/26, nezapočítává se do požitků dřívější vojenská služba. Není proto divu, že ženatí rotmistři žijí se svými rodinami v bídě a že mnohý z nich hledá východisko z této mizérie jen útěkem ze života.

Rotmistři byli systemisací nejvíce postiženi, neboť zatím co jedněm nepřinesla nejmenších výhod, druhé značně poškodila. Volají proto rotmistři právem po takové revisi systemisace, která by jejich poměry platové aspoň částečně zlepšila. Zejména žádají opětovné zavedení t. zv. kvalifikačních přídavků pro ty rotmistry se všestrannou kvalifikací, kteří nemohou býti povýšeni pro nedostatečný počet systemisovaných míst.

Nežádají celkem mnoho a bylo by jistě v zájmu naší národní obrany, kdyby se jim po této stránce vyšlo vstříc. Stejně oprávněné jsou jejich požadavky po zvýšení základního služného ve všech třech platových stupnicích, dále požadavek zvláštního vojenského přídavku podle odst. 1. §u 148 zákona č. 103 z r. 1926 v analogii přídavků vyplacených četnictvu, finanční a bezpečnostní stráži, požadavek zvýšení činovného, úprava zaopatřovacích požitků, zvýšení počtu systemisovaných míst ve sboru rotmistrů, jmenování rotmistrů s odbornou zkouškou na volná systemisovaná místa důstojníků ve skupinách služeb a existenční zajištění rotmistrů, kteří následkem stáří nebo utrpěné poruchy na zdraví nemohou vykonávati řadovou službu. Nahlédla-li vojenská správa, že poměry délesloužících jsou neudržitelné a že nutno starou chybu napraviti, nesmí nechati bez povšimnutí ani hlas volajících rotmistrů a musí jejich poměry upraviti tak, aby aspoň trochu byly snesitelnými. Ale jako u vojenských osob, tak také u civilních zaměstnanců osvědčuje se vojenská správa jako málo uznalý zaměstnavatel. Tak stěžuje si na bídné poměry dělnictvo zaměstnané ve vojenské plicní léčebně ve Šternberku. Oprávněným požadavkům dělnictva nevychází se v tomto vojenském ústavu vstříc a také zákon o 8hodinné době pracovní nebere se zde přísně. Rovněž stěžuje si i civilní zaměstnanectvo ve vojenských podnicích v Brně. Ani v jiných podnicích vojenské správy, kde je zaměstnáno civilní dělnictvo, nejsou poměry lepší. Již v r. 1927 po konferenci v Praze předložilo civilní dělnictvo vojenské správě služební řád, v němž mezi jiným byly obsaženy požadavky, hlavně stabilita v zaměstnání, to jest, aby nebyli na hodinu propouštěni ze zaměstnání. Také dělnické deputaci, která se loni dostavila do ministerstva národní obrany a přednesla zde oprávněné požadavky civilních zaměstnanců, nedostalo se nijak uspokojivé odpovědi. Zejména otázkou bývalého rakouského Verordnungsinstitutu nechce ministerstvo národní obrany pohnout. Řada dělníků byla vytržena ze zaměstnání z vídeňského arsenálu a přidělena národní obranou do vojenského závodu v Brně a roky, jež si dělníci platili do vídeňského pensijního ústavu, nebyly jim započítány. Také zavedení pensijního normálu po vzoru zaměstnanců tabákové režie marně se deputace dožadovala. Ministerstvo národní obrany má na všecky dělnické požadavky jedinou odpověď: Ne! A právě tohoto způsobu jednání se zaměstnanci bude musit vojenská správa zanechat. Hodil by se velice dobře do monarchie, nikoli však do demokratické republiky. Na konec je třeba poukázati na hazardování lidskými životy u nás, ať již při výrobě vojenských třaskavin, nebo při zacházení s nimi. Katastrofální výbuchy semtínské zbrojovky jsou dosud v dobré paměti. Vojenská správa měla by také u svých dodavatelů přísně dbát toho, aby náležitými obrannými opatřeními při výrobě munice zabránilo se zabíjení a mrzačení lidí v míru. Ale stejně tak nutno odsouditi krajní nedbalost při vojenských cvičeních, pokud se jedná o zacházení s výbušnými látkami. Bylo by možno při větší opatrnosti, aby se každé chvíle nalezl ruční granát? Jak hroznému nebezpečí se vydávají takto lidské životy! Chci poukázati jen na jediný případ, který se stal příšernou výstrahou před pokračováním v podobné zločinné nedbalosti. Je to hrozný výbuch granátu ve stodole rolníka Surmana v Čajkovicích na Moravě. Granát po dělostřeleckých cvičeních zůstal pohozen na poli a při svážení jeteliny dostal se až do stodoly, kde vybuchl a roztrhal 4 lidi. Podobných případů přihází se však více, ač při přísnější evidenci výbušných předmětů také při vojenských cvičeních dalo by se takovým neštěstím zabrániti. Voláme proto i v tomto směru po nápravě. Stejně tak žádáme, aby se šetřilo více zdraví a lidských životů při manévrech. Loňské manévry u Kroměříže zaznamenaly několik mrtvých, což nijak nesvědčí o tom, že by se při lékařských prohlídkách u našeho vojska postupovalo vždy šetrně a ohleduplně. Zdraví a životy lidské jsou nejdrahocennější statky a měla by se i vojenská správa naučiti řádně jimi hospodařiti.