Fondovní hospodářství má také ten účinek, že se velké peněžní částky namnoze odnímají bezprostřední kontrole. A jaké obnosy probíhají těmito fondy! 1.461 milionů do 1. září 1930 kolonisačním fondem, 189 milionů zaopatřovacím fondem, nemluvě o melioračním, elektrisačním, silničním fondu atd. Také 315 milionů neblahého ozbrojovacího fondu vymyká se co do svého použití po 11 roků parlamentnímu usnášení. Ostatně byly svého času vázány podmínkou, že zachován bude řádný vojenský rozpočet. Ačkoli tento byl v posledních letech značně překročován, bylo těchto 315 milionů bez ostychu vydáno. Ministerstvo národní obrany dělá, co chce, a parlament se na to s úctou dívá.

S veškerým důrazem prohlašujeme, že všechno německé obyvatelstvo odsuzuje vysoké výdaje na národní obranu, i když dvě německé koaliční strany formálně souhlasí, jen aby zůstaly ve vládě. Odsuzujeme také, že zamítnuto bylo snížení ozbrojovacího materiálu na ženevské odzbrojovací komisi, pro kterou věc hlasoval také ministr Beneš. Cizina nechť vezme na vědomí, že velmi značná část obyvatelstva nestojí za touto vládní akcí. Považujeme za nemožné protáhlé hranice státu uhájiti a tudíž ty cca 2 miliardy ročně většinou za promarněné. Pro tento stát platí ve zvláštní míře věta ve smlouvě Společnosti Národů, že mír nelze zabezpečiti zbrojením, nýbrž přátelstvím se sousedy. Dorozumíme-li se, jak president Masaryk to doporučoval, konečně s Maďarskem, nastane-li s Rakouskem a Německem poctivý přátelský poměr a uspokojíme-li Němce a Maďary v zemi, odkud má potom přijíti válka? Nechť jiné státy jsou vinny tím, že všeobecné odzbrojení ztroskotalo, a nechť na sebe naloží odium světa: Československo mohlo by si zasloužiti všeobecný obdiv tím, kdyby s odzbrojením kráčelo v čele. Ještě je čas! Ještě mohou se zakladatelé státu změnou své zahraniční a vnitřní politiky státi v pravdě velikými státníky.

Nedůvěřujeme dosavadní politice pana dr Beneše z hloubi nitra, a to jak jejím metodám, tak jejímu směru. Pan ministr vede si jako obhájce Společnosti Národů a pronesl slavnostní řeč u pomníku Wilsonova, byl však první, který skřížil základní koncept Wilsonův, podle kterého měla Společnost Národů míti ten smysl, aby zabraňovala vojenským spojenectvím. Odmítáme spojenectví s Francií a se státy Malé Dohody. Neměli jsme účastenství při jejich sjednání a prohlašujeme, že jimi také nejsme vázáni. Co poskytuje nám Francie jiného nežli závazek k našemu vysokému standardu zbrojení? Ačkoli má ležeti 52 miliardy franků ve svých pokladnách, nedala nám dosud žádné půjčky. Mnohem raději posílá svoje peníze do Německa.

Náklad na zastoupení v cizině překročuje prostředky státu. Řadu vyslanectví na příklad v baltických státech bylo by lze sloučiti anebo proměniti v konsuláty. Jiné státy již tím způsobem postupovaly. Především měla by přece vláda pro sebe získati zahraniční korespondenci v Praze. Místo toho dovedli jsme si ji skoro vesměs znepřáteliti. Pak se divíme, když doma píší nenávistné útoky, jako "Corriere dela Sera". Také mnohým vyslancům se zde líbí tak málo, že když jednou poznali architektonické krásy staré Prahy, jsou rádi, když se zase dostanou jinam.

Celá zahraniční politika zakládala se dosud na ilusi, že umělé spojení se vzdálenými státy, které pro nás obchodně-politicky znamenají málo, je silnější nežli hospodářské společenství zájmů s našemi třemi sousedy. Jinou "nebezpečnou ilusí jest, že národ se může zprostiti vlivů minulosti, které tvoří jeho podstatu. Marně se namáháme zříci se své minulosti. Mrtví neodpočívají, mají svou vlastní psychologii a mají více stálosti nežli živí" - Gustave Le Bon -. Tisícileté kulturní a hospodářské společenství s Rakouskem, Německem a také s Maďarskem je silnější nežli konstrukce pana Beneše. Jestliže se proti tomu prohřešuje tím, že sice pronáší přátelské ubezpečování, ve skutečnosti však při každé vážné příčině, při každé konferenci a pod. stojí na opačné straně, pak ztrácí také ještě zbytek našich hospodářských možností, které nám zbyly po svévolném roztříštění starého hospodářského území. Světová nadprodukce byla by se také jinak dostavila, ale její účinek na nás byl by beze vší pochyby mírnější, kdybychom měli ještě 52 místo 14 milionů tuzemských kupujících a kdyby na příklad náš textilní průmysl nemusel vyvážeti 70% místo 30%. Československo jako šťastný ostrov byl fata morgana. Nyní teprve spatřujeme skutečnost. Měříme-li výkon ministerstva věcí zahraničních na naší obchodně-politické situaci, scvrkává se uboze. S nejdůležitější smluvní stranou Německem panuje od let bezesmluvní stav, vůči Maďarsku skličující nejistota. Velikými slovy ohlašovaná hospodářská kooperace Malé Dohody prokázala se přesně podle naší předpovědi býti ilusí. Kde jsou tedy praktické úspěchy zahraniční politiky pana Beneše? Jako kletba spočívá na založení tohoto státu rozpor mezi národnostně-politickými aspiracemi a hospodářskou potřebou. Pro tento rozpor nemůže využitkovati příznivé jeho polohy, bohatství jeho půdy a vysokých vloh jeho národů. Snad podaří se hospodářské krisi ujasniti konečně pochybenost dosavadní vnitřní a zahraniční politiky a obrátiti od národnostní romantiky k hospodářské realistice.

Situace našeho hospodářství je bezútěšná a přece budeme snad v nejbližších letech ještě po ní toužiti. Jak při daňové platební neschopnosti dosud největších poplatníků a při poklesu nepřímých daní v nejbližších letech budou vypadati nejen státní, nýbrž také zemské, okresní a obecní rozpočty, zůstává hádankou. Přirážková základna uniká nám pod nohama. Všechny hodnoty jsou dnes ještě více problematické nežli před 12 lety. Mnohé továrny staly se bezcennými. Mnohé investice dlužno považovati nikoli za zvýšení hodnoty, nýbrž, zejména byly-li podniknuty s vypůjčeným kapitálem, spíše za zmenšení hodnoty. Sklady zboží musí býti ceněny tak obrovskými obnosy, že u nejsolidnějších firem jsou nevyhnutelny veliké ztráty. Krise patrně ještě nedostoupila svého vrcholu, ačkoli to pan ministerský předseda před měsíci tvrdil. Postihuje na příklad teprve nyní vlnařský průmysl, kterému se dosud vedlo relativně dobře. Projeví se teprve za několik let v bilancích. Právě průmyslníci, kteří v posledním desetiletí, pokud jde o naděje státu jako státu průmyslového a pokud jde o vlastní zdatnost, byli optimisty a podle toho investovali, zničili se.

Panu ministrovi financí vytýkáme, že se stále ještě neuchází vážně o zahraniční půjčky. Měl s tím pravdu, když se nám vedlo relativně dobře. Dnešní krisi však může jen překlenouti a příšerné sociální následky může jen odvrátiti, bude-li pěstovati velkorysou investiční politiku. Nemá k tomu vyčerpati poslední zbytky peněz doma, nýbrž obrátiti se na cizinu. Těch 150 milionů naprosto nedostačí. Nyní se mstí, že sta milionů věnoval lehkovážně vedeným bankám na východě. Se 150 miliony investic nezmenší se o mnoho nákladná podpora v nezaměstnanosti. Možná, že v cizině více nesežene. Ale v cizině obdrží půjčku jistě, protože doposud šetřil mezinárodní trh půjček. Proč nemělo by se také v pozdějších desetiletích platiti zúročení a amortisace takovéto zahraniční půjčky, ježto přece všeužitečných investicí, tím vytvořených, bude se užívati také v těchto pozdějších desetiletích? Jest účelnějším prováděti neproduktivní péči o nezaměstnané? Nyní jde přece jen o to, aby se znovu oživilo hospodářství a aby se mu pomohlo přes toto nikdy nebývalé uváznutí odběru. Proč si nemáme při této úloze dát pomoci také pozdějšími generacemi? My jim naproti tomu uspoříme demoralisaci a snad dokonce bolševismus.

Již sama vážná investiční politika u železnic mohla by povzbuditi hospodářství. Jak naléhavě bylo by potřebí novostaveb staničních budov, na příklad v Jablonci, výměny kolejí, zřízení přechodů a podchodů, opatření nových vozů a lokomotiv.

Je nesrozumitelno, proč se u nás jako v jiných státech nestanoví víceletý investiční plán. Nyní se objednávají vagony vždy teprve na jaře a továrny nemohou před polovicí roku začíti se stavbou. Právě po dobu zimních měsíců panuje následkem toho nezaměstnanost. Neobjednává se daleko tolik vagonů, jako je třeba vyřazovati staré vagony, poněvadž jejich oprava přijde příliš draho. Musí se ročně objednávati na 2.000 vagonů, aby vozový park byl zachován ve své nynější výši. Místo toho bylo loňského roku objednáno 1590 nových vagonů a v tomto roce se mluví dokonce jen o 175. Tímto způsobem musí naše železniční doprava klesati stále hlouběji.

Kdežto racionalisace v soukromém hospodářství pokračuje rapidně, státní správa s ní sotva začala. Je dnes ústavem k prostřednímu zaopatření pokud možno četných menších existencí. Nežádáme v této době nezaměstnanosti nikterak zmenšení počtu úředníků, ačkoli činí jen o 8.000 méně nežli v celé Anglii, ovšem však žádáme vyšší jejich výkonnost. Z r. 1924 platí úsporný zákon č. 286 pro správu, který však ještě nebyl uveden v činnost. Průtah ve vyřizování spisů stal se v mnohých úřadech nesnesitelným. Nezabraňuje se dostatečně tomu, aby spisy nebyly posílány sem a tam. U nejvyššího správního soudu zůstávají stížnosti na příklad ležeti průměrně alespoň 2 roky. Tím se význam tohoto vysokého úřadu oslabuje, právní ochrana, do jeho rukou vložená, stává se tím ilusorní. Dnes se každý obává apelovati k tomuto úřadu. Poněvadž od jeho výroku mnohdy závisejí veliké platy, nelze po celá léta spolehlivě kalkulovati. Úředník jiného úřadu se mně přiznal, že je šťasten, že může pracovati již na spisech z r. 1925. Nyní štvou se úředníci často výhrůžkou disciplinárního řízení k rychlému vyřizování, na příklad musí býti obecní rozpočty zrevidovány do 4 měsíců, jinak nabudou právní moci. Výsledkem je povrchní zpracování anebo schválení falešných rozpočtů mlčky, jakož i hluboká rozmrzelost při úřadování. Máme neracionelní rozdělení úředníků. V některých úřadech je příliš mnoho, v jiných příliš málo úředníků, resystemisace poškozuje stav personálu v odděleních, ve kterých potřeba úředníků následkem nových zákonů se neustále mění. Stranické hospodářství, které proniklo do úřednictva, oškliví se všem lepším lidem, béře jim nadšení pro službu a jakoukoli vzpruhu. Resignace a nechuť panuje dnes všude, netoliko mezi německými úředníky. Koná se často zbytečná, mechanická práce, na příklad bezúčelné dvojjazyčné vyřizování spisů v německém území. Sta úředníků mohlo by se posaditi k nevyřízeným spisům, kdyby se upustilo od nesmyslu této dvojjazyčnosti. Statistika na příklad je přes uznanou zdatnost úředníků naprosto nedostatečná, neobsahuje na příklad hospodářství samosprávných korporací, takže toto operuje nazdařbůh. Naproti tomu zjednává statistika v Německu a jinde pevnou půdu pod nohama. Nejvíce by obyvatelstvu otevřela oči statistika 1918 až 1930, kterou ovšem nemůžeme očekávati: statistika o příjmu a jmění mnohých politiků a úředníků, jakož i jejich příbuzných a přátel, o vztazích k bankám a zbrojícímu průmyslu, o zbytkových statcích a místech ve správních radách, za které vděčiti dlužno politické konjunktuře. Mnoho nepochopitelného stalo by se tím srozumitelným.

Je pro nás tak bolestnou úlohou mluviti o situaci státu, neboť všechno zlo, které nastalo, prorokovali jsme přece již od r. 1918. Naše poctivé varovné hlasy byly však považovány za nepřátelství proti státu a cynicky odbývány. Rozum právě patrně v politice hraje úlohu skutečně jen podřízenou. Jinak bylo by se přece muselo uznati, že nacionalismus jest omylem, na kterém nelze budovati stát. Jinak byla by se stará hospodářská jednotka spíše zvětšovala nežli roztříštila, bylo by se různým národům státu poskytlo spíše více práv nežli jich již měly, jen aby se pro budoucí těžké doby zabezpečila jejich radostná spolupráce, bylo by především se sousedy, ke kterým nás víže společný hospodářský osud, došlo k přátelskému dorozumění, čímž by byla povstala stabilní střední Evropa, která by mohla čeliti také ruskému nebezpečí, kdežto dnes jest jemu ve své roztříštěnosti vydána bezbranně. U nás pomýšlelo se jen na konjunkturu a zisk. Z národní domýšlivosti zřízena byla v ústavě trvalá překážka pro sjednocení, bez kterého také nejbohatší stát brzo zchudne. Beze změny ústavy nemůže se tedy stát dostati kupředu. Kterak této změny však možno docíliti, zůstává přes rozumné napomenutí pana presidenta státu hádankou, neboť parlamentarismus stává se všude stále méně schopným, aby řešil veliké otázky, a v diktaturu smí se zde skládati naděje ještě méně než kdekoli jinde. Veřejný život rozdělil se v zájmy skupin, jež stoupající hospodářská krise vhání úplně do krajností. Při tomto úpadku stává se stále obtížnějším zachovati vlastní odvahu a na odpovědném místě konati svoji povinnost. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. F. V. Krejčí. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. F. V. Krejčí: Vážený senáte! Rozpočet ministerstva školství a nár. osvěty je v dnešním parlamentě asi jedinou příležitostí, jež se naskýtá, aby se promluvilo o věcech duševního života, kultury a umění. Jestliže v naší nynější debatě nepadlo, pokud vím, o těchto věcech ani slovo, je to jen potvrzení známého zjevu, že dnešní parlament je tak zavalen otázkami rázu hospodářského, že tak tone v cifrách, že musí odvalovati nesmírně těžké balvany svízelů a problémů hospodářských, že mu na záležitosti a zájmy o statky duševní a kulturní nezbývá vůbec času. Přesto nám tyto položky ministerstva školství a nár. osvěty připomínají povinnosti, které má stát nejen k hmotnému prospěchu a žaludku svých obyvatelů, nýbrž i k jejich duši.

V celé nynější debatě, myslím, postrádáme naprosto nejmenší starost o to, jak se při všech tísních dnešních, při všem tom, co doléhá na naše obyvatelstvo, žije duševně. Mluvíme stále jen o útrapách a tísni ekonomické, o prázdných kapsách, o hladovém žaludku, ale co říká tomu duše těch lidí? Představme si jen sumu těch starostí, strádání a utrpení duševního, které představují ty desetitisíce a statisíce nezaměstnaných, co to je bezesných nocí, nejistoty, starostí o zítřek, jaká jednotvárnost, tíseň, šedivost života, jaké duševní živoření, jaké ochabnutí duševních sil v tomto životě bez práce, bez určité povinnosti, bez uplatnění svých sil. Už tedy problém nezaměstnanosti by měl nám připomínat, že máme také své starosti a zájmy o duši obyvatelstva a všech příslušníků státu. A je opravdu jen to nejskromnější, jestliže přichází ministerstvo školství a nár. osvěty se svým rozpočtem, který vlastně z největší části je přece jen věnován školství, a jen z míry velmi nepatrné tomu, co se nazývá podpora duševní tvorby, hlavně tvorby umělecké. Stát se stará o duši obyvatelů především tím, že přenáší vzdělání, jehož se dospělo, na generace mladší a příští, to je tedy školství, to je ta stránka nauková, výchovná, pedagogická. Ale to není všecko. Je potřebí pamatovati také na hodnocení, udržování a podporování, abych řekl toho plamene ducha v národě, té tvorby myšlenkové, tvorby ducha a krásy, kterou představuje umění a to vše, co nazýváme vůbec kulturním životem. Měli bychom, pánové a dámy, při této příležitosti uvažovati o věcech ještě dalekosáhlejších, než k jakým poukazuje několik těchto položek, týkajících se subvencí několika uměleckých institucí. Měli bychom si vůbec připomenout, jaké povinnosti má stát a ke kultuře vůbec, zejména dnes po převratu, kdy stojíme na půdě nového státu, demokratického. Ptejme se jen, jak se projevuje tento obrat historický, tato nová půda státu v životě kulturním a v životě našem vůbec, pokud jde o takové kulturní věci uměleckého rázu. Ve starých monarchiích se nalézaly jisté umělecké a symbolické formy pro život a formu státu. Monarchie si vytvořila své určité výtvory umělecké, které ji representovaly. Byla to středověká gotická katedrála, byl to panovnický hrad, byly to tvrze a hrady feudální, a pod. Tehdy v celém vzhledu zemí a měst se jevil ten duch státní formy. Později monarchie konstituční v XIX století vytvořila si své tradicionelní formy kulturní také ve vzhledu měst, hlavní město bylo ovládáno obyčejně sídlem panovnickým, paláci aristokracie. K sídlu panovníka se družila dvorní divadla, po případě dvorní opera a sbírky, galerie umělecké. To všechno přispívalo k slávě a lesku panovnického dvora a aristokratického života, ale přece jen v tom se jakž takž projevoval jakýsi poměr státu ke kultuře. Panovníci považovali to ne za přísnou povinnost, ale za věc jakési cti, jakéhosi kavalírství, velkomyslnosti, ukazovati se ochránci a podporovateli věd a umění. Stát demokratický, republika, nemůže zůstat za nimi, nemůže zůstat za monarchii, tímž spíše, že demokracie prohlašuje, že uvolňuje všechny síly národa a lidu, tedy nejen síly politické a hmotné, nýbrž i sílu duševní a kulturně tvůrčí. A nelze se proto uzavírati před velikým problémem, který je dnes ještě problémem zítřka, na nějž při všech svízelích hospodářských nemůžeme ještě myslit, před problémem, jak se má demokratická forma státní, její duch projeviti ve výtvorech kultury, a zejména v kultuře životní, ve věcech, mezi nimiž žijeme a na něž se díváme. Kdybychom o tom měli mluviti, musili bychom říci, že na př. Praha, na jejíž krásu jsme hrdi, nedostala dosud v nejmenším pečeť nového života, kterým dnes žije od převratu. Na jejím obraze nevidíme ani jediného rysu, v jejím profilu ani nejmenší známky toho, že už to není ta stará Praha, jak její obraz vytvořil Karel IV. a habsburští císařové. Ještě dnes nevidíme na jejím obraze něco podobného a dočkáváme se toho anachronismu, že se stavějí v Praze nové katolické kostely, na př. na Vinohradech na nám. Krále Jiřího, jakoby v naší stověžaté Praze bylo kostelů ještě málo. Tedy katolické kostely ano, ale za celých 12 let nového demokratického republikánského života není v Praze nic jiného, než několik nových budov ministerstev, které byly postaveny jen jaksi na rychlo, aby vyhověly nejnutnější potřebě, a z nejskrovnějších hmotných prostředků, takže k ozdobě Prahy nikterak nepřispěly.

Ale ovšem jsem si, dámy a pánové, vědom, dotýkám-li se této otázky, že mluvím o něčem, co je pro dnešní dobu luxusem a co nenáleží do seznamu nejpřednějších věcí, jimiž jest se nám zabývati.

Vracím se k položkám ministerstva školství a nár. osvěty, pokud se týkají záležitostí uměleckých, poněvadž položky školské ponechávám stranou a jiným řečníkům.

Tyto položky, pokud se týkají uměleckých institucí v našem životě, se jaksi rok od roku opakují způsobem stereotypním a již tím je naznačeno, jak tu je v tom všem málo nového ducha a nových podnětů a jak se to stává jakousi tradicí. Trochu dostanou divadla, trochu se věnuje na život hudební, trochu na výtvarné umění, pak státní ceny na literaturu a pod. To všechno by se mohlo shrnouti v jediný úsudek: Je toho všeho málo, nesmírně málo, ani z daleka to nestačí. Je to povětšině nedůstojné toho, co umělecká kultura pro národ znamená, jak je jeho pýchou a ctí před světem, jak se pracuje pro příští generace na dlouhá staletí a jak tato umělecká kultura není ani bez ekonomického prospěchu pro stát a národ, poněvadž zjednává naši zemi a zejména našemu hlavnímu městu Praze přitažlivost pro cizince, a i z jiných důvodů hospodářských a hmotných přispívá ke zvýšení životního, pracovního a kulturního ruchu.

Budu se zabývati, pokud krátký čas stačí, některými věcmi, pokud se týkají podpory státu pro umění; v prvé řadě jsou to divadla. Náš stát věnuje na divadla vůbec asi 20 mil. Kč, z čehož skoro ²/₃ připadají na jediné naše Národní divadlo v Praze. Národní divadlo je nyní zestátněno a lze doufati, že pod touto novou správou se bude rozvíjeti co nejprospěšněji a že bude možno aspoň po stránce hmotné jeho činnost pevně podepříti. Ukazuje se na to, že se na Národní divadlo přispívá velmi mnoho, snad, jak se některým zdá, až příliš mnoho, takže se prý tam někdy až nešetří, je těžko zjišťovati případ od případu, pokud je tu překročena jistá nutnost, jistá míra hospodárnosti; ovšem naproti tomu stojí ta okolnost, že Národní divadlo jest jediným naším větším representativním divadlem, že představuje naši kulturu před celým světem a že zde přílišné šetření by nebylo místné. Také jsou určité útvary umělecké, jako opera, hudební drama a výpravné hry, kde pastva pro oči je nutná, má-li taková věc zachovati svou přitažlivost pro obecenstvo a kde se šetřiti dosti nemůže. Jak jsem pravil, zestátnění Národního divadla bylo uvítáno veškerou veřejností a lze doufati, že na této cestě se bude zdárně vyvíjeti, třebaže nelze zatajiti tu okolnost, že Národní divadlo dnes už není a nemůže býti tím, čím bylo generaci, která je budovala, kdy ještě v divadle se spatřoval jediný a hlavní výraz kulturní činnosti a tvorby národa, pokud jde o tu společenskou stránku, pokud jde o středisko a tu atmosféru hlubokých uměleckých dojmů. Dnes tomu tak není. Divadlo je ohrožováno konkurencí biografů a jiných prostředků zábavy, nebo uměleckých či polouměleckých dojmů. A vedle toho trpí divadlo dnes vůbec krisí ve své produkci. Divadlo není dnes již takovým obrazem mravů a společnosti, jak to bývalo. Jeho tradice pohybuje se příliš ve stínu svých slavnějších dřívějších dob. Totéž a ještě ve větší míře platí o tvorbě operní, takže opera dnes dokonce nemůže nám platiti za to, čím nám byla v létech Smetanových a Německu Wagnerových. Žije dnes jen epigonským způsobem ve stínu své dřívější slávy, takže musila svého času padnouti myšlenka, že má býti postavena druhá opera státní, či jak se říkalo "Smetanova", jakožto nejen další vývoj naší opery, jak počala v Národním divadle, ale jakýsi representační nejvyšší umělecký ústav státu, jako je na př. pro 3. republiku Francouzskou Velká opera Pařížská, anebo jako ve Vídni a Berlíně jsou státní opery. Než by taková opera se u nás za dnešní stísněné doby mohla zbudovati, nevíme vůbec, co se s operní hudbou stane, a zdali by vůbec opera ústavu zasluhovala a byla povolána k tomu, aby byla nejvyšším representativním výrazem státu a jeho života.

Pokud jde o divadla menší, bratislavské a brněnské, i těm se dostává značné podpory státu, ale nelze upříti, že obě divadla zápasí s těžkou krisí, zejména divadlo bratislavské, jakož se vůbec všem pokusům o divadlo ve větším rozsahu na našem venkově, mimo Prahu, vůbec nedaří. Z velké části snad proto, že napínají své síly nad dané prostředky, že se pěstuje příliš mnoho oper a operet mimo Prahu, v prostředí, které není dosti velkoměstské.

Pokud jde o umění výtvarné, stojíme tu před tou nejtěžší bolestí. Zde činí náš stát tak málo, že nemůže naše nejtěžší otázka výtvarného umění pro Prahu býti rozřešena, totiž budova státní galerie. Jak známo, podkladem této státní galerie jsou sbírky t. zv. Moderní galerie, které jsou umístěny prozatím v dřevěné budově ve Stromovce, kde není dostatečně zabezpečena jejich bezpečnost. Mimo to se pomýšlí na zestátnění sbírky Společnosti vlasteneckých přátel umění, kteréžto sbírky jsou umístěny v sálech Městské knihovny. Zatím čeká na své uskutečnění rok od roku marně plán, postaviti pro všecky tyto dnešní a z minulosti přejaté sbírky budovu Státní galerie, pro níž bylo navržené místo na Kampě plně schváleno, a už, tuším, po 2 léta také v rozpočtu preliminováno asi 5 mil. Kč. Zatím celá věc zůstává neřešena. Proti stavbě na Kampě se vyslovují sice některé námitky, není jasno, jestli k té stavbě právě na tomto místě dojde, čili nic. Ale opravdu věc je málo důstojná našemu státu a celého našeho kulturního života, a musí vzbuditi jistě trapný dojem na cizince, kteří přicházejí do města tak milionového, hudební a kulturní slávou obestřeného, že nenajde se dosti důstojného stánku pro výtvarné umění malířské a sochařské. V této věci nutno co nejvíce usilovati o to, aby se již jednou s touto otázkou hnulo a abychom se dočkali v nejbližší době důstojné budovy pro státní galerii, která by v sebe pojala všecky tyto sbírky.

Dlužno při tom připomenouti, že není důvodu, proč by se našim výtvarným umělcům nedostávalo ročně takových státních cen jako spisovatelům, básníkům a umělcům dramatickým. Mělo by se o tom uvažovati, aby, je-li pamatováno se státními cenami na umění literární, dramatické a hudební, bylo také pamatováno na umělce výtvarné. Vůbec aby bylo také věnováno více péče na nákupy uměleckých děl, poněvadž je to za dnešní okolnosti pro výtvarné umělce jediná příležitost, kdy se dostanou do styku se státem a státními penězi. Jediná příležitost, aby se mu dostalo před veřejností význačnějšího vyznamenání.

Velmi těžká otázka a bolestivá právě, jako je budova státní galerie, je budova hudební konservatoře. Konservatoř jest umístěna zatím stále ve starém klášteře Emauzském, což je pro semeniště umění hudebního pro náš národ a naši kulturu tak význačné jistě místo nedůstojné a volá také po odpomoci.

Co se týče literatury, dostává se jí podpory, můžeme-li to tak nazvat, státními cenami, udílenými každého 28. října, kteréžto podpory však, kdyby se měly využíti po stránce hmotné, jsou nepatrné, protože těch 5 tisíc za dnešních poměrů znamená velmi málo, a je to více hodnota morální než materielní.

Je potřebí při té příležitosti poznamenati, že literární ceny, jak se udílejí, vedou k různým věcem, a situacím, které volají po nápravě. Na př. jsou ty obory, za něž se literární ceny udílejí, tak těsně vymezeny, že porota nemůže volně rozhodovati. Některé ceny nemají vůbec smysl, na př. každoroční státní cena pro režiséry. Není tolik režisérů, aby se mohlo mezi nimi vybírati. Následkem toho je známo, že každý režisér tuto cenu jednou dostane. Naproti tomu, jak jsem se zmínil, není cena pro umělce výtvarné.

Pokud jde o literární ceny pro písemnictví a dramatické umění německé v naší republice, můžeme říci, snad, že se osvědčily, že pomohly připoutati německou tvorbu literární a dramatickou jaksi k životu v našem státě, a bylo by si jen přáti, aby tyto literární ceny pro německé spisovatele a umělce přispěly k tomu, aby německá duševní tvorba se u nás vyvíjela tím směrem, aby vytvořila v té široké sféře německé kultury jaksi zvláštní odstín, jisté zabarvení československé, tak, jak můžeme říci, že Praha, její starý historický i dnešní život, má silný vliv na německou literární tvorbu. Ale bylo by si přáti, aby při rozdílení těchto literárních cen bylo také co nejvíce pamatováno na to, jak se projevuje v německé literatuře život skutečného německého lidu v naší republice.

Můžeme uvítat, jak slíbil pan president republiky, že bude pamatováno také na založení jakési maďarské akademie pro vědy a umění. Vítat to možno z toho důvodu, že jaksi tím se také vytvoří ten dojem, že náš stát pamatuje nejen na to, aby jiným národnostem v mezích svých hranic poskytl nejnutnější, co potřebují k svému životu, ale že též pamatuje na jejich duševní život. A i tu bylo by si přáti, aby v případě, že by naší maďarské menšině něco takového bylo poskytnuto, aby se práce a činnost maďarské akademie vyvíjela tím směrem, aby se ukázalo, že tato maďarská menšina na půdě Československé republiky má jiné podmínky, a snad volnější, než ve vlastním Maďarsku, a aby se přispělo k tomu, aby naši Maďaři se cítili v tomto ohledu také volnými a rovnoprávnými, a aby vytvořili také jiný československý odstín maďarské kultury. A takovým způsobem pomocí kulturních prostředků pracovalo by se ke sblížení a vyrovnání protiv mezi jednotlivými národnostmi v naší republice.

Vracím se k tomu, co jsem na počátku řekl. Starost o duši národa a vrstev lidových dopadá dnes tíživěji než kdykoli jindy se zřetelem k tomu, že dnes se duševně nežije o nic lépe nežli hmotně. Žijeme v době, kdy celá Evropa je zatížena těžkými mraky a stojí před velkými nebezpečími pro budoucnost. A tu i kultura trpí touto stísněnou náladou a je možno říci, že duše a duch celé dnešní kultury stále ještě trpí tou poválečnou tísní, tou tísní neustálé nejistoty a pochybnosti o tom, co bude zítra.

Představme si jenom, jaký vliv na celé evropské lidstvo to musí míti, když jsme obklopeni tolika státy, kde není zaručena volnost duševních projevů, kde není ani zabezpečena cena a jistota lidského života, kde se ještě prolévá krev, kde lidé trpí v žalářích, kde nemohou volně dýchati a promluviti. Týká se to tolika států kolem nás, že to vlastně doléhá těžkou tísní na celou střední Evropu, do níž jsme tak hluboce vklíněni, a že to má vliv na veškerý duševní a kulturní život.

Končím přáním, aby za těchto těžkých okolností a za této doby, kdy kultura a zejména tvorba umělecká pozbyla v očích veliké části veřejnosti dřívějšího významu a zájmu, stát účinně a vytrvale pamatoval na její podporu, a pokud to dovolují dnešní okolnosti a pokud to je vprostřed všech těch úkolů ekonomických a materielních, které na nás doléhají, možno učiniti, také podporu tuto uskutečnil. Tím končím. (Souhlas.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Pánkovi.

Sen. Pánek: Slavný senáte! Bylo mi uloženo, abych k rozpočtu promluvil se stanoviska politického, samozřejmě s patřičným zřením k nynější politické konstelaci dnešní koalice, kterou nazýváme hospodářskou koncentrací.

Je samozřejmé, jestliže při projednávání rozpočtu, který konec konců je projevem nejvyšší důvěry k vládě, chceme zaujmouti určité stanovisko k dnešnímu vládnímu režimu, k dnešnímu politickému seskupenství, a chceme-li také přirozeně objasniti některé výhledy do nejbližší budoucnosti, a to tím spíše, vidíme-li, jakou těžkou krisi prožíváme dnes, a vidíme-li, že kolem nás ve všech státech se hroutí demokracie a usiluje se nastoliti diktaturu.

V této těžké chvíli je jistě žádoucí, abychom mluvili velmi otevřeně a upřímně. Pravidelně se říká, že povolujeme rozpočet státu a nikoli dočasné vládě. Mám za to, že povolujeme oběma rozpočet: státu jako organismu živoucímu musíme dát zdroje, aby mohl býti živ, ale také vládě povolujeme rozpočet, poněvadž vláda hospodaří těmi příjmy a také je distribuuje.

Nuže, my jsme měli vždycky k rozpočtu kladný poměr. I když jsme byli v oposici, vždycky jsme i pro jednotlivé položky, když ne pro celý rozpočet hlasovali. Nechtěli jsme tím projeviti pouze svou státotvornost, poněvadž mám za to, že i státotvorná strana, když je v oposici, může míti k rozpočtu stanovisko naprosto negativní, ale my, když jsme byli v oposici, povolujíce různé položky, chtěli jsme zdůrazniti svou naprostou souvislost s tímto státem a s jeho potřebami. Tím ovšem není řečeno, i když jsme nyní ve vládě a přirozeně musíme rozpočet odhlasovati, že bychom snad neměli k jednotlivým položkám nebo k jednotlivým ministerstvům zaujmouti kritické stanovisko a neměli snad připomínky k jednotlivým činům vlády.