Hospodářská výhoda pro Československo je mimořádně veliká, nutí však český národ k důkladné revisi jeho veškeré domácí a zahraniční politiky. Nutí však vůbec všechny národy v této prostoře, aby uzavřely kompromis mezi státem a národy. Můžeme zajisté dnes již tvrditi, že se moderní národnostní myšlenka od myšlenky XIX století liší tím, že udržení a vývoj vlastního života národa považuje za možné nejen v rámci národního státu, nýbrž také státu národnostně smíšeného. To však předpokládá, aby mezi národnostně smíšeným státem a národním státem části lidu byly politické styky, které neporušují přirozených národních citů společenství. Tohoto předpokladu v československém státě není. O falešném směru zahraniční politiky jsem již mluvil, chci jen poukázati na smutné průvodní zjevy štvaní proti zvukovým filmům. Co jednotlivé české listy a politikové si při tom dovolili při spílání německé kultuře a všemu německému, ukazuje, že propaganda hrůz války stále ještě panuje, že Hanuš Kuffner ještě žije. Jistí pánové se stále ještě domnívají, že německý národ je psancem. Jsem bohužel nucen brániti se také jednou proti stále opětovaným, dobrým radám filosoficky založených státníků, kteří se patrně domnívají, že německý národ potřebuje spíše vychování nežli jiní národové a že potřebuje mentorů. Tyto censury rozlaďují právě tak jako klackovitost ulice. Je zbytečno zdůrazňovati, že povýšené odsuzování českého národa, v mnohých německých kruzích oblíbené, stejné rozhodně odmítám. Kulturní národové nejsou ani lepší ani horší, jsou jen jiní a stojí na různých stupních vývoje se spádem kultury od starého západu k mladšímu východu. (Místopředseda Trčka převzal předsednictví.)

Jestliže československý stát chce spolupracovati na novém utváření Evropy, pak nesmějí Češi býti přívrženci stabilisačních tendencí. Nové národní státy jsou pozdními útvary vývoje národních států, neboť nejsou jako Italie z r. 1866 a Německo z r. 1870 státy jediného národa s mizivě malými enklávami cizích národností, nýbrž jako Italie před rokem 1914 a Německo s miliony soukmenovců mimo hranice národního státu. Český národ se nekryje s prostorou státu, nelze ho tudíž srovnávati s Italií a Německem. Nové zdánlivě národní státy nesou všechnu zodpovědnost za zdar nebo nezdar vybudování střední Evropy. Toto vybudování neohrožuje státy o sobě, ovšem však jejich vnitřní stavbu. Jestliže se proti vnitřnímu přebudování brání jako důsledek regionálního sloučení, jestliže připustí, aby Evropa byla hnána do katastrofy, pak budou spolu pohřbeny pod troskami.

Bohužel, nedostává se mi času prokázati panující systém také ve vnitřní hospodářské politice. Podpisuji skoro všechno, co nedávno pan dr Peters o tom řekl, co jsem jinými slovy v mnohé z dřívějších rozpočtových řečí prokázal.

Budeme hlasovati proti rozpočtu, nikoli ze stranické oposice, nýbrž z přesvědčení, že pokračování v této politice nejen nám Němcům, nýbrž také státu samému musí přinésti těžké škody, v neposlední řadě také proto, poněvadž je jednou z nejtěžších překážek, aby se započalo s naléhavou novou výstavbou Evropy. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Löwovi.

Sen. Löw (německy): Slavný senáte! Musil jsem od několika oposičních řečníků slyšeti výtku, že jsme od doby, od které jsme ve vládě, nedosáhli mnoho anebo vůbec ničeho, Řekl bych, že z části mají pravdu. Také mně to jde příliš pomalu, také mně to nepokračuje dost rychle, také já bych raději viděl, kdyby toto veliké rumoviště, které bylo nahromaděno od r. 1924 do r. 1929, bylo rychle odklizeno. Ale podle starého přísloví potřebuje dobrá věc času a tak se povede také nám, také my budeme míti déle na práci, než nám je příjemno, abychom stát a státní koleje uvedli skutečně do pořádku.

Věděli jsme přece, když jsme vstupovali do této koalice, že to bude těžká úloha, poněvadž výsledek práce, která trvala 4 roky a nic jiného neměla za účel nežli práci proti pracujícímu lidu, proti národnostem, proti menšinám, jen velmi těžko bude lze odstraniti, k tomu je potřebí veškeré síly a spolupráce skutečných lidí, skutečných poslanců a senátorů, kteří mají vážnou snahu přijíti zase do řádných kolejí.

Dnes, ježto zase projednáváme rozpočet, je proto potřebí, abychom si jednou v duchu představili minulost, abychom viděli, zdali je skutečně pravda, že nebylo vůbec nic vykonáno, anebo zdali nová koalice přece dovedla různé, co je na prospěch veřejnosti, a nikoli jen jedné části lidu. Když r. 1926 začala vláda dřívější koalice, vypadalo to jinak nežli dnes. Tehdy byla dobrá konjunktura. Skoro všechna odvětví průmyslová byla téměř plně zaměstnána, sklářský, keramický a kovoprůmysl byly plně zaměstnány, také živnost stavební. Tehdy měla vláda dobrý začátek, mohla čerpati z plného a činila tak také plnou měrou. Mohla dosáhnouti různého. Právě r. 1926 byl rozpočet na stránce příjmů přizdoben tak, že efektivní roční uzávěrka vykazovala pak větší příjmy v částce 3¹/₂ miliardy, s takovýmto přebytkem možno pracovati, to musí říci každý, že práce tehdejší musila se vládě jeviti snazší nežli nynější vládě. A přece nepracovala tehdejší vláda pro lid, nýbrž proti lidu, všechny zákony tehdejší jsou skoro bez výjimky namířeny proti lidu. Hned r. 1926 přišlo jazykové nařízení, to byl začátek této koalice. Jaké zlo tím vzniklo. Právě kolega Feierfeil stěžoval si nyní velmi živě do jazykových poměrů, ale zapomněl na to, že to přece byla jeho strana, která hlasovala pro toto nařízení. Pamatuji se ještě dobře, jak s tohoto místa zde zákon byl obhajován a vyličován jako vymoženost, která právě pro menšiny v tomto státě bude znamenati dobrodiní. Viděli jsme přece, jaká jsou to dobrodiní, která byla prokázána jazykovým nařízením. Viděli jsme také, čeho tehdy bylo dosaženo v oboru školství. Uvádím to proto, poněvadž zde dnes kolega Feierfeil prohlásil, že není možno dostati se kupředu se zákonem o újezdních měšťanských školách, že v tomto oboru je zde jakési zanedbání. Mohu zde něco prozraditi. Roku 1926 byl jsem starostou obce v Drahovicích, která žádala za zřízení měšťanské školy. Obec čítá 7.000 obyvatelů, má školy s 15 školními třídami a jest jediná v celém státě, která při tomto počtu obyvatelů nemá měšťanské školy. Dali jsme si největší práci, abychom dosáhli zřízení této měšťanské školy, ale marně. To bylo v době, kdy byly u vesla strany, které si dnes stěžují do toho, že to nejde kupředu. V březnu t. r. však byla opětovná žádost obce za zřízení této měšťanské školy vyřízena příznivě. Vidíte tedy rozdíl mezi občanskou koalicí dřívější a nynější vládou. Že v oboru školství jazykové poměry se nezlepšily, má, jak již řečeno, hlubší příčiny, a bude potřebí ještě velké práce, odstraniti tyto nedostatky. Viděli jsme přece, že se také v oboru politických otázek ukázaly obrovské potíže. Samospráva obcí a okresů úplně vymizela a dnes ještě sténají obce a okresy pod tím, že jim vzato bylo právo sebeurčení. Stáli jsme vždy na půdě práva sebeurčení. Již před třiceti lety potomní rakouský kancléř dr Renner se o to zasazoval a od té doby platil náš boj vždy právu sebeurčení ve správě, ve školství atd. Boj o právo sebeurčení není tedy žádným vynálezem národních socialistů, jak tito vždy zdůrazňují. Pracovali jsme v r. 1918 společně pro právo sebeurčení, ale dodnes nebylo v tomto oboru ničeho dosaženo. Jak již zmíněno, přinesla změna politické správy veliké nevýhody. Také zákon o obecních financích měl se podle názoru měšťáků státi velikým dobrodiním, poněvadž byl vydán se zřetelem ke špatnému hospodářství v obcích. Bylo vždy poukazováno k tomu, že se všude tam, kde sociální demokraté se dostali do obecního zastupitelstva, hospodařilo špatně. Ukázalo se však, že tam, kde sociální demokraté mohou hospodařiti, vypadá to jinak nežli tam, kde mají moc v obcích měšťácké strany. Právě tam, kde křesťanští sociálové mají v obcích většinu, hospodaří se často špatně. Poukazuji zde jen na zbožnou obec Sedlec, kde se nalézá také poutnický kostel. Tam tomu křesťanští sociálové rozuměli rozděliti mezi sebe cenný obecní statek, který v sobě chová samou kaolinovou hlínu. Pak přišli sociální demokraté do obecní správy a od té doby jsou ve věčném boji s křesťansko-sociálními zástupci v obci, poněvadž tito nemohou již dále prováděti rozdílení majetku tak, jak tomu bylo dříve.

Jiný případ. Asi před 60 lety zřídil v Karlových Varech šlechetný lékař dr Hoffmann pro nemocné důstojníky ozdravovnu. Tuto vojenskou ozdravovnu přenechal lékař obci karlovarské darem. V darovací listině je obsaženo ustanovení, že se této budovy nesmí nikdy užívati k jiným účelům, nežli těm, jež jsou stanoveny v darovací listině. Před třemi lety nyní vojenský úřad, který tuto budovu obdržel od městské obce karlovarské darem, proti přání zakladatele postavil nové patro - ačkoli městská obec karlovarská již tehdy zahájila s vojenskou správou vyjednávání o vrácení budovy a vojenské správě nabízela jinou, úplně dohotovenou budovu - a zřídila v přízemí prodejní místnosti, takže budova odňata byla svému původnímu určení. Městská obec karlovarská přikládá velkou cenu této vojenské ozdravovně, poněvadž jest jí pro léčebné účely potřebí a poněvadž leží u lázeňského domu, kde prýští prameny. Vojenská správa stavěla se však proti nabídce nové budovy slepou a hluchou. Předešlý týden přinesla "Prager Presse" zprávu, že se vojenská správa chystá tuto budovu zbořiti a postaviti novou větší budovu, jedině a výhradně k účelům representačním. Nemáme proti tomu žádných námitek, ale dlužno zkoumati, zdali je možno na tomto místě zříditi takovouto budovu. Také stát a vojenská správa musí na tom míti zájem, jak to vypadá v největším lázeňském místě v tomto státě, co se tam děje. Stát a vojenská správa byly by povinny, dohodnouti se v tomto případě s městskou obcí karlovarskou, a ne právě naopak stavěti dům někde tam, kde to je městské obci nepříjemno. Zdůraznil jsem to zde proto, poněvadž nemohu uvěřiti, že nynější vláda může býti srozuměna s tím, aby se tam jednalo proti ustanovením darovací listiny, a aby se v neprospěch lázeňského místa zřizovala tam budova, kdežto by zcela dobře mohla státi na některém jiném, stejně dobře položeném místě.

To jsou věci, které dlužno také přednésti při rozpočtovém jednání, aby veřejnost zvěděla, co se děje. Ale nutno ještě promluviti o jiných věcech. Zmínil jsem se již, že zákon o finančním hospodářství obcí velice ublížil obcím a okresům, tím více, ježto jsme z vývodů pana ministra sociální péče musili slyšeti, že do konce tohoto roku 376 průmyslových podniků zastavilo práci úplně a že 993 průmyslových podniků přešlo ke zkrácené době pracovní. Tím nejen statisíce dělníků přišlo o zaměstnání, nýbrž ochromena je tím také poplatní síla obcí a okresů a zkráceny přirážky pro obce. Nastává otázka, zda nový zákon, na kterém jsme se usnesli před několika dny a který vítáme, může nahraditi tyto obrovské škody, ačkoli zajisté přinese značné výhody. Dlužno přece také uvítati, že se země usnesla přikázati 132 milionů obcím a okresům, ale také to nepostačí, uvážíme-li, že 300.000-400.000 lidí přišlo o zaměstnání. Je přece známo, že se nezaměstnaní obracejí nejdříve na obce o pomoc a chleba, kam jsou příslušní. Tam se nejdříve žádá o podporu. Když však obce jsou zbavovány práva, zkracovány, poškozovány, pak dlužno pochybovati, zdali nový zákon bude moci napraviti tyto škody.

Obce mají však také za úkol, aby udržovaly dopravu. Mají pečovati o lepší, snadnější a dobrou dopravu lidí. Ve většině obcí a měst jsou k tomu automobily, autodrožky a autobusy. Ale je to kapitolou pro sebe. Je smutným zjevem, že tyto podniky většinou se nalézají v rukou soukromých majitelů. Roku 1926 žádala okresní správní komise karlovarská za řadu koncesí k provozování autobusových linek pro Karlovy Vary a okolí, tak pro linku z hořejšího nádraží městem až do Pirkenhammeru. jinou ze Staré Role do Karlových Varů, třetí z Doubí přes Karlovy Vary do Dalovic, jinou z Dvorů do Karlových Varů atd. Ale sotva byla žádost podána, byla zamítnuta s odůvodněním, že místní potřeba je kryta. Měli bychom se domnívati, je-li tomu tak, že by to mělo platiti pro všechny. Ale sotvaže byla žádost zamítnuta, obdržel všechny tyto linky soukromý podnikatel. Což pak je místní potřeba jiná, jestliže koncesi obdržela firma Fousek a Winter? Od té doby zápasili jsme neustále za obec o koncesi pro autobusové linky. Městská obec Karlovy Vary žádala o to sama, poněvadž zejména v létě, kdy tam dlí současně 10.000 až 12.000 lázeňských hostů, má eminentní zájem na dobrém a rychlém spojení k nádražím a do okolí. Nebylo jí možno obdržeti jen jedinou linku. Oproti tomu prohlásila tam firma Fousek a Winter veřejně, že potřebuje podniknouti jen jednu cestu do Prahy, aby si své koncese přivezla domů. Skoro je tomu tak. Šli jsme od místa k místu, od úřadu k úřadu, všechno marně. (Sen. dr Heller [německy]: Měli jste jíti k továrnám na automobily!) Ani to nic nepomůže. Tak žádal těžký invalida Hubel prostřednictvím továrny na automobily za koncesi na autobus, bylo mu slibováno, že ji dostane od 1. června, ale zase obdržela koncesi firma Fousek a Winter, invalida nikoli. (Sen. Stark [německy]: Pro to jest jen jedno označení: Korupce!) Právě to jsem chtěl říci. Nedávno žádala obec Počerny. Obec leží mezi Chodovem a Karlovými Vary. Žádost byla odmítnuta s odůvodněním, že obec leží přece na železniční trati, na které jezdí denně 10 osobních vlaků. Ale Počerny neleží přímo na železniční trati, Počerny leží mezi dráhou z Chodova do Nejdku - 20 minut vzdáleny - a tratí do Karlových Varů, rovněž 20 minut vzdáleny. Lidé musí tedy choditi buď do Chodova nebo do Karlových Varů. Považoval jsem odpověď nejdříve za masopustní žert, praví se tam však skutečně, že potřeba je kryta, poněvadž obec leží na trati, kde projíždí denně 10 osobních vlaků.

To jsou poměry, které, jak kolega Stark právem říká, zavánějí silně korupcí, a bylo by na čase, starati se jednou o to, jakým způsobem takovýto člověk skutečně dostane koncesi, takže si za rok může uložiti miliony na stranu. Na trati mezi Starou Rolí a Karlovými Vary vybéře obrovské sumy. Obec, město dělníků, která se o koncesi velice namáhala, nemohla ji obdržeti. Takovýchto věcí bylo by lze sděliti ještě celé množství.

Bylo zde řečeno, že se v obcích špatně hospodařilo. Přiznávám to, také dnes se ještě špatně hospodaří, musíme se jen tázati, kdo špatně hospodaří. Sedlec je přísně náboženská katolická obec. Jak se tam pracuje? Obecní pozemek se rozdělil mezi pány, kteří spravovali obec. Mohu jíti ještě dále. V obci Pulovicích u Kysiblu-Kyselky vedeme od mnoha let boj s několika měšťáky; již druhou volební periodu, tedy 4 roky v prvé a nyní ve druhé periodě tamější obecní starosta nekonal jediné schůze obecní rady. Když sociální demokraté podali stížnost, starosta jednoduše udal, že mu okresní hejtman sdělil, že nepotřebuje konati schůze obecní rady. Ačkoli zákon ze dne 15. února 1919 výslovně předpisuje konati každý týden schůzi obecní rady, řekl prý okresní hejtman, že schůzí není potřebí? Když jsme to vytýkali okresnímu hejtmanovi, naprosto to popřel, ukázalo se, že pan starosta řekl nepravdu. Od té doby se to snad trochu zlepšilo, ale stížnost, kterou tamní zástupcové obce podali, byla ovšem zamítnuta, poněvadž prý není potřebí zakročovati proti obci. Nikdo nežádal zakročení proti obci, nýbrž jen proti obecnímu starostovi, který vede tak špatné hospodářství.

Přejeme si a doufáme, že novým zákonem o obecních financích bude obcím zase umožněno, aby se vypracovaly na starou výši. Pochyboval jsem však o tom, že nový finanční zákon může napraviti mezery, které mezitím vznikly. Vzpomínám jen na jeden detail: před účinností zákona 77/1927 bylo obci možno zdaňovati motorová vozidla, což mělo význam zvláště pro takové obce, kde se staví ve velikém počtu garáže. V obcích na periferii lázeňských míst a průmyslových středisek tísní se budovy s garážemi a obce mohly dříve přirážkami na auta udržovati své silnice, takže tyto obce činily dobrý dojem. Ale od uvedeného zákona a od existence silničního fondu, který obcím ničeho nedává, jsou na tom obce velmi špatně. Musí udržovati silnice pro velký počet garáží a silnou dopravu, ale obcím tyto přirážky byly vzaty, majitelé automobilů, ať nájemních nebo jiných neplatí za automobil žádnou obecní dávku, odkud potom mají bráti obce peníze na silně používané silnice? Tu ovšem ani obnosy, kterých se podle nového zákona dostává obcím, nevystačí, a také odborníci mně dnes v Praze prohlásili, že to jistě nebude vypadati tak, jak si to mnohá obec představuje, že nyní bude zase moci žíti a hospodařiti. Nový zákon je záplatováním, naší úlohou jest, abychom ho zlepšili, naší úlohou jest, abychom pro obce zase vydobyli vlastní svobodu daní a přirážek. Odstranění politické správy v tomto přítomném smyslu musí býti naší úlohou.

Ostatně budeme rozpočtových porad vždy používati k tomu, abychom brojili proti nešvarům. Doufáme, že se nám podaří docíliti konečně jednou lepších poměrů v tomto státě. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Hakenovi.

Sen. Haken: Státní rozpočet na r. 1931 není rozpočtem zostřené krise, jež se nutně projeví teprve v rozpočtech příštích let. Je rozpočtem nejistoty. Leč rozpočet má již znaky, podle nichž možno soudit na cesty, jichž čsl. buržoasie, hledajíc východisko, použije.

V rámci světové krise postupuje v Československu krise téměř ve všech oborech. Ke krisi průmyslové, která je v prvé řadě krisí odbytovou, připojuje se i krise zemědělská. Ani po stránce hospodářské, ani politické, nedosáhla krise v Československu síly krise jiných států, na př. Německa, ale nutno zdůrazniti, že vyvrcholení dosud nenastalo. Některá odbytiště ztratí Československo úplně, jiných bude velmi těžko uhajovati za ztížených podmínek. Postupujícím ochuzováním a zbídačováním většiny obyvatelstva lze odůvodněně předpokládati ještě další pokles domácího konsumu. To znamená silnější prohlubování krise.

Kupní síla obyvatelstva poklesla tak, že ani mírný pokles velkoobchodních cen, jenž se v některých oborech projevil, nebude mít zřejmého účinku na konsum, zejména, když průměr cen v malém obchodě zůstal nezměněn.

Je samozřejmé, že krisí byly dotčeny v prvé řadě podniky menší a kapitálově slabší, a to jak průmyslové, tak i zemědělské. Několik set menších průmyslových podniků bylo zastaveno a v nich zaměstnaných 40 tisíc dělníků propuštěno. Přes tisíc závodů pracuje obmezeně, takže statisíce dělníků výdělkem na ně odkázaných, nevydělává na nejnutnější životní potřeby.

Úpadek malých a středních závodů je provázen zesílenou koncentrací kapitálu a jeho hromaděním v malé skupině finanční oligarchie. Ovšem v propouštění dělnictva a zaměstnanectva jde stát ve svých podnicích příkladem napřed.

I krise zemědělská vznikla relativní nadvýrobou při poklesu konsumu zchudlého obyvatelstva. Dotýká se v prvé řadě a nejtížeji drobných a středních zemědělských usedlostí. Jejich majitelé jsou více konsumenty než producenty a trpí všeobecnou drahotou životních potřeb.

Agrární velkokapitál srostlý s kapitálem bankovním a průmyslovým, působí svým vykořisťovatelským vlivem na drobná zemědělská hospodářství. Přiostřující se krisí je úplně vyloučena možnost, aby drobný rolník napětím fysických sil mohl konkurovati finančně silným zprůmyslněným a racionalisovaným velkostatkům.

Sliby velkoagrárníků, jako by malorolníkům chtěli pomoci, jsou planou demagogií, mající za účel udržeti tuto vrstvu venkova v područí hospodářském i politickém. O lidské existenci malorolníků rozhodne teprve proletářská revoluce, socialisace půdy a kolektivní obhospodařování. Jedině v této formě bude možno zvýšiti sociální a kulturní úroveň pracujících zemědělců.

Přesto, že toto nám je jasné, vypracovali jsme a občas předkládáme řadu dalších požadavků malorolnických k ulehčení jejich existence. Poněvadž i ty jsou peněžní, průmyslovou a agrární buržoasií odmítány, musí býti učiněny předmětem boje a zápasů.

Sociální diferenciace venkova za krise rychle pokračuje a drobným zemědělcům nezbude jiné cesty, než přiklonění se k revolučnímu proletariátu a ruku v ruce s ním bojovati i za okamžité požadavky pracujícího lidu i za konečný cíl.

Nejpádnějším průvodním zjevem všeobecné krise je katastrofální nezaměstnanost. Anarchická kapitalistická výroba byla vždy provázena obdobími konjunktury a deprese. Nezaměstnanost nynější je zjevem světovým a trvalým. Na 25 mil. lidí je vyřazeno z výrobního procesu. Zbytek pracujících lidí živoří v bídě a zvýšeném vykořisťování. A nad tímto peklem bídy a otroctví vládne nečetná finanční oligarchie. Jak dlouho je toto společenské zřízení možné?

Je zřejmé, že ohromný rozvoj hospodářských sil a další vývoj lidské společnosti, ohromné třídní rozpětí rozbije v dohledné době formy dnešní společnosti. Tuto úlohu provede revolučním náporem proletariát, jenž dá společnosti nové formy a nový obsah. K tomuto poslednímu aktu, dobytí moci, dostane se však proletariát teprve po celé etapě hospodářských a politických bojů, v nichž ztuží svou frontu a naučí se stupňovati bojovné prostředky.

Dělnictvo bude si klásti v tomto období různé cíle a dílčí požadavky, těsně související s jeho existencí. I o ty musí sváděti s buržoasií úporné boje. Boj o práci a chleba bude míti čím dál více charakter boje politického a revolučního.

Světová krise kapitalismu nebývalé zostřuje protivy jednotlivých kapitalistických skupin a států. Kapitalismus prochází fází imperialismu, jenž už v sobě nese zárodky válek. Poněvadž příčinou válek v nynější době jest imperialismus, nedá se válečné nebezpečí odstraniti konferencemi a organisacemi imperialistů, ale jedině porážkou imperialismu, světovou revolucí.

Největší válečné napětí je však mezi světovým imperialismem a revolučním státem, Sovětským svazem, kde je budován nový svět na základech socialismu. Od ruské revoluce usilují imperialisté o jeho zničení všemi možnými prostředky.

Při vojenském tažení proti Sovětům narazí však imperialisté na strašný ozbrojený odpor obyvatelstva Sovětského svazu, jenž bude svou vlast hájiti do poslední kapky krve, ale narazí i na odpor revolučního proletariátu kapitalistického světa. Bude to válka třídní, bude to revoluce. To je, myslím, i buržoasii jasné.

Existence Sovětského svazu zostřuje právě tak třídní rozpory, jako postup revolučního proletariátu v kapitalistických státech.

Fašistické režimy, k nimž buržoasie všech států pracuje, mají umožniti násilnický postup proti Sovětskému stavu i proti pracujícímu lidu kapitalistických států.

Tuto cestu zastírá buržoasie, pokud ovšem může, hlásáním vlasteneckých a státotvorných hesel i hesla o třídním míru. Imperialistické úmysly maskuje mírovými a odzbrojovacími konferencemi. Ukazuje se však zřejmě, že rozdělení světa, uskutečněné po světové válce t. zv. mírovými smlouvami, je novými přesuny hospodářských a politických sil neudržitelné. "Mírové smlouvy" jeví se čím dál jasněji ohniskem nových válečných zápletek.

Nejoptimističtějším a také nejnaivnějším ilusionistou mírových a odzbrojovacích konferencí imperialistů je snad československý ministr zahraničí dr Beneš. Svůj optimismus, jímž právě tak slouží imperialismu, jako mu slouží horečné zbrojení kapitalistických států, nemůže ovšem opříti o nejmenší positivní výsledek.

Podle včerejšího "Českého Slova" učinil dr Beneš nové sdělení na konferenci národně-socialistické strany v Praze. Povídal, že k odzbrojovací konferenci dojde na jaře r. 1932, protože státy samy si omezení zbrojení přejí již z důvodů finančních. Bude to největší konference v dějinách světa, na níž se zúčastní 60 států se 4.000 až 5.000 účastníků a která potrvá aspoň 6 až 8 měsíců. Při dobré vůli může míti konference úspěch, protože už omezení počtu vojska bylo by ohromnou věcí, zrovna tak, jako opakování podobných konferencí třeba každých 10 let.

Je jisté, že důvody finanční velice tlačí v nynější krisi na kapitalistické státy. Vždyť velká část jejich rozpočtů je určena militarismu a domácím prostředkům třídního násilí. Tyto ohromné prostředky vyždímávají na pracující třídě. K odzbrojení však nedojde ani na této ohromné konferenci, uskuteční-li se. A konečně, i kdyby - teoreticky míněno - k nějakému omezení zbrojení došlo, bude to míti jen význam jako klamání lidu, nikoli však zmírnění válečného napětí a militarisace, která dnes není otázkou pouze počtu aktivního vojska a pohotových válečných prostředků, ale otázkou všeho lidu a všech hospodářských a finančních sil. Konec konců, počítá-li pan ministr Beneš na období několika desítiletí, v nichž bude možno imperialistům svolávati takovéto ohromné mírové konference, myslím, že se v krátkém čase přepočítá a že nebude na takovéhle parádní porady času.

Rozpočet československého státu je v souladu s třídní a imperialistickou politikou československé buržoasie. On zabezpečuje buržoasii hospodářsky, ovšem na úkor pracujících vrstev. On zabezpečuje buržoasii politicky, dávaje ohromné sumy na násilnický státní aparát k potlačování třídního hnutí proletariátu. Ohromnými položkami na militarismus podepírá imperialistický charakter československého státu. On kromě toho zabezpečuje české buržoasii hegemonní postavení nad buržoasii menšinových národností a možnost sociálního a národnostního útlaku jejich pracujícího lidu.

Československá buržoasie ukazuje celým státním režimem, že zostřené třídní napětí je odhodlána řešiti cestou otevřeného fašismu. Všechno zákonodárství poslední doby směřuje k tomuto cíli. Pronásledování třídního dělnického hnutí, nacionální útisk, stupňování hospodářského i politického útlaku dělnictva, toť známky rostoucí fašisace.

S buržoasií postupují v jednotné frontě ve všech směrech proti pracujícímu lidu vůdcové všech socialistických stran, kteří svým sociálfašismem obstarávají pro buržoasii velmi důležitou funkci, ať již jsou přímo ve vládě, či nikoliv. Oni umožňují buržoasii částečně ovládání pracujících mas.

S třídním napětím, zvýšeným hospodářským a politickým útlakem roste však i odpor pracujících vrstev, narůstá nová revoluční vlna. Jsme teprve na jejím počátku. I proletariát se formuje k útoku. Jeho boj za životní požadavky bude nabývati na politickém obsahu a vystupňuje se v boji o moc. (Potlesk senátorů strany komunistické.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Další slovo má pan sen. Dyk.

Sen. Dyk: Vážený senáte, bohužel, nepřítomná vládo! Při projednávání tohoto rozpočtu máme jedno plus vůči rozpočtu předešlému. Projednáváme rozpočet pro r. 1931 ještě v r. 1930, byť takřka v hodině dvanácté. Za to však projednáváme tento rozpočet za situace valně zhoršené. Nelze už mluviti o hospodářské konjunktuře, naopak v mnoha směrech o jejím opaku. Po poměrné zaměstnanosti stín nezaměstnanosti stává se hrozivějším. Nechtěl bych usuzovati, že tato zhoršená situace, jak se jeví také rozpočtově, je politickým důsledkem dnešní vlády. Spravedlivě nutno doznati, že je to krise širší a světovější a že její příčiny alespoň valnou většinou jsou hospodářské. (Sen. Mikulíček: Je to smrtelná krise kapitalismu a nepomůže vám nic!) Starejte se spíše o smrtelnou krisi svého Sovětského Ruska! (Sen. Mikulíček: Ty Preisovy miliony, které vám dává, vám nepomohou!) Starejte se o své! (Sen. Kindl: Vždyť to jsou naše peníze a všeho pracujícího lidu, co jsou v bankách! - Sen. Mikulíček: "České Slovo" napsalo, že Preis má mezi poslanci a senátory všude své lidi!) Zdá se, že i v Sovětech to vzal Preis. (Veselost.) Ale chtěl bych usuzovati, že kritická situace nutí k větší opatrnosti, k větší hospodárnosti a k větší odpovědnosti. Možno se nadíti, že nenadešel dosud konec obtíží, ale že spíše po nějaký, snad i dosti dlouhý čas, porostou. V takové situaci je parlamentu oporou důvěra občanstva. Té však může získati jen tehdy, imponuje-li duch parlamentu, jeho jednání a hospodaří-li dobře. Mluví-li se o daňové morálce, nutno doznati, že se horší poznáním, že peníze, mnohdy těžce vydělané, stát lehko utratí. Horší se poznáním, že stát, který nepomáhá vždy všem, kteří by pomoci zasluhovali, pomáhá opět a opět těm, kteří pomoci nezasluhují a udržuje touto pomocí špatné a beztrestné hospodářství. (Sen. Mikulíček: Co jste udělali proti 300 milionům bankám? Máte tam ministra!)

Představa, že státní prostředky jsou nevyčerpatelné, je nebezpečná. Nejsou nevyčerpatelné ani v dobách dobré konjunktury, ale jsou tím méně nevyčerpatelné v dobách konjunktury špatné. Za dnešního stavu možno schvalovati pouze produktivní investice. Budiž mi však dovoleno, abych do řady těchto produktivních investic čítal zákony, které odčiňují tvrdé křivdy, jako byl na př. zákon, který chtěl odčiniti nerovnost staropensistů, ač bohužel prováděcími nařízeními byl jeho výsledek zhoršen. Především však bylo by potřebí velkorysého plánu, kterého dosud nevidíme. Krise se řeší až dosud úryvkovitě a lokální kasuistické řešení jednotlivých poruch bez celkového hlediska státního může spíše nové poruchy vyvolati.

Připomínám, že za rostoucího egoismu, který se jeví v politice jiných států, nutno, aby u nás rostl duch solidarity se státem tak mnoho a tak často ohroženým.

Také o výdajích státních nemělo by se mluviti jako o něčem, co se nás netýká a z čeho krev neteče. Týká se nás to, poněvadž stát není nějaké abstraktum nad námi a poněvadž škoda státu, dříve či později, bude naší škodou. Všichni máme ať větší, ať menší možnost státnímu hospodářství prospěti aneb škoditi.