Pánové, nesmíme zapomínati, že Podkarpatská Rus je naším územím, že je součástí naší republiky, našeho těla, a proto musíme učiniti všechna opatření, abychom ji vyléčili, uchovali a udrželi nejen dočasně, nýbrž navždy.

Mým úkolem zde je podle možnosti vysvětliti postavení Podkarpatské Rusi z rozličných hledisk, neboť považuji za neodpustitelně mylné zabývati se nějakou věcí jednostranně; veškeré úsilí, s kterým se velmi často u nás setkáváme, povrchně zjednodušovati, naše složité věci převésti na jednoho všeobecného jmenovatele a vylíčiti je buď jako otázku výlučně hospodářskou, po druhé jako otázku čistě politickou, kulturní atd. Zdá se mi, že Podkarpatská Rus má mnoho složitých otázek a mnoho problémů čekajících na neodkladné vyřešení, a řekl bych skoro příliš mnoho, takže jejich počet je, prosím, v opačném poměru k rozměrům země a počtu jejího obyvatelstva.

Ale tento nadbytek problémů, způsobený jednak nejzazší zeměpisnou exponovaností země mezi 3 sousedními státy a jednak obyvatelstvem smíšeným podle národností a konečně a hlavně způsobený smutnými následky staletého otroctví, nesmí nás strašiti a nesmí nás nakonec vůbec odvrátiti od důkladného jejich vyřešení. Naopak pro řešení všech těchto otázek lze a dlužno bojovati neprodleně, neboť tak nám přikazují nejen zájmy strádajícího obyvatelstva, nýbrž tak nám přikazují i svatý cit pro povinnost a závazek vůči naší republice, jejíž demokratická zřízení musíme zesilovati a všechno zesílené chrániti.

Dotknu se otázky kulturní a zejména škol. Řádné vedení školních věcí, to je vždy a za všech podmínek jeden z největších a nejdůležitějších úkolů státu. Ale tato vážnost a význam rozumného vedení účelné výchovy mladého pokolení ještě více se zvětšuje v poměrech národní osvěty naší Podkarpatské Rusi, která právě teď se osvobodila od dlouholetého maďarského útisku, která jen postupně se obrací a jen zdráhavě se obnovuje a zapouští kořeny. Dobrá škola může spolupůsobiti a urychliti tento proces národního obrození karpatoruského lidu, který se počal ve chvíli osvobození, a naopak špatná škola zabrzdí vývoj, vzbudí rozhořčení a zaseje různice, a konečně může způsobiti státu jen škodu. Jest ovšem otázka, co dlužno považovati za dobrou školu a co za špatnou. Jsem dalek toho, abych při oceňování našich škol byl povrchní a ocenil je, pokud jde o jejich úroveň, všeobecně špatně. Po této stránce naprosto nemohu souhlasiti s takovou drtivou kritikou a s tak odmítavou charakteristikou našich škol, jakou projevilo užhorodské oddělení Československé Národní rady ve svém zvláštním memorandu, rozšiřovaném zde nedávno na vlivných a rozhodujících místech za tím účelem, aby se dokázala nutnost zříditi na Podkarpatské Rusi české školy i pro nečeské děti, poněvadž prý úroveň ruských škol není dosti vysoká.

Tu již naopak jsem donucen vzíti naše školy do ochrany a rozhodně se vysloviti proti takovému jejich ocenění, neboť především celé složení našeho učitelstva, na štěstí jen s malými výjimkami, pokud jde o kvalifikaci, jest vybráno vůbec podle všech pravidel a odpovídá všeobecným požadavkům platným pro celou republiku, není tedy průměrně naprosto horší než učitelský personál jiných zemí, třebas i historických, a za druhé skoro všechny naše školy zřizovaly se teprve po převratu, to znamená, že zřizovaly je školní úřady republiky a všechny výše zmíněné výčitky směřovaly by nepřímo v jejich stranu, t. j. musili bychom své úřady a svou školskou správu obviňovati z neschopnosti nebo ze zlé vůle, a pro to není důvodů. Vždyť nikoliv marně chlubíme se a pyšníme všeobecně zřejmým pokrokem, který za 12 let způsobila v prvé řadě naše škola, která tedy není již tak špatná, jak to bylo tendenčně vylíčeno ve zmíněném memorandu. Ale já mám své poznámky k tomu, v čem je naše škola špatná, mám svou kritiku a své příslušné požadavky. Především dovolím si znovu zdůrazniti zásadní požadavek karpatoruské trudové strany, kterou mám zde čest zastupovati, stran toho, aby všechny karpatoruské školy a především řeckokatolický učitelský ústav v Užhorodě byly zestátněny, a to z četných příčin, o kterých jsem zde již měl štěstí promluviti.

Zmínil jsem se o užhorodském učitelském ústavu proto, že právě tento ústav jest jedním z těch, které dodávají našim školám učitelský personál, v četných případech načichlý politickou propagandou a pro svůj vznešený úkol nedostatečně připravený. Na důkaz, že moje tvrzení jest pravdivé, dovoluji si ukázati na úřední písemný projev užhorodského školského referátu pod č. 4680 ai 28 ze dne 26 ledna 1928 k ředitelství užhorodského učitelského ústavu, ve kterém se mluví o úplné negramotnosti četných učitelů, kteří vychodili tento učitelský ústav. Zde je opis této listiny (ukazuje). Tak nikoli státní učitelský ústav v Mukačevě propouští negramotné učitele, jak si nedávno v rozpočtovém výboru dovolil tvrditi kol. Husnaj, nýbrž jest to právě užhorodský učitelský ústav, jejž řídí k ukrajinství se přiznávající páter Vološin, který otravuje duše mládeže ukrajinským fanatismem - atentát Tatincův - a proto prý se posl. Husnajovi tak velice líbí.

Dále dovolte, abych pronesl žádost a chcete-li podle pedagogických úvah dokonce vytrvalou žádost, aby ze škol byl odstraněn jazykový zmatek a aby byl zaveden jediný vyučovací jazyk. Naše školy mají stejně a v jednom jazyku vychovávati děti jediného našeho národa, t. j. naší jediné karpatoruské národopisné masy, která po národnostní stránce je nesporně stejná.

Jazykový zmatek ve školách je důsledkem neblahého jazykového sporu rusko-ukrajinského, rozčilujícího nás již tolik let a brzdícího každý užitečný čin. Tento škodlivý spor, rozbíjející nás na dva nepřátelské tábory, je zlo, a při tom neodvratné zlo, poněvadž je ve známé míře přirozeným a proto nevyhnutelným ohlasem procesu národnostního rozlišování, který se projevuje v Rusku. Přes to však dovoluji si předpokládati, že přes to u nás na Podkarpatské Rusi včasnými preventivními prostředky bylo by bývalo možné udržeti tento spor v jakýchsi mezích a nepřipouštěti takový jeho vývoj a rovněž takových hnusných a v kulturním ohledu nemyslitelných forem boje, jako nedávný, na štěstí nepovedený, užhorodský politický atentát.

A již úplně zbytečně byl tento spor zanesen do naší školy, kde pro něj nemá býti místo a kde on ve svém výsledku se stane příčinou jazykového zmatku.

Měl jsem již potěšení prositi pana ministra školství a národní osvěty, aby odstranil tento zmatek a zavedl do našich škol jediný vyučovací jazyk, a to jazyk ruský. Pan ministr laskavě poctil nás odpovědí, ukázal, že považuje za nevhodné, nebo že si nepřeje míchati se do vnitřních věcí karpatoruského lidu, a potom ve své odpovědi na mou interpelaci pan ministr poctil mne svou poznámkou, že považuje za správné užívati ve školách jazyka lidu. Ani jeden ani druhý projev, jako všeobecné these, nemohou se setkati s odporem a já je musím z celého srdce uvítati, neboť ony jsou ve svém základě nepochybně správné. Ale jaké z toho vyplývají logické důsledky? První projev nutí nás, abychom s tím větší rozhodností vytrvale zdůrazňovali náš požadavek na vyřešení ožehavé politické otázky ve smyslu provedení karpatoruské autonomie, poněvadž jen ve svém sněmu bude nám poskytnuta možnost, vyřešiti své věci a především školní věci a tudíž vyřešiti také náš bolestný jazykový spor, a druhý projev na první pohled je správný, a to proto, že velmi povšechný projev pana ministra, týkající se zavedení do škol jazyka lidu, nutí nás, abychom se tázali, o jaký jazyk jde, neboť já jich na Podkarpatské Rusi nacházím a znám několik.

Vždyť vůbec živý jazyk skoro všech národů, to jest určitý souhrn měnících se, právě proto, že jsou živé, rozličných nářečí a dialektů, a přece ani jednomu národu nenapadlo výlučně podle takových jazykových odstínů drobiti se na takový počet národů. Naopak vždy dosáhl vedoucího významu všeobecně sjednocující a všeobecně závazný spisovný jazyk. Na Podkarpatské Rusi je také vlastní, třebas podstatně neveliká, ale přece určitá literární tradice, kterou nelze jinak nazvati než jen ruskou. Já tedy opíraje se o tuto tradici, všeobecně ruské národní vědomí a častokráte vyslovené přání a vůli drtivé většiny obyvatelstva, na rozličných sjezdech a schůzích různých karpatoruských organisací, opakuji svou vytrvalou prosbu, aby byl zaveden do našich škol, třebas jen na čas, dokud nebude provedena ještě autonomie, ruský spisovný jazyk. Sice v dalekém Rusku, zvláště v neukončeném ještě revolučním období, ukázalo se několik spisovných směrů a pronikavě se projevily hlavně dva směry, t. j. starý všeobecný ruský a mladší maloruský čili tak zvaný ukrajinský. Prý ohled na tento jazykový a literární dualismus v Rusku vzbudil u některých českých veřejných činitelů a politiků myšlenku o nutnosti zavésti na Podkarpatské Rusi také ukrajinský směr, poněvadž prý to je kraj patřící k maloruské skupině. Považuji za svou povinnost varovati naše rozhodující kruhy před takovým úsudkem.

Především vůbec se nesluší činiti rychlé závěry z uskutečňujících se někde v zemi krvavé diktatury neukončených ještě revolučních procesů a při tom závěry závazné pro Podkarpatskou Rus, třeba by národnostně příbuznou, ale přece jen demokratickou, kde obyvatelstvo má právo a přeje si zaříditi své školy podle svého uznání.

Za druhé dlužno učiniti rozhodnou opravu při pokusech o rozdělení národů. Všeobecně nikoliv bez důvodů považuje se za podstatný přívlastek národa jeho jazyk a území. Ale tato šablona naráží na takové množství výjimek, že již nepotvrzují pravidla. Stačí ukázati třebas jen na nesporně existující, ale mluvící rozličnými jazyky národnost židovskou, dále na anglicky mluvící Iry nebo Američany. Zde určitě není jazyk rozhodujícím činitelem. Za to za neodvolatelné kriterium národa je potřebí považovati především národní cit a národní vědomí, které právě ve všech sporných případech jsou rozhodující. A zvláště u nás na Podkarpatské Rusi tento národní cit je rovněž velmi hluboký a stejné vědomí národní a kulturní jednoty ruského národa vždy tam bylo i v těžká léta ujařmení a jest tam i nyní. Ukáži na právě končící se na Podkarpatské Rusi soupis lidu, při kterém prostí sedláci a selky, zvláště v okrese svalavském a mukačevském velmi energicky protestovali proti nezákonitému jednání některých komisařů, kteří dovolávajíce se jakési zvláštní instrukce, kterou prý jim dal jejich nadřízený úřad, pokoušeli se zapisovati jejich národnost jako "rusínskou". - "Žádné rusínské národnosti neznáme a k ní se nepřiznáváme, neboť naše národnost je ruská" - tvrdil všude náš karpatoruský prostý lid. Podle tohoto našeho národního vědomí musí se také posuzovati naše národní tvářnost.

A je-li dovoleno podívati se do Ruska, pak i tam se musí přistoupiti se stejným kriteriem a pak získáme jiné závěry. V těchto epochálních dobách, když se na pohraničí Ruska zřídily pro sebe a udržely se dosud malé samostatné státy z malých národností. 30milionové maloruské obyvatelstvo zabývalo se jen tím, že neustále vyhánělo uchvatitele, vyhnalo nejprve s pomocí "národního reka" Petlury od Němců zřízenou Ukrajinu Skoropadského, vyhnalo Ústřední radu, vyhnalo potom i samotného reka Petluru, vyhnalo i bílé generály a konečně po druhé a rozhodně vyhnalo opět téhož Petluru s jeho jedině spasitelnou myšlenkou polské Ukrajiny. Zdá se mi, že tyto historické fakty dosti jasně dokazují, že maloruské obyvatelstvo Ukrajiny naprosto se nenadchlo Petlurovskými ideály, nýbrž naopak svým chováním plně dokázalo existenci citů a vědomí příslušenství - sounáležitosti - i obecnosti s jinými ruskými plemeny a chcete-li národy, jedním slovem ukázalo své vědomí a náklonnost ke sjednocení, a nikoliv pro samostatnost. Nemyslím, že by maloruské masy měly sympatie k bolševismu, a jestliže někde rozhodovaly úvahy týkající se sociálního řádu, pak by to jen dokazovalo, že v nejlepším případě převládají city sociální nad národními, to znamená, zjev u národů podle evropského pojetí tohoto slova úplně nepravděpodobný, neboť zde jest úplně neslýchaná věc, že by pro třídní protivy některá sociální vrstva dobrovolně odevzdala svůj národní stát nepříteli. Ale domnívám se, že tam vůbec žádného přísně ukrajinského národního vědomí nebylo.

Považuji za příhodné zdůrazniti, že v tak zvaném ukrajinském proudu dlužno odlišovati stránku kulturní od politické. Tato poslední jest úplně kompromitována jako nepřetržitá a nepodávající od pravidla žádné výjimky všeobecná ochota ukrajinských politických vůdců, sloužiti jako oddaný nástroj v rukou cizího imperialismu, nepřátelského nejen ruskému národu, nýbrž i veškerému slovanství.

Druhou věcí je stránka kulturní a zvláště ukrajinský literární romantismus. Ani jeden ruský pokrokový člověk v době předrevoluční, a nyní, myslím vůbec, že se nenajde takový ruský veřejný činitel, který by měl jakékoliv námitky proti přirozenému právu ruských kmenů, aby pěstovaly své životní zvláštnosti a třebas i svou literaturu. Ani já nejen že nic nemám proti tomu, nýbrž naopak rovněž považuji za velmi nutné, aby se naše karpatoruské děti seznámily také s významnými zástupci maloruské literatury. Ale v téže době, když mluvím o nutnosti, aby se naše děti seznámily s kulturními hodnotami všech ruských kmenů, celého ruského národa, někteří moji ukrajinofilští protivníci a jejich čeští ochránci mluví o tom, že tyto ruské jazyky a písemnictví vzájemně se vylučují, a tyto své subjektivní názory nutně doprovázejí určitým spíláním, rozséváním nenávisti, která konec konců vede i k individuálnímu teroru. To vše děje se proto, že tam bohužel úkoly kulturní těsně se spojují s politickými cíly, mimochodem řečeno úplně cizími maloruským masám - jak jsem to výše dokazoval - a jež my na Podkarpatské Rusi nemáme a nemůžeme míti nic společného s těmito cíly.

Všechny zevnější příznaky dovolují nám předpokládati a rozhodně věřiti, že se Rusko brzy vzkřísí, že se tam utvoří národní, demokratická vláda, že se vzájemné poměry ruských kmenů a národů tam zařídí podle zásad nějaké federace a že také všechny jazykové a literární spory a otázky se vyřídí podle zásad známého rozumného trvání vedle sebe nebo kulturního srovnání s povinným všestátním a proto přednostním právem všeruského spisovného jazyka a vůbec kultury, jako plodu společné práce všech ruských plemen v době celých ruských dějin. Hle, tak, pokud ovšem jest dovoleno ohlížeti se na postavení Ruska, můžeme i odtamtud získati důkazy, které promlouvají právě ve prospěch ruského jazyka v našich školách. V tomto výkladu řekl jsem o úsilné podpoře ukrajinského směru na Podkarpatské Rusi. Užívám tohoto slova úmyslně s plným vědomím obsahu tohoto pojetí a s možností, že mohu dokázati své právo zvláště tak se vyslovovati. Hle, pánové, zde je čítanka pro vyšší třídy obecných škol Augustina Vološina, ředitele učitelského a pěveckého ústavu v Užhorodě, v kteréžto čítance na str. 225 je napsáno toto: Lidi bílé pleti rozděluje věda na 4 hlavní plemena: 1. Severní - germánské - plémě: Němci, Švédové atd. 2. Severovýchodní - finské - plémě: Finové, Poláci, Moskali a Češi. Dále plémě románské a 4. jižní - adriatické - plémě: Srbové, Chorvati, Bulhaři a Rusíni - Ukrajinci -. Adriatické plémě je vlastně slovanské atd. a na konec: Takové poslovanštěné národy jsou: Moskalové, Poláci a Češi.

Tak vidíte, pánové Češi, byli jste jisti, že jste praví Slované a zatím se ukazuje, že jste poslovanštění Finové. Tak tvrdí ředitel užhorodského učitelského řeckokatolického ústavu Augustin Vološin ve své školní učebnici a ministerstvo národní osvěty ji potvrdilo uznávajíc tento nesmysl, toto kacířství za vědeckou pravdu, poněvadž již dvakráte schválilo tuto učebnici: jednou pod č. 34.227/I-26 a po druhé dne 9. února 1929 pod č. 137.484/29-I.

Jest úplně jasné, že této knihy nikdo nečtl a že byla schválena již jen proto, že tato učebnice slouží ukrajinským účelům, zatím co mluvnice Evžena Sabova a jiné ruské učebnice dlouhá léta marně očekávají svého schválení. Není-liž to násilné podporování u nás ukrajinství?

Vítám slib pana ministra, že se v nejbližší budoucnosti zřídí na Podkarpatské Rusi asi 30 výlučně ruských škol. Rozpočtové číslice: 39,015.000 Kč na školy obecné a 4,910.700 Kč na školy střední a jiné, určené pro školy na Podkarpatské Rusi, vůbec neposkytují nám možnosti, abychom podrobně vnikli do způsobu rozdělení těchto ostatně velikých číslic, zvlášť na školy různých národů a menšinové. Avšak na Podkarpatské Rusi vytrvale a nikoliv bez důvodů se proslýchá, že nejlépe jsou dotovány a že se nadržuje českým školám, kterých u nás jest již více než 150. Tento počet v poměru k počtu českých dětí je v křiklavém nepoměru s poměrem počtu ruských škol a dětí. Tak se vyskytuje úplně zbytečně a nikomu nepotřebné podezření počešťování a odnárodňování. Toto podezření mohlo se jen zesíliti memorandem, o němž jsem se již zmínil, oddělení Československé Národní rady v Užhorodu, požadujícím českých škol i pro nečeské děti a odůvodňujícího tento svůj požadavek větším kulturním posláním českých škol mezi Rusíny a Židy. Takové odůvodňování strašně připomíná nezapomenuté ještě ošklivé způsoby nedávných pomaďaršťovatelů, kteří rovněž nikdy nemluvili o odnárodňování, ale obyčejně vždy se vymlouvali větším kulturním posláním maďarské školy mezi karpatoruským lidem.

Znám velmi rozumné hledisko pana ministra dr Dérera v otázce českých škol, dále velmi dobře znám smýšlení a skutečně slovanské city mnohých významných a také rozhodujících českých činitelů a politiků v této otázce a proto se vší rozhodností a s plnou přesvědčivostí prohlašuji zde zvláště svým polekaným krajanům, že zde v Praze a rovněž v četných případech v Užhorodě, všem těm vynikajícím Čechům, s kterými jsem mohl mluviti, jest úplně cizí myšlenka počešťovati a odnárodňovati karpatoruský lid. Ale sémě není bez úrody a svádění vždycky je možné a tak na adresu podobných svedených rozhodněte se jednou provždy určitě říci, že počešťování jest u nás prostě nemožné. Ale kdyby se nad očekávání částečně i povedlo, pak by zachvátilo pouze nevelikou, pochybnou část obyvatelstva, a při tom bylo by jen povrchní, neboť jsem hovořil již o tom, že jest u nás určité ruské národní vědomí, ale za to u zbývající části nastala by strašná reakce, která by mohla způsobiti zuřivost a zlost, které by mohly prohloubiti propast mezi dvěma bratrskými slovanskými národy a vůbec poškoditi dobré jméno českého národa a krásnou vážnost naší republiky.

Považuji za nutné varovati před takovými eventualitami všechny, jichž se to týká, předpokládaje, že bude lépe ani nezačínati s pokusy v tomto směru.

Všude a vždy byly všeobecně přijaty zásady Komenského, a proto ovšem české dítě má právo na svou českou školu, ale nelze pro dvě nebo tři české děti v obci zřizovati zvlášť českou školu, když se tím nedbá zásad Komenského, pokud jde o docházejících do ní dětí ruských a židovských, které přece jsou ve většině a mají právo na své národní školy.

Není sporu, že ruský lid obývající v počtu 200.000 v jednotné mase na Slovensku, nemající dosud ani jediného ruského gymnasia ani jediné ruské měšťanské školy, nač si dovoluji obrátiti zvláštní pozornost pana ministra školství a národní osvěty, má také plné právo žádati a dostati svou národní školu.

Přijímám úplně poznámku pana ministra dr Deréra týkající se živého jazyka lidu v počátečních školách, jak se to provádí ve Švýcarsku, aby se i v každé zvláštní nářeční oblasti vedlo vyučování v panujícím tam místním nářečí, aby se tím učinilo vyučování dětem dostupnějším, ale odstraňte ve vyšších školách jazykový zmatek, zaveďte jediný a to ruský jazyk vyučovací a pak ustanou vůbec všechny nářky a všechny zbytečné řeči a naše škola bude v každém směru státi na příslušné výši. Samo sebou se rozumí, že ve všech našich školách má se vyučovati i češtině, a to naprosto nikoliv pro obavu před úřady nebo z donucení, nýbrž proto, že my sami si přejeme tento jazyk znáti. Jeho znalost je nám nutná a prospěšná: je prospěšné seznámiti se s českou kulturou.

Větší význam dlužno připisovati mimoškolnímu vzdělání, poučným přednáškám pro lid, podpoře lidové tvořivosti, umění atd. Na tento účel je pro Podkarpatskou Rus určeno více než 1¹/₂ mil. Kč.

Velice prosím pana ministra, aby si pronikavě všímal toho, aby se tyto peníze spravedlivě rozdělovaly mezi pracující kulturní organisace přiměřeně k množství a jakosti jejich práce a počtu jejich členů, čítáren atd.

Této spravedlnosti žádám proto, že při nedávném vyšetřování známého atentátu na vůdce ruského spolku obvinění ukrajinofilové Tatinec a Novakovská - je zřejmé, podle čího štvaní - odůvodňovali svůj zločinný čin tím, že prý "kacapové", t. j. zdejší ruský směr dostávají na své jidášské dílo mnoho peněz, zatím co nešťastní Ukrajinci nic nemají a strádají. Tatinec střílel ovšem, na "kacapa", ale obvinění, které pronesl na svou omluvu, nepřímo se vztahuje na vládu vydávající peníze. Tak tedy na základě nějakého výmyslu jsem nucen jménem zjištění pravdy vzíti vládu do ochrany a určitě říci, že za celý čas ukrajinské spolky dostaly peněžních podpor mnohem více, v poměru ke své síle a působnosti skoro 100krát více než spolky ruské. Ruský kulturně osvětový spolek Duchnoviče, mající jen ve svém ústředí 2386 členů a 254 čítáren, dostal od ministerstva školství a národní osvěty jako podpory na svou kulturně osvětovou činnost za 9 let úhrnem 238.850 Kč, a v téže době spolek Prosvita, ukrajinského směru, mající jen 406 členů a asi 80 čítáren, dostal podle tvrzení nejvyššího účetního kontrolního úřadu pod č. 21/5-D-1929, 2,889.970.75 Kč a mimo to ještě 1 mil. Kč, který dostal před několika týdny darem od ministerstva financí. Je to asi 4 mil. Kč na ukrajinskou práci v Ruské Podkarpatské Rusi za necelých 9 let, ovšem kromě rozličných jiných stotisícových podpor a darů na ukrajinské knihy a brožury, jimiž jsou u nás zaplaveny učitelské a žákovské knihovny.

V tom ovšem byla nespravedlnost, ale naprosto nikoliv na újmu ukrajinskému směru, který si rozhodně nemusí stěžovati, ale naopak může býti úplně upřímně vděčný a uznalý k vládě za takové zřejmé nadržování.

Pokud jde o hmotné podpory na kulturní a lidovýchovnou činnost na Podkarpatské Rusi pro r. 1931, prosím pana ministra školství a národní osvěty - proto, aby příště nedocházelo k žádným nedorozuměním a stížnostem - aby nařídil v této věci, aby všechny podpory, určené v rozpočtu pro Podkarpatskou Rus, zvláště z titulu II, § 2, položka 2 a 3, § 3. položka 2 i § 4, položka 1, 3, 4, 11, a z titulu 12, položka 12, 13 a 15, rozdělovaly se poměrně a spravedlivě a poukazovaly se rozličným kulturně-osvětovým spolkům prostřednictvím karpatoruského svazu lidové osvěty, který byl k tomuto účelu zřízen na popud ministerstva školství a národní osvěty.

Ke konci mých poznámek a vývodů dovolte mi aspoň zběžně se dotknouti ještě náboženské otázky na Podkarpatské Rusi. Mám na mysli neutěšené postavení pravoslavné církve na Podkarpatské Rusi a Slovensku. Ačkoliv jsem vloni dosti obšírně a jasně vyložil to neúplně přátelské chování vlády ke karpatoruské pravoslavné církvi a prosil jsem, aby příště věnovala jejím potřebám tolikéž pozornosti, kolik věnuje jiným vyznáním, jsem nucen k velkému rozhořčení pravoslavných zjistiti, že nepozoruji žádného zlepšení, nýbrž naopak; částka zařazená do rozpočtu pro Podkarpatskou Rus zůstala i na letošní rok nezměněná a ovšem naprosto nedostatečná, a pro Slovensko, kde počet pravoslavných obcí během roku se zvětšil, tato neznačná podpora 120.000 Kč z jakéhosi důvodu byla snížena na 70.000 Kč. Upozorňuji pana ministra školství a národní osvěty na tuto hanebnou nespravedlnost a naléhavě prosím, aby učinil opatření, aby tato zřejmě zvláštní mýlka byla v příštím rozpočtu napravena.

(Pokračuje česky): Ke konci dovolíte, dámy a pánové, abych poukázal na to, že vzhledem k stávající mezinárodní situaci, již nutno charakterisovati jako vzmáhající se reakci - a zejména v některých sousedních státech prostě lze pozorovati vzrůst závisti a nenávisti vůči našemu mladému a neodvislému slovanskému státu - že je tedy nutno zvýšiti naši pozornost na obranu našich demokratických vymožeností a nedotknutelnosti hranic naší republiky.

Se své strany považuji za svou svatou povinnost zdůrazniti, že ruské obyvatelstvo Podkarpatské Rusi, pevně věřící, že s pomocí vlády jeho neutěšené sociální postavení bude přece zlepšeno a jeho veškeré kulturní tužby budou v brzku splněny, je si vědomo svých povinností vůči státu a bude vždy pohotovo hájiti a chrániti nedotknutelnost svého území a celistvost naší Československé republiky. (Pochvala.)

Místopředseda Luksch (zvoní): Další slovo má pan sen. Koukal.

Sen. Koukal: Slavný senáte! Státní rozpočet jest jakýmsi obrazem hospodářství, činnosti vlády a všech odpovědných činitelů ve státě. Při projednávání rozpočtu považujeme za svou povinnost i jako součást vládní většiny vytýčiti své požadavky a zdůrazniti svá hlediska k jednotlivým hospodářským, kulturním a sociálním problémům. Po říjnových volbách v r. 1929 vstoupili jsme do vlády ne s nějakými přepjatými nadějemi, nýbrž v uvážení všech okolností a nezamlčeli jsme také výhrady a podmínky, za jakých jako strana soc.-demokratická bereme na sebe zodpovědnost za politiku, kterou v tomto státě za spoluúčasti měšťáckých stran budeme prováděti. Hlavní důvod vstupu naší strany do vládní koalice byl však ten, že jsme považovali za nutné v tak těžké době nenechati osudy pracující třídy v rukou měšťáckých stran. Považovali jsme dále za velmi nutné řešení naléhavých, sociálních i hospodářských otázek a proto jsme šli do vlády. Naše spoluúčast ve vládě je sice za určitých podmínek jakési příměří v třídním zápase dělnické třídy, od kterého jako strana v zásadě neustupujeme, je to příměří, které je zdůvodněno situací hospodářských a sociálních poměrů pracující třídy tohoto státu, kterou zde ve velké části zastupujeme. My nejsme také tak naivní, abychom věřili, že svojí spoluúčastí ve vládě budeme dělati divy, ale jsme pevně odhodláni hájiti na půdě zákonodárné se vším důrazem zájmy těch vrstev, které ve své hospodářské slabosti ochrany potřebují.

Budeme tedy hlasovati pro rozpočet, ačkoliv nás neuspokojuje úplně, jsouce si vědomi, že jsme povinni dáti státu, k němuž chováme se kladně, to co ke své existenci potřebuje. Považujeme však za svou povinnost, a to nejen se zřetelem na nynější velmi těžké hospodářské poměry, ale hlavně pro budoucnost, precisovati své stanovisko k důležitým otázkám našeho veřejného života.

Rozpočet státní na r. 1931 nevykazuje oproti rozpočtům dřívějším žádných velkých a podstatných změn, až na to, že je tentokráte o něco vyšší, což se dá odůvodniti tím, že máme velmi těžké hospodářské poměry, pod kterými trpí nevýslovně náš lid. Považuji za svou povinnost poukázati na to, že i tentokráte na udržování našeho vojska se vydání nikterak nezmenšuje, ačkoliv se stále mluví o mírumilovnosti. Ze všech výdajů v rozpočtu jsou výdaje na vojsko opět největší. Vydává-li se na vojenské potřeby dvakráte tolik, jako na naše školství a jiné kulturní potřeby, není to zjev zdravý. Po celá léta není vidět, že by zde byla alespoň dobrá vůle na pozvolné odbourávání těchto obrovských výdajů vojenských. Dalo by se tu jistě velmi mnoho ušetřiti. Jsme se vším důrazem pro to, aby se jednou již hledělo zkrátiti presenční dobu služební, odbourati přespočetný stav vysokých vojenských osobností, a omeziti obrovská vydání na manévry, jež jsou podle našeho názoru méně potřebné, zkrátka řečeno, působiti k tomu, aby naše armáda byla skutečně jen národní obranou. Nelze přece míti zato, že bychom mohli pomýšleti na nějaké imperialistické experimenty. Naše republika svojí polohou musí býti všestranně mírumilovná, musí se všemi svými sousedy žíti v nejlepší shodě a v největším přátelství. Jen tak budeme míti zabezpečenu budoucnost svého samostatného státu.

A nyní několik slov ke kapitole zdravotnictví. V tomto ministerstvu již po několik roků, a to za režimu pana ministra Šrámka a pak pana ministra Tisó, se velice málo ve prospěch našeho zdravotnictví podnikalo. Ale ani za režimu nynějšího ministra zdravotnictví se poměry nelepší. Pana ministra není ve sněmovně vůbec viděti, pan ministr neuznává ani za potřebné, aby na dotazy poslanců a senátorů odpověděl. (Sen. Johanis: Ani do výboru nechce přijíti!) V ministerstvu zdravotnictví se několik roků stále jen "uvažuje".

Kde leží příčina této nečinnosti? Již při projednávání rozpočtu na r. 1930 kol. Johanis poukázal na to, že ministerstvo zdravotnictví mělo by přijíti do rukou odborníka a sociálního politika. Vedle ducha právnického mělo by býti toto ministerstvo ovládáno i duchem lékaře odborníka. U nás to po všech stránkách vypadá tak, jako když léčí lékař pacienta podle nesprávné diagnosy.

Nedostatek veřejných nemocnic je všeobecně znám. U nás na Ostravsku, v tak eminentně důležitém a vesměs průmyslovém kraji, cítíme tento nedostatek veřejných nemocnic nejvíce. Od Ostravy až na Slovensko máme jen dvě nemocnice, jednu v Mor. Ostravě a jednu velmi malou v Bohumíně. (Sen. Johanis: Která vzrostla svépomocí! - Stát nemá o ni žádnou zásluhu!) Je tam několik závodních nemocnic, jež jsou však vesměs malé, nedostatečně vybavené a slouží sotva pro zaměstnance závodů, takže pro nedostatek místa jsou pacienti posíláni do veřejné nemocnice v Mor. Ostravě. Naše nemocnice v Mor. Ostravě slouží tedy celému kraji až po Slovensko.