V poslední době dal arcibiskup pražský Kordač uveřejniti projevy. Nechci se dotýkati toho, že to, co řekl, katolická církev v praxi a také politické strany klerikalismu naprosto nezachovávají a nepraktikují. Do toho se nechci pouštěti. Musím jen přiznati, že to, co řekl, je pravda. (Sen. dr Hilgenreiner [ německy ]: Jsme hrdými na to, že se k němu hlásíme! ) Mně se dosud nedostává jakéhokoli důkazu o tom, pane dr Hilgenreinere, že také kresťansko-sociální strana by byla někdy jednala v tomto smyslu a z tohoto poznání. Byli bychom ji jinak častěji nalezli jako spojence po svém boku, a ne ve stálém a nenávistném boji proti nám.
Je pravda, co řekl arcibiskup Kordač. Stojíme skutečně uprostřed strašného nebezpečí. Jsou dány všechny předpoklady pro světovou revoluci, aby budova, pyšná budova naší kultury jednou se mohla zhroutiti ve strašlivé nouzi krise. Je pravda, jak praví, že všechno jednou může zmizeti v červeném moři plamenů a že ještě nikdy měšťácká společnost netančila tak zjevně na sopce, jak tomu je dnes. Musíme povážiti, že tělo naší společnosti pokryto je těžkými ranami, že pracující lidé vlastně od 16 let ještě nedošli klidu. Válka trvá stále ještě, neštěstí, které přinesla, není u konce.
Válka trvá dále, i když v jiné formě. Člověčenstvo, které po 16 roků je mučeno, týráno a trýzněno, vykazuje samozřejmě zvrácenosti. Musím to vysloviti. Bylo by velice škodlivé a jednostranné, kdybychom se domnívali, že zvrácenosti na lidech, které tato zvrácená společnost způsobila, odstraniti lze rozsudky smrti. Považuji za svou povinnost říci to otevřeně, neboť neuzavřeli jsme žádnou koalici s katem. Želíme však také toho, že není dosti porozumění pro to, uvésti vůz na koleje, které jsou ideálem demokracie. Tento ideál demokracie a spravedlnosti pro všecky občany státu jest ještě dalekým a vzdáleným ideálem.
Máme velmi mnohé státotvorné strany, ale mnohé z nich se domnívají, že státotvorné smýšlení záleží v tuhé nepodajnosti, v umíněnosti, v setrvání na starém bezpráví. To je falešné. Uplyne nyní brzy 5 roků od té doby, co německé strany jsou účastny ve vládě.
Dlužno si stěžovati, že se přes tuto poměrně dlouhou dobu nic nehnulo, že dnes nejsme ani tak daleko, aby německé obyvatelstvo mělo právo na německou školskou správu. To je bezpráví, přes které se nikdo nepřenese, které je nesnesitelné. Je také falešné, jestliže se někteří pánové na české straně pokaždé, vznáší-li se nějakým způsobem požadavek po větší míře národní spravedlnosti, stávají nervosními, že v každém, kdo něčeho takového žádá, spatřují nepřítele státu., přímo velezrádce. Při příležitostech používá se krásných slov, rovní mezi rovnými atd. Ale systém popichování trvá nepřetržitě. Nemyslím, že tento systém je také jen v zájmu českého národa a státu. Co se na příklad dálo při sčítání lidu, které by se vlastně mělo správně nazvati přepočtením lidu, to se nemělo státi. To jsou nespravedlnosti, to jsou věci, které pobuřují, které ničí mnoho dobrých začátků a zárodků k lepšímu. Říká-li se často, že dnešní míra ochrany práva menšin je nedostatečná, poukazují nás vždy na smlouvy o ochraně menšin anebo mluví se o loyalitě, kterou německé obyvatelstvo teprve musí dokázati, dříve než možno prohlásiti ochotu jíti dále. Jaká pak se ještě požaduje loyalita? Myslím, že loyálnější menšiny, nežli jaké máme zde ve státě, sotva lze si dobře představiti. (Sen. dr Hilgenreiner [ německy ]: V placení daní jsme lepší než ti druzí!) Zajisté. Co pak české obyvatelstvo samo činí více nežli Němci? Jedni platí daně zrovna tak jako druzí, daň na penězích, a daň krve, je to stále totéž, konají právě tak svoji povinnost. Ano, namítá se, že německé obyvatelstvo je chladnější, zdrženlivější vůči státu. To je možno. Láska je tak něžná květinka, kterou dlužno pěstiti a ošetřovati, které se nesmíme drsně dotknouti. Kdo objektivně a spravedlivě smýšlí, bude musit říci, že uplynulých 10, 12 let nebylo právě vždy podle toho, aby zaselo příliš mnoho lásky do srdcí menšin. Ale nedivte se, tažte se spíše sami, co se učinilo, aby odstraněna a zlepšena byla chladnost a zdrženlivost citů u německého obyvatelstva.
V posledních dnech promluvil poslanec české agrární strany pan dr Černý v parlamentě velmi pravdivě a pozoruhodné slovo. Řekl, že by to se stanoviska státu byla největší chyba, kdyby se nepodařilo udržeti německé strany ve většině. To je slovo, které bychom měli stále míti na mysli. V poslední době vystoupilo z vládní většiny německé pracovní a hospodářské souručenství. Nepřeceňuji to, je to malá strana, a to ničeho nemění na politických poměrech ve státě, ale je to sympton; je to menetekel, které nesmíme spustiti s očí. Musíte si přece říci, že aktivismus neznamená ještě úlohu sluhy, neznamená přece, že potřebí přinášeti jen oběti. Mělo by býti přece také na druhé straně porozumění pro to, aby se usnadnilo postavení a odpovědnost německých stran, které se nalézají ve vládě, aby se na ně bral větší zřetel a nedělaly obtíže. Nejhorší je, vznikne-li v obyvatelstvu beznadějnost vůči nějaké metodě, nějakému systému, nějaké vládě. Co se však činí, je patrně přímo namířeno k tomu, aby tuto beznadějnost pěstovalo. Někdy se člověku zdá, že by některým pánům, kteří stojí na velmi odpovědných místech, radikalisování německého obyvatelstva bylo milejší, že jim na příklad hakenkrajcleři jsou milejší nežli takové strany které jsou pro součinnost a spolužití zde ve státě. (Místopředseda Trčka převzal předsednictví.)
V Německu udál se nedávno zcela značný otřes, přímo zřícení hory, jež situaci v říši učinilo nejvýš nejistou a hrozivou. Vlny tohoto zřícení hory bijí, o tom se nesmíme klamati, také až k nám. Nikdo by tomu nevěřil, ale je tomu přece tak. Jsou již jednou lidé, kteří zoufají nad demokracíí. Demokracie byla falšována, bylo jí zneužíváno, a je pochopitelno, že lidé ve svém zoufalství, ve svém roztrpčení, ve své beznadějnosti sahají po všem, co se jim zdá býti lepší, rychlejší snad cestou, nežli cesta dosavadní. Nikdo by tomu nevěřil, že často titíž lidé, kteří se zúčastnili bojů za větší kus demokracie, za práva lidu, že titíž lidé odpadnou, že se stanou odpůrci demokracie, že si nejvyššího štěstí, to je svobody, nedovedou vážiti, že touží nazpět po knutě absolutismu, a fašismus a hakenkrajcleřství nemá přece nic jiného za cíl nežli absolutismus. Ale nesmíme zapomínati, že žijeme v nemocné době, a v takovéto době vznikají přirozeně a nutně různé jedovaté byliny. Umíněností, se kterou se postavení německých vládních stran ztěžuje, tyto rostliny bují jako ve skleníku. Pravím tedy, považujte účastenství Němců ve vládě za zisk a pečujte o to, aby se tyto strany politicky nevykrvácely účastenstvím ve vládě. Mnohý hřích ve státě lze jestě napraviti, nikoli naposled mnohý hřích spáchaný na parlamentě.
Náš parlamentarismus není v pořádku. Máme budovy, máme poslance, máme senátory, máme stenografy, úřednický aparát, ale dokonalý parlament přece nemáme, myslím parlament, který by se mohl srovnávati s parlamentarismem v západních státech, přece nemáme, k tomu musíme teprve pracovati. Především projevuje se to ve velmi nepatrné míře úcty a vážnosti, kterou obyvatelstvo projevuje parlamentu a také jeho nositelům. Vinou toho není t. zv. krise parlamentarismu, o které nechci mluviti, jsou to spíše staré hříchy. Naše jednání - v poslanecké sněmovně není to lepší, naopak ještě horší - u nás činí jednání namnoze alespoň dojem parlamentu, byť také trochu redukovaného. Ale poslanci! Mluví do prázdna. Podívejte se na tyto ministerské lavice! Snad dnešního dne je náhodou, že ministři jsou přítomni pro vyjednávání stran Maďarska, ale také jindy tomu není jinak. Musíme všichni rozuměti, že to je nesnesitelný, nemožný stav. Ve výboru přednášejí ministři exposé, ale v tom vyčerpává se úplně jejich styk s parlamentem. Během deseti let, kdy máme parlament, stalo se sotva, mohlo by se to spočítati na prstech jedné ruky, že některý ministr po řeči některého poslance nebo senátora vystoupil na tribunu a odpověděl poslanci. To je stav, proti kterému se musíme opříti. Přiznáváme-li parlamentu vážnost, úctu a význam, pak musíme naléhati na to, aby vláda a parlament byl jedno, by to nebyli dva činitelé, dvě věci, které nemají skoro nic společného. Tím, že se nám nedostává zde nikdy odpovědi, že mluvíme do prázdna, nemají řeči, které se zde pronášejí, také žádné souvislosti, jeden neodpovídá druhému, jedna řeč není v pražádné souvislosti s druhou řečí, nepovstává žádná debata, nedostává se soli popudu, souvislosti, nedostává se živého styku. Ten by zde byl, kdyby zde byla vláda, nikoli jen jednotlivý pozorovatel, ale kdyby alespoň občas zde bylo nějaké vedení, které by celý provoz udržovalo v pořádku, abychom zde konali skutečné debaty, abychom se dohovořili o světových názorech, politicky, čemuž přece dnes naprosto tak není.
Mluvilo a psalo se v poslední době zase jednou o ceně a bezcennosti senátu. Ovšem, děje-li se něco takového, jak se zachází s rozpočtovým výborem senátu, tak se nedivte, nemáme-li žádné vážnosti, považují-li nás pak vůbec za zbytečné. Pravím: Senát je právě tak potřebný anebo zbytečný jako poslanecká sněmovna. Neshledávám, že by existenční oprávnění poslanecké sněmovny bylo větší, nežli existenční oprávnění senátu. Co dovede poslanecká sněmovna, dovedeme my také. Co je tam schopnosti a talentu, to dovedli bychom sehnati také zde. Je naprosto nepatřičné a nepřípustné, aby poslanecká sněmovna oproti senátu zaujímala přednostní postavení a úlohu. (Sen. Stöhr [ německy ]: Kdo pak má vinu na tom? - My sami!) Zajisté jsme vinni my, poněvadž máme slabší lokte, poněvadž si na příklad dáme líbiti, že se debata v rozpočtovém výboru uprostřed zkrátka přeruší a usekne. Dlužno to jednou s veškerou otevřeností říci, dlužno to jednou vytknouti a proti tomu zakročiti, sice nezajde jen senát, nýbrž zajde také celý parlamentarismus a beztoho oslabená jeho vážnost utrpí tím ještě více škody.
Dalo by se o tom říci ještě mnohé, z čehož vysvítá, že je potřebí jen technického rozdělení a jistého sebevědomí, aby se věci zde zlepšily a bylo by dobře, kdybychom se chtěli jednou sejíti a pečovati o lepší rozdělení a organisaci jednání. je zde beze vší pochybnosti ještě mnoho neutěšeného, nedosáhli jsme toho příliv mnoho. Ale jsou zde mnohé dobré začátky. Vidíme především strany, které s námi jdou stejnou cestou, které se snaží pracovati s námi na demokratickém a sociálním vybudování tohoto státu. To nám dodává odvahy vytrvati a máme za to, že sloužíme pokroku, jestliže na půdě vlády pokračujeme v podniknutém pokusu. Nebude naší vinou a naší hanbou, kdyby se tento pokus neměl zdařiti. (Potlesk.)
Místopředseda Trčka (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Grosschmid.
Sen. dr Grosschmid (maďarsky): Ctený senát! Na debate o zákone o štátnom rozpočte bral som vždycky účasť tu i v rokoch minulých. Zúčastnil som sa jej tak, že po rezorte sem kritizoval, do akej miery je už s hľadiska celého úhrnu obyvateľstva pomýleným a nesprávnym použitie štátnych príjmov tak, ako je to plánovano v rozpočtovom zákone. Poukázal som vždy na to, ako by bolo možno docieliť značných úspor. Vyzýval som pozornosť na to, ako úzkoprsí sú vykonávatelia štátnej moci obzvlášte voči maďarskej menšine, do akej miery pod úradne stanovenú úmernú číslicu Maďarov požívame my ešte i na poli kulturnom pečlivosti šťátu, avšak oproti tomu a napriek tomu nielen ja, lež aj ostatní členovia maďarských opozičných strán pokusili sme sa neraz poukázať i na to, ako by bolo možno bez akejkoľvek národnostnej predpojatosti uviesť v súlad a uspokojiť, záujmy a potreby všetkých národov tohoto štátu.
Práve predložený zákon rozpočtový však zasa nasvedčuje tomu, že každý pokus presvedčovací je daromný, že dosavádnu našu kritiku, naše vývody a návrhy pri sostavovaní nového rozpočtu vôbec neberú sa v známosť a nevenuje sa im pozornosť, naše krivdy sa neodčiňujú a bolo by tedy zápasom s vetrnýrn mlýnom dopodrobna predebatovať každý rezort, a bol by naivnosťou predpoklad, že teraz snáď postrehnete naše dobre myslené návrhy.
Tunajšie Maďarstvo nebolo dosiaľ pre vládnu moc problémom. V dôsledku svojej početnej váhy a s hľadiska užšej spojitosti spoločných záujmov s Čechmi stál a stojí len nemecko-český pomer v popredí štátnej politiky, a teprve po zosílení, nastalom v poslednej dobe v medzinárodných reláciách Maďarska, na podzim tohoto roku, pri príležitosti návštevy pána prezidenta republiky na južnom Slovensku objavil sa vo skutku po prvé akýsi záujem i na existencii tunajších Maď'arov, a odznelo uznanie tej našej pravdy už vyše desať rokov vyznávanej, že: > Práva tunajších Maďarov musia byť uplatňované nielen na papieri, ale i v živote, < a odznela z úst pana prezidenta výzva, aby > zákonodarci maďarskej národnosti obracali sa na neho o odčinenie prípadných krívd na národných právach Maďarstva. <
Súdim, že nieto priliehavejšieho a priamejšieho spôsobu po tejto stránke ako ten, poukážeme-li - ako sme to ostatne činili už i dostaľ - v snemovni zákonodarstva, z akých dôvodov sme nespokojní so spôsobom vládnutia, používaným dosial voči nám, a ktoré sú - okrem spoločných nesnádzí plynúcich zo všeobecnej hospodárskej štagnácie - naše špeciálné sťažnosti.
Je to na mieste nielen vzhľadom na zmienenú výzvu, ale tiež u príležitosti prejednávania rozpočtu už preto, lebo zákon tento je par excellence zákonom dôvery a tu sa naskytuje jediná ústavná forma a príležitosť k tomu - možno-li brať parlamentarizm vôbec ešte vážne - aby sme naše toľko nám vyčítané stanovisko odôvodnili.
Najhlavnejším dôvodom tohoto nášho stanoviska so zorného úhlu Maďarstva je, že ako na poli zákonodarnom, tak i v administrative, v živote kulturnom, hospodárskom a spoločenskom vodčou smernicou a zásadou je fikcia > štátu národného <, poťažne podrobenie každej tunajšej státnej a životnej funkcie tej tendencii, aby táto myšlienka čo najrychlejšie bola uskutočnená.
Vedľa nespočetných príkladov dosvedčuje to rana, ktorá nás na poli vnútorného režimu ešte vždy najviac páli, a to je: neupravenosť otázky štátneho občianstva do dnešnej doby. Pri príležitosti ústavno-výborového pojednávania návrhu zákona, ktorý som podal a cielom spravodlivého a definitivného vyriešenia tejto otázky, zmienil sa pán minister vnútra o tom, že podanie jednotného zákona o štátnom občianstve obstará vláda za krátko sama, avšak nezadlho potom v istej jeho odpovedi na interview prejavil už svoj názor, že otázka táto dnes už ani nie je tak pálčivá a súrna, lebo sotva niekoľko žiadostí dochádza a že i tieto, vybavuje blahovoľne.
Aniž by som o tomto druhom, t. j. o osobnej blahovoľnosti pána ministra vôbec pochyboval, musím zdôrazniť, že tu nejde a nemôže íst a novú kodifikáciu a unifikáciu práva štátnoobčianskeho. Tu ešte teraz vždy ide o to, aby obyvatelia bývalých uhorských území, pričlenených k tomuto štátu v dôsledku mierových smlúv, alebo potomci týchto obyvateľov svoje štátnoobčianske práva - a to ex tunc - konečne obdržali a aby odčinené boly krivdy ktorými boli oni následkom toho postihnutí. Nie na žiadosť a z milosti, ale ako právo, ktoré im prislúcha. Ide o to, aby otázka táto upravená bola i na býv. uhorskom území tak, ako ona bola upravená na základe skutku tunajšiěho bydlenia voči bývalým štátnym občanom nemeckým, a v ceste bezzávadného uznania domovskej príslušnosti na základe brnenskej dohody voči bývalým štátnym občanom rakúskym. Tuná totiž len na Maďaroch požaduje sa dokazovanie takých predpokladov, ktorým záujemci na podklade právneho stavu, platného prv v býv. uhorských územiach, a vo smysle právnej praxe na tom stave spočívajúcej nemôžu ani pri na jlepšej vôli v vyhoveť. Nie sú totiž v stave písomným vysvedčením dokazovať - tak ako si toho vyžaduje právo rakúske, vzaté za podklad pri posudzovaní otázky - svoje domovské právo a preto nemôžu ani žiadosti podávať. To je tedy príčina úbytku počtu žiadostí, ako sa o tom pán minister zmienil.
Vo skutku však na základe mýlneho výkladu zákona a na základe pochybenej právnej praxe, vyvinuvšej sa z tohoto výkladu, ztratilo veľa tisíc ľudí svoje štátne občianstvo, ztratilo svoje miesta a majetok, bolo donútené vysťahovať sa, alebo živorí bez penzie a miesta ešte i dnes v naajväčšej biede. A preto riešiť túto otázku spôsobom jedine uspokojujúcim, t. j. na základe skutku tunajšieho bydlenia - je nezbytným štátnym úkolom a nepopierateľným, z mierových smlúv plynúcim právom príslušníkov maďarskej menšiny.
Pri posudzovaní rozvrhu obnosov, venovaných rezortu vnútra, musíme však poukázať i na to, že o > administrativnej reforme <, ktorá sa i nás s hľadiska národnostného a hospodárskeho tak zkázonosne dotkla; splnilo sa všetko to, ču o nej svojho času jej kritikovia a odporcovia - medzi nimi i ja - predpovedali. Je ona prostriedkom k rozšíreniu centralizmu a tým i k vyhubeniu práv menšinových, a pri tom je ťažkopádna a drahá. S hľadiska posledného poukazujem na to, čo bolo po tejto stránke povedané v debate poslaneckej snemovne.
Duch zavedeného nového administrativného systemu je však taký, že sa nesnaží ani toľko o nerušeny chod administrativy, ako viac o vybudovanie - ako som už riekol - > národného štátu <, a Maďarom nielen že sa nedopriava poľa a príležitosti, aby sa mohli v administrative uplatniť, ale právo v týchto dňoch podávajú posl. Hrušovský a druhovia interpellaciu o > prepolitizovaní zemského úradu na Slovensku <, a naliehajú na odstránenie takých Slovákov, ktorí vraj slovensky alebo česky dosť správne nemluvia a následkom svojich rodinných konexií nie sú politicky spoľahliví. Kde je tu tedy rovnoprávnost štátneho občana, keď pre povolanie úradnícke činí prípadné maďarské príbuzenstvo ešte i Slováka nespôsobilým?
I keby mal Kramář pravdu po tej stránke, že tento štát je > národný štát <, mohlo by z toho dôsledovať iba to, že jeden štátny občan je taký ako druhý, a má-li rovnaké povinnosti, musí mať i rovnaké práva.
Oproli tomu však možno tvrdiť, že každý počin vládneho režimu smeruje k tomu, aby počet národných menšín čím ďalej tým viac klesal, aby tým > národný < charakter štátu stal sa zaistenejším a vypuklejším. K tomu smeruje pozemková reforma, ktorá radšej dala pôdu kolonistom než jednotlivcom maďarskej či nemeckej národnosti, túto tendenciu má školská reforma a správa školských vecí, ku ktorým sa ešte vrátim, má ju i nové rozdelenie súdnych okresov, ktoré pridelením miest Maďarmi obývaných do okresov so slovenskou väčšinou stlačilo právo na užívanie jazyka na minimum, a tomuto účelu má služiť tiež práve konané sčítanie ľudu ako to vidno z jeho príprav a prevádzania.
Inde sčítanié ľudu chápe sa tak, že ono má vlastne účel vedecký, etnografický, a v kľudnej atmosfére poskytuje sčítánie ľudu tomuto účelu plnú garanciu, neviažu-li sa totiž k sčítaniu ľudu záujmy.
Avšak tuná viažu sa k tomuto aktu dôležité a protiľahlé záujmy. Nezamyšľam vybočiť tu na siažnosti a na podrobný rozbor zneužití, ktoré vyznely z tlače. Chcem sa zmieniť len o tom, čo tomu predchádzalo. Tieto prípravy posviecujú na to, že tento akt neslúži účelom vedeckým, etnografickým.
Dľa môjho názoru právo jednotlivých menšinových území na užívanie jazyka treba rešpektovať podľa stavu v dobe uzavretia mierovej smluvy a tento stav v duchu mierovej smluvy Saint-Germainskej môže byť len zlepšený. Vládny režim však sa domnieva, že je v záujme štátu, aby počet menšiny v prevažnej väčšine miest zaostal za 20 % mi, aby nemecké, ale zvlášte maďarské slovo bolo v úradoch, v prisluhovaní spravedlnosti, v tlači, divadle, škole, ba i v kostoloch pomaly umlčané - a tedy miera, ba právo užívania jazyka menšín a ich národného života závisí tu od výsledku tohoto aktu, a tieto dva protichôdné záujmy sviedly tento boj na života na smrť s nerovnými zbraňami.
Tieto protíchôdné záujmy - podľa veľkých frází Spoločnosti národov >sväté práva < menšín - totiž vydané boly na pospas diškrecionálnej moci sčítacích komisarov, vyplňujúcich sčítacie listy, ktorí mali > právo < poučiť > medzi štyrma očima< na pr. jednotlivca židovského náboženstva, úradníka, jednotlivca s menom nie cele maďarským alebo narodeného náhodou v kraji slovenskom, že dotyčný nie je národnosti maďarskej či nemeckej, lež židovskej, a že za > okolností < jeho pozornosti doporučovaných, v dôsledku svojho postavenia, miesta narodenia atď. nemôže byť ani iným než Čechoslovákom.
Že takéto > poučenie < neslúžilo účelom etnografickým, že na pr. opomíjanie maďarských sčítacích komisarov, zákaz priberania žiadaných dôverníkov, že na pr. práve z tohoto ďôvodu vykonané zamietnutie maďarsky písaných a Maďarmi podaných sťažností v Košiciach atď. atď. boly pokusy o sníženie početného pomeru národností a tým o zkrátenie práv menšinových - o tom po tom, čo sa stalo, nemôže byť nikto v pochybnosti.
Pod účinkami záujmov, ktoré sa objavily o túto vec v týchto dňoch v Nemecku a Anglii, pospiešil si síce pán minister vnútra v intervieve, uverejnenom v > Prager Presse <, zaprotestovať proti domnienke, ako by tento operát nebol objektivne prevedný a ako by otvorené priznanie národnosti bolo komukoľvek na úkor. Veľká škoda, že tento prejav učinil až po vykonaní operátu sčítania ľudu, kedy poučovacia práca komisarov a tento duševný oktroj už zapôsobily na malé existencie, obávajúce sa zničenia ich životných možností. Ponosy, ozývajúce sa zo všetkých krajov zeme, vyvracajú vývody pána ministra vnútra, a vzhľadom k ním tážem sa, či príprava a prevedenie operátu, vyvolavšieho toľko sťažností, nevzbudzuje právom nedôveru obyvateľstva národnosti nečeskoslovenskej, ba mohol by som sa tázať i to, zda tí, čo vo svojej veľkej horlivosti usilovali o vykázanie > národného štátu < na papieri, neprestrelili svoje vlastné ciele? Veď štatistický máteriál, podložený jednaním takýmito metodami zavedeným a vykonaným, sotva bude mať vedeckú cenu u objektivného súdneho človeka a sotva bude môcť slúžiť za podklad plánovanej snáď reštrikcii práv menšinových.
Veď prez všetky > úradné <. výsledky sčítania ľudu sme tu a budeme tu: Maďari, Nemci, Slováci, Rusini, Poliaci atď. a vieme to nielen my, ale vie to celý svet.
takéhoto sčítania ľudu nezrodí sa národný štát a zostane i naďalej pravdou fakt, že Československo je štátom z mnohonakých národov složeným, kde pri takejto vnútornej správe nespočíva vnútorný poriadok na naprostom usmierení duší, lež v nemalej miere ešte vždy na policajnej a četníckej pohotovosti obrovského rozsahu, ktorá podľa svedectva rozpočtu pohlcuje stámiliony.
Pri takomto nakladaní s právami menšín, pri takomto opomíjaní záujmov menšinových a proti takýmto faktom sotva môže mať pre nás prítažlivosť, o to menej presvedčivosť na pr. prejav býv. ministra školstva Hodžu v Paríži - kde on s veľkou záľubou hovorieva - učinený práve v týchto dňoch, dľa ktorého vraj > tunajšia politika nesmeruje ku kulturnej alebo jazykovej asimilácii. < Práve veci jeho bývalého rezortu, správa vecí školstva menšinového mu odporujú.
Dr Mayr-Harting, býv. minister spravedlnosti nemeckej národnosti, ktorý teraz zase zápasí v radoch opozície, zmienil sa pri pojednávaní resortu školského v poslaneckej snemovni o tom, že poukazujúc na položky rozpočtové opýtal sa istého svojho známeho z cudziny, čo on rozumie školami menšinovými a ako si predstavuje ich podporovanie. Cudzinec samozrejme odpovedal, že rozumie tým zveľaďovanie menšinových škôl nemeckých, maďarských atď. a že s uspokojením spatruje, že vláda zamýšľa vynaložiť na > menšinové školy < 300 mil. korún behom 10 rokov, ktorý obnos však už prv môže byť použitý.
Neviem, čo odpovedal tento cudzinec, keď mu býv. pán minister vysvetlil, že táto veľká suma ani zďaleka nie je venovaná ku zveľadeniu menšinových škôl nemeckých a maďarských, lež že tu ide o sriaďovanie, zariadenie a udržovanie skôl, které - vyžaduje-li si toho záujem desať detí - sriaďované sú pre české rodiny, rešp. ich deti v krajoch maďarských a nemeckých.
Viac by mňa však zaujímalo to, čo by tento nepredpojatý cudzinec povedal k tomu, keby videl, koľko pripadá z rozpočtových položiek na pr. na vyučovanie na školách maďarských.
Pripúšťam, že je to za našich pomerov naivitou, avšak ja mám za to a vyznávam, že > prerogativou < mocnejšieho, silnejšiého a bohatšieho - a to na základe politickej morálky, na ktorú chcem pozdejšie niekoľkými slovy posvietiť - by bolo, aby pomáhal v prvom rade slabšiemu a chudobnejšiemu, v každom prípade však národom, ktoré následkom vrtochov osudu octly sa v osude menšinovom, a medzi nimi najviac trestaným Maďarom dal prinajmenšom to, čo im dľa početného pomeru ako minimum náleží.
Avšak srovnáme-li rozpočtové položky, zaradené k účelom školským do štátnych rozpočtov na roky 1930 a 1931, musíme konštatovať, že oproti laňajšku - prez to, že som toho času čo najobjektivnejšie preukázal, ako macošsky sa tuná s maďarskými školami nakladá - nepozorovať vôbec žiadneho zlepšenia. Vlani som na pr. vyrátal, že z obnosu venovaného na vyučovanie vysokoškolské patrilo by Maďarom podľa dosavádneho 5,57 % ného úmerného čísla úradného 8,000.000 Kč. Keďže teraz zaradený je na účele vysokoškolské obnos väčší, t. j. 165;074.000 Kč, patrilo by nám na stejnom podklade 9,194.600 Kč, z čoho by mohla byť maďarská vysoká škola hojne zaopatrená.
Avšak nielen že o tom nieto ani reči, nielen že žiadnej maďarskej vysokej školy nieto, nielen že ani paralelných katedier nieto, ale ešte i dnes jediným náznakom maďarského vysokoškolského vyučovania je lektorské miesto na filozofickej fakulte v Bratislave, avšak držiteľ toho miesta dr Pavel Bujnák dľa mojich informácií stal sa docentom i na univerzite v Prahe, tak že teraz na dvoch univerzitách koná prednášky jedna osoba, čo naozaj nie je ničím iným, alebo nie o veľa viac, ako pusté zdanie.
Vo svojom laňajšom výkaze o vyučovaní stredoškolskom udal som len približnu číslicu 1l,435.470 Kč, lebo maďarské odbočky stredných škôl československých neboly do rozpočtu oddelene pojaté. Tohoto roku k separácii došlo a dľa toho na maďarské odbočky stredných škôl v Bratislave, Košiciach, Ip. Šiahach Lučenci, Rimav. Sobote, Nových Zámkoch a Berehove bude vynaložené 3 mil. 011.600 Kč, a tedy na miesto kvóty, prislúchajúcej Maďarom, len 2.4 % celej úhrnnej položky rozpočtovej, t. j. menej, ako som ja vlani predpokladal.
Obnos zaradený pre učiteľské ústavy činí ešte i dnes iba 0,52 % obnosu, pripadajúceho podľa početného pomeru.
U škôl odborných nie je vykázaná zvlášte rozpočtová položka maďarských odbočiek, a tedy vzal som polovicu celku, ako najlepšiu eventualitu. Dľa toho čini participácia Maďarov u obchodných škôl v Bratislave a Mukačeve, a u priemyselnej školy v Košiciach 1,04 % na miesto 5,57 %.