V posledních dnech byly povoleny další příspěvky ve výši 20 mil. Kč, takže do konce tohoto roku dosáhnou celkové výše 252 mil. Kč, na které dosud bylo však vyplaceno toliko 121 mil. Kč, takže zbývá ještě vyplatiti 131 mil. Kč. Jelikož pokladna silničního fondu je úplně prázdná a pro podporu silnic nestátních se zařazuje do rozpočtu na r. 1931 pouhá částka 85,700.000 Kč, znamená to, když se už žádná další podpora na silnice nestátní nepovolí, že se na ty povolené subvence nedostane na všecky výplata ještě ani v příštím roce, ba že dosud povolenými subvencemi je už zatížen také r. 1932, a to značnou sumou 45,300.000 Kč. Tedy až teprve ve druhé polovici r. 1932 mohly by na nestátní silnice býti povolovány znovu menší příspěvky.

To jsou, prosím, velmi smutné vyhlídky venkovských okresů, kde většina nezaměstnaných skládá svoji jedinou naději na dosažení práce a chleba při úpravě okresních silnic. Kolportuje se zpráva, že peněz na nestátní silnice určených nebylo lze použíti, protože obce a okresy nemohly zabezpečiti zbytek stavebního nákladu, jsouce sešněrovány zákonem č. 77/1927.

Poukázal jsem, že správa silničního fondu udělila podpor na nestátní silnice v částce 252 mil. Kč. Tvrdí-li se, že fondové podíly nepropadají, pak nemohou propadnouti ani zákonité nároky autonomních svazků na silniční fond. Je však podivné, že v téže době, kdy správa silničního fondu jednou rukou povolovala příspěvky na silnice nestátní, druhou rukou je zároveň vybírala na silnice státní. Konečně celé toto nepochopitelné jednání dalo se v době, kdy už bylo jisto, že zákon č. 77 bude novelisován, takže se dá autonomním korporacím možnost potřebné peníze na úpravu silnic si opatřiti. Bude tedy autonomie bita znovu. Dosud nedostala svého podílu na silničním fondu, protože jej nemohla doplniti na žádanou výši z vlastních prostředků, a v příštích letech tohoto podílu zase nedostane, protože on už tajuplně zmizel.

Když správa státních silnic použila neprávem pro sebe peněz určených zákonem na silnice nestátní, chtěla si vymoci odpuštění u zákonodárných sborů novelisací zákona o silničním fondu. Od novelisace bylo však najednou upuštěno a smazání hříchů má se státi předloženým finančním zákonem. V tomto zákoně na str. 169 ve výdajích silničního fondu čteme pod pol. 6, že na anuitní splátky na úpravy souvislých tratí státních silnic zadaných r. 1930 se zařazuje částka 46 mil. Kč. Tato částka však podle odst. 2, § 5 zákona o silničním fondu přísluší silnicím nestátním a pod pol. 4 na téže straně nalézáme částku ve výši 85 mil. 700.000 Kč, určenou na podporu zlepšení silnic nestátních. Tato položka měla by však vykazovati částku daleko vyšší, asi 262,700.000 Kč s ohledem na to, že zákon o silničním fondu dosud změněn nebyl.

Řekl jsem, že se jeví potřeba, aby zákon o silničním fondu byl novelisován. Je toho potřebí ze dvou příčin: 1. aby se z peněz automobilistů podporovaly jen vozovky trvalé a aby normální udržování státních silnic se krylo z řádného státního rozpočtu; 2. aby konečně přestalo to podceňování a bagatelisování silnic nestátních.

Dovoluji si říci, že za těch 906.5 mil. Kč, které správa státních silnic ze silničního fondu použila, je toho uděláno hodně málo. Tak na př. v r. 1928 a 1929, kdy bylo použito 240 mil. Kč z ústřední soc. pojišťovny a 90 mil. Kč jiného úvěru, se pořídilo pouze 256 km těžkých vozovek, jejichž trvání se odhaduje na 25 let. Tedy za 2 roky se opravdu zpevnily jen 3% státních silnic z celkové jejich délky.

To má následující svoji příčinu. Správa státních silnic tvrdí, že by potřebovala 100 až 150 mil. Kč ročně na udržování státních silnic, že má však k disposici pouze 70 mil. Kč. Aby nemusila sváděti vojnu s ministerstvem financí, pomáhá si tím, že si schodek doplní jednoduše z peněz silničního fondu.

Tak podle výkazu uveřejněného ve zprávě o 5. zasedání silniční rady bylo v r. 1930 vynaloženo: 1. na obnovení živičných nátěrů zřízených v letech 1928 a 1929 v délce 354.500 m částka 19 mil. 700.000 Kč; 2. na povrchové nátěry na tratích válcovaných v r. 1929 v délce 281.200 m částka 26,500.000 Kč, 3. na prostá válcování v délce 140 km 16,400.000 Kč, 4. na válcování s povrchovými nátěry v délce 143.600 m 25,800.000 Kč. Bylo tudíž celkem provedeno provisorních úprav 919 km nákladem více než 88 mil. Kč ze silničního fondu. Naproti tomu trvalých vozovek bylo provedeno: 1. Válcování na beton, asfalt a cement a pod. 81.700 m nákladem 13,400.000 Kč, 2. asfaltové a dehtové betony 17.600 m nákladem 6 mil. 300.000 Kč, 3. cementové betony 5000 m nákladem 2,200.000 Kč, 4. kamenné dlažby 19 km nákladem 9 mil. 700.000 Kč. Celkem tedy 123 km trvalých vozovek nákladem 31¹/₂ mil. Kč.

Z toho je patrno, že ³/₄ silničního fondu připadají na normální udržování státních silnic. Takto ovšem naši automobilisté by mohli platit do smrti a dobrých silnic by se nedočkali.

To je ovšem proto, že správa státních silnic potřebuje na udržování 1 km délky silnic 18.000 Kč a dostává jenom 9000 Kč. Proto si vypomáhá silničním fondem. Ale jak špatně jsou na tom teprve okresní silnice, vysvítá z těchto několika číslic: Tak na př. r. 1929 bylo v rozpočtu okresu dačického zařazeno na udržování 1 km silnic pouze 4.500 Kč, v Mor. Berouně 3800 Kč, v Novém Městě 3.900 Kč, v Tišnově 4500 Kč, v Třebíči 3.900 Kč, v Zábřehu 4600 Kč, v Šumperku 4200 Kč, v Opavě 5200 Kč, v Boskovicích 5300 Kč atd. Ale ani těchto rozpočtených nákladů nemohlo býti použito, protože rozpočty byly seškrtány zemským úřadem a schodky nebyly vyrovnávacím fondem honorovány. Avšak stav okresních silnic, jak se zdá, správu státních silnic vůbec nezajímá.

Nelze také schvalovati, aby správa státních silnic zadávala úpravu vozovek podnikatelským firmám na dluh. Jednak nám to nedělá dobrou reklamu a pak je to příliš drahý úvěr, ne nižší než na 13% úrok.

Mluvíme-li o okresních silnicích, nelze nedotknouti se otázky těch, kterým je svěřeno ošetřování tohoto drahocenného národního jmění. Jsou to okresní cestáři, jejichž služba je daleko obtížnější a při tom stejného významu jako služba cestářů státních. Ačkoli platy cestářů státních byly zlepšeny vládním nařízením č. 133 z r. 1928, pro cestáře okresní nebylo dosud vykonáno ničeho. Průměrný plat okresního cestáře činí denně 10 Kč. Prosím, slavný senáte, na co má cestář tohoto žebráckého peníze dříve použíti? Kdyby si za něj při 8hodinné době pracovní, která je předepsána a také se dodržuje, chtěl koupiti jednodenní hubené jídlo, sotva mu to stačí. A kde je strava domácí, kde obživa ženy a dětí, kde ošacení, činže, topivo, potřeby na školu, zvýšená potřeba v nemoci atd. Je nutno rozhodnouti, je-li cestářů potřebí čili nic. Jestliže ano - a to je prokázáno - pak je nemorální a nedůstojné státu, že hospodářsky slabých lidí využívá už po 12 let, co trvá republika, a nezaplatí je. (Sen. Riedl: Platí se jim také 140 Kč měsíčně!) Platí se jim i méně než 100 Kč. Na příklad v okrese vranovském je v pensi cestář se 6 Kč a mám jiný případ, kde byl v pensi s 9 Kč měsíčně. Teď však okresní úřad zjistil, že mu přeplatil a strhuje mu z těch přeplatků asi 41 Kč, následkem čehož po několik měsíců vůbec nedostane žádnou pensi. (Výkřiky sen. Hubky.) Okresy se vymlouvají, že zákon jim vzal možnost úhrady. Je tedy povinností parlamentu, aby těch 30 mil. Kč, které samospráva potřebuje na platové zrovnoprávnění svých cestářů, jí dal k disposici. 12000 okresních cestářů v Československé republice spravuje národní jmění za 10 miliard, ale nedostanou ani tolik, co zaměstnanci Živnobanky, která vydává na platy svých zaměstnanců ročně 71 mil. Kč, vedle věcných nákladů v částce 10 mil. Kč, kdežto platy okresních cestářů činí necelých 45 mil. Kč.

Strana republikánská ve své resoluci o hospodářské krisi ze dne 7. října 1930 praví, že zklamání nadějí vedlo by k názoru, že demokracie není s to upravovati spravedlivě zájmy všech vrstev obyvatelstva i za těžkých a mimořádných poměrů.

Dámy a pánové, jestliže někdo má právo na pocit zklamání a má právo pochybovati, že demokracie nedovedla upraviti spravedlivě jeho zájmy, pak je to okresní cestář. (Souhlas.) Nedopusťme, aby tato zoufalá obžaloba lpěla na dnešní vládní koalici. (Velmi dobře!)

Mluvil-li jsem o fondovém hospodářství, budiž mi dovoleno, abych se zmínil také několika slovy o vládním návrhu na zřízení vodocestného fondu. Nebude jistě nikoho, kdo by jej s radostí neuvítal. Je to vážný krok k tomu, aby se našemu vnitrozemskému státu dostalo výhod států námořních s vodní transitní dopravou. Význam fondu je však nedocenitelný také po té stránce, že dravé a škodu působící vodní živly se zkrotí a donutí k činorodé práci, užitek přinášející. Zamezení zátop výstavbou údolních přehrad, využitkování vodní energie k účelům pohonným a osvětlovacím, umožnění vodní dopravy, opevněním břehů, prohloubením dna a výstavbou komorových plavidel a vorových propustí, toť jistě veliký a vděčný kus positivní užitečné práce. Nebudu se dnes zabývati detailně vládním návrhem, chci jen upozorniti na úžasné opomenutí potřeb země Moravy. Na splavnění řek a na stavbu přístavů je v době od r. 1930 do r. 1956, tedy během 27 let, pamatováno částkou 2.997 mil. Kč. Prosím, z této úctyhodné sumy má dostati země Morava pouze 127 mil. Kč, a to na splavnění mezinárodní Odry 74 mil. Kč a na regulaci Moravy na rakouském pohraničí 53 mil. Kč.

Slovensko dostává sice poněkud více, neboť na úpravu mezinárodního Dunaje zařazuje se částka 84 mil. Kč a na splavnění váhu od Dunaje do Žiliny částka 516 mil. Kč, ale těchto peněz dostává se mu teprve vlastně ve druhém období, od roku 1941 do konce roku 1956. V období prvých 12 let zařazuje se na úpravu Dunaje pouze 24 mil. Kč, t. j. ročně po dvou milionech Kč, a na úpravu Váhu 36 mil. Kč, to je ročně po třech milionech Kč. Tyto částky měly by býti rozhodně zvýšeny.

Macešské odbytí Moravy se nás bolestně dotýká. Rakouská vláda krmila nás Moravany téměř po dvě desetiletí slibem výstavby průplavu dunajsko-oderského. Podle vodocestného zákona z r. 1901 zřídila také v Přerově projekční oddělení. Aby se odchoval potřebný inženýrský dorost, byla zřízena také česká technika v Brně. Skutečnost však ukázala, že ty moravské průplavy byly jen laciným holubem na střeše, za kterého Morava sloužila Vídni. A teď nám čsl. vláda předkládá návrh zákona o vodocestném fondu, v němž nabízí Moravě ještě méně, než dříve Vídeň. Teď už Morava nedostává ani toho holuba. Moravě se nedostává ani přehrad, ani regulací a o průplavu dunajsko-oderském se v důvodové zprávě praví, že jeho uskutečnění se ponechává soukromému kapitálu. Že by tento holub navnadil nějakého pošetilce u nás, toho jistě nebude.

Slavný senáte! Povodeň koncem října a v listopadu t. r. zatopila celé kraje podél Moravy a zanechala dodnes po sobě rozsáhlé bažiny. Škody způsobené jak řekou Moravou, tak jejími přítoky, zejména Bečvou a Dřevnicí, jdou do těžkých milionů. Údolí řeky Moravy je trýzněno mračny komárů, tyfem a malarií, obyvatelstvo utíká se od břehů řeky do kopců, místo aby to bylo obráceně, volá po desetiletí o pomoc, ale marně. Vlády vídeňské pomoc slibovaly, ale nedávaly, a vláda československá nechová se k nám po této stránce o nic lépe, když pomoc otevřeně odmítá. Mám za to, že takhle si tu bratrskou lásku v praksi nepředstavujeme. Prosím, vážený senáte, ať se porovnají jednotlivé resorty a rozpočtové položky. Přesvědčíme se, že Morava je všude bita. Dostává se jí směšně malých příspěvků v řádném i mimořádném rozpočtu jak na stavby vodní, tak i na stavby silniční a na jejich udržování. A to se opakuje rok co rok. Nevím, kde je toho větší vina, zda v neporozumění centrálních úřadů, či v tom, že Morava, ten starý musterland, se dostatečně nebrání.

My nezávidíme zemi české výhod z vodocestného fondu. Čechy toho potřebují a projektované vodocestné stavby se budou vyplácet. (Sen. Plamínková: Ale vranovská přehrada se dělá a Štěchovice ještě ne!) Přejeme si ze srdce, aby byla uskutečněna stavba štěchovických i slapských přehrad, a všech přehrad na Vltavě, poněvadž jsou to stavby rentabilní. Ovšem nedá se otázka vyřešiti okamžitě, poněvadž je to projekt tak mimořádného významu, že v případě chybného kroku byla by ohrožena bezpečnost až i statisíců obyvatel. Tedy jestliže se projekt překotně neuskutečňuje, jsou to jen obavy bezpečnostní, ale není tu vážného odporu se žádné strany a my Moravané hledíme sympaticky na tento projekt a přejeme si jeho uskutečnění, poněvadž on vlastně sám o sobě státní pokladnu nezatěžuje, neboť bude rentabilní. Ale musíme trvati na tom, aby se úprava a splavnění moravských řek prováděly a aby pro ten účel byl vodocestný fond zvýšen aspoň o 1 miliardu a aby se zemi moravské věnovala stejná pozornost, jako zemi české.

Zajímavý zjev poskytuje náš státní rozpočet tím, že my hospodářsky nemáme samostatných ministerstev, nýbrž že všechna naše ministerstva jsou pod kuratelou ministerstva financí. Dokladem toho je zejména ustanovení čl. IX předloženého fin. zákona, podle něhož prostředků určených na výdaje mimořádné může býti použito až do výše 50 tisíc Kč. K vyšším výdajům v jednotlivém případě pro týž účel v rozpočtovém roce je potřebí souhlasu ministerstva financí.

I když toto ustanovení je dobře míněno, přece jen tím trpí hospodářský život, hlavně investiční. Částka 50.000 Kč by měla při nejmenším - aspoň pro stavby silnic a mostů - býti zvýšena na 100.000 Kč. Mnohdy korporace, dožadující se státní podpory pro stavby veřejné, zvláště silniční, vzaly by za vděk raději částkou do 100.000 Kč, nežli sumou vyšší, jen když by ji mohly míti zaručenu v příhodnou dobu, to jest hned, když ji potřebují.

Také ustanovení čl. X je velikou brzdou podnikavosti. Tento článek praví, že prostředky určené na podpory a na plnění podobných úkolů, k nimž stát není právně zavázán, smějí býti vypláceny až v posledním čtvrtletí rozpočtového roku, jinak jen po předchozím souhlasu ministra financí.

Tento článek dotýká se nejtíže státem podporovaných staveb silničních a mostních a zabraňuje včasnému započetí se stavbami, neboť veřejné korporace místo na jaře zadávají stavby až na podzim, aby nemusily čekat dlouho na státní příspěvek a aby se vyhnuly placení vysokých úroků. Tím však propasou nejlepší stavební sezónu jarní a letní. Ministerstvo financí získává zadržováním výplat snad nepatrný úrok u poštovní spořitelny, který však daleko nevyváží ztrátu, kterou utrpí samosprávné korporace subvencované, neboť ony platí úrok mnohonásobně vyšší. Doporučoval bych, aby vládní nařízení obsahovalo ustanovení, že čl. X se nevztahuje na stavby silnic a mostů.

Končím přáním, aby státní rozpočty byly sdělávány s ohledem na potřeby celostátní a tedy i s ohledem na spravedlivé potřeby jednotlivých zemí naší republiky a aby zabezpečovaly vzdělání, práci, blahobyt a zdraví všem vrstvám obyvatelstva. Spokojený lid je zárukou bezpečnosti a stability státní.

Pod tímto zorným úhlem dívá se strana národně socialistická i na předložený státní rozpočet na r. 1931. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Šelmecovi.

Sen. Šelmec: Slávny senát! Nech mi je dovolené prehovoriť o rezorte školskom. Naše školstvo má veľké množstvo nevyriešených otázok, hlavne preto, že finančné prostriedky, preliminované štátnym rozpočtom, nevyhovujú výške skutočnej potreby a preto nie je možné vybudovať ho dôkladne a štátna školská správa nemôže vyhoveť každému oprávnenému nároku, robenému zo strany občianstva.

Z dôvodovej zprávy návrhu zákona rozpočtového vidno, že štátna školská správa pripravuje celý rad nových zákonov, aby ľudové a meštianske školstvo zdokonalila, avšak v prevedení zamýšľaných reforiem zaiste bude viazaná i časove i rozsahove pre skromnosť rezortného úveru, a preto vo školských pomeroch ani nemôžeme väčšiu nápravu v dohľadnej dobe očakávať.

Medzi plánovanými zákonmi je mnoho dobrých a potrebných; vidíme tam návrh na organizáciu školskej správy; ide tu najmä o Slovensko, kde ešte i dnes máme referát ministerstva školstva a národnej osvety. Tiež organizácia školského dozoru nie je ešte dokonalá, nie je dosť demokratická, nie dosť prístupná všetkým inštanciám školským, a preto vidíme veľaráz prietrž medzi organizáciou školskou, totižto ustanovizňami a medzi tým dozorčím orgánom.

Medzi týmito návrhy veľkého významu bude návrh zákona o okresných školských inšpektoroch. Ich nemožná doterajšia situácia má týmto zákonom prestať a ich služobnému pomeru dostane sa určitej a presnej determinácie, čo prospeje nielen im samým, ale i autorite ich úradu. Po stránke hmotnej bude o nich lepšie postarané a preto je nádej, že prestanú ich oprávnené nárky na neúmernosť cestovného paušálu, ktorý dnes, keď sa všade stretávame s kvocientom 7 až 8, ako diktátorom na trhu životných potrieb, je len asi 1¹/₂ krát väčší, ako pred vojnou. Nie menšieho významu bude zákon o úprave právnych pomerov aktívneho učiteľstva neštátnych škôl na Slovensku a Podkar. Rusi. Generálnym vyriešením problému učiteľského bola by unifikácia ľudového školstva a jeho učiteľstva. Nechcem sa však tu o tejto veci šíriť, nakoľko som svoje stanovisko v tejto otázke vloni dostatočne vylíčil v debate o rozpočte školstva. Po nadobudnutých zkúsenostiach teraz ešte povedomejšie tvrdím, že predpokladom prevedenia tejto reformy ľudového školstva je kompromis medzi terajšími udržovateľmi škôl ľudových a štátom, lebo psychologický odpor proti unifikácii nedá sa zdolať revolučne, prekotne, ale len dobre premysleným a dôsledným postupom evolučným, čo je uľahčené i tým, že starí udržovatelia škôl ztrácajú zdroje a schopnosť zaopatrovať ľudové školstvo potrebami a preto už teraz väčšiu časť tejto povinnosti koná štát, najmä čo sa týka stránky osobnej, zaopatrenia učiteľstva. Poštátnenie všetkého učiteľstva národných (ľudových) škôl bolo by prvým a rozhodným krokom k hlásanej unifikácii a mostom k vyriešeniu ostatných problémov, ako je náboženská otázka, náboženská výchova, vlastníctvo školskej budovy, zariadenie vnútorné a pod.

Pri otázke úpravy právnych pomerov neštátnych učiteľov na Slovensku a Podkarp. Rusi nemôžeme mlčať o krivde, ktorá bola spáchaná na jednotlivých učiteľoch tejto kategorie. Títo učitelia, ktorí boli na vojne a potom v zajatí, domov sa vracali neskoro, až roku 1919, 1920, ba aj pozdejšie pre nezdolateľné prekážky a izoláciu krajov, kde boli internovaní, nemali od prevratu poukázané služobné pôžitky, ktoré im na dobu zajatia neodškriepiteľne patrily, a to: plat, drahotný prídavok, mimoriadna drahotná výpomoc atď., podľa zákona o podporách neštátnym školám. Poukázané boly im nové pôžitky iba keď sa vrátili do vlasti a po uplynulom prvom mesiaci ich aktivného účinkovania. Ich štátní kolegovia, ktorých stíhal ten istý osud, dostali všetky pôžitky dodatočne a správne bez akýchkoľvek ťažkostí, ba čo viac, dostali ich aj niektorí neštátni učitelia. Keďže záležitosti zadržaných pôžitkov takto boly vybavované, poškodenci podali si žiadosť na referát ministerstva školstva a nár. osvety v Bratislave za poukaz nevyplatených obnosov. Ich žiadosti boly však zamietnuté, na čo učitelia podali rekurs na Najvyšší správny súd. Nálezom zo dňa 7. marca 1928, č. 7438, boly ich dôvody uznané a preto poškodenci podali novú žiadosť na referát o likvidáciu nedoplatkov. Ich žiadostiam však ani dosiaľ nebolo vyhovené. Akže stanovisko školských úradov je to, že títo učitelia môžu byť považovaní za aktívnych len od doby, kedy složili novému štátu sľub vernosti, nemôžem považovať toto stanovisko za správne. Vojna a jej následky, zajatie, internovanie, rukojemstvo, poruchy doby revolučnej, rozval dopravy atď., boly takými prekážkami, ktoré ani armády nevedely odstraniť, tým menej mohli to urobiť jednotlivci, ktorí boli ponechaní svojmu osudu, a to ďaleko od vlasti a civilizovaného sveta. Tu nepopierateľne ide o vis maior. Tito učitelia boli repatriovaní úradmi, keď na nich prišlo poradie, alebo keď boli oslobodení z internačných táborov rukojmých, zo žalárov atď. Sľub štátu složili ihneď po ich návratu do vlasti. Keďže učitelia na ich ubohom osude nenesú žiadnej viny, je postup školských úradov voči nim aj antisociálny, lebo všetci vrátili sa zo zajatia viac menej ožobračení. Vzdor tomu, že boli v biede a úzkostiach, snažili sa úprimne prispôsobiť sa novým pomerom a oduševnele chopili sa práce, aby vyhoveli všetkým podmienkam nového štátneho života. V novom štáte videli garanciu spravodlivého chápania ich ťažkého osudu a nesmiernych útrap, s povedomím rovnoprávneho občana čakali na priaznivé vyriešenie svojich záležitostí. Po čas vojny a zajatia treli biedu v cudzine, ich rodiny trpeli núdzu doma, živorily z almužny dobrých ľudí. Ich domácnosti sa zadlžily v takej miere, že z dlhov ani dnes nevedia vyviaznuť, a preto ani dnes nežijú životom kultúrneho človeka.

V záujme spravodlivého riešenia záležitostí asi 18 neštátnych učiteľov, ako sú A. Mikuš z Tallósu, A. Koššányi zo Sv. Petra, Julius Kalix v V. Lomnice atď. uctive žiadam pána ministra školstva a národnej osvety, aby tejto veci venoval zvýšenú pozornosť a uľahčil osud učiteľom, ktorých z ich pôsobišťa vyštvala do vyhnanstva vojna a nie súkromý záujem.

Ťažkým bremenom pre štátnu školskú správu je nedostatok kvalifikovaných učiteľských síl na ľudových školách a najmä na východe republiky. Štatistika nezaškolených detí je bohatá, lebo mnoho škôľ dedinských je bez učiteľa. Ide tu zväčša o školy církevné a obecné. A tento nedostatok nevznikol len preto, že by počet žiactva bol v triedach hádam snížený, ani nie len prirodzený vzrast žiactva, lebo žiactvo učiteľských ústavov by malo tiež prirodzene vzrastať, ba ani prirodzene preto nie, len že na Slovensku je zavedená povinná 8ročná dochádzka, čo všetko podmieňuje vzrast počtu tried, ale vznikol pre reštrinkciu učiteľských ústavov, pre ich koedukačný typ a v dôsledku toho pre dvojnásobný numerus clausus na každom jednotlivom ústave.

Od rigorózneho redukovania možnosti vzrastu učiteľských síl ustúpila štátna školská správa iba v dobe, keď kríza ľudového škoľstva stúpa jej za pätami a keď vonkov žiada bezodkladnú nápravu. Za takýto ústupok považujem pedagogickú akademiu v Bratislave a hádam prohibíciu numeru clausu na niektorom učiteľskom ústave na Slovensku.

K zahnaniu tejto nebezpečnej krízy však potrebujeme radikálnych a všeobecných prostriedkov, za aké uznávam sriadenie viac pedagogických akademií cestou legislatívnou a odstranenie numeru clausu na učiteľských ústavoch.

Stredné školstvo: Túžobné hlasy po reforme stredného škoľstva, ktoré v minulej rozpočtovej debate vyvolaly mnoho polemík, umlkly, nakoľko ministerstvo školstva a národnej osvety k čiastočným reformám v obore pedagogickom prikročilo cestou administratívnou. Reforma osnovy v prvých dvoch nižších triedach unifikovala všetky doterajšie typy škôl stredných v jediný typ, spoločný tým, že z prvej triedy gymnázia a reál. gymnázia bola latina odstránená a všade bola zavedená ako predmet povinný nemčina.

Čo táto reforma znamená pre budúcnosť, či sa ona osvedčí, to sa dnes ešte nedá predvídať. Isté je, že žiactvu je uľavené na počte týždenných hodín vyučovacích. Avšak aké následky bude mať táto modernizácia strednej školy a ako bude jej nová zmaterializovaná osnova pôsobiť na duševný vývoj školskej mládeže, to je hudbou budúcnosti. Profesorstvo stredných škôl, najpovolanejší odborník tejto inštitúcie, stavia sa k tejto reforme odmietavo a neočakáva od nej kýženého vzostupu úrovne ani školy, ani intelektu žiactva. Materializmus nie je schopný nahradiť idealizmus v jeho hlbokých dojmech a vplyve na mladistvú dušu.

Prevedená reforma má dosiaľ len jediný praktický a kladný výsledok, a to po stránke personálnej. Dôkladnou reštrinkciou počtu vyučovacích hodín z latiny nastala rovnováha medzi kontingentom profesorských síl klasickofilologických a medzi faktickou potrebou odborných síl na jednotlivých ústavoch. Vzrastajúcí nedostatok odborníkov latiny zapríčinil krízu stredného škoľstva, ktorá sa už príliš priostrovala. Latina sa obsadzovala neodborníkmi a boly ustanovované učiteľské síly nekvalifikované. Reformou bola táto kríza zažehnaná jedným razom.

A tu dovolím si pripomenúť, že výtky jednotlivých strán extrémne týkajú sa obsadzovania profesorských staníc na Slovensku.

A tvrdí sa, že v prvom rade dostávajú prednosť výhody Česi proti Slovákom. Ako odborník z tohoto miesta môžem povedať a tvrdiť, že tuná nejde o to, že kto dostáva tu prednosť, ale ide o to, že u nás medzi Slovákmi je mnoho kandidátov, ktorí si veľmi zle volili svoj odbor. Máme ohromne veľa realistických odborníkov, ale nemáme filológov. Samozrejme že je to veľká chyba a je vidno, že naši mladíci nehľadali si praktický odbor, ale uľahčenie svojich štúdií, a tu sa zklamali.

Už minule som tvrdil, že najdôležitejšou podmienkou úrovne školy je práca učiteľská. Správna môže byť ona po stránke pedagogicko-didaktickej len vtedy, keď je profesorský sbor stály a úplný. Profesor má byť oboznámený so všetkými pomerami žiaka, jeho prostredia, v ktorom žije, okolia a kraja, lebo ony majú na žiaka nepopirateľný vliv. Fluktuácia profesorstva na školách stredných ešte ani dnes, najmä na Slovensku, neprestala, ba dochádza až do vlnobitia. Stálé vrenie je zlom doby. Výsledky častého vystriedania profesorov v jednom predmete a v jednej triede (za rok i pätkráť) odpykáva žiactvo, odnáša ich autorita profesorská a dobrá povesť ústavu. Už je svrchovaný čas, aby sa pomery na stredných školách zkonsolidovaly.

Nedostatočná výbava niektorých škôl budovami, zariadením vyžaduje ešte veľa investícií. Úverové položky rozpočtu však neposkytujú ani minimálné nádeje, že by krikľavé nedostatky mohly byť v dohľadnej dobe odstránené. Na Slovensku je tento stav nesnesiteľný.

Ústavy miest pohraničných a okolia s národnostnými menšinami, ako sú Bratislava, Lučenec, Rim. Sobota, Košice, dostaly k pôvodnému alebo k zmenenému kmeňovému ústavu ešte aj ústav pobočný, ktorý neskôr bol osamostatnený ako v Košiciach a v Bratislave.

Počet tried sa na týchto ústavoch zdvojnásobil, ba i ztrojnásobil, avšak bez zvýšenia počtu miestností, takže polovica tried sa musela vysťahovať do budov súsedných alebo odľahlých dľa toho, ako sa dala riešiť otázka dislokácie tried podľa miestnych pomerov a príležitosti k prenájmu. Niektorý ústav si vypomáha systémom kočovným, čo je spôsob neľudský, a po stránke hygienickej, disciplinárnej a pedagogickej nebezpečný.

Ministerstvo ver. prác má preliminované okrúhle 94 mil. Kč na vecné výdaje pre stavby budov a kúpu realít pre rezort školský. Je to o 20,000.000 Kč viac ako vlani. Z tohoto obnosu dostáva sa stredným školám na Slovensku čiastka 2 mil. Kč, o 100.000 Kč viac ako v rozpočte minulom.

Toto zvýšenie neodstraňuje krízu, plynúcu z nedostatku školských budov ani v najmenšom. Treba hľadať spôsoby, aby sa tejto potrebe vyhovelo. Keby mestá a obce prevzaly na seba iniciatívu a previedly novostavby i cestou amortiz. pôžičky, štát by bol nútený hľadať pramene príspevkov k amortizácii nákladu.

Pán minister školstva a nár. osvety zamýšľa podať parlamentu návrh o garančnom zákone, ktorý by umožnil obciam a mestám stavbu škôl tým, že by zaistil amortizáciu každoročnou anuitou, preliminovanou rozpočtom. Tento návrh bude vítaný a určite prispeje k urýchlenému odstraneniu nedostatku, neblahý účinok, ktorý žiactvo a profesorstvo cíti na vlastnom zdraví a na vlastnej práci.

Teraz prejdem k otázke vysokého škoľstva. Vysoká škola technická na Slovensku je problémom prítomnosti. Ozvalo sa za jej sriadenie celé Slovensko, v zásade sa nikto neosvedčil proti jej sriadeniu. Štatistika o hospodárskych a kulturných pomeroch na Slovensku a Podkarpatskej Rusi v porovnaní s pomermi v zemiach historických vykazuje mimoriadne veľké odchýlky, a to preto, že do prevratu boli Slováci a Rusíni v svojej ľudovej mase tak hospodársky ako aj kultúrne zanedbávaní a utlačovaní, v dôsledku čoho tvorili v bývalom uhorskom štáte vrstvu hmotne najslabšieho obyvateľstva a po stránke kultúrnej boli ponechaní na pospas nemilosrdnej maďarizácii. Úplná absorbcia Slovákov Maďarmi bola už len otázkou krátkej doby. Boli tedy do prevratu Slováci a Rusíni kulturne a hospodársky vo veľkej nevýhode, ktorá bola po prevrate prenesená i do nového štátneho a spoločenského života a dosiaľ bola len v nepatrnej miere odstránená.

Každý kultúrny a loyálny občan štátu, ktorému zdravý vývoj a blaho republiky je životným programom, je si toho dobre vedomý, že je treba tieto rozdiely medzi jednotlivými čiastkami štátu odstraňovať, a to bezodkladne a aj pri obeti všetkých tých zemí a národov štátu, ktoré sú po tejto stránke šťastnejšie a vyspelejšie.

Keď sa vhlbíme do skúmania kulturných otázok vo východnej polovici republiky, poznáme, že štatistika o pomeroch vysokoškolských vykazuje po stránke kulturnej veľkú diferenciu medzi jednotlivými zemiami. Z nej je vidno, že jediná vysoká škola na Slovensku, ležiaca v západnom cípe zeme a okyptená, nedobudovaná, naprosto nevyhovuje potrebám Slovenska. Neblahé sociálné pomery Slovákov a geograficky zle riešený problém vysokoškolskej otázky je príčinou, že Slováci posielajú na univerzitné štúdiá len ¹/₃, keď nie len ¹/₄ toho kontingentu svojej dospelej mládeže, ktorý by mali priemerne posielať za pomerov urovnaných.

Ešte menšia časť Slovákov študuje na technikách, kde štúdium vyžaduje celého človeka, zabezpečeného hmotne, ktorý sa môže venovať pilnej a svedomitej práci. Tieto rozdiely boly zrejmé hneď po prevrate a preto sa musely robiť priechodné opatrenia, aby sa krikľavé prípady rozdielov odstraňovaly aspoň tým, že sa Slovákom dávaly štipendiá pre technické študium. Takým predbežným opatrením bolo nariadenie ministerstva školstva a nár. osvety, ktorým sa v rozpočte za r. 1927 zaistila čiastka 50.000 Kč asi pre 15 študentov na technických vysokých školách a v terajšom opatrení pána ministra školstva vidím túže tendenciu.