Kolegové ze strany republikánské podali nedávno návrh na zřízení úsporné komise. Přáli bychom si, aby hledali se všemožně úspory a zjišťovaly škody odstranitelné. Přáli bychom si, aby kontrola státního hospodářství byla opravdověji a důkladněji se všech stran a při všech příležitostech prováděna. Bylo by však lépe, tuším, počítati v tomto směru se součinností státních zaměstnanců, než působiti mezi nimi zneklidnění a obavy, že jejich platy budou snižovány, aniž by tu byly ještě předpoklady pro toto snížení. Vždyť prosperita státu umožňuje také prosperitu jeho zaměstnanců.

Při této příležitosti vznikl spor o to, trvá-li či netrvá-li úsporná komise z r. 1921, a zde přicházím v oblast, pro kterou bych reklamoval trochu pozornosti členů zákonodárných sborů, poněvadž jsme státem až příliš mnoha neprováděných zákonů, a zdá se mi, že v právním státě je možno buď zrušiti zákon, který se neosvědčil, anebo zachovávati zákon, který nebyl zrušen. (Tak jest! - Sen. Mikulíček: Nejlépe se osvědčil zákon na ochranu republiky! - Ty ostatní nejsou v platnosti!)

U nás našlo se východisko v rušení zákonů de facto, nikoliv de jure. Není to přípustné, nemá-li vzniknouti pochybnost o právních řádech naší republiky. Jedním z prvních dokladů nemožné této prakse byl zákon universitní. Přes jasné znění tohoto samozřejmého a spravedlivého zákona nejsou některá jeho ustanovení dosud provedena pro prostý odpor rektorátu německé university pražské, který jednoduše vzat na vědomí jako konečný stav.

Vzpomínám s bolestí, že už loni marně jsem reklamoval jmenování přísedících pojišťovacích soudů a správní komise Všeobecného pensijního ústavu. Narazilo-li jmenování správních komisí na politické obtíže, není to důvodem pro neplnění zákona. Tím hůře, že ani jmenování přísedících pojišťovacích soudů nebylo dosud provedeno, poněvadž stav exlex v této oblasti působí těžkou škodu sociálně slabým, kterých by se především měla týkati sociální péče. I když sliby častěji opakované budou ministrem sociální péče posléze splněny, kdo vrátí čas ztracený?

Nemohu právě v dnešní době stoupající nezaměstnanosti nezdůrazniti, že stejně je tomu s jiným sociálním zákonem, s ochranou domácího trhu práce, jež uzákoněna v březnu r. 1928, avšak "vstoupivší v platnost", jak zní závěrečná formule zákona - v platnost nevstoupila. R. 1928 mohlo se snad zdáti, že této ochrany není nutně třeba. Od těch dob mnoho se však změnilo a mnoho k našemu neprospěchu. Do naší vlasti vracejí se naši příslušníci, pozbyvší své existence v cizině, vracejí se, aby byli svědky, že stát, jehož příslušníky jsou, k nějakým opatřením na ochranu domácích příslušníků, zákonem předepsaným, nesahá. Místo toho konají se sbírky na nezaměstnané, zatím co je bezpočet říšskoněmeckých příslušníků na čelných, důležitých a skvěle honorovaných místech. O této věci zmíním se ještě v jiné souvislosti. (Sen. Mikulíček: Jsou tu emigranti z Ruska a z nich se rekrutují vrahové!) Ti se rekrutují také jinde, jak jsme čtli. Kolego Mikulíčku, vždyť možná tu přijde za chvíli nějaká jiná emigrace, vám bližší. (Veselost. - Sen. Mikulíček: Sotva se jí dočkáte, to vás už zuby bolet nebudou!)

Vedle zákonů, jež nevešly v platnost mimo formuli zákona, jsou takové zákony, jež vešly v platnost jinak, než bylo úmyslem zákonodárných sborů. Smysl těchto zákonů mění se praeter, ale někdy též kontra legem. Jsou to zvláště zákony, týkající se gážistů, a je pochopitelná trpkost, která z toho vzniká.

Zmínil bych se ještě o jedné kategorii zákonů, jsou to zákony t. zv. zmocňovací. Rámec jejich je příliš široký a určení jejich příliš nejasné. Parlament ponechává jimi vládě, co by měl obstarati stát. Dává vládě stamiliony, ale volnou disposici jimi jí ponechává. Pokládám tak příliš širokou plnou moc vládě za nebezpečné ohrožení prerogativy parlamentu, který se zbavuje možnosti přesné kontroly, pokud vláda užila, či neužila svého zmocnění; ale po mém soudu nezbavil se parlament odpovědnosti za to, co třeba bez jeho vědomí bude konáno. Na veřejnost působí to dojmem, že děje se něco nesprávného a nekalého. Doufáme, že je to domnění neoprávněné, ale vysvětluje se přítmím, ve kterém se to děje a bohužel některými zkušenostmi z minula, o kterých bych si přál, aby se neopakovaly, jako bych si přál, aby aspoň senát hájil a uhájil právo parlamentní kontroly. (Výborně! - Sen. Mikulíček: Dr Hodáč dovedl zakázati 11. platovou třídu v soc. pojištění! Kde se jedná o kapitalisty, tam jste Vy! Vy jste ve vládě a je to tedy nedůstojné jezovitství takového básníka, jako jste vy! Máte si bouchnouti na stůl, a říci: Půjde to, anebo nepůjde!) Pane kolego Mikulíčku, vyřiďte si tuto věc s posl. dr Hodáčem, zde mluví sen. Dyk. (Sen. Mikulíček: Vy nejste v jedné straně? Děláte každý, co chcete?) Prosím, jestliže si představujete organisaci tak . . . (Sen. Mikulíček: Musíte držeti disciplinu většiny, tak si to představuji!) Prosím, starejte se o organisaci u vás, pokud je mně známo, tato organisace utrpěla již tolik poruch . . . (Sen. Kindl: O naši organisaci se starají pendrekem!) . . . ve vašich lavicích jsme viděli tak četné změny, které nesvědčí o tom, že tato organisace by byla zvláště pevná. (Sen. Mikulíček: U nás to nemáme v žádné gruntovní knize, vždyť je 15 mil. občanů a každý z těchto může býti poslancem nebo senátorem! Ale u vás to máte v gruntovní knize!) Já Vám nebráním, abyste v této debatě pokračoval, ale já zatím tuto debatu s Vámi končím.

Někteří řečníci němečtí, a to členové vládní většiny dnešní i členové vládní většiny bývalé, mluvili opět o utiskování národnostních menšin. Dr Hilgenreiner tázal se včera, chceme-li s těmito menšinami nakládati jako se psy, kterým, se házejí drobty. Tento poněkud silný obrat nutí mne k poznámce, že psům nedaří se vždy stejně a že jsou také psi privilegovaní, jimž i mnozí lidé závidí. Nechci dále rozváděti obraz dr Hilgenreinera, ale mluvil-li tento řečník o nerovnosti Němců a dotkl se státní administrativy a nedostatku školské autonomie německé, prosím ho, aby uvažoval, lze-li bez nebezpečí pro stát československý ponechati hájení zájmů státu československého těm, kteří dosud solidarity se státem neprokázali, ba, jak zjevno, této solidarity dosud plně necítí. Sám dr Hilgenreiner neváhal ve své řeči opakovati výraz, který se nás trapně dotkl v ústech dr Curtia a který se nestane méně trapným, užívá-li ho poslanec či senátor čsl., výraz služebnosti. Míní, že může republika poslati do Německa vyslance, který bude se srovnávati s dr Curtiem v mínění, že může se míchati do našich vnitřních záležitostí a dotýkati suverenity státní. Už dnes se nám zdá, že není vždy dost důrazně tato suverenita chráněna a dobrá pověst republiky dost účinně se nehájí.

Jiný řečník, německý soc. dem. kol. Niessner, upíral straně dr Hilgenreinera talent potřebný k vládě. A contrario bylo by lze usouditi, že své straně přisuzuje větší schopnosti potřebné k vládě čsl. Týž řečník mluvil však o těžkém přemáhání, s nímž může hlasovati pro rozpočet, jenž prý nese všechny známky třídního rozpočtu majetných tříd. A vzpomeňme na uvedený již zákon na ochranu domácího trhu a na dosud nevydaná prováděcí nařízení k nim. Zjevně zájem příslušníků naší republiky ve straně sen. Niessnera, a jsou to dělníci a zaměstnanci, jeví se méně důležitějším, než zájem příslušníků říše německé. A vzpomeňme si i na postup některých německých stran ve chvílích, kdy se objeví konflikty, ve kterých by bylo možno spíše posíliti, nežli zeslabiti zástupce Československa. A přece v takových případech řežou Němci do masa vlastního.

Zůstanou občany této republiky a ponesou, chtíce či nechtíce, s námi dobré a s ní dobré i zlé. Není-li stát síla, která může všecko, je to přeci síla veliká. Prospěch republiky je také pro Němce prospěchem a pracujíce pro zabezpečení její po stránce hospodářské, pracujeme také pro Němce a někdy dokonce více pro ně, než pro sebe.

Veškeré stížnosti německé vrcholí ve starém stesku, že republika ohrozila některé jejich državy. Neuvažují o tom, že tyto državy za starého režimu vznikaly ne z práv, ale z bezpráví a protipráví. Autonomie nedovolávají se, protože jejich zájmy školské by byly ohroženy. Nemohou konečně popříti, a sám kol. Hilgenreiner to nepopírá, že mají poměrně více škol, než my, čímž bych se já nechtěl honositi, pro mne je to skutečnost spíše trapná. Oni tvrdí pouze, že to nejsou jejich vlastní školy. Jsou naše školy více naše, nežli školy německé? Je v nich více chráněn národní duch Československý, než duch německý v učebnicích německých škol? Školská autonomie by byla počátkem dělení republiky, jež by ohrozilo smysl naší státní samostatnosti. Němci želí ne ztráty práv, ale ztráty nadpráví a ještě je otázka, zda právem.

Rád bych aspoň viděl, je-li na světě stát, v němž by byli při sčítání lidu podrobováni zkoušce znalosti jazyka menšinového komisaři sčítací, kteří jsou příslušníky státního národa, a v němž by sčítací komisaři, příslušníci národnostních menšin, nemusili prokázati znalost státního jazyka.

Příčinu k nespokojenosti mohli bychom míti spíše my, a ne pouze jedinou. Vidíme, že Němci se cítí i za hranicemi Herrenvolkem, a ohrožuje-li co mír u nás i mír ve světě, je to tato zastaralá německá představa o nás a jiných Slovanech, že jsme Bedientenvolk. A přece úspěch Herrenvolku byl by umožněn pouze zničením Evropy a civilisace, v jejich sutinách by sami Němci zahynuli.

A pokud se snah o nadpráví jejich u nás týče, byli bychom hodni zatracení, kdybychom po nesčíslných obětech bojovníků a mučedníků za státní samostatnost vydali všecky plody našeho osvobození, a to právo cítiti se v republice doma, všude býti plnoprávnými občany. Toto svaté právo, mrtvými dobyté, musíme chrániti my, živí. Není ohrožením práv menšinových, ale zabezpečením práv většinových, a octnou-li se v konfliktu tato práva, musí za demokratického řádu rozhodovati princip demokracie, a je-li nutno voliti mezi dvojí křivdou, je křivda, většině konaná, větší, než křivda konaná menšině. (Tak jest!) Mluvili-li němečtí řečníci o nákladech na armádu, není naší vinou, je-li nutná. Válečné zápletky nevzniknou z naší vůle z našeho imperialismu, ale mohou vzniknouti z úsudku německých imperialistů, že lze panství německé, světovládu německou snad tentokráte snadněji a definitivně vybudovati. Naše armáda neohrožuje světového míru, ona jej zajišťuje. Nehrozíme nikomu, ale nedáme se ohroziti. Proto chceme, aby se čelilo všemu, co armádu rozkládá, proto si přejeme, aby byla vyzbrojena technicky i mravně, proto bychom želeli úspor, jež by nebyly úsporné, kdyby ohrozily životní nerv naší armády. (Výborně!) Litujeme, jestliže se nečelí podvratným akcím t. zv. ligy pro lidská práva, šlapajícím lidskou i státní důstojnost a manifestující, v dobách rostoucí zločinnosti, pro bezpečnost života nejzvrhlejších vrahů.

Jsme pro dobré hospodářství, pro politiku spravedlivé dohody, pro právní řád, pro bezpečnost života i majetku, pro bezpečnost republiky. Chceme hájiti důstojnost národní i důstojnost státní. Jediná cesta do lepší budoucnosti v rostoucích dnes svízelích je solidarita všech, kdož milují republiku.

Mluvilo se o znehodnocování senátu. Bylo vysloveno přání, aby byl rovnocenným s poslaneckou sněmovnou. Pro mně by to byl ideál dosti skrovný. Nedožadujme se rovnocennosti, soutěžme! Přiznejme poslanecké sněmovně právo, aby nás zatlačila svou zdatností do pozadí. Mějme však za povinnost senátu, aby svou zdatností a státností snažil se překonati sněmovnu poslaneckou. Snažme se, aby tato sněmovna, byť ne nová, ale s minulostí pamětihodnou, zůstala místem cti, místem spravedlnosti, místem rozvahy, aby v ní na místě stranictví nepříčetného a neodpovědného nastoupilo stranictví příčetné a odpovědné.

Jeden z řečníků domáhal se pro senát důstojnější budovy. Ale v době hospodářské tísně, kde je potřebí investic produktivnějších, buďme trpěliví a pomáhejme dříve jiným nežli sobě. Nebudeme-li míti skvělé budovy, snažme se míti dobrou pověst. Nezáviďme poslanecké sněmovně její umyvárny a prokažme, že i za horších podmínek můžeme míti čisté ruce. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Trnobranský.

Sen. Trnobranský: Dámy a pánové! Za debaty o rozpočtu na r. 1931 i v rozpočtovém výboru, i v tomto plenu je pronášena řada stesků na snižování významu tohoto senátu. Domnívám se, že význam tohoto senátu není dán praksí, jak se vyvíjí v tom směru mezi sněmovnou poslaneckou a tímto senátem, nýbrž zákonnými ustanoveními. Jestliže je patrno, že tento senát právě v důsledcích zákonných ustanovení nemůže býti skutečně účinným legislativním činitelem, pak by bylo lépe, kdyby počalo se hovořiti o eventuálních změnách těchto zákonů. Bylo by snad dobře, kdyby se počalo uvažovati o takové reformě, která by naše zákonodárství zbytečně nekomplikovala druhou komorou, neboť demokratická republika může se plně spokojiti sněmovnou jednou a úkoly této sněmovny mohou býti splněny k absolutní spokojenosti státu.

Leč, dámy a pánové, ani poslanecká sněmovna není ušetřena výtek, že význam volených zákonodárných sborů není na té výši, na které býti má ve státě demokratickém. Vidíme, že v poslanecké sněmovně nemají volení zákonodárci dostatečného vlivu na úpravu a tvoření zákonů. Můžeme konstatovati v době dnešní, že žijeme v jakési krisi čsl. parlamentarismu. Je potřebí zkoumati, kde jsou příčiny té krise čsl. parlamentarismu. Já myslím, že není potřebí choditi daleko. Zrušte vázané kandidátní listiny, učiňte voleného zástupce lidu skutečně zástupcem neodvislým, dejte voličstvu plné právo rozhodovati o tom, kdo ho bude v zákonodárných sborech zastupovati, a uvidíte, že náš parlamentarismus ozdraví. Je tedy potřebí odstraniti to, co spoutává sbory zákonodárné, je potřebí učiniti vážný krok k ozdravění naší politické demokracie.

Státní rozpočet na r. 1931 je zvýšen o 500 mil. Kč. Tato skutečnost je velice vážná a je potřebí, abychom se jí zabývali. Neboť v době, kdy snahy státní správy směřovati mají ke všeobecnému zlevňování, přichází vláda se skutečným zdražením proto, že celá ta částka, o kterou rozpočet je zvýšen, zobrazí se ve zvýšení cen životních potřeb. V nejpříznivějším případě zůstanou ceny na téže výši, a to jen tehdy, podaří-li se t. zv. zlevňovací akce, kterou se vládní orgánové jaksi nesměle zabývají. Výsledky této akce jsou zatím velmi skrovné a neodpovídají nikterak t. zv. deflaci zlata, jak nynější kritický hospodářský stav nazval v nedávné své přednášce p. ministr financí dr Engliš. Zlevňovací snahy nedosáhnou pronikavějšího úspěchu, dokud státní správa sama nepřikročí k přispění zlevňování, a to jak slevou na dávkách a daních, tak slevou na tarifech železničních a poštovních a tak také slevou na výrobcích státního monopolu. Dalo se očekávati, že v tomto rozpočtu nemůže se projeviti a také že nedojde ke snížení veřejných dávek a daní. Leč, dámy a pánové, bylo v mezích možnosti docílení takových úspor ve státních vydáních, aby nemusilo se přikročovati ke zvyšování daní a dávek, ke zvyšování tarifů. Tolik úspor mohlo býti opatřeno ve státních vydáních, abychom tomuto zlu mohli se vyhnouti.

Podle cifer je rozpočet na r. 1931 aktivní. Je ale potřebí, abychom si uvědomili, že rozpočtové cifry a hlavně příjmové rozpočtové cifry jsou číslicemi ideálními a že jsou odhadem a nikterak skutečností, a přesným zjištěným faktem. Splnění těchto cifer je odvislé od poplatní schopnosti obyvatelstva, která závisí na předpokládané hospodářské konjunktuře.

Porovnáme-li rozpočty z let minulých s účetními závěrkami, najdeme tak značné diference, že se touto skutečností úplně potvrzuje, to co jsem právě nyní řekl. Je-li dobrý hospodářský rok, je-li dobrý hospodářský stav občanstva, jsou cifry účetních závěrek příznivější, než jak byly preliminovány v rozpočtech; přijde-li však těžká hospodářská doba, krise výrobní a odbytová, pak se musí v důsledcích těchto událostí změniti rozpočet v nepříznivé cifry účetní závěrky. A my právě v tomto stavu se nacházíme a máme velmi skromnou naději, že stav hospodářské krise nynější skutečně bude napraven a že se vyvine k lepšímu.

Také vidíme již na výnosu daňovém v tomto roce, že hospodářská, výrobní i odbytová krise silně působí, neboť, porovnáme-li výnos daní do konce září roku loňského s výnosem daní do konce roku letošního, vidíme, že tento výnos poklesl o 417 mil. Kč. Lze předpokládati, že daňový výnos za poslední čtvrtletí tohoto roku bude ještě nižší a že se aktivní rozpočet na r. 1930 eventuelně změní v pasivní účetní závěrku. V r. 1931 se poměry nezmění k lepšímu, naopak hrozí, že budou ještě horší, neboť celé obory naší průmyslové výroby obmezují práci. V některých druzích výroby, hlavně exportní, je toto obmezení trvalé, ba dokonce lze předpokládati úplný zánik těchto druhů výroby.

Tak na př. velmi těžce je postižen průmysl sklářský. Den ode dne ztrácí zahraniční odbytiště, a to ne z důvodu, že by odbyt výrobků jeho ustal, ale poněvadž ve státech jiných podobná výroba byla zařízena a my nestačíme konkurenční schopnosti výrobků cizích.

Je potřebí si povšimnouti, zda se strany veřejné státní správy učiněno bylo všechno, aby takovéto hospodářské katastrofy celých krajů byly oddáleny, nebo aby jim bylo zabráněno. Podle současných projevů některých našich odborníků právě z oboru sklářství vidíme, že nikoliv, ba naopak, že došlo k provedení některých chyb, které se nám těžce vymstí; na př. jsou to některé chyby naší celní politiky. Tak vysokým ochranným clem zabraňujeme, aby cena sody, která je hlavní surovinou vedle křemičiny ve výrobě skla, u nás poklesla. Toto zdražení sody podle projevu odborníků způsobuje, že střední sklárny ročně musí na ně vynaložiti až 2 mil. Kč. O tuto dražší výrobu jsou pochopitelně dražší i výrobky a mají méně schopnosti konkurenční s výrobky zahraničními, hlavně belgickými. A při tom je zajímavé to, že výroba sody u nás je v rukou cizího, belgického kapitálu, a tím se stává, že máme menší schopnost konkurenční a tím také menší export výrobků sklářských, že umožňujeme, aby cizí u nás investovaný kapitál nabýval značných zisků, a že mu umožňujeme, aby své vlastní výrobky proti nám na cizích trzích zaváděl a tím naši výrobu utloukal. Jiný stát, taková Belgie, která jest jedním z našich největších konkurentů, s veškerou péčí se stará o to, aby její sklářství dobylo nad námi na zahraničních trzích vítězství.

Ještě horší je situace sklářského průmyslu na Jablonecku a v celých severovýchodních Čechách; dlužno ji považovati téměř za katastrofální. Určitý druh výroby, na př. domácká výroba skleněných perlí, úplně zanikla a zmocnila se jí Francie, když její lidé si před tím u nás osvojili metody výrobní. My jsme neměli tolik švižnosti, abychom sami zařídili barvení skleněných perel. To se provádělo v Německu, a když Německo ztratilo africké kolonie a tamní trh, přešel veškerý prodej na francouzskou konkurenci a zboží naší výroby úplně zabil.

Totéž se opakuje při výrobě zboží jabloneckého. Nebyli jsme a nejsme schopni zabrániti průmyslové špionáži, jak správně podotkl pan kol. Stodola. A kdyby naše úřady věnovaly této snaze alespoň část té píle, kterou věnují policejní orgány nepohodlným politikům, nemusili bychom dnes hleděti, kterak naše jediná a privilegovaná výroba skleněných kroužků je vytlačována na trzích indických výrobou japonskou. Podle posledních zpráv do Kalkuty, která je jakýmsi střediskem obchodu skleněným zbožím, do 20. září t. r. dovezlo Československo 21.348 tuctů párů skleněných kroužků a Japonsko 282.570 tuctů párů. To je důkazem, že náš export je z Indie téměř vytlačen. A když uvážíme, že jsme byli jediným a výhradním dodavatelem těchto výrobků do Indie ještě v nedávné době, musíme říci, že jsme byli postiženi ztrátou velmi těžkou.

Průmyslová špionáž bují u nás dále. Kol. Dyk před chvílí vytkl, že jsme neučinili ani taková opatření na trhu práce, abychom zabránili konkurenci příslušníků cizích států, ale my ani v této věci dostatečně nebráníme naše průmyslové tajemství. Takový inženýr, když je vypovězen, vrátí se v jednom měsíci jako dělník nebo obchodník a špionáž bují dále. Pravidelně velmi pozdě přichází úřad na to, že jde o průmyslovou špionáž, obyčejně bývá situace už ztracena. Ministerstvo obchodu snažilo se určitým opatřením napomáhati vývozu jabloneckého zboží, hlavně skleněných kroužků. Tato zařízení nebyla však úplně šťastná, jak doložím. Mělo se tak státi vytvořením vývozního syndikátu, který by chránil náš export. Konečně nebyla to myšlenka v jádře špatná, ale takový kartel, má-li skutečně dosáhnouti svého účelu a úspěchu, musí vyrůsti z vůle výrobců a exportérů a musí býti budován se souhlasem všech interesentů. Těchto podmínek nebylo, když byl zřizován vývozní syndikát, a proto ministerstvo, aby tomuto syndikátu pomáhalo, sáhlo k donucovacím prostředkům a podle zákona odpíralo povolení vývozu firmám, které do syndikátu nevstoupily. Že toto opatření bylo nezákonné, toho důkazem je, že ministerstvo obchodu své rozhodnutí odvolalo krátce před rozhodováním Nejvyššího správního soudu o stížnostech proti tomuto zařízení ministerstva obchodu.

Dámy a pánové! Jak netaktické a nepraktické bylo toto zařízení a jak špatně se osvědčilo, vysvítá z přípisu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 1929 na žádost, aby o stížnosti postižené firmy bylo pokračováno přes to, že ministerstvo obchodu již své opatření odvolalo. V tomto přípise se praví:

"V řízení o stížnosti Rudolfa Bachtíka v Jesenném do rozhodnutí min. obchodu ze dne 30. června 1927, č. 5839/I, o odepření vývozního povolení oznámil žalovaný úřad přípisem ze dne 3. prosince 1928, č. 121.816/28, že bylo nároku, pro který byla stížnost podána, dostatečně vyhověno tím, že naříkané rozhodnutí bylo odvoláno a stěžovateli udělena žádaná povolení č. 207.065, 207.066 a 207.067 z r. 1927 na vývoz 43.970 kg č. v. (1170 beden) skleněných kroužků do Indie.

Stěžující si strana byvši po rozumu §u 44 zákona z 22. října 1875, č. 36 ř. z. ex 1876, vybídnuta, aby prohlásila, zda pokládá stížnost svoji za bezpředmětnou, oznámila sem podáním ze dne 15. ledna 1929, že stížnost za bezpředmětnou nepokládá, poněvadž min. obchodu vydalo jí žádaná vývozní povolení, když jich již nemohla použíti.

Podle cit. §u 44 je řízení před Nejvyšším správním soudem zastaviti, byl-li ve kterémkoliv jeho stadiu žalovaným úřadem podán průkaz, že stěžovatel byl mezi tím uspokojen. To se v daném případě stalo odvoláním naříkaného rozhodnutí a vydáním žádaných povolení.

Na tom nic nemění, že povolení ta byla udělena teprve za dlouhou dobu po podání příslušných žádostí a že strana nemá možnosti jich použíti, neboť odvoláním naříkaného rozhodnutí a vydáním žádaných povolení vývozních bylo vyhověno nároku, pro který byla stížnost podána. Vydáním nálezu Nejvyššího správního soudu nemohl by stěžovatel v nejpříznivějším pro něho případě nic více dosáhnouti, než právě vydání žádaných povolení vývozních, jež mu však sám žalovaný úřad arci dodatečně vydal.

Jeví se proto stížnost bezpředmětnou a dlužno další řízení o ní zastaviti."

Prosím, dámy a pánové, z vyřízení tohoto přípisu je patrno, jak těžko byli poškozeni ti, jimž min. obchodu nezákonně odpíralo vydávati povolení vývozní. Ztráty těm postiženým byly způsobeny velmi značné a již se nedaly odčiniti. Vývozce, který v cizině zboží zaprodal a pak vinou zákazu vyvézti nemohl, a nemohl také dodati, své zákazníky ztratil, a bohužel ztratila je i naše výroba, a to definitivně, na prospěch cizí konkurence. Tento neblahý zásah ministerstva měl v důsledcích úplné zničení některých podniků, aniž celku bylo pomoženo. Budiž konstatováno, že to byly povětšině podniky české. Tímto donucovacím opatřením bylo způsobeno další zlo. Někteří zaměstnanci, ba i majitelé upadlých podniků odešli do Německa, kde vstoupili do služeb továren, které zavedly výrobu sklářských kroužků a tím prozrazeny byly naše výrobní methody k opětné škodě čsl. sklářství.

Odbyt některých druhů našeho skleněného zboží, hlavně skleněných kroužků v Indii do té míry poklesl, že se uvažuje o přenesení naší výroby přímo do Indie. To bude sice řešení pro podnikatele, to bude řešení pro majitele závodů, ale nebude to řešení pro zaměstnance a pro dělníky, nebude to řešení pro stát, neboť stát i zaměstnanci tímto opatřením těžce utrpí a nejenom to, utrpí tím také naše věc národní, poněvadž zaměstnanci sklářských závodů na Jablonecku jsou pravidelně chudí čeští lidé, odkázaní na práci v továrnách sklářských, budou musiti hledati zaměstnání jinde, a tím pochopitelně se velmi oslabí česká menšina v tomto poněmčeném koutu.

Podíváme-li se do jiných oborů výrobních, vidíme, že i jinde objevují se podobné okolnosti. Mám na mysli naši konfekční výrobu krejčovskou na Moravě, na Boskovsku a Prostějovsku. Před válkou tato naše výroba vyvážela na Balkán. Tam bylo její odbytiště. Leč tento vývoz se dál prostřednictvím vídeňských překupníků. Po válce, po převratu vídeňští překupníci zřídili si ve Vídni, v Rakousku, vlastní svoji výrobu. My jsme nebyli tak pohotoví, abychom navázali obchodní spojení a bylo to jistě při schopnosti našich zastupitelských úřadů snadnější, než ta akce těch vídeňských překupníků se zřízením vlastní výroby.

Dámy a pánové! Rozpočet na r. 1951 není však podle mého názoru aktivní ani podle cifer, vezmeme-li zřetel k zmocněním, uděleným vládě finančním zákonem. Rozpočtový přebytek je odhadnut na 5 mil. Kč. Článkem 14 finančního zákona však povoluje se částka 150 mil. jako pevný výdej státní na likvidace závazku republiky se zahraniční akcí našeho vojska. Je vedlejší, bude-li tato částka uhrazena úvěrovou operací, či zaplacena z hotovostí pokladních, v každém případě je to položka výdajová a měla býti v rozpočtu řádně vykázána tak, jako byly vykazovány v některých rozpočtech minulých podobné položky na provedení repatriace našich zahraničních vojsk. Tyto položky měly svůj zvláštní ráz a činily od převratu do dnešního dne celkem 330 až 350 mil. Kč. Po započtení této částky do státních výdajů vymizí úplně předpokládaný přebytek a objeví se nám deficit v částce při nejmenším 145 mil. Kč.

Dámy a pánové! Ale i zákonný titul tohoto vydání není zcela jasný. Zmocnění článku 14. finančního zákona řečeno je slovy všeobecnými. Ze zprávy výboru rozpočtového nedovídáme se ničeho bližšího. Na dotaz pana posl. Hakenbergra ve sněmovně v rozpočtovém výboru podle zpráv novinářských odpověděl pan ministr financí toto: Vláda r. 1919 dala příkaz legionářům, vracejícím se z Ruska, aby koupili určité zboží, zejména měď, ale i jiné zboží, tehdy u nás těžce dosažitelné. Nežli zboží nakoupené mohlo býti dovezeno, uplynuly celé měsíce, poměry valutární a cenové zatím změnily se tak, že správa ruských legií pozbyla na tomto zboží ohromné částky. Proto vláda r. 1921 usnesla se, aby akce byla likvidována, vytvořena byla likvidační komise za účasti nejvyššího účetního úřadu a diference cenová, za kterou vláda nesla odpovědnost, byla uhrazena. Vedle toho správa ruských legií projevila ochotu z vlastních prostředků přispěti na francouzský dluh vzniklý repatriací a vydržováním ruských legií.

Dámy a pánové! Tento projev pana ministra je naprosto neúplný a nelze se jím spokojiti jako s odůvodněním výdajové položky 150 mil. Kč k tomuto účelu. Je pravda, že při nákupu některých druhů zboží, hlavně surovin pro náš průmysl, byly v letech bezprostředně poválečných utrpěny možné ztráty. V živé paměti je likvidace nákupu bavlny pro textilní průmysl, která si vyžádala značné oběti a přivodila celou řadu úpadků textilních podniků. Z prostředků státních byly částečně hrazeny pohledávky našeho průmyslu za rakouským erárem, které po pádu Rakouska staly se nevymožitelnými. Zákonem čís. 237/1924 zřízen byl zvláštní fond pro zmírnění ztrát bank a družstev. Ve všech těchto případech vedeno bylo podrobné jednání ať při dotyčném schvalování vládního nařízení, nebo při projednávání příslušných zákonů. Je záhodno, aby i při uhrazování ztrát, o nichž pan ministr se zmínil a na jejichž úhradu ve čl. XIV finančního zákona povoluje se 150 mil. Kč z prostředků státních, podána byla Národnímu shromáždění podrobná zpráva, ze které by bylo patrno, o jaké zboží jde, o jaké množství, v jaké ceně bylo zakoupeno a za jakou cenu prodáno.

V prohlášení pana ministra, jak jsem uvedl, a jak je známo ze zpráv novinářských, má býti náhrada poskytnuta finanční správě ruských legií. Dámy a pánové! Finanční správa ruských legií byla nesporně státním vojenským úřadem, tedy ne podnikem. Ale finanční správa ruských legií již neexistuje, poněvadž byla likvidována návratem českých vojsk r. 1920. Pan ministr ve své odpovědi uvedl, že byla zřízena likvidační komise r. 1921. Je ku podivu, že teprve za 10 roků mají býti hrazeny cenové diference zboží, které z rozkazu vlády bylo na Sibiři vojenským úřadem československým zakoupeno a které musilo přece býti jako likvidační masa při zrušení finanční správy ruských legií státem převzato, a to v ceně, na jakou byla finanční správa ruských legií za jejich hodnotu uznána.

Pan ministr také řekl, že finanční správa ruských legií projevila ochotu z vlastních prostředků přispěti na francouzský dluh, vzniklý repatriací a částečným vydržováním ruských legií. Dámy a pánové! Nemohu naprosto pochopiti, že by bylo možno, aby naše zahraniční revoluční vojsko ze svých prostředků platilo státní dluhy z doby válečné. A pak znovu zdůrazňuji, že finanční správa ruských legií již neexistuje. Pravda je, že existovala v Sibiři vojenská spořitelna, zřízená r. 1918, ve které byly uloženy i soukromé úspory československých vojáků. Bylo by však těžkým prohřešením státní správy, aby těchto úspor jakkoli bylo použito, byť i byly nabízeny, aby se jich použilo v době, kdy přicházejí zprávy o bídě a nouzi legionářů-invalidů, které vedly v jednom případě také k sebevraždě. Přichází se s tímto návrhem v době, kdy Svaz invalidů československých legií posílá veřejnosti přípis, jehož úvodní věty přečtu: