V celém kraji našem, se všemi závodními nemocnicemi máme celkem 1420 lůžek. Pro nedostatek místa jsou nemocní posíláni domů nevyléčeni, aby se uprázdnila místa pro druhé ještě potřebnější. Nehledíc k tomu, že jednotlivá oddělení, jako oční, kožní, gynaekologická, jsou nedostatečná, trpíme hrozně nedostatkem místa pro choroby plicní. Není kam položiti tuberkulosou postižené, kteří jsou již nevyléčitelní, aby byli od své rodiny, které hrozí nebezpečí, isolováni a mohli klidně umříti.

Všeobecně a zcela mimořádně jeví se zvýšení nemocnosti rok co rok v našem kraji v číslicích morbidity, která se jeví v průměrném počtu nemocenských dnů, připadajících na jednoho dělníka. Tak na př. připadalo na nemocenských dnech na jednoho dělníka v r. 1926 průměrně 16.6, v r. 1927 17.5, v r. 1928 18.2 a v r. 1929 19.4. Tedy je tu viděti vzestup rok co rok čím dále tím větší.

Následkem racionalisace, nedostatečných výdělků a přirozeně snížením životního standardu množí se nemoci ve všeobecné slabosti, srdečních vadách a neurasthenii. Mladá generace, která prodělala válku, je slabší konstrukce tělesné, podléhá častějším onemocněním nervového systému, které je vyvoláváno prodělanými válečnými útrapami a částečně i luetickou nákazou.

Racionalisace má dále za následek zvýšení počtu úrazů, rychlejší opotřebení pracovní síly a vyvolávání určitých typických chorob z povolání, jako jsou onemocnění svalstva, kostí, kloubů, a následkem práce pneumatickými přístroji povstávají poruchy sluchu a pod. Tyto nemoci jsou rok co rok četnější.

Největší část vydání na veřejnou zdravotnickou službu připadá samosprávným svazkům územním, a to zejména obcím a zemím. Jelikož příjmy těchto samosprávných svazků byly velmi důkladně okleštěny zákonem čís. 77, vyhýbají se zejména obce jakýmkoli vydáním, která se dají automatikou praktického života přesunouti na jinou korporaci. Jako křiklavý a nápadný případ uvádím toto: Podle zákona o sdělných chorobách ze dne 14. dubna 1913, čís. 67 ř. z., jsou obce povinny provésti veškerá opatření, kterých je potřebí k potírání sdělných chorob a k jejich zabránění. Podle §u 37 téhož zákona mohou obce vymáhati náhradu útrat jim vzešlých od stran. Jelikož nyní lze zabaviti i mzdu dělníkovu, neváhají obce vymáhati útraty i exekucí na mzdu. Takovýto postup má v zápětí nebezpečí, které se stalo již skutkem, že dělník, má-li zato, že jeho výdělek jest ohrožen exekucí za náklady učiněné v prvé řadě ve veřejném zájmu, sdělné choroby nehlásí, nýbrž ji zatajuje. Není potřebí dlouhého dokazování, že tato konsekvence ohrožuje veškerenstvo a že musí býti stůj co stůj znemožněna. To se však může státi jen, převezme-li jiný činitel zdravotnické služby náklady. Stejně se má věc při ošetřování příslušníků rodin v nemocnicích, dále při ošetřování důchodců a příslušníků jejich rodin v nemocnici a při ošetřování osob duševně chorých v ústavech pro choromyslné.

Všechny naše nemocnice nejsou vybaveny potřebnými moderními, lékařské vědě odpovídajícími potřebami. Nedostatek místa má za následek, že chudí nemocní jsou nuceni používati v naléhavých případech i druhé stravovací třídy, kde pak musí platiti každý lékařský výkon zvlášť. Tak na př. sebemenší operace, třeba slepého střeva, stojí až 2.000 Kč, těžší operace pak 3.000 Kč i více. K charakteristice uvádím tento případ: Do jedné závodní nemocnice přišel obchodní příručí, který měl roztříštěnou nohu. Bylo mu řečeno, že noha bude amputována; když však dotčený šel na druhou třídu, nebyla mu noha amputována, nýbrž zachována provedenou operací, která ovšem stála 4.000 Kč. Chudý člověk se takto zadluží a jeho existenční stav se podstatně zhorší.

Ve Vítkovicích máme závodní nemocnici, která je dosti dobře vybavena. Království Rotschildů a Gutmannů si může něco takového dovoliti. Tato nemocnice slouží však pouze zaměstnancům vítkovických závodů a pak také zámožnějším třídám obyvatelstva našeho kraje. Ostatním chudým vrstvám Ostravska je nepřístupná. Je-li však chudý člověk přece jen přinucen - a to hlavně pro nedostatek místa ve veřejné nemocnici - hledati pomoc ve vítkovické nemocnici, případně musí-li se dát operovat, musí pak platiti za lékařské honoráře částky jdoucí do tisíců korun, které ho úplně hospodářsky zničí. Mluvím-li o takových zjevech, považuji za svou povinnost poukázati ještě na případy, které jsou pro naše poměry velmi smutné, stavíce nejen pány lékaře, nýbrž i celé naše zdravotnictví do prapodivného světla.

Ve veřejných nemocnicích jsou lékaři placeni buďto státem, zemí nebo obcí, a jsou také starobně pojištěni. Vedle této funkce provozuje každý z nich ještě soukromou praksi. Při nedostatku místa v nemocnicích na III. třídě jsou pacienti přemlouváni k léčení na třídě II., kde se pak dostavují takové následky, jak jsem je shora uvedl. Lékaři placení státem, obcí neb zemí béřou v takovýchto případech za své výkony hříšné sumy, které pacienty z chudých vrstev přivádějí do neblahých hospodářských poměrů, zde by ministerstvo zdravotnictví mělo energicky zakročiti, aby takové zjevy byly nemožné. Nechť se nikdo nediví, že se obyvatelé vyjadřují o našich nemocnicích hodně nepříznivě, ačkoliv to není správné. Naše nemocnice konají svědomitě své povinnosti i na III. třídě. Ale tyto pověsti pomáhají živiti sami lékaři a správy nemocnic, namlouvajíce pacientům výhodnější léčení na třídě II. Nemocný nepřemýšlí o finančních následcích, on hledá pomoc stůj co stůj a vzpamatuje se teprve tehdy, až již má účet před sebou. Takové nepřístojnosti nesmějí býti trpěny.

Na Moravě a ve Slezsku máme také nedostatek ústavů pro léčení plicních chorob. Je zde pouze jeden ústav v Jevíčku na Moravě pro ženy a jeden v Pasece pro muže. Tyto ústavy spravuje Moravsko-slezská země. Pak máme ústavy soukromé, resp. spolkové, a to jeden v Žárech a jeden v Jablunkově. Na léčení chudých obyvatelů v těchto ústavech připlácí země. Tyto ústavy jsou však tak přeplněny, že nemocní musí čekati půl roku i více, než se uprázdní místo. Tím se proces zhoubné této nemoci zhorší, léčení pak trvá déle, je nákladnější a mnohdy je již bezvýsledné, poněvadž choroba pokročila tak, že každá námaha o uzdravení se pacienta je problematická.

Masarykova liga vyvíjí sice na Ostravsku značnou činnost při potírání tuberkulosy, avšak pro nedostatek prostředků je tato činnost nedostatečná. Ošetřování nemocniční a ústavní se pro rodinné příslušníky vůbec neděje bezplatně. To má za následek, že chudák dá své příslušníky rodinné do nemocnice jen tenkráte, když již je nejhůře, a to z obavy před velkými obnosy, které musí pak zaplatiti za léčení. Tímto způsobem se stav nemocí rodinných příslušníků zhoršuje, léčení pak trvá déle a mnohdy je i bezúčelné.

Dobrá léčebná péče nemá pouze účel represivní, nýbrž i profylaktický. Omezuje-li se léčebná péče na nejnutnější represivní léčení chorob vzniklých, pak musí v době co nejkratší náklad na tuto represivní léčbu stoupati, poněvadž byla zanedbávána profylakce.

Po této stránce jsme tedy hodně daleko za jinými státy a všechno naše volání o nápravu bylo dosud marné. Na všechny možné a někdy hodně bezvýznamné věci je peněz dosti, avšak pro ochranu zdraví našeho chudého obyvatelstva není porozumění. Bylo by velice dobře, kdyby ministerstvo zdravotnictví o návrhu kol. Johanise a soudruhů, který byl již v soc.-politickém výboru senátu probírán, na zřízení fondu pro budování ústavů léčebných v naší republice nejen uvažovalo, nýbrž aby k uskutečnění tohoto fondu skutečně intensivně pracovalo.

Nechci se zabývati číslicemi v rozpočtu ministerstva zdravotnictví, chtěl bych jen všeobecně říci, že rozpočtené položky jsou pro r. 1931 úplně nedostatečné. Z toho je viděti, že v ministerstvu zdravotnictví není ani dobré vůle na tomto úseku něco prospěšného konati. V jiných ministerstvech jako na př. sociální péče, školství, spravedlnosti je viděti jistou činnost a dobrou vůli. Jsme proto po této stránce s rozpočtem ministerstva zdravotnictví nespokojeni.

A nyní několik slov z rozpočtu ministerstva veřejných prací. I zde se nebudu zabývati číslicemi, poněvadž vím, že se na nich nedá nic měniti. Chci však upozorniti, že ministerstvo veřejných prací má si všímati více poměrů v hornictví. U nás na Ostravsku zvyšuje se rok co rok počet úrazů. Máme jich okrouhle 12.000 ročně, t. j. 40 denně. Rok co rok se rozmnožuje armáda invalidů, vdov a sirotků, kteří přirozeně zatěžují bratrskou pokladnu. Naproti tomu rostou zisky podnikatelů uhelných závodů do závratné výše. Na jedné straně vidíme skvělé a vysoké dividendy akcionářů a majitelů dolů a na druhé straně rostoucí armádu mrzáků. Proč na tento stav poměrů poukazuji? Horníci jsou hnáni do stále vyšší výkonnosti, nedbá se jejich zdraví a bezpečnosti života. Zanedbávají se předpisy bezpečnostní. Vykořisťování po této stránce nezná mezí. Bezpečnostní komise závodních rad nemohou vykonávati své funkce ani tak, jak to měl na mysli zákonodárce, když dělal zákon o závodních a revírních radách. Z úsporných příčin může bezpečnostní komise profárat důl snad jednou za 14 dnů. Pro rozsáhlost důlních tříd může se tato kontrola prováděti jen povrchně. Žádosti a stížnosti závodních rad se nerespektují. Každé přísnější vystoupení členů závodních rad, pokud se týká bezpečnostních předpisů, má za následek spory, které končí obyčejně nepříznivě pro stěžující si horníky. Revírní báňské úřady jsou bezmocny, mají nedostatek odborných sil, které mají prováděti kontrolu. Stížnosti závodních rad nejsou vyřizovány včas, a když se tak stane, správa závodu se napřed vyrozumí a žádá se po ní vyjádření, což končí obyčejně nepříznivě pro stěžující si horníky. Jsou zaznamenány případy, které leží na revírním úřadě třebas i rok nevyřízeny. Co to znamená pro bezpečnost dolování a v jakém nebezpečí jsou horníci, dovede posouditi jen nestranný odborník.

Horní úřady nejsou s to, aby povinnostem na ně kladeným vyhověly. Jsem dalek toho, abych úřednictvo horních úřadů podezříval z netečnosti, ale horníci tak soudí, poněvadž se nemohou dovolati nápravy. Nedostatečná kontrola je zaviněna nedostatkem odborných sil. Vyškolení inženýři se prostě vyhýbají státní službě v horních úřadech. Proč? Poněvadž jsou špatně honorováni. Každý hledí získati zaměstnání v soukromém podnikání. Ministerstvo veřejných prací musí i těmto otázkám věnovati více pozornosti.

Žádáme tedy, aby revírní báňské úřady byly dostatečně vybaveny odbornými silami, vedle toho, aby se ministerstvo veřejných prací vážně zabývalo otázkou zřízení báňské inspekce z řad zkušených horníků. Nechť vypracuje se konečně návrh, který by byl předmětem jednání zákonodárných sborů. Již v říjnu t. r. poukázal jsem ve své řeči na otázku bytovou pro úřednictvo revírního báňského úřadu v Mor. Ostravě. Nelze přece trpěti, aby úředníci tohoto úřadu bydleli v domech důlních podnikatelů. Nechci nikoho podezřívati, ale uvádím jen to, co se mluví mezi horníky, že nemohou míti důvěry v úřad, který je v jisté odvislosti od podnikatelů. Je potřebí, aby ministerstvo veřejných prací přikročilo co nejdříve ke stavbě obytného domu pro úřednictvo revírního úřadu v Mor. Ostravě. Chceme, aby revírní báňský úřad byl úplně nestrannou a objektivní institucí, aby nikde nebylo toho nejmenšího podezřívání.

O báňském hejtmanství mám svůj ustálený názor, který jsem již také svého času tlumočil. Je to instituce zbytečná a při tom hodně drahá. Bez báňského hejtmanství se dolování docela dobře obejde, avšak bez vybavení horních revírních úřadů se nemůžeme obejíti, poněvadž se jedná o zachovávání bezpečnostních předpisů při dolování a chránění hornictva před úrazy.

Ke konci svých vývodů chci ještě podotknouti: Dnešní situace hospodářské se u nás na důlních závodech hrozně zneužívá proti dělnictvu. Každému, kdo nechce se podrobiti choutkám inženýrů a jisté části vyšších úředníků, aby změnil své politické přesvědčení, vyhrožuje se vyhazovem z práce. Ještě nikdy jsme nebyli svědky takového násilí, jaké se provádí dnes na svobodě přesvědčení horníků. Nejsmutnější je to, že to dělají čeští inženýři a úředníci na českých dělnících. V době těžké hospodářské deprese, která je v uhelném průmyslu u nás na Ostravsku uměle zveličována, a to jen proto, aby horníci žili ve strachu o existenci, jest páchané násilí činem, který musí celý civilisovaný svět odsouditi. Zneužívati bídy a hospodářské odvislosti dělníka k politickým účelům jedné měšťácké strany, je nedůstojným lidí, kteří se hlásí k třídě intelektuálů. Vyzýváme ministerstvo veřejných prací, aby tuto hanbu na naší demokracii zamezilo. Správně to řekl kol. Niessner. Ještě není válka skončena. V této hrozné bídě a hospodářské mizerii milionů chudých lidí, kteří by rádi pracovali a nemohou práci najíti, jsou všechny podmínky dány k výbuchům nespokojenosti, které mohou celé lidské společnosti býti hodně nepříjemny. Trpělivost má také své meze. Je potřebí ji nestupňovati.

Uznal jsem za nutné těchto několik stručných slov k rozpočtu na r. 1931 pronésti a zdůrazňuji, že nemá to býti kritika za každou cenu. Záleží mně i mé straně velmi na tom, aby v rozpočtech státních bylo více pamatováno na potřeby lidu chudého, který potřebuje pomoc jak po stránce hospodářské, tak i sociální a zdravotní.

Prohlašuji, že i přes různé nedostatky rozpočtové budeme pro rozpočet hlasovati. (Potlesk.)

Předseda (ujímaje se předsednictví - zvoní): Dále má slovo pan sen. Fr. Scholz.

Sen. Fr. Scholz (německy): Slavný senáte! Také rozpočet, který nám letos předložil pan ministr financí, neliší se přes hospodářsky mnohem těžší poměry, ve kterých se celé národní hospodářství nalézá, nikterak od loňského rozpočtu. A přece byli bychom očekávali, že odpadnou všechna škodlivá břemena, která tak silně tíží zemědělství, živnosti a průmysl, a že se budeme snažiti, abychom podporovali blahobyt a povznesení všech pracujících vrstev. Konstatujeme, že tomu bohužel zase tak není. Nedostává se tudíž vážnosti a upřímné snahy, čeliti těžké hospodářské krisi přiměřenými zákonitými ustanoveními.

Peněžní prostředky, které se jednotlivým ministerstvům povolují, ukazují jen bezpodstatné změny. Byli bychom však s jistotou očekávali, že se následkem těžké nouze, která tísní dělnictvo, živnostnictvo a obchodnictvo, průmysl i zemědělství, obzvláště v sudetskoněmeckých krajinách, některým ministerstvům dostane vydatnějších a bohatších peněžních prostředků, nežli tomu je ve skutečnosti. Je potřebí, těm stranám, obzvláště německým a českým sociálním demokratům, kteří od r. 1926 do 1929 byli v oposici, připamatovati jejich požadavky a návrhy. Dnes tyto požadavky, které ve volebních provoláních hromovým hlasem hlásali voličům, nebudou ani opakovati, aniž je klásti. Budou hlasovati pro státní rozpočet, který přímým i nepřímým poplatníkům ukládá nová, zvýšená, nebývalá břemena. Nechceme zajisté někomu, jak se nám to vždy činilo, vyhrožovati proto pěstí, chceme spíše vážně připomenouti, že positivní práce vyžaduje podstatně více rozumu a síly nežli fráze a prázdná hesla. Po našem názoru nejsme zde proto, abychom po sobě v politickém zápase, obzvláště jako Němci, házeli kamením, nýbrž abychom se ujímali všech těch, kdož od nás očekávají chléb a pomoc. Proto pohrdáme demagogickým bojem, pohrdáme způsobem, který zneužívá bídy širokých mas, aby z toho vytloukal stranicko-politické výhody. Proto je hrubou chybou, zvyšovati státní výdaje v době, kdy příjmy pracujícího lidu klesají, skoro o půl miliardy, o 472 milionů. Tato skutečnost neshoduje se s ochotou ve prospěch poplatníků. Pravíme, že celý berní systém je nezdravý. Poukazuji k tomu, že to byl pan ministr financí sám, který v dřívějších letech opětovně poukazoval na škodlivost daně z obratu a obchodních daní. Ale dnes jsou to právě tyto daně, které se snaží stále zvyšovati.

V Anglii, která přece je obchodním státem, činí na příklad přímé daně 15%, v československém státě, který je přece poukázán na vývoz do ciziny, podle závěrečného účtu z r. 1929 16.5% a podle nynějšího státního rozpočtu 16.1% čili 1.822 milionů Kč. Naše berní správa je nejdražší mezi všemi našimi sousedními státy, a stojí nás 8.3% příjmů. Vysoká státní břemena, v jich čele vojenské výdaje a zahraniční zastoupení, jsou jistě spolu velikou příčinou našich tak vysokých spotřebních cen. Jest jisto, že právě ministerstvo financí následkem hospodářských a politických poměrů zaujímá mocenské postavení, které mu umožňuje často rozhodující vliv v oboru obchodní politiky. Ale jsou ještě jiné, obzvláště pro nás Němce velmi smutné důvody, kterých se na příklad používá u berních úřadů a berních správ. Nejnespravedlivějším a nejvýš nesociálním všech zákonů, restrikčním zákonem z r. 1925, byli obzvláště němečtí a nejzdatnější úředníci bezohledně restringováni, a na jejich místa dosazeny síly, které zajisté nedovedou následkem nových daňových zákonů všem požadavkům náležitě vyhověti. K tomu dlužno konstatovati ještě jednu skutečnost, že se do ryze německých krajin dosazují úředníci, kteří německý jazyk ani v nejmenším neovládají, z kteréžto příčiny dorozumění s obyvatelstvem jest úplně vyloučeno. Za to však jsou tito úředníci ve svých českých t. zv. obranných spolcích, v nařizování zájmů a exekucí velice zdatní. Není divu, že se finanční správa sotva může ubrániti spoustě žádostí a rekursů. Bude proto pro budoucnost velmi důležité, ponechávati zdatné německé úředníky na jejich místech, neodstrkovati je více při jmenování, poněvadž právě tito úředníci jsou zapracovaní a konají tudíž státu nejlepší služby.

Ke kapitole "ministerstvo sociální péče" poznamenávám, že zvýšení výdajů oproti r. 1930 o 41 milionů Kč dlužno zajisté označiti jako velmi nepatrné. Úhrnná suma 865.224.000 Kč je zajisté vysoký obnos, ale oproti výdajům militarismu sotva polovina. Jsme však pevně přesvědčeni, že ministerstvo sociální péče je mnohem důležitější nežli ministerstvo národní obrany. Bylo by tudíž pro veškeré národní hospodářství mnohem lepší zásadou, kdyby úplně neproduktivní vojenská břemena snížena byla alespoň o polovinu, a kdyby se uvolněné tím prostředky přidělily ministerstvu sociální péče a zcela obzvláště ministerstvu zdravotnictví. Jestliže v nynější době uvážíme veliké úkoly a povinnosti, které den ze dne rostou, a sociální bídu, stoupající do nezměrna, pak musí každý zodpovědný člověk přiznati, že je nejprvnější povinností státu, aby přiměřeně zasáhl a aby zachránil všechny ty mnohé tisíce rodin, které se nalézají v největší bídě. Poněvadž právě tyto úkoly jsou povinností sociální péče, a my právem od ministerstva sociální péče žádáme, aby pomohlo, musí se mu také povoliti prostředky, které mu poskytují možnost zasáhnouti účinnou pomocí. Pan ministr sociální péče jmenoval nedávno sám data, která nám dávají nahlédnouti do části hospodářské krise, a musí nás naplniti pro budoucnost skutečně těžkými obavami. 300.000 nezaměstnaných, to jest armáda lidí, týraných bídou a hladem, kteří trpí nevinně těmito tak bezútěšnými poměry. 376 závodů stojí, 993 podniků pracuje po zkrácenou dobu pracovní, a více jich ještě bude následovati. Zde krutá zima, zde tisíce lidí bez práce, bez chleba, a tam armáda vojska, která s 25% zatěžuje náš celý státní rozpočet. A ke všemu tomu hlasuje zástupce československého státu při posledním jednání o odzbrojení pro opatření těžkých děl.

Takovéto jednání za tak těžké hospodářské bídy je důkazem, že právě my jako Němci máme všechnu příčinu býti nedůvěřivými. Bylo by správné a také velmi důležité, kdyby nám pan ministr sociální péče sdělil, kolik je podniků v německém území z těchto 376 resp. 993, které byly zastaveny resp. pracují po zkrácenou dobu pracovní. Události poslední doby dokázaly nám s dostatek, že se úmyslně podniky v německých krajinách odeberou nebo zavřou, aby se přestěhovaly do českého území, a aby tam dále byly zaměstnány. To je nelidské, to není cesta, která vede ke smíření národů.

Výdaje na vojsko dlužno přiměřeně snížiti, aby ministerstvu sociální péče a ministerstvu zdravotnictví, se kterým rovněž vždy bylo macešsky jednáno - 157 milionů - dána byla možnost, nemocnice, léčebné ústavy atd. všude, také v menších místech, ležících na horách, moderně a přiměřeně vypraviti.

Pečovati o uzdravení nemocných a také chudých lidí je mnohem důležitější nežli kupovati těžká děla a prováděti útoky plynem, jak se to letošního roku stalo u Olomouce a okolí v rozsahu ještě nikdy nebývalém. Podal jsem dne 29. října t. r. návrh, kterým se mění některá ustanovení zákona ze dne 21. března 1929, č. 49 Sb. z. a n., o státní podpoře ve stáří. Prosím naléhavě, aby tento návrh co nejdříve byl v sociálně-politickém výboru projednán a aby potom byl předložen senátu k přijetí.

Obzvláště důležitému zájmu lidu slouží také ministerstvo veřejných prací. Zejména v přítomné době je velmi důležito věnovati větší pozornost kapitole nouzových prací. Mají proto býti tomuto ministerstvu poskytnuty k tomu prostředky takovou měrou, aby bylo lze prováděti také v nejodlehlejších místech tohoto státu potřebné nouzové práce, jako regulace řek, kanalisace, drenáže, stavby silnic, ale nikoli jen státních, nýbrž také naše okresní a obecní silnice je velmi nutno udržovati tak, aby byly dobře sjízdné, obzvláště také v německém území. Tímto způsobem bylo by určitě možno čeliti jednak veliké nezaměstnanosti, jednak produktivní prací tvořiti hodnoty, které poskytují a zaručují další možnost zdravé dopravy. Používati peněz v této formě je zcela určitě pro všechny výhodnějším nežli vyhazovati je bez jakéhokoli plánu anebo prováděti v cizině nesmyslnou propagandu. Prováděti změny, aby tím poskytnuto bylo zaměstnání a možnost výdělku, je zajisté důležitý hospodářský čin, který je v zájmu všech stavů.

Proto bylo by si jen přáti, aby ministerstvu veřejných prací dány byly potřebné prostředky, aby s nimi mohlo prováděti potřebné práce. Pro sčítání lidu určeno je 6.7 milionů. Pánové, tyto peníze byly by věru lépe uloženy, kdyby se byly darovaly o vánocích chudým lidem bez přístřeší. Tu byli bychom zůstali ušetřeni mnohé nepravdy, mnohé nezákonitosti, ba možno říci mnohého podvodu, který na našem německém lidu páchali čeští sčítací komisaři. Zde máme zase velmi jasný důkaz, jak se v tomto státě s námi jedná, netoliko jako se sirotky, nýbrž že se s námi brzo bude jednati jako se zajatci a že nás chtějí systematicky zatlačovati a zničiti. Jsme úmyslně zatlačováni ze svého pracovního místa, v poštovní službě na příklad jest nyní zaměstnáno již jen 10% Němců. Je to podle našeho klíče obyvatelstva spravedlivé?

U železnice je tato nespravedlnost ještě mnohem křiklavější. I člen dnešních vládních stran, pan posl. Pohl zjistil, že ze 600 vrchních úředníků v ministerstvu železnic jsou jen 2 Němci. Ze 109 vrchních úředníků u ředitelství státních drah ani jediný Němec. Mezi 122 přednosty sekcí pro udržování tratí ani jeden Němec. Z 37 přednostů topíren rovněž žádný Němec, a tak to jde dále. Ví o této nespravedlnosti, jaká se při každé příležitosti páše na nás Němcích, také cizina? To asi pan ministr Beneš bude cizině sotva vyprávěti.

Mezi všemi podniky státními je to československá tabáková režie, která státu přináší největší čistý zisk. Roku 1930 bylo to 1.163 milionů, pro rok 1931 zařaděno jest 1.307 milionů. Jestliže takovýto podnik dává tak značný čistý zisk, je také morální povinností platiti dělnictvu, jakož i zřízencům a úředníkům patřičnou mzdu a platy. Ale právě ve mzdě a pracovním poměru tohoto podniku jsou podle ustanovení mzdové úpravy ze dne 31. března 1927 obsaženy ještě tvrdosti, které naléhavě vyžadují změny k lepšímu.

Zcela obzvláště vidím se dnes opětně nucena poukazovati na brzkou změnu §u 7, odst. 1, který v praxi projevuje pro dělnictvo velmi kruté a škodlivé účinky. Jde zde hlavně o rozšíření omluvitelných 11 půldnů do roka. Že těchto 11 půldnů nestačí, bylo již zjištěno na základě opětovného jednání u ústředního ředitelství a u správního výboru čsl. tabákové režie. Vláda sice již loňského roku na základě naší intervence slíbila změnu, ale zůstalo jen při slibu. Tabákové dělnictvo čeká a doufá stále ještě ve vyřízení, aby tím konečně chráněno bylo v postupu před škodou. Bylo by konečně jednou na čase, aby vláda, obzvláště však ministerstvo financí, si vzpomnělo na svou povinnost vůči dělnictvu tabákové režie, aby změnilo a odstranilo škodlivý § 7.

Rovněž tak žádají již po celá léta dílenští mistři, dílovedoucí a jejich čekatelé za přiznání 35leté doby služební. Kdežto dělnictvo a úřednictvo má přiznánu 35letou dobu služební, není tomu tak u dílenských mistrů a dílovedoucích téhož podniku, nýbrž tito musí sloužiti 40 let. Proč je tomu tak, nedovedl mi dodnes na opětovné dotazy nikdo odpověděti. O nutnosti zavedení 35leté doby služební pro tyto lidi bylo přesvědčeno dokonce ústřední ředitelství čsl. tabákové režie, neboť již zprávou ze dne 2. září 1919, č. 5672/I/1919 a později zprávou ze dne 7. března 1922, č. 28.585/I/1921 předložilo ministerstvu financí návrh s doporučením, aby 40letá doba služební dílenských mistrů a dílovedoucích byla rovněž snížena na 35 let.

Přes to všechno se tak do dnešního dne nestalo, ačkoli se jim sráží 6% pensijní příspěvek jako úředníkům, kteří mají 35letou dobu služební. Tito dílovedoucí, jakož i kancelářští zřízenci musí těchto 6% platiti až do 40. služebního roku, což pro ně rovněž znamená velké poškození. Uskutečněním tohoto požadavku bylo by odčiněno dlouholeté bezpráví, kterým dílovedoucí tabákové režie byli poškozováni. Překážky zde určitě není, poněvadž tyto požadavky lze provésti v rámci platového zákona, a poněvadž také tabáková režie při svém čistém zisku, ke kterému přece tito lidé po celá léta přispívají svou pílí a zdatností, může tyto požadavky kdykoli splniti.

Musím se také zase zmíniti, že se stále ještě dávají pense z milosti částkou 90 Kč měsíčně. Státní podnik, který tak dobře prospívá, a zasloužilým starým lidem vyplácí takovouto malou pensi, dává věru špatný příklad všem jiným soukromým podnikům. Také pokud jde o přijímání nových sil, musíme vysloviti jen oprávněný požadavek, aby také naši němečtí lidé byli přijímáni podle správného národnostního klíče. Doufáme, že v této příčině nebude zase důvodu k novým stížnostem.

A nyní chtěl bych si ještě ke konci dovolit přednésti několik místních záležitostí svého volebního kraje. Ve městě Vítkově je naléhavě nutno vystavěti nové křídlo nemocnice. Ministerstvo zdravotnictví uznalo také plně tuto nutnost a schválilo plány. Nyní žádám také, aby nám přiměřená a vydatná státní subvence byla co nejdříve povolena, aby si město Vítkov mohlo jako nouzovou stavbu zříditi tuto přístavbu nemocnice; město má pilné a pokroku milovné obyvatelstvo, leží však na silně exponovaném místě, následkem toho je v každém nebezpečí a při všech událostech odkázáno na sebe sama.

Opětovně podnikalo 12 obcí, ležících na železniční trati Suchdol-Budišov nad Budišovkou kroky u ředitelství státních drah v Olomouci, aby se docílilo zlepšení poměrů co do připojení a doby jízdy. Sám referent obchodní a živnostenské komory v Opavě předložil přání a požadavky tohoto obyvatelstva ředitelství státních drah v Olomouci. Olomoucké ředitelství drah nemá patrně smyslu pro přání tohoto německého obyvatelstva a neprojevuje nejmenší ochoty. Není divu, když cestující míjejí tuto trať Suchdol-Budišov nad Budišovkou a pokračují na své cestě autem. Vybudování této železniční trati ze Suchdola na Moravský Beroun-Ondřejov anebo do Domašova nad Bystřicí, aby zjednáno bylo praktické a rychlé spojení s hlavní tratí Opava-Olomouc-Praha, je naléhavou věcí. Také se naléhavě doporučuje zavésti na trati Suchdol-Budišov nad Budišovkou motorový vůz. Ze všech těchto úvah vycházejíce musíme míti pochybnosti proti tomuto rozpočtu, který neposkytuje záruky, že slouží hospodářství. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Poslední slovo k dnešní rozpravě má pan sen. Pavelka. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Pavelka: Slavný senáte! Chci mluviti ke kapitole 16, to je ministerstvo železnic. Železnice všeobecně nazývají se tepnou každého státu. Je tedy zajisté nutno, abychom přihlíželi k tomu, jak naše železnice prosperují a jak si počínají.

Když v předešlém roce v rozpočtové debatě byla projednávána kap. 16, to je ministerstvo železnic, byla vyslovena naděje, že státní dráhy, jako samostatný podnik státní vykáží značný úspěch v každém ohledu. Uplynul rok, doba ovšem krátká, ale přec jenom co do hospodářského podnikání dosti dlouhá, abychom mohli poznati, zda státní dráhy skutečně vystihly zásady podniku a zda se naděje naše také splnila.

Vynikající národohospodář dr Cyril Horáček zmínil se o našich železnicích jako podniku takto: "Státní železnice si nepočínají tak, jak podniku přísluší. Zůstaly ve skutečnosti úřadem. Celý duch, kterým naše železnice jsou prodchnuty, jest úřednický a byrokratický. Naše železnice se jako státní podnik neuvarovaly i zpolitisování tím, že musí sloužiti těm stranám, které representují vládní většinu. To ovšem neslouží ke prospěchu železnic. Proto náprava dnešních neutěšených poměrů by měla zasáhnouti samu organisaci našich železnic. Je tu potřebí pronikavého odpolitisování železnic. Nestane-li se tak v době dohledné, pak je obava, že nakonec bude nutno smířiti se s eventualitou, která se již jednou objevila na obzoru, totiž neměla-li by doprava železnic v oblastí podnikání veřejného přesunuta býti na pole podnikání soukromého."

Musíme upřímně doznati, že pan profesor národního hospodářství na Karlově universitě v Praze dr Cyril Horáček vystihl celkem velmi správně nynější poměry u státních drah. Vedení našich drah vyvolalo tento nepříznivý posudek. Jsou mnohé zjevy, které opravňují k takové kritice, a je na místě, abychom na ně poukázali a o jich odstranění se postarali. Uznáváme, že ministerstvo železnic vykonalo v posledním roce kus úctyhodné práce, že se vynasnažilo naše dráhy zmodernisovati a přizpůsobiti změněným poměrům. Zdá se mi však, že si při tom nepočínalo vždy dosti obezřetně.