"Svaz invalidů československých legií, nepolitická, svépomocná organisace legionářská, hájící hospodářské a sociální zájmy těch nejubožejších z řad bývalých bojovníků za osvobození vlasti - legionářů-invalidů všech zahraničních formací, vdov a sirotků po padlých a zemřelých legionářích, osměluje se tímto prositi vás jménem těch nejpotřebnějších ze svého středu o sebe menší dárek, ať peněžitý nebo věcný."

Tedy v této době, kdy Svaz invalidů-legionářů zasílá tyto přípisy, je poněkud podivné, když se strany vlády prohlašuje se, že finanční správa ruských legií sama jest ochotna uhraditi některé dluhy z doby válečné.

Dámy a pánové, je nutno, aby všechny přebytky, jež finanční správě ruských legií zbyly, i s jejími odbory, s odděleními technickými a centrální hospodářskou komisí, bez ohledu na to, co již stát zaplatil, bez ohledu na povinnosti, které splnil a které ještě splní, by tyto přebytky byly zjištěny, a to přesně co nejpřísněji, a aby tyto přebytky rozděleny byly mezi příslušníky čsl. zahraničního vojska. Já to říkám proto, aby mně nemohlo býti vytýkáno, že se mně snad jedná o dotčení se majetku legionářského. Žádám jen o jasné zprávy o tom, jak náš zahraniční odboj po stránce finanční byl súčtován, když vláda žádá o povolení nových 150 mil. Žádám to v zájmu poplatnictva a také, to zdůrazňuji, v zájmu legionářů.

Z předložených dosud účetních závěrek, zejména pak závěrek za poslední 2 léta, vychází najevo, že preliminované příjmy ve výsledcích značně byly předstiženy. To skutečně uvedl i p. ministr financí a zmiňuje se o tom i rozpočtový referent. Tím umožněno bylo vytvoření značných reserv ve státní pokladně, z níž bylo použito oněch 300 mil. na bezúročnou zápůjčku při sanování a fusování známých 2 pražských bank v Anglobanku, je používáno těchto hotovostí i k sanování jiných bank. V poslední době proskočily zprávy o sanování jedné moravské banky. Dámy a pánové, nesmíme ale zapomínati, že nynější výnosy daňové byly docíleny za značného poplatního přepětí občanstva a že tato zpráva i p. ministra i rozpočtového referenta je v kontrastu s krutým předpisováním a vymáháním veřejných dávek a poplatků. Na každém kroku potkáváme se s nářky postižených občanů. Utahování berního šroubu jde tak daleko, že ničeny jsou existence a mařeny naděje chudých, pracovitých, pilných českých lidí. Ba dokonce byli jsme svědky i sebevražd. Já jeden takový drastický případ zde uvedu, abych ho právě postavil jako kontrast proti těm úsporám, které finanční správa ve své pokladně chová.

Tovární dělník Tomáš Sedlák v malé vesnici Českomoravské vysočiny Stržanově se svou manželkou, rovněž tovární dělnicí, nastřádal si ze svého skromného výdělku určitý obnos, a zakoupil domek s malým hospodářstvím za 12.500 Kč. Osm tisíc složil jednak hned, jednak ve splátkách, a za zbytek vyhradil si dřívější majitel určitá práva požívací a výměnek. Koupě tato byla uzavřena v r. 1925. V r. 1927 byla hodnota zcizovací pro předpis dávky z přírůstku hodnoty stanovena částkou 32.800 Kč. Jak ve výměru se praví, na základě úředního šetření. Já nemohu předložiti předpisy poplatků na základě tohoto úředního šetření vyměřených, ale z exekučních spisů okresního soudu v Přibyslavi z června 1928 je patrno, že berní úřad tamtéž navrhuje nucenou dražbu majetků Sedlákových pro nezaplacení poplatkových nedoplatků ve výši 11.836 korun. K dražebnímu řízení přistoupil také inspektorát pro zemské dávky v Praze s pohledávkou 4.800 Kč jako nedoplatek dávky z přírůstku hodnoty. Okresní soud v Přibyslavi provedl soudní odhad dražební a dne 30. června 1928 sdělil, že nemovitosti dané do dražby byly oceněny na 17.434 Kč, tedy nikoli na 32.000 Kč. tak jak byly oceněny pro předpis poplatků státních a poplatků zemských. Dražebním ediktem okresní soud tento odhad osob úředních samovolně zvýšil o 8.000 Kč. Neznám výnosu dražby, jen tolik vím, že vymáhané poplatky částkou za hospodářství stržené nebyly úplně zaplaceny a že dne 27. března 1930 hrozil zemský inspektorát pro zemské dávky v Praze manželům Sedlákovým, kteří se opět odstěhovali do Brna, aby si hledali námezdní zaměstnání, uvalením vazby za účelem donucení k složení vyjevovací přísahy. Dámy a pánové, to je případ velmi drastický a velmi kontrastuje s těmi nastřádanými fondy a nastřádanými zálohami ve státní pokladně. Je to historie, která stručně zní: Chudý člověk ušetří si ve své těžké práci několik set korun, chce se hospodářsky osamostatniti a místo těžké práce na cizím chce se živiti ještě těžší prací na svém. Stát mu v tom zabrání a tak tento člověk přijde i o své docela skrovné úspory. (Místopředseda Luksch převzal předsednictví.)

Namítnete mi, že se měl brániti. Konstatuji, že skutečně nerekuroval, poněvadž jde o člověka velmi prostého, který těm výměrům nerozumí. Stěžovati si přišel, až když už bylo pozdě, když už byl uštvaný. Ale, dámy a pánové, táži se, máme berní úřady a berní správy k tomu, aby se jim v každém případě musili občané brániti? Má býti občan, hlavně chudý, jemuž chybí rafinovanost zámožných jedinců, uštván, jako byl uštván tento Sedlák? Také připouštím, že se mohl ve své prostotě dopustiti některých chyb, jež mohou býti vykládány jako přestupky důchodkové, ale trest za takový přestupek je příliš přísný a není nikterak úměrný jeho skutečnému provinění. Uvážíme-li, jak u nás ochotně odpisujeme akciovým společnostem, které vydělávají úžasné miliony, na daních částky miliardové, pak nemůžeme v žádném případě omluviti tento postup naší berní administrativy proti chudému člověku. A podobných případů dalo by se najíti bez počtu.

Jsou tedy přebytky ve státní pokladně těžce vyváženy obětmi obyvatelstva a bylo by snad účelnějším, aby místo střádání reserv sníženy byly daně a dávky a tím umožněn proces zlevňovací, který jest jediným východiskem z nynější hospodářské krise. A konečně hospodářské zajištění občanstva je také velmi silnou státní reservou.

Místopředseda Luksch (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Reyl.

Sen. dr Reyl: Slavný senáte! Moderní stát není jenom strážcem právního řádu, nýbrž i pěstitelem blahobytu rozumnou politikou hospodářskou i sociální a orgánem lidové kultury. Je-li podpora osvětového pokroku předním úkolem státu, pak kapitola 10 rozpočtu - ministerstvo školství a národní osvěty - je jednou z nejdůležitějších a přirozeně také jednou z nejdražších.

Na zvýšeném rozpočtu participuje při své jedné miliardě pro rok příští zvýšenou potřebou o 58 mil. Kč. Preliminovaná miliarda min. školství a národní osvěty nevyčerpává úplně veškerý náklad na naše školství, neboť zůstávají ještě nekryty platy učitelstva ve výši 800 mil. Kč a jiné ještě značné náklady samosprávných svazků na kulturní potřeby. Obětují tedy občané na osvětovou či kulturní péči více než 2 miliardy Kč v naději, že kulturní hodnoty jsou nejlepším základem existence a blahobytu lidu.

Kultura je zajisté jednou z hybných sil pokroku národa i celé společnosti, značíc v nejširším významu každou činnost, která přetváří původní tvar hmoty podle duševní představy člověka. Kultura je ve skutečnosti nadvláda lidského ducha nad hmotou a souhrn všech hodnot, které zdokonalují člověka. Kulturou zove se jednak kulturní činnost, jednak výsledky této kulturní práce. Celá oblast kultury zaujímá trojí obor: eticko-náboženský, ideální, t. j. vědecko-umělecký a sociálně-ekonomický (hospodářský). Podle tohoto pořadí lze oceňovati důležitost jednotlivých kulturních hodnot a složek kulturního prostředí, při čemž dlužno míti na zřeteli dvě stránky kultury, totiž ideální a reální.

Ideální kultura směřuje ke zvýšení duševního života, zove se vnitřní, mravní a duševní. Účelem reální kultury jest zvýšení hmotného blahobytu člověka využitím přírodních sil, proto zove se též zevní, technickou, materielní a tělesnou.

Složkami ideální kultury jsou náboženství, mravnost, věda a umění. Reální kulturu vytváří hospodářská činnost technickými pomůckami. Neshledáváme však působení těchto složek v přesně oddělených, samostatných polích, nýbrž spatřujeme ve vzájemném jejich pronikání vzájemnou jejich souvislost. Nelze tedy kulturu materielní oddělovati od kultury ideální a nemůže ideální kultura přehlížeti důležitost kultury reální, má-li lidstvo dojíti pravého blaha.

To zdůrazňuje vynikající sociolog Schmoller ve svém "Nárysu všeobecné vědy národohospodářské" slovy: "Všecek pokrok, jehož se dodělal člověk, je jen tenkráte požehnáním, dovede-li společnost nový útvar hospodářského života tak uspořádati, aby se srovnával s věčnými mravními ideály. Toho se však lidstvu dosud nedostává."

Nový hospodářský řád, bohužel, se nesrovnává s věčnými mravními ideály, protože kultura materielní nedrží stejný krok s kulturou mravní, kterou dávno předhonila. Následkem této neshody zmítán je svět bolestnými krisemi nejen na poli hospodářském, nýbrž i na poli duchovním. Blaho veřejné jistě nespočívá jen ve hmotném blahobytu a v rozvoji materielní kultury, nýbrž je podmíněno též pokrokem kultury ideální, vnitřní, kterou vytvářejí její složky, náboženství, mravnost, věda a umění. Náboženství je nejlepším základem pravého blaha obecného, protože je v těsné souvislosti se zásadami mravnosti a je kolébkou vědy a umění. Proto vším právem prohlásil letos v Bratislavě president Masaryk biskupu Jantauschovi: "Náboženství je jednou z nejdůležitějších složek kulturního snažení."

Pouhou úpravou hospodářských poměrů a zlepšením životní míry společenských vrstev ještě daleko není dosaženo ideálu společenského života, vnitřní vyrovnanosti jednotlivce a sociálního smíru. Za posledních 30 let byla provedena celá řada hospodářských oprav, které uhladily příliš ostré hrany bezohledné soutěže ve světovém hospodářství a učinily celým společenským vrstvám snesitelnější boj o životní prostředky. Přese všechny tyto opravné snahy na poli ochranného hospodářství nepodařilo se však dosíci sociálního smíru a spokojenosti v duši moderního člověka.

Panuje všeobecná rozladěnost místo vnitřního upokojení nad rozvojem nynější hmotné kultury, protože byla zanedbána kultura mravní. V ohledu mravním se jeví zřetelně značný úpadek uvolněním všech pilířů, na nichž spočívá společenská budova. Popírány a opovrženy jsou všechny odvěké pravdy o určení člověka, o povinnostech a právech jednotlivců, o vzájemném poměru jednotlivce k prospěchu společnosti.

Starý ucelený a staletím osvědčený názor křesťanský na život a svět, který jednotlivcům dával spolehlivý základ života, byl zavržen a místo něho vybudován na základě vědeckých domněnek životní názor nový, který svou nehotovostí působí neblaze na nitro lidské, a pokud je myšlenkovým podkladem politické a hospodářské činnosti, rozsévá zmatek ve společenském a hospodářském řádě.

Tam, kde bylo náboženství prohlášeno za věc soukromou, kterou může kdokoliv libovolně zlehčovati, tam ovšem korupce a nemravnost stávají se věcí veřejnou, poznamenal vhodně jugoslávský ministr dr Korošec.

Moderní stát přímou péči o mravní úroveň ponechává sice rodině, škole a církvím, ale proto přece musí zasahovati i k posílení lidové mravní výchovy podporou ideální kultury, náboženství, školství, zřizováním sirotčinců, opatroven pro opuštěnou mládež, polepšoven, káznic a zvláště potíráním frivolního tisku, výkladu nahotin na veřejné ulici.

Náš stát přistoupil sice r. 1927 k úmluvě ženevské, kde se zavázal potírati veřejné útoky na mravnost frivolním tiskem a necudnými pohlednicemi, ale dosud se nestalo u nás v tomto ohledu v zákonodárství nic. Malý krok byl učiněn letos Zemským úřadem v tomto ohledu zákazem vystavených nahotin ve výkladních skříních. Kdo však jde několik kroků od policejního ředitelství k výkladu jistého knihkupce, nalezne obraz muže a ženy v úplné nahotě. Co jsou platné předpisy, když jich nikdo nedbá a k jejich provádění není dostatek sil. Již starý spisovatel Tacitus si stěžoval, že zákony bez mravního smyslu občanstva jsou bezúčinné. Leges sine moribus vanae.

Zatím naše společnost malomocně lomí rukama nad zvrhlostí četných mladistvých vrahů, nad odvážností lupičů pokladen, nad tragediemi rodinných rozvratů, škodlivostí biografů, barů, frivolních divadel a nad znemravňujícím vlivem bulvárního tisku.

Je potřebí stavěti energicky hráze proti úpadku mravnosti, proti znehodnocení duchových hodnot všemi výchovnými prostředky, z nichž jedním z nejdůležitějších je škola, na jejíž vybavení ve všech stupních naše ministerstvo školství a národní osvěty věnuje asi čtyři pětiny svého rozpočtu.

Hmotná podpora školství není ovšem všecko. Ministerstvo školství jako orgán lidové kultury musí pečovat o kvalitu a dobré výsledky školy. Nechci pochybovati, že naše ministerstvo školství a národní osvěty je vedeno nejlepší snahou, aby značnému nákladu také výsledky školy odpovídaly. V tomto ohledu však myslím, že nejen občané, ale i ministerstvo samo není naprosto s výsledky školy spokojeno, a proto usiluje o reformu školství.

Pro obecné školy byly nařízeny letos nové učebné osnovy, při nichž ponechává se učiteli volnost methody vyučovací. Učebná osnova ovšem není ničím jiným, nežli materiálem, z něhož se vlastní dílo, vzdělání a rozvoj duševních sil žactva má vybudovati vyučováním a duševní činností učitele. Nová učebná osnova značí sice pokus o reformu vyučování obecného školství, ale tou se ještě neodstraňuje hlavní vada obecné školy, která z neblahého dědictví minulého století je stižena racionalismem či rozumářstvím. Naše obecná škola klade hlavní váhu na rozumové poznatky, přetěžuje paměť nezažitými vědomostmi bez jejich souvislosti a zapomíná, že žactvo národních škol nepotřebuje vynikati obsáhlostí ducha, nýbrž snadnou chápavostí, dobrou pamětí, národním duchem a mravními ctnostmi.

Obecná škola má položiti základ k další výchově rodinné, společenské a k vyššímu školnímu vzdělání, proto musí žactvo se dobře naučiti základním formám vzdělání, čtení, pravopisnému psaní, základním počtům, vlastivědě a vypěstiti vědomí odpovědnosti před věčným zákonem božským a lidským.

Přirozeně ani učitel obecné školy nemusí býti akademicky vzdělaným vědátorem, nýbrž dobrým pedagogem, jenž z dětské duše vytváří bytost duševně chápavou, soudnou a mravnou. V metodě bude sice volný, ale neopustí osvědčené pravidlo názorného vyučování a častého opakování procvičené látky učebné. Obecná škola má klásti základy ke kulturnímu vývoji mládeže, a proto musí jí vštěpovati vážnost ke složkám ideální kultury a buditi praktický smysl i pro kulturu reální. Neplní dobře naše obecná škola svůj úkol, jestliže přehlíží jednu z nejdůležitějších složek kulturních, náboženství, nedbá-li na výchovu svědomí a mravní odpovědnosti, a když mnohdy ani pro další vědecké vzdělání nepodává solidní základ elementárním vzděláním žactva. Není pak divu, že křesťanští svědomití rodičové usilují o novou náboženskou školu, která by byla prosta vad nynější obecné školy. Střední školy jsou sice kvalitativně dobře vybaveny, ale volají také po reformě vnitřní. Ministerstvo školství a národní osvěty provedlo letošním školním rokem pokus reformy snížením střední školy o 2 roky, když přizpůsobilo prvé dvě její třídy občanské škole. Opatření toto nesetkalo se všude se souhlasem občanstva, a zvláště ne v kruzích profesorů středních škol, protože v tom spatřuje se úmysl zříditi jednotnou školu a snížiti tím vzdělání.

Jednotná škola, jak tane na mysli mnohým jejím zastáncům, znamená vlastně socialisaci vzdělání. To by byla zrovna tak pochybená věc, jako socialisace výroby, jejíž nemožnost jsme dávno již uznali.

Nemohli bychom pokládati za zdravou reformu, která by chtěla sjednotiti střední školu s občanskou anebo vytvořiti jednotnou střední školu zrušením stávajících dvou typů, gymnasia a reálky. O svobodnou volbu povolání středoškoláků bylo dostatečně postaráno zřízením moderního reálného gymnasia.

Naprosté zrušení klasického gymnasia znamenalo by zasypati hluboké studnice hodnot antické kultury, která svým ideovým bohatstvím tvořila základ středověké vzdělanosti a dosud je zdrojem nynější kultury a tvorby charakteru. Pouhé formální vzdělání žactva moderními jazyky a reáliemi nevytvoří pravou inteligenci ducha a nepřispěje k pokroku ideální kultury, kteréž je v naší době tak naléhavě potřebí. Nynější stará generace, která vydobyla národní samostatnost, byla vzdělávána na antické tradici a na křesťanském názoru světovém. Střední školy chovají se však jako obecné nevšímavě k důležité složce kultury ideální, k náboženství. Ve vyšších třídách je ztížena žákům i dobrovolná účast na mimořádném vyučování katolického náboženství osudným číslem 20 účastníků, ačkoli u jiných mimořádných předmětů numerus clausus neexistuje. V Italii a Jugoslavii vyučování katolickému náboženství je zavedeno i v nejvyšších třídách střední školy, ale my jsme ještě tak daleko v hodnocení ideální kultury nedospěli.

Střední škola je přípravou pro vědecké studium na vědeckých školách, poskytujíc souhrn všeobecných vědomostí, které musí býti duševním majetkem každého inteligenta. Pro praktický život ovšem střední škola mnoho neznamená. Proto abiturienti středních škol velmi těžko naleznou přiměřené zaměstnání se svým vzděláním ve veřejném životě. A přece nyní je tak značný přebytek středoškoláků, kteří marně domáhají se i nepatrné služby ve státních a obecních úřadech. Naše přečetné střední školy chrlí však každoročně nové a nové zástupy svých absolventů do života, kteří na vyšší studium nemohou pomýšleti. Dnes je nadbytek středoškolské a vysokoškolské inteligence zjevem přímo kritickým, kterého by měly bedlivě všímati si vládní kruhy a uvažovati, jak čeliti této krisi inteligence, která vyhledává svou existenci ve službách. Na střední škole studuje také 20% dívek, hlavně následkem koedukace, která z různých hledisek není systémem šťastným, nehledíc k tomu, že mnohé absolventky střední školy konkurují jinochům ve hledání služeb.

Nadbytek studovaných lidí jeví se také u absolventů vysokých škol. Letos byla zrušena celá řada poboček na středních školách a tím přes 400 středoškolských profesorů bylo ze služby propuštěno. Mezi nimi bylo asi 150 zkoušených, a také ženatých. Na filosofických a přírodovědeckých fakultách v republice je toho času zapsáno přes 4.000 posluchačů, z nichž většina hledá existenci na profesuře střední školy. Počet nových kandidátů profesury během příštích pěti let stačí úplně na obsazení systemisovaných míst, která mohou býti uvolněna teprve až za 30 let. Propuštění profesoři vyhledávají místa výpomocných učitelů na občanské škole s platem 700 až 800 Kč. Bylo by snad účelné při této profesorské krisi, aby vdané, zabezpečené profesorky uvolnily místa silám mužským, které se svými rodinami zápasí o skývu chleba.

Nejen ve filologii, ale i ve stavitelství a na právech roste hrozivý nadbytek inteligence. Od převratu do konce roku 1927 vzrostl na př. počet advokátů o 40 % a kandidátů advokacie docela o 84%. Advokacie přestává býti zejména pro začátečníky slušným zaopatřením. Přes všechny tyto špatné vyhlídky studuje na střední škole jen o 2.000 méně žáků nežli ve Francii, třikráte lidnatější, nežli je Československo, a na Karlově universitě v Praze je zapsáno letos 10.294 posluchačů, z nichž je 2.105 žen. Ze zapsaných je 880 cizinců. Nelze se diviti, že studující mládež chápe již sama nebezpečí nadbytku studované inteligence a volá po zavedení omezené návštěvy, žádajíc si numerus clausus.

Tento neblahý stav krise inteligence počíná býti jevem sociálního zla a volá důtklivě po nápravě. Školený proletariát bez naděje na existenci je nebezpečným živlem v životě společenském, a proto je přímou povinností státu, aby prozíravě reguloval nepromýšlený nával na vyšší studia, která mají býti sice přístupna všem, ale jen nadaným a svědomitým.

Podporou školství získává nejvíce věda, která přispívá vynikajícím způsobem k pokroku ideální kultury a ulehčuje člověku tvrdý životní zápas, povznáší hygienu a získává duševní práci více volného času. Ovšem nelze mlčením opomenouti, že věda postavila se se stejnou ochotou též do služeb války na záhubu lidského pokolení a v rukou nesvědomitých lidí stává se nebezpečnou životu i majetku lidskému. Vědění je moc, ale vědění bez svědomí je zkáza duše.

Důležitou složkou ideální kultury je umění, neboť povznáší ducha lidského do říše ideálů, vyplňuje duši vznešenými představami pravdy, dobra a krásy, proto jeho výchovný význam pro život jednotlivce i pro celou společnost je nepopiratelný. Umění zvyšuje duševní činnost a krášlí lidský život. Umění ve službách náboženských nahrazuje kazatele náboženských pravd a zase navzájem z náboženské víry čerpá umění vyšší inspirace. Umění zušlechťuje a zvyšuje také mravní úroveň. Chápe-li člověk vyšší umělecké požitky, nenalézá záliby v nízkosti a ve smyslných jenom požitcích. Ovšem může také umění podrývati zásady mravnosti líčením neřestí svůdnými barvami, ničením studu a povrchním luštěním vážných problémů lidského života. Zasluhuje tedy dobré umění také státní podpory a ministerstvo školství má ve svém programu péči o všechny obory umění. Ovšem dlužno litovati, že umění nachází poměrně velmi skromné podpory. Lidé umělecky cítící těžce nesou, že za celých 12 let od převratu jsme se nezmohli na státní galerii a obrazárnu v Praze. V cizině jsou obrazárny hlavní atrakcí cizinců. V Praze však cizinec nenalezne soubor malířských děl, takže se nemůže poučiti o malířských talentech našeho národa. Ke všemu ještě poslanecká sněmovna vytlačila z bývalého Rudolfina sbírku obrazů "Společnosti vlasteneckých přátel umění" v Praze, která od r. 1796 zachránila nám mnoho uměleckých skvostů, jež nyní pohříchu hnijí v bednách a v nedostatečných skříních městské knihovny. Základy projektované státní galerie na Kampě od r. 1922 očekávají marně svého vzkříšení.

Také na záchranu a restauraci cenných stavitelských památek církevních je v rozpočtu nepatrná položka, která sotva stačí na opravu oken, zničených vichřicí minulého roku. Jsme zajisté povinni, abychom chránili kulturní poklady, zachované nám našimi předky, a postihla by nás právem výtka příštího pokolení, že jsme projevili v současné době nepochopení pro kulturní poklady, které jsou před cizinou nejlepším svědectvím staré lidové kultury. Saxa loquuntur, kamenné památky mluví zřetelněji o vzdělanosti národa, nežli spousta novinářských článků v cizozemských časopisech. Proto vláda nesmí litovati nákladů na zachování kamenných dokumentů kulturní vyspělosti národa v dobách minulých.

Současná kultura je ohrožena v samém svém duchovém základě; idee naturalismu a materialismu, které zplodily také světovou válku, nemohou přivésti mír a soulad do rozrušené společnosti. Nastává likvidace století XX., neboť jeho kulturu počínají vytvářeti kinematografie, gramofony a černošské tance, jež zatlačují ideální snahy o duchové základy pravé lidské kultury. Sociolog Sombart nazývá dobu naši věkem tmy, ježto nezná světla věčnosti. V této pro celé lidstvo rozhodné době je nutno, aby se vzchopily všechny intelektuální síly na obranu duchových základů společenských, a proto našemu ministerstvu školství a národní osvěty připadá důležitý a tím ovšem i záslužný úkol, pečovati o povznesení ideální kultury vůbec a národní zvláště.

V kulturním tomto snažení chceme také my podporovati ministerstvo školství a národní osvěty, ale musíme zdůrazňovati, že, nemá-li národ náš a lidstvo vůbec ztratiti víru v účelnost života a odpovědnost ke kulturní práci, je nutným návrat k náboženským křesťanským zásadám, jejich šetření podle úsudku prof. Masaryka je charakteristickým znakem národa v českých dějinách. Všechna lidská práce a také kulturní snahy musí se díti pod zorným úhlem věčnosti - sub specie aeternitatis. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Luksch (zvoní): Dále má slovo pan sen. Nedvěd.

Sen. Nedvěd: Vážení pánové! Ve chvíli, kdy se vládní většina tohoto senátu chystá rozpočtem povoliti opět nové miliardy na zbrojení, na přípravu nových válek, na kriminály, policii a četnictvo, zkrátka na státní potlačovací aparát a na aparát třídního útisku, vzpomíná dělnická třída 10. výročí svých prvých bojů, které sváděla v prosinci 1920 s vládnoucí třídou.

Od r. 1920 dělnická třída v tomto státě ubírá se křížovou cestou, jde na svou Golgatu. Ať již v čele ministerstva vnitra stál Švehla, Černý nebo Slávik, ať již v čele ministerstva spravedlnosti byl Dolanský nebo Meissner, dělnické třídě za všech vlád a za všech ministrů byla vždy ukazována jen tvrdá pěst kapitalistů. Několik desítek mrtvých, spousta raněných a přes 4000 žalářovaných proletářů jsou nejlepším svědectvím vychvalované a opěvované demokracie v Československé republice. Dne 10. prosince bylo tomu 10 let, co před poslaneckou sněmovnou zastřelen byl ranou z policejního revolveru proletář dělník Kulda.

Deset let uplynulo od jeho smrti a tu jsme považovali za svou povinnost, abychom v neděli 14. prosince uspořádali průvod k jeho hrobu a uctili tam jeho památku. Řádně jsme oznámili konání průvodu pražskému policejnímu ředitelství i program, oznámili jsme, že půjdeme tiše libeňskými ulicemi na kobylisský hřbitov, že tam bude promluvena řeč a že potom nastane rozchod. Ale v Československé republice není už dovoleno proletariátu, aby uctíval památku svých padlých. V Paříži ubírá se každoročně dělnická třída v obrovských zástupech ke zdi komunardů, ve Vídni pořádají dělníci každoročně průvody ke hrobům padlých r. 1848 a v nejnovější době také ke hrobům padlých v červencových bouřích r. 1927, jen v Československé republice je něco úplně zvláštního. Zde se zakazuje dělnické třídě uctívati i památku padlých kamarádů a soudruhů. Řekli jsme si ovšem, že ke Kuldovu hrobu v neděli musíme. Věděli jsme, že nebude možno uspořádati nějaký mohutný průvod a provésti manifestaci, jak byla původně zamýšlena, ale pražské policejní ředitelství udělalo takové přípravy, že každý, kdo nevěděl, oč jde, musil žasnouti, když přišel tuto neděli v odpoledních hodinách do Prahy VIII. Již na Palmovce několik policejních komisařů, celá četa jízdní policie a četa pěší policie a každých sto kroků dvojitá policejní hlídka Primátorskou třídou až nahoru na Koráb a v Kobylisích a u malého hřbitůvku opětně policejní komisař a několik četníků s puškami a nasazenými bajonety. Takto bránilo se v tomto státě pražskému dělnictvu, aby nemohlo přijíti ke hrobu svého kamaráda a promluviti nad hrobem několik slov. Přes tato opatření se nás tam shromáždilo asi 20 a sotva jsem se ujal slova, už policejní komisař povolal na hřbitov, o němž tvrdíte, že je to posvátná půda, četníky a ti mne rvali a táhli ze hřbitova ven. Potom došlo ještě k dalšímu. Nebyli tam jen lidé, kteří by byli přišli ke Kuldovu hrobu, byla tam spousta lidí, kteří v neděli odpoledne chodí navštěvovati hroby svých drahých, otců, matek, sester. A tu četníci pana Slávika s bajonety vyháněli všechny lidi, kteří té chvíle na hřbitově byli, vyprázdnili hřbitov, vše musilo ven, hřbitov byl uzamčen a hrobníku nakázáno, že jej nesmí otevříti. To je ovoce té vaší humanity, kultury, demokracie a občanské svobody. Tak to vypadá ve skutečnosti.

A včera večer ohlásila Rudá pomoc pražskému policejnímu ředitelství, že uspořádá spolkový večer, dodala program, takže se policejní ředitelství mohlo předem přesvědčiti, oč jde, i o jednotlivých číslech programu a mohlo to kontrolovati, ale i to bylo zakázáno s odůvodněním, že prý Rudá pomoc není spolkem, který má stanovy, a že není také žádnou právnickou osobou ve smyslu zákona. Vážení pánové, jak to přijde, že celá spousta jiných organisací, které také nemají stanovy jako spolky a které také nejsou právnickou osobou ve smyslu zákona shromažďovacího, mohou každou chvíli pořádati po celé republice vše, co jim napadne? (Sen. J. Krejčí: Ale dělají to ve svém státě! Jděte vy do Moskvy, tam vám to také dovolí!) My jsme zde proto, poněvadž jsme se zde narodili, jsme státními občany, abychom zde provedli totéž, co naši soudruzi v Rusku. (Sen. J. Krejčí: To se vám nepodaří!) Vy se toho dočkáte, buďte bez starosti. (Sen. J. Krejčí: Potom prosil bych o milost!)

Prosím, vždyť i politické strany tak, jak jsou dnes organisované, nejsou ani spolky a nejsou ani právnickými osobami a přece pořádají schůze, konference atd. Ale vy stojíte na tomtéž stanovisku jako náš p. ministr vnitra a policejní ředitel Dolejš, že všechny tyto výhody patří jenom stranám, které podporují kapitalistický systém, ale nesmí býti povolovány stranám, které bojují proti vykořisťování proletariátu. (Sen. J. Krejčí: Ale které jsou vysloveně velezrádné!) My jsme velezrádci v tom smyslu, že se snažíme o povalení kapitalistického systému, ale jsme státotvornými, pokud se týče toho, ze chceme dobýti vítězství dělnické třídy, která tvoří v tomto státě většinu.

A nyní mám zde ještě několik krásných ukázek z činnosti ministerstva vnitra. 9. prosince konala se na Vinohradech v Národním domě schůze, které se zúčastnil jeden rumunský student, který zde v republice studoval na české universitě, jako pouhý posluchač. Má řádně vystavený cestovní pas a čsl. visum a svoje studia právě dokončoval v posledním semestru. Byl zpozorován mezi účastníky. Nedopustil se ničeho, ale když vycházel ze schůze, byl detektivy zatčen, dopraven na policii a tam zbit. Poslali fízly do jeho bytu, tam byla provedena prohlídka v jeho nepřítomnosti a naléhali na jeho bytnou stále a stále, aby jim udala, že je zaměstnán v Karlíně v komunistickém sekretariátě. Poněvadž tam nikdy zaměstnán nebyl a i policie sama ví, že tento student si umožňoval své studium tím, že byl zaměstnán v Praze v jednom krejčovském závodě, poněvadž to byl student proletářský, tedy tato provokace padla. Ale byl ponechán ve vazbě až do druhého dne odpoledne a pak bylo mu řečeno, že je vyhoštěn, a že má okamžitě opustiti republiku. Odpoledne byl propuštěn, když konsuláty byly zavřeny, takže si nemohl opatřiti visum do jiného státu, byl nucen zde přenocovati, ale poněvadž neodjel z republiky hned, jakmile ho propustili z policejního ředitelství, poněvadž ještě jednu noc zde přespal, aby si mohl vyzvednouti visum, byl ráno znovu zatčen a znovu vsazen do vazby.