Tím se lišíme velmi podstatně od bývalé většiny, od většiny občanské, která pravidelně mlčela, která se sice usnášela in camera caritatis na různých věcech, ale pak k nim nezaujímala veřejně stanoviska takořka žádného. My se tedy lišíme v dnešním seskupenství podstatně od předešlého tím, že si dovolujeme také kritisovat a vytýkati event. různá vládní opatření, po případě také i míti určité stanovisko k určitým položkám v rozpočtu.

Dnešní rozpočet jest již druhým rozpočtem, který povolujeme této vládě. Je jistě příznačné, že jubileum této vlády spadá do projednávání druhého rozpočtu. Máme za sebou rok práce a můžeme se podívati, co jsme vykonali a jak jsme, to vykonali. Při projednávání prvního rozpočtu jsme tehdy - já jsem tlumočil názor naší strany - ovšem neměli žádný program. Tehdy se nám vytýkalo, že jsme šli do vlády a neměli program. Já jsem tehdy - pamatuji se na to - výslovně řekl: Co by to bylo všechno platné, kdybychom měli sebe krásnější program, kdybychom jej nemohli plniti. V předchozích vládách a většinách se sice vždycky stanovil velmi krásný program, z něhož se však uskutečnila jen malá část. My jsme tentokráte stanovili jen určité zásady, jak si představujeme vyřizování určitých programových věcí v této koalici. My jsme si tehdy řekli - a já jsem to tlumočil s tohoto místa - že především musíme odložiti všechno, co by nás mohlo děliti, že odložíme všechny otázky národní a národnostní, otázky jazykové i část otázek kulturních - tím jsme měli na mysli otázky náboženské - že odložíme i otázky stranické prestiže a budeme hledati takové otázky, které nás všechny spojují. Řekl jsem výslovně, že to dnes mohou býti jen otázky hospodářské a sociální. Když jsem zde mluvil před rokem, ještě jsme nevěděli, jaká vypukne krise, jen jsme to tušili, a dnes vidíme, že naše metody a naše stanovisko bylo správné, jestliže jsme tehdy prohlašovali, že máme hledati to, co nás spojuje, co je dnes nejakutnější, totiž otázky hospodářské a sociální, jež jsou společné všem vrstvám výrobním i vrstvám pracujícího lidu. Tehdy jsem však výslovně řekl, že žádná strana nesmí prohlašovati, že její program nebo její otázky, které chce řešiti, jsou nejakutnější a že se jim musí dávati určitá přednost. To jsem prohlásil s tohoto místa a řekl jsem: Všechny otázky, na nichž se dohodneme, jsou stejně akutní a musí se stejně společně řešiti. I to se osvědčilo a mohu říci, že se snad až příliš úzkostlivě často dbalo toho, aby nastalo společné řešení. Vzpomeňte na pensistskou předlohu, jak tehdy čekala jedna sněmovna na druhou, jak jsme si dávali určité věci z ručky do ručky. Snad se mohlo říci, že je to nedůvěra, ale ať to nazveme, jak chceme, osvědčilo se to. Jen tak, že jsme dodrželi tu dohodu, kterou jsme si slíbili, jen tak, že jsme odložili všechno, co by nás bylo dělilo - mám za to, že takové výstřelky tu a tam, když si některý německý poslanec nebo senátor na schůzi zaradikálničil, není potřebí pokládati za něco světoborného - byla dohoda dodržena a osvědčilo se to, jen tak jsme mohli vyříditi řadu hospodářských a sociálních otázek. Neměli jsme program napsaný, ale můžeme říci, že program, který tato koalice vyřídila, je bohatý, že vyřídila takovou řadu otázek, že je možno tvrditi, že vyřídila nejbohatší program vůbec - ovšem když si odmyslíme popřevratovou dobu, kdy jsme musili vyřizovati celou řadu věcí, jež vznikly z nového stavu. Tedy tato většina nebo t. zv. hospodářská koncentrace může býti v celku opravdu na 100 proc. spokojena s bohatostí a pestrostí programu, jejž vyřídila. Otázka je ovšem, pokud jde o jednotlivé složky, jež tuto koncentraci tvoří. Ty ovšem nemohou o sobě říci, že by byly na 100% spokojeny, jako může říci celek. To je přirozená věc. Včera a předevčírem vystřídala se zde celá řada řečníků. O oposičních nechci mluviti - je samozřejmé, že nebudou chváliti naši práci. To je jejich právo. Ale z úst všech řečníků i koalovaných stran slyšeli jsme stesky. Tedy nikdo nebyl na 100% spokojen. Je to možná paradoxní, když řeknu, že v tom vidím politickou moudrost, jestliže nikdo není úplně spokojen. Nedovedu si představiti, jak by se dívaly na to pracující vrstvy, které my hájíme, kdyby snad zde vyvstal zástupce zemědělské strany a řekl: My jsme na 100% spokojeni. A vice versa.

Tedy v tom - znovu zdůrazňuji - spočívá dobrá metoda naše a bylo by žádoucí, abychom tak pokračovali na i příště. Přirozeně nemám v úmyslu vypočítávati, jaká opatření hospodářského a sociálního rázu tato koalice způsobila. To by vedlo daleko. Chci jen promluviti několik slov o důsledcích, jež tato opatření měla jednak na státní pokladnu a o důsledcích, jež se projevily na koalici jako celek i na jednotlivé její složky. To je dnes předmětem určitých sporů a diferencí mezi námi.

Samozřejmě, že některá opatření hospodářského i sociálního rázu způsobila, že výdajové položky v našem rozpočtu se zvýšily a tím také i příjmové položky. O tom nemůže býti sporu. Vidíme, že rozpočet tentokráte vykazuje proti stabilisovanému rozpočtu, resp. proti stabilisovaným výdajům předchozích 5 let - je to tedy jakési jubileum, když jsme 5 let měli rovnováhu ve vydáních - výkyv směrem nahoru o nějakých 600 mil. Kč celkem. Je to 540 mil., skutečně ovšem formálně je to částka menší.

Tentokráte musíme býti velmi spokojeni, jaká pozornost byla věnována projednávanému rozpočtu. Ne v senátě, poněvadž senát neměl mnoho času, aby mohl projednati rozpočet detailně tak jako poslanecká sněmovna. Ale to by tak nepadalo na váhu jako to, že nejširší vrstvy občanstva tentokráte projevovaly neobyčejný zájem o rozpočet, jako kdyby se byly probudily z lethargie. Probudila je ovšem okolnost, že se rozpočet zvyšuje. Diskuse byla veliká, téměř ve všem denním tisku, i v odborném tisku se mluvilo, že není dosti přirozené, jestliže v dnešní době hospodářské krise sahá stát ke zvyšování svých výdajů.

Celek usnesl určité zvýšení, ručí tedy každá strana přirozeně za to zvýšení, ale jednotlivé složky, které celek tvoří, už se na to zvýšení dívají docela odlišně, každý posuzuje zvýšení podle svého úzkého stranického, někdy dokonce i stavovského stanoviska, a tak musíme i my zaujmouti určité stanovisko k tomuto zvýšení. To je pro mne samozřejmé. Když se dívám na naše státní hospodářství s hlediska celku, zejména když je posuzuji pod zorným úhlem naší přímo nesnesitelné daňové soustavy, je jistě nepochopitelné, jestliže se sahá dnes, v době těžké hospodářské krise, kdy s krisí musí počítati také stát, ke zvýšení výdajové stránky našeho rozpočtu o 600 mil. Kč.

Mám za to, když se podíváme na věc z blízka, že zdá se býti dosti pochopitelnou. V dobách dobré hospodářské konjunktury nikdo nereklamoval určitá sociální opatření, nikdo nepodnikal útok na státní pokladnu, nikdo nereklamoval na př. nová opatření v gentském systému, když byla plná zaměstnanost. Nikdo nežádal, aby nastalo bohatší dotování určitých fondů, jako silničního vodocestného z důvodu nezaměstnanosti. Také nikdo nereklamoval, aby se překotně stavěly veřejné budovy, ale mám za to, že jsme je přece překotně stavěli, že jsme si něco měli nechati pro zlou dobu, která přijde, a byli bychom stavěli dnes mnohem levněji než dříve a byli bychom mohli zaměstnati nezaměstnané. Nu, už se to stalo.

My také často slýcháme - i včera jsme to zde slyšeli - že občanská většina šetřila a že se bránila všem svodům, které na ni byly tehdy podnikány, aby se stala ta neb ona opatření, jež by znamenala zvýšení státních výdajů. Myslím, že tato opatrnost nebyla tehdy na místě a že to nebylo příliš státnické, jestliže jsme si nahrnuli tolik různých věcí právě do doby kritické. Snad se mohly některé věci odložiti jako postradatelné. Ale já se chci ptáti: Co celou tu dobu občanská většina slibovala na př. pensistům nebo státním zaměstnancům? Jen ven z řady, ať vystoupí jen jediná strana a řekne: Já jsem neslibovala pensistům zvýšení jejich pensí. Stejně tomu tak bylo, pokud šlo o zvýšení platů státním zaměstnancům. Vždyť sám generální zpravodaj dr Hnídek, poslanec strany, která přece nemůže býti obviňována z demagogie ve prospěch státních zaměstnanců, prohlásil, že jsme vybudovali platový zákon, jenž je svojí ztrnulostí nemožný - to jsou jeho vlastní slova - a že se musí změniti. Vezměte si všechna volební provolání všech stran bez rozdílu, všechny měly v programu zvýšení pensí, zlepšení platového zákona a různá jiná opatření.

Někdo by mně mohl říci: Vy jste byli v oposici, vy jste slibovali také. Ano, ale my jsme, jak jsme vstoupili do většiny, tlačili také na to, aby se sliby staly skutkem. To je velký rozdíl. Jenže jsme shledali, že ti, kteří nejvíce slibovali, více než my, že potom chtěli od svých . . . (Sen. inž. Havlín: To není možné!) Prosím, jen račte to říci zde. Tak já bych Vás přesvědčil, pane kolego, a jednou se to také zde stane a právě, pokud jde o platový zákon a systemisaci, co jste vy všechno naslibovali, a srovnáme to s tím, co jsem sliboval já. Také si to povíme, přijde také doba na to.

Ale my jsme tlačili na to, aby se ty sliby také splnily. Ne tedy, jako to dělala občanská většina, a jak jste to dělali také vy, že jste prostě slíbili, a sliby neplnili, a nyní se vytýká, že se zvyšují státní výdaje.

Nuže, snad by se mohlo dnes říci, že mohli jsme odložiti některé tyto položky, že byly postradatelné. Nechci zde opakovati, co se říkalo v rozpočtovém výboru, kde dokonce se mluvilo - a to jsme neřekli my - o tom, že zvyšování platů státním zaměstnancům a úprava pensí jsou neproduktivní položky. Podívejme se tedy na ty položky ostatní - musíme si je jaksi pěkně prohlédnouti - které způsobily zvýšení státních výdajů. Především jsou to závazky, jež nám plynou z mírových smluv, 114 mil. Kč. K této položce se nechce hlásiti nikdo, ale musí se k ní hlásiti stát. (Souhlas.) To je otázka státní a žádné strany! Mám za to, že všichni počítali s daleko vyššími závazky než 114 mil. Kč. A nebyl jsem to já, byli to jiní, kteří počítali s daleko vyššími výdaji, pokud jde o reparační platy. A proto jsme také dělali ty reservy. Vždyť se vždy říkalo: Nevíme, co jsme dlužni, proto musíme býti opatrní v rozpočtování, proto musíme míti určité reservy v našem rozpočtu, než budeme znáti konečný výsledek, co jsme dlužní.

Já jsem zde velmi spravedlivý a řeknu: Ano, máme celou řadu neproduktivních dluhů, většinu neproduktivních dluhů, které jsme nadělali po převratu. Ale už jsou zde, a musíme je platiti. Pak jsou to ty pense, částka 135.4 mil. K této položce se bude hlásiti každý, ovšem podle okolností, jako k tomu 13tému platu, podle toho, ke komu bude mluviti. Jsem přesvědčen, že před pensisty a před státními zaměstnanci se řekne: My byli pro to - ale před jinými vrstvami se to neřekne. Tedy jen vždycky říkati pravdu. Já si aspoň ukládám vždycky tu pravdu při každé příležitosti. (Sen. Dyk: Ale my také!) Dobře, já vám nic nevytýkám.

Dále je resystemisace, 77 mil. Kč. Mám za to, že resystemisace je věc spíše státní správy, věc úřední, než snad věc parlamentu, vždyť resystemisace vyplývá z platového zákona. Chceme-li míti spokojené úřednictvo, musí také míti nějaký postup, když už jsme vybojovali tak "šťastný" a tak "dokonalý" platový zákon, že se musíme stále rváti a rváti o systemisaci a o zvýšení počtu míst, od nichž závisí postup, tedy existence zaměstnanců.

Tedy tato opatření snad by se mohla odložiti. To by byly položky, jež snad mohly býti postradatelné: Systemisace, pense a 13té služné, ale ty tvoří většinu rozmnožených výdajů ve státním rozpočtu.

A nyní se podívejme na opatření, jež vyplynulo z mimořádné krise, to je 51 mil. Kč na nezaměstnanost, ale třeba to bude ještě více, a dosáhne to 60 mil. Kč. Ale trpíme-li dnešní výrobní systém a hospodářský řád, mám za to, že musíme také dáti chléb nezaměstnaným, kteří oň nezaviněně přicházejí. Musí se zde projeviti i ve zlých dobách solidarita s těmi, kteří nemají zaměstnání.

Pak je zde nový zákon o podpoře stavebního ruchu - 15 mil. Kč. To, myslím, je opatření, které vyplývá z dnešní krise, chceme-li zapodpořiti více stavební ruch. Pokud jde o stavební ruch, to by byla historie pro sebe, jak jsme nepostupovali správně, jak jsme promarnili miliardy.

Dále je tu stavba státních budov, 50 mil. Kč. O té věci jsem již mluvil. Konečně jsem zapomněl na jednu nepostradatelnou položku, která mohla býti postradatelnou, to jsou invalidé s 13¹/₂ mil. Kč. Zase bych prosil, ať vyjde z řady ten, kdo by nebyl sliboval, že těm skutečně 100% invalidům budou prémie trochu zvýšeny, aby mohli žíti.

Také na stránce příjmové nastal určitý pokles dovozními listy. To byla taková moudrost. Myslelo se, že dovozními listy odstraníme krisi, ale nestalo se tak, a stát byl připraven o mnoho a mnoho příjmů.

Pokud jde o státní zaměstnance, myslím, že všecko, co se jim dalo platovým zákonem, se na nich také ušetřilo. Dokázal jsem to nejednou, nebudu to opakovati. Konečně myslím, že to je věc samozřejmá, jestliže jsme měli 5 let výdajovou stabilitu, jestliže se výdaje státní nezvyšovaly, a jestli jsme zvýšili v té době platy státních zaměstnanců, musilo by se to někde jaksi projeviti. Pan ministr financí jest jistě znamenitým finančníkem, ale není kouzelníkem, aby vydával tak, aby se to nikde neprojevilo. Co stál platový zákon, to se vlastně musilo v předchozích letech pěkně ušetřiti, jinak by se to bylo musilo projeviti na straně výdajové, ale to se neprojevilo.

Ale jednu věc musím připomenouti: Pense nám rostou přímo do hrozivé výše, to si nesmíme nijak zapírati. 2 miliardy 100,000.000 Kč jest jistě značná částka a při tom ještě jsou pense nedostatečné. V něčem to musí vězeti. Mám za to, že těch příčin je mnoho, ale není k tomu vhodného času, aby se o této věci hovořilo. Snad dáváme dnes předčasně do pense zdatné lidi, kteří by mohli ještě řadu let sloužiti, ale, bohužel, máme-li platový systém a odstranili-li jsme automatiku, závisí-li dnes postup a existence zaměstnanců od systemisace, nedivte se, dostáváte-li memoranda - právě před chvílí jsem dostal memorandum od železničních úředníků středoškoláků - aby šel do pense, kdo má 60 let věku. Pak se nedivme, rostou-li nám pense do hrozivé výše, stoupají-li každý rok od r. 1926 průměrně o 100 mil. Kč ročně.

Naproti tomu však musím konstatovati, že věcné výdaje nejeví naprosto sestupnou tendenci, nýbrž vzestupnou. Mám to zde všecko, ale nebudu unavovati slavný senát ciframi, jak každým rokem stoupají věcné náklady, ačkoli přece dobře víme, že podle indexních čísel velkoobchodních jdou ceny dolů a stát nakupuje ve velkém. Jak je to možno, že věcné výdaje stoupají, když ceny klesají? A k čemu bych to vysvětloval. Vždyť na r. 1931 zase vykazujeme zvýšení věcných nákladů o 144 mil., když počítáme se zhroucením cen. Jak je to tedy možno? A zase na to poukázal generální zpravodaj dr Hnídek v poslanecké sněmovně, že, kdybychom byli bývali se přizpůsobili věcným nákladům, ne těm novým cenám, jak nám je presentuje statistický úřad, že bychom byli ušetřili 730 mil. Kč. Mám za to, že ministr financí má novou reservu v této částce, ale já říkám, kdybychom byli jen o 10% snížili věcné náklady, docílili bychom 526 mil., tedy právě tolik, o mnoho-li vzroste výdaj a nemuseli jsme porušiti výdajovou stabilitu. A i kdybychom byli snížili výdajové položky o 5 proc. místo zvýšení, mohli jsme dnes míti k disposici aspoň částky, které se spotřebovaly na pense a 13. plat.

Bude také potřebí, abychom trochu dbali toho, aby se nerozmnožovaly stále a stále věcné výdaje ve státní správě. Když se má šetřiti, musí se šetřiti ve všem.

Mluví se o rozpočtových přebytcích, které vykazují podle státního závěrečného účtu na r. 1929 částku přes 2 miliardy kromě slušných zásob cenných papírů. Také bychom se měli tázati, jak se dospělo k těmto přebytkům? Nebudu to vykládati, to je přece samozřejmé, ale mám za to, že, kdybychom byli bývali r. 1926 vybudovali takový platový zákon, kde bychom byli zaměstnancům upravili platy na úroveň předválečnou, to znamená, kdybychom jim byli bývali upravili platy podle cenového indexu a ne měnového, že ty přebytky by tu nebyly. Oni mají práva reklamovati část přebytků pro sebe, poněvadž se přičinili - byli ovšem donuceni k tomu - aby ty přebytky tu byly.

Také jsme zde slyšeli z úst representantů bývalé koalice občanské, že na tyto přebytky bylo nyní sáhnuto. To není pravda. Ani jediná koruna nebyla vydána z těchto přebytků. Ty má ministr financí stále k disposici. Jen se sáhlo na příjmové reservy.

Ale je nesporno, že se náš rozpočet napíná, jak na straně příjmů, tak výdajů; a že to není právě nejšťastnější zjev této doby, o tom nemůže býti sporu. Pro nás je to všecky mementem: je to memento pro ministerstva, aby každým rokem nežádala zvýšení svých rozpočtů, je to však také memento pro nás, abychom to my na těch ministerstvech nežádali, a ovšem je také na poplatnictvu, aby nás k tomu nedonucovalo. Když úspory, tak úspory na všech stranách! Jistě všichni jsme přesvědčeni, že přestojíme tuto krisi a že i přes napjatý rozpočet jistě je nám tu zárukou osoba ministra financí, že snad nedojde k přepjetí.

Ovšem musíme nynější novou výdajovou položku státního rozpočtu stabilisovati a úzkostlivě na této stabilisaci také trvati. Ovšem to bude podmiňovati všestranné úspory všude, také ve státní správě. Všude musíme hleděti, abychom dosáhli snížení hospodářských čísel, s nimiž operujeme v našem národním hospodářství. Ovšem to bude podmiňovati také, abychom rozřešili šťastně cenový problém. Mám za to, že cenový problém jest jen jedna z hlavních příčin dnešní krise. Jedno jest jisto, je to ta věčná pravda, že se ceny řídí jednak výrobou a jednak také tou známou poučkou o nabídce a poptávce. Tato národohospodářská teorie je skutečně zde postavena na hlavu, ovšem jen na čas. Je viděti, že tu tvoří také ceny ještě někdo jiný než podle této poučky. Máme-li takovou nadvýrobu, měly by ceny jíti automaticky dolů, poněvadž je větší nabídka než poptávka. Zde musí někdo rušivě zasahovati do této věčné pravdy. (Výkřiky.) Myslím, že je to v prvé řadě meziobchod. Nemám na mysli slušný obchod, který musí býti, aby prováděl distribuci výrobních prostředků, ale je to ten nezdravý meziobchod, který vznikl za války a po válce, a je tu ještě stále. V tom bude spočívat zkouška státníkova, jestli se nám podaří odstraniti tento rušivý zásah do tvoření cen a do té věčné poučky, jak jsem ji zde naznačil. To nebude ovšem jen snad zkouška státníkova, ministra zásobování, nýbrž nás všech. Jsem pevně přesvědčen, kdyby zde nebyl předpoklad pro snížení cen, že žádný diktát by nepomohl. Rusko to ukázalo a konečně také Italie, kde chtěl Mussolini puškami a šavlemi snížiti ceny. Nepodařilo se to. U nás by se to také nepodařilo diktátem nebo usnesením ministerské rady, nebo nařízením, nýbrž zde musí býti předpoklady, a tyto předpoklady zde jsou: Je potřebí jenom působiti k tomu, aby prostě rušivý zásah, to cizí těleso, které je zde v utváření cen, bylo odstraněno.

Tento problém, ten musíme vyřešiti a od toho bude záviseti snížení cen, snížení daní, tedy nový daňový systém, od toho bude prostě záviseti veškeré snížení hospodářského čísla, krátce nová úprava našeho rozpočtu.

Konečně je tu další problém, o němž se také v poslední době velmi hovoří, to je problém racionalisace. Mám za to, že problém racionalisace je do jisté míry také zároveň problémem nezaměstnanosti. Když se podíváme na velmi slušný výsledek naší aktivní bilance - přece se tím stále chlubíme, je to správné - tak se řeklo: ta krise není tak veliká. A krise jest opravdu povážlivá. Nemyslíte, že tu krisi také zaviňuje racionalisace, kde po tisících a stovkách se propouštějí zaměstnanci z továren, poněvadž se nahrazují strojem? Tedy této věci také bude potřebí věnovati nejpečlivější pozornost a event. i státní zásah.

Dalším problémem je problém reformy správy. Myslím, že dnes je velmi nevhodno mluviti o reformě správy. Byly doby, kdy jsme měli způsobiti zjednodušení správy, ale dnes ministr financí řekl: My nesáhneme k žádné restrikci, nebudeme opakovati restrikční zákon. Ale když zjednodušíme správu a když ji zreformujeme, co to bude znamenati? Že napříště nebudeme potřebovati tolik zaměstnanců jako dnes, tedy provedeme restrikci nepřímo. Ale tento problém souvisí také trochu i s problémem školským, s reformou našeho vzdělání a našeho školství. Co pak budeme dělati s absolventy, když jsme si tak pospíšili po převratu se zřizováním středních a vysokých škol, když nebudeme míti pro absolventy těchto středních, odborných - a nevím, jakých škol - místa? Co pak s nimi budeme dělati, když nemáme ještě cizinu otevřenu, abychom je mohli umístiti v určitém počtu v cizině? Tedy to je problém a, řekl bych, problém nejdůležitější. Proto přicházeti dnes s reformou správy, která by měla míti tento účinek, bych nedoporučoval, abychom k těm 300.000 nezaměstnaným, které máme v důsledku nedostatku práce, připojovali ještě velkou část nezaměstnané inteligence, která bude vycházeti ze středních a vysokých škol.

O berní a daňové reformě nechci mluviti, budu o ní hovořiti, až budeme projednávati zákon o dani z přepychu a dani z obratu.

Ještě jeden problém je tu, ale ten by již nemusil býti problémem. Je to problém senátu. To již není pouhý konflikt mezi poslaneckou sněmovnou a mezi senátem, co se dnes odehrává. To je problém, co se senátem. Já mám za to, že ani zde, a zde nejméně, ani v poslanecké sněmovně nejsou přece tak malicherní, aby se chtěli zabývati prestižními otázkami. Myslím, že i tento problém budeme musiti jednou vyřešiti. Buď bude senát a bude míti stejná práva a bude se mu také dávati práce a provede se slušná dělba práce, anebo senát nebude.

Ještě o jedné otázce chci pohovořiti. Je to věc obchodní smlouvy s Maďarskem. To jest jistě konflikt, který nám není příjemný. Nechci předbíhati událostem snad předčasným úsudkem o tomto konfliktu. Jedno však musím velmi zdůrazniti jménem strany, že by se Maďaři velmi mýlili, kdyby chtěli snad počítati na event. diference, jež budou vznikati, a je to pochopitelné, že budou vznikati, mezi našimi zájmovými skupinami. Na to nesmějí počítati. My si ty diference vyrovnáme sami. A není potřebí, aby někdo do nich zasahoval. My si je vyřídíme, poněvadž si je vyříditi musíme, a naši vyjednavači mohou spoléhati na naši plnou podporu, pokud půjde o zájmy obou skupin, jež jsou interesovány na smlouvě Maďarska. Jestliže se volá stále tu a tam po míru v okolních státech, ano, i my jsme pro mír, ale mám za to, že stejnou ochotu pro mír musíme nalézti také na straně druhé. Tedy je to namířeno, myslím, do Maďarska, aby nemysleli, že snad my jsme tak mírumilovní za každou cenu a že bychom snad prestiž státu chtěli dávati všanc za zájmy jedné nebo druhé skupiny.

Nyní končím a jsem zplnomocněn prohlásiti, že strana naše zůstane vždy nejbezpečnější a nejvěrnější stráží demokratického principu v tomto státě a opřela by se všemi prostředky - podškrtávám - všemi prostředky proti jakémukoli pokusu, ať by přišel zprava nebo zleva, jenž by chtěl tento princip změniti. Zůstaneme pevným sloupem tohoto státu, jenž musí zůstati vždy státem národním a vedle demokratického zařízení budeme vždy pracovati k tomu, aby byl také sociálně spravedlivým. (Výborně!)

U vědomí, že dnešní krise a dnešní těžká doba vyžaduje soustředění všech sil národa a veškerého občanstva tohoto státu, ale nejenom, že vyžaduje soustředění, nýbrž i sebezapření, pokud jde o různá hlediska na řešení různých hospodářských a sociálních problémů, prohlašuje naše strana, že i nadále chce loyálně spolupůsobiti při všech otázkách, jež se stanou společným programem, a že při tom se chce říditi dosavadní devisou, chce přispěti všude, kde se toho ukáže potřeba, nikoho nevylučujíc, ale také nepřipouštějíc, aby někdo byl vylučován. Stejně strana varuje, aby otázky některých stavů nebo skupin nadřizovaly se zájmům celku a státu. Nikdo není oprávněn prohlašovati, že jeho krise je nejakutnější. Krise je všeobecná. Snad postihuje ten stav více, troufám si říci, zemědělství přímo katastrofálně, ale katastrofou je pro dělníka, nemá-li práci. Stejně je to katastrofou pro něho. Proto všecky otázky, jež by se dotýkaly těchto otázek hospodářských a sociálních, chceme jako dosud řešiti společně. Prosil bych, abychom všechno zase odložili tak, jako jsme to dělali až dosud, co by nás mohlo děliti, a hledali všechno, co by nás mohlo spojiti. Nad námi musí se vznášeti jediná devisa v této době: solidarita všech lidí dobré vůle. Tím končím. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Uděluji slovo panu sen. inž. Havlínovi.

Sen. inž. Havlín: Slavný senáte! V debatě rozpočtové jsme slyšeli již velmi mnoho mluviti o tom, proč je rozpočet vyšší, ale když přijdeme ven mezi široké vrstvy občanstva, přece jen to velmi dobře nechápou a konec konců vzato, je to velmi nelogické přes všechno odůvodňování, když v době krise přichází vláda s rozpočtem zvýšeným.

Pan kol. Pánek správně ukázal, že jsou tu určité položky, kterým se nemůžeme vyhnouti, které tu býti musily, které jsme dělali rádi s dobrým svědomím a vědomím, ale v tom rozpočtu, když se jím pečlivě zabýváme, vidíme, že jsou tam věci, které mohou znamenati jeho citelné snížení. Je to především preliminář věcných výdajů, které se dají, když srovnáme minulý rozpočet s týmiž ciframi, snížiti. Tu nebyl cenový pokles velkoobchodní brán v úvahu, a kdyby se tato věc propočetla na všechny resorty, došli bychom k tomu, že bychom měli okrouhle preliminář asi o 300 mil. Kč nižší; nalezlo by to výraz v našem rozpočtu a naši poplatníci by cítili, že v kritické době se béře zřetel na ně, aby mohla býti břemena nižší. To jsou věci, které jsou skrytou reservou. Uznávám, že je správné dělati reservy při hospodářství státním, ale jen v době, kdy je konjunktura. Dělati však v rozpočtu reservy v době, kdy je krise, nepovažuji za účelné, ani správné. Za svou osobu jsem přesvědčen, že, až dostaneme závěrku za tento rok, že neskončí tou katastrofální cifrou schodku, jak bylo zde tvrzeno, poněvadž daně vynesou i při těch preliminářích, jako jsou zde, o něco více. Vidíme v závěrkách, jak prelimináře daní neodpovídají skutečnosti daňové. Zmíním se ještě o položkách, které jsou tvrdé a těžko přijatelné. Jsem přesvědčen, že rozpočet může skončiti velmi slušně i letos, bude-li parlament dbáti na své právo kontroly, a když si řekneme, že překročování rozpočtů v ministerských resortech bez svolení parlamentu se nesmí díti, že za ně nese ministr odpovědnost, ať jde o překročení v kterékoli kapitole. Za minulá léta bylo těch případů příliš mnoho a je div, jak se zástupcové lidu dovedou přes tyto věci přenésti, jak to klidně přecházejí i přes tribunu parlamentu, ať běží o těch 19 mil. nebo 80 mil. To jsou věci, které mohou vésti k tomu, že může býti i při tomto rozpočtu zachována aktivita ve skutečnosti, a nikoli jen na papíře.

Chtěl bych se věnovati ještě poznámkám k některým kapitolám, ale jen velmi stručně. Je to v prvé řadě obor ministerstva školství, v tomto senátě mluvil na začátku rozpočtové debaty pan dr Hilgenreiner o německém školství a přednášel řadu zvláštních invektiv. Správně mu na to odpověděl pan sen. Dyk, že si pan sen. Hilgenreiner plete pojem o právu a nadpráví. Chci to dokázati na konkrétním případu. V našem státě jsme nechali jinonárodním menšinám školství nedotčené, nebo jsme jim dali tolik škol, jako žádný stát na světě. Německá menšina má u nás jednu universitu, dvě techniky, 96 středních škol všech typů, gymnasia, reálky a učitelské ústavy, 405 měšťanských škol, 631 odborných škol, počítám-li všechny druhy odborného školství, a 3.205 škol obecných. Nechci říci, že bychom jim je měli vzíti, jsem natolik spravedlivým, ale není zde důvod mluviti o útisku, nebo že by se nevycházelo vstříc. Podíváme-li se do sousední říše německé, je zajímavé pozorování, jak to dělají ti, kteří jsou dr Hilgenreinerovi a našim německým občanům rasově velmi blízcí, jak tam jednají s menšinami v oboru školském. Je konstatováno, že v německé říši žije 1,360.000 jinonárodních menšin, mezi nimi tvoří menšina polská okrouhle l milion, lužicko-srbská 160.000 a pak jsou tam jiné menšiny, které jsou poměrně malé, s výhradou menšiny litevské. Tam teprve novelou při zákoně z r. 1926 bylo dovoleno, že tyto jinonárodní menšiny, alespoň některé jejich části, mohou míti alespoň elementární školství ve svém jazyku. Bylo to povoleno menšině dánské, která má v důsledku toho 5 obecných škol, tedy nejnižšího typu, a bylo to povoleno menšině polské, která má celkem 35 takových škol o 52 třídách. Připustíte, když mají 35 škol a 52 tříd, že to jsou školy malého typu. Je to ještě ztíženo podmínkou, že musí býti v místě nejméně 80 dětí mluvících jazykem menšiny. To bylo připuštěno těmto dvěma národnostem, kdežto lužicko-srbské nebyla povolena ani jediná škola, nebylo ani po dlouholetých žádostech připuštěno, aby se alespoň náboženství mohlo vyučovati v jazyku mateřském. To je věc, kterou povolily jiné národy všem menšinám. Tak daleko jde Německo, neohlíží se napravo ani nalevo, nepustilo by nikoho do své školské správy, školství si spravuje německý ministr školství tak, jako si je bude spravovat u nás čsl. ministr, ať se to komu líbí nebo ne. To je naše dobré právo, to je právo státu, a ten si založil československý národ. Tu myslím není žádného důvodu, aby se mluvilo o útisku a dělaly se široké plány o autonomii, která by znamenala prvý rozlom státní správy a administrativy. Tak daleko nemůžeme jíti a nepůjdeme. V těchto věcech budeme hájiti suverénní právo státu, který musí zůstati státem, československým.

Pokud se týče kapitoly ministerstva vnitra, jistě bychom tam našli celou řadu věcí, které by potřebovaly s této tribuny zdůraznění, ale řeknu jen dvě věci. Je velmi trapný zjev, že nemáme v době vzrůstající zločinnosti náležitě vybudované četnické stanice. V poslední době se na nich velmi zbytečně šetří, a zbytečně jsou rušeny. Divím se, když každá četnická stanice není opatřena ani tím, co je znamením nové doby, telefonem, k vůli rychlému podávání a přijímání zpráv. Rovněž mají poměrně malý stav personální. Totéž platí o stráži bezpečnosti. Jestliže je tu určitý stav, který má po případě životem chrániti veřejnou bezpečnost a všechny věci, které patří k pořádku všeho obyvatelstva, tu je povinností státu, aby se těm lidem přišlo vstříc jak v otázce personální, tak v otázce služební výbavy, aby byli zařízeni pomůckami takovými, které by mohly jejich práci prohloubiti, ale ne zeslabiti. To nebudou vyhozené peníze, to uděláme v zájmu pořádku, klidu. Myslím, že je potřebí dnes více než kdy jindy věnovati těmto věcem pozornost.