U ministerstva spravedlnosti je rozpočet vyšší o 10 mil. Kč proti roku loňskému. Jsou to pravděpodobně peníze, kterých bude použito k vyrovnání některých velmi křiklavých poměrů v personálním stavu, resp. v honorování personálu. Musím říci, že vítám tento počin a je zbytečné, aby se dále o něm diskutovalo. Nemohu však totéž říci o ministerstvu financí.

Jestliže vidíme, že šetří pan ministr financí na všech věcech, na kterých se šetřiti dá, chápu to, to je jeho veliká povinnost a právo. Ale když začne šetřiti na malých zřízencích a úřednících ve svém resortu, kteří jako včeličky shánějí med, ze kterého žijí i trubci v tomto státě, nemohu pochopiti, že se těm lidem ubírá.

Podívejte se na rozpočet a najdete u finanční stráže, která dělá velmi těžkou pohraniční službu ve dne v noci, v zimě, v létě, že snížilo se její vydání o 680.000 Kč. U důchodkové kontroly, jejímiž rukama proběhnou ročně sta milionů, snižuje se personální náklad o l mil. Kč, u berních úřadů o 2,475.000. U pozemkového katastru, úřadu, který je tak důležitý a po jehož řádném vybudování volají všechny země, ale hlavně Slovensko a Podkarpatská Rus, tam snižují se náklady osobní okrouhle o 4 mil. Kč. Jest otázka, jestli se tím můžeme dostati k lepším poměrům. To není zdravé a správné. To jsou úspory 8¹/₂ mil. Kč, které, myslím, nebyly udělány na pravém místě a na které v prvé řadě doplatí stát.

Za to, jak jsem zjistil v rozpočtu, nám vzrostl úrok a úmor státního dluhu o 25 mil. Kč. To je ovšem kapitola sama pro sebe a snad bude lépe, když o tom budeme mluviti jindy.

Co se týče prelimináře daňového, je v rozpočtu celá řada daní, které jsou letos preliminovány výnosem o něco menším. To chápu v době deprese. Je to daň výdělková, všeobecná i zvláštní, daň pozemková a po odečtení přídělů k fondům jsou to daň domovní, rentová, daň z tantiém a vyššího služného.

Ale při tom současně figuruje v rozpočtu ministerstva financí o 50 mil. Kč zvětšená položka výnosu exekučních zákroků, po případě pokut. To je ovšem velmi smutná alternativa pro našeho poplatníka, poněvadž je to nápověď, že se půjde ještě ostřeji než dříve, aby byly tímto způsobem získány peníze.

Ale při tom všem jest jedna daň, o které mluviti musím v zájmu všeobecném, a to je daň z vodní síly. Jestliže v určité době zákon o dani z vodní síly byl odhlasován, byl do jisté míry zákonem provisorním, který měl působiti na určitou krátkou dobu, a v tom zákoně vidíme, že daň z vodní síly se zavádí jako určitý ekvivalent daně z uhlí, aby zde nebyla, řekl bych, jakási nekalá soutěž, a podle toho, jak bude klesat daň z uhlí, má klesat také daň z vodní síly. Jestliže se toho musíme s parlamentní tribuny dožadovat, aby se vyhovělo tomu, co se udělalo v zákoně, je to opravdu velmi trapné. Zákony musí platit a musí se provádět.

Daň z uhlí činí na jednu vyrobenou koňskou sílu 0.95 až 1.20 hal. podle toho, jak je dokonale zřízeno topení. Řekněme průměrem 1 hal. Ale já chci býti velmi liberální a řeknu 2 hal. s ohledem na to, že topeniště mnohých kalorických centrál jsou nemoderní a že se nebude topit nejlepším uhlím. Daň z jedné vyrobené koňské síly vodní energií činí však 5 hal. Počítáme-li, že vyrobíme vodní silou jednu Kw hodinu za 8 až 11 hal. a zaplatíme 7¹/₂ hal. daně z vodní síly, zdá se mi to velmi slabou podporou elektrisace venkova; jestliže máme malé vodní podniky, na kterých na příklad se brousí dřevo, a vidíme, že daň z vodní síly zatěžuje výrobu 8-10% prodejní ceny a že v důsledku toho Rakousko, které nemá daně z vodní síly, nám okupuje celý trh v území, kde máme dříví atd., pak je to zjev velmi nezdravý. Vidíme-li, že u mlýnských výrobků a v mlynářské kalkulaci daň z vodní síly dělá až 16% celého zatížení, není správné, aby se stát v době krise tímto zjevem nezabýval. My však jsme naopak svědky toho, že tato daň má býti petrifikována, že nemá býti snížena, poněvadž vidíme, že v předloze o vodocestném a vodohospodářském fondu mají býti tyto fondy alimentovány po 9 mil. Kč z výtěžku daně z vodní síly. To znamená, že je zde předpoklad ministerstva financí, že touto daní nebude hnuto. Pamatuji se, že se tu objevil názor, potvrzený i z oficielních míst, že tato daň, která byla stanovena jako daň výnosová a kterou ministerstvo financí nepotřebuje, má býti změněna na účelovou. To snad také trochu záleží na parlamentech, které mají právo do toho mluvit, mělo by jim na tom vlastně záležet, a myslím, jestliže by parlamenty připustily toto alimentování těchto dvou fondů po 9 mil. Kč z výtěžku daně z vodní síly, že by velmi těžko mohl kterýkoli jejich zástupce se ukázati před našimi vodohospodáři, mlynáři, majiteli brusíren, malých elektráren a pod. a že by velmi těžko mohl dokazovat, že to musilo být. V rozpočtech, kde se operuje s miliardami, je takových 18 milionů Kč, které ubíjí starou živnost mlynářskou, tak nepatrná suma, bez které se můžeme obejíti, a když uvážíme, že tito drobní lidé mají platit krvavé peníze na vybudování velkých moderních podniků na vodě, které je na konec ubijí, jsou skutečně ve zlé situaci, poněvadž tím platí svoji konkurenci. To nemohu dobře pochopiti, to není zdravý, správný systém. (Tak jest!)

Tato věc má také souvislost s ministerstvem veřejných prací, a doufám, že toto ministerstvo bude míti pochopení pro ty stavy, které mají vodní díla, a že jistě se vyjádří, že nemůže trvati na tom, aby byla potřeba, kterou ono má, kryta takovýmhle krvavým penízem, který by se od nich bral.

Co se týče ministerstva veřejných prací, mohu s povděkem kvitovati panu ministrovi, že se postaral v novém rozpočtu o to, že byla získána určitá kvóta na dokonalé vybudování našich aerolinií, věc jistě nutná a správná, a že se stará také o to, aby byl lépe využit silniční fond. Pokud se týče silničního fondu, upravili jsme velmi mnoho silnic, ale státních. Zapomíná se na silnice okresní, které se namnoze stávají dálkovými silnicemi a které se rozbily v době, když státní silnice byly při opravách vyřazeny z provozu a tam se koncentrovala po nich veškerá doprava. V době, kdy okresy mají omezené hospodářství, musí se dojíti k tomu, aby se nenechala propadnouti přídělová kvóta jak tomu bylo loni, a okresní silnice zůstávaly tak, jak jsou. Zrovna tak týče se to silnic, které mají býti inkamerovány. V tomto ohledu je nutno, aby ministerstvo veřejných prací štědřeji pamatovalo na naše okresní silnice, které tvoří dnes tak důležitou spojovací síť.

Současně při vodocestném zákoně bych projevoval přání, aby se pamatovalo nejen na jeho urychlené vydání, na jeho alimentaci a pod., ale aby se po jeho vyřešení věnovala náležitá péče dokončení labských staveb. Když vidíme, že máme proinvestovánu miliardu v labských stavbách, která nenese ani 5 korun úroků a že je potřebí vybudovati 3 stupně mezi Kolínem a Mělníkem, aby mohlo býti Labe splavné, od Kolína do Mělníka, to že je ta první etapa, která má sloužiti převážně našemu průmyslu, poněvadž tento průmysl máme na té části, a pak teprve že by se mohla vybudovati etapa Kolín-Pardubice, tedy je to opravdu nepochopitelné, že ta věc se dělá tak, že se načne kus práce, práce se rozdělá a zase opustí. Bude-li to takto postupovati, tedy snad ani za 10 roků se nedočkáme, aby zde byla vodní dráha, která by přinesla určité osvěžení našemu průmyslu, hlavně chemickému ve vnitřku Čech, a která by současně přišla také ve prospěch jiným stavům i ve prospěch našeho zemědělství. Jestliže na příklad Kolínská akciová továrna na hnojiva musí dovážeti své kyzy a fosfáty po nápravě železniční, od hranic až sem, kdežto ústecká továrna je vyloží jen z lodi, tedy to dělá diferenci na tarifu nejméně 3 koruny na 1 q. Jestliže vybudujeme vodní cesty včas, aby se po ní 30 tisíc vagónů různých surovin mohlo voziti po vodě, čímž by se mohly dostati laciněji, to je při vodní dopravě okrouhle čtvrtina v tarifech, pak bude moci ta továrna levněji dávati na trh strojená hnojiva, a tedy to bude věc, která jest jistě důležitá pro hospodářství, jež touží po tom, aby mělo možnost nahraditi půdě, co se jí rostlinnou produkcí vzalo. Kromě toho to bude míti jiné a velmi důležité výsledky. Proto bych prosil, aby byla věnována náležitá pozornost dokončení labského úseku aspoň do Kolína. Při tom je samozřejmo, že se musí jednou věnovati také pozornost regulaci Jizery. Pamatuji se velmi dobře, když p. ministr Matoušek byl osobně se podívati při jizerské záplavě, že viděl, jaké ohromné škody dovede ta řeka udělati, poněvadž se tam nevěnovalo nic na její úpravu. To samé se týká jiných vodních cest. Myslím, že dnes není doba, abych se příliš o tomto předmětu rozhovořoval, ačkoliv bych o tom velmi rád mluvil, snad při jiné příležitosti, na př. při projednávání vodocestného fondu bude možno věnovati se meritorně těmto otázkám.

Jedno padá ovšem na váhu. Budeme-li dělati regulační a kanalisační práce, zaměstnáme tím také velmi slušný počet lidí, kteří jsou dnes odkázáni na podporu v nezaměstnání, a jsem přesvědčen ze zkušenosti, že u nás většina dělníků, neobyčejně ohromná většina, jsou lidé řádní a čestní, kteří budou rádi, když budou vydělávati plné mzdy, než aby byli odkázáni na podpory. Budeme řešiti tu věc už proto, že je potřebí, abychom, p. ministru sociální péče odlehčili v jeho starostech. Pan ministr sociální péče má sice rozpočet o 41 mil. Kč větší, ale současně při tom je překvapující, že má rozpočet pro tu kapitolu, která se týká válečných invalidů, o 41 mil. Kč menší. To je také otázka, která je strašná se stanoviska sociálního.

Slavný senáte, když si člověk představí, že těmi válečnými poškozenci a těmi válečnými invalidy jsou lidé, kteří se jimi stali bez své viny a proti své vůli, kteří nejstrašnějším způsobem doplatili na světovou vojnu, tím, že jim bylo vzato to, co je nejcennější, totiž zdraví, když vidíme, jaký je jejich osud, to jsou věci strašné, příšerné, a žádná pomoc, nemohu to jiným způsobem nazvati. A těch lidí je zde, přesto že velmi rychle umírají, ohromné množství. Podívejte se, za jediný rok, když beru přesná úřední čísla od 31. prosince 1928 do 31. prosince 1929, ubylo invalidů celkem 3.389, t. j. 3.16%, vdov 1.907, t. j. 2.12%, sirotků 25.700, t. j. 15.78% a předků 3.704, t. j. 5.51 %. Sirotků ubývá proto, že překročili hranici věku, kdy už nemají nároku na příspěvek ze státních prostředků. U vdov je těch, které se vdaly a ztratily nárok, velmi malé procento, u invalidů a předků jsou to za rok ti, kteří zemřeli, a to činí celkem za rok okrouhle 9.000 lidí, což je neobyčejná úmrtnost z celkového stavu, který zde byl. Proč umírají? Poněvadž jejich životní podmínky jsou tak bídné, že při nich nemohou nic jiného, než chvilku krepírovat a pak umřít.

Všech válečných poškozenců máme ještě dnes 392.292 a jejich příjmy jsou upraveny následovně: Roční důchod pro invalidy až do 85% invalidity se pohybuje od 360 Kč do 1920 Kč ročně s nárokem na 50% přirážku, případně 10% příspěvek na děti. U vdov, pokud mají aspoň 30% nezpůsobilosti k výživě, činí roční důchod při jednom nezaopatřeném dítěti 600 Kč ročně s 50% přirážkou nebo při dvou nezaopatřených dětech 900 Kč ročně s 50% přirážkou. Pro vdovy přes 50 roků věku činí roční příspěvek 200 Kč, jednostranní sirotci mají nárok na 400 Kč ročně, úplní sirotci na 600 Kč vždy s 50% přirážkou. Předci - to jsou staří rodiče - mají nárok na 400 Kč s 50% přirážkou. (Předseda dr Soukup ujímá se předsednictví.)

To jsou cifry, o kterých je člověku hanba mluvit, poněvadž nemůžeme uznat, že by to byla částka, za niž by se dalo žít rok, půl roku; ani měsíc ne. Bylo tedy správné, že senát i poslanecká sněmovna upravily aspoň těm nejtěžším invalidům určitým způsobem jejich renty, ale bude úkolem tohoto parlamentu, aby se zabýval touto otázkou, pokud možno hodně brzy, aby se snažil těm nešťastným lidem udělati jejich život trochu příjemnějším při náležitém zřeteli na to, aby nemohlo býti využíváno nebo zneužíváno dobrých úmyslů zákonodárců, po případě státní podpory nekalým způsobem. Je nutné upraviti poměry také hospodářsky samostatných a nesamostatných, poněvadž je to nevyjasněné, bude potřebí si také všimnouti otázky trafikantů, což je velmi důležitá věc, licencí biografických a pod., jakož i budou se musit přesněji prořešiti poměry válečných poškozenců, pokud jsou ve veřejné nebo samosprávné službě.

Když jsem u té věci invalidů a ministerstva sociální péče, rád bych se stručně zmínil o ministerstvu zdravotnictví. Ministerstvo zdravotnictví má jistě v národě pro veřejné zdraví velký význam, ale já bych chtěl, aby prohloubilo některé své agendy v tom smyslu, aby zdraví národa bylo lépe chráněno. Týká se to nutné zdravotní kontroly dovážených sem léků.

Do republiky dovážíme za 70 mil. Kč různých léků a dietetických přípravků. To je ohromná suma, přesto že máme velmi slušný pharmaceutický průmysl, který se rozvinuje, ale věci, které sem dovážíme, nepodléhají zdravotní ani biologické kontrole, což by bylo správné, poněvadž to by byl nejjednodušší způsob, kterým bychom mohli trochu brzditi dovoz cizích léků a podporovati ty, které sami máme v jakosti velmi dokonalé. Bylo by potřebí, abychom věnovali této otázce pozornost také se stanoviska celního.

Německo se kryje tím způsobem, že má na dovoz léků a dietetických přípravků clo ve výši 3¹/₂% celé jejich ceny, Francie až 60%, kdežto my máme 17 Kč na 1 kg dovezených léků. Račte si vzíti výběr běžných léků, a když vidíte, kolik se jich ordinuje, a že zaplatí dovozce za 1 kg těch léků pouze 17 Kč cla, tedy zde snad se dá dělat velmi mnoho, ale ministerstvo zdravotnictví bude musit dělat ještě více. Bude si musit vynutiti, aby všechny ústavy veřejné, pokladny a pojišťovny nemocenské, ať se jmenují jakkoli, nebránily ordinování specielních výborných léků, které mají možnost uzdraviti pacienta rychleji a dokonaleji a ne aby se mu ordinovaly věci laciné, bez ohledu, trvá-li léčení déle. Po mém názoru, máme-li správně postupovati, musíme pacienta léčiti všemi možnými prostředky, i kdyby byly sebe dražší, abychom ho nejdříve postavili na nohy, a vrátili jej do hospodářského postavení, ať je to kdokoliv. To mu prokazujeme větší službu, než když ho budeme léčiti pomalu, dělati opatření administrativní a při tom ho nutiti, aby pobíral určité podpory od své pokladny. Mám na mysli jistý případ: Stane se, že někdo potřebuje užívati vnitřně jod. Když se mu ordinuje calium jodid, je to tak odporné, že si zkazí pacient žaludek a po dvou dnech užívání nechá. Ale má-li možnost, aby dostal jod ve formě specielního přípravku, jak se u nás dělá, kde je jod vázán na příjemnou organickou formu, dostává se do organismu ve formě stravitelné, příjemné, vykonává svou funkci ozdravovací a ten pacient je dříve na nohách, a já udělal i hospodářsky zdravou věc, poněvadž ho vracím hospodářským poměrům dříve. Budeme se musiti starati o to, abychom si uvědomili - a to jest úkol všech politických stran, poněvadž všecky chtějí řešiti krisi - že, dovážíme-li sem léky, že v nich honorujeme nejen práci cizích chemiků, inženýrů, dílovedoucích, ale také cizích sklářů, truhlářů atd., poněvadž se jedná též o obaly. Ve všech těchto oborech by se to mohlo dělati u nás. A když se u nás buduje průmysl farmaceutický - nechci jmenovati jednotlivé jeho výrobny, aby se neřeklo, že jsem osobně tangován, ale máme velmi pěkné věci - je mi nepochopitelno, když speciální výrobek z Československa, který dovedeme vyvážeti i ven, u nás se nesmí ordinovati. To je povinností ministerstva zdravotnictví, aby se snažilo to odstraniti, a je také jeho povinností, aby po 12 letech v tomto státě byly české lékopisy, abychom měli českou farmakopeu. Do dnešního dne máme starou rakouskou. Snad se dočkám, že příštím rokem nebudu musit o těchto věcech znovu přednášeti.

Slavný senáte! Tyto věci znamenají určitý zájem u veřejných činitelů. Je to v prvé řadě budování chemického průmyslu, který přinese výhody nejen jednotlivým složkám, ale celému státu. O tom, jaké jsou plány, a že budujeme chemické továrny na hranicích, pohovoříme si jindy. Ještě bych chtěl poukázati při tomto průmyslu chemickém na otázku zaměstnaneckou, jež je velice důležitá. V tomto státě, který má vysoké školství dobře vypraveno a kde mu přicházejí úředníci s náležitou kvalifikací, nemohu pochopiti, proč máme v jednotlivých továrnách na severu takovou spoustu cizích státních příslušníků a hlavně na vedoucích místech, kteří jsou řediteli závodů, inženýry, ať přicházejí z Rakouska, Švýcarska, Francie nebo odkudkoliv, když máme dosti svých zdatných lidí. Musíme prolomiti tu čínskou zeď, kterou je obehnán celý tento průmysl na severu, kde se nemůže náš český člověk dostati na své místo, aby tam pracoval.

Musíme otázku nezaměstnanosti řešiti i v této formě a musíme si říci, že košile je nám bližší než kabát. Musíme hleděti, aby naši kvalifikovaní lidé přišli na svá místa a nerozmnožovali náš inteligentní proletariát. (Tak jest!)

Slavný senáte! Vláda musí udělati svoji povinnost do posledních konsekvencí, pokud se týče vybudování vysokých škol. Měl jsem příležitost s tohoto místa touto otázkou se již zabývati. V roce 1921 bylo zde uděláno určité usnesení, pokud se týče výstavby našich vysokých škol, hlavně české techniky na staveništi v Dejvicích. To byla křížová cesta, kterou prodělal akademický senát této školy, nežli se k tomu došlo. Ale já nemohu dobře snésti, když se postavila jedna vysoká škola, jednoho odboru, pak se postavila druhá a nastal potom spor, má-li to býti škola vysoká zemědělská, nebo má-li to býti škola pro pozemní stavitelství. A je to jenom proto, že se tu uplatňují malicherné zájmy pánů, kteří si nepřejí, aby to byla škola zemědělská, poněvadž si jsou s druhými národohospodáři ve vlasech. Po tom nám nic není, my musíme míti vybudováno vysoké školství, aby tam byly zdravé místnosti, dobře zavedené laboratoře, a musíme se starati o to, aby to všechno vyhovovalo svému poslání, proč vysoké školy děláme. Je to strašné, česká technika je roztroušena snad na 35 místech; když máme staveniště a potřebné podmínky finanční, stavme vysoké školy a vybudujme je tak, aby nám vyhovovaly nejlepším vyzbrojením, aby byly ke cti a k okrase hlavního města Prahy a státu.

Vážení pánové, co jsem řekl o technice, platí zrovna tak o vybudování naší university, kde jednotlivé fakulty jsou snad ve stavbě, ale práce se vleče krokem hlemýždím, a proto je potřebí, aby se do toho trochu rychleji zasáhlo, abychom měli naše studenty v takových školách, které skutečně odpovídají tomu, že jsou to dílny lidskosti a ne raubírny, v jakých jsme vyrůstali my.

Když máme tuto otázku stále na zřeteli, je povinností veřejných činitelů, aby umožnili a ulehčili také osudy našich svépomocných studentských kolonií. Já nechápu, že je možno jíti tak daleko, že naši studenti tam nahoře dostávají exekuční výpovědi z pronajatých místností, ani nemohu pochopiti, že se má stěhovati senát, čímž přišli by studenti o Strakovu akademii. Takovýmto způsobem se otázka našeho studentstva řešiti nesmí. Podle mého skromného názoru tato historická budova vystačí ještě na dlouho, musíme všichni bez rozdílu býti skromnými v nárocích, poněvadž jsme zde proto, abychom dělali práci pro národ a pro stát, a ne abychom se zde šlechtili. (Výborně!)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. A. Scholz, prosím, aby se ho ujal.

Sen. Ad. Scholz (německy): Slavný senáte! O krisi veškerého zemědělství a s ní souvisejícím rapidním zadlužení jeho, které může přivoditi rozklad našeho středostavovského povolání, pojednávali zde po plná 2 léta nesčetní řečníci. S agrární strany snažili se všemi silami, následkem semknutí všech konsumentských kruhů však většinou marně, učiniti všechno možné, aby se zabránilo hrozící zkáze, přispěti všemožně k zmírnění nouze. Vidíme bohužel, že projednávaný rozpočet přihlíží velmi málo k tísni zemědělství, že odkazováni jsme teprve na další pomoc budoucími zákony.

Je-li situace zemědělství již všeobecně bezútěšná, pak je pro beztak nejchudší ze zemědělců, to jest pro pěstitele lnu, zoufalou. Je tudíž povinností právě s tohoto místa upozorniti všechny veřejné činitele na to, co zničení tohoto oboru přináší s sebou a v jaké situaci se pěstitelé lnu a celé lnářství nalézá. Osevní plocha klesla od 50 let na jednu čtvrtinu, a stabilisovala se v posledních letech asi na 20.000 ha, z čehož vyrobí 1.000 vagónů lnu. Při ceně, která hradí vlastní útraty, resultuje z toho výtěžek 90 milionů. Poněvadž lnářství lze pěstovati jen ruční prací - strojů nelze používati - mohou len pěstovati většinou jen malí zemědělci, menší měrou velké hospodářské podniky. Průměrem se počítá, že jednotlivý zemědělec oseje půl ha, takže na lnářství jest interesováno 40.000 zemědělců. Rozdělíme-li těchto 90 milionů na stejné díly, připadne na jednoho zemědělce 2.250 Kč příjmů. Dosud byl to nejjistější, hlavní pramen příjmů každého malého zemědělce. Vidíme z toho skromnost horských sedláků, které tento příjem již plně uspokojoval. Práce se lnem u zemědělce jest jen ruční práce a zůstane přes všechny vymoženosti techniky ruční prací. Můžeme zcela dobře počítati, že při 20.000 ha osevní plochy ještě o 40.000 lidí je při zemědělství zaměstnáno více, poněvadž právě tolik lidí najde práci při čištění a zpracování lnu a v prádelnách. Kdyby vládě záleželo jen trochu na tom, aby se nynější lnářství udrželo, bude postaráno o práci pro 80.000 osob. Prostředky a moc by k tomu měla. Jedná-li se se zemědělstvím celkem jako s pastorkem, shledáváme, že pro všechny obory jeho podniknut byl alespoň pokus, učiniti něco na zmírnění nouze, kdežto pro lnářství se nestalo nic. Řepaři a pěstitelé chmele obdrželi podporu, pěstitelé obilí a dobytka dostávají ochranné zákony, jedině pěstitel lnu vyšel úplně na prázdno. Když začal ruský dumping, mohli jsme pozorovati, že všechny státy se proti tomu uchopily ochranných opatření. Francie vydala na základě zákona z 29. března 1910 po dohodě ministra obchodu a orby vládní nařízení, že s okamžitou účinností vstupuje v platnost uzavření dovozu východního lnu, hlavně ruského původu, s odůvodněním, že by jinak ohroženy byly všechny snahy státu, jež podniknuty byly na odvrácení hospodářské krise. Belgie učinila obdobná opatření a připouštějí se výjimky jen v nejnaléhavějších případech. Holandsko zavedlo proti Rusku povolovací řízení, Letonsko vydalo úplný zákaz dovozu všeho zboží ruského původu a zavedlo přísné povolovací řízení. Letonsko se svým lnářským monopolem zavedlo nejpřísnější kontrolu dovozu lnu proti všem státům s přísnými tresty, zabavením zboží atd. Udavači nedovoleného dovozu bývají odměňováni 25% ceny zabaveného zboží a 25% pokut. Maďarsko a Jugoslávie jednají právě o potřebném opatření v tomto směru. Polsko poskytuje exportní prémii 200 Kč z 1 q lnu.

Jen u nás se nestalo nic. Přes opětovné naše intervence připouští se beze všeho, aby poslední pěstitel lnu zahynul, aby se všechna lnářská družstva zakrvácela. Je přece všeobecně známo, že jen v jediné krajině, v Teplicích, 120 majitelů tíren nemohlo prodati 200 vagónů třeného lnu, což pro ně znamená ztrátu alespoň 12 milionů Kč. Peníze za tento neprodejný uskladněný len jsou vesměs vypůjčeny, majiteli tírny hrozí dražba, ale ani při této nenajde se kupec a majitel tírny je ze zoufalství hnán k sebevraždě. A tak jako v této krajině vidíme to všude jinde. Na Moravě a ve východních Čechách bylo nutno zrušiti družstevní podniky pro zpracování lnu, které zřídili malí zemědělci, jako tírny atd. Poněvadž tyto provozovny jsou většinou zatíženy, musili tito malorolníci býti přidrženi k ručení. Následek toho by byl, že, ježto sedlák dnes nemůže hraditi své běžné výdaje, byl by předlužen, takže by mohl býti ze svého majetku vypuzen. Ano, dnes přemnohé peněžní ústavy čekají jen na to, zdali vláda jest ochotna podporovati výrobu lnu. V okamžiku, kdy zpozorují, že vláda k tomu ochotna není, začnou exekuce.

Vláda měla by však také na jiné straně moc, aby lnu, nejzdravějšímu a nejtrvanlivějšímu způsobu oděvu, pomohla zase ke cti. Celá zemědělská výroba činí do leta u nás 24 miliardy. Za přepychové zboží vydá se v Československu rovněž 20 miliard. Na jedné straně vidíme největší bídu a nezaměstnanost, kdežto na druhé straně vidíme, že také při oděvu mizí všechno přirozené, levné a trvanlivé, a že se z ciziny dováží přepychové zboží. Místo trvanlivosti šmejd, který vydrží 14 dní, a to jedině proto, poněvadž se i při největší bídě musí holdovati módě. Pravá demokracie nemůže jíti tak daleko, aby lidské společnosti dovolovala všechno, i když následek toho je zjevný finanční úpadek. Kdyby vláda šla dobrým příkladem napřed a ve všech veřejných úřadech nařídila kupovati plátno místo bavlny, mělo by to u obyvatelstva již velikou přitažlivost. Amerika je dnes soběstačná, hlavně v plátně zabraňuje jakémukoli dovozu, ačkoli právě československé plátno bylo v Americe velmi hledaným zbožím a bylo by jím i nadále. U nás se, toto domácí dobré zboží sabotuje a přednost se dává americké bavlně, která snadněji podléhá zkáze. Jestliže dnešní státní rozpočet, ve kterém nižádným způsobem není postaráno o len, přece přijímáme, činíme tak jen v předpokladu, že vláda přání lnářů, více nežli skromná, ještě letos uskuteční. Vláda předpisováním a vybíráním daní přejímá povinnost hájiti také hmotnou situaci poplatníků. Jestliže nyní tato vláda připouští, aby domácí zboží, které jen jednou třetinou hradí domácí potřebu, zůstalo neprodejné, my naopak ještě jsme zaplavováni dokonce výhradně cizím, nejvíce ruským dumpingovým zbožím, pak je povinností vlády, aby sama převzala tento neprodejný len a aby ho zužitkovala. To je nejnaléhavější a první z našich požadavků. Nebude-li tento požadavek splněn, pak žádného zemědělce nenapadne, aby v příštím roce ještě zasel len, poněvadž přece z r. 1929 má na skladě neprodanou ještě polovinu, z r. 1930 celou sklizeň. Právě v posledním týdnu naskytla se možnost prodati část této sklizně z r. 1929 s podporou vlády prostřednictvím Lenosvazu do Francie. Musíme se bezděky chytati za hlavu a tázati, co se zde vlastně děje. Od 1. ledna do 31. října 1930 bylo z Polska, Litvy, Letonska, Německa, Belgie, Nizozemí a hlavně z Ruska dovezeno 110.592 q lnu v ceně 103,143.000 Kč a 33.550 q koudele v ceně 20,166.000 Kč a také hotově zaplaceno, kdežto domácí zboží se sedlákům, družstvům a obchodníkům za žádných okolností neodkoupí.

Naši majitelé přádelen zásobují se z ciziny a platí zboží, kdežto my své zboží, i když je chceme odbýti za každou cenu, musíme půjčovati do ciziny.

Takové poměry jsou neudržitelné, jsou však také nejlepším a nejbezpečnějším důkazem toho, že se v žádném státě na světě se zemědělstvím nezachází jako s popelkou tak, jako zde. (Souhlas.) Dále žádáme předně zavedení povolovacího řízení pro len a přízi. Za druhé dodávání lněného zboží pro všechny veřejné úřady, a to jen z domácího lnu. Za třetí žádáme od projektované pomocné akce pro obory poškozené hospodářskou krisí vydatnou pomoc. Za čtvrté budiž při provádění úvěrové pomocné akce pro naše zemědělství přihlédnuto v prvé řadě k potřebám pěstitelů lnu a majitelů tíren. Za páté budiž konečně vyřízena otázka cla na len, kombinovaná s dovozními listy. Nebudou-li tyto naše požadavky, které vlastně obsahují jen věci samozřejmé, splněny, pak je konec veškerému lnářství, které ještě před několika lety bylo kvetoucím odvětvím zemědělství, a tisíce malorolníků upadne do chudoby a bídy, poněvadž na jejich půdě není možno pěstovati plodinu stejné ceny. Mimo to mnoho desetitisíců dělníků bude připraveno přímo o chléb.

Zvláštní kapitolu tvoří sčítání lidu, provedené dne 2. prosince. Sčítání lidu má v každém státě v prvé řadě za účel zjistiti bezpečně a nezávadně počet obyvatelů. Teprve v další řadě má za účel zjistiti pohlaví, povolání, náboženství, vady a národnost. V Československu však vidíme, že zjištění anebo správněji rozmnožení české národnosti a zmenšení ostatních národností tvoří hlavní účel sčítání lidu, ba znamená vlastně celou podstatu sčítání. Pro toto mé tvrzení mluví § 11, odst. 2, podle kterého soukromé sčítání lidu anebo správněji kontrola úředního sčítání je přísně zakázána. Dále § 13 o povinnosti naprosté mlčenlivosti. Spravedlnost nikdy se neobává denního světla a vydrží každou dodatečnou kontrolu, kdežto hanebné skutky chtějí zůstati zatemněny. Německé vládní strany mohly dáti svolení k tomuto zákonu o sčítání lidu ze dne 26. června 1930 č. 86 jen za tou podmínkou, že § 20 bude přesně zachováván. Tento paragraf zní: "Obzvláště udání o národnosti musí býti řádně a přesně podle pravdy zjištěny a nesmí se na nikoho vykonávati nátlak." Dnes víme a můžeme nesčetnými důkazy konstatovati, že tento § 20 nepřišel k platnosti.

Jsme přesvědčeni, že pan ministr vnitra chtěl objektivnost a chtěl sčítání dáti provésti spravedlivě. Několik výnosů to dokazuje. Rovněž je jisto, že podřízené úřady na nátlak počešťovacích spolků prováděly pravý opak toho, co nařídil stran zjišťování národnosti. Jako sčítací komisaři směli přicházeti v úvahu jen objektivní, čestní mužové, kteří se těšili důvěře národností, přicházejících v úvahu. Od posledního sčítání roku 1920 vznikl zvláštní druh štvavých apoštolů v republice, totiž učitelé českých menšinových škol, o kterých víme, že by chtěli otráviti národní cítění každé sebe mladší, útlé německé dětské duše. Kdyby zde bylo bývalo jen trochu vůle vzbuditi zdání spravedlnosti, pak bylo dlužno tyto jako sčítací komisaře beze všeho vyloučiti. Nechci opakovati spáchaná bezpráví při jmenování, vyplnilo by to celé knihy. Něco však je každému myslícímu člověku nápadné: roku 1920 byli všichni předsedové německých politických stran okresu šternberkského odsouzeni k velikým trestům, poněvadž chtěli provésti dodatečnou kontrolu sčítání. Tehdejší okresní předseda svazu "Bund der Landwirte" dostal hned nadiktováno 10.000 Kč peněžité pokuty a 3 měsíce vězení. Dnes, kdy přehmaty českých sčítacích komisařů volají do nebes, neslyšíme ničeho, že by se již proti nim provádělo trestní řízení. Při správném provádění trestních ustanovení zákona musilo by 90% všech českých sčítacích komisařů v německém a jazykově smíšeném území seděti již dávno za mřížemi, kdyby se postupovalo tak jako proti Němcům ve Šternberku r. 1920. Můžeme se my Němci spokojiti s takovýmto sčítáním lidu? Nikdy! Kdybychom souhlasili, vydali bychom bez boje všanc národnostní práva tisíců soukmenovců, bez toho tak nepatrná. V tomto státě, kde Češi jakožto držitelé moci všemi prostředky působí na svobodné veřejné sčítání, může býti národnostní příslušnost zjišťována jen úplně tajnou volbou. Nevykazuje-li procento Němců v Čechách alespoň 32%, Němců v zemi Moravskoslezské 27% obyvatelstva, pak je nesprávnost sčítání bezesporně prokázána. Víme, že Češi jsou politicky mnohem čilejší než my Němci, že se všech voleb zúčastňují větším počtem. A přece je nejjistější kontrolou pro percentuelní zjištění národnosti volba do parlamentu, kde se žádný nátlak pro národnost nevykonává a také vykonávati nemůže, a kde jest jisto, že každý volič volí jen stranu svého národa. Kde se také zde ještě projevily nesprávnosti, stalo se to rovněž jen ke škodě Němců. Roku 1925 volily na příklad ženy jisté ryze německé obce v severní Moravě jen českou katolickou stranu lidovou, poněvadž by tyto ženy byly jinak vesměs na všechny věky propadly peklu. Český farář přikázal, německé ženy poslechly. Přes to všechno takovéto nesprávnosti jako při sčítání lidu se při volbách do parlamentu nevyskytují. Ačkoli se Češi percentuelně zúčastňují voleb více, čeští duchovní mají mnoho Němců na svědomí, mohli bychom ještě spíše souhlasiti s procentem, jaké vykazují volby do parlamentu. V Čechách bylo roku 1929 při volbě do poslanecké sněmovny odevzdáno 3,867.981 hlasů, z toho připadlo na německé strany 1 mil. 238.507 hlasů čili 32.10%. V zemi Moravskoslezské přikročilo k volebnímu osudí 1,822.749 voličů, a připadlo na Němce 496.555 hlasů čili 27.20%. Při tom počítal jsem z komunistických hlasů jen ¹/₅ k Němcům a ⁴/₅ k Čechům. Tento poměr béřu proto, poněvadž také rozdělení mandátů na německé a české kandidáty bylo takové, ačkoli jest jisté, že se rozdělení provedlo v neprospěch německých komunistických uchazečů.